1.

Estonské právní předpisy ukládají dopravcům povinnost přepravovat určité kategorie cestujících (v podstatě děti v předškolním věku a osoby se zdravotním postižením) zdarma.

2.

Tallinna Halduskohus (správní soud v Tallinnu, Estonsko) se v zásadě táže, zda taková zákonná povinnost spadá pod pojem závazek veřejné služby ve smyslu nařízení (ES) č. 1370/2007 ( 2 ), a pokud ano, zda mají dotčené podniky nárok na kompenzaci odpovídajícího chybějícího příjmu.

3.

Článek 1 („Účel a oblast působnosti“) uvádí, že:

„1.   Účelem tohoto nařízení je definovat, jak mohou příslušné orgány v souladu s pravidly práva Společenství zasahovat do odvětví veřejné přepravy cestujících, aby zajistily poskytování služeb obecného zájmu, které jsou mimo jiné četnější, bezpečnější, kvalitnější nebo levnější než služby, které by mohly nabídnout samotné tržní mechanismy.

Za tímto účelem vymezuje toto nařízení podmínky, za nichž příslušné orgány poskytují kompenzace při ukládání nebo sjednávání závazků veřejné služby provozovatelům veřejných služeb za vzniklé náklady nebo udělují výlučná práva za plnění závazků veřejné služby.

[...]“.

4.

Článek 2 („Definice“) stanoví, že:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[...]

[...]

[...]“.

5.

Článek 3 („Smlouvy o veřejných službách a obecná pravidla“) stanoví, že:

„1.   Pokud příslušný orgán rozhodne o udělení výlučného práva nebo poskytnutí kompenzace jakékoli povahy za plnění závazků veřejné služby jím vybranému provozovateli, provede to v rámci smlouvy o veřejných službách.

2.   Odchylně od odstavce 1 se na závazky veřejné služby, jejichž účelem je stanovení maximálních tarifů pro všechny cestující nebo určité kategorie cestujících, mohou vztahovat obecná pravidla. V souladu se zásadami stanovenými v článcích 4 a 6 a v příloze poskytne příslušný orgán provozovatelům veřejných služeb kompenzaci za čisté finanční dopady, pozitivní nebo negativní, na náklady a příjmy, které vznikly při plnění tarifních závazků stanovených v obecných pravidlech způsobem, který zabraňuje nadměrnému poskytnutí kompenzací. Tím není dotčeno právo příslušných orgánů zahrnout závazky veřejné služby stanovící maximální tarify do smluv o veřejných službách.

3.   Aniž jsou dotčeny články 73, 86, 87 a 88 Smlouvy, mohou členské státy vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení obecná pravidla o finančních kompenzacích závazků veřejné služby, která stanovují maximální přepravní tarify pro žáky, studenty, učně a osoby s omezenou pohyblivostí. Tato obecná pravidla musí být oznámena podle článku 88 Smlouvy. U všech těchto oznámení je třeba uvést úplné informace o opatření a zejména podrobnosti o metodě výpočtu.“

6.

Článek 4 („Povinný obsah smluv o veřejných službách a obecných pravidel“) stanoví následující:

„1.   Smlouvy o veřejných službách a obecná pravidla musí

[...]“.

7.

Článek 6 („Kompenzace za veřejné služby“) stanoví, že:

„1.   Všechny kompenzace související s obecným pravidlem nebo smlouvou o veřejných službách musí být v souladu s článkem 4 [...]“.

8.

Přílohy („Pravidla pro kompenzaci v případech uvedených v čl. 6 odst. 1“) stanoví následující:

„1.   Kompenzace související s přímo uzavřenými smlouvami o veřejných službách podle čl. 5 odst. 2, 4, 5 nebo 6 nebo kompenzace související s obecným pravidlem se musí vypočítat v souladu s pravidly uvedenými v této příloze.

2.   Kompenzace nesmí překročit částku rovnající se čistému finančnímu dopadu, který odpovídá součtu pozitivních nebo negativních dopadů, které má plnění závazku veřejné služby na náklady a příjmy provozovatele veřejných služeb. Dopady se posoudí porovnáním situace, kdy je závazek veřejné služby splněn, se situací, která by nastala, kdyby závazek nebyl splněn. Pro účely výpočtu čistého finančního dopadu se příslušný orgán řídí tímto vzorcem:

[…]

3.   Plnění závazku veřejné služby může mít dopad na možné přepravní činnosti provozovatele mimo daný závazek (závazky) veřejné služby. Za účelem zabránit nadměrnému či nedostatečnému vyplácení kompenzací je proto třeba vzít při výpočtu čistého finančního dopadu v úvahu jakékoli vyčíslitelné finanční dopady na dotyčné sítě provozovatele.

[...]“.

9.

Článek 34 stanoví, že:

„Na vnitrostátních linkách v silniční, vodní a železniční dopravě je dopravce povinen bezplatně přepravovat děti, které dne 1. října běžného školního roku ještě nedovršily sedmý rok věku, jakož i děti, jejichž nástup do školy byl odložen, osoby s postižením do dovršení 16 let, osoby se závažným postižením od dovršení 16 let, osoby se značným zrakovým postižením, jakož i osoby doprovázející osobu se závažným nebo značným zrakovým postižením a slepeckého resp. asistenčního psa osoby s postižením. Za bezplatnou přepravu cestujících těchto skupin dopravce neobdrží kompenzaci.“

10.

Dne 5. června 2019 požádaly podniky Eesti Buss OÜ a AS Lux Express Estonia, které se zabývají komerční přepravou cestujících po silnici ( 4 ), estonského ministra hospodářství a infrastruktury o náhradu škody za množství ušlých jízdenek podle článku 34 ÜTS.

11.

Dne 10. července 2019 ministr hospodářství a infrastruktury žádost zamítl s odůvodněním, že podle článku 34 ÜTS nemají podniky nárok na žádnou kompenzaci za bezplatnou přepravu cestujících, kteří patří do kategorií, které jsou v něm uvedeny.

12.

Dne 12. srpna 2019 podala společnost Lux Express Estonia k Tallinna Halduskohus (správní soud v Tallinnu, Estonsko) žalobu, kterou se domáhala náhrady škody ( 5 ), a podpůrně uložení povinnosti zaplatit finanční náhradu v přiměřené výši navýšené o úroky, kterou stanoví soud.

13.

Podle předkládajícího soudu:

14.

Předkládající soud se dále táže, zda v případě, že by nařízení č. 1370/2007 nebylo použitelné, mohla být kompenzace podložena jiným unijním aktem [například Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)] nebo zda musí být spor řešen výhradně podle vnitrostátního práva.

15.

Konečně, pokud by měla být dopravci poskytnuta kompenzace, jeho pochybnosti se týkají podmínek na stanovení její výše v souladu s unijními pravidly pro státní podporu.

16.

Za těchto okolností Tallinna Halduskohus (správní soud v Tallinnu) předkládá Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána v kanceláři Soudního dvora dne 18. listopadu 2020.

18.

Písemná vyjádření předložily Lux Express Estonia, estonská vláda a Evropská komise.

19.

Ústní jednání nebylo shledáno nezbytným.

20.

V Estonské republice se organizace veřejné přepravy cestujících řídí ÜTS. Do její působnosti patří silniční přeprava cestujících, která může mít podobu linkové přepravy, příležitostné přepravy a taxislužby.

21.

Linková přeprava, která zahrnuje veřejnou pozemní přepravu, je poskytována buď na základě smluv o veřejných službách, nebo formou komerčních služeb ( 6 ).

22.

Jízdné na komerční linkové přepravě určuje dopravce. U linkové přepravy poskytované na základě smluv o veřejných službách stanoví maximální cenu za kilometr nebo maximální cenu jízdenky příslušný orgán.

23.

Článek 34 ÜTS ukládá každému dopravci, který poskytuje vnitrostátní linkovou přepravu, povinnost bezplatně přepravovat určité kategorie cestujících, jako jsou děti předškolního věku a osoby se zdravotním postižením, a to za výše uvedených podmínek ( 7 ). Za bezplatnou přepravu těchto cestujících nedostává provozovatel žádnou kompenzaci.

24.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je to, zda povinnost bezplatné přepravy stanovená estonským právem spadá pod pojem závazku veřejné služby ve smyslu nařízení č. 1370/2007.

25.

Podle nařízení č. 1370/2007 se „závazkem veřejné služby“ rozumí „požadavek, který vymezí nebo stanoví příslušný orgán k zajištění veřejné služby v přepravě cestujících v obecném zájmu, který by provozovatel na základě svých vlastních obchodních zájmů bez odměny nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek“ ( 8 ).

26.

Ukládání závazků veřejné služby je formou zásahu příslušných orgánů do odvětví přepravy cestujících, které samo nařízení č. 1370/2007 označuje za službu obecného hospodářského zájmu [čl. 2 písm. a)]. Jeho účelem je „[...] zajisti[t] poskytování služeb obecného zájmu, které jsou mimo jiné četnější, bezpečnější, kvalitnější nebo levnější než služby, které by mohly nabídnout samotné tržní mechanismy“ ( 9 ).

27.

K provedení závazku veřejné služby umožňuje nařízení č. 1370/2007 využívat dva typy právních nástrojů: smlouvy o veřejných službách a obecná pravidla ( 10 ).

28.

Jedním ze závazků veřejné služby, který nařízení č. 1370/2007 uvádí jako příklad, je „stanovení maximálních tarifů pro [...] určité kategorie cestujících“ prostřednictvím obecných pravidel (čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1370/2007).

29.

Estonská vláda uznává, že článek 34 ÜTS ( 11 ) ukládá spornou povinnost komerčním dopravcům s cílem „umožnit rodinám s malými dětmi a osobám se zdravotním postižením využívat veřejnou dopravu tím, že pro ně bude cenově dostupnější a přístupnější“ ( 12 ).

30.

Tato prohlášení estonské vlády jasně ukazují, že zavedení „nulového“ tarifu pro určité sociální skupiny na komerčních autobusových linkách je v obecném zájmu a v souladu se sociálními kritérii.

31.

Tento společenský zájem by provozovatel, který sleduje pouze zisk z obchodního využití přepravy, nemohl pokrýt bezplatně. Poskytování služby bez úhrady je logice trhu cizí, a proto zákon mění uložení povinnosti bezplatné přepravy na povinnost veřejné služby nezbytného plnění (v tomto případě uloženou „obecným pravidlem“).

32.

Článek 34 ÜTS tedy odráží skutečný závazek veřejné služby, který ukládá provozovatelům poskytujícím službu vnitrostátní linkové přepravy přepravovat určité kategorie cestujících bezplatně ( 13 ).

33.

Vzhledem k tomu, že ÜTS dovádí omezení tarifu do krajnosti („nulová“ částka), jeho výsledkem je, že prostřednictvím obecného pravidla ukládá dopravcům skutečný závazek veřejné služby, jehož cílem je zvýhodnit „určité kategorie cestujících“.

34.

Jinou otázkou je, zda podle nařízení č. 1370/2007 musí být tato povinnost doprovázena kompenzací ( 14 ) pro dopravce, což je předmětem druhé předběžné otázky.

35.

Předkládající soud správně chápe, že pokud ÜTS představuje závazek veřejné služby ve smyslu nařízení č. 1370/2007, musí být dopravci, který tento závazek plní, v zásadě a v souladu s čl. 3 odst. 2 a článkem 4 tohoto nařízení poskytnuta kompenzace.

36.

Vyvstává však otázka, zda může členský stát podle čl. 4 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 1370/2007 prostřednictvím vnitrostátního zákona obejít vyplacení takové kompenzace dopravci, a pokud ano, za jakých podmínek.

37.

Analýza této předběžné otázky se musí zabývat otázkou kompenzace a dále jejím případným vyloučením podle čl. 4 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 1370/2007.

38.

Nařízení č. 1370/2007 stanoví protiplnění ( 15 ) za plnění závazků veřejné služby, které jsou pro dotčené podniky zatěžující. Dopravce, který převezme tyto závazky, má nárok buď na kompenzaci ( 16 ), nebo na udělení výlučného práva ( 17 ).

39.

Pojem „kompenzace za veřejnou službu“ spojuje výhodu, zejména finanční povahy, s plněním závazku veřejné služby spočívajícího v poskytování služeb nekomerční povahy.

40.

Historie vzniku nařízení č. 1370/2007 ukazuje stejný přístup, který by se dal nazvat „odměňující“:

41.

Zásada kompenzace za břemena vyplývající ze závazků veřejné služby je nyní zakotvena v různých ustanoveních nařízení 1370/2007:

42.

Tím je zajištěno, že závazky veřejné služby, pokud obnášejí náklady, nepůsobí hospodářskou újmu provozovatelům, které je musí plnit: buď, opakuji, jsou jim poskytnuty kompenzace nákladů, které z nich vyplývají, nebo jsou jim udělena výlučná práva.

43.

Nařízení č. 1370/2007 tedy nestanoví, že náklady na závazky veřejné služby stanovené ve prospěch určitých kategorií cestujících mají nést pouze dopravci (v takovém případě, jak uvádí předkládající soud, by pravděpodobně žádný z nich nesouhlasil s poskytováním služby, která sama o sobě postrádá obchodní zájem).

44.

Stručně řečeno, tyto závazky, které mohou mít podobu smlouvy o veřejných službách nebo, jako v tomto případě, obecného pravidla, musí být doprovázeny odpovídající finanční kompenzací nebo udělením výlučného práva.

45.

Je důležité upřesnit, že obecná pravidla v oblasti tarifů, jako je oblast, o kterou se jedná v tomto sporu, nejsou stejné povahy jako normy o bezpečnosti cestujících, ochraně životního prostředí a bezpečnosti práce nebo o kvalitě přepravních služeb ( 23 ). Jejich dodržování, jelikož tvoří regulační rámec – odlišný od tarifního rámce – v němž je činnost vykonávána, nezakládá nárok na kompenzaci.

46.

Článek 4 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení č. 1370/2007 odkazuje na „ukazatele, na základě kterých se vypočítá platba případné kompenzace“ ( 24 ).

47.

Tento bod, o jehož výklad žádá předkládající soud, nelze vykládat tak, že poskytuje členským státům pravomoc kompenzaci přiznat nebo nepřiznat. Spíše odráží možnost, že v případě uzavření smlouvy o veřejných službách podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1370/2007 „příslušný orgán rozhodne o udělení výlučného práva [...] jím vybranému provozovateli“ jako alternativy k finanční kompenzaci.

48.

Ačkoli „[protiplnění] za plnění závazků veřejné služby“, jak požaduje čl. 3 odst. 1, musí být formalizováno ve smlouvě o veřejné službě ( 25 ), není tomu tak v případě, kdy je závazek spočívající ve stanovení maximálních tarifů uložen „obecnými pravidly“ (čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1370/2007).

49.

V takovém případě (což je projednávaný případ) jsem již připomněl, že podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 „poskytne příslušný orgán provozovatelům veřejných služeb kompenzaci za čisté finanční dopady, pozitivní nebo negativní, na náklady a příjmy, které vznikly při plnění tarifních závazků stanovených v obecných pravidlech způsobem, který zabraňuje nadměrnému poskytnutí kompenzací“.

50.

Lze namítnout, že vzhledem k tomu, že závazek veřejné služby se týká všech dopravců stejně, neměl by být nutně kompenzovatelný, protože nepředstavuje konkurenční nevýhodu některých dopravců ve prospěch ostatních.

51.

Nemyslím si však, že nařízení č. 1370/2007 tuto tezi podporuje.

52.

Soudní dvůr stanovil, že nařízení č. 1191/69, předchůdce současného nařízení, opravňovalo „členské státy ukládat závazky veřejné služby veřejnému podniku pověřenému zajišťováním veřejné osobní dopravy v obci a že [stanovilo] pro finanční břemena plynoucí z takových závazků vyrovnání, jehož výše se určí v souladu s ustanoveními tohoto nařízení“ ( 26 ).

53.

Nařízení č. 1370/2007 poskytuje rovnocenný základ pro zachování tohoto postoje. Skutečnost, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek Antrop, byl provozovatel veřejným podnikem a v projednávané věci se jedná o soukromý podnik, není překážkou ( 27 ). Naopak uložení nákladného závazku veřejné služby soukromým komerčním subjektům, které pozbývají části odměny spojené s jejich činností ( 28 ), odůvodňuje zavedení kompenzací, aby se vyvážily negativní účinky, které mohou ovlivnit jejich konkurenceschopnost na trhu.

54.

Je pravda, že nařízení č. 1370/2007 zajišťuje, aby nedocházelo k nadměrné kompenzaci, která by představovala státní podporu, o níž se zmíním později. Z tohoto důvodu stanoví řadu omezujících mechanismů ( 29 ), ale neumožňuje ukládat závazky veřejné služby, jako je sporný závazek, bez kompenzace.

55.

Soudní dvůr věnoval pozornost výši kompenzace a jejímu souladu s pravidly státní podpory ( 30 ). Pokud se nemýlím, nerozhodoval o takové vnitrostátní právní úpravě, která v odvětví přepravy cestujících bez dalšího vylučuje kompenzace za plnění závazků veřejné služby, jako je projednávaná vnitrostátní právní úprava.

56.

V rozsudku Altmark ( 31 ) Soudní dvůr zkoumal legalitu některých veřejných dotací určených na provozování linkové dopravy. Při určování, zda se na tyto dotace vztahuje článek 107 SFEU, bylo třeba posoudit, zda „se mají pokládat za vyrovnání představující protihodnotu plnění uskutečněných podniky-příjemci za účelem plnění povinností veřejné služby“ ( 32 ).

57.

Rozsudek ve věci Altmark tedy stanovil, že podnik, který má plnit jasně vymezené závazky veřejné služby, má nárok na kompenzaci (náhradu), jejíž výpočet nesmí přesáhnout úroveň nezbytnou k úhradě všech nebo části nákladů vyplývajících z plnění závazků veřejné služby ( 33 ).

58.

Rozsudek ve věci Altmark tak potvrdil obecnou zásadu (kompenzace dopravci za plnění závazku veřejné služby, který je pro něj zatěžující) a zároveň uvedl podmínky, „aby v konkrétním případě takové vyrovnání nebylo kvalifikováno jako státní podpora“ ( 34 ).

59.

Zvláštnost tohoto sporu spočívá, jak jsem již uvedl, v tom, že vnitrostátní právo kompenzaci ruší. V této souvislosti je sporné, zda nařízení č. 1370/2007 poskytuje poskytovateli služeb oporu, aby ji požadoval od orgánů členského státu.

60.

Podle mého názoru je právo na úhradu za služby poskytované uživatelům neoddělitelné od výkonu podnikatelské činnosti v silniční přepravě cestujících, pokud dopravce nemá jiné příjmy než tarifní příjmy ( 35 ). Úhradu za tyto služby hradí buď uživatelé, nebo orgány, které vyžadují jejich bezplatnou přepravu.

61.

Uložené omezení se navíc netýká „pouhých zájmů nebo šancí obchodního charakteru, jejichž nejistý charakter je vlastní samotné podstatě ekonomické činnosti, ale práv majetkové hodnoty, z nichž s ohledem na právní řád plyne právní postavení umožňující vlastníkovi těchto práv jejich nezávislý výkon na jeho účet“ ( 36 ).

62.

V důsledku toho čl. 4 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení č. 1370/2007 neumožňuje vyhnout se kompenzaci v takovém případě, jako je tento.

63.

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 3 nařízení č. 1370/2007 umožňuje vyloučit z působnosti tohoto nařízení obecná pravidla o stanovení maximálních přepravních tarifů pro jiné skupiny cestujících, než skupiny uvedené v tomto ustanovení ( 37 ).

64.

Podle čl. 3 odst. 3 nařízení č. 1370/2007 mohou členské státy z oblasti jeho působnosti vyloučit „obecná pravidla o finančních kompenzacích závazků veřejné služby, která stanovují maximální přepravní tarify pro žáky, studenty, učně a osoby s omezenou pohyblivostí“.

65.

Tato možnost je podmíněna tím, že členský stát oznámí Komisi tato obecná pravidla a poskytne „úplné informace o opatření a zejména podrobnosti o metodě výpočtu“.

66.

Předchozí právní úprava, obsažená v nařízení č. 1191/69 ( 38 ), rovněž stanovila podobnou možnost, která se vztahovala na podniky, jejichž činnost byla omezena na provozování městské, příměstské nebo regionální dopravy.

67.

Stejně jako v jiných věcech, které již Soudní dvůr ( 39 ) posuzoval, nejsou ani v projednávané věci splněny podmínky čl. 3 odst. 3 nařízení č. 1370/2007, a to s ohledem na informace uvedené v předkládacím rozhodnutí a ve vyjádřeních stran zúčastněných na řízení o předběžné otázce.

68.

Na základě těchto informací a vyjádření nic nenasvědčuje tomu, že by Estonská republika vyjádřila přání vyloučit svá obecná pravidla (o maximálních tarifech platných pro určité kategorie osob) z působnosti nařízení č. 1370/2007, ani že by je oznámila Komisi.

69.

Za těchto okolností je třetí předběžná otázka spíše hypotetické povahy (a tudíž je nepřípustná), neboť skutkový předpoklad, s nímž je spojeno uplatnění čl. 3 odst. 3 nařízení č. 1370/2007, v projednávané věci neexistuje.

70.

Pravomoc vyloučit tato obecná pravidla z oblasti působnosti nařízení č. 1370/2007 v žádném případě neopravňuje členské státy k tomu, aby obcházely požadavky vyplývající z jiných unijních norem a zásad. Nemám za to, že je nutné se tímto bodem podrobněji zabývat, neboť, jak jsem již uvedl, Estonská republika této pravomoci nevyužila.

71.

Čtvrtá předběžná otázka je položena pro „případ, že se nařízení č. 1370/2007 v projednávané věci nepoužije“. Za této situace se předkládající soud táže, zda se může kompenzace opřít o jiný unijní právní akt, jako je Listina.

72.

Odpověď na tuto otázku není nezbytná, a to vzhledem k tomu, že na spor se vztahuje nařízení č. 1370/2007, které stanoví režim použitelný na kompenzace za závazky veřejné služby uložené prostřednictvím obecných pravidel.

73.

Není tedy třeba odkazovat na Listinu, aby poskytla právní základ pro kompenzace, které jsou předmětem tohoto sporu.

74.

Listina by mohla být použita jako výkladový nástroj s ohledem na skutečnost, že, jak uznává estonská vláda, článek 34 ÜTS znamená omezení základních práv dopravců. Tato vláda opakovaně ( 40 ) tvrdí, že tento článek nadměrně neomezuje svobodu podnikání ( 41 ) ani vlastnické právo, čímž připouští, že takové omezení existuje.

75.

Omezení základních práv může být přípustné, pokud je v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny ( 42 ). V odvětvích, v nichž Unie vykonává své pravomoci, jako je silniční přeprava cestujících, určuje rovnováhu mezi přiznáním základního práva a přípustnými omezeními (na základě legitimních cílů obecného zájmu) podle uvedeného článku Listiny unijní normotvůrce ( 43 ).

76.

Pokud jde o kompenzace za závazky veřejné služby v odvětví silniční přepravy cestujících, rovnováhy je dosaženo prostřednictvím ustanovení nařízení č. 1370/2007.

77.

Předkládající soud se táže „jaké podmínky musí splňovat kompenzace případně poskytovaná dopravci, aby byla v souladu s ustanoveními o státní podpoře“.

78.

Takto formulovaná otázka připomíná spíše konzultaci než skutečnou předběžnou otázku, která by se týkala výkladu konkrétních ustanovení unijního práva, jež mají dopad na spor.

79.

Odpověď musí být nevyhnutelně na stejné úrovni abstrakce, která se omezuje na připomenutí, že:

80.

Úloha uplatnit tato kritéria na spor přesahuje činnost výkladu unijního práva, kterou článek 267 SFEU svěřuje Soudnímu dvoru. Je tedy na předkládajícím soudu, aby určil, zda má být v projednávané věci výše kompenzace vypočtena na základě lucrum cessans, který mohl dopravce utrpět, případně vypočtena na základě základního jízdného nebo jiných parametrů, které považuje za vhodné. Ustanovení přílohy nařízení č. 1370/2007, na něž předkládající soud odkazuje v závěrečné části předkládacího rozhodnutí, mu poskytují vodítka pro tento úkol.

81.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Tallinna Halduskohus (správní soud v Tallinnu, Estonsko) takto: