–

za Commerzbank AG N. Tretterem, Rechtsanwalt,

–

švýcarskou vládu M. Schöllem, jako zmocněncem, za Evropskou komisi M. Heller a I. Zaloguinem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Heller a I. Zaloguinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského Společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 (Úř. věst. 2009, L 147, s. 1, dále jen „Luganská úmluva II“), a zejména jejího čl. 15 odst. 1 písm. c), jakož i čl. 16 odst. 2.

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Commerzbank AG a E. O. ve věci splacení dluhu vyplývajícího z přečerpání běžného účtu posledně uvedeného.

3

Jak vyplývá z „Informace ohledně data vstupu v platnost Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech podepsané v Luganu dne 30. října 2007“ (Úř. Věst. 2011, L 138, s. 1), Luganská úmluva II vstoupila v platnost mezi Evropskou unií a Švýcarskou konfederací dne 1. ledna 2011.

4

Hlava II Luganské úmluvy II, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje v oddíle 1, nadepsaném „Obecná ustanovení“, články 2 až 4.

5

Článek 2 odst. 1 této úmluvy stanoví:

„Nestanoví-li tato úmluva jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

6

Článek 3 odst. 1 uvedené úmluvy zní takto:

„Osoby, které mají bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, mohou být u soudů jiného státu vázaného touto úmluvou žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této hlavy.“

7

Článek 5 bod Luganské úmluvy II, který se nachází v oddíle 2 hlavy II, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, může být v jiném státě vázaném touto úmluvou žalována,

[...]“

8

Hlava II Luganské úmluvy II obsahuje oddíl 4, nadepsaný „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, v němž čl. 15 odst. 1 stanoví:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5:

[...]

9

Článek 16 odst. 2 této úmluvy stanoví:

„Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů státu vázaného touto úmluvou, na jehož území má spotřebitel bydliště.“

10

Článek 17 téže úmluvy stanoví:

„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze

11

Commerzbank, společnost založená podle německého práva, má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo).

12

V průběhu roku 2009 E. O., který měl tehdy bydliště v Drážďanech (Německo), otevřel běžný účet u dceřiné společnosti Commerzbank, která má rovněž sídlo v Drážďanech. Tato banka mu vydala kreditní kartu.

13

V roce 2014 přenesl E. O. své bydliště do Švýcarska.

14

Ze skutečností zjištěných odvolacím soudem vyplývá, že Commerzbank umožňovala přečerpání běžného účtu E. O.

15

V lednu 2015 E. O. chtěl ukončit obchodní vztah s Commerzbank. V daném okamžiku vykazoval běžný účet záporný zůstatek ve výši 6283,37 eura. Pan E. O. odmítl vyrovnat tento zůstatek, neboť dle jeho tvrzení vznikl tím, že kreditní kartu podvodně použily třetí osoby.

16

Poté, co byl E. O. bezvýsledně několikrát vyzván k vyrovnání záporného zůstatku, Commerzbank v dubnu 2015 s okamžitou účinností vypověděla „úvěrový vztah“ mezi stranami a vyčíslila zůstatek splatný v její prospěch na 4856,61 eura.

17

Vzhledem k tomu, že E. O. tento zůstatek nevyrovnal, podala Commerzbank v listopadu 2016 žalobu k Amtsgericht Dresden (okresní soud v Drážďanech, Německo) znějící na uložení E. O., aby vyrovnal uvedený zůstatek.

18

Uvedený soud tuto žalobu odmítl jako nepřípustnou z důvodu, že s ohledem na bydliště žalovaného, které se nyní nachází ve Švýcarsku, není příslušný. Dne 14. června 2018 Landgericht Dresden (zemský soud v Drážďanech, Německo) v odvolacím řízení potvrdil rozsudek vydaný v prvním stupni.

19

Commerzbank tedy podala k předkládajícímu soudu opravný prostředek „Revision“.

20

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) zdůrazňuje, že výsledek opravného prostředku, který mu byl předložen, závisí na výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 2 Luganské úmluvy II.

21

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) připomíná judikaturu Soudního dvora, v níž Soudní dvůr vyložil čl. 15 odst. 1 Luganské úmluvy II a stanovil tři kumulativní podmínky umožňující použití tohoto ustanovení. Zaprvé některá ze smluvních stran má postavení „spotřebitele“, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí takováto smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 uvedeného článku 15.

22

Předkládající soud má za to, že první dvě podmínky jsou v projednávaném případě splněny. Pokud jde o třetí podmínku, vzhledem k tomu, že se na smlouvu, o kterou se jedná v původním řízení, nevztahuje čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) Luganské úmluvy II, může se na ni vztahovat pouze čl. 15 odst. 1 písm. c) této úmluvy.

23

Uvedený soud si tudíž klade otázku, zda čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II předpokládá existenci přeshraniční činnosti smluvního partnera spotřebitele ke dni uzavření smlouvy, přičemž připomíná, že k tomuto datu, a sice v průběhu roku 2009, měli jak spotřebitel, tak podnikatel prostřednictvím své dceřiné společnosti sídlo v Drážďanech.

24

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolková soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 22. července 2020 bylo řízení před Soudním dvorem přerušeno do vyhlášení usnesení ve věci C‑98/20, mBank (usnesení ze dne 3. září 2020, mBank, C‑98/20, EU:C:2020:672).

26

V tomto řízení bylo pokračováno dne 7. září 2020.

27

Po vyhlášení tohoto usnesení se soudní kancelář dotázala předkládajícího soudu na to, zda si přeje setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

28

V odpovědi ze dne 6. října 2020 Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) uvedl, že bere zpět druhou otázku týkající se čl. 16 odst. 2 Luganské úmluvy II, ale setrvává na první otázce své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) této úmluvy.

29

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla tudíž doručena spolu s odpovědí předkládajícího soudu.

30

Předkládající soud úvodem upřesňuje, že mezinárodní příslušnost německých soudů by mohla být uplatněna pouze v případě, kdyby byla vyloučena ustanovení oddílu 4 hlavy II hlavy II Luganské úmluvy II.

31

Úvodem je třeba zaprvé připomenout, jak Soudní dvůr upřesnil v rozsudku ze dne 20. prosince 2017, Schlömp (C‑467/16, EU:C:2017:993, bod 37), že Luganská úmluva II vstoupila v platnost mezi Evropskou unií a Švýcarskou konfederací dne 1. ledna 2011.

32

I když byla smlouva dotčená ve věci v původním řízení uzavřena před tímto datem, je použitelnost uvedené úmluvy nezpochybnitelná, jelikož k vypovězení smlouvy a následnému podání žaloby došlo později.

33

Zadruhé podle ustálené judikatury platí, že pokud jde o ustanovení Luganské úmluvy II, která jsou v podstatě totožná s ustanoveními nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) a před ním i s ustanoveními nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1) a ještě předtím i s ustanoveními Bruselské úmluvy z roku 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), zůstává relevantní judikatura Soudního dvora týkající se výkladu těchto ustanovení unijního práva (usnesení ze dne 15. května 2019, MC, C‑827/18, nezveřejněné, EU:C:2019:416, bod 19 a citovaná judikatura).

34

Zatřetí oddíl 4 hlavy II Luganské úmluvy II, nadepsaný „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, obsahuje mimo jiné články 15 a 16.

35

Článek 15 Luganské úmluvy II stanoví tři podmínky, připomenuté v bodě 21 tohoto rozsudku, které musí být splněny k tomu, aby mohl být použit uvedený oddíl 4. Tyto podmínky musí být podle ustálené judikatury splněny kumulativně, takže není-li některá z nich splněna, příslušnost nemůže být určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Primera Air Scandinavia, C‑215/18, EU:C:2020:235, bod 56 a citovaná judikatura).

36

Pokud jde o článek 16 Luganské úmluvy II, Soudní dvůr nedávno připomněl, pokud jde o článek 18 nařízení č. 1215/2012, jehož znění je v podstatě totožné se zněním tohoto článku 16, že pojem „bydliště spotřebitele“ musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (usnesení ze dne 3. září 2020, mBank, C‑98/20, EU:C:2020:672, bod 36).

37

Začtvrté je třeba mít na paměti, pokud jde o zvláštní pravidla příslušnosti u spotřebitelských smluv, že v takovém případě, jaký nastal v projednávané věci, kdy žalobu proti spotřebiteli podává profesionál nebo podnikatel, takové pravidlo, jako pravidlo uvedené v čl. 16 odst. 2 Luganské úmluvy II, je kvalifikováno jako „pravidlo výlučné příslušnosti“, podle kterého lze žalobu podat pouze u soudů státu, v němž má spotřebitel bydliště (obdobně viz usnesení ze dne 3. září 2020, mBank, C‑98/20, EU:C:2020:672, bod 26).

38

Na položenou otázku je třeba odpovědět s ohledem na tyto úvahy.

39

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II musí být vykládán v tom smyslu, že určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou smluvními stranami, měli ke dni uzavření smlouvy sídlo nebo bydliště ve stejném státě vázaném touto úmluvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po tomto datu z důvodu přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu, který je vázán touto úmluvou, nebo zda v takovém případě vyžaduje toto ustanovení, aby tento profesionál nebo podnikatel provozoval přeshraniční činnost od uzavření uvedené smlouvy.

40

Podle ustálené judikatury platí, že metody výkladu, které Soudní dvůr používá, vyžadují zohlednění nejen znění dotčeného ustanovení, ale i kontextu, do něhož spadá, jakož i cílů, které sleduje akt, jehož je součástí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 37, jakož i citovaná judikatura].

41

Zaprvé čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II stanoví, že smluvní partner spotřebitele provozuje „profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo […] se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně [uvedeného] členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností“.

42

Jak tvrdí Evropská komise, ze znění tohoto ustanovení výslovně ani implicitně nevyplývá, že k datu uzavření smlouvy musí být profesionální nebo podnikatelská činnost nutně zaměřena na jiný stát, než je stát, v němž má sídlo profesionál nebo podnikatel. Stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že stát, ve kterém má spotřebitel bydliště, musí být jiným státem, než je stát sídla smluvního partnera, který je profesionálem nebo podnikatelem.

43

Výslovně se tedy vyžaduje pouze to, aby smluvní partner, který je profesionálem nebo podnikatelem vykonával činnost ve státě, ve kterém se nachází bydliště spotřebitele.

44

Tato úvaha je potvrzena judikaturou Soudního dvora, pokud jde o nástroje rovnocenné nástrojům Luganské úmluvy II. Jak již Soudní dvůr rozhodl, jednotná pravidla příslušnosti jsou použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a profesionál nebo podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, C‑327/10, EU:C:2011:745, body 22, 29, 30 a 34, jakož i citovaná judikatura).

45

V rozsudku ze dne 14. listopadu 2013, Maletic (C‑478/12, EU:C:2013:735, bod 26), Soudní dvůr zopakoval ustálenou judikaturu, podle níž použití pravidel o příslušnosti vyžaduje existenci mezinárodního prvku a mezinárodní povaha dotčeného právního vztahu nemusí nutně vyplývat ze zapojení několika smluvních států z důvodu merita sporu nebo bydliště jednotlivých účastníků řízení.

46

Je třeba poznamenat, že i když za okolností, které vedly k vydání usnesení ze dne 3. září 2020, mBank (C‑98/20, EU:C:2020:672), banka usazená v prvním státě měla pobočku ve druhém státě, kde se k datu uzavření smlouvy nacházelo rovněž bydliště spotřebitele, je nesporné, že v této věci uvedená banka neprovozovala ve třetím státě, kde měl napříště spotřebitel bydliště, žádnou profesionální nebo podnikatelskou činnost, aniž tato okolnost bránila použití čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1215/2012, jehož ustanovení jsou téměř totožná s ustanoveními čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II.

47

Výše uvedené úvahy nejsou v rozporu s odůvodněním rozsudku ze dne 7. prosince 2010, Pammer a Hotel Alpenhof (C‑585/08 a C‑144/09, EU:C:2010:740). Věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se totiž týkala výkladu sousloví „zaměřená na“ v případě, kdy byla činnost profesionála nebo podnikatele prezentována na internetových stránkách, a otázky, zda postačovala pouhá „dostupnost“ internetových stránek. Z uvedeného rozsudku tak nelze vyvodit, že v rámci čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II se provozování profesionální nebo podnikatelské činnosti v zásadě musí nutně dotýkat jiného smluvního státu při uzavření smlouvy, a použití tohoto článku je tudíž vyloučeno, pokud má spotřebitel bydliště ke dni uzavření této smlouvy ve stejném státě jako smluvní partner, který je profesionálem nebo podnikatelem.

48

Zadruhé, pokud jde o kontext, předkládající soud se opírá o srovnávací výklad písmen a) až c) čl. 15 odst. 1 Luganské úmluvy II, aby naznačil, že v písm. c) tohoto ustanovení je vyžadován mezinárodní prvek při uzavírání smlouvy.

49

Jak rovněž uvedla Komise, žádný ze tří případů uvedených v čl. 15 odst. 1 Luganské úmluvy II v tomto ohledu nezmiňuje nutnost, aby provozovaná činnost vykazovala mezinárodní prvek ke dni uzavření smlouvy.

50

Pokud jde o systematický výklad článku 15 uvedené úmluvy, je třeba zdůraznit, že z čl. 17 odst. 3 této úmluvy vyplývá, že doložky o soudní příslušnosti „uzavřen[é] mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže státě vázaném touto úmluvou, [...] zaklád[ají] příslušnost soudů tohoto státu, ledaže by taková [doložka] nebyla podle práva tohoto státu přípustná“.

51

Jak uvádí generální advokát v bodech 76 a 77 svého stanoviska, okolnost, že smluvní strany měly ke dni uzavření smlouvy, o kterou se jedná v původním řízení, bydliště nebo sídlo v témže státě, nebrání použití takových ustanovení oddílu 4 hlavy II Luganské úmluvy II, jako jsou ustanovení čl. 17 odst. 3 této úmluvy.

52

Z toho vyplývá, že systematický výklad ustanovení oddílu 4 hlavy II Luganské úmluvy II nevyžaduje existenci přeshraniční činnosti profesionála nebo podnikatele již při uzavření smlouvy.

53

Zatřetí, pokud jde o cíl sledovaný Luganskou úmluvou II a v rámci odpovědi na druhou námitku Commerzbank týkající se předvídatelnosti pravidel příslušnosti, jakož i nebezpečí, že spotřebitel „si odnese“ soud, který mu má poskytnout ochranu, je třeba mít na paměti, že cílem pravidel této úmluvy je nikoli upravit systematiku smlouvy, ale zavést jednotná pravidla mezinárodní soudní příslušnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 25. února 2021, Markt24, C‑804/19, EU:C:2021:134, body 30 a 32, jakož i citovaná judikatura), a že tato pravidla nejsou určována před zahájením řízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2020, mBank, C‑98/20, EU:C:2020:672, bod 36).

54

Ačkoli žalobkyně v původním řízení tvrdí opak, je nutno konstatovat, že pravidlo příslušnosti soudu bydliště spotřebitele bez ohledu na případnou změnu bydliště je nejen výsledkem procesu normativní integrace, jehož projevem jsou pravidla Luganské úmluvy II, ale odpovídá rovněž obvyklé příslušnosti v závislosti na bydlišti žalovaného stanovené v čl. 2 odst. 1 této úmluvy.

55

Nakonec začtvrté, předkládající soud se opírá o zprávu P. Schlössera o Úmluvě ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Úmluvě o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i k protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem (Úř. věst. 1979, C 59, s. 71, bod 161), když má za to, že v případě, že spotřebitel přenese své bydliště do jiného státu po uzavření smlouvy, se oddíl 4 hlavy II Úmluvy ze dne 16. září 1988 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1988, L 319, s. 9), takzvané „Luganské úmluvy“, nadepsaný „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, použije na případy uvedené v čl. 13 odst. 1 bodě 3 této úmluvy (jehož ustanovení jsou převzata do čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II) jen tehdy, když jsou podmínky stanovené v tomto ustanovení splněny v novém státě bydliště.

56

Je třeba připomenout, že bod 161 uvedené zprávy uvádí, že se nejedná o absolutní pravidlo, nýbrž z něj existují výjimky. Tento bod zejména vysvětluje účel tohoto pravidla, které se týká obtíží souvisejících s přeshraničním poskytováním informací o uzavření smlouvy.

57

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že podmínky související s komunikačními technologiemi se od zveřejnění této zprávy značně změnily.

58

V každém případě platí, že i když obsah takové zprávy může podpořit nebo potvrdit analýzu ustanovení, jejichž výklad musí Soudní dvůr podat, nemůže se odchýlit od jejich znění.

59

Jak přitom vyplývá z bodů 43 až 54 tohoto rozsudku, ze znění čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II, z kontextu tohoto ustanovení, jakož i z účelu této úmluvy vyplývá, že použitelnost uvedeného ustanovení podléhá pouze výslovné podmínce, že smluvní partner, který je profesionálem nebo podnikatelem, provozuje činnost ve státě bydliště spotřebitele ke dni uzavření smlouvy, aniž pozdější přemístění bydliště spotřebitele do jiného smluvního státu může bránit použitelnosti tohoto ustanovení.

60

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě vázaném touto úmluvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu vázaného uvedenou úmluvou.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 15 odst. 1 písm. c) Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského Společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008, musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě vázaném touto úmluvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu vázaného uvedenou úmluvou.