1

Svou žalobou se Evropský parlament domáhá toho, aby Soudní dvůr určil, že Evropská komise tím, že nepřijala akt v přenesené pravomoci podle čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. listopadu 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úř. věst. 2018, L 303, s. 39), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze Smlouvy o FEU.

2

Nařízení 2018/1806 zrušilo a nahradilo s účinností od 18. prosince 2018 nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úř. věst. 2001, L 81, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 65), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/850 ze dne 17. května 2017 (Úř. věst. 2017, L 133, s. 1). Toto nařízení 2018/1806 provádí podle bodu 1 odůvodnění kodifikaci zrušeného a nahrazeného nařízení, přičemž odkazy na toto nařízení se považují za odkazy na nařízení 2018/1806 v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze IV posledně uvedeného nařízení. Podle této přílohy odpovídá čl. 1 odst. 4 nařízení č. 539/2001 článku 7 nařízení 2018/1806.

3

Bod 14 odůvodnění nařízení 2018/1806 zní následovně:

„[Evropská] [u]nie by měla ve svých vztazích se třetími zeměmi aktivně usilovat o úplnou vzájemnost v oblasti vízového styku, a přispět tak k větší důvěryhodnosti a soudržnosti vnější politiky Unie.“

4

Bod 15 odůvodnění tohoto nařízení zní:

„Pro případ, že se některá z třetích zemí uvedených na seznamu v příloze II rozhodne zavést pro státní příslušníky jednoho nebo více členských států vízovou povinnost, by měl být stanoven mechanismus Unie, který by umožnil uplatnit zásadu vzájemnosti. Uvedený mechanismus by měl být navíc upraven tak, aby Unie mohla přijmout opatření jako projev solidarity, pokud taková třetí země uplatňuje vůči státním příslušníkům alespoň jednoho členského státu vízovou povinnost.“

5

Bod 17 odůvodnění uvedeného nařízení stanoví:

„Za účelem zajištění náležitého zapojení Evropského parlamentu a Rady [Evropské unie] do druhé fáze uplatňování mechanismu vzájemnosti a vzhledem k obzvláště citlivé politické povaze pozastavení osvobození od vízové povinnosti pro všechny státní příslušníky třetí země uvedené na seznamu v příloze II a k horizontálním důsledkům tohoto pozastavení pro členské státy, pro země přidružené k Schengenu i pro Unii samotnou, zejména pro jejich vnější vztahy a pro celkové fungování schengenského prostoru, by měla být Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 [SFEU], pokud jde o určité prvky mechanismu vzájemnosti. […]“

6

Článek 1 nařízení 2018/1806 stanoví:

„Toto nařízení stanoví třetí země, jejichž státní příslušníci podléhají vízové povinnosti nebo jsou od této povinnosti osvobozeni, na základě hodnocení provedeného případ od případu a zaměřeného na různá kritéria týkající se mimo jiné nedovoleného přistěhovalectví, veřejného pořádku a bezpečnosti, hospodářských přínosů, především z hlediska cestovního ruchu a zahraničního obchodu, a vnějších vztahů Unie s dotčenými třetími zeměmi, včetně zejména zvážení otázky lidských práv a základních svobod, jakož i důsledků regionální soudržnosti a vzájemnosti.“

7

Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení zní:

„Státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze II jsou osvobozeni od vízové povinnosti […] pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů.“

8

Článek 7 uvedeného nařízení stanoví:

„Uplatňuje-li třetí země uvedená na seznamu v příloze II vízovou povinnost na státní příslušníky alespoň jednoho členského státu, použijí se tato ustanovení:

[…]

[…]“

9

Článek 10 nařízení 2018/1806 v odstavcích 6 a 7 stanoví:

„6.   Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

7.   Akt v přenesené pravomoci přijatý podle čl. 7 písm. f) vstoupí v platnost pouze tehdy, pokud proti němu Evropský parlament nebo Rada nevysloví námitky ve lhůtě čtyř měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen, nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi o tom, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o dva měsíce.“

10

Spojené státy americké jsou uvedeny na „Seznam[u] třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od vízové povinnosti osvobozeni při překračování vnějších hranic členských států pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů“, který je zahrnut do přílohy II tohoto nařízení.

11

Dne 12. dubna 2016 předložila Komise Evropskému parlamentu a Radě sdělení nazvané „Současný stav a možné další kroky v případě neuplatňování vzájemnosti v oblasti vízové politiky s některými třetími zeměmi“ [COM(2016) 221 final] (dále jen „sdělení ze dne 12. dubna 2016“). Uvedla, že velká většina případů neuplatňování vzájemnosti, které se týkaly osmi třetích zemí, byla vyřešena, ale že neuplatňování vzájemnosti u tří třetích zemí přetrvává. Mezi těmito třetími zeměmi byly Spojené státy americké, které bulharským, chorvatským, kyperským, polským a rumunským státním příslušníkům ukládaly vízovou povinnost.

12

Komise v tomto sdělení rovněž připomněla, že pokud dotyčná třetí země vízovou povinnost nezruší nejpozději do 12. dubna 2016, bude povinna na základě nařízení č. 539/2001, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1289/2013 ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 74), přijmout akt v přenesené pravomoci, kterým se na dobu dvanácti měsíců pozastavuje osvobození státních příslušníků této třetí země od vízové povinnosti. Rovněž upřesnila, že nařízení č. 539/2001 ve znění pozdějších předpisů jí ukládá zohlednit dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a jejích členských států.

13

Komise posléze předložila šest sdělení navazujících na sdělení ze dne 12. dubna 2016, první a druhé v červenci a prosinci 2016, třetí a čtvrté v květnu a prosinci 2017, páté v prosinci 2018 a konečně poslední v březnu 2020.

14

Po druhém návazném sdělení ze dne 21. prosince 2016, v němž Komise konstatovala, že neuplatňování vzájemnosti v oblasti víz se již týká pouze dvou třetích zemí, a to Kanady a Spojených států amerických, přijal Parlament dne 2. března 2017 usnesení Evropského parlamentu o povinnostech Komise v oblasti vízové vzájemnosti podle čl. 1 odst. 4 nařízení (ES) č. 539/2001 [2016/2986(RSP)] (dále jen „usnesení ze dne 2. března 2017“). V tomto usnesení měl Parlament za to, že Komise „má právem zakotvenou povinnost přijmout akt v přenesené pravomoci – kterým dočasně pozastaví osvobození od vízové povinnosti pro státní příslušníky třetích zemí, které nezrušily vízovou povinnost pro občany některých členských států EU – a to ve lhůtě 24 měsíců od data zveřejnění oznámení v tomto smyslu, přičemž tato lhůta uplynula dnem 12. dubna 2016“, a vyzval ji, aby na základě článku 265 SFEU přijala akt v přenesené pravomoci, který považoval za nezbytný.

15

Dne 2. května 2017 Komise ve svém třetím návazném sdělení předloženém Parlamentu a Radě odpověděla na usnesení ze dne 2. března 2017 a informovala o dosaženém pokroku [COM(2017) 227 final] (dále jen „sdělení ze dne 2. května 2017“). Uvedla, že přijetí aktu v přenesené pravomoci s cílem dočasně pozastavit osvobození od vízové povinnosti pro státní příslušníky Kanady a Spojených států amerických by bylo „v současné době kontraproduktivní“ a „navíc by mohlo ohrozit dosažení cíle, kterým je bezvízový režim pro všechny občany [Unie]“.

16

Ve čtvrtém návazném sdělení ze dne 20. prosince 2017 Komise uvedla, že jediný zbývající případ neuplatňování vzájemnosti se týká Spojených států amerických. Poté, co se Polská republika připojila k bezvízovému programu Spojených států amerických v listopadu 2019, Komise ve svém šestém návazném sdělení ze dne 23. března 2020 uvedla, že tento bezvízový program nebyl rozšířen na všechny členské státy, jelikož Spojené státy americké stále odmítají zrušit vízovou povinnost vůči občanům Bulharské republiky, Chorvatské republiky, Kyperské republiky a Rumunska.

17

Dne 22. října 2020 Parlament prostřednictvím usnesení Evropského parlamentu o povinnostech Komise v oblasti vízové vzájemnosti podle článku 7 nařízení (EU) 2018/1806 [2020/2605(RSP)] (dále jen „usnesení ze dne 22. října 2020“) vyzval Komisi, aby na základě článku 265 SFEU přijala akt v přenesené pravomoci, který podle jeho názoru vyžaduje čl. 7 první pododstavec písm. f) nařízení 2018/1806, jehož cílem je dočasně pozastavit osvobození státních příslušníků Spojených států amerických od povinnosti získat vízum pro krátkodobý pobyt z důvodu vízové povinnosti, kterou tato třetí země ukládá bulharským, kyperským, chorvatským a rumunským státním příslušníkům.

18

Dne 22. prosince 2020 Komise prostřednictvím sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Vymezení postoje Komise v návaznosti na usnesení Evropského parlamentu ze dne 22. října 2020 o povinnostech Komise v oblasti vízové vzájemnosti a podávání zpráv o současném stavu [COM(2020) 851 final] (dále jen „sdělení ze dne 22. prosince 2020“), uvedla důvody, proč v této fázi stále nehodlá přijmout akt v přenesené pravomoci, jehož cílem by bylo dočasně pozastavit osvobození státních příslušníků Spojených států amerických od povinnosti získat vízum pro krátkodobý pobyt.

19

Vzhledem k tomu, že Parlament měl za to, že čl. 7 první pododstavec písm. f) nařízení 2018/1806 nepřiznává Komisi možnost nepřijmout akt v přenesené pravomoci, jsou-li splněny podmínky pro přijetí takového aktu stanovené v tomto ustanovení, podal projednávanou žalobu.

20

Evropský parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:

21

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

22

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři dne 18. května 2021 vznesla Komise na základě čl. 151 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora námitku nepřípustnosti. Parlament své vyjádření k této námitce předložil dne 28. června 2021.

23

Dne 21. září 2021 Soudní dvůr rozhodl, že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí bude posouzena spolu s věcí samou.

24

Komise namítá nepřípustnost projednávané žaloby ze dvou důvodů. Zaprvé ve své žalobní odpovědi tvrdí, že Parlament přijetím usnesení ze dne 22. října 2020 obešel lhůtu pro podání žaloby pro nečinnost stanovenou v článku 265 SFEU. Toto usnesení podle ní představuje druhou výzvu k jednání, která má v podstatě stejný obsah jako usnesení ze dne 2. března 2017, přinejmenším pokud jde o státní příslušníky Spojených států amerických, i když po něm nenásledovalo předložení věci Soudnímu dvoru. Parlamentu v důsledku toho zaniklo právo podat takovou žalobu pro nečinnost. Komise dále v námitce nepřípustnosti tvrdí, že přijetím sdělení ze dne 22. prosince 2020 v reakci na výzvu k jednání, kterou jí Parlament zaslal dne 22. října téhož roku, se vyjádřila ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU.

25

Parlament tvrdí, že žaloba je přípustná. Pokud jde o případné obcházení lhůty pro podání žaloby pro nečinnost stanovené v článku 265 SFEU, Parlament zaprvé uvádí, že Komise tím, že nepřijala akt v přenesené pravomoci stanovený nařízením 2018/1806, toto nařízení porušovala průběžně. Zadruhé tvrdí, že usnesení ze dne 22. října 2020 obsahuje ve srovnání s usnesením ze dne 2. března 2017 dva nové důvody. Parlament zatřetí tvrdí, že jeho složení se v době mezi oběma usneseními změnilo v návaznosti na volby konané v červnu 2019. A konečně začtvrté zdůrazňuje, že druhá výzva k jednání vychází z posouzení vývoje situace od přijetí první výzvy k jednání s přihlédnutím k tehdy přijatému poslednímu sdělení Komise, a sice sdělení ze dne 23. března 2020. Pokud jde o námitku nepřípustnosti, Parlament tvrdí, že Komise tím, že přijala sdělení ze dne 22. prosince 2020, se nevyjádřila ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU. Otázka, zda se orgán vyjádřil, či nikoli, totiž nemůže být rozhodnuta pouze na základě názvu dokumentu pocházejícího od orgánu, o jehož nečinnost se jedná. Kromě toho není zjevné, že se Komise vyjádřila k přijetí aktu v přenesené pravomoci tím, že zveřejnila sdělení ze dne 22. prosince 2020, které pouze přebírá skutečnosti uvedené v jejích předchozích sděleních a uvádí věcné důvody její nečinnosti.

26

Podle čl. 265 druhého pododstavce SFEU platí, že žaloba pro nečinnost je přípustná pouze tehdy, byl-li příslušný orgán, instituce nebo jiný subjekt předem vyzván, aby jednal. Jestliže se orgán, instituce nebo subjekt ve lhůtě dvou měsíců od této výzvy nevyjádří, může být tato žaloba podána v další lhůtě dvou měsíců.

27

To, že se žalobce nejprve obrátí na dotčený orgán, instituci či jiný subjekt, představuje formální náležitost nejen z důvodu, že tím začíná pro dotčenou osobu běžet lhůta, ale také z důvodu, že poukázáním na nečinnost tento orgán, instituci nebo jiný subjekt nutí vyjádřit se v dané lhůtě k legalitě takové nečinnosti (rozsudek ze dne 12. května 2022, Klein v. Komise, C‑430/20 P, EU:C:2022:377, bod 47).

28

Pokud jde o námitku nepřípustnosti vycházející z pozdního podání projednávané žaloby, je nesporné, že Parlament usnesením ze dne 2. března 2017 a usnesením ze dne 22. října 2020 zaslal Komisi výzvy k jednání ve smyslu článku 265 SFEU. Komise na tyto výzvy odpověděla sděleními ze dne 2. května 2017 a 22. prosince 2020. Je rovněž nesporné, že v návaznosti na sdělení ze dne 2. května 2017 Parlament nepodal žalobu pro nečinnost.

29

Otázka, zda Parlament nedodržel lhůtu pro podání žaloby stanovenou v tomto ustanovení tím, že podal projednávanou žalobu pro nečinnost poté, co Komisi usnesením ze dne 22. října 2020 zaslal druhou výzvu k jednání, ač v návaznosti na usnesení ze dne 2. března 2017 obsahující první výzvu k jednání takovou žalobu nepodal, tedy závisí na tom, zda je tato druhá výzva k jednání odlišná, pokud jde o objektivní skutečnosti týkající se jejího obsahu nebo kontextu, od první výzvy k jednání.

30

V tomto ohledu ze sdělení ze dne 2. května 2017 předloženého Parlamentu v reakci na usnesení ze dne 2. března 2017 vyplývá, že Komise po posouzení všech relevantních okolností, zejména důsledků případného pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a jejích členských států se Spojenými státy americkými, dospěla k závěru, že přijetí aktu v přenesené pravomoci, kterým se dočasně pozastavuje toto osvobození, by bylo „v současné době“ kontraproduktivní a navíc by mohlo ohrozit dosažení cíle, kterým je bezvízový režim pro všechny občany Unie.

31

Ve svém usnesení ze dne 22. října 2020 Parlament po více než třech letech vyzval Komisi, aby s ohledem na vývoj, který od té doby nastal, znovu zvážila kroky zvolené ve svém sdělení ze dne 2. května 2017.

32

Parlament přitom mohly vést různé důvody, právní i politické, k tomu, aby po přijetí tohoto sdělení Komisí nejprve upustil od soudního sporu a dal Komisi příležitost dosáhnout diplomatickou cestou výsledků, které by přispěly k dosažení cíle úplné vízové vzájemnosti stanoveného v bodě 14 odůvodnění nařízení 2018/1806. Kromě toho usnesení ze dne 22. října 2020 odkazuje na sdělení Komise, která následovala po sdělení ze dne 2. května 2017 a týkala se problematiky nedostatečné vzájemnosti v oblasti víz se Spojenými státy americkými. Parlament tedy pravděpodobně poté, co posoudil vývoj situace od přijetí první výzvy k jednání, posléze přijal usnesení ze dne 22. října 2020, které ostatně obsahuje dva dodatečné důvody na podporu teze, podle které je Komise povinna přijmout dotčený akt v přenesené pravomoci.

33

Odlišná povaha výzev k jednání obsažených v usneseních ze dne 2. března 2017 a 22. října 2020 je dále potvrzena okolností, že Komise ve svém sdělení ze dne 22. prosince 2020, které bylo přijato v návaznosti na posledně uvedené usnesení, znovu vyhodnotila situaci neuplatňování vzájemnosti v oblasti víz mezi Spojenými státy americkými a čtyřmi dotčenými členskými státy Unie s ohledem na vývoj od roku 2017. Poté, co poskytla přehled o kontaktech mezi Unií a Spojenými státy americkými v tomto ohledu, popsala vývoj bezvízového programu této třetí země, jakož i její politický kontext a dvoustranné vztahy, které navázala s Unií, dospěla k závěru, že by přijetí takového aktu nebylo vhodné a bylo by „zejména v tomto okamžiku kontraproduktivní“.

34

Za těchto okolností nelze usnesení ze dne 22. října 2020 považovat za prostředek k obcházení lhůty pro podání žaloby stanovené v čl. 265 druhém pododstavci SFEU, která začala běžet výzvou k jednání obsaženou v usnesení ze dne 2. března 2017, jelikož výzvy k jednání obsažené v těchto dvou usneseních jsou odlišné jak z hlediska svého obsahu, tak z hlediska kontextu, v němž byly přijaty.

35

První námitka nepřípustnosti vycházející z pozdního podání projednávané žaloby musí být v důsledku toho zamítnuta.

36

Pokud jde o druhou námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že se Komise vyjádřila, je třeba připomenout, že podle čl. 265 prvního pododstavce SFEU může být věc předložena Soudnímu dvoru za účelem určení, že Komise v rozporu se Smlouvami nepřijala rozhodnutí.

37

V projednávané věci Komise tvrdí, že se sdělením ze dne 22. prosince 2020 vyjádřila ve smyslu tohoto ustanovení k výzvě k přijetí aktu v přenesené pravomoci podle čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806, a uvedla důvody, proč této výzvě nevyhověla.

38

V tomto ohledu Soudní dvůr sice rozhodl, že okolnost, že odpověď orgánu na výzvu k jednání neuspokojuje osobu, která jí zaslala, neznamená, že tato odpověď nepředstavuje vyjádření se ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU, jímž se ukončuje nečinnost (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 1. dubna 1993, Pesqueras Echebastar v. Komise, C‑25/91, EU:C:1993:131, body 11 a 12).

39

Řešení připomenuté v předchozím bodě však nelze v interinstitucionálním kontextu použít v případech, kdy by nepřípustnost žaloby pro nečinnost umožnila orgánu vyzvanému k jednání setrvávat v nečinnosti.

40

Tak by tomu přitom bylo, pokud by sdělení uvedené v bodě 37 tohoto rozsudku mělo být kvalifikováno jako „vyjádření se“ ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU, což by mělo za následek nepřípustnost projednávané žaloby. V takovém případě by totiž neshoda mezi účastníky projednávaného sporu ohledně působnosti čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806, a konkrétně ohledně existence případné povinnosti přijmout dotčený akt v přenesené pravomoci, přetrvávala.

41

Odmítnutí jednat, byť výslovné, v návaznosti na výzvu k jednání adresovanou orgánu na základě čl. 265 druhého pododstavce SFEU, tak může být předloženo Soudnímu dvoru na základě tohoto článku za předpokladu, že neukončuje nečinnost (rozsudek ze dne 27. září 1988, Parlament v. Rada, 302/87, EU:C:1988:461, bod 17).

42

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že v interinstitucionálním kontextu musí být odpověď orgánu, která stejně jako v projednávané věci uvádí důvody, proč je podle tohoto orgánu třeba navrhované opatření nepřijmout, nutně považována za odmítnutí jednat ze strany tohoto orgánu ve smyslu judikatury připomenuté v předchozím bodě, a musí tedy být možné obrátit se na Soudní dvůr v rámci žaloby podané na základě článku 265 SFEU.

43

Projednávaná žaloba je tudíž přípustná.

44

Na podporu své žaloby Parlament uplatňuje jediný žalobní důvod vycházející z toho, že Komise porušila Smlouvy tím, že na základě čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806 nepřijala akt v přenesené pravomoci, kterým se dočasně pozastavuje osvobození státních příslušníků Spojených států amerických od vízové povinnosti.

45

Parlament tvrdí, že toto ustanovení nepřiznává Komisi žádný prostor pro uvážení, takže je v projednávaném případě povinna takový akt přijmout. Podle Parlamentu je totiž povinnost přijmout akt v přenesené pravomoci na základě uvedeného ustanovení podmíněna pouze objektivní podmínkou, a sice že dotyčná třetí země nezrušila vízovou povinnost pro státní příslušníky alespoň jednoho členského státu během 24 měsíců ode dne zveřejnění oznámení uvedeného v tomto čl. 7 prvním pododstavci písm. a). V projednávané věci došlo k naplnění této podmínky v případě Spojených států amerických dne 12. dubna 2016.

46

Parlament má za to, že skutečnost, že čl. 7 první pododstavec písm. d) tohoto nařízení umožňuje Komisi zohlednit dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a jejích členských států s dotčenou třetí zemí, nevede k tomu, že je tomuto orgánu svěřena diskreční posuzovací pravomoc při použití čl. 7 prvního pododstavce písm. f) uvedeného nařízení, jelikož Komise nemá jinou volbu než přijmout akt v přenesené pravomoci.

47

Výklad posledně uvedeného ustanovení prosazovaný Komisí jde podle Parlamentu proti logice článku 7 nařízení 2018/1806, neboť z povinnosti zohlednit dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy činí klíčový prvek mechanismu vzájemnosti stanoveného v tomto článku, čímž povinnost stanovenou v prvním pododstavci písm. f) uvedeného článku podřizuje tomuto prvku.

48

V důsledku tento výklad zbavuje posledně uvedené ustanovení užitečného účinku a nezohledňuje koncepci mechanismu vzájemnosti. Podle Parlamentu neexistuje žádný rozpor mezi povinností Komise, stanovenou v čl. 7 prvním pododstavci písm. f) tohoto nařízení, přijmout akt v přenesené pravomoci, kterým se pozastavuje osvobození od vízové povinnosti, pokud jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení, a požadavkem zohlednit dopad tohoto pozastavení na vnější vztahy Unie a jejích členských států, stanoveným v čl. 7 prvním pododstavci písm. d) uvedeného nařízení. Tento požadavek se totiž vztahuje na všechny fáze mechanismu vzájemnosti a jako takový by měl být vykládán v tomto smyslu. Kromě toho čl. 7 první pododstavec písm. f) nařízení 2018/1806 poskytuje Komisi pouze omezený prostor pro uvážení, který se netýká obsahu aktu, tedy samotného pozastavení osvobození od vízové povinnosti. Tento prostor pro uvážení se týká jiných aspektů, jako je volba data, ke kterému musí pozastavení osvobození od vízové povinnosti vstoupit v platnost, a to v rámci 90 dnů od vstupu tohoto aktu v platnost.

49

Výklad prosazovaný Komisí tak podle Parlamentu zbavuje účinnosti povinnost přijmout akt v přenesené pravomoci stanovenou v čl. 7 prvním pododstavci písm. f) tohoto nařízení pro případ, že by dotyčná třetí země vízovou povinnost v určité lhůtě nezrušila, jelikož tím, že se tento orgán opírá především o dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a členských států s touto třetí zemí, nedbá povinnosti stanovené unijním normotvůrcem a prakticky ukončuje uplatňování mechanismu vzájemnosti v jeho první fázi.

50

Komise namítá, že čl. 7 první pododstavec písm. f) nařízení 2018/1806 jí neukládá bezpodmínečnou povinnost přijmout akt v přenesené pravomoci za účelem pozastavení osvobození od vízové povinnosti přiznaného státním příslušníkům třetí země, pokud tato třetí země nezruší vízovou povinnost vůči státním příslušníkům alespoň jednoho členského státu do 24 měsíců po zveřejnění takového oznámení, jako je oznámení uvedené v čl. 7 prvním pododstavci písm. a) třetím pododstavci tohoto nařízení.

51

Článek 7 první pododstavec písm. f) uvedeného nařízení musí být podle názoru tohoto orgánu vykládán ve světle čl. 7 prvního pododstavce písm. d) téhož nařízení, který stanoví, že Komise při zvažování dalších kroků podle písm. e), f) nebo h) tohoto prvního pododstavce zohlední především výsledek opatření přijatých dotčeným členským státem, dále kroky, která sama podnikla, zejména v politické, hospodářské a obchodní oblasti, s cílem obnovit nebo zavést bezvízový styk, a konečně dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a jejích členských států s danou třetí zemí.

52

Komise nezpochybňuje, že prostor pro uvážení, kterým disponuje při použití čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806, se omezuje na zohlednění skutečností uvedených v písm. d) čl. 7 prvního pododstavce. Je však nesporné, že jí toto nařízení tento prostor pro uvážení přiznává.

53

Navíc výklad článku 7, který prosazuje, nečiní povinnost přijmout akt v přenesené pravomoci uvedenou v prvním pododstavci písm. f) tohoto článku „plně neúčinnou“. Komise v tomto ohledu uvádí, že povinnost zohlednit dopad na vnější vztahy Unie a členských států, pokud zvažuje nové kroky podle písm. e), f) nebo h) prvního pododstavce článku 7, je výslovně stanovena v písm. d) tohoto pododstavce, což vylučuje, aby byl uvedený výklad považován za výklad contra legem. Komise navíc poznamenává, že se neomezila na poukazování na dopad, který by pozastavení osvobození od vízové povinnosti mělo na vnější vztahy Unie a členských států s dotčenou třetí zemí, ale v souladu s požadavky unijních normotvůrců tento dopad při zvažování možnosti pozastavení osvobození posoudila.

54

V projednávané věci je nesporné, že Spojené státy americké nezrušily vízovou povinnost pro státní příslušníky alespoň jednoho členského státu po uplynutí lhůty 24 měsíců ode dne zveřejnění oznámení podle čl. 7 prvního pododstavce písm. a) nařízení 2018/1806.

55

Je tedy třeba zkoumat, zda – jak tvrdí Parlament – tato okolnost stavěla Komisi do situace, kdy byla na základě čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806 povinna přijmout akt v přenesené pravomoci, kterým se dočasně pozastavuje osvobození státních příslušníků této třetí země od vízové povinnosti, aniž by měla v tomto ohledu prostor pro uvážení.

56

Pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí.

57

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 7 první pododstavec písm. f) nařízení 2018/1806 stanoví, že Komise „přijme“ akt v přenesené pravomoci, kterým se dočasně pozastaví osvobození od vízové povinnosti, pokud jako v projednávané věci dotyčná třetí země dotčenou vízovou povinnost ve lhůtě stanovené tímto ustanovením nezruší. Ze znění tohoto ustanovení podle všeho vyplývá, že Komise je povinna takový akt přijmout, pokud jsou splněny podmínky vyžadované pro jeho přijetí.

58

Takový výklad čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806 však musí být vyloučen s ohledem na obecnou systematiku čl. 7 prvního pododstavce, která se vyznačuje zejména vícefázovou strukturou mechanismu vzájemnosti, který zavádí.

59

Konkrétně čl. 7 první pododstavec písm. d) nařízení 2018/1806 výslovně stanoví, že Komise při zvažování dalších kroků podle písm. e), f) nebo h) tohoto pododstavce zohlední zaprvé výsledek opatření přijatých dotčeným členským státem za účelem zajištění bezvízového styku s dotyčnou třetí zemí, zadruhé kroky podniknuté Komisí v souladu s písm. b) uvedeného pododstavce u orgánů dotyčné třetí země, zejména v politické, hospodářské a obchodní oblasti, s cílem obnovit nebo zavést bezvízový styk, a zatřetí dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a jejích členských států s danou třetí zemí.

60

Povinnost zohlednit tyto různé okolnosti by přitom byla zbavena veškerého užitku, kdyby Komise byla nutně povinna přijmout akt v přenesené pravomoci uvedený v čl. 7 prvním pododstavci písm. f) nařízení 2018/1806, protože dotyčná třetí země vízovou povinnost nezrušila ve lhůtě stanovené tímto ustanovením.

61

V tomto ohledu z bodu 17 odůvodnění nařízení 2018/1806 vyplývá, že přiznání pravomoci přijímat akty v přenesené pravomoci Komisi v rámci mechanismu vzájemnosti zavedeného článkem 7 tohoto nařízení má za cíl vytvořit institucionální rámec, který před případným pozastavením osvobození od vízové povinnosti pro všechny státní příslušníky třetí země, které má obzvláště citlivou politickou povahu, umožní posoudit dopady takového opatření na vnější vztahy a na celkové fungování schengenského prostoru.

62

Z výkladu ustanovení uvedených v čl. 7 prvním pododstavci nařízení 2018/1806 ve spojení s bodem 17 odůvodnění tohoto nařízení tak vyplývá, že Komise má prostor pro uvážení, zda přijme akt v přenesené pravomoci na základě čl. 7 prvního pododstavce písm. f) uvedeného nařízení, přičemž tento prostor pro uvážení se řídí třemi kritérii uvedenými v písm. d) uvedeného pododstavce.

63

Tento výklad je rovněž podpořen, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 34 až 40 svého stanoviska, přípravnými pracemi na nařízení č. 1289/2013, které zavedlo mechanismus vzájemnosti do unijního práva, z nichž vyplývá, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu stanovit automatické pozastavení osvobození od vízové povinnosti v případě, že přetrvává neuplatňování vzájemnosti.

64

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, Komise nemá povinnost přijmout akt v přenesené pravomoci na základě čl. 7 prvního pododstavce písm. f) nařízení 2018/1806 po uplynutí lhůty 24 měsíců ode dne zveřejnění oznámení uvedeného v čl. 7 prvním pododstavci písm. a) tohoto nařízení. Naopak pro účely určení, zda je třeba s ohledem na cíl úplné vzájemnosti uvedený v bodě 14 odůvodnění uvedeného nařízení pozastavit osvobození státních příslušníků dotyčné třetí země od vízové povinnosti nebo zda je třeba zdržet se přijetí takového opatření s ohledem na zájmy související zejména s vnějšími vztahy členských států, zemí přidružených k schengenskému prostoru a Unie, musí Komise zohlednit tři kritéria uvedená v čl. 7 prvním pododstavci písm. d) uvedeného nařízení, uvedená v bodě 59 tohoto rozsudku.

65

Je třeba ověřit, zda v projednávaném případě Komise s ohledem na tyto skutečnosti nepřekročila svůj prostor pro uvážení, když měla za to, že byla oprávněna odmítnout jednat.

66

Pokud jde o první kritérium, podle kterého musí Komise před tím, než zváží přijetí aktu v přenesené pravomoci, kterým se dočasně pozastaví osvobození od vízové povinnosti pro státní příslušníky třetí země, která ukládá vízovou povinnost státním příslušníkům alespoň jednoho členského státu, zohlednit výsledek opatření přijatých dotčeným členským státem za účelem zajištění bezvízového styku s dotyčnou třetí zemí, je třeba konstatovat, že sdělení ze dne 22. prosince 2020 obsahuje podrobný přehled situace čtyř členských států, na které se v té době vztahovala vízová povinnost. Komise totiž představila vývoj míry zamítnutí žádosti o udělení víza pro každý z těchto členských států a uvedla, že těmto členským státům byly určeny „individuálně přizpůsobené pracovní plány“ vypracované Spojenými státy americkými, aby mohly splnit požadavky nezbytné pro dosažení souladu s americkým bezvízovým programem. Toto sdělení mimoto poukazuje na okolnost, že diskuse zahájená na základě těchto pracovních plánů, včetně pokynů specifických pro každý z dotčených členských států, představovala významný pokrok ve srovnání s předchozím přístupem založeným na obecnějším posouzení bezpečnostních požadavků, a na skutečnost, že vyhodnocení provádění uvedených plánů těmito členskými státy umožnilo konstatovat pokrok v řadě oblastí.

67

Pokud jde o druhé kritérium, a sice povinnost Komise zohlednit kroky, které v projednávaném případě podnikla ve vztahu ke Spojeným státům americkým, zejména v politické, hospodářské a obchodní oblasti, s cílem obnovit nebo zavést bezvízový styk, Komise ve svém sdělení ze dne 22. prosince 2020 podrobně uvedla několik pracovních schůzek, které se konaly s jejími americkými protějšky. Kromě toho uvedla, že s ohledem na přechodné povolební období ve Spojených státech amerických a do doby, než bude po inauguraci nového prezidenta, naplánované na 20. ledna 2021, uvedena do funkce nová administrativa, se musí spokojit s vypracováním, společně s Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ), návrhu nového transatlantického programu připomínajícího význam transatlantických vazeb.

68

Pokud jde o třetí kritérium, a sice nutnost, aby Komise zohlednila dopad pozastavení osvobození od vízové povinnosti na vnější vztahy Unie a jejích členských států, v projednávané věci se Spojenými státy americkými, Komise ve svém sdělení ze dne 22. prosince 2020 odkázala na podrobná vysvětlení k této otázce již uvedená ve sdělení ze dne 12. dubna 2016. Závěrem rovněž uvedla, že pozastavení osvobození státních příslušníků Spojených států amerických od vízové povinnosti by mělo závažné negativní dopady na širokou škálu politik a odvětví.

69

Z těchto skutečností vyplývá, že Komise zohlednila tři kritéria uvedená v čl. 7 prvním pododstavci písm. d) nařízení 2018/1806 před tím, než dospěla k závěru, že požadovaný akt v přenesené pravomoci nepřijme.

70

Z výše uvedeného vyplývá, že Komise měla v návaznosti na výzvu k jednání, kterou jí zaslal Parlament dne 22. října 2020, za to, aniž překročila svůj prostor pro uvážení, že není povinna přijmout dotčený akt v přenesené pravomoci, takže jí v projednávané věci nelze vytýkat nečinnost.

71

Z toho vyplývá, že projednávaná žaloba pro nečinnost musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

72

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Parlament neměl ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedenému náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: