–

za SIA „DOBELES HES” a SIA „GM” J. Vaitsem,

–

za Sabiedrisko pakalpojumu regulēšanas komisija E. Bergmane, I. Birziņšem, J. Miķelsonsem a A. Ozola,

–

za lotyšskou vládu E. Bārdiņšem, J. Davidoviča, I. Hūna a K. Pommere, jako zmocněnci,

–

za německou vládu A. Hoesch, R. Kanitzem a J. Möllerem, jako zmocněnci,

–

za španělskou vládu M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyní,

–

za nizozemskou vládu K. Bulterman a M. A. M. de Ree, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi A. Bouchagiarem, G. Braga da Cruzem, I. Naglisem a I. Rubene, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU, čl. 108 odst. 3 SFEU, nařízení Komise (EU) č. 1407/2013 ze dne 18. prosince 2013 o použití článků 107 a 108 [SFEU] na podporu de minimis (Úř. věst. 2013, L 352, s. 1) a nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů mezi společnostmi DOBELES HES a GM (dále společně jen „žalobkyně v původních řízeních“) a Sabiedrisko pakalpojumu regulēšanas komisija (komise pro regulaci veřejných služeb, Lotyšsko, dále jen „regulační orgán“) ve věci stanovení příliš nízké kupní ceny za elektřinu schváleným podnikem distribuujícím elektřinu za období od 1. března 2006 do 30. listopadu 2007, pokud jde o společnost DOBELES HES, a od 1. března 2006 do 30. září 2008, pokud jde o společnost GM.

3

Smlouva mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (Úř. věst. 2003, L 236, s. 17) byla Lotyšskou republikou podepsána dne 16. dubna 2003 a vstoupila v platnost dne 1. května 2004 (dále jen „Smlouva o přistoupení“).

4

Podle čl. 1 odst. 2 Smlouvy o přistoupení jsou podmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je Unie založena, stanoveny v Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 33, dále jen „Akt o přistoupení“).

5

Článek 22 Aktu o přistoupení, který stejně jako jeho ostatní ustanovení tvoří nedílnou součást Smlouvy o přistoupení, stanoví, že opatření uvedená v seznamu v příloze IV se uplatňují za podmínek stanovených v uvedené příloze.

6

Příloha IV bod 3 odst. 1 Aktu o přistoupení stanoví:

„Následující režimy podpor a individuální podpory, které nabyly účinku v novém členském státě přede dnem přistoupení a jsou stále platné i po tomto dni, se považují po přistoupení za existující podpory ve smyslu čl. [108 odst. 1 SFEU]:

Všechna opatření stále použitelná po dni přistoupení, která představují státní podporu a nesplňují výše uvedené podmínky, se pro účely čl. [108] odst. 3 [SFEU] po přistoupení považují za nové podpory.“

7

Příloha IV bod 3 odst. 2 Aktu o přistoupení stanoví použitelný postup pro případ, že si nový členský stát přeje, aby Komise přezkoumala podporu postupem podle odst. 1 písm. c) tohoto bodu, a stanoví, že v tomto případě s tímto orgánem řádně komunikuje. Podle odstavce 3 uvedeného bodu se každé rozhodnutí Komise vznést námitky vůči podpůrnému opatření ve smyslu odst. 1 písm. c) téhož bodu považuje za rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).

8

Článek 3 nařízení č. 1407/2013, nadepsaný „Podpora de minimis“, stanoví:

„1.   Má se za to, že opatření podpory nesplňují všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 [SFEU], a proto jsou vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], jestliže splňují podmínky stanovené v tomto nařízení.

2.   Celková výše podpory de minimis, kterou členský stát poskytne jednomu podniku, nesmí za libovolná tři po sobě jdoucí jednoletá účetní období překročit 200000 [eur].

[...]“

9

Článek 5 odst. 2 tohoto nařízení zní následovně:

„Podporu de minimis nelze kumulovat se státní podporou na tytéž způsobilé náklady nebo se státní podporou na tatáž opatření rizikového financování, pokud by taková kumulace vedla k překročení nejvyšší příslušné intenzity podpory či výše podpory, která je pro specifické okolnosti každého případu stanovena v nařízení o blokové výjimce nebo v rozhodnutí Komise. Podporu de minimis, která není poskytnuta na zvláštní způsobilé náklady či není přičitatelná těmto nákladům, lze kumulovat s jinou státní podporou poskytnutou na základě nařízení o blokové výjimce nebo rozhodnutí Komise.“

10

Článek 7 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, v odstavci 1 stanoví:

Toto nařízení se vztahuje na podporu poskytnutou před jeho vstupem v platnost, pokud podpora splňuje podmínky stanovené tímto nařízením. Podpora, která tyto podmínky nesplňuje, bude posouzena Komisí v souladu s příslušnými rámci, pokyny, sděleními a oznámeními.“

11

Článek 1 nařízení 2015/1589 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se použijí tyto definice:

[...]“

12

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oznámení nové podpory“, zní takto:

„1.   S výhradou odlišné úpravy v nařízeních přijatých na základě článku 109 [SFEU] nebo jiných příslušných ustanovení této smlouvy musí dotyčný členský stát oznámit Komisi s dostatečným časovým předstihem všechny plány na poskytnutí nové podpory. Komise bezodkladně uvědomí dotyčný členský stát o obdržení oznámení.

2.   V oznámení poskytne dotyčný členský stát všechny nezbytné informace, aby Komisi umožnil přijmout rozhodnutí podle článků 4 a 9 [...]“

13

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Ustanovení o pozastavení“, stanoví:

„Podpora oznamovaná podle čl. 2 odst. 1 nesmí být uskutečněna dříve, než Komise přijme nebo se bude mít za to, že přijala, rozhodnutí schvalující tuto podporu.“

14

Článek 17 téhož nařízení, nadepsaný „Promlčecí lhůta pro navrácení podpory“, stanoví:

„1.   Pravomoci Komise ve věci navrácení podpory podléhají promlčecí lhůtě deseti let.

2.   Promlčecí lhůta počíná dnem, kdy je protiprávní podpora udělena příjemci buď jako jednotlivá podpora, nebo v rámci režimu podpory. Jakékoli opatření přijaté Komisí nebo členským státem jednajícím na žádost Komise, týkající se protiprávní podpory, přerušuje běh promlčecí lhůty. Každým přerušením počíná lhůta běžet znovu. Promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy je rozhodnutí Komise předmětem jednání před Soudním dvorem Evropské unie.

3.   Jakákoliv podpora, jejíž promlčecí lhůta uplynula, je považována za existující podporu.“

15

Ustanovení § 40 odst. 1 Enerģētikas likums (zákon o energii) ze dne 3. září 1998 (Latvijas Vēstnesis, 1998, č. 273), ve znění účinném v období od 1. června 2001 do 7. června 2005 (Latvijas Vēstnesis, 2001, č. 83), stanoví:

„Schválený podnik distribuující elektřinu vykupuje od malých vodních elektráren, které se nacházejí v zóně, pro kterou platí jeho schválení, a jejichž kapacita nepřesahuje dva megawatty, za podmínky, že provoz těchto elektráren a jejich zařízení začal před 1. lednem 2003, přebytek elektřiny, kterou uvedené elektrárny vyrábějí, po uspokojení jejich vlastní potřeb a v souladu s národními paramenty kvality elektrické energie, a to pod dobu osmi let od začátku provozu dané elektrárny, za cenu odpovídající dvojnásobku průměrné sazby za prodej elektřiny cenu odpovídající dvojnásobku průměrné sazby za prodej elektřiny. Cenu za takový prodej následně určí regulační orgán.“

16

Ustanovení § 30 odst. 1 elektroenerģijas tirgus likums (zákon o trhu s elektřinou) ze dne 5. května 2005 (Latvijas Vēstnesis, 2005, č. 82), ve znění účinném v období od 8. června 2005 do 31. prosince 2014 stanoví: § 30 odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném od 8. června 2005 do 31. prosince 2014 stanoví:

„Výrobci, kteří k výrobě elektřiny používají obnovitelné zdroje energie a zahájili činnost před nabytím účinnosti tohoto zákona, prodávají elektřinu veřejnému poskytovateli v souladu s podmínkami týkajícími se způsobu provozu, dodacích lhůt a cen, které pro ně platily v době nabytí účinnosti tohoto zákona.“

17

Ustanovení § 30 odst. 3 tohoto zákona ve znění účinném v období od 8. června 2005 do 14. května 2008 stanoví:

„Veřejný provozovatel vede oddělenou evidenci o objemech a nákladech na nakoupenou elektřinu v souladu s postupy vymezenými v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení. Kupní cenu za tento nákup nesou všichni koneční odběratelé elektřiny v Lotyšsku v poměru ke spotřebě elektřiny, pokud je část elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie nakupována od veřejného poskytovatele nebo pokud jsou veřejnému poskytovateli jeho náklady kompenzovány.“

18

Ustanovení § 29 odst. 1 likums „Par sabiedrisko pakalpojumu regulatoriem“ (zákon o orgánech regulujících veřejné služby) ze dne 19. října 2000 (Latvijas Vēstnesis, 2000, č. 394), stanoví:

„Činnost regulačního orgánu je financována z příjmů pocházejících z výběru státního poplatku za regulaci veřejných služeb (dále jen „státní poplatek“) a z plateb za služby poskytované regulačním orgánem, které jsou upraveny v jiných právních a správních předpisech.“

19

Ustanovení 30 tohoto zákona stanoví:

„1.   K zajištění regulace veřejných služeb platí všichni poskytovatelé veřejných služeb v regulovaných odvětvích státní poplatek.

2.   Státní poplatek v regulovaných odvětvích se odvádí do státního rozpočtu a je připsán na účet regulačního orgánu v rámci státní pokladny. Státní poplatek placený v regulovaných odvětvích je určen výhradně k zajištění chodu tohoto orgánu.“

20

Žalobkyně v původních řízeních provozují vodní elektrárny, a vyrábějí tak elektřinu z obnovitelných zdrojů energie.

21

Do 7. června 2005 stanovil § 40 odst. 1 zákona o energii, že výrobci elektřiny mají za určitých podmínek právo prodat svůj přebytek výroby elektřiny schválenému podniku distribuujícímu elektřinu za cenu odpovídající dvojnásobku průměrné sazby za prodej elektřiny.

22

Toto ustanovení se vztahovalo na žalobkyně v původních řízeních.

23

Průměrnou sazbu za elektřinu stanovil regulační orgán, nezávislý veřejnoprávní subjekt zřízený zákonem o orgánech pro regulaci veřejných služeb. Tento regulační orgán má vlastní právní subjektivitu, jedná samostatně a spravuje svůj vlastní rozpočet, který je schválen legislativní cestou.

24

Zákon o trhu s elektřinou, ve znění účinném od 8. června 2005, změnil postup použitelný na prodej výrobních přebytků výrobci elektřiny za zvýšenou sazbu. Ustanovení § 30 odst. 1 tohoto zákona však stanovilo, že výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kteří již zahájili svou činnost k tomuto datu, si zachovali prospěch z předchozích podmínek týkajících se zejména cen.

25

Regulační orgán toto ustanovení vyložil tak, že jeho účinkem je zablokovat ve vztahu k těmto výrobcům průměrnou sazbu za prodej elektřiny ve výši platné k 7. červnu 2005, a tuto sazbu tedy přestal aktualizovat. Od 8. června 2005 tak žalobkyně v původních řízeních prodaly přebytky své výroby za cenu odpovídající dvojnásobku tehdy platné průměrné sazby za prodej elektřiny, přičemž regulační orgán tuto sazbu od tohoto data již neaktualizoval.

26

Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko) nicméně v rozhodnutí ze dne 20. ledna 2010 shledal, že pojem „cena“ použitý v § 30 odst. 1 zákona o trhu s elektřinou musí být chápán jako mechanismus určování cen, a nikoli jako pevná cena, a že výklad, podle kterého po nabytí účinnosti zákona o trhu s elektřinou již neměl regulační úřad pravomoc ke stanovení průměrné sazby za prodej elektřiny, je nesprávný.

27

Žalobkyně v původních řízeních požadovaly, aby jim regulační orgán zaplatil „náhradu škody“ za ztráty vzniklé z důvodu nestanovení dotčené sazby od 8. června 2005. Tvrzená škoda odpovídá rozdílu mezi cenou zaplacenou žalobkyním v původních řízeních veřejným poskytovatelem a cenou, za kterou měl veřejný poskytovatel od nich elektřinu nakoupit, kdyby průměrná sazba za prodej elektřiny byla správně stanovena pro období od 1. března 2006 do 30. listopadu 2007, pokud jde o společnost DOBELES HES, a pro období od 1. března 2006 do 30. září 2008, pokud jde o společnost GM.

28

Vzhledem k tomu, že regulační orgán jim odmítl zaplatit odpovídající částky, obrátily se žalobkyně v původních řízeních v roce 2011 na správní soud. Rozsudky ze dne 31. května 2019 a ze dne 10. července 2019 Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud, Lotyšsko) částečně vyhověl návrhům společností DOBELES HES a GM a uložil regulačnímu orgánu, aby jim zaplatil v uvedeném pořadí částku 3406,63 eura a částku 662,26 eura. Avšak vzhledem k tomu, že Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud), měl za to, že se jedná o výplatu státních podpor, podmínil vyplacení těchto částek tím, že Komise přijala nebo se má za to, že přijala rozhodnutí schvalující takové podpory. V průběhu řízení si totiž uvedený soud vyžádal stanovisko Komise k použití článků 107 a 108 SFEU, které bylo v tomto smyslu vydáno dne 12. prosince 2018.

29

Regulační orgán podal proti těmto rozsudkům kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu. Za těchto podmínek se Augstākā tiesa (Senāts) (Nejvyšší soud, Lotyšsko) rozhodl přerušit řízení v obou věcech v původních řízeních a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které jsou v obou věcech formulovány totožně:

30

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která zavazuje schválený podnik distribuující elektřinu k nákupu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie za cenu vyšší, než je tržní cena, a jež stanoví, že dodatečné náklady, které z toho vyplývají, jsou financovány z povinného poplatku hrazeného konečnými spotřebiteli, představuje zásah „ze státních prostředků“ ve smyslu tohoto ustanovení.

31

Je třeba připomenout, že kvalifikace jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU předpokládá splnění čtyř podmínek, a sice že existuje státní zásah nebo zásah „ze státních prostředků“, že tento zásah může ovlivnit obchod mezi členskými státy, uvedený zásah poskytuje selektivní výhodu svému příjemci, a tentýž zásah narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 2. března 2021, Komise v. Itálie a další, C‑425/19 P, EU:C:2021:154, bod 57 a citovaná judikatura).

32

První předběžná otázka se týká pouze první z těchto podmínek. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury může být opatření kvalifikováno jako státní zásah nebo podpora poskytnutá „ze státních prostředků“, pokud je opatření zaprvé poskytnuto přímo nebo nepřímo z těchto prostředků, a zadruhé je opatření přičitatelné členskému státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2021, Komise v. Itálie a další, C‑425/19 P, EU:C:2021:154, bod 58 a citovaná judikatura).

33

Pokud jde zaprvé o podmínku týkající se přičitatelnosti členskému státu, je nutno konstatovat, že mechanismus kompenzace dotčený ve věcech v původních řízeních byl zaveden právními předpisy, a tudíž je přičitatelný dotyčnému členskému státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Vent de colère!, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 18, a ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 50).

34

Pokud jde zadruhé o podmínku, aby byla výhoda poskytnuta „ze státních prostředků“, na kterou se konkrétně táže předkládající soud, Soudní dvůr rozhodl, že částky vyplývající z příplatku k ceně uloženého státem odběratelům elektřiny se podobají dani, která zatěžuje elektřinu, a pocházejí ze „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, body 47 a 66).

35

Finanční prostředky musí tedy být považovány za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud pocházejí z povinných příspěvků uložených právními předpisy dotyčného členského státu, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Vent de Colère!, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 25). Je tudíž bezvýznamné, že mechanismus financování nespadá v úzkém slova smyslu do kategorie odvodu daňové povahy ve vnitrostátním právu (rozsudek ze dne 16. září 2021, FVE Holýšov I a další, C‑850/19 P, EU:C:2021:740, bod 46 a citovaná judikatura).

36

Naproti tomu, jak uvedl generální advokát v bodě 36 svého stanoviska, skutečnost, že finanční zátěž odvodu ve skutečnosti nese určitá vymezená kategorie osob, nestačí k prokázání, že finanční prostředky pocházející z tohoto odvodu mají povahu „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Dále je třeba, aby uvedený odvod byl povinný podle vnitrostátního práva.

37

Soudní dvůr tak rozhodl, že nestačí, aby provozovatelé soustav přenesli do prodejní ceny elektřiny svým koncovým zákazníkům dodatečné náklady způsobené jejich povinností vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za sazby stanovené zákonem, jelikož tato kompenzace vyplývá pouze z praxe, a nikoli ze zákonné povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 70 a 71).

38

Z výše uvedeného vyplývá, že finanční prostředky pocházející z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, jsou „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

39

Jak zdůraznil generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, kritérium zmíněné v předchozím bodě však není jediným, jež umožňuje kvalifikaci jako „státní prostředky“ ve smyslu tohoto ustanovení. Skutečnost, že částky zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, stačí k tomu, aby byly kvalifikovány jako „státní prostředky“ (rozsudky ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, C‑482/99, EU:C:2002:294, bod 37, a ze dne 20. října 2020, Eco TLC,C‑556/19, EU:C:220:844, bod 36).

40

V projednávané věci ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že dodatečné náklady, které pro schválený podnik distribuující elektřinu představuje výkup elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie za cenu odpovídající dvojnásobku průměrné sazby za prodej elektřiny, jsou podle dotčených lotyšských právních předpisů financovány prostřednictvím povinného poplatku hrazeného všemi konečnými uživateli v poměru k jejich spotřebě.

41

Kromě toho podle informací poskytnutých Soudnímu dvoru, zejména lotyšskou vládou na jednání, jsou finanční prostředky pocházející z tohoto poplatku vybírány, spravovány a rozdělovány společností, jež je zcela vlastněna dotčeným členským státem, a nemohou být použity pro jiné účely, než které stanoví zákon, a sice kompenzaci dodatečných nákladů zmíněných v předchozím bodě. Tyto finanční prostředky tak zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou.

42

Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, jejichž provedení přísluší předkládajícímu soudu, jsou finanční prostředky, jejichž prostřednictvím je na základě dotčených lotyšských právních předpisů výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů energie poskytnuta cenová výhoda, „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU s ohledem na dvě alternativní kritéria tohoto pojmu připomenutá v bodech 38 a 39 tohoto rozsudku.

43

Ve světle výše uvedených úvah je třeba na první předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která zavazuje schválený podnik distribuující elektřinu k nákupu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie za cenu vyšší, než je tržní cena, a jež stanoví, že dodatečné náklady, které z toho vyplývají, jsou financovány z povinného poplatku hrazeného konečnými spotřebiteli, nebo stanoví, že finanční prostředky sloužící k financování těchto dodatečných nákladů zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, představuje zásah „ze státních prostředků“ ve smyslu tohoto ustanovení.

44

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že kvalifikace výhody jako „státní podpory“ ve smyslu tohoto ustanovení podléhá podmínce, že dotčený trh byl předem zcela liberalizován, a v takovém případě jaké skutečnosti umožňují určit datum liberalizace trhu s elektřinou v Lotyšsku.

45

Podle lotyšské vlády musí být tato otázka prohlášena za nepřípustnou, jelikož nemůže mít vliv na řešení sporů v původních řízeních. Částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních totiž splňují kritéria státní podpory nezávisle na datu liberalizace dotčeného trhu s elektřinou.

46

V tomto ohledu je třeba připomenout, že je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudky ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 24, a ze dne 7. února 2018, American Express, C‑304/16, EU:C:2018:66, bod 31).

47

Z toho vyplývá, že se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudky ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 25, a ze dne 7. února 2018, American Express, C‑304/16, EU:C:2018:66, bod 32).

48

V projednávané věci se druhá předběžná otázka týká pojmu „státní podpora“ ve smyslu článku 107 SFEU, a proto se k ní váže domněnka relevance připomenutá v předchozím bodě tohoto rozsudku.

49

Tuto domněnku relevance nelze v projednávané věci vyvrátit. Je totiž nesporné, že se spory v původních řízeních týkají kvalifikace cenové výhody poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na základě dotčených lotyšských právních předpisů jako podpory. Jak přitom tvrdí Komise ve svém vyjádření, neexistence liberalizace trhu s elektřinou může mít vliv na podmínky této kvalifikace spočívající v tom, že předmětný zásah může ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušovat nebo moci narušit hospodářskou soutěž, připomenuté v bodě 31 tohoto rozsudku.

50

Z toho vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená lotyšskou vládou musí být zamítnuta.

51

Pokud jde o vliv liberalizace dotčeného trhu na posouzení existence podpory, je nutno připomenout, že státní podpora může ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušovat nebo moci narušit hospodářskou soutěž i tehdy, když je relevantní trh jen částečně otevřen hospodářské soutěži. K tomu, aby státní zásah nebo zásah ze státních prostředků mohl ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušoval nebo mohl narušit hospodářskou soutěž, stačí, aby v době, kdy začala být podpora uskutečňována, existovala na relevantním trhu situace skutečné hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‑387/17, EU:C:2019:51, body 39 a 40).

52

Z toho vyplývá, že výhoda poskytnutá určitým podnikům může ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž i před úplnou liberalizací tohoto trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2010, Fallimento Traghetti del Mediterraneo SpA, C‑140/09, EU:C:2010:335, bod 49).

53

Datum úplné liberalizace trhu s elektřinou v Lotyšsku je tudíž irelevantní pro posouzení, zda podpora poskytnutá veřejným poskytovatelem v tomto členském státě nákupem elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie za cenu vyšší, než je tržní cena, musí být kvalifikována jako státní podpora.

54

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že kvalifikace výhody jako „státní podpory“ ve smyslu tohoto ustanovení nepodléhá podmínce, aby byl dotčený trh předem úplně liberalizován.

55

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že v případě, že výhoda poskytnutá výrobcům elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na základě relevantní lotyšské právní úpravy nepředstavuje „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, může platba částek požadovaných žalobkyněmi v původních řízeních naproti tomu představovat platbu „podpor“ ve smyslu tohoto ustanovení.

56

Nejprve je třeba připomenout, že v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU nemá Soudní dvůr pravomoc k posouzení skutkového stavu ve sporu v původním řízení nebo k tomu, aby na vnitrostátní opatření nebo situace použil unijní pravidla, jejichž výklad podal, jelikož tyto otázky spadají do výlučné pravomoci vnitrostátního soudu (rozsudek ze dne 10. června 2010, Fallimento Traghetti del Mediterraneo SpA v. Presidenza del Consiglio dei Ministri, C‑140/09, EU:C:2010:335, bod 22 a citovaná judikatura).

57

Z toho vyplývá, že v projednávané věci nemá Soudní dvůr zejména pravomoc určit, zda částky dotčené v původních řízeních představují státní podpory.

58

Soudní dvůr má naproti tomu pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu vztahující se k unijnímu právu, které mu umožní posoudit slučitelnost vnitrostátního opatření s tímto právem pro účely rozhodnutí ve věci, jež mu byla předložena. V oblasti státních podpor může Soudní dvůr poskytnout předkládajícímu soudu zejména prvky výkladu, které mu umožní určit, zda vnitrostátní opatření může být považováno za „státní podporu“ ve smyslu unijního práva (rozsudek ze dne 10. června 2010, Fallimento Traghetti del Mediterraneo SpA, C‑140/09, EU:C:2010:335, bod 24 a citovaná judikatura).

59

V tomto ohledu je třeba připomenout, že státní podpory, jež představují opatření orgánu veřejné moci zvýhodňující některé podniky nebo výrobky, mají právní povahu zásadně odlišnou od právní povahy náhrady, kterou jsou případně vnitrostátní orgány povinny poskytnout jednotlivcům za škodu, již jim způsobily. Náhrada škody tak nepředstavuje státní podporu ve smyslu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další, 106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24).

60

Naproti tomu, jak uvedl generální advokát v bodech 69 a 70 svého stanoviska, pro určení, zda částky odpovídají „státní podpoře“, je nerozhodné, zda žaloby směřující k jejich vyplacení jsou kvalifikovány jako „návrhy na odškodnění“ nebo „návrhy na náhradu škody“ podle vnitrostátního práva.

61

V projednávaných věcech z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že žaloby podané žalobkyněmi v původních řízeních proti regulačnímu orgánu k lotyšskému správnímu soudu směřují k přiznání výplaty částek, o nichž mají za to, že jim náleží na základě § 40 odst. 1 zákona o energii, a zachovaly si na ně nárok po roce 2005 na základě § 30 odst. 1 zákona o trhu s elektřinou. Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud) totiž rozhodnutím ze dne 20. ledna 2010 shledal, že v důsledku nesprávného výkladu tohoto § 30 odst. 1 regulační orgán chybně opomenul aktualizovat kupní cenu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie od 8. června 2005.

62

Naproti tomu z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem nevyplývá, že částky dotčené ve věcech v původních řízeních mají povahu „náhrady škody“ ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 58 tohoto rozsudku. Žalobkyně v původních řízeních se totiž nedomáhají náhrady škody odlišné od škody spočívající v nevyplacení výhody v plné výši, na kterou měly podle jejich názoru nárok na základě dotčených lotyšských právních předpisů v letech 2006 až 2008. Jinak by tomu naopak bylo, pokud by předmětem žalob v původních řízeních byla náhrada škody vzniklé v důsledku tohoto nevyplacení.

63

Z toho vyplývá, že částky dotčené ve věcech v původních řízeních jsou stejné povahy jako částky, které žalobkyně v původních řízeních již obdržely v letech 2006 až 2008 na základě těchto právních předpisů, ve vztahu k nimž se posledně uvedené domáhají pouze opravy jejich výše.

64

Za těchto podmínek kvalifikace takových částek, jako jsou částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních, na základě relevantní lotyšské právní úpravy, jako „státní podpory“ závisí na tom, zda výhoda poskytnutá výrobcům elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie podle uvedené právní úpravy představuje sama o sobě státní podporu.

65

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pokud vnitrostátní právní úprava zavedla státní podporu ve smyslu tohoto ustanovení, výplata částky požadované v soudním řízení na základě této právní úpravy rovněž představuje takovou podporu.

66

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že v případě, že by cenová výhoda poskytnutá podnikům vyrábějícím elektřinu z obnovitelných zdrojů energie představovala „státní podporu“ ve smyslu tohoto ustanovení, musely by být žádosti žalobkyň v původních řízeních považovány za návrhy znějící na platbu části této státní podpory, která nebyla vyplacena, nebo za návrhy znějící na poskytnutí odlišné státní podpory soudem, jemuž byla věc předložena.

67

V tomto ohledu z bodů 61 až 63 tohoto rozsudku vyplývá, že návrhy žalobkyň v původních řízeních směřují k získání platby části cenové výhody poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, o které mají za to, že jim náleží na základě lotyšských právních předpisů účinných v letech 2006 až 2008.

68

Pokud tedy tato cenová výhoda představuje „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, návrhy žalobkyň v původních řízeních odpovídají návrhu na vyplacení části této státní podpory.

69

Podle Komise však částky přiznané vnitrostátním soudem žalobkyním v původních řízeních představují státní podpory odlišné od cenové výhody zavedené dotčenou lotyšskou právní úpravou.

70

Na podporu svého tvrzení Komise nejprve tvrdí, že právním základem „státních podpor“ přiznaných žalobkyním v původních řízeních v rozsudcích Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud) není zákon o energii, nýbrž samotné rozsudky tohoto soudu.

71

Je však třeba konstatovat, že uvedený soud v těchto rozsudcích přiznal částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních výslovně na základě zákona o trhu s elektřinou, jak jej vykládá Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud).

72

Dále s odkazem na bod 17 rozsudku ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise (C‑81/10 P, EU:C:2011:811), má Komise obecně za to, že z hlediska unijního práva je bezvýznamné, zda je státní podpora přiznaná soudem nebo jiným, zejména správním orgánem. Opatření státní podpory jsou objektivně definována svými účinky, a nikoli svými příčinami nebo cíli. Pokud by přitom státní podpora nemohla být poskytnuta vnitrostátním soudem, pojem „státní podpora“ by nebyl definován „objektivně“ v závislosti na účincích daného opatření, ale „subjektivně“ podle orgánu veřejné moci, který ji přijal.

73

Judikatura citovaná v předchozím bodě tohoto rozsudku, jež uvádí, že „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU se vyznačují svými účinky, a nikoli svými cíli, však neznamená, že státní podpora je definována vyčerpávajícím způsobem svými účinky, s vyloučením jakéhokoli jiného kritéria. Státní podpora je totiž definována rovněž svou povahou, byť jen proto, že je poskytována „ze státních prostředků“, jak to výslovně stanoví čl. 107 odst. 1 SFEU. Proto nemá judikatura citovaná Komisí dosah, který jí tento orgán přisuzuje. Zejména z toho nelze vyvodit žádný závěr ohledně možnosti vnitrostátního soudu poskytnout státní podporu.

74

Konečně se Komise dovolává rozsudku ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise (C‑586/18 P, EU:C:2020:152), ve kterém Soudní dvůr údajně rozhodl, že Italská republika prostřednictvím rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) poskytla poskytovateli služeb autobusové dopravy státní podporu spočívající v kompenzaci za jeho závazky veřejné služby.

75

Je však třeba podotknout, že v tomto rozsudku Soudní dvůr pouze uvedl – jak vyplývá z jeho bodu 97 – že dotčená podpora „byla předmětem rozhodnutí Consiglio di Stato (Státní rada)“. I když vnitrostátní soud případně může vydat rozsudek, z něhož vyplývá, že jeden z účastníků řízení musí podle vnitrostátního práva obdržet částku odpovídající státní podpoře, neznamená to, že v tomto případě tuto podporu sám uzná. Jediným účinkem takového rozsudku je na základě překážky věci pravomocně rozsouzené uložení povinnosti druhé straně, zpravidla příslušnému správnímu orgánu, aby uvedenou podporu vyplatila. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise (C‑586/18 P, EU:C:2020:152), tak bylo vyrovnání za závazky veřejné služby stanoveno rozhodnutím italských orgánů, jak vyplývá z bodu 17 tohoto rozsudku.

76

Každopádně nemůže zavedení státní podpory jako takové vycházet ze soudního rozhodnutí. Toto zavedení státní podpory totiž spadá pod posouzení vhodnosti, které nesouvisí s úlohou soudu.

77

Je třeba dodat, že použití pravidel v oblasti státních podpor je založeno na povinnosti loajální spolupráce mezi vnitrostátními soudy na jedné straně a Komisí a unijními soudy na straně druhé, v jejímž rámci jedná každý v závislosti na úloze, jež je mu svěřena Smlouvou o FEU. V rámci této spolupráce musí vnitrostátní soudy přijímat všechna obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z unijního práva, a zdržet se přijímání všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 3 SEU (rozsudek ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C‑284/12, EU:C:2013:755, bod 41).

78

Pokud tedy dotčená vnitrostátní právní úprava zavádí výhodu, která představuje státní podporu ve prospěch výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, částky přiznané žalobkyním v původních řízeních ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud), nelze v žádném případě považovat za státní podpory odlišné od této výhody.

79

Na čtvrtou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pokud vnitrostátní právní úprava, která zavádí zákonný nárok na zvýšenou platbu za elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie, představuje „státní podporu“ ve smyslu tohoto ustanovení, žaloby směřující k získání využití tohoto nároku v plném rozsahu musí být považovány za návrhy na vyplacení části této nevyplacené státní podpory, a nikoli za návrhy směřující k tomu, aby soud, kterému byla věc předložena, poskytl odlišnou státní podporu.

80

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že v případě, že by na návrhy dotčené ve věcech v původních řízeních bylo třeba nahlížet jako na návrhy znějící na výplatu části neobdržené části státní podpory, musela by tato výplata zohlednit situaci na trhu s elektřinou a stav právních předpisů platných v době, kdy k ní došlo, včetně omezení v oblasti nadměrných vyrovnávacích plateb.

81

Podle ustálené judikatury se musí předběžná otázka předložená Soudnímu dvoru týkat výkladu unijního práva, který odpovídá objektivní potřebě rozhodnutí, jež musí vnitrostátní soud přijmout (v tomto smyslu viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 7. září 2016, Velikova, C‑228/15, EU:C:2016:641, bod 35 a citovaná judikatura).

82

Je třeba podotknout, že se okolnosti uvedené v páté předběžné otázce v podstatě týkají posouzení slučitelnosti opatření dotčených ve věcech v původních řízeních s vnitřním trhem, pokud by tato opatření měla být kvalifikována jako státní podpory. Podle ustálené judikatury přitom spadá posouzení slučitelnosti opatření podpory nebo režimu podpory s vnitřním trhem do výlučné pravomoci Komise, jejíž činnost podléhá přezkumu unijním soudem (rozsudek ze dne 23. března 2006, Enirisorse, C‑237/04, EU:C:2006:197, bod 23, a ze dne 27. ledna 2022, Fondul Proprietatea, C‑179/20, EU:C:2022:58, bod 83 a citovaná judikatura). Tato otázka proto zjevně postrádá význam pro řešení sporů v původních řízeních.

83

Z výše uvedeného vyplývá, že pátá předběžná otázka je nepřípustná.

84

Podstatou šesté a sedmé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je pro účely výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU relevantní zaprvé skutečnost, že větrným elektrárnám, na rozdíl od vodních elektráren, byla v minulosti poskytnuta podpora v plné výši, a zadruhé skutečnost, že škoda byla nahrazena pouze části výrobců elektřiny z vodních zdrojů.

85

Je třeba připomenout, že potřeba dospět k takovému výkladu unijního práva, jenž by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou začleněny otázky, jež pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž se tyto otázky zakládají. V rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU je totiž Soudní dvůr oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 26. října 2017, Balgarska energiyna borsa, C‑347/16, EU:C:2017:816, bod 56 a citovaná judikatura).

86

Tento požadavek upřesnění platí podle judikatury Soudního dvora především v oblasti hospodářské soutěže, jež se vyznačuje komplexními skutkovými a právními situacemi (rozsudek ze dne 26. října 2017, Balgarska energiyna borsa, C‑347/16, EU:C:2017:816, bod 57 a citovaná judikatura).

87

Je nutno zdůraznit, že informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost účelně předložit svá vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a je povinen jej náležitě dodržovat (rozsudek ze dne 26. října 2017, Balgarska energiyna borsa, C‑347/16, EU:C:2017:816, body 58 a 59 a citovaná judikatura).

88

V projednávaných věcech je přitom třeba konstatovat, že předkládací rozhodnutí, které se v podstatě omezuje na uvedení okolností zmíněných v bodě 84 tohoto rozsudku, neobsahuje vysvětlení, proč se předkládající soud táže Soudního dvora na relevantnost těchto okolností v rámci výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU.

89

Za těchto podmínek je třeba šestou a sedmou otázku prohlásit za nepřípustné.

90

Podstatou osmé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být nařízení č. 1407/2013, zejména jeho čl. 5 odst. 2, vykládáno v tom smyslu, že kritéria stanovená pro podpory de minimis jsou použitelná na podpory dotčené v původních řízeních, neboť výše těchto podpor nepřekračuje práh de minimis stanovený v čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení.

91

I když, jak je připomenuto v bodě 82 tohoto rozsudku, vnitrostátní soudy nemají pravomoc rozhodovat o slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem, mohou jim být naproti tomu předloženy spory, které jim ukládají vykládat a používat pojem „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, zejména za účelem určení, zda státní opatření, které bylo zavedeno bez ohledu na předchozí kontrolní řízení stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU, mělo, či nemělo být podrobeno takovému řízení podrobeno (rozsudky ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, EU:C:2007:434, bod 50, a ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C‑590/14 P, EU:C:2016:797, bod 98). Vnitrostátní soud tak může být nucen posoudit, zda se na státní podporu vztahuje odchylný režim podpor de minimis, které nepodléhají oznamovací povinnosti stanovené v uvedeném čl. 108 odst. 3.

92

V projednávaných věcech se předkládající soud zamýšlí nad použitelností nařízení č. 1407/2013 ve sporech v původních řízeních z důvodu nízké výše částek přiznaných žalobkyním v původních řízeních soudem rozhodujícím ve věci samé, a sice částky 3406,63 eura a částky 662,26 eura. Nicméně podle čl. 5 odst. 2 tohoto nařízení musí být strop podpory de minimis posuzován s ohledem na podpory, které již byly poskytnuty „na tytéž způsobilé náklady“ nebo na „tatáž opatření rizikového financování“. Jak je přitom uvedeno v bodech 63 a 67 tohoto rozsudku, částky přiznané žalobkyním v původních řízeních odpovídají opravě celkové výše částek, které žalobkyně již obdržely a požadovaly ještě v letech 2006 až 2008 na základě § 30 odst. 1 zákona o trhu s elektřinou. Proto musí být povaha podpor dotčených ve věcech v původních řízeních jako podpory de minimis, za předpokladu, že se jedná o státní podpory, posuzována s ohledem na celkovou výši již obdržených částek a částek, které žalobkyně v původních řízeních na tomto základě ještě požadovaly během referenčního období.

93

Na osmou předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že nařízení č. 1407/2013, zejména jeho čl. 5 odst. 2, musí být vykládáno v tom smyslu, že dodržení prahu de minimis stanoveného v čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení musí být posuzováno s ohledem na částku podpory požadované na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy společně s výší plateb již obdržených během referenčního období na základě téže právní úpravy.

94

Podstatou deváté a desáté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 1 písm. b) a c) nařízení 2015/1589 vykládán v tom smyslu, že v případě, že částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních odpovídají státním podporám, musí být tyto podpory kvalifikovány jako „nové“ nebo „existující“ ve smyslu tohoto ustanovení. Předkládající soud se zejména táže, zda by tyto částky mohly být považovány za „existující podpory“ podle čl. 1 písm. b) bodu iv) nařízení 2015/1589.

95

Jak je uvedeno v bodech 62 až 63 tohoto rozsudku, částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních představují část cenové výhody, o níž mají žalobkyně za to, že jim náleží jakožto výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na základě lotyšské právní úpravy platné v letech 2006 až 2008. Tyto částky jsou tedy stejné povahy jako uvedená cenová výhoda.

96

Otázka, zda částky dotčené ve věcech v původních řízeních musí být kvalifikovány jako „nové podpory“ nebo „existující podpory“, proto závisí na otázce, která z těchto dvou kvalifikací se vztahuje na cenovou výhodu, k níž se tyto částky pojí, za předpokladu, že by uvedená výhoda měla být kvalifikována jako státní podpora.

97

Pokud jde o otázku právní kvalifikace skutkových okolností sporu v původním řízení, která spadá do výlučné pravomoci předkládajícího soudu, je třeba připomenout, že pouze Soudnímu dvoru přísluší, aby tomuto soudu poskytl poznatky k výkladu ustanovení unijního práva, která tento soud musí použít.

98

Článek 1 písm. c) nařízení 2015/1589 označuje „novou podporou“„každou podporu, což znamená režimy podpory a jednotlivou podporu, která není existující podporou, včetně změn existující podpory“. Aby byla státní podpora považována za „novou podporu“, musí tedy být prokázáno, že není „existující podporou“ ve smyslu čl. 1 písm. b) nařízení 2015/1589, který rozlišuje několik kategorií existujících podpor.

99

Zaprvé čl. 1 písm. b) bod i) nařízení 2015/1589 označuje za „existující podporu“„režimy podpor a jednotlivé podpory, které byly zavedeny před vstupem [Smlouvy o FEU] v platnost v příslušných členských státech a zůstávají použitelné i po vstupu [Smlouvy o FEU] v platnost“.

100

V tomto ohledu je třeba připomenout, že cenová výhoda ve prospěch výrobců elektřiny z vodních zdrojů zavedená § 40 odst. 1 zákona o energii před přistoupením Lotyšské republiky k Unii byla prodloužena ustanovením § 30 odst. 1 zákona o trhu s elektřinou.

101

Jak však vyplývá ze znění čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589, toto ustanovení se použije, „aniž je dotčen [...] dodatek k příloze IV [Aktu o přistoupení]“. Z bodu 3 odst. 1 druhého pododstavce této přílohy IV přitom vyplývá, že všechna opatření, která jsou stále použitelná po dni přistoupení a představují státní podporu, se považují za novou podporu, ledaže byla provedena před 10. prosincem 1994, byla uvedena ve výše uvedeném dodatku k příloze IV nebo byla oznámena Komisi, aniž by Komise vznesla námitky z důvodu vážných pochybností o slučitelnosti opatření s vnitřním trhem.

102

V projednávaných věcech není dotčená relevantní vnitrostátní právní úprava uvedena v dodatku k příloze IV Aktu o přistoupení a ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá, že byla provedena před 10. prosincem 1994, ani že byla oznámena Komisi jako režim podpor.

103

Za těchto podmínek nemůže být cenová výhoda zavedená zákonem o energii a prodloužená zákonem o trhu s elektřinou, představuje-li státní podporu, kvalifikována jako „existující podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

104

Zadruhé čl. 1 písm. b) body ii) a iii) nařízení 2015/1589 označuje za „existující podporu“„schválenou podporu, což znamená režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou“ nebo „která je považována za schválenou“ Komisí. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce přitom vyplývá, že cenová výhoda dotčená ve věcech v původních řízeních nebyla schválena ani Radou, ani Komisí a nelze ji ani považovat za schválenou Komisí, jelikož jí nebyla oznámena. I kdyby tato výhoda měla být kvalifikována jako státní podpora, nemůže být tedy ani považována za „existující podporu“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodů ii) a iii) nařízení 2015/1589, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

105

Zatřetí „existující podporou“ podle čl. 1 písm. b) bodu iv) nařízení 2015/1589 je rovněž „podpora, která se považuje za existující podporu podle článku 17 [nařízení č. 2015/1589]“.

106

Článek 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 stanoví, že pravomoci Komise ve věci navrácení protiprávní podpory podléhají promlčecí lhůtě deseti let. Podle odstavce 2 tohoto článku tato promlčecí lhůta počíná dnem, kdy je protiprávní podpora udělena příjemci buď jako jednotlivá podpora, nebo v rámci režimu podpory, a jakékoli opatření přijaté Komisí nebo členským státem jednajícím na žádost Komise, týkající se protiprávní podpory, přerušuje běh této lhůty. Kromě toho podle odstavce 3 uvedeného článku jakákoliv podpora, jejíž promlčecí lhůta uplynula, je považována za existující podporu (rozsudek ze dne 26. dubna 2018, ANGED, C‑233/16, EU:C:2018:280, bod 79).

107

Za účelem posouzení, zda částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních mohou být kvalifikovány jako „existující podpory“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu iv) nařízení 2015/1589, se předkládající soud ve své desáté předběžné otázce Soudního dvora táže, zda by počátek běhu promlčecí lhůty stanovené v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 měl být stanoven na den zavedení cenové výhody, jejíhož přiznání se domáhají žalobkyně v původních řízeních, nebo na den skutečné platby, k níž došlo z tohoto titulu v jejich prospěch.

108

V tomto ohledu z čl. 17 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že pro stanovení dne, kdy začíná běžet desetiletá promlčecí lhůta, odkazuje toto ustanovení na den poskytnutí podpory příjemci, a nikoli na den přijetí režimu podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise, C‑81/10 P, EU:C:2011:811, bod 81).

109

Kromě toho musí být pro účely výpočtu této promlčecí lhůty dotčená podpora považována za poskytnutou příjemci teprve v den, kdy je mu skutečně poskytnuta (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise, C‑81/10 P, EU:C:2011:811, bod 82).

110

Účelem článku 17 nařízení 2015/1589 je totiž určit lhůtu, ve které může Komise získat zpět protiprávně vyplacenou podporu. Počátek běhu této lhůty proto nelze stanovit na den předcházející dni vyplacení protiprávní podpory.

111

V projednávaných věcech – jak je uvedeno v bodě 67 tohoto rozsudku – odpovídají částky, které požadují žalobkyně v původních řízeních, části cenové výhody, o níž mají za to, že jim náleží na základě lotyšské právní úpravy platné v letech 2006 až 2008, a která jim nebyla vyplacena ve stejnou dobu jako zbývající část této výhody. Dokud však tyto částky nebyly skutečně vyplaceny, z předchozího bodu vyplývá, že promlčecí lhůta stanovená v článku 17 nařízení 2015/1589 vůči nim nezačala běžet. Je pravda, že Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud) vyhověl návrhům žalobkyň v původních řízeních ve výši 3406,63 eura a 662,26 eura. Jak připomněl generální advokát v bodě 87 svého stanoviska, rozsudky tohoto soudu však stanovily pozastavení jejich výkonu až do oznámení dotčených podpor a následného rozhodnutí Komise o těchto podporách. Ke skutečnému poskytnutí podpor, tedy vyplacení přiznaných částek, tudíž ještě nedošlo, a promlčecí lhůta stanovená v čl. 17 odst. 1 nařízení 2015/1589 tedy nezačala běžet, ani a fortioiri neuplynula.

112

Podmínky stanovené v čl. 1 písm. b) bodu iv) nařízení 2015/1589 tudíž nejsou splněny, takže částky dotčené v původních řízeních, pokud by měly být kvalifikovány jako opatření podpory, nemohou být považovány za „existující podpor[y]“ ve smyslu tohoto ustanovení.

113

Začtvrté „existující podporou“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589 je rovněž každá podpora, která se považuje za takovou podporu, „protože v době, kdy začala být uskutečňována, nevytvářela podporu a poté se stala podporou následkem vývoje vnitřního trhu bez toho, že by byla členským státem pozměněna“. Toto ustanovení upřesňuje, že „[p]okud se některá opatření stala podporou následkem liberalizace činnosti právem Unie, taková opatření nebudou považována za existující podporu po datu stanoveném pro liberalizaci“.

114

Je třeba podotknout, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nezmiňuje případ, že by se mechanismus zavedený ve prospěch elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie stal podporou pro rozvoj vnitřního trhu. Ostatně, jak vyplývá z bodu 54 tohoto rozsudku, kvalifikace jako „státní podpora“ nevyžaduje, aby byl trh s elektřinou předem úplně liberalizován.

115

Je tedy třeba dovodit, že ani částky požadované žalobkyněmi v původních řízeních by v případě, že by měly být kvalifikovány jako státní podpory, nepředstavovaly „existující podporu“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589.

116

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na devátou a desátou předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 1 písm. b) a c) nařízení 2015/1589 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud státní podpora neodpovídá žádné z kategorií existujících podpor stanovených v čl. 1 písm. b) tohoto nařízení, musí být tato podpora, včetně její části, jejíž vyplacení je následně požadováno, kvalifikována jako „nová podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. c) tohoto nařízení.

117

Podstatou jedenácté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 108 odst. 3 SFEU, čl. 2 odst. 1 a článek 3 nařízení 2015/1589 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud může vyhovět návrhu znějícímu na vyplacení částky odpovídající nové podpoře, která nebyla oznámena Komisi, s výhradou, že tato podpora je předem dotyčnými vnitrostátními orgány řádně oznámena Komisi a posledně zmíněná v tomto ohledu udělí souhlas nebo se má za to, že souhlas udělila.

118

Tato otázka má předkládajícímu soudu umožnit posoudit slučitelnost rozsudků Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud), které jsou v současné době předmětem řízení o kasačním opravném prostředku, s ustanoveními unijního práva zmíněnými v předchozím bodě. Jak bylo uvedeno v bodě 28 tohoto rozsudku, posledně zmíněný soud těmito rozsudky totiž částečně vyhověl návrhům společností DOBELES HES a GM a uložil regulačnímu orgánu, aby těmto společnostem zaplatil v uvedeném pořadí částku 3406,63 eura a částku 662,26 eura za podmínky, že Komise přijme nebo bude se mít za to, že přijala rozhodnutí schvalující tyto podpory.

119

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že úkol, který unijní právo přiděluje vnitrostátním soudům při provádění systému kontroly státních podpor, zahrnuje mimo jiné povinnost ověřit, zda dotčený členský stát splnil svou povinnost, shledají-li, že dotčené opatření mělo být Komisi oznámeno, a pokud tato povinnost splněna nebyla, prohlásit toto opatření za protiprávní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2015, OTP Bank, C‑672/13, EU:C:2015:185, bod 68).

120

Vnitrostátním soudům přísluší, aby z porušení čl. 108 odst. 3 SFEU vyvodily v souladu s jejich vnitrostátním právem všechny důsledky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2015, OTP Bank, C‑672/13, EU:C:2015:185, bod 69).

121

V případě, že je vnitrostátnímu soudu předložena žádost o vyplacení protiprávní podpory z důvodu, že tato podpora nebyla oznámena Komisi, musí tedy úkol kontroly státních podpor, který unijní právo svěřuje tomuto soudu, v zásadě vést k zamítnutí této žádosti.

122

Nicméně rozhodnutí vnitrostátního soudu, kterým se žalovanému ukládá povinnost vyplatit dotčenou podporu, avšak s výhradou, že tato podpora je dotyčnými vnitrostátními orgány předem oznámena Komisi a tento orgán udělí souhlas nebo se má za to, že jej udělil, může rovněž zabránit tomu, aby nová podpora byla vyplacena v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, čl. 2 odst. 1 a článkem 3 nařízení 2015/1589.

123

Článek 108 odst. 3 SFEU, jakož i čl. 2 odst. 1 a článek 3 nařízení 2015/1589 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud může vyhovět návrhu znějícímu na vyplacení částky odpovídající nové podpoře, která nebyla oznámena Komisi, s výhradou, že tato podpora je předem dotyčnými vnitrostátními orgány tomuto orgánu řádně oznámena a tento orgán v tomto ohledu udělí souhlas nebo se má za to, že souhlas udělil.

124

Podstatou dvanácté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že pro posouzení, zda částky mají povahu „státní podpory“ ve smyslu tohoto ustanovení, je relevantní, že jsou požadovány od orgánu veřejné moci odlišného od orgánu veřejné moci, který je v zásadě povinen je vyplatit na základě dotčené vnitrostátní právní úpravy a jehož rozpočet je určen pouze k zajištění jeho vlastního chodu.

125

Z článku 107 odst. 1 SFEU vyplývá, že existence státní podpory nezávisí na subjektu pověřeném jejím vyplácením podle vnitrostátního práva, ale na státním původu prostředků, z nichž je dotčená podpora vyplácena. V tomto ohledu je zejména bezvýznamné, zda osoba pověřená přiznáním předmětné výhody má postavení veřejného nebo soukromého subjektu nebo požívá statutární autonomie podle vnitrostátního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Komise v. TV2/Danmark, C‑656/15 P, EU:C:2017:836, body 44 a 45).

126

Okolnost, že část této výhody, která nebyla vyplacena orgánem v zásadě k tomu pověřeným vnitrostátním právem, je v rámci žaloby u soudu vymáhána od jiného orgánu veřejné moci, tedy nemůže mít vliv na kvalifikaci výhody jako státní podpory.

127

Na dvanáctou otázku je proto třeba odpovědět tak, že čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pro posouzení, zda částky mají povahu „státní podpory“ ve smyslu tohoto ustanovení, je bezvýznamné, že jsou tyto částky požadovány od orgánu veřejné moci odlišného od orgánu veřejné moci, který je v zásadě povinen je vyplatit na základě dotčené vnitrostátní právní úpravy a jehož rozpočet je určen pouze k zajištění jeho vlastního chodu.

128

Podstatou třinácté otázky předkládajícího soudu je, zda může směrnice 2002/20 bránit „případnému odškodnění“ žalobkyň v původních řízeních regulačním orgánem.

129

Je třeba uvést, stejně jako to učinil generální advokát v bodě 100 svého stanoviska, že tato směrnice, která se týká trhu elektronických komunikací, není použitelná na odvětví elektřiny.

130

Z toho vyplývá, že třináctá otázka zjevně postrádá význam pro řešení sporů v původních řízeních, a tudíž je podle judikatury připomenuté v bodě 47 tohoto rozsudku nepřípustná.

131

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: