–

za společnost Société Générale SA D. Contim a C. Romanem, avvocati, jakož i M. Gusmerolim, dottore commercialista,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi W. Roelsem a F. Tomat, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 18, 56 a 63 SFEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Société Générale SA (dále jen „společnost Société Générale“) a Agenzia delle Entrate – Direzione Regionale Lombardia Ufficio Contenzioso (daňová správa ‐ regionální ředitelství pro Lombardii, oddělení pro soudní agendu, Itálie, dále jen „správce daně“) ve věci žádosti o vrácení daně z finančních transakcí týkajících se derivátových finančních nástrojů, kterou zaplatila společnost Société Générale.

3

Článek 1 legge n. 228 – Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale dello Stato (Legge di stabilità 2013) [zákon č. 228, kterým se stanoví pravidla pro sestavení ročního a víceletého státního rozpočtu (zákon o stabilitě z roku 2013)] ze dne 24. prosince 2012 (běžný dodatek GURI č. 302 ze dne 29. prosince 2012, č. 212, s. 1, dále jen „zákon č. 228/2012“), v odstavcích 491, 492 a 494 stanoví:

„491.   Převod akcií a jiných podílových finančních nástrojů […] vydaných společnostmi se sídlem na území Itálie, jakož i převod cenných papírů zastupujících uvedené nástroje, bez ohledu na stát sídla vydávající entity podléhají dani z finančních transakcí ve výši 0,2 % hodnoty transakce. Dani podléhá také převod akcií vyplývající z konverze dluhopisů. […] Daň je splatná bez ohledu na místo uzavření transakce a na to, ve kterém státě jsou smluvní strany rezidenty. […]

492.   Transakce s derivátovými finančními nástroji […] které mají jako podkladové aktivum převážně jeden nebo více finančních nástrojů uvedených v odstavci 491, nebo jejichž hodnota závisí převážně na jednom nebo více finančních nástrojích uvedených v tomto odstavci, a transakce s cennými papíry […] které umožňují zejména nabývat nebo prodávat jeden nebo více finančních nástrojů uvedených v odstavci 491, nebo které zahrnují vypořádání v hotovosti stanovené převážně s odkazem na jeden nebo více finančních nástrojů uvedených v předchozím odstavci, včetně opčních listů, krytých opčních listů a certifikátů, v okamžiku uzavření transakce podléhají pevně stanovené dani, jejíž výše je určena podle typu finančního nástroje a hodnoty smlouvy v souladu s tabulkou 3 uvedenou v příloze tohoto zákona. Daň je splatná bez ohledu na místo uzavření transakce a na to, ve kterém státě jsou smluvní strany rezidenty. V případě, že transakce uvedené v první větě rovněž počítají s převodem akcií nebo jiných podílových finančních nástrojů jako se způsobem vypořádání, převod takových finančních nástrojů v okamžiku vyrovnání podléhá dani v souladu s podmínkami a v rozsahu stanoveném v odstavci 491. […]

[…]

494.   Daň stanovenou v odstavci 491 zaplatí nabyvatel; daň stanovená v odstavci 492 se platí v poměru určeném smluvními stranami transakce. Daň stanovená v odstavcích 491 a 492 se nevztahuje na entity, které do stejných transakcí vstupují jako zprostředkovatelé. V případě převodu akcií a finančních nástrojů podle odstavce 491, jakož i při transakcích s finančními nástroji uvedených v odstavci 492 zaplatí daň banky, trustové společnosti a investiční podniky, které mají podnikatelské oprávnění poskytovat investiční služby a jiné činnosti pro veřejnost […] a další entity zúčastněné na výše uvedených transakcích včetně zprostředkovatelů-nerezidentů. V případě, že se na transakci podílí více entit uvedených ve třetí větě, zaplatí daň entita, která přímo od nabyvatele či koncové protistrany obdrží pokyn k uskutečnění transakce. V ostatních případech daň zaplatí daňový poplatník. Zprostředkovatelé a další entity-nerezidenti zúčastněné na transakci mohou stanovit daňového zástupce […], který je odpovědný za splnění závazků souvisejících s transakcemi uvedenými v předchozích odstavcích za stejných podmínek a ve stejné míře jako entita-nerezident. […]“

4

Tabulka 3, na kterou odkazuje čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012 a která je obsažena v příloze tohoto zákona, je nadepsána „Tabulka: daň z finančních transakcí uskutečněných prostřednictvím finančního nástroje (hodnota je pro každou smluvní stranu stanovená v eurech)“ a vypadá takto:

5

Dne 28. března 2014 společnost Société Générale se sídlem ve Francii podala prostřednictvím své italské pobočky u správce daně přiznání k dani z finančních transakcí zavedené zákonem č. 228/2012. Výše této daně činila na základě uvedeného přiznání týkajícího se transakcí uskutečněných francouzskou mateřskou společností v průběhu zdaňovacího období 2013, jejichž předmětem byly derivátové finanční nástroje uvedené v čl. 1 odst. 492 tohoto zákona, 55207 eur.

6

Dne 1. srpna 2014 požádala společnost Société Générale správce daně o vrácení částek zaplacených z titulu této daně, přičemž namítla, že zákon č. 228/2012 je v rozsahu, v němž stanoví zdanění finančních transakcí týkajících se derivátových finančních nástrojů v případě, kdy podkladový cenný papír takových nástrojů vydala entita se sídlem v Itálii, v rozporu s italskou ústavou, a to zejména zásadou formální rovnosti stanovenou v článku 3 této ústavy a zásadou daňové schopnosti stanovenou v jejím článku 53, jakož i s mezinárodním obyčejovým právem, které se v rámci italského právního řádu uplatní na základě článku 10 této ústavy, a odporuje i unijnímu právu, konkrétně článkům 18, 56 a 63 SFEU.

7

Vzhledem k tomu, že správce daně na žádost nereagoval, společnost Société Générale podala dne 28. ledna 2015 proti tomuto konkludentnímu zamítavému rozhodnutí u Commissione tributaria provinciale di Milano (provinční daňový soud v Miláně, Itálie) žalobu vycházející ze stejných důvodů. Rozsudkem ze dne 18. května 2016 uvedený soud žalobu zamítl a konstatoval, že zákon č. 228/2012 není ani protiústavní, ani v rozporu s unijním právem. Co se týče ústavnosti čl. 1 odst. 492 tohoto zákona, uvedený soud měl za to, že mezi skutečností, která zakládá povinnost zaplatit daň upravenou v tomto ustanovení, tj. obchodováním vedoucím k uzavření derivátového finančního nástroje, jež vyjadřuje daňovou schopnost, a italským státem existuje skutečná a objektivní vazba hospodářské povahy a mezi hodnotou takového nástroje a hodnotou cenného papíru, který je jeho podkladovým aktivem, je neoddělitelná vazba. Pokud by kromě toho byly zdaněny pouze transakce týkající se podkladových cenných papírů, mohlo by to vést k vyhýbání se daňové povinnosti; dále uvedl, že nebyla porušena mezinárodní zásada teritoriality a daňové suverenity. Pokud jde o případnou neslučitelnost uvedeného zákona s unijním právem, zmíněný soud konstatoval, že se v dané věci o takový případ nejedná, a to s ohledem na neexistenci odlišných režimů zdanění italských osob povinných k dani a osob povinných k dani usazených v jiných členských státech.

8

Společnost Société Générale podala proti uvedenému rozsudku odvolání u předkládajícího soudu Commissione tributaria regionale per la Lombardia (regionální daňový soud pro Lombardii, Itálie), přičemž požádala o vrácení zaplacené daně na základě stejné argumentace, jakou uvedla v řízení před soudem prvního stupně, a podpůrně navrhla předložení věci Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) a podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.

9

Předkládající soud uvádí, že daň z finančních transakcí zavedená čl. 1 odst. 491 až 500 zákona č. 228/2012 má zajistit, aby entity, jež provádějí transakce s finančními nástroji, které mají vazbu na italské území, přispívaly v rámci příslušných trhů na veřejné výdaje.

10

Uvedený soud poukazuje na určitou symetrii mezi odstavci 491 a 492 článku 1 tohoto zákona, kdy prvně uvedený se týká akcií a podílových finančních nástrojů vydaných společnostmi se sídlem v Itálii, jakož i cenných papírů zastupujících tyto nástroje, a druhý se týká derivátových finančních nástrojů, které mají jako podkladové cenné papíry jednu nebo více akcií a nástrojů uvedených v odstavci 491 tohoto článku, nebo jejichž hodnota je spojena s těmito akciemi a nástroji; tyto dva odstavce přitom stanoví, že i přes rozdíly ve způsobu výpočtu uvedené daně je tato daň splatná bez ohledu na místo uzavření transakce a na to, ve kterém státě jsou smluvní strany rezidenty.

11

Předkládající soud rovněž uvádí, že každý finanční subjekt, který provádí transakce, jejichž předmětem jsou takové derivátové finanční nástroje, má prospěch z hodnoty podkladového cenného papíru, jehož existence závisí na italském právním řádu, v jehož rámci je vydávání tohoto cenného papíru upraveno. Italský zákonodárce se tudíž správně domnívá, že mezi těmito nástroji a právním řádem tohoto členského státu existuje neoddělitelná hospodářská vazba. Uvedený soud dodává, že nesouhlasí s názorem společnosti Société Générale, že mezi daní stanovenou v čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012 a uvedeným právním řádem neexistuje územní vazba.

12

Předkládající soud se nicméně táže, zda je zákon č. 228/2012 v rozsahu, v němž stanoví, že dani, jakož i administrativním a ohlašovacím povinnostem podléhají transakce prováděné mezi entitami-nerezidenty prostřednictvím entit, jež jsou také nerezidenti, které se týkají derivátových finančních nástrojů, jejichž podkladové cenné papíry vydala společnost-rezident, v souladu se zásadami unijního práva, a to vzhledem k tomu, že transakce týkající se těchto podkladových cenných papírů podléhají podobné dani.

13

Předkládající soud se především táže, zda daň stanovená v čl. 1 odst. 491 a 492 zákona č. 228/2012 nemůže vést – jak tvrdí společnost Société Générale – k diskriminaci mezi osobami povinnými k dani, které jsou rezidenty, a osobami povinnými k dani, které rezidenty nejsou, a k vytvoření překážek volného pohybu služeb a volného pohybu kapitálu.

14

Za těchto podmínek se Commissione tributaria regionale per la Lombardia (regionální daňový soud pro Lombardii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání články 18, 56 a 63 SFEU vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že finanční transakce – bez ohledu na to, v kterém státě jsou finanční subjekty a zprostředkovatel rezidenty – podléhají dani, která zatěžuje smluvní strany transakce a rovná se pevně stanovené částce, jež se zvyšuje podle hodnotových pásem transakcí a liší se v závislosti na typu nástroje, který je předmětem transakce, a hodnotě smlouvy, a která je splatná na základě skutečnosti, že transakce podléhající dani se týkají obchodování s derivátem, jehož podkladovým aktivem je cenný papír vydaný společností, která je rezidentem v členském státě, jenž tuto daň zavedl?“

15

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být články 18, 56 a 63 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že finanční transakce týkající se derivátových finančních nástrojů podléhají dani, jakož i administrativním a ohlašovacím povinnostem, které zatěžují smluvní strany transakce, bez ohledu na místo, kde byla transakce uzavřena, nebo stát, ve kterém jsou tyto strany a případný zprostředkovatel zúčastněný na této transakci rezidenty, jestliže je podkladovým aktivem těchto nástrojů cenný papír vydaný společností se sídlem v tomto členském státě.

16

Nejprve je třeba připomenout, že článek 18 SFEU může být použit samostatně pouze v situacích upravených unijním právem, pro něž Smlouva nestanoví zvláštní pravidla o zákazu diskriminace. Smlouva přitom takové zvláštní pravidlo stanoví zejména v článku 56 SFEU, a to v oblasti volného pohybu služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2014, Strojírny Prostějov a ACO Industries Tábor, C‑53/13 a C‑80/13, EU:C:2014:2011, bod 32 a citovaná judikatura), a v článku 63 SFEU, a to v oblasti týkající se volného pohybu kapitálu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. září 2018, Patrício Teixeira, C‑184/18, nezveřejněné, EU:C:2018:694, body 15 a 16, jakož i citovaná judikatura).

17

Po tomto upřesnění je třeba nejprve – pokud jde o svobodu, která se uplatní na okolnosti sporu v původním řízení – uvést, že předkládající soud poukazuje na volný pohyb služeb i volný pohyb kapitálu.

18

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že taková právní úprava členského státu, která stanoví zdanění transakcí týkajících se derivátových finančních nástrojů, jako je čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012, spadá do oblasti působnosti volného pohybu kapitálu, jelikož zdaňuje finanční transakce, na jejichž základě dochází k pohybu kapitálu. Taková právní úprava přitom může mít vliv i na volný pohyb služeb, a to v rozsahu, v němž může mít dopady na finanční služby, jejichž předmětem jsou cenné papíry vydané společnostmi se sídlem v uvedeném členském státě, které jsou nabízeny v jiném členském státě.

19

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v případě, že se vnitrostátní opatření týká zároveň volného pohybu služeb a volného pohybu kapitálu, Soudní dvůr v zásadě posuzuje dotčené opatření pouze z hlediska jedné z těchto dvou základních svobod, ukáže-li se za okolností věci v původním řízení, že jedna z nich je ve vztahu k druhé zcela druhotná a může do ní být zahrnuta [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 2006, Fidium Finanz, C‑452/04, EU:C:2006:631, bod 34; ze dne 26. května 2016, NN (L) International, C‑48/15, EU:C:2016:356, bod 39, a ze dne 8. června 2017, Van der Weegen a další, C‑580/15, EU:C:2017:429, bod 25].

20

Za okolností věci v původním řízení se ukazuje, že volný pohyb služeb je druhotný ve vztahu k volnému pohybu kapitálu. Zákonné podmínky dotčené daně, která se týká finančních transakcí, se totiž uplatní bez ohledu na to, zda taková transakce zahrnuje poskytování služeb. Předkládající soud se kromě toho táže na případné omezující účinky, které mohou vyplývat ze samotného zavedení takové daně; neupřesňuje však, jaká jsou pravidla výběru této daně, která by mohla mít konkrétní vliv na poskytování služeb. Nakonec je třeba uvést, že podle informací obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce společnost Société Générale uvedenou daň zaplatila coby finanční subjekt podílející se na transakcích dotčených v původním řízení; další informace o těchto transakcích a její účasti již ale poskytnuty nebyly. V žádosti především není uvedeno, z jakého důvodu a za jakým účelem byly uvedené transakce sjednány.

21

Z toho vyplývá, že položenou otázku je třeba posoudit z hlediska volného pohybu kapitálu.

22

Podle judikatury Soudního dvora dále platí, že mezi opatření zakázaná podle čl. 63 odst. 1 SFEU jakožto omezení pohybu kapitálu patří ta, která mohou od investování v členském státě odradit osoby, které nejsou v tomto státě rezidenty, nebo odradit osoby-rezidenty v uvedeném členském státě od investování v jiných státech (rozsudky ze dne 10. února 2011, Haribo Lakritzen Hans Riegel a Österreichische Salinen, C‑436/08 a C‑437/08, EU:C:2011:61, bod 50, a ze dne 18. ledna 2018, Jahin, C‑45/17, EU:C:2018:18, bod 25 a citovaná judikatura).

23

Právo uplatňovat příslušná ustanovení svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky podle místa bydliště nebo podle místa, kde je jejich kapitál investován, jež mají členské státy podle čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU, je v tomto ohledu výjimkou ze základní zásady volného pohybu kapitálu. Tato výjimka je sama omezena ustanovením čl. 65 odst. 3 SFEU, podle kterého vnitrostátní ustanovení uvedená v odstavci 1 tohoto článku „nesmějí představovat ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování volného pohybu kapitálu a plateb ve smyslu článku 63 [SFEU]“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Sofina a další, C‑575/17, EU:C:2018:943, bod 45 a citovaná judikatura).

24

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že je tudíž třeba odlišit rozdílné zacházení přípustné na základě čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU od diskriminace zakázané ustanovením čl. 65 odst. 3 SFEU. Aby přitom mohla být vnitrostátní daňová právní úprava považována za slučitelnou s ustanoveními Smlouvy týkajícími se volného pohybu kapitálu, je třeba, aby se rozdílné zacházení, které stanoví, týkalo situací, které nejsou objektivně srovnatelné, nebo aby bylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu (rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Sofina a další, C‑575/17, EU:C:2018:943, bod 46 a citovaná judikatura).

25

Podle ustálené judikatury kromě toho platí, že k diskriminaci může dojít i tehdy, když je stejné pravidlo používáno na rozdílné situace (rozsudek ze dne 6. prosince 2007, Columbus Container Services, C‑298/05, EU:C:2007:754, bod 41 a citovaná judikatura).

26

Nakonec je třeba připomenout, že má-li být prokázáno, že došlo k diskriminaci, srovnatelnost přeshraniční situace s vnitrostátní situací daného členského státu musí být posuzována s ohledem na cíl sledovaný dotčenými vnitrostátními ustanoveními [rozsudek ze dne 26. února 2019, X (Zprostředkovatelské společnosti usazené ve třetích zemích), C‑135/17, EU:C:2019:136, bod 64 a citovaná judikatura].

27

Společnost Société Générale v projednávaném případě tvrdí, že daň stanovená v čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012 zavádí diskriminaci mezi rezidenty a nerezidenty a omezuje volný pohyb kapitálu.

28

Tato společnost tvrdí, že se v důsledku tohoto ustanovení zachází stejně se situací osob povinných k této dani, které jsou rezidenty, a situací osob povinných k této dani, které rezidenty nejsou, ačkoliv jsou tyto situace odlišné, a pro druhou skupinu osob je na základě tohoto ustanovení méně výhodné investovat do derivátových finančních nástrojů, jejichž podkladovým aktivem je cenný papír vydaný společností se sídlem v Itálii, než do derivátových finančních nástrojů, jejichž podkladový cenný papír je vydán v jiném státě. V důsledku toho podle uvedené společnosti vzniká překážka přístupu na trh těchto derivátových finančních nástrojů, a to tím spíše, že výběr uvedené daně je spojen s administrativními a ohlašovacími povinnostmi, které se přidávají k povinnostem stanoveným ve státech, v nichž jsou rezidenty finanční subjekty a případný zprostředkovatel.

29

V tomto ohledu je třeba uvést, že z informací obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že se daň stanovená v čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012 vztahuje na finanční transakce týkající se derivátových finančních nástrojů, které mají vazbu na italský stát. Tato daň je splatná bez ohledu na místo uzavření transakce nebo na to, ve kterém státě jsou rezidenty smluvní strany této transakce nebo případný zprostředkovatel, takže entity-rezidenti a entity-nerezidenti podléhají stejnému režimu zdanění.

30

Především se tato daň vztahuje stejným způsobem na finanční subjekty-rezidenty a finanční subjekty-nerezidenty, jakož i na transakce uzavřené ve státě zdanění nebo v jiném státě. Uvedená daň se totiž neliší v závislosti na místě uzavření transakcí nebo na tom, v jakém státě jsou rezidenty smluvní strany či případný zprostředkovatel, nýbrž v závislosti na hodnotě těchto transakcí a typu dotčeného nástroje. Vše tedy nasvědčuje tomu, že s transakcemi probíhajícími v tuzemsku je z daňového hlediska zacházeno stejně jako s podobnými transakcemi, které mají přeshraniční povahu, a že nelze konstatovat, že je rozdílně zacházeno se situacemi entit-rezidentů a entit-nerezidentů.

31

Pokud jde o srovnatelnost situací, předkládající soud uvádí, že cílem vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení je zajistit, aby entity, jež provádějí finanční transakce týkající se dotčených finančních nástrojů, přispívaly na veřejné výdaje. S ohledem na tento cíl se přitom na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Société Générale, entity-rezidenti a entity-nerezidenti účastnící se transakcí s derivátovými finančními nástroji, jejichž podkladovým aktivem je cenný papír vydaný v Itálii, které jsou podle uvedené vnitrostátní právní úpravy osobami povinnými k předmětné dani, nacházejí ve srovnatelné situaci.

32

Jak uvedl generální advokát v bodě 52 svého stanoviska, derivátové finanční nástroje, na jejichž podkladové cenné papíry se vztahuje italské právo a které podléhají této dani, naproti tomu s ohledem na uvedený cíl nejsou srovnatelné s derivátovými finančními nástroji, na jejichž podkladové cenné papíry se toto právo nevztahuje a neuplatní se na ně uvedená daň.

33

Z výše uvedeného vyplývá, že daň stanovená v čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012 podle všeho nevede k diskriminaci, již zakazuje čl. 65 odst. 3 SFEU.

34

Pokud společnost Société Générale tvrdí, že rozdílné zacházení, které zavádí italská právní úprava mezi derivátovými finančními nástroji, na jejichž podkladové cenné papíry se vztahuje italské právo, a derivátovými finančními nástroji, na jejichž podkladové cenné papíry se toto právo nevztahuje, vede k tomu, že investování do prvně uvedených nástrojů je méně výhodné, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již mnohokrát rozhodl, že při neexistenci harmonizace na úrovni Evropské unie neomezují nevýhody, které mohou vyplývat z daňových pravomocí různých členských států, volný pohyb za předpokladu, že výkon těchto pravomocí není diskriminační, a že členské státy nemají povinnost přizpůsobit svůj vlastní daňový systém různým systémům zdanění jiných členských států [rozsudek ze dne 26. května 2016, NN (L) International, C‑48/15, EU:C:2016:356, bod 47 a citovaná judikatura].

35

Volný pohyb zejména nemůže být chápán v tom smyslu, že členský stát je povinen zavádět daňová pravidla v závislosti na pravidlech jiných členských států tak, aby za každé situace zaručovala zdanění odstraňující veškeré odlišnosti vyplývající z vnitrostátních daňových právních úprav, jelikož rozhodnutí poplatníka týkající se investice v jiném členském státě pro něj mohou být v jednotlivých případech více či méně výhodná nebo nevýhodná (rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Köln-Aktienfonds Deka, C‑156/17, EU:C:2020:51, bod 72).

36

Za těchto podmínek – jak tvrdí italská vláda a Evropská komise v písemných vyjádřeních – nelze daň stanovenou v čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012 považovat za omezení volného pohybu kapitálu.

37

Co se týče ohlašovacích a administrativních povinností spojených s platbou této daně, je třeba konstatovat, že předkládající soud se v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tímto aspektem blíže nezabýval a především nevysvětlil, o jaké povinnosti se jedná, ani neuvedl, jaká ustanovení se v této oblasti uplatní. Jak podotkl generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, z této žádosti v každém případě neplyne žádná informace, která by nasvědčovala tomu, že se povinnosti entit-nerezidentů liší od povinností uložených entit-rezidentům, nebo tomu, že tyto povinnosti překračují meze toho, co je nezbytné k výběru daně stanovené v čl. 1 odst. 492 zákona č. 228/2012.

38

Pokud jde o posledně uvedený předpoklad, Soudní dvůr rozhodl, že nutnost zaručit účinný výběr daně je legitimním cílem, který může odůvodňovat omezení základních svobod. Členský stát je tedy oprávněn uplatňovat opatření, kterými lze jednoznačně a přesně zjistit výši dlužné daně, avšak za předpokladu, že tato opatření zaručí, že bude dosaženo sledovaného cíle, a nepřekročí meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. května 1997, Futura Participations a Singer, C‑250/95, EU:C:1997:239, bod 31, a ze dne 22. listopadu 2018, Sofina a další, C‑575/17, EU:C:2018:943, bod 67). Je na předkládajícím soudu, aby v tomto ohledu provedl potřebná ověření.

39

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví, že finanční transakce týkající se derivátových finančních nástrojů podléhají dani, která zatěžuje smluvní strany transakce, bez ohledu na místo, kde byla transakce uzavřena, nebo stát, ve kterém jsou tyto strany a případný zprostředkovatel zúčastněný na této transakci rezidenty, jestliže je podkladovým aktivem těchto nástrojů cenný papír vydaný společností se sídlem v tomto členském státě. Rozsah administrativních a ohlašovacích povinností souvisejících s touto daní, které mají entity-nerezidenti, nicméně nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné pro výběr uvedené daně.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví, že finanční transakce týkající se derivátových finančních nástrojů podléhají dani, která zatěžuje smluvní strany transakce, bez ohledu na místo, kde byla transakce uzavřena, nebo stát, ve kterém jsou tyto strany a případný zprostředkovatel zúčastněný na této transakci rezidenty, jestliže je podkladovým aktivem těchto nástrojů cenný papír vydaný společností se sídlem v tomto členském státě. Rozsah administrativních a ohlašovacích povinností souvisejících s touto daní, které mají entity-nerezidenti, nicméně nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné pro výběr uvedené daně.