1.

Unijní právo umožňuje veřejnému zadavateli, má-li k zadání některých veřejných zakázek dojít ve prospěch hospodářsky nejvýhodnější nabídky nebo nabídky s nejnižší cenou, odmítnout „mimořádně nízké nabídky“, které nejsou uspokojivě odůvodněny.

2.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nastoluje několik otázek týkajících se veřejné zakázky zadané za účelem návrhu, vytvoření a správy systému vystavování bulharských osobních dokladů. Předkládající soud se ve shrnutí snaží zjistit:

3.

Bod 90 odůvodnění uvádí:

„Veřejné zakázky by měly být zadávány na základě objektivních kritérií, která zajistí dodržení zásad transparentnosti, nediskriminace a rovného zacházení, a to s ohledem na zajištění objektivního srovnání relativní hodnoty nabídek s cílem určit v podmínkách skutečné hospodářské soutěže, která nabídka je ekonomicky nejvýhodnější. […]

Za účelem podpory větší orientace na kvalitu v oblasti veřejných zakázek by členské státy měly mít možnost zakázat nebo omezit použití pouze cenového či pouze nákladového kritéria pro posouzení ekonomicky nejvýhodnější nabídky, považují-li to za vhodné.

Za účelem zajištění dodržování zásady rovného zacházení při zadávání veřejných zakázek by veřejní zadavatelé měli mít povinnost dosáhnout nezbytné transparentnosti, jež umožní všem uchazečům získat přiměřené informace o kritériích a podmínkách, jež se použijí při rozhodování o zadání veřejné zakázky. Veřejní zadavatelé by proto měli mít povinnost uvést kritéria pro zadání veřejné zakázky a relativní váhu každého z těchto kritérií. […]“

4.

Bod 92 odůvodnění uvádí:

„Veřejní zadavatelé by měli při posuzování nejlepšího poměru mezi cenou a kvalitou vymezit ekonomická a kvalitativní kritéria spojená s předmětem veřejné zakázky, která za tímto účelem použijí. Tato kritéria by tudíž měla umožňovat srovnávací posouzení úrovně plnění, kterou jednotlivé nabídky nabízejí, s ohledem na předmět veřejné zakázky, jak je vymezen v technických specifikacích. V souvislosti s nejlepším poměrem mezi cenou a kvalitou tato směrnice stanoví demonstrativní výčet možných kritérií pro zadání, která zahrnují environmentální a sociální aspekty. Veřejní zadavatelé by měli být podněcováni k volbě kritérií, jež jim umožní pořídit stavební práce, dodávky a služby vysoké kvality, které dokonale vyhovují jejich potřebám.

Volbou kritérií pro zadání veřejné zakázky by zadavatel neměl získat neomezenou volnost a tato kritéria by měla zajišťovat možnost účinné a spravedlivé hospodářské soutěže a být doprovázena podmínkami, jež umožňují účinně ověřit informace, které uchazeči předložili.

[…]“

5.

Článek 56 („Obecné zásady“) stanoví:

„1.   Veřejné zakázky se zadávají na základě kritérií stanovených v souladu s články 67 až 69 za předpokladu, že veřejný zadavatel v souladu s články 59 až 61 ověřil splnění všech těchto podmínek:

[…]“

6.

Článek 69 („Mimořádně nízké nabídky“) stanoví:

„1.   Veřejní zadavatelé požadují po hospodářských subjektech, aby vysvětlily cenu či náklady navržené v nabídce v případech, kdy se nabídka ve vztahu ke stavebním pracím, dodávkám nebo službám jeví jako mimořádně nízká.

[…]

3.   Veřejný zadavatel posoudí poskytnuté informace konzultací s uchazečem. Zadavatel může nabídku odmítnout pouze v případě, že předložený doklad […] uspokojivě neodůvodňuje nízkou úroveň navrhovaných cen či nákladů. […]“

7.

Bod 15 odůvodnění zní:

„Zadávání zakázek sjednaných v členských státech zadavateli podle směrnice […] 2004/17/ES […] a veřejnými zadavateli podle směrnice […] 2004/18/ES […] musí být v souladu se zásadami Smlouvy, zejména se zásadou volného pohybu zboží, zásadou svobody usazování, zásadou svobodného poskytování služeb a zásadami z nich odvozenými, jako je zásada rovného zacházení, zásada zákazu diskriminace, zásada vzájemného uznávání, zásada proporcionality a zásada transparentnosti.

[…]“

8.

Bod 69 odůvodnění uvádí:

„Zakázky by měly být zadávány na základě objektivních kritérií, která zajistí dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace a zaručí, že nabídky budou posuzovány transparentně a objektivně v podmínkách účinné hospodářské soutěže. V důsledku toho je vhodné připustit použití pouze dvou kritérií: ‚nejnižší ceny‘ a ‚hospodářsky nejvýhodnější nabídky‘.“

9.

Článek 38 („Ověření vhodnosti zájemců a výběr účastníků, zadávání zakázek“) zní:

„1.   Zakázky se zadávají na základě kritérií stanovených v článcích 47 a 49 s ohledem na článek 19 poté, co je zadavateli ověřena vhodnost hospodářských subjektů, které nebyly vyloučeny podle článků 39 nebo 40, v souladu s kritérii hospodářských a finančních předpokladů, odborných a technických znalostí nebo způsobilosti, uvedenými v článcích 41 až 46, a případně s nediskriminačními pravidly a kritérii uvedenými v odstavci 3 tohoto článku.

[…]“

10.

Článek 49 („Mimořádně nízké nabídky“) uvádí:

„1.   Pokud se pro danou zakázku zdají být nabídky mimořádně nízké v poměru k výrobkům, stavebním pracím nebo službám, jež mají být poskytovány, nemůže zadavatel tyto nabídky odmítnout, aniž by nejdříve písemně požádal o upřesnění základních prvků nabídky, které považuje za důležité.

[…]

2.   Zadavatel ověří tyto základní prvky konzultací s uchazečem, přičemž bere v úvahu dodané důkazy.

[…]“

11.

Článek 55 („Oblast působnosti a dostupnost přezkumných řízení“) odst. 2 stanoví:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění účinného, a zejména co nejrychlejšího přezkumu rozhodnutí zadavatelů v souladu s podmínkami stanovenými v článcích 56 až 62 z důvodu, že těmito rozhodnutími bylo porušeno [unijní] právo […] v oblasti zadávaní zakázek nebo vnitrostátní předpisy je provádějící.“

12.

Článek 72 Zakon za obštestvenite porački (zákon o veřejných zakázkách), nadepsaný „Mimořádně nízké nabídky“, stanoví:

„1.   Pokud je hodnocená nabídka uchazeče ve vztahu k ceně nebo nákladům téhož parametru hodnocení o více než 20 % nižší než průměr nabídek ostatních uchazečů, vyžádá si veřejný zadavatel od dotyčného uchazeče podrobné písemné odůvodnění způsobu, jakým byla nabídka vypracována, které musí být předloženo ve lhůtě pěti dnů od obdržení výzvy.“

13.

Ministerstvo vnitra Bulharské republiky jako veřejný zadavatel zahájilo zadávací řízení, jehož předmětem byl „návrh, vytvoření a správa systému vydávání bulharských osobních dokladů, generace 2019“ ( 4 ).

14.

Po předběžném výběru byly k podání nabídek vyzvány společnosti Veridos GmbH (dále jen „Veridos“) a konsorcium Mühlbauer ID Services GmbH-S&T (dále jen „Mühlbauer“).

15.

Zakázka byla nakonec zadána společnosti Mühlbauer ( 5 ).

16.

Společnost Veridos napadla zadávací řízení u Komisia za zaštita na konkurenciata (úřad pro hospodářskou soutěž, Bulharsko) s tím, že vítězná nabídka byla mimořádně nízká ( 6 ).

17.

Úřad pro hospodářskou soutěž zamítl opravný prostředek společnosti Veridos rozhodnutím ze dne 25. června 2020. Podle jeho názoru nebyl článek 72 zákona o veřejných zakázkách použitelný, neboť vzhledem k tomu, že byly předloženy pouze dvě nabídky, nebylo možné vypočítat průměrnou hodnotu, kterou toto ustanovení stanoví pro účely určení, zda jedna z nich je mimořádně nízká.

18.

Společnost Veridos podala proti rozhodnutí ze dne 25. června 2020 žalobu k Varhoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud, Bulharsko), který se na Soudní dvůr obrací s těmito předběžnými otázkami:

19.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 8. prosince 2020.

20.

Dne 1. února 2021 předseda Soudního dvora rozhodl, že žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení nebude vyhověno.

21.

Vyjádření předložily společnosti Veridos, Mühlbauer, rakouská, bulharská, česká a francouzská vláda, jakož i Evropská komise.

22.

Konání veřejného jednání nebylo považováno za nezbytné.

23.

V projednávané věci je použitelná směrnice 2009/81, protože se jedná o veřejnou zakázku na vydávání osobních dokladů, která odpovídá „oblasti obrany a bezpečnosti“ ( 7 ). Právě podle této směrnice, jak je uvedeno v předkládacím usnesení, vyhlásil veřejný zadavatel zadávací řízení na jedinou zakázku ( 8 ).

24.

Předkládající soud však klade své otázky na základě relevantních článků směrnice 2009/81 a směrnice 2014/24. Svůj postup odůvodňuje poukazem na „stejný obsah a obdobnou funkci příslušných ustanovení obou směrnic“ ( 9 ). Nic tomu nebrání, neboť ustanovení obou směrnic, o jejichž výklad se jedná, si v podstatě odpovídají, takže odpověď Soudního dvora slouží stejným způsobem oběma ( 10 ).

25.

Jak dále vysvětlím, ve stejném duchu lze na projednávanou věc vztáhnout judikaturu Soudního dvora v této oblasti, i když odkazuje na obdobná ustanovení jiných směrnic o veřejných zakázkách, než jsou obě výše uvedené směrnice.

26.

Otázky předkládajícího soudu mohou být z hlediska svého obsahu rozděleny do dvou skupin:

27.

Podle předkládajícího soudu se spor omezuje pouze na pravomoc, kterou vnitrostátní zákonodárce uplatnil tím, když v čl. 72 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách upravil kritérium pro hodnocení mimořádně nízké nabídky ( 11 ).

28.

Pokud argumentaci předkládajícího soudu správně rozumím, z jeho výkladu vnitrostátního ustanovení zřejmě vyplývá, že jediným kritériem pro kvalifikaci nabídky jako „mimořádně nízké“ je, že je o 20 % nižší než průměr nabídek předložených ostatními uchazeči. Pokud by toto kritérium nebylo použitelné, protože existují pouze dvě nabídky, nemohl by veřejný zadavatel posoudit mimořádnost žádné z nich ( 12 ).

29.

Než se budu zabývat tím, zda je takto vykládané ( 13 ) vnitrostátní ustanovení v souladu se směrnicemi 2009/81 a 2014/24 (zejména s článkem 49 první z nich a článkem 69 druhé z nich), připomínám, že:

30.

Jak jsem již uvedl výše, tato ustanovení je třeba vykládat ve světle judikatury Soudního dvora, protože zákonodárce Společenství v nich pojem mimořádně nízké nabídky nedefinoval ani neuvedl konkrétní metodu pro výpočet prahové hodnoty mimořádnosti ( 14 ). Proto trvám na relevanci soudního výkladu, který v průběhu času v této oblasti vykazuje pozoruhodnou návaznost ( 15 ).

31.

Soudní dvůr rozhodl:

32.

Co se týče článku 69 směrnice 2014/24, Soudní dvůr potvrdil, že:

33.

V konečném důsledku ukládá unijní právní úprava veřejným zadavatelům v každém případě povinnost ověřit, zda se některá z předložených nabídek na první pohled nejeví jako mimořádně nízká.

34.

Pro tento účel není rozhodující, že není možné „použít kritérium stanovené vnitrostátní právní úpravou pro hodnocení mimořádně nízké nabídky“ a že předem nebylo oznámeno jiné kritérium vybrané veřejným zadavatelem. Ten, jak opakuji, nemůže opomenout ověřit, zda neexistuje podezření, že nabídka (všechny nabídky) nebyla podána řádně.

35.

Rovněž není rozhodující, že se do zadávacího řízení přihlásili pouze dva uchazeči: každá z těchto dvou nabídek bude muset být podrobena kontrole veřejného zadavatele, který posoudí, zda má případně podezřelou povahu.

36.

Jak jsem již vysvětlil, je v zásadě na členských státech a veřejných zadavatelích, aby určili způsob výpočtu prahové hodnoty mimořádnosti, která představuje „mimořádně nízkou nabídku“. Unijní právo v každém případě poskytuje pokyny pro upřesnění předmětu vysvětlení, která lze požadovat od osoby, jež podává podezřelou nabídku ( 22 ).

37.

Bulharská vláda tvrdí, že odhalení mimořádně nízkých nabídek může být založeno pouze na aritmetických výpočtech, jako je výpočet stanovený ve vnitrostátní právní úpravě. Podle jejího mínění toto řešení zaručuje objektivitu, kterou nelze zajistit, pokud identifikace podezřelých nabídek závisí na subjektivním posouzení veřejného zadavatele ( 23 ).

38.

S tímto argumentem se neztotožňuji. Veřejný zadavatel musí identifikovat zjevně podezřelé nabídky (které tudíž podléhají kontradiktornímu ověřovacímu postupu) s ohledem na všechny charakteristiky předmětu veřejné zakázky. Porovnání s ostatními konkurenčními nabídkami, jakkoli může být v některých případech užitečné pro odhalení nějaké mimořádnosti, nemůže být jediným kritériem, které má zadavatel použít. Zkoumání všech jejích prvků, zvažovaných samostatně, mu umožní rozpoznat, zda je podezřelá nabídka navzdory zdání a odchylce od cen ostatních uchazečů o zakázku ( 24 ) podána dostatečně řádně.

39.

Nadto Soudní dvůr již rozhodl, že použití pouhého matematického kritéria může být v rozporu s rozvojem účinné hospodářské soutěže v oblasti veřejných zakázek. Tak tomu bylo ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto rozsudky Fratelli Costanzo a Lombardini a Mantovani:

40.

Soudní dvůr rozhodl, že „matematické kritérium, podle něhož se za mimořádně nízké, a tudíž vyloučené, považují nabídky o 10 % nižší, než je ve vztahu k odhadované částce projektu průměrné zvýšení všech připuštěných nabídek, zbavuje ty uchazeče, kteří předložili velice nízké nabídky, možnosti, aby prokázali, že tyto nabídky byly podány řádně, takže je použití podobného kritéria v rozporu s cílem směrnice 71/305, jímž je podpořit rozvoj účinné hospodářské soutěže v oblasti veřejných zakázek“ ( 27 ).

41.

Na základě těchto předpokladů lze dovodit, že vnitrostátní předpis, podle něhož je pro posouzení toho, zda je nabídka mimořádně nízká, jediným kritériem to, že její výše je o 20 % nižší než průměr nabídek předložených ostatními uchazeči, není v souladu s unijním právem.

42.

Cílem povinnosti ověřit, zda všechny konkurenční nabídky byly podány řádně, je zajistit dodržování zásad transparentnosti, zákazu diskriminace a rovného zacházení, podle nichž musí být zadávání veřejných zakázek prováděno ( 28 ).

43.

Tento cíl by byl ohrožen, pokud by vnitrostátní předpisy čistě procentuálními parametry (ve vztahu ke zbytku konkurenčních nabídek) omezovaly případy, kdy lze nabídku kvalifikovat jako „mimořádně nízkou“, čímž by byla nahrazena ustanovení článku 49 směrnice 2009/81 a článku 69 směrnice 2014/24.

44.

Článek 55 odst. 2 směrnice 2009/81 zakotvuje právo na odvolání proti rozhodnutím veřejného zadavatele ( 29 ). Ustanovení je v souladu s režimem směrnice 89/665/ES ( 30 ), a jak Komise zdůrazňuje, zajišťuje dodržování práv stanovených v článku 47 Listiny ( 31 ).

45.

Obecně jsou členské státy podle čl. 55 odst. 4 směrnice 2009/81 povinny zajistit, „aby bylo přezkumné řízení […] dostupné alespoň každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité zakázky a které v důsledku domnělého protiprávního jednání vznikla nebo hrozí škoda“.

46.

Co se týče mimořádně nízkých nabídek, je třeba na odpověď na tuto druhou skupinu otázek nahlížet z dvojí perspektivy:

47.

Článek 49 směrnice 2009/81 tím, že odkazuje na mimořádně nízké nabídky, neukládá zadavateli bezpodmínečnou povinnost výslovně rozhodnout o této vlastnosti dotčené nabídky.

48.

Taková povinnost je naopak stanovena, pokud se zadavatel „pro danou zakázku“ domnívá, že se „nabídky“ jeví jako „mimořádně nízké v poměru k výrobkům, stavebním pracím nebo službám, jež mají být poskytovány“.

49.

Jak jsem uvedl výše, povinností, „která přísluší veřejnému zadavateli, je v prvé řadě identifikovat podezřelé nabídky“ ( 32 ) s ohledem na souhrn charakteristik předmětu veřejné zakázky a případně vztah každé z nich k ostatním.

50.

Pokud se veřejný zadavatel domnívá, že žádná z takto hodnocených nabídek není mimořádně nízká, není povinen učinit v tomto smyslu specifické rozhodnutí. V tomto ohledu se shoduji s názorem společnosti Mühlbauer a francouzské vlády: pouhé přijetí nabídky zadavatelem implicitně svědčí o jeho přesvědčení, že se nejeví jako mimořádně nízká.

51.

Specifické rozhodnutí je nezbytné pouze tehdy, když zadavatel poté, co zjistil, že nabídka může být mimořádně nízká, poskytl společnosti, která ji podala (v souladu s čl. 49 odst. 1 směrnice 2009/81), možnost prokázat, že byla řádně podána, tím, že si od něj vyžádal další upřesnění, která považuje za důležitá.

52.

Po skončení tohoto kontradiktorního postupu musí veřejný zadavatel v souladu s judikaturou Soudního dvora objasnit „relevanci vysvětlení poskytnutých dotčenými osobami“ s cílem přijmout „rozhodnutí, pokud jde o přijetí nebo odmítnutí“ původně podezřelých „nabídek“ ( 33 ). Toto rozhodnutí logicky musí být dostatečně odůvodněné.

53.

Pokud tedy existuje podezření, že nabídka je mimořádně nízká, musí zadavatel po kontradiktorním ověřovacím postupu rozhodnout, zda takovou nabídku přijme, nebo odmítne. Přitom musí mít jeho rozhodnutí v zájmu respektování práv dotčené osoby podobu odůvodněného rozhodnutí ( 34 ).

54.

To vyplývá z článku 35 směrnice 2009/81, podle něhož je veřejný zadavatel povinen „co nejdříve“ informovat „zájemce a uchazeče o přijatých rozhodnutích, která se týkají zadání zakázky“.

55.

Naopak, pokud se zadavatel na první pohled domnívá, že žádná z nabídek není mimořádně nízká, nebude se kontradiktorní ověřovací postup provádět ani nebude v tomto ohledu vydáno žádné výslovné rozhodnutí.

56.

Za této situace rozhodnutí o ukončení zadávacího řízení implicitně zahrnuje rozhodnutí nepovažovat žádnou z předložených nabídek za mimořádně nízkou. Posledně uvedené rozhodnutí není odůvodněno ničím jiným než neexistencí důkazů, které by vyžadovaly konkrétní přezkoumání podezřelé nabídky.

57.

Za účelem určení, jak probíhá nevyhnutelný soudní přezkum rozhodnutí veřejného zadavatele, je třeba rozlišovat mezi dvěma hypotézami uvedenými výše: veřejný zadavatel buď výslovně rozhodl o podezřeních, která konkrétní nabídka vyvolala, nebo tak učinil implicitně tím, že v zadávacím řízení nakonec rozhodl, aniž projevil pochybnosti stran řádnosti podání této nebo jiných nabídek.

58.

Třebaže přímo použitelnou směrnicí je směrnice 2009/81, odkážu na judikaturu Soudního dvora týkající se směrnice 89/665 ( 35 ), neboť jak jsem již uvedl, tato směrnice obsahuje podobný režim jako prvně zmíněná, pokud jde o podávání opravných prostředků.

59.

Přezkum uvedený v obecném ustanovení čl. 1 odst. 1 posledního pododstavce směrnice 89/665 se vztahuje na všechna rozhodnutí veřejného zadavatele, která v této oblasti uplatňují unijní právo ( 36 ).

60.

Mezi zmíněná rozhodnutí veřejného zadavatele, jež podléhají přezkumu, patří logicky rozhodnutí, jimiž veřejný zadavatel rozhodl o zadání veřejné zakázky ve prospěch jedné z nabídek, ale současně i jiná rozhodnutí různé povahy, která mají dopad na právní postavení zúčastněných osob ( 37 ).

61.

Směrnice 89/665 „formálně nestanovila okamžik, odkdy je dostupná možnost opravného prostředku stanoveného v jejím čl. 1 odst. 1“ ( 38 ). Soudní dvůr ukládá, aby byla zajištěna možnost účinného a co nejrychlejšího přezkumu rozhodnutí veřejných zadavatelů ( 39 ).

62.

Unijní normotvůrce svěřil členským státům úkol stanovit „prováděcí pravidla“ k přezkumným řízením vedeným proti rozhodnutím veřejných zadavatelů (čl. 1 odst. 3 směrnice 89/665) ( 40 ).

63.

Členské státy tedy v zásadě mohou stanovit, že návrhy na přezkum rozhodnutí veřejných zadavatelů mohou být podávány ve sloučené podobě, ale i odděleně (od původního návrhu). Směrnice 89/665 žádný z těchto dvou nástrojů nestanoví ani nevylučuje.

64.

Pokud se členské státy v rámci své procesní autonomie rozhodnou pro sloučený návrh, musí tak učinit způsobem, kterým neporuší cíle směrnice 89/665, pokud jde o nezbytnou účinnost a rychlost. Mimoto musí vzít v úvahu,

65.

Nelze však zapomínat, že ochrana zásady právní jistoty „[by byla ohrožena,] pokud by [zájemci] a uchazeči mohli uplatňovat porušení pravidel zadávání zakázek [kdykoli v průběhu zadávacího řízení], jelikož by tak byl zadavatel nucen za účelem nápravy těchto porušení provést celý postup od počátku“ ( 43 ).

66.

Právní názor obsažený v posledně zmíněném rozsudku souvisí s judikaturou Soudního dvora v kontextu žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU.

67.

Jak připomněla francouzská vláda, akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, jsou pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení ( 44 ).

68.

V případě aktů nebo rozhodnutí, jejichž vypracování probíhá v různých fázích, jsou přezkoumatelná ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko rozhodovacího orgánu „ve správním řízení a jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky […], a nikoliv mezitímní opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí […]“ ( 45 ).

69.

Podle Soudního dvora musí být pro účely čl. 1 odst. 1 čtvrtého pododstavce směrnice 89/665 pojem „rozhodnutí veřejných zadavatelů“ vykládán široce, neboť znění uvedeného ustanovení – které „se […] obecně vztahuje na rozhodnutí veřejného zadavatele, aniž činí rozdíl mezi těmito rozhodnutími podle jejich obsahu nebo okamžiku jejich přijetí, a nestanoví žádné omezení týkající se povahy a obsahu tam uvedených rozhodnutí“ – „předpokládá, že každé rozhodnutí veřejného zadavatele, na které se vztahují unijní pravidla v oblasti zadávání veřejných zakázek a kterým může být toto právo porušeno, podléhá soudnímu přezkumu“ ( 46 ).

70.

Tento výklad pojmu „přezkoumatelná rozhodnutí“ vedl Soudní dvůr mimo jiné k závěru, že takovým je rozhodnutí o připuštění hospodářského subjektu k účasti na zadávacím řízení ( 47 ).

71.

Benevolentnost tohoto výkladu ( 48 ) však byla v každém případě omezena na pozitivní rozhodnutí skutečně přijatá veřejným zadavatelem. Jinými slovy, jde o rozhodnutí, která zahrnují akt vůle, jímž zadavatel zaujímá stanovisko, pokud mu právní předpis ukládá povinnost rozhodnout.

72.

Jak jsem již uvedl, je třeba rozlišovat mezi:

73.

Pokud jde o tento spor, z dostupných informací vyplývá, že veřejný zadavatel neměl pochybnosti, které by ho vedly k podezření, že některá nabídka je mimořádně nízká. Proto nebyl povinen zahájit příslušný ověřovací postup.

74.

Tímto způsobem veřejný zadavatel nepřijal žádné rozhodnutí, proti kterému směrnice 2009/81 stanoví možnost samostatného přezkumu a v okamžiku jeho vydání. Zdůrazňuji, že článek 49 této směrnice neukládal veřejnému zadavateli povinnost výslovně rozhodnout o mimořádně nízké povaze všech nabídek, ale pouze povinnost provést určitý postup před tím, než odmítne tu, která „se zdá být“ mimořádně nízká.

75.

Z tohoto článku a současně z článku 69 směrnice 2014/24 ve spojení s článkem 47 Listiny, jak tvrdí francouzská vláda, vyplývá pouze to, že odmítnutý uchazeč jej bude moci napadnout v rámci žaloby proti zadání zakázky s poukazem na mimořádně nízkou povahu vybrané nabídky ( 49 ).

76.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Varhoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud, Bulharsko) takto: