1.

V posledních letech 20. století vyvstaly v Evropské unii problémy rodinného práva v kontextu integračních jevů, které byly řešeny v rámci soudní spolupráce v občanských věcech upravené nejprve Maastrichtskou smlouvou ( 2 ) a následně Amsterodamskou smlouvou ( 3 ).

2.

Pokud jde o soudní příslušnost ve věcech manželských, po první úmluvě, která nakonec nevstoupila v platnost ( 4 ), následovalo nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 5 ), které bylo zrušeno nařízením (ES) č. 2201/2003 ( 6 ), tj. nástrojem, který je platný i nyní ( 7 ).

3.

Výklad článku 3 nařízení č. 2201/2003 podal Soudní dvůr v několika řízeních o předběžné otázce ( 8 ). Nemýlím-li se, žádné z nich se netýkalo způsobu, jakým by mohl být ovlivněn výklad zmíněného článku, pokud by se připustilo, že jeden z manželů (nebo oba) mohou mít dvě či více „obvyklých bydlišť“.

4.

Projednávané řízení o předběžné otázce poskytne tedy Soudnímu dvoru příležitost vyjádřit se k problému, který se již objevil i v jiných oblastech ( 9 ), avšak v oblasti, jíž se zabýváme nyní, nebyl zatím vyřešen. K jeho vyřešení bude nejprve nutné vymezit pojem „obvyklé bydliště“ když slouží k určení mezinárodní soudní příslušnosti ve sporech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné.

5.

Bod 1 odůvodnění zní následovně:

„Evropské společenství si stanovilo za cíl vytvořit prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. Proto přijímá Společenství mimo jiné opatření týkající se soudní spolupráce v občanskoprávních věcech, která jsou nezbytná k řádnému fungování vnitřního trhu.“

6.

Bod 8 odůvodnění stanoví:

„Ve věci rozhodnutí o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné by toto nařízení mělo být používáno pouze na zrušení manželských svazků a nemělo by se týkat takových otázek, jakými jsou důvody rozvodu, majetkové důsledky manželství nebo případná jiná dodatečná opatření.“

7.

Podle článku 3:

„1.   Ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu:

[…]“

8.

FA, irská státní příslušnice, a IB, francouzský státní příslušník, uzavřeli manželství v Irsku v roce 1994. Mají tři již zletilé potomky.

9.

Dne 28. prosince 2018 podal IB návrh na rozvod u tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie).

10.

Juge aux affaires familiales du tribunal de grande instance de Paris (soudce pro rodinné záležitosti soudu prvního stupně v Paříži, Francie) prohlásil v usnesení ze dne 11. července 2019, že francouzské soudy nejsou příslušné k tomu, aby rozhodly ve věci rozvodu. Svůj výrok přitom odůvodnil níže uvedenými skutečnostmi:

11.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal IB opravný prostředek ke cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie), v němž navrhl, aby bylo toto usnesení zrušeno a bylo prohlášeno, že francouzské soudy jsou místně příslušné k rozhodnutí ve věci rozvodu. Zvláště vyloučil, že by neměl v úmyslu zvolit si Francii za „stálé nebo obvyklé místo svých životních zájmů, se záměrem, aby mělo trvalý charakter“.

12.

FA navrhla odvolacímu soudu, aby napadené usnesení potvrdil.

13.

Podle cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) měl IB po dobu nejméně šesti měsíců před podáním návrhu na rozvod stálé a trvalé bydliště ve Francii, aniž však přitom pozbyl své bydliště v Irsku, kde měl nadále rodinné vazby a trávil z osobních důvodů určitá časová období se stejnou pravidelností jako předtím.

14.

Výše uvedený soud má tedy za to, že IB má ve Francii bydliště stálé a trvalé povahy, které lze s ohledem na tyto charakteristiky považovat za obvyklé bydliště, a současně má bydliště s totožnými charakteristikami také v Irsku.

15.

Z výše uvedeného tento soud vyvozuje, že v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) pátou a šestou odrážkou nařízení č. 2201/2003 by mohly být francouzské a irské orgány stejnou měrou příslušné k tomu, aby rozhodly ve věci rozvodu.

16.

Za těchto okolností se domnívá, že je nezbytné podat výklad pojmu „obvyklé bydliště“, a pokládá tedy Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Pokud, tak jako v projednávaném případě, vyplývá ze skutkových okolností, že jeden z manželů žije střídavě ve dvou členských státech, lze mít ve smyslu článku 3 nařízení č. 2201/2003 a pro účely použití tohoto článku za to, že má obvyklé bydliště ve dvou členských státech, takže pokud jsou v obou těchto členských státech splněny požadavky kladené zmíněným článkem, jsou soudy těchto dvou členských států stejnou měrou příslušné k tomu, aby rozhodly ve věci rozvodu?“

17.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla doručena Soudnímu dvoru dne 30. června 2020.

18.

Písemná vyjádření předložily FA a vlády Německa, Francie, Irska a Portugalska, jakož i Evropská komise.

19.

Dne 17. února 2021 podal IB odůvodněnou žádost, aby se konalo ústní jednání. Souhlasil nicméně s tím, aby toto jednání bylo s ohledem na zdravotní krizi nahrazeno podáním písemných vyjádření, jak bylo navrženo. Kromě pIB podaly tato vyjádření, jimiž bylo nahrazeno jednání, také vlády Francie a Irska, jakož i Komise.

20.

Předběžná otázka vychází z předpokladu, že osoba „žije střídavě ve dvou členských státech“ ( 10 ). Předkládající soud si přeje zjistit, jakým způsobem ovlivňuje tento faktor určení soudu příslušného k tomu, aby rozhodl o návrhu na rozvod.

21.

Pro zodpovězení této otázky je nutné zaujmout postoj k tomu, co se má rozumět pod pojmem „obvyklé bydliště“ dospělé osoby ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003. Pokud by se potvrdilo, že IB může mít obvyklé bydliště ve smyslu tohoto ustanovení ve dvou členských státech, bylo by zapotřebí zjistit, zda jsou soudy obou těchto států stejnou měrou příslušné k tomu, aby rozhodly ve věci rozvodu.

22.

Pro lepší porozumění použitelnému právnímu předpisu se nejprve zmíním o předpisech, které mu předcházely.

23.

Nařízení č. 2201/2003 upravuje mezinárodní soudní příslušnost ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, jakož i uznávání a výkon rozhodnutí a spolupráci mezi orgány, a to pro všechny státy Evropské unie s výjimkou Dánska.

24.

V dané oblasti se nejedná o první nástroj. Jak jsem již uvedl výše, v roce 1998 byla uzavřena Úmluva, která se týkala týchž aspektů (byť v oblasti rodičovské zodpovědnosti jen v omezenější míře). Byla doplněna vysvětlující zprávou, která ozřejmuje účel pravidel obsažených v Úmluvě ( 11 ).

25.

Úmluva z roku 1998 nevstoupila v platnost. Krátce poté totiž získalo Společenství příslušnost v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, a obsah zmíněné Úmluvy byl tedy začleněn do nařízení č. 1347/2000, jehož bod 6 odůvodnění vyzývá k zajištění souvislosti mezi jednotlivými nástroji.

26.

O tři roky později bylo nařízení č. 1347/2000 nahrazeno nařízením č. 2201/2003, jehož působnost byla rozšířena i na postupy a rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti, které nesouvisí s řízeními ve věcech manželských. Beze změny naopak zůstala pravidla upravující mezinárodní soudní příslušnost ve sporech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné.

27.

Platnost nařízení č. 2201/2003 skončí dne 1. srpna 2022, neboť dne 25. června 2019 bylo přijato nařízení (EU) 2019/1111 ( 12 ), jehož cílem je reagovat na nedostatky při používání prvně jmenovaného nařízení, pokud jde o řízení, jež se týkají dětí. Pravidla o určení mezinárodní soudní příslušnosti pro situace manželských krizí se nemění.

28.

Vzhledem k tomu, že pravidla upravující příslušnost ve věcech rozvodu, rozluky a prohlášení manželství za neplatné jsou v těchto po sobě jdoucích nástrojích totožná, a vzhledem k tomu, že v nařízení č. 2201/2003 nejsou tato pravidla vůbec vysvětlena, předchozí nástroje (a potažmo i zpráva Borrás) představují zásadní, byť ne jediný klíč k pochopení pojmu „obvyklé bydliště“, který je použit v článku 3 zmíněného nařízení ( 13 ).

29.

Článek 3 nařízení č. 2201/2003 je součástí nástroje, který má v rámci své působnosti zaručit volný pohyb osob v evropském prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( 14 ).

30.

Svoboda pohybu musí být správně chápána v tom smyslu, že ukládá členským státům povinnost zdržet se jak stanovení přímých omezení výkonu této svobody, tak vytváření překážek, jež nepřímo zakládají obdobné odrazující účinky.

31.

Takové odrazující účinky mohou být důsledkem rozdílů mezi členskými státy v oblasti rodinného práva nebo obtíží, jimž čelí osoba usilující o to, aby byl její osobní stav uznán i mimo členský stát, v němž byl založen.

32.

Evropský normotvůrce, vědom si této skutečnosti, zavedl jednotný normativní rámec, který má usnadnit přístup k soudům členských států ve sporech ve věcech rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, jež obsahují nějaký zahraniční prvek, jakož i umožnit vzájemné uznávání vydaných rozhodnutí ( 15 ).

33.

Článek 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003 odkazuje opakovaně na obvyklé bydliště jednoho nebo obou manželů za účelem určení soudů příslušných k vyřešení výše uvedených sporů.

34.

Mnohé z nástrojů Evropské unie upravujících soudní příslušnost v oblasti rodinného práva používají v souladu s některými vícestrannými mezinárodními úmluvami ( 16 ) obvyklé bydliště dotčené strany/dotčených stran jakožto kritérium pro určení mezinárodní soudní příslušnosti (přímé nebo v rámci uznávání rozhodnutí) a rovněž jakožto hraniční určovatel kolizních norem ( 17 ).

35.

Obvyklé bydliště je často používaným kritériem i v jiných oblastech unijního práva ( 18 ) a v mezinárodních úmluvách ( 19 ). Všem těmto textům je společné, že se v nich obvykle neobjevuje žádná definice tohoto pojmu ani odkaz na právní řády členských států (nebo smluvních států) pro účely jeho výkladu ( 20 ).

36.

V běžném jazyce označuje výraz „obvyklé bydliště“ pravidelný nebo stálý pobyt na určitém místě. Použijeme-li jej však v právní oblasti, nemůžeme se spokojit s výkladem omezeným na obvyklý smysl daných slov ( 21 ).

37.

Preambule, vysvětlující zprávy, přípravné práce a judikatura Soudního dvora dokládají, že obvyklé bydliště bývá často ztotožňováno s „místem, kde jsou soustředěny zájmy“ dané osoby. Pro jeho abstraktní určení slouží soubor určitých hraničních určovatelů; konkrétní určení pak vychází vždy z posuzování těchto faktorů ve světle okolností jednotlivých případů ( 22 ).

38.

Povaha těchto zájmů, stejně jako relevantní hlediska či znaky (jež společně tvoří hraniční určovatele), které určují obvyklé bydliště dané osoby, jsou dány kontextem, do něhož patří ustanovení obsahující kritérium určení příslušnosti. Mimoto je zapotřebí přihlédnout k cíli tohoto ustanovení, jakož i k cíli sledovanému normativním předpisem, jehož je toto ustanovení součástí.

39.

Soudní dvůr opakovaně prohlásil, že pojem „obvyklé bydliště“ i jeho výklad v rámci nařízení č. 2201/2003 jsou autonomní ( 23 ). Znamená to, že možnosti jejich použití per analogiam i přenesení do jiných právních oblastí jsou omezeny kontextem jednotlivých ustanovení zmíněného nařízení a cílem, který tato ustanovení sledují ( 24 ).

40.

Co se týče obvyklého bydliště dětí ve sporech ve věcech rodičovské zodpovědnosti, Soudní dvůr staví toto bydliště na roveň místu, kde jsou soustředěny životní zájmy dítěte, a pro jeho určení používá soubor určitých znaků:

41.

Soudní dvůr naproti tomu odmítá používat bez dalšího definice tohoto pojmu i způsob jeho výkladu v jiných oblastech unijního práva (zvláště v oblasti sociálního zabezpečení a veřejné služby). Právě proto, že kontext je zcela odlišný, je „nelze přímo použít v rámci posuzování obvyklého bydliště dětí ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení [č. 2201/2003]“ ( 28 ).

42.

Tentýž přístup se mutatis mutandi uplatní i na určení obvyklého bydliště zemřelé osoby, které je použito v nařízení (EU) č. 650/2012 ( 29 ).

43.

V bodech odůvodnění posledně jmenovaného nařízení je toto bydliště zmiňováno jakožto „středisko zájmů […] rodiny a […] společenského života“ zůstavitele, a je navrhováno určovat jej na základě „[celkového] posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu“. Takto určené místo obvyklého pobytu „by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu, přičemž je nutné vzít v potaz konkrétní cíle tohoto nařízení“ ( 30 ).

44.

A konečně je obvyklé bydliště (nepřímým) kritériem pro určení mezinárodní soudní příslušnosti a potažmo i hraničním určovatelem kolizních norem rovněž v nařízení (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení ( 31 ).

45.

Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení předpokládá, že je-li dlužníkem fyzická osoba, „místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, je jeho obvyklé bydliště. Relevantními zájmy jsou v této oblasti zájmy hospodářské a finanční; znaky, které by měly být posuzovány, jsou znaky, které třetím osobám umožňují snadno zjistit toto „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“ ( 32 ).

46.

Výše uvedený přístup je natolik pružný, že se jeví jako vhodný i k určení obvyklého bydliště ve smyslu článku 3 nařízení č. 2201/2003, a umožňuje tak určení příslušnosti soudů členského státu ve věcech rozvodu, rozluky a prohlášení manželství za neplatné.

47.

Ve zmíněném nařízení není obsaženo žádné vodítko, které by určovalo, co se má rozumět pod pojmem „obvyklé bydliště“ dospělé osoby v situaci manželské krize nebo jak má být toto obvyklé bydliště určeno, ani žádný relevantní odkaz na vnitrostátní právní řády. Jejich neexistence je výsledkem vědomého rozhodnutí (stejně jako tomu bylo v předchozích nástrojích).

48.

Vyplývá to i ze zprávy Borrás, v níž se uvádí, že:

49.

Ze souvislosti mezi Úmluvou z roku 1998 a platným nařízením je namístě vyvodit, že z téhož záměru vycházejí i současná kritéria pro určení mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech rozvodu, rozluky a prohlášení manželství za neplatné.

50.

Jak jsem již uvedl výše, vymezení zájmů relevantních pro určení obvyklého bydliště manželů, stejně jako výběr hraničních určovatelů, podle nichž se pak v rámci celkového posouzení určí toto bydliště pro každý konkrétní případ zvlášť, je třeba provádět autonomním způsobem ve světle kontextu daného ustanovení a cíle sledovaného nařízením č. 2201/2003 ( 37 ).

51.

Nelze navíc zapomínat na to, že v těchto případech se situace může právě z důvodu manželské krize rychle změnit. Často dochází k přemístění obvyklého bydliště, po němž může případně následovat návrat jednoho z manželů do jeho státu původu, mají-li manželé odlišnou státní příslušnost.

52.

Obvyklé bydliště a státní příslušnost k určitému členskému státu jsou klíčovými prvky oddílu 1 („Rozvod, rozluka a prohlášení manželství za neplatné“) kapitoly II („Příslušnost“) nařízení č. 2201/2003.

53.

Tyto prvky plní dvojí funkci: mají určit mezinárodní soudní příslušnost ve sporech týkajících se manželských krizí podle článku 3 a vymezit působnost tohoto oddílu podle článků 6 a 7 ( 38 ).

54.

Pojem „obvyklé bydliště“ je v obou těchto případech stejný, takže definice přijatá v rámci čl. 3 odst. 1 je relevantní i pro články 6 a 7. Vyplývá to z bodu 8 odůvodnění nařízení č. 1347/2000, které je předchůdcem platného nařízení, neboť zmíněný bod odůvodnění uvádí, že tento nástroj se vztahuje i na státní příslušníky třetích zemí, „jejichž svazky s územím některého členského státu jsou dostatečně silné v souladu s kritérii pro příslušnost stanovenými v tomto nařízení“ ( 39 ).

55.

Pro situace manželské krize stanoví čl. 3 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 2201/2003 pravidla pro určení mezinárodní soudní příslušnosti vycházející z osobní situace jednoho nebo obou manželů. Tyto příslušnosti mají výlučnou povahu a jsou si postaveny na roveň ( 40 ).

56.

Výčet těchto pravidel pro určení příslušnosti je shodný s kritérii uvedenými v článku 3 nařízení č. 1347/2000, který odpovídá kritériím uvedeným v článku 2 Úmluvy z roku 1998. Pokud jde o obvyklé bydliště, tato kritéria přihlížejí:

57.

Zpráva Borrás vysvětluje volbu pravidel pro určení příslušnosti a jejich vzájemnou zastupitelnost: přihlížejí k zájmům účastníků řízení, umožňují flexibilní úpravu adekvátní mobilitě osob a zohledňují blízkost, chápanou ve smyslu skutečné vazby mezi danou osobou a členským státem. V konečném důsledku mají tato pravidla „plnit potřeby jednotlivců bez ohrožení právní jistoty“ ( 42 ).

58.

Tato vysvětlení převzal i Soudní dvůr v několika rozsudcích vydaných v souvislosti s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 ( 43 ).

59.

Zpráva Borrás rovněž uvádí, že možnost podat návrh v místě, které odpovídá místu, kde jsou soustředěny zájmy pouze jednoho z manželů, nejde-li o odpůrce a neexistuje-li shoda mezi manželi, byla do textu vložena proto, že některé státy podmínily tímto vložením své přijetí Úmluvy z roku 1998 ( 44 ).

60.

Tímto způsobem byl zohledněn výše uvedený zvláštní případ, kdy se jeden z manželů v důsledku manželské krize přestěhuje do jiného členského státu ( 45 ). Toto přestěhování představuje často návrat, dokonce i okamžitý, do členského státu, v němž měla dotyčná osoba bydliště před uzavřením manželství, nebo do státu, jehož je státním příslušníkem. V takových případech lze konstatovat vazbu mezi jednotlivcem a příslušným soudem, třebaže objektivní zeměpisná blízkost dosud nebyla vytvořena.

61.

Pojem, o nějž se opírají pravidla pro určení soudní příslušnosti uvedená v čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003:

62.

Označení pobytu za „obvyklé bydliště“ dospělé osoby nemusí vždy záviset na uplynutí určitého časového období. Nemusí záviset ani na tom, zda se během tohoto období vytvořila objektivní zeměpisná blízkost mezi dotyčnou osobou a soudem, který rozhoduje ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné.

63.

Důvodem, z něhož čl. 3 odst. 1 písm. a) pátá a šestá odrážka nařízení č. 2201/2003 požaduje, aby byly kromě existence obvyklého bydliště splněny i některé další požadavky související s časem, je to, že posledně jmenované požadavky nejsou rozhodující pro označení tohoto bydliště za „obvyklé“ ( 46 ).

64.

Požadavek týkající se strávení jednoho roku ve státě, v němž má navrhovatel obvyklé bydliště, nebo šesti měsíců ve státě, jehož je navrhovatel státním příslušníkem (nebo případně kde má „domicil“), dokládá, že „časové“ hledisko má pro určení obvyklé povahy bydliště jen omezenou váhu.

65.

Lze tedy platně dospět k závěru, že pro účely článku 3 nařízení č. 2201/2003 je možné, aby jeden z manželů získal téměř okamžitě (nebo po uplynutí krátkého časového období) obvyklé bydliště v důsledku přestěhování, které následuje po manželské krizi.

66.

Za těchto okolností je možné, že trvání, pravidelnost nebo stálost fyzické přítomnosti, které zpravidla charakterizují „obvyklé bydliště“, lze doplnit či dokonce nahradit záměrem dospělé osoby usadit se a začlenit se v jiném státě (nebo se znovu usadit a znovu začlenit ve státě původu) a získat tím nové obvyklé bydliště a opustit předchozí ( 47 ).

67.

Tento záměr může existovat již od prvního okamžiku nebo se může zformovat postupně. V obou těchto případech platí, že má-li být takový záměr zohledněn, musí být rozpoznatelný na základě zjevných prvků nebo vnějších znaků ( 48 ). V opačném případě by bylo použití ustanovení upravujícího soudní příslušnost nepřiměřeně ztíženo či dokonce znemožněno.

68.

K tomu, aby bylo pro účely čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003, uznáno, že na určitém místě jsou soustředěny životní zájmy dané osoby (nebo případně záměr takové místo zřídit), musí být stejně jako v jiných příbuzných oblastech ( 49 ) zohledněny veškeré faktory, které jsou způsobilé k tomu, aby ukázaly životní pouto mezi danou osobou a zmíněným místem.

69.

Mám-li být konkrétní, takovou povahu mohou mít okolnosti či důvody pobytu dané osoby na určitém území a za podmínek, které jsem uvedl výše, také doba trvání tohoto pobytu a jeho pravidelnost. Bez snahy o vyčerpávající výčet lze uvést některé z těchto znaků:

70.

Relevantnost těchto nebo obdobných znaků (jejichž výčet, což musím znovu zopakovat, není vyčerpávající) ( 50 ) vyplývá i z judikatury Soudního dvora týkající se obvyklého bydliště malého dítěte nebo kojence. Místo, kde jsou soustředěny jeho životní zájmy, vychází ze začlenění do rodinného a sociálního prostředí rodiče, na němž je dítě závislé, a to na základě prvků, které pro účely uznání tohoto prostředí uvádí Soudní dvůr ( 51 ).

71.

Určit, kde je obvyklé bydliště dospělé osoby, a na základě tohoto určení rozhodnout, který soud je příslušný k tomu, aby rozhodl o návrhu na rozvod, přísluší soudu, k němuž byl tento návrh podán. Soud musí usilovat o to, aby určil jedno obvyklé bydliště jednoho z manželů nebo obou.

72.

Je pravda, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 nevylučuje existenci několika příslušných orgánů ani volbu soudu (forum shopping) pro spory, které se týkají výlučně rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné. Souběžné vedení různých řízení je uvedeno a vyřešeno v čl. 19 odst. 1 a 3 nařízení.

73.

Domnívám se nicméně, že tímto argumentem nelze ospravedlnit ještě větší nárůst počtu příslušných soudů, který by byl důsledkem toho, že by pro účely čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 byla obecně připuštěna možnost obvyklého pobytu na několika místech současně.

74.

V neprospěch výše uvedeného výkladu hovoří doslovné znění daného ustanovení, jeho cíl a další úvahy systematické povahy.

75.

Článek 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003 odkazuje systematicky na soudy členského státu, v němž se nachází obvyklé bydliště, a používá jednotné číslo.

76.

Souběžně také článek 66 téhož nařízení, který upravuje použití pravidel pro určení soudní příslušnosti v členských státech s dvěma nebo více právními systémy, uvádí, že „se odkazem na obvyklé bydliště v tomto členském státě rozumí bydliště v územním celku“ ( 52 ).

77.

Pokud je ostatně obvyklé bydliště postaveno na roveň místu, kde jsou soustředěny životní zájmy dotyčné osoby, pak by připuštění možné existence několika bydlišť této povahy postrádalo soudržnost.

78.

Na druhou stranu však nebrání nic tomu, aby existovalo několik „běžných“ bydlišť ( 53 ), tj. tomu, aby dotyčná osoba měla kromě svého obvyklého či hlavního bydliště jedno či několik dalších vedlejších bydlišť (pro rekreační či pracovní účely atd.). Tato vedlejší bydliště nezakládají v kontextu článku 3 nařízení č. 2201/2003 žádné účinky.

79.

Pokud bychom připustili, že je možná kumulace obvyklých bydlišť, bylo by to v rozporu také s cílem, jejž sleduje nařízení č. 2201/2003 prostřednictvím svého čl. 3 odst. 1 písm. a).

80.

Jak jsem již vysvětlil výše ( 54 ), tímto cílem je:

81.

Zvolené hraniční určovatele zajišťují rovnováhu mezi oběma těmito cíli: slouží jak zájmům dotčených stran, tak zájmům soudní správy. Dosažení této rovnováhy napomáhá i to, že kritéria pro určení příslušnosti vycházející z obvyklého bydliště neumožňují tolik variant, kolik odrážek je uvedeno v čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003, jak by se mohlo na první pohled zdát ( 55 ).

82.

Výklad, který by byl liberální, pokud jde o počet souběžných obvyklých bydlišť téhož jednotlivce, by mohl de facto porušit rovnováhu mezi účastníky řízení, a sice rozšířením příležitostí k využití forum actoris. Kromě toho by znesnadnil možnost předem určit, které ze soudů v rámci Unie by mohly rozhodnout ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné ( 56 ).

83.

Tyto úvahy spolu s úvahami, jež uvedu v dalších bodech, hovoří ve prospěch striktního výkladu pojmu „obvyklé bydliště“ uvedeného v článku 3 nařízení č. 2201/2003, a to i v případech, kdy dotyčná osoba žije v několika členských státech.

84.

Jestliže doslovné znění, smysl a cíl článku 3 nařízení č. 2201/2003 brání tomu, aby byly právní následky, jež tento článek stanoví, přikládány většímu množství obvyklých bydlišť, tento závěr překračuje rámec sporů týkajících se manželských krizí, přestože bod 8 odůvodnění tohoto nařízení vyznívá v jiném smyslu ( 57 ).

85.

Evropský normotvůrce rozšířil toto kritérium určení mezinárodní soudní příslušnosti na pozdější nástroje, jež upravují: a) rozhodné právo ve věcech rozvodu a rozluky ( 58 ); b) mezinárodní soudní příslušnost pro návrhy týkající se vyživovacích povinností ( 59 ); a c) mezinárodní soudní příslušnost pro návrhy týkající se majetkových poměrů v manželství, které mají vztah k návrhům na rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné ( 60 ).

86.

Čím více se rozšíří pojem „obvyklé bydliště“ uvedený v článku 3 nařízení č. 2201/2003, tím více soudů členských států může být považováno za příslušné i v těchto dalších oblastech, což ztěžuje dotyčným osobám předvídatelnost ( 61 ).

87.

Zaměřím se zvláště na účinky na rozhodné právo ve věcech rozvodu a rozluky.

88.

Nařízení č. 1259/2010 si klade za cíl „poskytnout občanům vhodná řešení, pokud jde o právní jistotu, předvídatelnost a pružnost“ ( 62 ). K dosažení tohoto cíle je nutné, aby právo rozhodné ve věci samé bylo za všech okolností pouze jedno, bez ohledu na to, který z unijních soudů bude rozhodovat o rozvodu nebo rozluce. Právě proto nejsou hraniční určovatele, jež jsou obsaženy v nařízení č. 1259/2010, uspořádány ve smyslu vzájemně se vylučujících možností, nýbrž „stupňovitě“, přestože jich je několik.

89.

Výše uvedený cíl vychází, byť v menší míře ( 63 ), také ze vzájemného vztahu forum-ius, zakotveného v článku 8 nařízení č. 1259/2010, který se týká rozhodného práva v případě, že je strany nezvolí:

90.

Volnější používání pojmu „obvyklé bydliště“ uvedeného v článku 3 nařízení č. 2201/2003, umožňující určit dvě či více mezinárodních soudních příslušností založených na tomto kritériu, by ohrozilo cíl sledovaný nařízením č. 1259/2010, a to dvěma způsoby:

91.

Striktní výklad, který navrhuji, není v rozporu s výkladem, který podal Soudní dvůr v rozsudku Hadadi ( 65 ), v němž v souvislosti s čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 uznal příslušnost soudů několika členských států, pokud mají dotčené osoby více státních příslušností ( 66 ).

92.

Věc, v níž byl vydán rozsudek Hadadi, se od věci, jíž se nyní zabýváme, podstatně liší. Ve zmíněné věci Soudní dvůr vyloučil, že by měl být hraniční určovatel „státní příslušnosti“ omezen pouze na „státní příslušnost, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti“, což představuje okolnost, která se projednávaného sporu vůbec netýká:

93.

Posledně jmenovaná situace by mohla vzniknout i při použití hraničního určovatele „obvyklého bydliště“. Nedomnívám se však, že by se tento problém vyřešil (vlastně spíše naopak), pokud by se připustilo, že v případě pochybností by měla být dána přednost povolení existence více než jednoho obvyklého bydliště.

94.

Výše uvedený postup nezaručuje, že budou účastníci řízení méně tápat, pokud jde o to, které z bydlišť je v daném řízení relevantní. A co více, přidává k diskusi další rozměr nepřehlednosti: pokaždé když některý z účastníků řízení uvede, že má dvě či více obvyklých bydlišť, bude nutné zjistit, zda jsou tato bydliště skutečně obvyklá. V konečném důsledku by se zvýšilo riziko, že by mezinárodní soudní příslušnost byla nakonec určena podle „běžného“ bydliště (a nikoli podle bydliště obvyklého, které je uvedeno v článku 3 nařízení č. 2201/2003).

95.

Nařízení č. 2201/2003 stanoví, jakým způsobem je třeba postupovat, je-li nemožné určit obvyklé bydliště dítěte; pro případ dospělé osoby však nic takového neuvádí.

96.

Toto mlčení není náhodné. V kladném slova smyslu vylučuje, že by existovaly osoby, u nichž by nebylo možné ověřit obvyklé bydliště (byť s obtížemi při dokazování). V záporném slova smyslu podle mého názoru potvrzuje, že pro účely článku 3 nařízení č. 2201/2003 nelze dospělé osobě přiznat dvě či více obvyklých bydlišť v různých členských státech.

97.

Pokud by se pro dialektické účely připustilo, že tomu tak není a že je skutečně nemožné ověřit ( 71 ), které z bydlišť má být pro účely článku 3 nařízení č. 2201/2003 považováno za obvyklé, lze si představit dva možné scénáře:

98.

Výše uvedené argumenty, jimiž se v souvislosti s čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003 vylučuje přípustnost několika souběžných obvyklých bydlišť téže osoby, mě vedou k upřednostnění druhé varianty, která méně narušuje systém jako celek.

99.

Druhá z variant (která by měla povahu výjimky) by potvrzovala, že hraniční určovatel „obvyklého bydliště“ není způsobilý k určení mezinárodní soudní příslušnosti. Tato skutečnost by nicméně nemusela zbavit účastníky řízení právní ochrany v rámci Unie, za předpokladu, že by bylo použitelné některé ze zbývajících kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 ( 73 ) nebo by byla uplatněna zbytková příslušnost vyplývající ze zákonů jednotlivých členských států ( 74 ), jejíž použití upravuje článek 7.

100.

Pouze podpůrně (tj. po vyčerpání nebo vyloučení výše uvedených možností) a výjimečně, v případech, kdy je to nezbytné k tomu, aby se zamezilo odepření spravedlnosti, se mi jeví jako přijatelné přiznat příslušnost soudům se sídlem ve kterémkoli členském státě, v němž má bydliště některý z manželů, pokud nelze žádné z bydlišť považovat za obvyklé ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003.

101.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) následovně:

„Článek 3 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely přiznání příslušnosti může být uznáno pouze jedno obvyklé bydliště každého z manželů.

Pokud žije jeden z manželů střídavě ve dvou či více členských státech, takže nelze vůbec určit, ve kterém z těchto států má obvyklé bydliště ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003, mezinárodní soudní příslušnost musí být určena podle jiných kritérií uvedených v tomto nařízení a případně podle zbytkových kritérií platných v členských státech.

V téže situaci lze výjimečně přiznat příslušnost soudům členských států, v nichž má jeden z manželů bydliště, které není obvyklé, za předpokladu, že z použití nařízení č. 2201/2003 ani z použití zbytkových příslušností nelze vyvodit mezinárodní soudní příslušnost žádného z členských států.“