1.

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce spojené v tomto řízení úzce souvisejí s žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce ve věcech C‑793/19, SpaceNet, C‑794/19, Telekom Deutschland a C‑140/20, Commissioner of the Garda Síochána a další, k nimž dnes také přednáším své stanovisko ( 2 ).

2.

Ve stanoviscích ve věcech SpaceNet a Telekom Deutschland a Commissioner of the Garda Síochána jsem uvedl důvody, které mě vedly k tomu, abych navrhl Soudnímu dvoru odpověď pro Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) a Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) v souladu s judikaturou týkající se směrnice 2002/58/ES ( 3 )„shrnutou“ v rozsudku La Quadrature du Net ( 4 ).

3.

Je však pravdou, že dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Cour de Cassation (Kasační soud, Francie) se bezprostředně netýkají směrnice 2002/58, ale směrnice 2003/6/ES ( 5 ) a nařízení (EU) č. 596/2014 ( 6 ).

4.

V těchto dvou řízeních se však jedná v podstatě o stejnou otázku jako v ostatních žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, tedy zda mohou členské státy uložit povinnost uchovávat plošně a nerozlišujícím způsobem provozní údaje elektronických komunikací ( 7 ).

5.

Z tohoto důvodu, ačkoli tentokrát vstupuje do hry směrnice 2003/6 a nařízení č. 596/2014 (jejichž cílem je zamezit operacím kvalifikovatelným jako zneužívání trhu) ( 8 ), mám za to, že v této souvislosti je použitelná judikatura Soudního dvora shrnutá ve věci La Quadrature du Net.

6.

Článek 1 („Oblast působnosti a cíl“) uvádí následující:

„1.   Touto směrnicí se harmonizují předpisy členských států požadované pro zajištění rovnocenné úrovně ochrany základních práv a svobod, zejména práva na soukromí a zachování důvěrnosti informací, se zřetelem na zpracování osobních údajů v odvětví elektronických komunikací, a pro zajištění volného pohybu těchto údajů a elektronických komunikačních zařízení a služeb v [Unii].

2.   Ustanovení této směrnice upřesňují a doplňují směrnici [Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31)] pro účely uvedené v odstavci 1. Navíc poskytují ochranu oprávněných zájmů účastníků, kteří jsou právnickými osobami.

3.   Tato směrnice se nevztahuje na činnosti, které nespadají do oblasti působnosti [SFEU], jako činnosti uvedené v hlavách V a VI Smlouvy o Evropské unii, a v žádném případě na činnosti týkající se veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské prosperity státu, pokud jsou tyto činnosti spojeny s otázkami bezpečnosti státu) a na činnosti státu v oblasti trestního práva.“

7.

Článek 2 („Definice“) stanoví následující:

„Není-li stanoveno jinak, použijí se definice uvedené ve směrnici 95/46/ES a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) [Úř. věst. 2002, L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349].

Použijí se rovněž tyto definice:

[…]

[…]“

8.

Článek 15 v odstavci 1 uvádí následující:

„Členské státy mohou přijmout legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v článku 5, článku 6, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 9 této směrnice, pokud toto omezení představuje v demokratické společnosti nezbytné, přiměřené a úměrné opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, jak je uvedeno v čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46/ES. Za tímto účelem mohou členské státy mimo jiné přijmout legislativní opatření umožňující uchovávání údajů po omezenou dobu na základě důvodů uvedených v tomto odstavci. Veškerá opatření uvedená v tomto odstavci musí být v souladu s obecnými zásadami práva Společenství, včetně zásad uvedených v čl. 6 odst. 1 a 2 Smlouvy o založení Evropské unie.“

9.

Článek 11 stanoví následující:

„Aniž jsou dotčeny pravomoci justičních orgánů, určí každý členský stát jediný správní orgán příslušný zajišťovat, aby byla uplatňována opatření přijatá na základě této směrnice.

[…]“

10.

Článek 12 zní následovně:

„1.   Příslušný orgán musí mít veškeré dohlížecí a vyšetřovací pravomoci, které jsou nezbytné pro výkon jeho funkcí. […]

2.   Aniž je dotčen čl. 6 odst. 7, jsou pravomoci uvedené v odstavci 1 tohoto článku vykonávány v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zahrnují přinejmenším právo

[…]

[…]“

11.

Nařízení obsahuje tyto body odůvodnění:

[…]

[…]

[…]

[…]“

12.

Článek 1 („Předmět“) stanoví následující:

„Toto nařízení stanoví společný regulační rámec týkající se obchodování zasvěcené osoby, nedovoleného zpřístupnění vnitřní informace a manipulace s trhem (zneužívání trhu) a zavádí opatření proti zneužívání trhu s cílem zajistit integritu finančních trhů v Unii, zlepšit ochranu investorů a posílit důvěru v tyto trhy“.

13.

Článek 3 („Definice“) v bodě 27 uvádí, že pro účely uvedeného nařízení se „záznamy o datových přenosech“ rozumí „záznamy provozních údajů ve smyslu čl. 2 písm. b) druhého odstavce směrnice [2002/58]“.

14.

Článek 22 („Příslušné orgány“) stanoví:

„Aniž jsou dotčeny pravomoci soudních orgánů, určí každý členský stát jediný správní orgán příslušný pro účely tohoto nařízení. […]“

15.

Článek 23 („Pravomoci příslušných orgánů“) uvádí:

„[…]

2.   Aby mohly plnit své povinnosti podle tohoto nařízení, musí mít příslušné orgány v souladu s vnitrostátním právem alespoň tyto dohledové a vyšetřovací pravomoci:

[…]

[…]

3.   Členské státy zajistí přijetí vhodných opatření tak, aby příslušné orgány měly veškeré dohledové a vyšetřovací pravomoci, které jsou nezbytné pro plnění jejich povinností.

[…]

4.   U osoby předávající informace příslušnému orgánu v souladu s tímto nařízením se má za to, že neporušuje žádné omezení týkající se zpřístupňování informací vyplývajícím ze smlouvy nebo právního či správního předpisu, a pro oznamující osobu nevzniká žádný typ odpovědnosti v souvislosti s jejím oznámením.“

16.

Článek 28 („Ochrana osobních údajů“) stanoví:

„Pokud jde o zpracování osobních údajů v rámci tohoto nařízení, plní příslušné orgány své úkoly pro účely tohoto nařízení v souladu s vnitrostátními právními a správními předpisy, kterými se provádí směrnice 95/46/ES. Pokud jde o zpracování osobních údajů [Evropským orgánem pro cenné papíry a trhy (ESMA]) v rámci tohoto nařízení, řídí se orgán ESMA ustanoveními nařízení [Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1)].

Osobní údaje se uchovávají po dobu nejvýše pěti let.“

17.

Článek L. 621-10 první pododstavec CMF ve znění platném v rozhodné době stanovil:

„Vyšetřovatelé a kontroloři si mohou v souvislosti s vyšetřováním nebo kontrolou vyžádat všechny dokumenty bez ohledu na použitý nosič údajů. Vyšetřovatelé si mohou rovněž vyžádat údaje uchovávané a zpracovávané telekomunikačními operátory v rámci článku L. 34-1 code des postes et des communications électroniques (zákoník poštovních služeb a elektronických komunikací; dále jen ‚CPCE‘) a poskytovateli uvedenými v čl. 6 odst. I bodech 1 a 2 loi n.o 2004-575 du 21 juin 2004 pour la confiance dans l’économie numérique (zákon č. 2004-575 ze dne 21. června 2004 o posílení důvěry v digitální ekonomiku [zákon č. 2004-575]) a mohou jim být poskytnuty jejich kopie.“

18.

Článek L. 621-10-2 CMF použitelný v projednávaném případě:

„Pro účely vyšetřování zneužívání trhu […] si mohou vyšetřovatelé vyžádat údaje uchovávané a zpracovávané telekomunikačními operátory, za podmínek a v mezích stanovených v článku L. 34-1 [CPCE], a poskytovateli uvedenými v čl. 6 odst. I bodech 1 a 2 [zákona č. 2004-575].

Sdělení údajů uvedených v prvním pododstavci tohoto článku podléhá předchozímu povolení správce žádostí o údaje o připojení.

[…]“

19.

Článek L. 34-1 CPCE platný v rozhodné době:

„[…]

II. Aniž jsou dotčena ustanovení odstavců III […], provozovatelé elektronických komunikací […] vymažou nebo anonymizují veškeré provozní údaje.

[…]

III. Pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů […] mohou být po dobu nejvýše jednoho roku odloženy úkony směřující k vymazání nebo k anonymizaci určitých kategorií technických údajů. […]

[…]

VI. Údaje uchovávané a zpracovávané za podmínek stanovených v odstavcích III, IV a V se týkají výlučně identifikace uživatelů služeb poskytovaných provozovateli, technických charakteristik komunikace zajišťované těmito provozovateli a umístění koncových zařízení.

V žádném případě se nemohou týkat obsahu, a to v jakékoli podobě, korespondence vyměňované nebo informací vyhledávaných v rámci této komunikace.

[…]“

20.

Článek R. 10-13 CPCE stanovil následující:

„I. Podle čl. L. 34-1 odst. III provozovatelé elektronických komunikací uchovávají pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů:

II. U telefonních služeb provozovatel uchovává údaje uvedené v odstavci II a také údaje umožňující identifikovat zdroj a umístění komunikace.

III. Doba uchovávání údajů uvedených v tomto článku činí jeden rok ode dne, kdy byly zaznamenány.

[…]“

21.

Předkládající soud upřesňuje, že těmito údaji o připojení jsou údaje vytvořené nebo zpracovávané v důsledku komunikace, které se týkají okolností této komunikace a uživatelů služby, s vyloučením jakéhokoli údaje o obsahu zpráv.

22.

Skutečnosti, na nichž jsou založeny tyto dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou v podstatě stejné.

23.

Obžalobou ze dne 22. května 2014 bylo zahájeno soudní vyšetřování v souvislosti s jednáním kvalifikovaným jako trestné činy obchodování zasvěcené osoby a podílnictví.

24.

Ve dnech 23. a 25. září 2015 zaslala Autorité des marchés financiers (Úřad pro dohled nad finančním trhem; dále jen „AMF“) státnímu zástupci oznámení, k němuž připojila listinné důkazy získané v rámci šetření provedeného tímto úřadem, které obsahovaly zejména osobní údaje o provozu na telefonních linkách.

25.

Při shromažďování údajů týkajících se používání těchto telefonních linek se zástupci AMF opřeli o článek L. 621-10 CMF.

26.

Na základě tohoto oznámení bylo prostřednictvím tří doplňujících obžalob ze dne 29. září, 22. prosince 2015 a 23. listopadu 2016 vyšetřování rozšířeno na určité cenné papíry a s nimi spojené finanční nástroje, a to pro stejně kvalifikované skutky a pro účastenství a trestné činy úplatkářství a praní peněz.

27.

VD a SR, obžalovaní z trestných činů obchodování zasvěcené osoby a praní špinavých peněz týkajících se uvedených cenných papírů, podali návrh, kterým se domáhali vyloučení procesních dokumentů mimo jiné z důvodu porušení článků 7, 8, 11 a 52 Listiny a článku 15 směrnice 2002/58.

28.

Vzhledem k tomu, že jejich návrhy byly zamítnuty rozsudky chambre de l'instruction de la cour d'appel de Paris, 2e section (trestní senát odvolacího soudu v Paříži, 2. oddělení, Francie) ze dne 20. prosince 2018 a 7. března 2019, podali obžalovaní proti těmto rozsudkům kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud), který předkládá Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

29.

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byly zapsány do rejstříku Soudního dvora dne 24. července 2020 a 20. srpna 2020.

30.

Písemná vyjádření předložili VD, SR, španělská, estonská, francouzská, irská, polská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise.

31.

Veřejného jednání konaného dne 14. září 2021 se zúčastnili VD, SR, francouzská, dánská, estonská, španělská a irská vláda, Evropská komise a Evropský inspektor ochrany údajů.

32.

Vnitrostátní právní úprava relevantní v těchto dvou řízeních byla předmětem některých vnitrostátních soudních rozhodnutí, které je vhodné zmínit.

33.

Předkládající soud uvedl, že první pododstavec článku L. 621-10 CMF byl prohlášen za protiústavní nálezem Conseil constitutionnel (Ústavní rada) ze dne 21. července 2017 ( 9 ).

34.

Conseil constitutionnel (Ústavní rada) však účinky prohlášení protiústavnosti odložila do 31. prosince 2018.

35.

Mezitím vnitrostátní zákonodárce zavedl do CMF článek L. 621-10-2, kterým zavedl pro přístup k údajům o připojení režim předchozího povolení nezávislého správního orgánu.

36.

Podle předkládajícího soudu:

37.

Cour de cassation (Kasační soud) v této souvislosti dospěl k závěru, že „jediná otázka, která vyvstává, se týká možnosti odložit účinky rozhodnutí o protiústavnosti článku L. 621-10 [CMF]“ ( 12 ).

38.

Předkládající soud se tedy netáže na slučitelnost článku L. 621-10 CMF s unijním právem, ale na základě jeho neslučitelnosti s několika ustanoveními Listiny chce pouze vědět, zda je také možné, jako tomu bylo ve vnitrostátním právu v případě účinků prohlášení protiústavnosti tohoto ustanovení, odložit právní účinky odpovídající jeho neslučitelnosti s unijním právem. To je předmětem třetí předběžné otázky.

39.

Po předložení těchto dvou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vydala Conseil d'État (Státní rada) dne 21. dubna 2021 rozsudek ( 13 ) v řízení, v rámci něhož byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, na jejímž základě byl vydán rozsudek La Quadrature du Net.

40.

V tomto rozsudku se Conseil d'État (Státní rada) rozhodla vyloučit použití článku L. 34-1 CPCE a nařídit vládě, aby do šesti měsíců zrušila článek R. 10-13 CPCE, protože dostatečně nevymezují účely povinnosti plošného a nerozlišujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů ( 14 ).

41.

Conseil d'État (Státní rada) poukázala na přizpůsobení dotčených vnitrostátních předpisů směrnici 2002/58. Podle jejího názoru z odpovědi Soudního dvora v rozsudku La Quadrature du Net vyplývá, že musí být upuštěno od jejich uplatnění (écarter) v původním řízení (článek L. 34-1 CPCE) ( 15 ) nebo musí být zrušeny (článek R. 10–13 CPCE) ( 16 ).

42.

Relevance rozsudku La Quadrature du Net pro zodpovězení první předběžné otázky těchto žádostí je o to výraznější, že tento rozsudek již mimo jiné zohlednil článek R. 10-13 CPCE ( 17 ), který je společně s článkem L. 34-I samotného CPCE klíčem k použití článku L. 621-10 CMF.

43.

Připomínám, že při shromažďování údajů týkajících se používání telefonních linek podezřelými z protiprávního jednání, které bylo předmětem vyšetřování možného zneužití trhu, se zástupci správního orgánu opřeli právě o článek L. 621-10 CMF.

44.

Jak jsem již uvedl, předkládající soud se táže, zda je dotčená vnitrostátní právní úprava slučitelná se směrnicí 2003/6 a nařízením č. 596/2014, neboť jak směrnice, tak nařízení mohou poskytnout zvláštní základ pro povinnost uchovávat údaje, který se liší od základu obsaženého ve směrnici 2002/58.

45.

V takovém případě mám za to, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nejsou bezpředmětné, a to bez ohledu na dopad, který mohou mít výše uvedené rozsudky francouzských soudů na tuto vnitrostátní právní úpravu:

46.

Conseil d'État (Státní rada) se totiž neomezila pouze na to, že uložila vládě povinnost do šesti měsíců zrušit článek R. 10-13 CPCE, ale výslovně jí nařídila „omezit účely sledované těmito články a upravit právní rámec uchovávání údajů o připojení“ ( 19 ).

47.

V důsledku toho může být rozhodnutí Soudního dvora ve věci samé pro předkládající soud užitečné, neboť:

48.

První předběžná otázka se týká čl. 12 odst. 2 písm. a) a d) směrnice 2003/6 a čl. 23 odst. 2 písm. g) a h) nařízení č. 596/2014.

49.

Tato ustanovení umožňují příslušným správním orgánům vyžádat si od podniků působících v oblasti elektronických komunikací (a případně od investičních podniků, úvěrových institucí nebo finančních institucí) existující záznamy ( 20 ) o datových přenosech a telefonních údajích, pokud existuje důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin zneužívání trhu, a tyto záznamy mohou být důležité pro jeho vyšetřování.

50.

Předkládací soud vychází z toho, že přístup k těmto záznamům předpokládá, že „vnitrostátní zákonodárce nařídí operátorům elektronických komunikací povinnost dočasného, avšak nerozlišujícího uchovávání údajů o připojení za účelem umožnit správnímu orgánu […] vyžádat si od operátora stávající záznamy o datových přenosech […] [umožňující zejména] zpětně vysledovat kontakty mezi dotyčnými osobami v době před vznikem takového podezření“.

51.

Pokud jde o povinnost plošným a nerozlišujícím způsobem uchovávat údaje o připojení v jiných oblastech, než je národní bezpečnost (v projednávané věci je relevantní oblast boje proti zneužívání trhu), plně platí judikatura Soudního dvora, jak byla shrnuta v rozsudku La Quadrature du Net.

52.

Doktrína rozsudku La Quadrature du Net byla samozřejmě vytvořena ve vztahu ke směrnici 2002/58, zatímco právní úprava, na kterou nyní odkazuje Cour de cassation (Kasační soud), je směrnice 2093/6 a nařízení č. 596/2014.

53.

Směrnice 2002/58 však představuje referenční předpis, pokud jde, jak naznačuje její název, o „zpracování osobních údajů a ochran[u] soukromí v odvětví elektronických komunikací“.

54.

Jak směrnice 2003/6 (která se týká obchodování zasvěcených osob a manipulace s trhem), tak nařízení č. 596/2014 (které se zabývá zneužitím trhu) obsahují ustanovení, která, jako ustanovení uvedená v první otázce těchto žádostí, se týkají zpracování záznamů o datovém přenosu.

55.

Jedná se tedy o pravidla, která v tomto konkrétním ohledu, ryze instrumentálním pro její účel a cíl, musí být vykládána v rámci režimu stanoveného směrnicí 2002/58.

56.

To podle mého názoru vyplývá z čl. 12 odst. 2 písm. d) směrnice 2003/6 a čl. 23 odst. 2 písm. g) a h) nařízení č. 596/2014:

57.

Podle mého názoru žádné z těchto ustanovení neuděluje zvláštní oprávnění – kromě těch, která jsou stanovena ve směrnici 2002/58 – k uchovávání údajů. Omezují se na oprávnění příslušných správních orgánů k přístupu k údajům uchovávaným (stávajícím) v souladu s pravidly, která obecně upravují zpracování těchto osobních údajů v odvětví elektronických komunikací, tedy směrnicí 2002/58.

58.

Ani článek 28 nařízení č. 596/2014 (jehož výklad navíc předkládající soud nepožaduje) nelze použít jako možný samostatný právní základ pro uložení povinnosti uchovávat údaje v této oblasti.

59.

Tento článek, nadepsaný „Ochrana osobních údajů“, a opět pokud jde o „zpracování osobních údajů“:

60.

Absence příslušné právní úpravy ve směrnici 2003/6 a nařízení č. 596/2014 v oblasti uchovávání údajů uloženém operátorům elektronických komunikací je s ohledem na její časovou blízkost ke směrnici 2002/58 pochopitelné. Unijní normotvůrce počítal již s touto posledně uvedenou směrnicí jako komplexním referenčním rámcem pro vymezení obrysů (a výjimek) této povinnosti, díky čemuž nebylo nutné zavádět samostatný režim uchovávání pro boj proti zneužívání trhu.

61.

Výklad směrnice 2002/58 podaný Soudním dvorem by tedy měl být přirozeně rozšířen i na uchovávání údajů, které mají k dispozici operátoři elektronických komunikací a které mohou být použity vyšetřujícími orgány v rámci boje proti zneužívání trhu.

62.

„Existující záznamy“ uvedené ve směrnici 2003/6 a nařízení č. 596/2014 mohou být pouze „zákonně existující záznamy“, tedy ty, které jsou prováděny v souladu se směrnicí 2002/58. Touto směrnicí se v unijním právu „zejména harmonizují vnitrostátní právní předpisy požadované pro zajištění rovnocenné úrovně ochrany základních práv a svobod, zejména práva na soukromí a zachování důvěrnosti informací, se zřetelem na zpracování osobních údajů v odvětví elektronických komunikací“ ( 26 ).

63.

Zákonnost„existujících záznamů“ lze odůvodnit pouze, pokud se na jejich existenci v konečném důsledku vztahují ustanovení směrnice 2002/58.

64.

Francouzská vláda tomuto přístupu oponuje. Tvrdí, že odpověď Soudního dvora se musí omezit na výklad směrnice 2003/6 a nařízení č. 596/2014. Jak směrnice, tak nařízení implicitně zmocnily členské státy k zavedení povinnosti plošného a nerozlišujícího uchovávání. V opačném případě by byl její užitečný účinek vážně ohrožen.

65.

Nesdílím argumenty francouzské vlády, ale i kdyby byly přijaty, je zřejmé, že toto údajné „implicitní zmocnění“ by stále podléhalo podmínkám, kterým podle judikatury Soudního dvora podléhají členské státy, když využívají možnosti uložit povinnost plošného a nerozlišujícího uchovávání údajů podle směrnice 2002/58.

66.

Jinými slovy, pokud by bylo připuštěno, že směrnice 2003/6 a nařízení č. 596/2014 poskytují autonomní základ pro uchovávání údajů (quod non), podléhalo by takové uchovávání stejným podmínkám, které by se na něj vztahovaly, pokud by se opora pro uchovávání nacházela v jakémkoli jiném ustanovení unijního práva.

67.

Je tomu tak proto, že tyto podmínky v konečném důsledku vyplývají z ochrany základních práv zaručených Listinou, na jejíž dodržování odkazuje směrnice 2003/6 a nařízení č. 596/2014. Právě na tato práva se Soudní dvůr odvolává v judikatuře ve věci La Quadrature du Net.

68.

Samotná francouzská vláda – a ostatní zúčastnění na řízení – se nemohli vyhnout odkazu na doktrínu uvedenou v tomto posledním rozhodnutí. V některých případech (např. portugalská vláda nebo Komise) zdůrazněním, že poskytuje vodítko pro zodpovězení těchto předběžných otázek; v jiných případech (např. zejména irská vláda) výslovnou žádostí o její revizi.

69.

Diskuze v tomto řízení se tedy soustředila na to, zda má být doktrína Soudního dvora ve vztahu k zákonnosti plošného a nerozlišujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů v oblasti elektronických komunikací potvrzena nebo revidována.

70.

Jak jsem uvedl ve stanoviscích ve věci Commissioner of the Garda Síochána a ve věcech SpaceNet a Telekom Deutschland z dnešního dne, nedomnívám se, že je nutná revize judikatury Soudního dvora ve vztahu k čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58.

71.

V této souvislosti podle mého názoru základní prvky odpovědi předkládajícímu soudu přímo vyplývají z judikatury Soudního dvora, jak je shrnuta v rozsudku La Quadrature du Net.

72.

Musím tedy nejprve připomenout doktrínu Soudního dvora v uvedeném rozsudku, který ji v bodě 168 shrnuje takto:

„Článek 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ve spojení s články 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání legislativním opatřením, která pro účely stanovené v čl. 15 odst. 1 preventivně stanoví plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Naproti tomu uvedený čl. 15 odst. 1 ve spojení s články 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny nebrání legislativním opatřením,

pokud tato opatření pomocí jasných a přesných pravidel zajišťují při uchovávání dotčených údajů dodržení souvisejících hmotněprávních a procesních podmínek a pokud subjekty údajů mají k dispozici účinné záruky proti riziku zneužití.“

73.

Základní myšlenkou judikatury Soudního dvora ve vztahu ke směrnici 2002/58 je, že uživatelé prostředků elektronické komunikace mohou v zásadě právem očekávat, že jejich komunikace a s ní související údaje zůstanou anonymní a nebude možné je zaznamenat bez jejich souhlasu ( 27 ).

74.

Článek 15 odst. 1 směrnice 2002/58 umožňuje výjimky z povinnosti zajistit důvěrnost. Rozsudek La Quadrature du Net se věnuje přezkumu sladění těchto výjimek se základními právy, jejichž výkon může být dotčen ( 28 ).

75.

Plošné a nerozlišující uchovávání provozních údajů lze podle Soudního dvora odůvodnit pouze cílem zajistit národní bezpečnost, jehož význam „přesahuje význam ostatních cílů uvedených v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58“ ( 29 ).

76.

V takovém případě (národní bezpečnost) Soudní dvůr rozhodl, že toto ustanovení ve spojení s čl. 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny „v zásadě nebrání legislativnímu opatření, které opravňuje příslušné orgány k tomu, aby uložily poskytovatelům služeb elektronických komunikací povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje všech uživatelů prostředků elektronické komunikace po omezenou dobu, pokud existují dostatečně konkrétní okolnosti, pro které se lze domnívat, že dotčený členský stát čelí […] závažné hrozbě pro národní bezpečnost […], která je skutečná a aktuální či předvídatelná“ ( 30 ).

77.

Soudní dvůr zejména chápe „cíl ochrany národní bezpečnosti“ tak, že „zahrnuje prevenci a represi činností, které by mohly silně destabilizovat základní ústavní, politické, hospodářské nebo společenské uspořádání země, a zejména přímo ohrožovat společnost, obyvatelstvo nebo stát jako takový“ ( 31 ).

78.

Smysl rozsudku La Quadrature du Net by nebyl respektován, pokud by jeho závěry o národní bezpečnosti mohly být přeneseny na trestné činy, a to i závažné, které se nedotýkají národní bezpečnosti, ale veřejné bezpečnosti nebo jiných právem chráněných zájmů.

79.

Soudní dvůr proto pečlivě rozlišoval mezi vnitrostátními legislativními opatřeními, která zajišťují preventivní, plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů za účelem ochrany národní bezpečnosti (body 134 až 139 rozsudku La Quadrature du Net), a opatřeními týkajícími se boje proti trestné činnosti a ochrany veřejné bezpečnosti (body 140 až 151 téhož rozsudku). Oba typy opatření nemohou mít stejný rozsah, jinak by toto rozlišení ztratilo jakýkoli smysl.

80.

Nástroje pro uchovávání provozních a lokalizačních údajů pro boj proti závažné trestné činnosti jsou, jak jsem již uvedl, uvedeny v bodech 140 až 151 rozsudku La Quadrature du Net. K nim je třeba za stejným účelem přidat ty, které povolují preventivní uchovávání IP adres a údajů týkajících se totožnosti jednotlivce (body 152 až 159 uvedeného rozsudku), jakož i „urychlené uchovávání“ provozních a lokalizačních údajů (body 160 až 166 uvedeného rozsudku).

81.

Zneužívání trhu je nepochybně zcela zavrženíhodné, neboť narušuje „integritu finančních trhů a důvěru veřejnosti v cenné papíry a deriváty“. V témže rozsahu může být v závislosti na případu kvalifikováno jako trestný čin a v nejzávažnějších případech jako závažný trestný čin ( 32 ).

82.

S odkazem na vzájemnou spolupráci mezi příslušnými orgány členských států při předcházení a boji proti závažné trestné činnosti ohrožující dva nebo více členských států nebo společný zájem, jenž je předmětem některé politiky Unie, příloha I nařízení (EU) 2016/794 ( 33 ) zahrnuje do tohoto pojmu, spolu s dalšími zavrženíhodnými jednáními, „obchodování zasvěcených osob a manipulace finančního trhu“.

83.

Jeho trestní povaha, a to i pokud je závažná, je však stejná jako u mnoha jiných protiprávních jednání, která se dotýkají příslušných veřejných zájmů a politik Unie. Příloha I nařízení 2016/794 uvádí jako příklady závažné trestné činnosti mimo jiné obchod s drogami; praní peněz; převaděčství přistěhovalců; obchodování s lidmi; únosy, nezákonné omezování osobní svobody a braní rukojmí; trestnou činnost proti finančním zájmům Unie; padělání a produktové pirátství; počítačovou trestnou činnost; korupci a trestné činy proti životnímu prostředí, včetně znečištění z lodí.

84.

Veřejné zájmy chráněné kriminalizací některých z těchto jednání mohou mít stejný nebo větší význam než zájmy chráněné postihováním zneužívání trhu. To však neznamená, že takové jednání znamená ohrožení národní bezpečnosti ve smyslu rozsudku La Quadrature du Net ( 34 ).

85.

Jak na jednání uvedla Komise, cíle směrnice 2003/6 a nařízení č. 596/2014 jsou zaměřeny na vytvoření vnitřního trhu (zejména v odvětví finančních trhů), nikoli na zajištění národní bezpečnosti ( 35 ).

86.

Rozšíření pojmu „ohrožení národní bezpečnosti“ na trestné činy zneužívání trhu by otevřelo dveře k tomu, aby se totéž stalo u mnoha dalších porušení neméně důležitých veřejných zájmů, která by však trestní soud jen obtížně vtěsnal do tohoto mnohem restriktivnějšího pojmu. Pokud by Soudní dvůr souhlasil s otevřením těchto dveří, pečlivé vyvažování, které je základem rozsudku La Quadrature du Net, by bylo zbytečné.

87.

Konečně, „existujícími“ záznamy uvedenými v čl. 12 odst. 2 písm. d) směrnice 2003/6 a čl. 23 odst. 2 písm. g) a h) nařízení č. 596/2914 mohou být pouze záznamy, které směrnice 2002/58, jak ji vykládá Soudní dvůr, umožňuje uchovávat za účelem boje proti závažné trestné činnosti a ochrany veřejné bezpečnosti. V žádném případě je nelze stavět na roveň těm, které jsou uchovávány preventivně, plošně a bez rozlišení za účelem obrany národní bezpečnosti.

88.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že francouzská právní úprava týkající se uchovávání údajů o připojení není slučitelná s unijním právem, mohou být její účinky dočasně zachovány.

89.

Vzhledem k datu žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud nemohl vzít v úvahu, že odpověď na jeho pochybnosti lze nalézt v rozsudku (ze dne 6. října 2020) La Quadrature du Net (zejména v bodech 213 až 228), který v tomto ohledu navázal na tradiční judikaturu.

90.

Podle Soudního dvora v případě zjištění porušení čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ve spojení s články 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny „předkládající soud […] nemůže uplatnit ustanovení svého vnitrostátního práva opravňující jej k tomu, aby časově omezil účinky prohlášení protiprávnosti, které mu přísluší podle tohoto práva, ve vztahu k vnitrostátním právním předpisům dotčeným ve věci v původním řízení“ ( 36 ).

91.

Důvodem je, že „[j]edině Soudní dvůr může výjimečně a z naléhavých důvodů právní jistoty přiznat dočasné pozastavení vylučovacího účinku, který má unijní právní pravidlo vůči vnitrostátnímu právu, které je v rozporu s tímto pravidlem“ ( 37 ). „Takové omezení časové působnosti výkladu tohoto práva ze strany Soudního dvora lze připustit pouze v samotném rozsudku, kterým se rozhoduje o požadovaném výkladu“ ( 38 ), k čemuž v případě rozsudku ze dne 8. dubna 2014, Digital Rights Ireland a další ( 39 ), nedošlo.

92.

Pokud tedy Soudní dvůr nepovažoval za vhodné omezit časovou působnost svého výkladu směrnice 2002/58, nemůže předkládající soud rozhodnout o prodloužení účinnosti vnitrostátní právní úpravy, která je neslučitelná s ustanoveními unijního práva, která, jako směrnice 2003/6 a nařízení č. 596/2014, musí být vykládána s ohledem na prvně uvedenou směrnici.

93.

Stejně jako v předchozí otázce se Cour de Cassation (Kasační soud) svou třetí předběžnou otázkou táže, zda může vnitrostátní soud dočasně zachovat účinky právních předpisů, „které umožňují, aby zaměstnanci nezávislého správního orgánu pověřeného vyšetřováním v oblasti zneužívání trhu získali bez předchozí kontroly soudu nebo jiného nezávislého správního orgánu údaje o připojení“.

94.

Předpokladem této otázky je opět to, že taková právní úprava je sama o sobě neslučitelná s unijním právem ( 40 ). A předkládající soud to sám uvádí: ačkoli je AMF nezávislým správním orgánem, „nebylo právo jeho vyšetřovatelů na přístup k údajům o připojení bez předchozího přezkumu ze strany soudu nebo jiného nezávislého správního orgánu slučitelné s požadavky článků 7, 8 a 11 Listiny […], jak je vykládá Soudní dvůr“ ( 41 ).

95.

Ke stejnému řešení vede rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci) ( 42 ), jehož body 51 a následující zdůrazňují, že přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům musí podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, který má vůči straně žádající o přístup k těmto údajům postavení „třetího subjektu“.

96.

Za těchto okolností musí být odpověď na třetí předběžnou otázku totožná s odpovědí na druhou otázku.

97.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky Cour de cassation (Kasační soud, Francie) takto: