1

Kasačními opravnými prostředky se Evropská investiční banka (EIB) (věc C‑212/21 P) a Evropská komise (věc C‑223/21 P) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 27. ledna 2021, ClientEarth v. EIB (T‑9/19, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2021:42). Tribunál tímto rozsudkem zrušil rozhodnutí EIB, oznámené organizaci ClientEarth dopisem ze dne 30. října 2018, kterým byla jako nepřípustná odmítnuta žádost o vnitřní přezkum usnesení správní rady EIB ze dne 12. dubna 2018 o schválení financování projektu elektrárny na biomasu v Galicii (Španělsko) (dále jen „sporné rozhodnutí“), kterou ClientEarth podala dne 9. srpna 2018 na základě čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13) a rozhodnutí Komise 2008/50/ES ze dne 13. prosince 2007, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 o Aarhuské úmluvě, pokud jde o žádosti o vnitřní přezkum správních aktů (Úř. věst. 2008, L 13, s. 24).

2

Článek 2 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsané v Aarhusu (Dánsko) dne 25. června 1998 a přijaté jménem Evropského společenství rozhodnutí Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1, dále jen „Aarhuská úmluva“), stanoví, že pro účely této úmluvy:

„ ‚Orgán veřejné správy‘ znamená:

[…]

Tato definice se nevztahuje na orgány nebo instituce jednající v soudní nebo zákonodárné funkci.“

3

Článek 9 Aarhuské úmluvy, nadepsaný „Přístup k právní ochraně“, v odstavcích 3 a 4 stanoví, že každá strana této úmluvy zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo nečinnosti ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí, a aby tyto postupy zajistily přiměřenou a účinnou nápravu a byly čestné, spravedlivé, včasné a nevyžadovaly vysoké náklady.

4

Body 3, 7, 10, 11, 18 a 20 odůvodnění nařízení č. 1367/2006 uvádějí:

[…]

[…]

[…]

[…]

5

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení vymezuje svůj cíl takto:

„Cílem tohoto nařízení je přispět k provádění závazků vyplývajících z [Aarhuské úmluvy] stanovením pravidel pro použití ustanovení úmluvy na orgány a subjekty [Unie], a to zejména:

[…]

6

Článek 2 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

7

Článek 10 téhož nařízení, nadepsaný „Žádost o vnitřní přezkum správních aktů“, v odstavci 1 stanoví:

„Každá nevládní organizace splňující kritéria podle článku 11 je oprávněna požádat o vnitřní přezkum orgán nebo subjekt [Unie], který přijal správní akt podle práva životního prostředí […]“

8

Článek 12 nařízení č. 1367/2006, nadepsaný „Řízení před Soudním dvorem“, v odstavci 1 stanoví:

„Nevládní organizace, která podala žádost o vnitřní přezkum podle článku 10, může podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy.“

9

Skutečnosti předcházející sporu, jak vyplývají z bodů 37 až 62 napadeného rozsudku, lze shrnout následovně.

10

Usnesením ze dne 12. dubna 2018, které bylo zveřejněno na internetových stránkách EIB dne 28. června 2018, schválila správní rada EIB návrh financování projektu na výstavbu elektrárny na biomasu s kapacitou přibližně 50 megawattů v obci Curtis (Teixeiro) nacházející se v provincii La Coruña v Galicii (Španělsko), poháněné lesním odpadem sesbíraným v okruhu 100 km (dále jen „projekt Curtis“), to ve formě úvěru, který měl být poskytnut účelově vzniklému subjektu v maximální výši 60 milionů eur (dále jen „usnesení ze dne 12. dubna 2018“).

11

Dopisem ze dne 13. dubna 2018 informovala EIB předkladatele projektu Curtis o usnesení ze dne 12. dubna 2018, přičemž uvedla, že předběžné schválení financování tohoto projektu nezakládá žádnou povinnost EIB úvěr poskytnout, ale umožňuje tomuto předkladateli, aby přijal opatření nezbytná k formalizování tohoto úvěru.

12

Dne 23. července 2018 podepsaly útvary EIB interní dohodu o podmínkách smlouvy o financování projektu Curtis. Příslušná smluvní dokumentace byla podepsána dne 25. července 2018. K prvnímu čerpání finančních prostředků z EIB došlo dne 29. srpna 2018.

13

Dne 9. srpna 2018 podala ClientEarth, nevládní organizace zabývající se ochranou životního prostředí, v EIB na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 žádost o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018.

14

Sporným rozhodnutím, které bylo ClientEarth oznámeno dopisem ze dne 30. října 2018 podepsaným generálním tajemníkem a zástupcem vedoucího právního oddělení EIB, byla tato žádost odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 nepředstavuje „správní akt“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, a tudíž nemůže být předmětem vnitřního přezkumu prováděného EIB.

15

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. ledna 2019 podala ClientEarth žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí, na jejíž podporu předložila dva žalobní důvody. První žalobní důvod vycházel z nesprávného posouzení při uplatnění dvou podmínek, které musí usnesení ze dne 12. dubna 2018 splňovat, aby mohlo být kvalifikováno jako „správní akt“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, a sice zaprvé, aby byl akt přijat „podle práva životního prostředí“, a zadruhé, aby tento akt měl „právně závazné vnější účinky“. Druhý žalobní důvod vycházel z porušení povinnosti EIB uvést odůvodnění.

16

EIB, podporovaná Komisí, navrhla, aby Tribunál tuto žalobu zamítl. Úvodem EIB tvrdila, že žádost o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018 podaná ClientEarth je neslučitelná s nezávislostí EIB v oblasti jejích finančních operací, a je tudíž nepřípustná.

17

Tribunál nejprve v bodech 86 až 92 napadeného rozsudku odmítl tento důvod obrany EIB jako nepřípustný. Uvedl, že podle sporného rozhodnutí není usnesení ze dne 12. dubna 2018„správním aktem“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 pouze proto, že nebylo přijato „podle práva životního prostředí“ a nevyvolává žádné „právně závazné vnější účinky“. Podle Tribunálu EIB „[p]ouze v rámci přezkumu těchto dvou poddůvodů, a nikoli samostatného důvodu, […] vágně a obecně připomenula obchodní a diskreční pravomoc, kterou jí přiznávají Smlouvy a její statut, jakož i svoji institucionální roli a poslání, které jí přísluší podle uvedeného statutu“. Tribunál v bodě 91 uvedeného rozsudku rozhodl, že posouzení údajné neslučitelnosti žádosti o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018 s nezávislostí EIB v oblasti jejích finančních operací by znamenalo nahradit odůvodnění EIB na podporu sporného rozhodnutí vlastním odůvodněním.

18

Kromě toho Tribunál odkázal na bod 92 napadeného rozsudku, aby v bodě 151 tohoto rozsudku odmítl jako nepřípustnou argumentaci vycházející z toho, že s ohledem na čl. 271 písm. c) SFEU a nezávislost EIB v oblasti jejích finančních operací nelze usnesení ze dne 12. dubna 2018 kvalifikovat jako „správní akt“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006.

19

Tribunál dále v bodech 102 až 104 napadeného rozsudku zkoumal druhý žalobní důvod vznesený ClientEarth na podporu její žaloby a rozhodl, že sporné rozhodnutí této organizaci umožňuje pochopit důvody, proč EIB odmítla jako nepřípustnou její žádost o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018, jakož i zpochybnit opodstatněnost těchto důvodů. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí rovněž umožňuje Tribunálu provést soudní přezkum, zamítl druhý žalobní důvod jako neopodstatněný.

20

Konečně, pokud jde o první žalobní důvod vznesený ClientEarth na podporu její žaloby, který Tribunál zkoumal jako poslední, z bodu 107 napadeného rozsudku vyplývá, že uvedený soud na úvod uvedl, že obě podmínky uvedené v bodě 15 tohoto rozsudku a obsažené v čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 musí být vykládány v co největším možném rozsahu „ve světle čl. 9 odst. 3 a 4 Aarhuské úmluvy […], a tudíž s ohledem na požadavek spočívající v zajištění účinného přístupu [ClientEarth] k právní ochraně“.

21

Pokud jde zaprvé o druhou část tohoto žalobního důvodu, vycházející z nesprávného uplatnění podmínky, že akt musí být přijat „podle práva životního prostředí“, Tribunál v bodě 118 napadeného rozsudku připomněl, že normotvůrce Evropské unie měl v úmyslu dát pojmu „právo životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 „široký význam, který se neomezuje na otázky související s ochranou přírodního prostředí v úzkém slova smyslu“.

22

V bodě 121 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že odkaz na „[unijní] právní předpisy“ uvedený v tomto čl. 2 odst. 1 písm. f) musí být chápán tak, že se vztahuje na „všechna ustanovení sekundárního práva Unie s obecnou působností“, na rozdíl od „správního aktu“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení. V tomto ohledu Tribunál uvedl, že vzhledem k tomu, že ke dni přijetí uvedeného nařízení nebylo rozlišení mezi legislativními akty přijatými řádným nebo zvláštním legislativním postupem a nařizovacími akty přijatými jiným postupem zavedeno na úrovni unijních smluv, nelze pojem „právní předpisy“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. f) uvedeného nařízení vykládat v tom smyslu, že vylučuje možnost zohlednit jakožto „právo životního prostředí“ ustanovení „nařizovacího aktu“ přijatého v této oblasti.

23

V bodech 122 až 124 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že za právní předpisy „práva životního prostředí“ ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 1 písm. f) je třeba považovat pravidla s obecnou působností, která vymezují činnost EIB v oblasti poskytování úvěrů pro účely dosažení cílů Smlouvy o FEU v oblasti životního prostředí, a zejména ta, která vyplývají z prohlášení o environmentálních a sociálních zásadách a normách, schváleného správní radou EIB dne 3. února 2009 (dále jen „prohlášení z roku 2009“), a strategie v oblasti klimatu, jejímž cílem je mobilizace finančních prostředků na přechod k nízkouhlíkovému hospodářství odolnému vůči změně klimatu, přijaté EIB dne 22. září 2015 (dále jen „strategie v oblasti klimatu“).

24

V bodě 126 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že pojem „správní akt“ uvedený v čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje „všechna individuálně určená opatření, která podléhají požadavkům sekundárního práva Unie, které bez ohledu na svůj právní základ přímo směrují k dosažení cílů politiky Unie v oblasti životního prostředí“.

25

V bodech 138 až 140 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že vzhledem k tomu, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 konstatovalo, že projekt Curtis odpovídá cílům úvěrové činnosti EIB a kritériím environmentální povahy týkajícím se způsobilosti projektů k financování ze strany tohoto orgánu, stanoveným prohlášením z roku 2009 a strategií v oblasti klimatu, je individuálně určeným opatřením přijatým „podle práva životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení. Druhé části prvního žalobního důvodu této žaloby tedy vyhověl.

26

Pokud jde zadruhé o první část prvního žalobního důvodu, vycházející z nesprávného uplatnění podmínky, že akt má „právně závazné vnější účinky“, Tribunál v bodech 167 až 170 napadeného rozsudku konstatoval, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 vyjadřuje konečné stanovisko správní rady EIB ke způsobilosti projektu Curtis k financování ze strany tohoto orgánu s ohledem na jeho environmentální a sociální aspekty, takže „následné rozhodnutí řídícího výboru o poskytnutí úvěru poté, co pokračoval v prověrce projektu Curtis ohledně ostatních aspektů, které zbývalo přezkoumat, [mohlo být] nanejvýš považováno za pouhé provádějící rozhodnutí“.

27

Poté, co Tribunál konstatoval, že se žádost o vnitřní přezkum podaná ClientEarth „přinejmenším částečně týkala konečných právních účinků, které [usnesení ze dne 12. dubna 2018] vyvolalo vůči třetím osobám“, v bodech 171 a 172 napadeného rozsudku vyhověl první části prvního žalobního důvodu, a sporné rozhodnutí zrušil.

28

Kasačním opravným prostředkem ve věci C‑212/21 P EIB navrhuje, aby Soudní dvůr:

29

Kasačním opravným prostředkem ve věci C‑223/21 P Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

30

V kasační odpovědi na oba kasační opravné prostředky ClientEarth navrhuje, aby Soudní dvůr:

31

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 30. dubna 2021 byly věci C‑212/21 P a C‑223/21 P spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

32

Na podporu kasačních opravných prostředků uplatňují Komise a EIB tři důvody kasačního opravného prostředku, v nichž Tribunálu vytýkají, že se dopustil nesprávného právního při posouzení funkční nezávislosti, které se EIB dovolává v oblasti svých finančních operací, jakož i při výkladu a použití Aarhuské úmluvy a pojmu „správní akt“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006.

33

EIB prvním důvodem kasačního opravného prostředku a druhou částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P a Komise třetím důvodem kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P Tribunálu vytýkají, že se zejména v bodech 89 až 92 a 151 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl jako nepřípustný důvod obrany vycházející z nezávislosti EIB v oblasti jejích finančních operací. Podle nich Tribunál nesprávně rozhodl, že se sporné rozhodnutí neopírá o tuto nezávislost „v rámci samostatného důvodu“, aby odmítl jako nepřípustnou žádost o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018. V každém případě je podle EIB otázka, zda žádost o vnitřní přezkum tohoto usnesení narušuje uvedenou nezávislost, jelikož vyplývá z primárního unijního práva, otázkou veřejného pořádku a Tribunál ji měl zkoumat i bez návrhu.

34

V tomto ohledu EIB Tribunálu zaprvé vytýká, že v bodě 90 napadeného rozsudku zjevně zkreslil obsah sporného rozhodnutí, jelikož argument založený na nezávislosti EIB v oblasti jejích finančních operací byl výslovně uveden v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na rozdíl od závěru učiněného v bodě 91 uvedeného rozsudku by tedy posouzení tohoto argumentu nevedlo Tribunál k tomu, že by odůvodnění EIB nahradil svým vlastním odůvodněním, ani k „nerovnováze mezi účastníky řízení“ ve smyslu rozsudku ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo (C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 59), neboť ClientEarth je zkušenou organizací, která je obeznámena s unijním právem.

35

Zadruhé EIB a Komise tvrdí, že žádost o vnitřní přezkum usnesení správní rady EIB podaná na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 by narušila nezávislost tohoto orgánu na finančních trzích, která je nezbytná k plnění úkolu obecného zájmu, který mu svěřuje článek 309 SFEU. Tato žádost by také podle nich mohla poškodit pověst a důvěryhodnost EIB na těchto trzích. Během období, kdy by tato žádost mohla být podána, jakož i po celou dobu trvání tohoto přezkumu a případných pozdějších soudních řízení by totiž EIB prakticky nemohla vyjednávat a podepisovat smluvní dokumentaci týkající se financování projektů, které již schválila její správní rada. Nejistota, která z toho vyplývá, se zvyšuje z důvodu nepředvídatelného počtu žádostí o vnitřní přezkum, které mohou být podány.

36

Tribunál měl přezkoumat z úřední povinnosti přípustnost žádosti o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018, podané na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006, s ohledem na čl. 15 odst. 3, čl. 271 písm. c) a články 308 a 309 SFEU, jakož i relevantní ustanovení statutu EIB. Kromě toho se měl Tribunál při zamítnutí žaloby ClientEarth z úřední povinnosti opřít o čl. 271 písm. c) SFEU, neboť toto ustanovení ve spojení s článkem 19 statutu EIB vylučuje jednání správní rady tohoto orgánu z jakékoli formy soudního přezkumu ve věci samé.

37

V této souvislosti jak EIB, tak Komise zdůrazňují jednak to, že vnitřní přezkum správního aktu podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 je neoddělitelný od žaloby k soudu uvedené v článku 12 tohoto nařízení, a jednak to, že čl. 271 písm. c) SFEU je jedním z „příslušných ustanovení Smlouvy“, která musí být podle tohoto článku 12 zohledněna při posuzování procesní způsobilosti, kterou posledně uvedené ustanovení přiznává nevládním organizacím na ochranu životního prostředí. Tento čl. 271 písm. c) by přitom byl porušen, pokud by usnesení správní rady EIB, kterého se týká žádost o vnitřní přezkum, bylo předmětem žaloby podané na základě článku 12 nařízení č. 1367/2006 s ohledem na obavy v oblasti životního prostředí vyjádřené nevládní organizací, která tuto žádost podala.

38

ClientEarth zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

39

EIB a Komise svou argumentací Tribunálu vytýkají, že se v bodech 89 až 92 a 151 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl jako nepřípustný argument vycházející ze zásahu do nezávislosti EIB v oblasti jejích finančních operací zaručené primárním unijním právem, jelikož tento argument nebyl uplatněn jako samostatný důvod sporného rozhodnutí. Uvedený argument měl být každopádně posouzen jakožto otázka veřejného pořádku, která může vést k zamítnutí žaloby podané ClientEarth.

40

Pokud jde zaprvé o údajné zjevné zkreslení obsahu sporného rozhodnutí, k němuž mělo dojít v bodech 89 až 91 napadeného rozsudku, pokud jde o nezávislost EIB v oblasti jejích finančních operací, ze čtvrtého, pátého a sedmého pododstavce tohoto rozhodnutí vyplývá, že žádost o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018 byla odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že toto usnesení nebylo „správním aktem“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, jelikož nebylo přijato „podle práva životního prostředí“ a nemá „právně závazné vnější účinky“, a nikoli proto, že tato žádost o vnitřní přezkum narušuje nezávislost EIB v oblasti jejích finančních operací.

41

Ve sporném rozhodnutí se totiž v šestém pododstavci uvádí, že „jakékoli rozhodnutí EIB podpořit či nepodpořit potenciálně způsobilý projekt, a případně i forma této podpory, spadá do obchodní pravomoci a diskreční politiky, kterou [EIB] přiznávají Smlouvy a statut“, a v osmém pododstavci se uvádí, že výklad pojmu „právo životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. f) uvedeného nařízení, podporovaný ClientEarth, „již není slučitelný s institucionální rolí EIB, ani s posláním, které jí podle statutu náleží“.

42

Tribunál tedy mohl v bodech 89 a 90 napadeného rozsudku rozhodnout, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že EIB ve sporném rozhodnutí namítla pouze „vágně a obecně […] obchodní a diskreční pravomoc, kterou jí přiznávají Smlouvy a její statut, jakož i její institucionální roli a poslání, které jí přísluší podle uvedeného statutu“, nikoli jako samostatný důvod nepřípustnosti žádosti o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018, ale pouze v rámci přezkumu dvou poddůvodů uvedených v bodě 40 tohoto rozsudku. Za těchto podmínek nelze Tribunálu vytýkat, že zjevně zkreslil obsah uvedeného rozhodnutí.

43

V tomto ohledu je třeba dodat, že unijní soud nemá povinnost zohlednit doplňující vysvětlení poskytnutá až během soudního řízení autorem dotčeného aktu za účelem posouzení dodržení povinnosti uvést odůvodnění, neboť jinak by zasáhl do rozdělení pravomocí mezi správu a unijní soud a oslabil přezkum legality aktů administrativy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 58).

44

Pokud jde zadruhé o povinnost Tribunálu zkoumat i bez návrhu údajný zásah žádosti o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018 do nezávislosti EIB v oblasti jejích finančních operací, kterou tento orgán opírá zejména o čl. 15 odst. 3, čl. 271 písm. c) a články 308 a 309 SFEU, jakož i o některá ustanovení statutu EIB, je třeba bez dalšího uvést, že údajné porušení primárního unijního práva nestačí k tomu, aby unijnímu soudu vznikla povinnost přezkumu i bez návrhu.

45

Některé důvody sice mohou, či dokonce musí být zkoumány i bez návrhu, jako například neexistence nebo nedostatek odůvodnění předmětného rozhodnutí, avšak důvod týkající se legality tohoto rozhodnutí po materiální stránce, což je otázkou porušení Smluv nebo jakékoli právní normy týkající se jejich provádění ve smyslu článku 263 SFEU, smí být unijním soudem zkoumán, pouze je-li uplatněn žalobcem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Komise v. Itálie, C‑467/15 P, EU:C:2017:799, body 14 a 15, jakož i citovaná judikatura).

46

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když meritorně nepřezkoumal argument EIB vycházející ze zásahu do její nezávislosti v oblasti jejích finančních operací, který údajně vyplýval z čl. 15 odst. 3 a článků 308 a 309 SFEU, jakož i z některých ustanovení statutu EIB.

47

Nicméně skutečnost, že se EIB dovolávala ochrany své nezávislosti v oblasti svých finančních operací ve spojení s čl. 271 písm. c) SFEU, jak vyplývá z bodu 110 žalobní odpovědi předložené Tribunálu, může být chápána jako zpochybnění pravomoci Soudního dvora Evropské unie přezkoumat, byť nepřímo, usnesení správní rady EIB v rámci žaloby na neplatnost směřující proti odmítnutí EIB provést vnitřní přezkum tohoto usnesení. EIB, podporovaná v tomto bodě Komisí, kromě toho zejména na jednání, které se konalo před Soudním dvorem, tvrdila, že mezi právem podat žádost o vnitřní přezkum usnesení správní rady EIB a právem podat žalobu na neplatnost rozhodnutí, které EIB přijala po provedení tohoto přezkumu, existuje neoddělitelná spojitost. Ochrana nezávislosti EIB tudíž podle nich vyžaduje, aby takové nevládní organizace na ochranu životního prostředí, jako je ClientEarth, neměly právo žádat o vnitřní přezkum takového usnesení ani právo podat žalobu na neplatnost proti případnému odmítavému rozhodnutí.

48

V tomto kontextu příslušelo Tribunálu, aby i bez návrhu ověřil pravomoc unijního soudu rozhodnout o žalobě na neplatnost směřující proti rozhodnutí o žádosti o vnitřní přezkum usnesení správní rady EIB. Vzhledem k tomu, že otázka pravomoci Soudního dvora Evropské unie rozhodovat ve sporu je nepominutelnou podmínkou řízení, může ji unijní soud zkoumat v kterékoli fázi řízení, a to i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Bank Refah Kargaran v. Rada, C‑134/19 P, EU:C:2020:793, bod 25 a citovaná judikatura).

49

Podle čl. 271 písm. c) SFEU mohou žaloby proti usnesením správní rady EIB podávat za podmínek stanovených v článku 263 SFEU „pouze členské státy nebo Komise, a to pouze pro porušení formálního postupu stanoveného v čl. 19 odst. 2 a 5 až 7 statutu [EIB]“.

50

Ze samotného znění čl. 271 písm. c) SFEU vyplývá, že toto ustanovení podřizuje možnost podat žalobu na neplatnost proti usnesením správní rady EIB přísnějším podmínkám, než které ukládá článek 263 SFEU. Článek 271 písm. c) SFEU obsahuje omezení obecné pravomoci, kterou tato smlouva svěřuje Soudnímu dvoru Evropské unie k přezkumu legality aktů unijních orgánů, a musí být tedy vykládán restriktivně (obdobně viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Maďarsko v. Parlament, C‑650/18, EU:C:2021:426, bod 31). Jak uvedla generální advokátka v bodech 63 a 64 svého stanoviska, toto omezení se týká okruhu možných žalobců a dále přezkumných pravomocí unijního soudu ve věci samé.

51

Z toho vyplývá, že čl. 271 písm. c) SFEU přímo neupravuje případ žaloby podané na základě čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 proti rozhodnutí EIB o žádosti o vnitřní přezkum usnesení její správní rady. Nic to však nemění na tom, že čl. 271 písm. c) SFEU představuje příslušné ustanovení Smlouvy ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1367/2006, které musí být zohledněno při určení možnosti obrátit se na unijní soud.

52

Jak přitom v podstatě uvedla generální advokátka v bodě 68 svého stanoviska, čl. 271 písm. c) SFEU by byl zbaven užitečného účinku, pokud by unijní soud v rámci žaloby proti rozhodnutí EIB o žádosti o vnitřní přezkum usnesení její správní rady prováděl nepřímý přezkum opodstatněnosti tohoto usnesení.

53

Naopak s ohledem na bod 50 tohoto rozsudku a na rozdíl od tvrzení EIB a Komise, čl. 271 písm. c) SFEU v zásadě nebrání tomu, aby nevládní organizace v souladu s čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 požádala o vnitřní přezkum usnesení správní rady EIB ani tomu, aby k unijnímu soudu byla na základě čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení podána žaloba na neplatnost proti rozhodnutí prohlašujícímu žádost o vnitřní přezkum usnesení správní rady EIB za nepřípustnou.

54

V posledně uvedeném případě totiž žaloba nesměřuje k tomu, aby unijní soud přezkoumal legalitu nebo opodstatněnost usnesení správní rady EIB, ale pouze to, zda EIB byla oprávněna odmítnout žádost o vnitřní přezkum takového usnesení jako nepřípustnou. Jak uvedla generální advokátka v bodě 73 svého stanoviska, pokud by bylo takové žalobě vyhověno, vedlo by to pouze k tomu, že by EIB sama provedla vnitřní přezkum uvedeného usnesení.

55

V projednávaném případě bylo předmětem žaloby podané ClientEarth k Tribunálu zrušení sporného rozhodnutí založeného na čl. 2 odst. 1 písm. g) ve spojení s čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006, oznámeného ClientEarth dopisem ze dne 30. října 2018, podepsaného generálním tajemníkem a zástupcem vedoucího právního oddělení EIB, kterým byla žádost o vnitřní přezkum usnesení ze dne 12. dubna 2018 odmítnuta jako nepřípustná.

56

Vzhledem k tomu, že předmětem této žaloby podané na základě čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 byla neplatnost sporného rozhodnutí z důvodu údajné nesprávné právní kvalifikace usnesení ze dne 12. dubna 2018 ze strany EIB s ohledem na čl. 2 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení v rámci jejího posouzení přípustnosti žádosti o vnitřní přezkum tohoto usnesení, a nikoli opodstatněnost uvedeného usnesení, nemůže čl. 271 písm. c) SFEU podání takové žaloby bránit.

57

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že má pravomoc rozhodnout o žalobě podané ClientEarth proti spornému rozhodnutí. Za těchto podmínek nemůže okolnost, že se Tribunál výslovně nezabýval argumenty vycházejícími z čl. 271 písm. c) SFEU, odůvodnit zrušení napadeného rozsudku.

58

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba první důvod kasačního opravného prostředku a druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku EIB ve věci C‑212/21 P, jakož i třetí důvod kasačního opravného prostředku Komise ve věci C‑223/21 P zamítnout jako neopodstatněné.

59

EIB třetí částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P a Komise první částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P Tribunálu vytýkají, že měl v bodech 107, 125 a 126 napadeného rozsudku nesprávně za to, že podmínky stanovené v čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 musí být vykládány ve světle článku 9 Aarhuské úmluvy.

60

Zaprvé judikatura Soudního dvora, zejména rozsudky ze dne 13. ledna 2015, Rada a Komise v. Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe (C‑404/12 P a C‑405/12 P, EU:C:2015:5), a ze dne 3. září 2020, Mellifera v. Komise (C‑784/18 P, nezveřejněný, EU:C:2020:630), podle EIB vylučuje povinnost vykládat nařízení č. 1367/2006 v souladu s ustanoveními této úmluvy.

61

Zadruhé z bodu 40 rozsudku ze dne 16. července 2015, ClientEarth v. Komise (C‑612/13 P, EU:C:2015:486), podle názoru EIB vyplývá, že vzhledem k tomu, že Aarhuská úmluva byla koncipována s přihlédnutím k vnitrostátním právním řádům, a nikoli k právním specifikům takových organizací regionální hospodářské integrace, jako je Unie, nelze mezi prováděním této úmluvy členskými státy a jejím prováděním na unijní úrovni činit analogii. Tribunál se tedy nemohl v bodě 107 napadeného rozsudku opřít o „podobné důvody“, které ostatně nebyly vysvětleny, za účelem výkladu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 ve světle čl. 9 odst. 3 a 4 této úmluvy.

62

Zatřetí Tribunál v bodech 125 a 126 napadeného rozsudku nesprávně vycházel ze zásady výkladu v souladu s Aarhuskou úmluvou, aby posoudil, zda usnesení ze dne 12. dubna 2018 představuje „individuálně určené opatření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, ačkoli tento pojem musí být vykládán pouze na základě kritérií vyplývajících z článků 263 a 288 SFEU. V tomto ohledu z bodu 25 rozsudku ze dne 3. prosince 2020, Région de Bruxelles-Capitale v. Komise (C‑352/19 P, EU:C:2020:978) vyplývá, že Aarhuská úmluva nemůže diktovat výklad primárního unijního práva.

63

V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P a v druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P EIB a Komise Tribunálu vytýkají, že se navíc v bodě 107 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu článků 2 a 9 Aarhuské úmluvy. Přijetím usnesení ze dne 12. dubna 2018 totiž správní rada EIB nejednala jako „orgán veřejné správy“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 této úmluvy, takže čl. 9 odst. 3 této úmluvy se nepoužije. Přijetí tohoto usnesení naopak spadá do finanční činnosti EIB jakožto banky.

64

ClientEarth zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

65

EIB a Komise v rámci své argumentace tvrdí, že se Tribunál v bodech 107, 125 a 126 napadeného rozsudku dopustil několika nesprávných právních posouzení při výkladu a použití Aarhuské úmluvy.

66

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že texty unijního práva musí být vykládány v nejvyšší možné míře ve světle mezinárodního práva, zejména týkají-li se tyto texty provádění mezinárodní dohody uzavřené Unií (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. července 1998, Safety Hi-Tech,C‑284/95, EU:C:1998:352, bod 22, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Nederlands Uitgeversverbond a Groep Algemene Uitgevers, C‑263/18, EU:C:2019:1111, bod 38).

67

Tak je tomu v případě nařízení č. 1367/2006, jehož cílem je, pokud jde o unijní orgány, provést ustanovení čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2011, Lesoochranárske zoskupenie, C‑240/09, EU:C:2011:125, bod 41).

68

I když se tohoto čl. 9 odst. 3 nelze dovolávat pro účely posouzení legality čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. ledna 2015, Rada a další v. Vereniging Milieudefensie a Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht, C‑401/12 P až C‑403/12 P, EU:C:2015:4, bod 61, jakož i ze dne 13. ledna 2015, Rada a Komise v. Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe, C‑404/12 P a C‑405/12 P, EU:C:2015:5, bod 53), nebrání takový závěr tomu, aby ustanovení tohoto nařízení byla v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 66 tohoto rozsudku vykládána v co nejvyšší možné míře ve světle Aarhuské úmluvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2020, Mellifera v. Komise, C‑784/18 P, nezveřejněný, EU:C:2020:630, bod 77).

69

Takový výklad je totiž zásadním prostředkem k zajištění toho, aby v souladu s vůlí unijního normotvůrce vyjádřené v bodě 3 odůvodnění uvedeného nařízení byla ustanovení unijního práva nadále v souladu s ustanoveními této úmluvy.

70

Pokud jde zadruhé o argument EIB a Komise, podle kterého správní rada EIB při přijetí usnesení ze dne 12. dubna 2018 nejednala jako „orgán veřejné správy“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 Aarhuské úmluvy, je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 2 písm. d) této úmluvy musí být instituce všech organizací regionální hospodářské integrace, které jsou stejně jako Unie stranou této úmluvy, považovány pro účely uvedené úmluvy za orgány veřejné správy, ledaže jednají v soudní nebo zákonodárné funkci.

71

Kromě toho podle čl. 2 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1367/2006 pojem „orgán nebo subjekt [Unie]“, na které se toto nařízení vztahuje v souladu s čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení, zahrnuje „každý veřejný orgán, instituci, úřad nebo agenturu zřízenou Smlouvou nebo na jejím základě s výjimkou případů, kdy jedná v soudní nebo zákonodárné funkci“. V tomto ohledu bod 7 odůvodnění uvedeného nařízení upřesňuje, že tento pojem je definován „širokým a funkčním způsobem“, a to z toho důvodu, že Aarhuská úmluva definuje orgány veřejné správy, na které se vztahuje, „široce“, aby při jakémkoli výkonu veřejné moci existovala práva pro jednotlivce a jejich organizace. Kromě toho bod 11 odůvodnění téhož nařízení uvádí, že by měly být rovněž vyloučeny „jiné postupy šetření, pokud orgán nebo subjekt [Unie] jedná v roli orgánu správního přezkumu podle Smlouvy“.

72

Z toho vyplývá, že činnost „orgánu nebo subjektu [Unie]“ může být vyjmuta z působnosti nařízení č. 1367/2006 a Aarhuské úmluvy pouze, pokud tyto orgány nebo subjekty jednají v soudní nebo zákonodárné funkci nebo pokud jednají v roli orgánu správního přezkumu podle Smlouvy.

73

Tak tomu přitom v projednávané věci není. Usnesení ze dne 12. dubna 2018 o schválení návrhu financování projektu Curtis na základě čl. 9 odst. 1 a čl. 19 odst. 3 statutu EIB totiž nevyplývá z jednání v soudní nebo zákonodárné funkci správní rady EIB, která nejednala ani „v roli orgánu správního přezkumu podle Smlouvy“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1367/2006 ve světle bodu 11 odůvodnění tohoto nařízení.

74

Jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 92 až 94 svého stanoviska, EIB v rámci smluvně organizovaného financování vykonává pravomoci dvojí povahy. Při této příležitosti sice jedná jakožto soukromý partner dlužníka, ale zároveň plní úkoly ve veřejném zájmu. Výklad čl. 2 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení v tom smyslu, že EIB musí být při výkonu své činností financování kvalifikována jako „subjekt [Unie]“, tedy zajišťuje, že je uvedené nařízení prováděno způsobem slučitelným s čl. 2 odst. 2 písm. d) Aarhuské úmluvy.

75

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku a třetí část třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P, jakož i první důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P zamítnout jako neopodstatněné.

76

EIB první a druhou částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P a Komise první částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P Tribunálu vytýkají, že v bodech 120 až 124 a 138 až 140 napadeného rozsudku nesprávně postavil kritéria environmentální povahy týkající se způsobilosti projektů k financování ze strany EIB, která vyplývají z prohlášení z roku 2009 a ze strategie v oblasti klimatu, na roveň právním předpisům Unie v oblasti práva životního prostředí ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006, a tudíž konstatoval, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 bylo přijato „podle práva životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení.

77

EIB a Komise v tomto ohledu nejprve tvrdí, že pojem „právní předpisy“ uvedený v čl. 2 odst. 1 písm. f) uvedeného nařízení je formálním pojmem definovaným postupem přijímání dotyčného aktu. Podle článku 289 SFEU lze jako „právní předpisy“ kvalifikovat pouze ustanovení obsažené v unijním aktu přijatém na základě ustanovení Smluv, která stanoví přijetí tohoto aktu buď řádným legislativním postupem, nebo zvláštním legislativním postupem. Tribunál tedy v bodech 120 až 124 napadeného rozsudku nezohlednil požadavky vyplývající z článku 289 SFEU a provedl výklad, který jde nad rámec pojmů „právo“ a „právní předpisy“ uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. f) a g) nařízení č. 1367/2006. Konkrétně bod 121 napadeného rozsudku je stižen nesprávným právním posouzením, jelikož Tribunál v něm rozhodl, že rozlišování mezi legislativními a nařizovacími akty zavedené Lisabonskou smlouvou není pro výklad čl. 2 odst. 1 písm. f) tohoto nařízení relevantní.

78

EIB a Komise dále Tribunálu vytýkají, že měl za to, že prohlášení z roku 2009 a strategie v oblasti klimatu mají závaznou povahu. Tyto dva nástroje se omezují na vedení činnosti EIB v jednotlivých fázích hodnocení projektů, avšak neomezují výkon diskreční pravomoci, kterou má tento orgán. Okolnost, že projekt splňuje kritéria způsobilosti pro financování podle těchto nástrojů, nezakládá právo na získání financování ze strany EIB, ani povinnost správní rady EIB takové financování schválit, ani povinnost EIB podepsat úvěrovou smlouvu, a to ani po schválení správní radou.

79

I za předpokladu, že prohlášení z roku 2009 a strategie v oblasti klimatu omezují výkon posuzovací pravomoci EIB, nelze mít za to, že takové omezení bylo uloženo právní normou. Kromě toho interní pokyny, jejichž jediným účinkem je uložit orgánu, který se od nich odchýlí, aby své rozhodnutí odůvodnil, nepředstavují pramen práva. Pojem „právní předpisy“ uvedený v čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 tedy zahrnuje pouze pravidla, která mají pro občana bezprostředně závazný právní účinek. Tak tomu však není v případě pokynů, podle kterých orgán omezuje výkon své posuzovací pravomoci do budoucna.

80

EIB a Komise konečně zpochybňují analogii uvedenou v bodě 123 napadeného rozsudku mezi úvěrovou politikou EIB v oblasti životního prostředí a jejími vnitřními pravidly pro zaměstnance. Tvrdí, že v této posledně uvedené oblasti jedná EIB jako správní orgán, jelikož její rozhodnutí mohou být předmětem soudního přezkumu, kdežto úvěrová činnost EIB v oblasti životního prostředí spadá do výkonu její finanční úlohy a nevede ke správním rozhodnutím, která mohou být předmětem meritorního soudního přezkumu.

81

ClientEarth zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

82

EIB a Komise svou argumentací Tribunálu vytýkají, že v bodech 120 až 124 a 138 až 140 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že jak prohlášení z roku 2009, tak strategie v oblasti klimatu spadají pod pojem „právo životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006, a tudíž že usnesení ze dne 12. dubna 2018 bylo přijato „podle práva životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení.

83

Pojem „právo životního prostředí“ je definován v čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 jako „právní předpisy [Unie], které bez ohledu na svůj právní základ přispívají ke sledování cílů politiky [Unie] v oblasti životního prostředí“, uvedených v čl. 191 odst. 1 SFEU. Jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění tohoto nařízení, odkaz na tyto cíle je odůvodněný, jelikož „právo životního prostředí se neustále vyvíjí“.

84

Ze samotného znění čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 ve spojení s bodem 10 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel přiznat pojmu „právo životního prostředí“ širokou působnost.

85

V této souvislosti okolnost, že v některých jazykových verzích, jako je španělská, anglická, francouzská nebo portugalská jazyková verze, čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 odkazuje na „legislativu“ nebo „jakékoli legislativní ustanovení“, nemůže na rozdíl od názoru EIB a Komise znamenat, že pojem „právo životního prostředí“ je pro účely použití tohoto nařízení omezen na legislativní akty ve smyslu čl. 289 odst. 3 SFEU. Jak totiž uvedla generální advokátka v bodě 118 svého stanoviska, v jiných jazykových verzích, zejména v německém jazyce, čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 používá širší pojem „právní normy“, který může zahrnovat jakýkoli právně závazný akt s obecnou působností.

86

Za těchto podmínek musí být v souladu s judikaturou Soudního dvora toto ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. února 2022, Tiketa, C‑536/20, EU:C:2022:112, bod 27 a citovaná judikatura).

87

S ohledem na bod 84 tohoto rozsudku, jakož i na cíle politiky Unie v oblasti životního prostředí je přitom třeba pojem „právo životního prostředí“ vykládat široce v tom smyslu, že zahrnuje všechny unijní akty, které bez ohledu na svůj právní základ přispívají ke sledování cílů této politiky, jak jsou definovány v čl. 191 odst. 1 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, Deutsche Umwelthilfe (Schvalování typu motorových vozidel), C‑873/19, EU:C:2022:857, bod 53]. Okolnost, že podle samotného znění čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006 není právní základ, na němž je akt přijat, relevantním kritériem pro účely jeho kvalifikace jako „práva životního prostředí“, znamená, že ani postup přijímání takového aktu, který v souladu s článkem 289 SFEU určuje, zda je či není legislativním aktem, není pro účely této kvalifikace relevantním kritériem.

88

V projednávané věci se správní rada EIB při rozhodování o poskytnutí finančních prostředků na základě čl. 9 odst. 1 a čl. 19 odst. 3 statutu EIB nemůže bez odůvodnění odchýlit od kritérií environmentální povahy týkajících se způsobilosti projektů k financování, která vyplývají z prohlášení z roku 2009 a ze strategie v oblasti klimatu, která se EIB sama zavázala dodržovat při své úvěrové činnosti pod hrozbou případné sankce za porušení obecných právních zásad, jako je rovné zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (obdobně viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, body 209 a 211).

89

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 122 až 124 napadeného rozsudku za to, že jak prohlášení z roku 2009, tak strategie v oblasti klimatu spadají pod pojem „právo životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. f) nařízení č. 1367/2006, jelikož definují kritéria environmentální povahy týkající se způsobilosti projektů k financování ze strany EIB, a tedy vymezují její činnost v oblasti poskytování úvěrů za účelem dosažení cílů Smlouvy o FEU v oblasti životního prostředí.

90

Tribunál se rovněž nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 138 až 140 napadeného rozsudku rozhodl, že vzhledem k tomu, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 konstatovalo, že projekt Curtis splňuje kritéria environmentální povahy týkající se způsobilosti projektů k financování EIB vyplývající z těchto dvou aktů, bylo přijato „podle práva životního prostředí“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006.

91

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba první a druhou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P, jakož i první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P zamítnout jako neopodstatněné.

92

Ve druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P Komise Tribunálu vytýká, že v bodech 126 až 142 napadeného rozsudku nezohlednil judikaturu, podle níž musí být pojem „individuálně určené opatření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 vykládán v souladu s kritérii vyplývajícími z článků 263 a 288 SFEU. Tribunál totiž v rozporu se zásadami, které vyplývají z bodů 65 až 67 a 84 až 86 rozsudku ze dne 3. září 2020, Mellifera v. Komise (C‑784/18 P, nezveřejněný, EU:C:2020:630), rozhodl, že k tomu, aby bylo usnesení ze dne 12. dubna 2018 kvalifikováno jako „individuálně určené opatření“, stačí, aby se správní rada EIB tímto usnesením s konečnou platností vyslovila k dosažení určitých environmentálních cílů. Tento přístup by znamenal, že takové nezávazné akty, jako jsou doporučení a stanoviska, mohou být předmětem žádosti o vnitřní přezkum na základě čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení a poté žaloby na základě čl. 12 odst. 1 uvedeného nařízení.

93

Na podporu Komise EIB tvrdí, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 představuje interní akt, jehož jediným účinkem je umožnit útvarům tohoto orgánu pokračovat ve smluvních jednáních o schváleném financování, takže se individuálně netýká vnějších záležitostí.

94

ClientEarth tvrdí, že EIB ani Komise nevznesla v řízení před Tribunálem argument, podle něhož akt, který je předmětem žádosti o vnitřní přezkum, musí být považován za „individuálně určené opatření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, takže Komise není oprávněna uplatnit tento argument ve fázi kasačního opravného prostředku vzhledem k jeho nové povaze. V každém případě je usnesení ze dne 12. dubna 2018„individuálně určeným opatřením“, jelikož se použije na konkrétní žádost týkající se financování projektu Curtis.

95

Svou argumentací Komise Tribunálu vytýká, že se v bodech 126 až 142 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu a použití pojmu „individuálně určené opatření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, když přiznal takovou působnost usnesení ze dne 12. dubna 2018.

96

Pokud jde zaprvé o otázku vznesenou ClientEarth, zda je Komise oprávněna napadnout ve fázi kasačního opravného prostředku napadený rozsudek v rozsahu, v němž nesprávně kvalifikoval usnesení ze dne 12. dubna 2018 jako „individuálně určené opatření“, je třeba připomenout, že navrhovatel může vznést kasační opravný prostředek tak, že před Soudním dvorem uvede důvody a argumenty vyplývající ze samotného napadeného rozsudku směřující ke zpochybnění jeho právní opodstatněnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise, C‑176/06 P, nezveřejněný, EU:C:2007:730, bod 17, a ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona,C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 47, jakož i citovaná judikatura).

97

Komise tedy může ve fázi kasačního opravného prostředku zpochybnit kvalifikaci usnesení ze dne 12. dubna 2018 jako „individuálně určeného opatření“, kterou provedl Tribunál v bodech 140 a 142 napadeného rozsudku.

98

Zadruhé, pokud jde o opodstatněnost této kvalifikace, je třeba připomenout, že za účelem určení obecné nebo individuální působnosti aktu musí unijní soud zohlednit zaprvé jeho předmět a obsah. Akt má obecnou působnost ve smyslu článku 288 SFEU, pokud se vztahuje na objektivně stanovené situace a zakládá právní účinky vůči obecně a abstraktně vymezeným kategoriím osob. Co se týče tohoto druhého kritéria, obecná působnost aktu není zpochybněna možností více či méně přesně určit počet, nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se v určitý okamžik uplatní, pokud je nesporné, že se toto uplatnění uskutečňuje na základě objektivní právní nebo faktické situace definované aktem ve vztahu k jeho účelu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2020, Mellifera v. Komise, C‑784/18 P, nezveřejněný, EU:C:2020:630, body 65 až 67 a citovaná judikatura).

99

V projednávané věci se usnesení ze dne 12. dubna 2018 v rozsahu, v němž schvaluje návrh financování projektu Curtis s ohledem na jeho environmentální a sociální aspekty, týká konkrétní situace, a sice financování tohoto projektu, a zakládá právní účinky vůči předkladateli uvedeného projektu tím, že mu umožňuje přijmout nezbytná opatření za účelem formalizování úvěru.

100

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 140 a 142 napadeného rozsudku rozhodl, že toto usnesení představuje „individuálně určené opatření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006.

101

Druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P tudíž musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

102

EIB druhou a třetí částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P a Komise třetí částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P Tribunálu vytýkají, že nesprávně rozhodl, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 má právně závazné vnější účinky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 v rozsahu, v němž vyjadřuje konečné stanovisko správní rady EIB ke způsobilosti projektu Curtis k financování ze strany EIB s ohledem na jeho environmentální a sociální aspekty. Takové usnesení totiž nezakládá individuální právo na získání financování ze strany EIB, jelikož vztah mezi tímto orgánem a potenciálním dlužníkem se stává právně závazným až podpisem příslušné smlouvy. S tímto usnesením tedy nelze spojovat žádné právně závazné účinky.

103

Napadený rozsudek je navíc stižen vadou spočívající v rozporném odůvodnění, jelikož Tribunál konstatoval, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 zakládá právní účinky vůči předkladateli projektu Curtis, a zároveň v bodech 167 až 170 tohoto rozsudku konstatoval, že toto usnesení nemělo „hodnotu právního závazku, pokud jde o poskytnutí úvěru“, a že řízení po jeho přijetí pokračovalo.

104

EIB v tomto ohledu tvrdí, že usnesení její správní rady přijaté na základě čl. 19 odst. 3 statutu EIB představuje jediné rozhodnutí o financování projektu, aniž je možné od něj oddělit „finanční složku“, která není konečná a nezakládá závazné vnější účinky, a „environmentální složku“, která je konečná a právně závazná vůči třetím osobám.

105

Existence právně závazných vnějších účinků ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 musí být každopádně prokázána ve vztahu k právnímu postavení ClientEarth. Tribunál poté, co v bodě 170 napadeného rozsudku zkoumal právní postavení předkladatele projektu Curtis, potvrdil, že žádný účinek tohoto typu vůči ClientEarth nenastal.

106

ClientEarth zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

107

EIB a Komise svou argumentací Tribunálu vytýkají, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 167 až 171 napadeného rozsudku rozhodl, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 je aktem s „právně závaznými vnějšími účinky“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006.

108

V tomto ohledu z bodu 149 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál v „zájmu celkové soudržnosti“ vyložil tento pojem v souladu s pojmem „akty […], které mají právní účinky vůči třetím osobám“, uvedeným v čl. 263 prvním pododstavci SFEU, který v zásadě vylučuje akty, které mají účinky pouze ve vnitřní sféře orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, jenž je jejich autorem, aniž zakládají jakékoli právo nebo povinnost vůči třetím osobám (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. února 1988, Les Verts v. Parlament, 190/84, EU:C:1988:94, bod 8, a ze dne 25. června 2020, SATCEM v. KF, C‑14/19 P, EU:C:2020:492, bod 73, jakož i citovaná judikatura).

109

V bodech 167 až 171 napadeného rozsudku přitom Tribunál na základě této judikatury konstatoval, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 určuje s konečnou platností postoj správní rady EIB, pokud jde o způsobilost projektu Curtis k financování ze strany EIB s ohledem na jeho environmentální a sociální aspekty, a tudíž že toto usnesení má právní účinky vůči třetím osobám, zejména předkladateli tohoto projektu, v rozsahu, v němž konstatuje způsobilost uvedeného projektu k financování EIB s ohledem na jeho environmentální a sociální aspekty, což tomuto předkladateli umožňuje přijmout následující opatření nezbytná k formalizování úvěru.

110

Nelze nalézt žádný rozpor mezi závěrem, že environmentální aspekty projektu Curtis byly s konečnou platností posouzeny, na jedné straně a na druhé straně okolnostmi, které jsou rovněž uvedeny v těchto bodech napadeného rozsudku, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 nemělo „hodnotu právního závazku, pokud jde o poskytnutí úvěru“, a že řízení o poskytnutí tohoto financování pokračovalo, neboť zbývalo prověřit další technické, hospodářské a finanční aspekty projektu.

111

Kromě toho argument EIB, podle kterého se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 167 až 170 napadeného rozsudku rozhodl, že usnesení ze dne 12. dubna 2018 obsahuje „finanční složku“ oddělitelnou od „environmentální složky“ a že pouze posledně uvedená složka je konečná a právně závazná pro třetí osoby, vychází z nesprávného výkladu těchto bodů. Tribunál se v nich totiž omezil na konstatování, že toto usnesení s konečnou platností konstatuje způsobilost projektu Curtis k financování ze strany EIB s ohledem na environmentální a sociální aspekty tohoto projektu, ale v žádném případě nerozhodl, že uvedené usnesení se zakládá na formálním oddělení těchto aspektů od finančních nebo jiných aspektů týkajících se uvedeného projektu.

112

Kromě toho argument, podle něhož měl Tribunál v bodě 170 napadeného rozsudku posoudit, zda má usnesení ze dne 12. dubna 2018„právně závazné vnější účinky“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006 ve vztahu ke ClientEarth, nemá v tomto nařízení žádnou oporu. Ani toto ustanovení, ani čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení totiž nevyžadují, aby měl správní akt, který je předmětem žádosti o vnitřní přezkum, právně závazné vnější účinky vůči nevládní organizaci, která tuto žádost podává.

113

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba druhou a třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑212/21 P, jakož i třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑223/21 P zamítnout jako neopodstatněné.

114

Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je třeba kasační opravné prostředky zamítnout v plném rozsahu.

115

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

116

Vzhledem k tomu, že EIB a Komise neměly ve věci úspěch, je důvodné jim v souladu s návrhem ClientEarth uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené ClientEarth v každém z obou řízení o kasačním opravném prostředku.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: