1

Žalobou založenou na článku 270 SFEU a článku 50a statutu Soudního dvora Evropské unie se žalobce, LR, domáhá jednak zrušení rozhodnutí Evropské investiční banky (EIB) ze dne 9. ledna 2020, kterým mu bylo zamítnuto poskytnutí příspěvku na znovuusídlení (dále jen„napadené rozhodnutí“), a jednak toho, aby byla EIB uložena povinnost zaplatit příspěvek na znovuusídlení spolu s úroky z prodlení vypočtenými s použitím sazby Evropské centrální banky (ECB) navýšené o 2 body.

2

Žalobce byl EIB přijat do zaměstnání dne [důvěrné] a odešel do důchodu dne [důvěrné].

3

Během tohoto období bydlel žalobce se svou rodinou v [důvěrné].

4

Dne 4. září 2019 požádal žalobce EIB o vyplacení příspěvku na znovuusídlení z důvodu, že se po odchodu do důchodu přestěhoval do [důvěrné].

5

Dne 9. ledna 2020 EIB napadeným rozhodnutím zamítla žádost žalobce z důvodu, že je vlastníkem domu, v němž se znovu usadil, nesplňoval podmínky pro přiznání příspěvku na znovuusídlení stanovené v článku 13 správních předpisů pro zaměstnance EIB (dále jen „správní předpisy“).

6

Dne 19. února 2020 žalobce požádal prezidenta EIB o poskytnutí příspěvku na znovuusídlení v případě, že ve věci, ve které byl mezitím vydán rozsudek ze dne 12. května 2021, DF a DG v. EIB (T‑387/19, nezveřejněný, EU:T:2021:258), Tribunál rozhodne ve prospěch žalobců, a podpůrně o přezkum napadeného rozhodnutí v souladu s článkem 41 pracovního řádu zaměstnanců EIB.

7

Rozhodnutím ze dne 15. května 2020, oznámeným dne 20. května 2020, EIB zamítla žádost žalobce o přezkum (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkum“) z důvodu, že podle jejího výkladu výraz „vlastní domácnost“ obsažený v čl. 13 prvním pododstavci druhé odrážce správních předpisů označuje vlastnictví zaměstnance nebo jeho rodinného příslušníka.

8

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

9

EIB navrhuje, aby Tribunál:

10

Druhým návrhovým žádáním se žalobce domáhá, aby Tribunál zrušil rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkum.

11

V tomto ohledu podle ustálené judikatury týkající se zejména služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), kterou je třeba použít obdobně v projednávané věci, návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, v případě, že toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, mají za účinek, že je Tribunálu předložen k posouzení akt, proti kterému byla stížnost podána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. března 2021, EJ v. EIB, T‑585/19, nezveřejněný, EU:T:2021:142, bod 22 a citovaná judikatura).

12

V projednávané věci je třeba uvést, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkum nemění smysl ani dosah napadeného rozhodnutí, kterým EIB odmítla přiznat žalobci příspěvek na znovuusídlení při jeho přestěhování do [důvěrné].

13

Je proto třeba konstatovat, že EIB neprovedla v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkum nový přezkum situace žalobce s ohledem na nové právní a skutkové okolnosti, které mohl žalobce uplatnit vůči napadenému rozhodnutí, ale v odpovědi na žádost žalobce o přezkum ze dne 19. února 2020 pouze upřesnila důvody tohoto rozhodnutí. Taková upřesnění však nemohou odůvodnit, aby bylo zamítnutí žádosti o přezkum považováno za samostatný akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobce.

14

Návrhy na zrušení je tedy třeba považovat za směřující pouze proti napadenému rozhodnutí, jehož legalitu je však třeba přezkoumat s přihlédnutím k odůvodnění obsaženému v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkum, o němž se má za to, že splývá s odůvodněním napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2021, KO v. Komise, T‑389/20, nezveřejněný, EU:T:2021:436, bod 15 a citovaná judikatura).

15

Na podporu prvního bodu návrhových žádání žalobce uplatňuje čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení článku 13 správních předpisů; zadruhé z porušení povinnosti konzultace zástupců zaměstnanců EIB; zatřetí z porušení zásad proporcionality, ochrany nabytých práv, ochrany legitimního očekávání a povinnosti stanovit přechodný režim a začtvrté z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, povinnosti jednat s náležitou péčí a zásady řádné správy.

16

Pokud jde o první žalobní důvod, žalobce tvrdí, že EIB nesprávně vykládá článek 13 správních předpisů, který se týká náhrady nákladů a paušálního příspěvku při ukončení služebního poměru.

17

Žalobce tvrdí, že EIB nesprávně vykládá výraz „vlastní domácnost“ tak, že označuje „nemovitost, na které má zaměstnanec nebo jeho manžel/manželka majetkový podíl, jakkoli minimální“, a to i když v ní dotyčný zaměstnanec nebo jeho rodina nebydlí a nikdy nebydleli.

18

Podle EIB napadené rozhodnutí nespočívá na novém výkladu výrazu „vlastní domácnost“, ale na správném použití článku 13 správních předpisů vykládaného ve světle jeho kontextu, obecné systematiky a účelu. EIB se domnívá, že výklad čl. 13 prvního pododstavce druhé odrážky správních předpisů, který navrhuje žalobce, by zbavil toto ustanovení užitečného účinku.

19

Podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení práva Evropské unie je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i kontext, do kterého spadá, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí. Informace relevantní pro výklad ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout historie jeho vzniku (rozsudek ze dne 2. září 2021, CRCAM, C‑337/20, EU:C:2021:671, bod 31; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 10. března 2021, AM v. EIB, T‑134/19, EU:T:2021:119, bod 60).

20

Zaprvé je třeba připomenout, že článek 13 správních předpisů, ve znění použitelném na spor, zní následovně:

„Dotyčná osoba, která změnila bydliště po ukončení služebního poměru s cílem zřídit si ho ve vzdálenosti nejméně 50 [kilometrů (km)] od svého posledního místa zaměstnání, má právo:

[…]

13.3. Příspěvek na znovuusídlení

Dotyčná osoba, která dovršila tři roky služby – nebo bez podmínky trvání služby, pokud [EIB] vypověděla nebo neobnovila její smlouvu – obdrží po skutečném usídlení se v novém místě svého bydliště příspěvek na znovuusídlení ve výši odpovídající jejímu poslednímu základnímu měsíčnímu platu, pokud nebyla propuštěna ze závažného důvodu.

Kromě toho dotyčná osoba, jejíž rodina – pokud s ní žila ve společné domácnosti – se skutečně usídlila v novém místě bydliště, které se nachází ve vzdálenosti nejméně 50 km vzdušnou čarou z místa zaměstnání, obdrží druhou částku v téže výši.

Pokud mají nárok na příspěvek na znovuusídlení oba manželé zaměstnaní u [EIB], je tento příspěvek vyplacen pouze tomu manželovi, jehož základní měsíční plat je vyšší.“ (neoficiální překlad)

21

Pokud jde o znění článku 13 správních předpisů, je tedy třeba konstatovat, že tento článek stanoví paušální příspěvek na znovuusídlení ve prospěch zaměstnance EIB, který změnil místo bydliště po ukončení služebního poměru, aby si jej zřídil ve vzdálenosti nejméně 50 kilometrů (km) od svého posledního místa zaměstnání.

22

Článek 13 první pododstavec druhá odrážka správních předpisů však váže nárok na tento příspěvek na podmínku, že si dotyčný zaměstnanec nezřídil bydliště ve své vlastní domácnosti.

23

Vzhledem k tomu, že ve správních předpisech chybí definice pojmů „bydliště“ a „domácnost“, měly by být tyto pojmy vykládány v souladu s jejich obvyklým významem v běžném jazyce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Phantasialand, C‑406/20, EU:C:2021:720, body 28 a 29).

24

Je však třeba uvést, že francouzský výraz „foyer“, který je uveden ve francouzském znění správních předpisů, byl přeložen výrazem „home“ v anglickém znění uvedených předpisů a že EIB vycházela z tohoto posledně uvedeného znění jak v napadeném rozhodnutí, tak v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkum.

25

Anglický výraz „home“ přitom označuje rovněž dům nebo byt, takže výraz „own home“ může být vykládán tak, že odkazuje, jak tvrdí EIB, na pojem nemovitost.

26

Naproti tomu francouzský výraz „foyer“ podle Dictionnaire de l’Académie française označuje místo, kde je ohniště, a v širším smyslu místo bydliště rodiny určité osoby. Pokud jde o francouzské přídavné jméno „propre“, umístěné před výrazem „foyer“, jeho jediným účelem je, posílením přivlastňovacího zájmena „své“, trvat na okolnosti, podle které dotčená domácnost je skutečně domácností zaměstnance.

27

Nicméně podle ustálené judikatury nemůže formulace použitá v jednom z jazykových znění ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha oproti jiným jazykovým zněním. Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi textu unijního práva musí být dotčené ustanovení v zásadě vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (rozsudek ze dne úterý 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 32 a citovaná judikatura).

28

V projednávané věci přitom znění článku 13 správních předpisů použitelné na spor vychází z návrhu vypracovaného a přijatého ve francouzštině a EIB se rozhodla výslovně uvést v posledním pododstavci úvodu správních předpisů, že anglické a německé znění uvedených ustanovení je „překladem původního francouzského znění“ (neoficiální překlad).

29

Za těchto zvláštních okolností je tedy za účelem objektivního určení úmyslu autora sporného ustanovení při jeho přijetí třeba, aby Tribunál v projednávané věci vyložil pojmy „résidence“ a „foyer“ v souladu s jejich obvyklým smyslem ve francouzském jazyce.

30

Výraz „résidence“ na základě definice poskytnuté Dictionnaire de l’Académie française odpovídá skutečnosti být dlouhodobě nebo trvale usazen na určitém místě a v širším smyslu označuje místo, kde je určitá osoba usazena.

31

Ze znění článku 13 správních předpisů tudíž vyplývá, že zaměstnanec EIB, který změnil bydliště po ukončení služebního poměru, aby jej zřídil ve vzdálenosti alespoň 50 km od posledního místa zaměstnání, má nárok na příspěvek na znovuusídlení, pokud se toto místo bydliště neshoduje s místem, kde bydlí jeho rodina.

32

V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí EIB, okolnost, že úředník nebo zaměstnanec má nemovitost v určité zemi, zejména v zemi svého původu, nemůže stačit k prokázání toho, že tam trvale nebo obvykle bydlel, nebo že měl v úmyslu se v této zemi usadit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2020, UI v. Komise, T‑362/19, nezveřejněný, EU:T:2020:562, bod 82).

33

Okolnost, že úředník nebo zaměstnanec je nájemcem nebo vlastníkem svého obydlí v určité zemi – což je skutečnost, na kterou se vztahuje svoboda organizovat si svůj osobní a rodinný život – tedy nemůže sama o sobě prokázat, že si tato osoba v uvedené zemi zvolila stálé nebo obvyklé centrum svých zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2010, Cvetanova v. Komise, F‑33/09, EU:F:2010:18, bod 52).

34

Konečně obydlí v držení určité osoby neodpovídá nutně ani systematicky místu bydliště rodinných příslušníků této osoby.

35

V důsledku toho je třeba věc chápat tak, že část věty „v rozsahu, v němž si nezřídil bydliště ve své vlastní domácnosti“, která je uvedena v článku 13 prvním pododstavci druhé odrážce správních předpisů, vylučuje nárok na příspěvek na znovuusídlení, pokud dotyčný zaměstnanec přemístí své obvyklé bydliště do místa bydliště svých rodinných příslušníků, a nikoli, když mu bydliště, do kterého se zaměstnanec znovuusídluje, patří.

36

Zadruhé kontextuální výklad článku 13 prvního pododstavce druhé odrážky správních předpisů podporuje doslovný výklad tohoto článku.

37

Zaprvé totiž čl. 1.3 druhý pododstavec první věta správních předpisů, týkající se příspěvku na zařízení, čl. 5 druhý pododstavec přílohy VII správních předpisů týkající se příspěvku na zařízení pro zaměstnance vyslané do externích kanceláří a čl. 6 druhý pododstavec uvedené přílohy týkající se obydlí zaměstnanců zaměstnaných v externích kancelářích mimo Unii, používají výraz „domácnost“ pro určení bydliště zaměstnance, pokud s ním bydlí členové jeho rodiny.

38

Stejně tak čl. 3.10 první pododstavec písm. b) a třetí pododstavec přílohy X správních předpisů týkající se správních postupů v lékařských oblastech ukládá zaměstnanci, aby neprodleně informoval lékařské služby EIB o všech závažných nakažlivých případech jeho samotného nebo jiných „členů jeho domácnosti“ (neoficiální překlad).

39

Tato ustanovení tak podporují výklad, podle kterého výraz „foyer (domácnost)“ uvedený v čl. 13 prvním pododstavci druhé odrážce správních ustanovení odpovídá místu, kde mají obvyklé bydliště rodinní příslušníci zaměstnance, a nikoli obydlí, které zaměstnanec vlastní.

40

Zadruhé je třeba uvést, že čl. 1 první pododstavec druhá odrážka správních předpisů týkající se náhrady nákladů a paušálních příspěvků při nástupu do služby nebo při zaměstnání na jiném pracovišti obsahuje ustanovení o vyloučení nároku na příspěvek na zařízení, jehož znění je totožné se zněním čl. 13 prvního pododstavce druhé odrážky týchž předpisů.

41

Kromě toho čl. 5 odst. 4 přílohy VII služebního řádu týkající se příspěvku na zařízení obsahuje rovněž ustanovení o vyloučení z nároku na tento příspěvek, pokud byl úředník zaměstnán v místě bydliště své rodiny.

42

V tomto ohledu je pravda, že EIB má na základě článku 308 SFEU funkční a institucionální autonomii, a zvláště že tím, že se na ni nepoužije článek 336 SFEU, který Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie svěřuje pravomoc k přijetí ustanovení služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců orgánů Unie, přiznává statut EIB této bance pro stanovení režimu uplatňovaného na její zaměstnance funkční autonomii. EIB se tedy při výkonu této pravomoci rozhodla pro smluvní režim spíše než pro statutární režim, takže je vyloučeno, že by ustanovení služebního řádu mohla být jako taková použitelná na pracovní poměry mezi EIB a jejími zaměstnanci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2003, Komise v. EIB, C‑15/00, EU:C:2003:396, bod 101, a ze dne 16. prosince 2004, De Nicola v. EIB, T‑120/01 a T‑300/01, EU:T:2004:367, bod 57 a citovaná judikatura).

43

V projednávané věci však EIB neprokázala, v čem je její funkční samostatnost porušena výkladem čl. 13 prvního pododstavce druhé odrážky správních předpisů, který vyplývá z analogického použití dosavadní judikatury týkající se služebního řádu a vyplývající z rozsudku zmíněného v bodě 44 níže.

44

Ustanovení o vyloučení z nároku na příspěvek na zařízení stanovené v čl. 5 odst. 4 přílohy VII služebního řádu se tak použije v případě, kdy je úředník zaměstnán v místě, kde jeho rodina již bydlí, a přestěhuje se za ní, jelikož v takovém případě nebude muset vynakládat výdaje na zařízení (rozsudek ze dne 18. listopadu 2015, FH v. Parlament, F‑26/15, EU:F:2015:137, bod 35).

45

Kromě toho z judikatury týkající se služebního řádu, která je použitelná na projednávaný případ, s ohledem na totožné výrazy, jimiž jsou formulovány články 1 a 13 správních předpisů, vyplývá, že nejenže neexistuje žádný rozdíl ve funkci mezi příspěvky na zařízení a znovuusídlení, ale naopak, že mezi nimi existuje úzká analogie z hlediska jejich účelu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2001, Miranda v. Komise, T‑37/99, EU:T:2001:122, bod 29).

46

Judikatura citovaná v bodě 44 výše, která se týká příspěvku na zařízení stanoveného článkem 5 přílohy VII služebního řádu, se tedy použije obdobně na příspěvek na znovuusídlení stanovený v článku 6 uvedené přílohy a v článku 13 správních předpisů, jakož i na příspěvek na zařízení upravený článkem 1 uvedených předpisů.

47

Mezi čl. 1 prvním pododstavcem druhou odrážkou a čl. 13 prvním pododstavcem druhou odrážkou správních předpisů na jedné straně a čl. 5 odst. 4 přílohy VII služebního řádu na straně druhé zajisté existují rozdíly ve znění.

48

Nezdá se však, že by tento čistě redakční rozdíl vedl k nemožnosti použít výklad ustanovení o vyloučení z nároku na příspěvek na zařízení podle čl. 5 odst. 4 přílohy VII služebního řádu na příspěvky na zařízení a znovuusídlení stanovené správními předpisy pro zaměstnance EIB.

49

Konečně zatřetí teleologický výklad čl. 13 prvního pododstavce druhé odrážky správních předpisů potvrzuje jeho doslovný a kontextuální výklad.

50

V tomto ohledu, jak správně uvádí EIB, je účelem příspěvku na znovuusídlení, jak vyplývá z judikatury týkající se příspěvku na znovuusídlení upraveného v článku 6 přílohy VII služebního řádu, pokrýt a snížit náklady vyplývající ze znovuusídlení bývalého úředníka nebo zaměstnance v novém prostředí na dobu neurčitou, ale dosti dlouhou, z důvodu změny jeho hlavního bydliště po definitivním ukončení jeho služebního poměru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2001, Miranda v. Komise, T‑37/99, EU:T:2001:122, bod 29).

51

I když čl. 13 první pododstavec správních předpisů podmiňuje poskytnutí příspěvku na znovuusídlení pouze přemístěním bydliště dotyčného zaměstnance do místa nacházejícího se alespoň 50 kilometrů od místa zaměstnání, přenesení bydliště ve smyslu tohoto ustanovení nutně předpokládá skutečné přemístění obvyklého bydliště tohoto zaměstnance do nového místa uvedeného jako místo znovuusídlení (viz obdobně rozsudek ze dne 24. dubna 2001, Miranda v. Komise, T‑37/99, EU:T:2001:122, bod 30 a citovaná judikatura).

52

Za těchto podmínek se předpokládá, že náklady, které musí bývalý zaměstnanec nést z důvodu změny svého hlavního bydliště po definitivním ukončení služebního poměru, jsou vyšší, pokud se znovu usídlí se svou rodinou, což odůvodňuje, že v takovém případě obdrží takový zaměstnanec v souladu s čl. 13.3 druhým pododstavcem správních předpisů příspěvek na znovuusídlení, který odpovídá dvojnásobku částky posledního základního měsíčního platu (viz obdobně rozsudek ze dne 19. listopadu 2015, van der Spree v. Komise, F‑37/15, EU:F:2015:139, bod 29 a citovaná judikatura).

53

V případě, o který se jedná v projednávané věci, kdy se zaměstnanec při ukončení služebního poměru znovu usídlí se svou rodinou, která s ním bydlela v místě jeho posledního zaměstnání, se nezdá, že vlastnické právo k obydlí, v němž se zaměstnanec znovuusídlil, z něj snímá zátěž všech nákladů souvisejících s přemístěním jeho hlavního a rodinného bydliště a s jeho začleněním, jakož i členů jeho domácnosti, v novém místě bydliště po významnou dobu.

54

Je totiž třeba uvést, že povaha plateb, které pokrývá příspěvek na znovuusídlení stanovený v čl. 13 prvním pododstavci druhé odrážce správních předpisů, není definována, což ostatně zjednodušuje úkol správy a vylučuje nezbytnost, aby správa ověřovala náklady skutečně vynaložené zaměstnancem (viz analogicky rozsudek ze dne 9. listopadu 1978, Verhaaf v. Komise, 140/77, EU:C:1978:197, bod 17).

55

Tento paušální příspěvek je tedy určen na pokrytí výdajů, které nevyhnutelně vzniknou, ale je obtížné je vyčíslit a jejich vymezení by bylo pro správu příliš nákladné a nepraktické (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta G. Slynna ve věci Evens v. Účetní dvůr, 79/82, EU:C:1982:389, s. 4045).

56

Okolnost, že se zaměstnanec při ukončení služebního poměru znovu usídlí v obydlí, jehož je vlastníkem nebo spoluvlastníkem, může zajisté snížit určité náklady na jeho znovuusídlení tím, že ho zbavuje zejména nákladů na nájem jeho nového obydlí.

57

Na rozdíl od toho, co tvrdí EIB, však z takové okolnosti nelze vyvodit obecnou domněnku, že začlenění dotyčného zaměstnance do jiného prostředí, než je prostředí jeho posledního místa zaměstnání, jej nevystavuje žádným výdajům.

58

Nelze totiž vyloučit, že volba osoby přenést své obvyklé bydliště do nemovitosti využívané jako druhé bydlení může být doprovázena například opravami nebo úpravami, které představují, pokud toto znovusídlení následuje po ukončení služby, náklady, které má pokrývat příspěvek na znovuusídlení.

59

V tomto ohledu se úředník nebo zaměstnanec, který se znovu usídlí v obydlí, jehož je vlastníkem, nenachází ve stejné situaci jako úředník nebo zaměstnanec, který si zřídí nové bydliště ve vlastní domácnosti.

60

V posledně uvedeném případě je totiž domněnka, že dotyčný úředník nebo zaměstnanec není vystaven nákladům na znovuusídlení, logicky vyvozena z intenzity vazeb, které má osoba v zásadě se svými rodinnými příslušníky a která vede tuto osobu k tomu, aby se co možná nejčastěji vracela do místa bydliště své rodiny.

61

Vzhledem k intenzitě těchto vazeb nelze mít rozumně za to, že při skončení služebního poměru zaměstnance a přenesení jeho obvyklého bydliště do jeho vlastní domácnosti je uvedený zaměstnanec vystaven potřebě přizpůsobit se novému prostředí.

62

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že EIB tím, že odmítla žalobci přiznat příspěvek na znovuusídlení z důvodu, že je vlastníkem obydlí, ve kterém se znovuusídlil, vycházela z důvodu, který není upraven v čl. 13 prvním pododstavci druhé odrážce správních předpisů, porušila toto ustanovení.

63

Proto je třeba napadené rozhodnutí zrušit, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody.

64

Ve třetím bodě návrhových žádání se žalobce domáhá toho, aby EIB byla uložena povinnost zaplatit příspěvek na znovuusídlení, navýšený o úroky z prodlení vypočítané podle sazby ECB zvýšené o 2 body, až do úplného zaplacení uvedeného příspěvku.

65

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury unijní soud nemůže unijnímu orgánu nebo unijní instituci nařídit, aby přijaly určitá konkrétní opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, protože jinak by zasáhl do výsad správního orgánu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise, C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, bod 145 a citovaná judikatura).

66

Ve sporech majetkoprávní povahy však pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznaná unijnímu soudu v čl. 91 odst. 1 služebního řádu pověřuje tento soud úkolem plně vyřešit spory, které mu byly předloženy, tj. rozhodnout o všech právech a povinnostech zaměstnance, s výjimkou přenechání výkonu některých částí rozsudku dotčenému orgánu za přesných podmínek, které soud stanoví, a pod jeho dohledem (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 67).

67

„Spory majetkoprávní povahy“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu tudíž představují nejen žaloby na náhradu škody zaměstnanců proti orgánu, ale i všechny žaloby, které směřují k tomu, aby orgán zaplatil zaměstnanci částku, o které má za to, že mu ji dluží na základě služebního řádu nebo jiného aktu, který upravuje jejich pracovněprávní vztahy (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 65).

68

Unijnímu soudu přísluší případně rozhodnout, že orgánu bude uložena povinnost zaplatit částku, na kterou má navrhovatel nárok na základě služebního řádu nebo jiného právního aktu (rozsudky ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 68, a ze dne 10. září 2015, Réexamen Missir Mamachi di Lusignano v. Komise, C‑417/14 RX-II, EU:C:2015:588, bod 40).

69

Kromě toho by se podle judikatury mělo na spory vzniklé mezi EIB a jejími zaměstnanci použít pravidlo obsažené v čl. 91 odst. 1 druhé větě služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2001, EIB v. Hautem,C‑449/99 P, EU:C:2001:502, bod 95).

70

V projednávané věci návrh žalobce směřující k tomu, aby mu EIB vyplatila částku příspěvku na znovuusídlení a aby byla tato částka navýšena o úroky z prodlení, má majetkoprávní povahu ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu.

71

EIB kromě toho neprokázala, a dokonce ani netvrdila, že žalobce nesplnil ostatní podmínky stanovené v článku 13 správních předpisů pro přiznání příspěvku na znovuusídlení.

72

S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí je tedy třeba vyhovět návrhu žalobce a uložit EIB, aby mu vyplatila příspěvek na znovuusídlení, který mu náleží od obdržení jeho žádosti, tedy od 4. září 2019, jakož i úroky z prodlení s platbou tohoto příspěvku až do úplného zaplacení, přičemž úroky z prodlení se vypočtou s použitím sazby stanovené ECB pro její hlavní refinanční operace a platné v první den měsíce splatnosti platby, navýšené o 2 body.

73

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a EIB neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto: