1)

Může požadavek, že španělský občan, který nevyužil svého práva volného pohybu, musí splňovat požadavky čl. 7 odst. 1 královského nařízení 240/2007, jako nezbytnou podmínku pro přiznání práva pobytu jeho manželovi či manželce, kteří jsou státními příslušníky třetí země, podle čl. 7 odst. 2 tohoto královského nařízení, představovat — v případě, že tyto požadavky nejsou splněny — porušení článku 20 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud by v důsledku odepření tohoto práva byl španělský občan nucen opustit území Unie jako celku?

Přitom je třeba zohlednit, že článek 68 španělského občanského zákoníku zakotvuje povinnost manželů žít společně.

2)

Porušuje každopádně, bez ohledu na výše uvedené, praxe španělského státu spočívající v automatickém uplatňování právní úpravy obsažené v článku 7 královského nařízení 240/2007 a odmítnutí udělit povolení k pobytu rodinnému příslušníkovi občana Unie, který nikdy nevyužil svobody pohybu, pouze z toho důvodu, že uvedený občan nesplnil požadavky stanovené v tomto ustanovení, aniž by bylo konkrétně a individuálně posouzeno, zda mezi tímto občanem Unie a státním příslušníkem třetí země existuje takový vztah závislosti, jenž — z jakéhokoli důvodu a s ohledem na konkrétní okolnosti — znamená, že v případě odepření práva pobytu státnímu příslušníkovi třetí země se nemůže občan Unie od svého rodinného příslušníka, na kterém je závislý, odloučit a musí opustit území Unie, za výše popsaných podmínek článek 20 SFEU?

To vše s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, mimo jiné rozsudek ze dne 8. května 2018, C-82/16, K. A. a další v. Belgische Staat (1).