–

za Bundesamt für Güterverkehr A. Marquardtem, jako zmocněncem,

–

za řeckou vládu M. Tassopoulou a D. Tsagkaraki, jako zmocněnkyněmi,

–

za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi G. Braunem a J. Hottiaux, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 19 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (Úř. věst. 2006, L 102, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení o žalobě Josefa Baumgartnera proti pokutě, kterou mu coby jako jednateli společnosti Transporte Josef Baumgartner GmbH & Co KG (dále jen „společnost“) uložil Bundesamt für Güterverkehr (spolkový úřad pro nákladní dopravu, Německo) zmíněné společnosti za porušení nařízení č. 561/2006, ke kterému mělo dojít v členském státě sídla dopravce.

3

V bodech 14, 19 a 26 odůvodnění nařízení č. 561/2006 se uvádí:

[…]

[…]

4

Článek 10 odst. 5 nařízení č. 561/2006 zní následovně:

5

Článek 19 odst. 1 a 2 nařízení č. 561/2006 zní:

„1.   Členské státy stanoví sankce za porušení tohoto nařízení a nařízení (EHS) č. 3821/85 a přijmou veškerá opatření nezbytná k jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené, odrazující a nediskriminační. Při porušení tohoto nařízení nebo nařízení (EHS) č. 3821/85 může být uložena pouze jedna sankce nebo zahájeno jedno řízení. Členské státy oznámí tato opatření a sankce Komisi ve lhůtě stanovené v čl. 29 druhém pododstavci. Komise o nich uvědomí ostatní členské státy.

2.   Členský stát oprávní příslušné orgány k ukládání sankcí dopravci nebo řidiči za porušení tohoto nařízení, které bylo zjištěno na jeho území a za něž dosud nebyla uložena sankce, i když k tomuto porušení došlo na území jiného členského státu nebo třetí země.

Odchylně, bylo-li zjištěno porušení,

může členský stát do 1. ledna 2009 místo uložení sankcí oznámit okolnosti porušení příslušnému úřadu v členském státě nebo třetí zemi, ve které je dopravce usazen nebo řidič má pracoviště.“

6

Článek 13 nařízení č. 3821/85, ve znění nařízení Komise č. 1266/2009 ze dne 16. prosince 2009 (Úř. věst. 2009, L 339, s. 3), stanovil:

„Zaměstnavatel a řidiči odpovídají za správné fungování a používání jak záznamového zařízení, tak karty řidiče, jestliže je na řidiči požadováno řídit vozidlo vybavené záznamovým zařízením v souladu s přílohou I B.“

7

Příloha I B uvedeného nařízení v kapitole I stanovila:

„V této příloze se:

[…]

8

Verordnung zur Durchführung des Fahrpersonalgesetzes (nařízení, kterým se provádí zákon o pracovnících v silniční dopravě, dále jen „Fahrpersonalverordnung“) v § 2 odst. 5 větě druhé v podstatě stanoví, že v souvislosti s vozidly, na která se vztahuje nařízení č. 561/2006, musí dopravce zajistit, aby všechny údaje z karet řidiče byly v jeho provozovně staženy nejpozději 28 dnů po jejich zaznamenání.

9

Gesetz über Ordnungswidrigkeiten (zákon o přestupcích, dále jen „OWiG“) v § 5 stanoví:

„Nestanoví-li zákon jinak, mohou být trestány pouze přestupky, které byly spáchány v územní působnosti tohoto zákona nebo mimo tuto oblast působnosti na lodi nebo v letadle, jež jsou oprávněny nést spolkovou vlajku nebo značku státní příslušnosti Spolkové republiky Německo.“

10

Ustanovení § 9 OWiG v podstatě stanoví, že zástupce fyzické nebo právnické osoby může být potrestán za skutky naplňující znaky skutkové podstaty přestupku spáchané zastoupenou osobou.

11

Při silniční kontrole provedené v Německu dne 19. listopadu 2015 konstatovaly příslušné orgány u jednoho z vozidel společnosti dvě porušení nařízení č. 561/2006.

12

První spočívalo v tom, že údaje z karty řidiče nebyly staženy ve lhůtě stanovené v čl. 10 odst. 5 písm. a) bodě i) nařízení č. 561/2006 ve spojení s § 2 odst. 5 Fahrpersonalverordnung. Druhé spočívalo v tom, že do záznamového zařízení uvedeného vozidla nebyla vložena karta podniku.

13

Dne 15. února 2016 byl J. Baumgartner coby jednatel společnosti vyzván, aby se k vytýkaným skutkům vyjádřil. Vzhledem k tomu, že dotyčný na výzvu nereagoval, vydal Spolkový úřad pro nákladní dopravu rozhodnutí, kterým mu za zmíněná dvě porušení uložil pokutu ve výši 406,25 eura.

14

Josef Baumgartner podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k uvedenému úřadu, ve kterém namítá nedostatek jeho místní příslušnosti úřadu k uložení sankcí za konstatované přestupky.

15

Josef Baumgartner tvrdil, že podle § 2 odst. 5 věty druhé Fahrpersonalverordnung se povinnost stahovat údaje z karty řidiče a vkládat zámky podniku váže jen k místu sídla dopravce. Vzhledem k tomu, že společnost je usazena v Rakousku, má J. Baumgartner za to, že vytýkaný přestupek byl spáchán mimo územní působnost § 5 OWiG.

16

Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem, Německo), jenž rozhoduje o žalobě J. Baumgartnera, v předkládacím usnesení poznamenává, že Oberlandsgericht Köln (vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem, Německo) v usnesení ze dne 31. července 2017 v obdobné věci vyložil vnitrostátní právní úpravu způsobem uvedeným v předchozím bodě.

17

Oberlandsgericht Köln (Vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem) dále v citovaném usnesení nepřiznal německým orgánům pravomoc ukládat sankce na základě čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006.

18

Oberlandsgericht Köln (vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem) sice uznal, že nařízení č. 561/2006 je přímo použitelné, takže odpovídá pojmu „zákon“ ve smyslu formulace „[n]estanoví-li zákon jinak“ použité v § 5 OWiG, avšak dospěl k závěru, že čl. 19 odst. 2 uvedeného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který zjistí porušení, pověřuje jeho potrestáním orgány jiného členského státu bez ohledu na to, kde k porušení došlo, takže Spolkový úřad pro nákladní dopravu nebyl v dané věci příslušný k tomu, aby za zjištěné porušení sám uložil sankci.

19

Předkládající soud má ovšem za to, že čl. 19 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 561/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že na základě tohoto ustanovení jsou členské státy oprávněny ukládat sankce za porušení uvedeného nařízení zjištěná na jejich území, i když k těmto porušením došlo na území jiného členského státu.

20

Uvedený soud má za to, že oporou pro takový výklad je druhý pododstavec čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006. Podle něj mohl totiž členský stát v případě zjištění porušení, k němuž nedošlo na jeho území, do 1. ledna 2009 místo uložení sankcí oznámit okolnosti daného porušení příslušnému úřadu v členském státě nebo třetí zemi, ve které je dopravce usazen nebo řidič má pracoviště.

21

Za těchto podmínek se Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 19 odst. 2 [první pododstavec] nařízení č. 561/2006 vykládán v tom smyslu, že sankci, která má být podle § 30 OWiG, § 9 OWiG, § 130 OWiG uložena určitému podniku nebo vedoucímu pracovníkovi určitého podniku za přestupek, k němuž došlo v místě sídla tohoto podniku, může uložit pouze členský stát, na jehož území má tento podnik své sídlo? Nebo mají pravomoc ukládat sankce za přestupky i jiné členské státy, je-li spáchání takového přestupku zjištěno na jejich území?“

22

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 19 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 561/2006 vykládán v tom smyslu, že uložit sankci určitému dopravci nebo jeho řediteli za porušení tohoto nařízení, zjištěné na území jednoho členského státu, jsou na jeho základě oprávněny přímo příslušné orgány tohoto členského státu, i když k danému porušení došlo na území jiného členského státu, ve kterém má tento dopravce sídlo.

23

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Vaditrans, C‑102/16, EU:C:2017:1012, bod 20 a citovaná judikatura).

24

Článek 19 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 561/2006 stanoví, že každý členský stát oprávní příslušné orgány k ukládání sankcí dopravci nebo řidiči za porušení tohoto nařízení, které bylo zjištěno na jeho území a za něž dosud nebyla uložena sankce, i když k tomuto porušení došlo na území jiného členského státu nebo třetí země.

25

Nicméně, jak poznamenala rakouská vláda i Komise ve svých vyjádřeních, z gramatického hlediska je přípustný výklad zastávaný předkládajícím soudem i výklad zastávaný žalobcem v původním řízení, neboť v citovaném ustanovení není jednoznačně uvedeno, kterému členskému státu podléhají „příslušné orgány“.

26

Soudní dvůr již dříve shledal, že čl. 19 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 561/2006 výslovně stanoví, že možnost příslušných orgánů členského státu ukládat sankce dopravci nebo řidiči za porušení téhož nařízení existuje, i když k tomuto porušení došlo na území jiného členského státu nebo třetí země (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2016, Eurospeed, C‑287/14, EU:C:2016:420, bod 33).

27

Soudní dvůr také rozhodl, že vedle zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců odvětví silniční dopravy sleduje nařízení č. 561/2006 rovněž cíl celkového zlepšení bezpečnosti provozu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2016, Eurospeed, C‑287/14, EU:C:2016:420, bod 39).

28

Vzhledem k tomuto cíli a za tím účelem, aby bylo zajištěno účinné prosazování ustanovení nařízení č. 561/2006, jak potvrzuje bod 14 jeho odůvodnění, je nezbytné, aby příslušné orgány mohly při silničních kontrolách prováděných po uplynutí přechodného období zjistit, zda ke dni kontroly a během předcházejících 28 dnů byly řádně dodrženy doby řízení a doby odpočinku.

29

Jak podotkl Spolkový úřad pro nákladní dopravu ve svém vyjádření, k účinnému provádění nařízení č. 561/2006 v zájmu bezpečnosti silniční dopravy je nezbytné nejen kontrolovat dodržování ustanovení tohoto nařízení, ale také musí mít členské státy v případě, že zjistí porušení tohoto nařízení, možnost ukládat účinné, přiměřené a odrazující sankce, jak stanoví čl. 19 odst. 1 téhož nařízení.

30

Dále je třeba konstatovat, že s ohledem na přeshraniční povahu silniční dopravy bude s cíli sledovanými tímto nařízením č. 561/2006 spíše v souladu takový výklad jeho čl. 19 odst. 2 prvního pododstavce, podle kterého členské státy oprávní své příslušné orgány k ukládání sankcí za porušení zjištěné na jejich území, i když k tomuto porušení došlo na území jiného členského státu nebo třetí země.

31

Naproti tomu takový výklad čl. 19 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 561/2006, podle kterého by členský stát, jenž zjistil porušení, ke kterému došlo na území jiného členského státu nebo třetí země, měl mít povinnost oprávnit prostřednictvím povolení příslušné orgány jiného členského státu, aby uložily sankci za toto porušení, bez ohledu na to, kde k tomuto porušení došlo, nemůže uvedené cíle naplnit.

32

V této souvislosti Soudní dvůr již rozhodl, že členský stát, na jehož území došlo k porušení nařízení č. 561/2006, je v každém případě oprávněn uložit sankci za něj (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2016, Eurospeed, C‑287/14, EU:C:2016:420, bod 33), takže se nevyžaduje, aby příslušný orgán jiného členského státu vydal povolení.

33

Výklad uvedený výše v bodě 31 tohoto rozsudku by vedl k tomu, že příslušné orgány určitého členského státu by byly oprávněny uložit sankci za porušení, které nebylo na území tohoto členského státu ani spácháno, ani zjištěno. Nelze přitom předpokládat, že by unijní normotvůrce zamýšlel přiznat čl. 19 odst. 2 prvnímu pododstavci nařízení č. 561/2006 takovou působnost.

34

Co se dále týče čl. 19 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 561/2006, ten odchylně stanovil, že bylo-li zjištěno porušení, ke kterému nedošlo na území dotyčného členského státu a kterého se dopustil dopravce, jenž byl usazen v jiném členském státě nebo třetí zemi, či řidič, jehož pracoviště se nacházelo v jiném členském státě nebo třetí zemi, mohl členský stát dotčený tímto porušením oznámit okolnosti porušení příslušnému úřadu v členském státě nebo třetí zemi, ve které byl dopravce usazen nebo řidič měl pracoviště. Toto ustanovení vychází z hypotézy, že dotyčným členským státem, který do 1. ledna 2009 mohl „místo uložení sankcí“ oznámit okolnosti tohoto porušení, byl členský stát, na jehož území bylo porušení zjištěno.

35

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 19 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 561/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že uložit sankci určitému dopravci nebo jeho řediteli za porušení tohoto nařízení, zjištěné na území jednoho členského státu a za něž dosud nebyla uložena sankce, jsou na jeho základě oprávněny přímo příslušné orgány tohoto členského státu, i když k danému porušení došlo na území jiného členského státu, ve kterém má tento dopravce sídlo.

36

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 19 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 musí být vykládán v tom smyslu, že uložit sankci určitému dopravci nebo jeho řediteli za porušení tohoto nařízení, zjištěné na území jednoho členského státu a za něž dosud nebyla uložena sankce, jsou na jeho základě oprávněny přímo příslušné orgány tohoto členského státu, i když k danému porušení došlo na území jiného členského státu, ve kterém má tento dopravce sídlo.