–

za Gerencia Regional de Salud de la Junta de Castilla y León D. Vélez Berzosa a M. L. Vidueira Pérez, jako zmocněnkyněmi,

–

za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou a M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi G. Gattinarem, M. Jáuregui Gómez a P. Ondrůškem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2, čl. 4 odst. 1, článku 6 a čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1, a oprava Úř. věst. 2012, L 233, s. 3).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi BFF Finance Iberia SAU (dále jen „BFF“) a Gerencia regional de Salud de la Junta de Castilla y León (regionální správa zdravotnických služeb autonomního společenství Kastilie a Léonu, Španělsko, dále jen „regionální správa“) týkajícího se vymáhání pohledávek ze strany společnosti BFF vůči této správě, které odpovídají úhradám náležejícím za dodané zboží a poskytnuté služby, které zdravotnickým zařízením spadajícím pod uvedenou správu dodalo a poskytlo 21 podniků.

3

Body 3, 9, 17 až 19, 23 a 26 odůvodnění směrnice 2011/7 uvádějí:

[…]

[…]

[…]

[…]

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Cílem této směrnice je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků [MSP].

2.   Tato směrnice se vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.“

5

Článek 2 body 1, 2, 4 a 8 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

6

Článek 4 směrnice 2011/7, nadepsaný „Transakce mezi podniky a orgány veřejné moci“, zní takto:

„1.   Členské státy zajistí, že v obchodních transakcích, v nichž je dlužníkem orgán veřejné moci, má věřitel po uplynutí lhůty stanovené v odstavcích 3, 4 nebo 6 nárok na zákonný úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, pokud jsou splněny tyto podmínky:

[…]

3.   Členské státy zajistí, že v obchodních transakcích, v nichž je dlužníkem orgán veřejné moci,

4.   Členské státy mohou lhůty uvedené v odst. 3 písm. a) prodloužit až na 60 kalendářních dnů pro:

Pokud se členský stát rozhodne v souladu s tímto odstavcem lhůty prodloužit, zašle Komisi do 16. března 2018 zprávu o takovém prodloužení.

[…]

5.   Členské státy zajistí, že maximální doba trvání přejímky nebo prohlídky uvedené v odst. 3 písm. a) bodě iv) nepřekročí dobu 30 kalendářních dnů ode dne obdržení zboží nebo poskytnutí služeb, pokud nejsou ve smlouvě a v případné zadávací dokumentaci výslovně dohodnuty jiné podmínky a za předpokladu, že to vůči věřiteli není ve smyslu článku 7 hrubě nespravedlivé.

6.   Členské státy zajistí, že lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě nepřekročí lhůty stanovené v odstavci 3, pokud nejsou ve smlouvě výslovně dohodnuty jiné podmínky a za předpokladu, že to není objektivně odůvodněno zvláštní povahou nebo rysy smlouvy, a že v žádném případě nepřekročí 60 kalendářních dnů.“

7

Článek 6 směrnice 2011/7, nadepsaný „Náhrada nákladů spojených s vymáháním“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 zaplacen úrok z prodlení [za opožděnou platbu], má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 [eur].

2.   Členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.

3.   Věřitel má nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 přiměřenou náhradu za veškeré [ostatní] náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky.“

8

Článek 7 této směrnice, nadepsaný „Nespravedlivé smluvní podmínky a praxe“, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.   […]

Při určení, zda je smluvní podmínka či praxe hrubě nespravedlivá vůči věřiteli ve smyslu prvního pododstavce, se zváží všechny okolnosti případu, včetně:

[…]

[…]

3.   Pro účely odstavce 1 se smluvní podmínka či praxe, která vylučuje náhradu nákladů spojených s vymáháním podle článku 6, považuje za hrubě nespravedlivou, neprokáže-li se něco jiného.“

9

Článek 220 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1) stanoví:

„Každá osoba povinná k dani zajistí, že buď ona sama, nebo pořizovatel zboží nebo příjemce služby, nebo jejím jménem a na její účet třetí osoba vystaví fakturu v těchto případech:

[…]“

10

Článek 226 této směrnice zní takto:

„Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení této směrnice, uvádějí se na fakturách vystavovaných podle článků 220 a 221 pro účely daně z přidané hodnoty povinně pouze tyto údaje:

[…]

[…]“

11

Článek 8 odst. 1 Ley 3/2004, por la que se establecen medidas de lucha contra la morosidad en las operaciones comerciales (zákon 3/2004, kterým se stanoví opatření proti opožděným platbám v obchodních transakcích) ze dne 29. prosince 2004 (BOE č. 314 ze dne 30. prosince 2004, s. 42334), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon 3/2004“), stanoví:

„Jestliže je dlužník v prodlení, má věřitel nárok vůči dlužníkovi požadovat, aby mu zaplatil pevnou částku 40 eur, jež se v každém případě a bez nutnosti výslovného požadavku připočte k jistině dluhu.

Věřitel má vůči dlužníkovi rovněž nárok požadovat náhradu všech řádně prokázaných nákladů spojených s vymáháním, které vynaložil v důsledku dlužníkova prodlení a které přesahují částku uvedenou v předchozím pododstavci.“

12

Článek 198 odst. 4 Ley 9/2017, de Contratos del Sector Público, por la que se transponen al ordenamiento jurídico español las Directivas del Parlamento Europeo y del Consejo 2014/23/UE y 2014/24/UE, de 26 de febrero de 2014 (zákon 9/2017 o veřejných zakázkách, kterým se do španělského právního řádu provádějí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU a 2014/24/EU ze dne 26. února 2014) ze dne 8. listopadu 2017 (BOE č. 272 ze dne 9. listopadu 2017, s. 107714, dále jen „zákon 9/2017“), stanoví:

„Správa je povinna zaplatit cenu ve lhůtě 30 dnů od data přijetí výkazů o postupu při dodávání zboží nebo poskytování služeb nebo dokumentů prokazujících soulad dodaného zboží nebo poskytnutých služeb se smlouvou, aniž jsou dotčena ustanovení čl. 210 odst. 4, a v případě prodlení je povinna zaplatit smluvnímu partnerovi po uplynutí uvedené lhůty 30 dnů úroky z prodlení a náhradu nákladů spojených s vymáháním, za podmínek stanovených zákonem 3/2004 […] K tomu, aby úroky začaly běžet, musí smluvní partner splnit povinnost založit fakturu do příslušného správního rejstříku za podmínek stanovených platnou právní úpravou týkající se elektronické fakturace v řádné formě a ve stanovené lhůtě 30 dnů ode dne skutečného dodání zboží nebo poskytnutí služby.

[…]“

13

BFF, společnost založená podle španělského práva, která vykonává činnost v oblasti vymáhání pohledávek, nabyla pohledávky, které drželo 21 podniků v souvislosti s úhradou za to, že v letech 2014 až 2017 bylo zdravotnickým zařízením spadajícím pod regionální správu dodáno zboží a poskytnuty služby.

14

Dne 31. května 2019 společnost BFF vyzvala tuto správu v souladu s článkem 8 zákona 3/2004 k uhrazení částek odpovídajících jistině, navýšené o úroky z prodlení, jakož i částky 40 eur jako náhrady nákladů spojených s vymáháním za každou z nezaplacených faktur.

15

Vzhledem k tomu, že uvedená správa této výzvě nevyhověla, podala společnost BFF nejprve správní stížnost k regionální správě, a poté žalobu k Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 2 de Valladolid (správní soud č. 2 ve Valladolidu, Španělsko), předkládajícímu soudu, kterou se domáhala, aby byla této správě uložena povinnost zaplatit jí zejména jistinu ve výši 51610,67 eura, navýšenou o úroky z prodlení, částku 40 eur jako náhradu nákladů spojených s vymáháním za každou z nezaplacených faktur a částku ve výši 43626,79 eura jako zákonné úroky.

16

Předkládající soud si předně klade otázku ohledně výkladu článku 6 směrnice 2011/7 za účelem určení, zda je pevnou částku ve výši 40 eur stanovenou v tomto ustanovení třeba v případě, že je uplatněn nárok zahrnující soubor faktur neuhrazených ve lhůtě splatnosti, uhradit za každou fakturu nebo za každý nárok.

17

Dále si tento soud klade otázku, zda je se směrnicí 2011/7 slučitelné pravidlo vnitrostátního práva, které ve všech případech a pro všechny druhy smluv stanoví lhůtu splatnosti v délce 60 dnů, sestávající z počáteční lhůty 30 dnů na přejímku zboží či služeb, jehož dodávka či poskytnutí jsou předmětem těchto smluv, a dalších 30 dnů na zaplacení.

18

Konečně má předkládající soud za to, že je nutné určit, zda čl. 2 bod 8 směrnice 2011/7 umožňuje zohlednit pro účely výpočtu úroků z prodlení částku DPH, která je uvedena na faktuře, kterou dlužník neuhradil ve lhůtě splatnosti, a to včetně případu, kdy ke dni, kdy toto prodlení nastalo, věřitel, který je osobou povinnou k dani, takovou částku ještě neodvedl do státní pokladny.

19

V tomto kontextu se Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 2 de Valladolid (správní soud č. 2 ve Valladolidu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„S ohledem na ustanovení čl. 4 odst. 1, článku 6 a čl. 7 odst. 2 a 3 [směrnice 2011/7]:

1)   Má být článek 6 směrnice 2011/7 vykládán v tom smyslu, že částka 40 eur přísluší vždy za každou fakturu za předpokladu, že věřitel jednotlivě specifikoval faktury v nárocích uplatněných ve správním řízení a ve správním řízení soudním, nebo v tom smyslu, že uvedená částka 40 eur přísluší vždy za každou fakturu, i když byla uplatněna v rámci společně uplatněného generického nároku?

2)   Jak je třeba [s ohledem na] bod 23 odůvodnění směrnice 2011/7 […] vykládat čl. 198 odst. 4 [zákona 9/2017], [který stanoví] ve všech případech a u všech druhů smluv lhůtu splatnosti 60 dnů, která sestává z počáteční lhůty 30 dnů na přejímku zboží či služeb a dalších 30 dnů na zaplacení?

3)   Jak je třeba vykládat článek 2 směrnice 2011/7? Lze směrnici vykládat v tom smyslu, že umožňuje, aby byla do základu pro výpočet úroků z prodlení, které tato směrnice přiznává, zahrnuta DPH z uskutečněného plnění, jejíž výše je uvedena na faktuře, nebo je naopak nezbytné rozlišovat podle okamžiku, ke kterému smluvní partner odvedl daň daňové správě?“

20

Úvodem je nutno určit, zda situace, kdy společnost zabývající se vymáháním pohledávek po odkupu pohledávek, které orgán veřejné moci postupujícím podnikům neuhradil ve lhůtě splatnosti, požaduje po tomto orgánu veřejné moci soudní cestou zaplacení těchto pohledávek, spadá do věcné působnosti směrnice 2011/7.

21

V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 2011/7 se podle svého čl. 1 odst. 2 vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za „obchodní transakce“ a že je tento pojem v čl. 2 bodě 1 této směrnice definován široce jako „transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“.

22

Aby tak transakce mohla být kvalifikována jako „obchodní transakce“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, musí splňovat dvě podmínky. Tato transakce musí být uskutečněna buď mezi podniky, nebo mezi podniky a orgány veřejné moci. A dále musí vést k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, New Media Development & Hotel Services, C‑327/20, EU:C:2022:23, bod 32 a citovaná judikatura).

23

V projednávaném případě je nesporné, že se uplatněné pohledávky týkají úplat, které regionální správa, „orgán veřejné moci“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2011/7, neuhradila ve lhůtě splatnosti jako protiplnění za dodání zboží a poskytnutí služeb postupujícími podniky, a týkají se tudíž „obchodních transakcí“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice.

24

Postoupení těchto pohledávek a všech práv, která jsou s nimi spojena, na společnost zabývající se vymáháním pohledávek – kterou může věřitel využít v návaznosti na opožděnou platbu dlužníka, jak to výslovně stanoví čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 – navazuje na původní obchodní transakce, jak uvedl generální advokát v bodě 16 svého stanoviska.

25

Taková situace, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, tedy spadá do věcné působnosti směrnice 2011/7.

26

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 6 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že pevná minimální částka ve výši 40 eur jako náhrada nákladů věřitele spojených s vymáháním, které vznikly v důsledku opožděné platby dlužníka, náleží za každou obchodní transakci, za kterou nebyla poskytnuta úplata ve lhůtě splatnosti a byla doložena fakturou, včetně případu, kdy je tato faktura mezi jinými fakturami předmětem jediného nároku v rámci správního nebo soudního řízení, a zda je v takové situaci věřitel povinen předložit fakturu odpovídající každé obchodní transakci, za niž nebyla uhrazena úplata.

27

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7 ukládá členským státům zajistit, aby v případech, kdy má být v obchodních transakcích zaplacen úrok z prodlení, měl věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 eur jako náhradu nákladů spojených s vymáháním. Kromě toho odstavec 2 tohoto článku 6 ukládá členským státům zajistit, aby tato pevná minimální částka byla splatná automaticky i bez upomínky dlužníkovi a uvedená částka představovala náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním. Kromě toho odstavec 3 uvedeného článku 6 přiznává věřiteli nárok obdržet od dlužníka kromě pevné minimální částky ve výši 40 eur přiměřenou náhradu za veškeré ostatní náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a vznikly mu v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka.

28

Pojem „opožděná platba“ uvedený v čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice 2011/7 jakožto základ pro nárok nejen na úroky, ale i na pevnou minimální částku ve výši 40 eur, je definován v čl. 2 bodě 4 této směrnice jako platba, která nebyla provedena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že se tato směrnice v souladu s čl. 1 odst. 2 vztahuje na „veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce“, je přitom tento pojem „opožděná platba“ použitelný na každou jednotlivou obchodní transakci, jak uvedl generální advokát v bodě 28 svého stanoviska.

29

Směrnice 2011/7 tedy vytváří spojitost mezi pevnou minimální částkou stanovenou v jejím čl. 6 odst. 1 a každou obchodní transakcí, za kterou nebyla uhrazena úplata ve lhůtě splatnosti, doloženou fakturou nebo rovnocenným dokumentem vyzývajícím k provedení platby. Jak totiž uvádí bod 18 odůvodnění této směrnice, faktury zakládají platební závazek, a jsou tedy důležitými doklady v hodnotovém řetězci obchodních transakcí, mimo jiné pro určení dne splatnosti.

30

Zadruhé je nutno zdůraznit, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7 definuje podmínky splatnosti pevné minimální částky ve výši 40 eur tak, že v případě obchodních transakcí mezi podniky a orgány veřejné moci odkazuje na podmínky splatnosti úroků z prodlení, definované v článku 4 této směrnice.

31

Podle odstavce 1 tohoto článku 4 členské státy zajistí, aby v těchto obchodních transakcích měl věřitel, který splnil své povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, po uplynutí lhůty stanovené v odstavcích 3, 4 nebo 6 uvedeného článku nárok na zákonný úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný (rozsudek ze dne 16. února 2017, IOS Finance EFC, C‑555/14, EU:C:2017:121, bod 27).

32

Z těchto skutečností vyplývá, že nárok požadovat zákonné úroky z prodlení a nárok na pevnou minimální částku stanovenou v čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7 vznikají v důsledku „opožděné platby“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 této směrnice, a vztahují se tedy k jednotlivým „obchodním transakcím“. Dále pak se tyto zákonné úroky, stejně jako tato pevná částka stanou automaticky splatnými po uplynutí lhůty splatnosti stanovené v odstavcích 3, 4 a 6 téhož článku 4 směrnice 2011/7, jsou-li splněny podmínky uvedené v odstavci 1 tohoto článku. Bod 17 odůvodnění této směrnice v tomto ohledu uvádí, že „[p]latba dlužníka by se měla pokládat pro účely nároku na úrok z prodlení za opožděnou, pokud věřitel nemá dlužnou částku k dispozici v den splatnosti za předpokladu, že splnil své zákonné a smluvní povinnosti“.

33

Nic ve znění čl. 4 odst. 1 směrnice 2011/7 přitom nenasvědčuje tomu, že by volba věřitele uplatnit vůči témuž dlužníkovi jediný nárok zahrnující několik faktur, které ke dni splatnosti nebyly zaplaceny, mohla změnit podmínky splatnosti zákonných úroků z prodlení stanovené v tomto ustanovení nebo podmínky splatnosti pevné minimální částky ve výši 40 eur stanovené v čl. 6 odst. 1 této směrnice. Skutečnost, že tyto zákonné úroky a tato pevná částka jsou splatné automaticky „bez nutnosti upomínky“, naopak předpokládá, že volby věřitele, pokud jde o způsoby vymáhání nesplacených pohledávek, postrádají relevanci pro účely splatnosti jak uvedených zákonných úroků, tak uvedené pevné částky.

34

Z doslovného a kontextuálního výkladu tohoto ustanovení tudíž vyplývá, že pevná minimální částka ve výši 40 eur jako náhrada nákladů spojených s vymáháním náleží věřiteli, který splnil své povinnosti pro každou platbu, která nebyla provedena ve lhůtě splatnosti, jako úplatu za obchodní transakci, doloženou fakturou nebo jiným rovnocenným dokumentem vyzývajícím k provedení platby, ledaže dlužník není za nastalé prodlení odpovědný.

35

Zatřetí je tento výklad článku 6 směrnice 2011/7 potvrzen účelem této směrnice. Cílem této směrnice je podle jejího čl. 1 odst. 1 ve spojení s bodem 3 jejího odůvodnění boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích z důvodu negativních dopadů těchto opožděných plateb na likviditu podniků, jakož i jejich konkurenceschopnost a ziskovost.

36

Cílem směrnice 2011/7 je tak nejen odradit od opožděných plateb tím, že bude zabráněno, aby byly pro dlužníka finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům účtovaným v takové situaci, ale rovněž účinně chránit věřitele proti takovým opožděným platbám tím, že mu bude zajištěna co nejúplnější náhrada jemu vzniklých nákladů spojených s vymáháním (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Česká pojišťovna, C‑287/17, EU:C:2018:707, body 25 a 26, jakož i citovaná judikatura). Bod 19 odůvodnění této směrnice uvádí, že náklady spojené s vymáháním by měly zahrnovat rovněž náklady spojené s vymáháním administrativních nákladů a náhradu za interní náklady vzniklé v důsledku opožděné platby a že náhrada ve formě pevné částky by měla omezit administrativní a interní náklady spojené s vymáháním.

37

Z tohoto hlediska nemůže mít uplatnění jediného nároku na zaplacení, vztahujícího se na několik obchodních transakcí nezaplacených ve lhůtě splatnosti, které byly řádně doloženy fakturami nebo jinými rovnocennými dokumenty vyzývajícími k provedení platby, za následek snížení pevné minimální částky náležející jako náhrada nákladů spojených s vymáháním za každé prodlení s platbou. Takové snížení by především znamenalo, že by článek 6 této směrnice byl zbaven užitečného účinku, přičemž účelem uvedeného článku je, jak bylo zdůrazněno v předchozím bodě, nejen odradit od těchto opožděných plateb, ale i náhrada „vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním“, přičemž tyto náklady se mají zvýšit podle počtu plateb a částek, které dlužník neuhradí ve lhůtě splatnosti. Takové snížení by dále znamenalo přiznat dlužníkovi odchylku od nároku na pevnou částku stanoveného v čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, aniž by k tomu byly „objektivní důvody“, v rozporu s čl. 7 odst. 1 druhým pododstavcem písm. c) této směrnice. Toto snížení by konečně vedlo k tomu, že dlužník bude zproštěn části finančních nákladů vyplývajících z jeho povinnosti, aby za každou fakturu neuhrazenou ve lhůtě splatnosti zaplatil pevnou částku ve výši 40 eur, stanovenou v tomto čl. 6 odst. 1.

38

Tento výklad není zpochybněn argumentem španělské vlády, podle kterého vzhledem k tomu, že náhrada stanovená v čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 musí být „přiměřená“, se věřitel nemůže dovolávat tohoto článku, aby požadoval pevnou minimální částku ve výši 40 eur za každou fakturu zahrnutou do jediného nároku, neboť by to znamenalo, že by mu byla přiznána opakovaná a nadměrná náhrada nákladů spojených s tímto nárokem.

39

Nárok na „přiměřenou“ náhradu stanovený v čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 „za veškeré [ostatní] náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka“, se totiž týká veškerých nákladů spojených s vymáháním, které přesahují minimální částku 40 eur, na kterou má věřitel automaticky nárok podle čl. 6 odst. 1 této směrnice, pokud jsou za obchodní transakci podle článku 3 nebo článku 4 uvedené směrnice splatné úroky z prodlení. Taková náhrada tedy nemůže zahrnovat tu část těchto nákladů, která již je hrazena v rámci pevné minimální částky ve výši 40 eur, ani náklady, které se jeví jako nadměrné s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Česká pojišťovna, C‑287/17, EU:C:2018:707, body 22 a 30).

40

Článku 6 odst. 3 směrnice 2011/7 se tak nelze dovolávat za účelem omezení nároku věřitele na pevnou částku stanovenou v čl. 6 odst. 1 této směrnice. Naproti tomu je možné v mezích vytýčených v předchozím bodě za účelem posouzení přiměřenosti náhrady ostatních nákladů spojených s vymáháním vzniklých v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka zohlednit skutečnost, že úplaty za obchodní transakce, které mu tento dlužník nezaplatil ve lhůtě splatnosti, založily jediný nárok.

41

Za těchto podmínek výklad článku 6 směrnice 2011/7 v tom smyslu, že pevná minimální částka náleží za každou obchodní transakci, která nebyla uhrazena ve lhůtě splatnosti, doloženou fakturou, byla-li předložena společně s jinými fakturami v rámci jediného nároku uplatněného ve správním nebo soudním řízení, neznamená uložení sankce dlužníkovi. Takový nárok musí nicméně umožnit určit souvislost mezi každou z faktur, které zahrnuje, a dotčenými neuhrazenými obchodními transakcemi.

42

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 6 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že pevná minimální částka ve výši 40 eur jako náhrada nákladů věřitele spojených s vymáháním, které vznikly v důsledku opožděné platby dlužníka, náleží za každou obchodní transakci, za kterou nebyla poskytnuta úplata ve lhůtě splatnosti a byla doložena fakturou, včetně případu, kdy je tato faktura mezi jinými fakturami předložena v rámci jediného nároku ve správním nebo soudním řízení.

43

Vzhledem k tomu, že v rámci řízení uvedeného v článku 267 SFEU Soudnímu dvoru nepřísluší, aby vykládal vnitrostátní právní nebo správní předpisy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Prokuratura Rejonowa w Słupsku, C‑634/18, EU:C:2020:455, bod 18 a citovaná judikatura), je třeba druhou otázku chápat tak, že se v podstatě týká určení, zda čl. 4 odst. 3 až 6 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která obecně stanoví pro všechny obchodní transakce mezi podniky a orgány veřejné moci lhůtu splatnosti v maximální délce 60 kalendářních dnů, která sestává z počáteční lhůty 30 na přejímku nebo prohlídku zboží nebo služeb, jejímž prostřednictvím se zjišťuje, zda zboží bylo dodáno nebo služby byly poskytnuty v souladu se smlouvou, a další lhůty 30 dnů na zaplacení sjednané ceny.

44

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice 2011/7 ukládá členským státům zajistit, aby v obchodních transakcích, v nichž je dlužníkem orgán veřejné moci, nepřekročila lhůta splatnosti 30 kalendářních dnů počítaných od okamžiku, kdy nastaly skutkové okolnosti vyjmenované zejména v jeho bodě iv).

45

Zadruhé čl. 4 odst. 3 písm. a) bod iv) směrnice 2011/7 stanoví, že „pokud zákon nebo smlouva stanoví přejímku nebo prohlídku zboží nebo služeb, jejímž prostřednictvím se zjišťuje, zda zboží bylo dodáno nebo služby byly poskytnuty v souladu se smlouvou, a jestliže dlužník obdrží fakturu nebo jiný rovnocenný dokument vyzývající k provedení platby dříve anebo v den, kdy probíhá přejímka nebo prohlídka“, vypočítá se maximální lhůta splatnosti 30 kalendářních dnů ode dne této přejímky nebo prohlídky.

46

Článek 4 odst. 5 směrnice 2011/7 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění ukládá členským státům zajistit, aby maximální doba trvání přejímky nebo prohlídky uvedené v odst. 3 písm. a) bodě iv) téhož článku nepřekročila dobu 30 kalendářních dnů ode dne obdržení zboží nebo poskytnutí služeb, pokud nejsou ve smlouvě a v případné zadávací dokumentaci dohodnuty jiné podmínky a za předpokladu, že to vůči věřiteli není ve smyslu článku 7 směrnice 2011/7 hrubě nespravedlivé.

47

Z těchto ustanovení ve vzájemném spojení tak vyplývá, že směrnice 2011/7 nekoncipuje postup přejímky nebo prohlídky tak, že je vlastní obchodním transakcím mezi orgány veřejné moci a podniky. Dále pokud „zákon nebo smlouva stanoví“ toto řízení, činí jeho maximální délka 30 kalendářních dnů, která může být za podmínek stanovených v čl. 4 odst. 5 této směrnice překročena pouze výjimečně.

48

Zatřetí z čl. 4 odst. 6 směrnice 2011/7 ve spojení s bodem 23 jejího odůvodnění vyplývá, že aby mohla být obecná lhůta splatnosti v délce 30 dnů prodloužena, musí být takové prodloužení výslovně dohodnuto ve smlouvě a musí být objektivně odůvodněno zvláštní povahou nebo rysy této smlouvy. Takto prodloužená lhůta v žádném případě nesmí překročit 60 kalendářních dnů.

49

Kromě toho, pokud orgán veřejné moci vykonává hospodářskou činnost průmyslové či obchodní povahy tím, že nabízí zboží nebo služby, nebo poskytuje zdravotní péči, členské stát mají možnost v souladu s čl. 4 odst. 4 prvním pododstavcem písm. a) a b) této směrnice prodloužit lhůtu splatnosti až na 60 kalendářních dnů.

50

Jak uvedl generální advokát v bodě 47 svého stanoviska, z čl. 4 odst. 3 až 6 směrnice 2011/7 tedy vyplývá, že skutečnost, že se na obchodní transakce mezi podniky a orgány veřejné moci použije lhůta splatnosti delší než 30 kalendářních dnů až do maximálně 60 kalendářních dnů, je výjimečná a musí být omezena na určité přesně vymezené případy, jako jsou zejména případy výslovně uvedené v čl. 4 odst. 4 prvním pododstavci písm. a) a b) [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2020, Komise v. Itálie (Směrnice o postupu proti opožděným platbám), C‑122/18, EU:C:2020:41, bod 44].

51

Tento doslovný a kontextuální výklad článku 4 směrnice 2011/7 potvrzují cíle sledované touto směrnicí, zejména cíl uložit členským státům zesílené povinnosti pro orgány veřejné moci, pokud jde o jejich transakce s podniky. Jak vyplývá z výkladu bodu 3 odůvodnění uvedené směrnice ve spojení s body 9 a 23 jejího odůvodnění, tyto orgány veřejné moci, které provádějí značné množství plateb podnikům, mají totiž výhodu jistějších, předvídatelnějších a trvalejších příjmů než podniky, mohou získat financování za atraktivnějších podmínek než podniky a při dosahování svých cílů jsou méně závislé na budování stálých obchodních vztahů než podniky. Kromě toho dlouhé lhůty splatnosti ve prospěch těchto orgánů, podobně jako opožděné platby, znamenají pro tyto podniky neopodstatněné náklady, neboť zvyšují jejich problémy s likviditou a komplikují jejich finanční řízení a rovněž postihují konkurenceschopnost a ziskovost uvedených podniků v případech, kdy tyto podniky potřebují kvůli uvedeným opožděným platbám získat vnější financování [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2020, Komise v. Itálie (Směrnice o postupu proti opožděným platbám), C‑122/18, EU:C:2020:41, body 46 a 47].

52

S ohledem na tyto skutečnosti musí být článek 4 směrnice 2011/7 vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že členský stát stanoví v rámci transakcí mezi podniky a orgány veřejné moci lhůtu splatnosti v maximální délce 60 kalendářních dnů, je povolena pouze za podmínek a v mezích stanovených v tomto článku, které byly připomenuty v bodech 47 až 49 tohoto rozsudku.

53

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 3 až 6 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která obecně stanoví pro všechny obchodní transakce mezi podniky a orgány veřejné moci lhůtu splatnosti v maximální délce 60 kalendářních dnů, včetně případu, kdy tato lhůta sestává z počáteční lhůty 30 dnů na přejímku nebo prohlídku zboží nebo služeb, jejímž prostřednictvím se zjišťuje, zda zboží bylo dodáno nebo služby byly poskytnuty v souladu se smlouvou, a další lhůty 30 dnů na zaplacení sjednané ceny.

54

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 bod 8 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že zohlednění částky DPH uvedené na faktuře nebo v jiném rovnocenném dokumentu vyzývajícím k provedení platby jakožto „splatné částky“ definované v tomto ustanovení závisí na tom, zda ke dni, kdy nastalo prodlení s platbou, věřitel, který je osobou povinnou k dani, tuto částku již odvedl do státní pokladny.

55

Článek 2 bod 8 směrnice 2011/7 definuje pojem „splatná částka“ jako „jistin[u], která měla být splacena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti, včetně příslušných daní, cel, dávek či poplatků uvedených na faktuře nebo v jiném rovnocenném dokumentu vyzývajícím k provedení platby“.

56

Pokud jde o doslovný výklad čl. 2 bodu 8 směrnice 2011/7, je třeba uvést, že použití výrazu „včetně příslušných daní“ znamená, že pojem „splatná částka“ musí nezbytně zahrnovat částku DPH z dodaného zboží nebo poskytnuté služby. Dále pak použití výrazu „uvedených na faktuře nebo v jiném rovnocenném dokumentu vyzývajícím k provedení platby“ nasvědčuje tomu, že částkou DPH je částka uvedená na faktuře nebo v jiném rovnocenném dokumentu vyzývajícím k provedení platby, bez ohledu na způsob nebo okamžik, kdy osoba povinná k dani odvedla DPH do státní pokladny.

57

Z toho vyplývá, že pojem „splatná částka“ nerozlišuje podle data, kdy osoba povinná k dani splní svou povinnost odvést do státní pokladny částku DPH odpovídající dodanému zboží nebo poskytnuté službě, nebo v závislosti na způsobech odvedení této částky do státní pokladny.

58

Tento výklad je potvrzen článkem 220 směrnice 2006/112, který upravuje vystavování faktur a ukládá osobám povinným k dani zajistit, aby za dodání zboží nebo poskytnutí služby jiné osobě povinné k dani nebo právnické osobě nepovinné k dani byla vystavena faktura. Článek 226 této směrnice uvádí výčet údajů, které se povinně uvádějí na vystavovaných fakturách, k nimž patří výše DPH, jež má být odvedena. Tato ustanovení tak osobě povinné k dani ukládají, aby na vystavené faktuře uvedla výši DPH, jež má být odvedena, bez ohledu na způsoby nebo okamžik odvedení dlužné daně do státní pokladny.

59

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 2 bod 8 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že zohlednění částky DPH uvedené na faktuře nebo v jiném rovnocenném dokumentu vyzývajícím k provedení platby jakožto „splatné částky“ definované v tomto ustanovení nezávisí na tom, zda ke dni, kdy nastalo prodlení s platbou, osoba povinná k dani tuto částku již odvedla do státní pokladny.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: