1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) se týká výkladu čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 2 a zároveň článků 21 a 24 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení ( 2 ).

2.

Soudní dvůr je vyzýván k upřesnění výkladu pravidel pro přiznání mezinárodní příslušnosti k odpůrčím žalobám, které přímo vyplývají z úpadkového řízení, a dále podmínek ochrany osob, které splnily závazek ve prospěch dlužníka v úpadku, v případě, že jej měly splnit ve prospěch správce podstaty v řízení probíhajícím v jiném členském státě. Soudní dvůr je zejména žádán, aby se vyjádřil k důležité projednávané otázce o výlučné či nevýlučné povaze mezinárodní příslušnosti soudů členského státu, ve kterém bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, k rozhodování o žalobách vyplývajících z tohoto řízení.

3.

Body 2, 6, 7, 8, 29 a 30 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 uvádějí:

4.

Článek 3, nadepsaný „Mezinárodní příslušnost“, tohoto nařízení stanoví:

„1.   Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

2.   Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

[…]“

5.

Čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení uvádí, že „rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil“.

6.

V souladu s článkem 18 téhož nařízení, nadepsaného „Pravomoci správce podstaty“:

„1.   Správce podstaty jmenovaný soudem příslušným podle čl. 3 odst. 1 může vykonávat veškeré pravomoci, které mu jsou svěřeny podle práva státu, který řízení zahájil, v jiném členském státě, dokud v tomto státě není zahájeno jiné úpadkové řízení nebo učiněno ochranné opatření bránící jejich výkonu na základě návrhu na zahájení úpadkového řízení v tomto státě. S výhradou článků 5 a 7 může správce podstaty zejména přemístit majetek dlužníka z území členského státu, ve kterém se nachází.

2.   Správce podstaty jmenovaný soudem příslušným podle čl. 3 odst. 2 může v jiném členském státě soudní nebo mimosoudní cestou žádat, aby byl po zahájení úpadkového řízení movitý majetek přemístěn z území členského státu, který řízení zahájil, na území jiného státu. Může také v zájmu věřitelů podávat žaloby na neplatnost právního úkonu.

[…]“

7.

Čl. 21 nařízení č. 1346/2000, nadepsaný „Zveřejnění“, zní:

„1.   Správce podstaty může žádat, aby podstatný obsah rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení a popřípadě i rozhodnutí o jeho jmenování bylo zveřejněno v kterémkoli jiném členském státě podle pravidel pro zveřejnění stanovených v tomto státě. Při takovém zveřejnění se uvede rovněž, který správce podstaty byl jmenován a zda se příslušnost odvozuje podle čl. 3 odst. 1 nebo čl. 3 odst. 2.

2.   Každý členský stát, na jehož území má dlužník svou provozovnu, však může stanovit povinnost zveřejnění. V tom případě učiní správce podstaty nebo jakýkoli orgán k tomu zmocněný v členském státě, ve kterém bylo řízení podle čl. 3 odst. 1 zahájeno, nezbytná opatření k zajištění takového zveřejnění.“

8.

Článek 24 tohoto nařízení, nadepsaný „Splnění závazku ve prospěch dlužníka“, stanoví:

„1.   Kdo v některém členském státě splní závazek ve prospěch dlužníka, který se nachází v úpadkovém řízení zahájeném v jiném členském státě, zatímco jej měl splnit ve prospěch správce podstaty v tomto řízení, je zproštěn závazku, pokud o zahájení řízení nevěděl.

2.   Pokud je takový závazek splněn před zveřejněním podle článku 21, má se za to, že osoba, která závazek splnila, nevěděla o zahájení úpadkového řízení, pokud není prokázán opak; pokud byl závazek splněn po tomto zveřejnění, má se za to, že osoba, která závazek splnila, o zahájení řízení věděla, pokud není prokázán opak.“

9.

Článek 25 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle článku 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí. […]

První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud.

První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí týkající se ochranných opatření, která byla učiněna po podání návrhu na zahájení úpadkového řízení.“

10.

Wiemer & Trachte GmbH je akciová společnost, jejíž sídlo se nachází v Dortmundu v Německu. Rozhodnutím ze dne 10. května 2004 Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii, Bulharsko) rozhodl o zápisu pobočky Wiemer & Trachte v Bulharsku do bulharského obchodního rejstříku.

11.

Usnesením ze dne 3. dubna 2007 Amtsgericht Dortmund (okresní soud v Dortmundu, Německo) jmenoval dočasného správce podstaty pro Wiemer & Trachte a rozhodl, že nakládání s majetkem této společnosti bude platné jen se souhlasem tohoto správce. Toto usnesení bylo zapsáno do německého rejstříku dne 4. dubna 2007. Druhým usnesením vydaným dne 21. května 2007 a zapsaným do rejstříku dne 24. května 2007 tento soud uložil Wiemer & Trachte všeobecný zákaz nakládat se svým majetkem. Třetím usnesením vydaným uvedeným soudem dne 1. června 2007 bylo zahájeno úpadkové řízení na majetek společnosti. Toto třetí usnesení bylo zapsáno do rejstříku dne 5. června 2007.

12.

Dne 18. a 20. dubna 2007 byly z účtu Wiemer & Trachte u banky Obedinena Balgarska banka AD převedeny příslušné částky ve výši 2149,30 eura a 40000 eur prostřednictvím jednatele bulharské pobočky na účet pana Žana Oveda Tadžera z titulu „výkaz cestovních nákladů“ a „záloha na provozní výdaje“.

13.

Wiemer & Trachte podala k Sofijski gradski sad (městskému soudu v Sofii) žalobu proti Ž. O. Tadžerovi, přičemž uvedla, že tyto bankovní transakce nebyly platné vzhledem k tomu, že byly učiněny po zahájení úpadkového řízení. Požadovala vrácení výše uvedených částek spolu se zákonnými úroky do majetkové podstaty.

14.

Ž. O. Tadžer tvrdil, že bulharský soud není příslušný k projednání věci, že částka odpovídající záloze na provozní výdaje nebyla použita a že částka 40000 eur byla vrácena společnosti Wiemer & Trachte dne 25. dubna 2007.

15.

Námitce nepříslušnosti bulharského soudu Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii) v prvním stupni, ani Sofijski apelativen sad (odvolací soud v Sofii, Bulharsko) v odvolacím řízení nevyhověl. Usnesením ze dne 28. ledna 2013, senát Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) rozhodl, že proti usnesení vydanému v odvolacím řízení není přípustný kasační opravný prostředek a že toto usnesení, kterým soud uznal příslušnost bulharského soudu k projednání věci samé, nabylo právní moci.

16.

Ve věci samé Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii) vyhověl žalobě podané společností Wiemer & Trachte a proti tomuto rozhodnutí Ž. O. Tadžer podal odvolání. Dne 26. července 2016 Sofijski apelativen sad (odvolací soud v Sofii) zrušil rozhodnutí vydané v prvním stupni a zamítl návrh na zaplacení pro neopodstatněnost a nepodloženost důkazy.

17.

Wiemer & Trachte proto podala kasační opravný prostředek k Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) proti rozsudku Sofijski apelativen sad (odvolacího soudu v Sofii) s tvrzením, že článek 24 nařízení č. 1346/2000 se na spor nevztahuje.

18.

Za těchto okolností se Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

19.

Písemná vyjádření byla předložena společností Wiemer & Trachte a Evropskou komisí. Jednání, kterého se účastnily tyto zúčastněné strany, se konalo dne 3. května 2018.

20.

Souvislosti, které vedly předkládající soud k podání projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nejsou podle mého názoru jednoznačné, takže je třeba k nim uvést několik úvodních poznámek a v návaznosti na to k i relevanci položených otázek.

21.

V projednávaném případě lze z oprávněných důvodů pochybovat o relevanci otázek položených předkládajícím soudem. Nejprve problematika příslušnosti bulharských soudů (která je podstatou první předběžné otázky) k rozhodování o žalobě žalobkyně se zdá být již vyřešena vnitrostátním soudem. Dále pak samotné skutečnosti sporné transakce ve věci v původním řízení jsou stále předmětem sporu, jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru a jak bylo potvrzeno na jednání.

22.

Zaprvé z údajů poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že jeden z jeho senátů zřejmě s konečnou platností rozhodl ( 3 ) spor o příslušnost bulharských soudů k rozhodování o žalobě společnosti Wiemer & Trachte, což by mohlo učinit otázku mezinárodní příslušnosti k rozhodování sporu nadbytečnou. Existují proto důvodné pochybnosti o relevanci první předběžné otázky pro účely vyřešení sporu v původním řízení.

23.

Avšak s ohledem na domněnku relevance, která se v každém případě vztahuje na předběžné otázky, nelze vyloučit, že zbývá určit, z jakého důvodu jsou bulharské soudy příslušné k rozhodování o žalobě podané žalobkyní. V tomto ohledu se jeví jako nezbytné určit, jak naznačuje první otázka, zda věc v původním řízení spadá pod možné úkony stanovené nařízením č. 1346/2000.

24.

Odpověď na tuto otázku může mít potencionálně významný dopad na přezkum opodstatněnosti návrhu na vrácení sporných částek. Především určí, zda se žalovaný v původním řízení případně může dovolávat zprošťujícího účinku stanoveného v čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1346/2000.

25.

Zadruhé, a jak vyplývá z upřesnění poskytnutého žalobkyní na jednání, zdá se, že samotná skutečnost sporné platby je dosud předmětem sporu před předkládajícím soudem.

26.

Je třeba poukázat na to, že zatímco usnesením ze dne 3. dubna 2007 okresního soudu v Dortmundu byl jmenován dočasný správce ke schvalování nakládání s movitým majetkem společnosti Wiemer & Trachte, částka v celkové výši 42149,30 eura byla převedena krátce po té (dne 18. a 20. dubna 2007) z účtu bulharské pobočky na účet vedený na jméno žalovaného. Tato částka měla být dle tvrzení žalovaného z velké části vrácena dne 25. dubna 2007 převedením částky 40000 eur pobočce žalobkyně v Bulharsku.

27.

Za těchto okolností se Wiemer & Trachte rozhodla podat žalobu na určení neplatnosti prvního převodu a požadovat vrácení této částky. Zatímco soud, u něhož bylo zahájeno řízení v prvním stupni [Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii)] vyhověl této žalobě, odvolací soud [Sofijski apelativen sad (odvolací soud v Sofii)] považoval tuto žalobu za neopodstatněnou.

28.

Je přitom třeba uvést, že žalobkyně v původním řízení, Wiemer & Trachte, zpochybňuje tvrzení předkládajícího soudu, podle kterých „je mezi účastníky nesporné, že platba částky 40000 eur tvrzená žalovaným byla provedena dne 25. dubna 2007“ a že „se spor týká otázky, zda tato platba představuje splnění závazku ve prospěch dlužníka a zda vyvolává účinky“.

29.

Podle žalobkyně, jak upřesnila při jednání k přednesu řečí, vrácení částky 40000 eur nikdy nebylo uskutečněno. Je-li tomu tak, což přísluší potvrdit či vyvrátit pouze předkládajícímu soudu ( 4 ), druhá až čtvrtá předběžná otázka by se do značné míry staly bezpředmětné.

30.

Nicméně rovněž s ohledem na domněnku relevance, která se vztahuje na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem, projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce může být prohlášena za přípustnou.

31.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, mají výlučnou příslušnost k odpůrčím žalobám podaných v rámci úpadkového řízení nebo naopak, zda je tato příslušnost nevýlučná v tom smyslu, že správce podstaty je vždy oprávněn podat takové žaloby u soudů jiných členských států.

32.

V projednávané věci se střetávají dva výkladové přístupy.

33.

Podle prvního přístupu, který je založen na pravidlu vis attractiva concursus ( 5 ), která má určité historické kořeny ( 6 ), jsou výlučně příslušné soudy členského státu, v němž bylo zahájeno úpadkové řízení, k rozhodování o žalobách souvisejících s úpadkem, pokud tyto žaloby přímo vyplývají z úpadkového řízení a úzce s ním souvisí. Vzhledem k tomu, jak již Soudní dvůr dříve rozhodl ( 7 ), že odpůrčí žaloby musí být považovány za související s úpadkovým řízením, vylučuje příslušnost soudu, který rozhodoval o zahájení úpadkového řízení, jakoukoliv jinou příslušnost.

34.

Podle druhé přístupu, který dle Komise vychází ze systematického a teleologického výkladu nařízení č. 1346/2000, uvedená příslušnost může být chápána jen jako nevýlučná. Nejenom že odpůrčí žaloby se mohou týkat oblastí a závazků nutně nesouvisejících s hlavním úpadkovým řízením, nýbrž neměly by se omezovat možnosti správce podstaty podat takové žaloby za účelem zvýšení účinnosti úpadkových řízení.

35.

Předtím než odpovím přímo na tuto otázku, je třeba nejprve uvést některé obecné poznámky o oblasti působnosti nařízení č. 1346/2000 a o zásadách, které stanoví v oblasti soudní příslušnosti.

36.

Aniž by bylo nutné se zde zabývat podrobnostmi historického původu a přesným obsahem nařízení č. 1346/2000 ( 8 ), je třeba zdůraznit, že jedním z hlavních cílů tohoto nařízení je stále snaha zajistit účinnost úpadkových řízení a zároveň zabránit případům tzv. „forum shopping“ ( 9 ). Toto nařízení tak má harmonizovat pravidla mezinárodního práva soukromého (a nikoli hmotněprávní pravidla) uplatňujících se v oblasti „kolektivních úpadkových řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty ( 10 )“.

37.

Toto nařízení směřuje zejména k odstranění mezer v právních předpisech, které jsou důsledkem toho, že úpadková řízení byla výslovně vyňata z oblasti působnosti Bruselské úmluvy ( 11 ) [a nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ( 12 ), které ji nahradilo]. Konkrétně má za cíl sjednotit pravidla pro určení rozhodného práva, mezinárodní příslušnosti a účinku (uznávání a výkon) cizích rozsudků. Nařízení č. 1346/2000 přitom vedlo k nahrazení řešení dříve zakotvených v mezinárodním právu soukromém členských států v oblasti působnosti předpisu.

38.

Jak uvádí důvodová zpráva Virgós/Schmit ( 13 ), která může poskytnout užitečné pokyny pro výklad tohoto nařízení ( 14 ), úpadkové řízení, které je opatřením kolektivní povahy, vyžaduje, aby byly jasně vymezeny právní situace.

39.

Kromě toho účinnost těchto řízení vyžaduje, aby dotčené státy uznávaly příslušnost soudů státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, pravomoci jejich správců podstaty a právní účinky jejich rozhodnutí ( 15 ).

40.

Pokud jde o mezinárodní příslušnost, systém vyplývající z nařízení č. 1346/2000 spočívá na rozlišení stanoveném v článku 3 nařízení mezi hlavními řízeními (všeobecnými) a vedlejšími řízeními (územními) ( 16 ). Zatímco společné právo členských států obecně připouští, že vnitrostátní soudy z různých důvodů mohou uznat svoji příslušnost k zahájení kolektivního řízení (jako jsou například státní příslušnost jedné z uvedených stran nebo i přítomnost zájmů dlužníka v dotčené zemi), nařízení č. 1346/2000 dovoluje soudům členských států prohlásit se příslušnými jen na základě dvou kritérií: místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, a existence provozovny na území dotčeného členského státu.

41.

Pokud jde o tzv. „odpůrčí“ žaloby v rámci úpadkového řízení, zpráva Virgós/Schmit v bodě 77 uvádí, s odkazem na postoj dosažený v rozsudku Gourdain ( 17 ), že „je dán jeden z prvků této atrakční povahy, pokud žaloby vyplývají přímo z úpadku a úzce souvisí s daným úpadkovým řízením“.

42.

Soudní dvůr přijímá tento postoj ve svém rozsudku Seagon ( 18 ) s uvedením, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení a směřující proti třetí osobě, která má statutární sídlo v jiném členském státě.

43.

Je třeba uvést, že toto řešení bylo potvrzeno při přepracování provedeném nařízením (EU) 2015/848 ( 19 ). Článek 6 tohoto nařízení stanoví, že „soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno insolvenční řízení podle článku 3, jsou příslušné pro projednání žalob, které přímo vyplývají z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejí, jako jsou například vylučovací žaloby“ ( 20 ).

44.

V důsledku toho odpůrčí žaloba, kterou se správce podstaty dlužníka domáhá vrácení neoprávněně vyplacené částky třetí osobě po zahájení úpadkového řízení, jako je žaloba společnosti Wiemer & Trachte dotčená ve věci v původním řízení, může spadat mezi žaloby uvedené v nařízení č. 1346/2000.

45.

Je však tato příslušnost výlučná v tom smyslu, že pravidlo vis attractiva concursus na území členského státu, kde bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, vylučuje podání žalob (zejména odpůrčích) u soudů jiných členských států?

46.

Jak uvedu v následujících komentářích, domnívám se, že je možné odpovědět na tuto otázku jen kladně.

47.

V souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, pokud jde o mezinárodní příslušnost, je základním pilířem systému zavedeném nařízením č. 1346/2000 místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy.

48.

Na základě zásady vis attractiva concursus, která má za cíl vyloučit „rozmělnění“ sporů v zájmu blízkosti a předvídatelnosti, by bylo vhodné, aby nejen soudní příslušnost, ale i rozhodné právo a výkon soudních rozhodnutí přijatých v této souvislosti byly v zásadě soustředěny ve státě, ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení.

49.

Pokud však budeme vycházet pouze ze znění čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, pravidlo vis attractiva concursus zde není jasně vyjádřeno v tom smyslu, že toto ustanovení výslovně neuvádí, že soudy prohlášené za příslušné ve fázi zahájení úpadkového řízení jsou rovněž pouze oprávněny rozhodovat o žalobách vyplývajících z tohoto řízení nebo s ním úzce souvisejících. Toto ustanovení totiž pouze stanoví, pokud jde o hlavní úpadkové řízení, že soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení.

50.

Mlčení tohoto ustanovení o rozhodování o žalobách týkajících se úpadkových řízení a řízení úzce s nimi spojených, které se zcela jistě vysvětluje okolností, že právní řády členských států odlišně zahrnují pravidlo vis attractiva concursus, vedlo ke zcela odlišným výkladům, pokud jde o možnost jiných soudů než soudů v členském státě, kde byla zahájena tato řízení, k rozhodování o žalobách souvisejících s uvedenými řízeními.

51.

Zejména v případě tzv. „odpůrčích“ žalob, které zahrnují všechny žaloby, které na základě úpadku dlužníka směřují ke zneplatnění transakcí a plnění uskutečněných dlužníkem a v jeho prospěch, je dost dobře možné, že kromě transakcí a plnění, které se vztahují ke smlouvám případně uzavřeným mezi dotčenými subjekty, mohou mít svůj základ v jiných závazcích občanské nebo obchodní povahy. Pokud budeme vycházet z doslovného výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, nelze a priori vyloučit, že soudy jiných členských států mohou na základě pravidel místní příslušnosti, které jsou povolány stanovit, být prohlášeny za příslušné k rozhodování o odpůrčích žalobách vedených správcem podstaty.

52.

Zastánci „nevýlučného“ přístupu uvádějí dvě skupiny argumentů.

53.

Zaprvé tvrdí, že pokud nařízení č. 1346/2000 omezuje případy „forum shopping“, naopak neomezuje pravomoci správce podstaty jmenovaného podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení. Jak uvedl generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer ve svém stanovisku ve věci Seagon (C‑339/07, EU:C:2008:575, body 64 a následující), za předpokladu, že podání odpůrčí žaloby správcem podstaty v úpadkovém řízení představuje výsadu ležící v jeho rukou, je možné mít za to, že soudní příslušnost k rozhodování o takové žalobě není vždy výlučná.

54.

Zadruhé možnost správce podstaty podat žaloby u jiných soudů než u těch určených podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 kromě toho, že může posílit účinnost opatření provedených správcem podstaty na ochranu majetku, může lépe dodržovat právo na spravedlivý proces. Kritéria pro určení soudu příslušného k rozhodování o žalobě podle tohoto ustanovení, která se odchylují od kritérií pro určení, které členské státy byly dříve příslušné stanovit, mohou totiž vést k podávání žalob proti osobám, které nemají bydliště v příslušném forum concursus, a tím ohrozit jejich procesní práva.

55.

Všechny argumenty se mi z teleologického hlediska zdají být přesvědčivější. Cíle účinnosti a rychlosti přeshraničních úpadkových řízení svědčí ve prospěch možnosti jmenovaného správce podstaty zvolit si soudy, u kterých chce podat žaloby. Tato možnost mimo jiné představuje výhodu snadnějšího podávání odpůrčích žalob přímo u soudu dotčeného žalovaného subjektu, což obecně lépe respektuje práva na obhajobu.

56.

Nicméně ačkoliv připouštím citlivost na tyto argumenty, zdá se, že judikatura Soudního dvora je zaměřena na zakotvení pravidla vis attractiva concursus. Závěry dvou směrů judikatury k této otázce stojí za zmínku.

57.

První směr judikatury souvisí s vymezením příslušných oblastí působnosti jednotlivých nástrojů, kterými se řídí soudní příslušnost, tak jak byly zavedeny rozsudkem Gourdain ( 21 ).

58.

V tomto rozsudku Soudní dvůr při rozhodování o působnosti Bruselské úmluvy rozhodl, že odpůrčí žaloba, jejíž předmětem byl nárůst aktiv podniku, proti kterému bylo zahájeno úpadkové řízení, souvisela s úpadkovým řízením, jelikož přímo vyplývala z úpadku a úzce souvisela s daným konkurzním nebo vyrovnacím řízením. Taková žaloba tedy nespadá do působnosti Bruselské úmluvy a nepodléhá pravidlům pro určení příslušnosti jí stanoveným.

59.

Pozdější judikatura ( 22 ) týkající se skloubení pravidel stanovených v nařízení Brusel I a v nařízení č. 1346/2000 jasně uvádí, že je důležité, aby všechny občanské nebo obchodní žaloby byly upraveny jednotnými evropskými předpisy v oblasti mezinárodní příslušnosti, které musí být definovány jedním či druhým z těchto nástrojů. Je totiž třeba zabránit přijetí vnitrostátních pravidel pro určení soudní příslušnosti na úkor právní jistoty ( 23 ).

60.

Přitom, jak uvedl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Seagon ( 24 ), právě toto kritérium používá bod 6 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 pro vymezení předmětu daného nařízení. Podle tohoto bodu odůvodnění totiž uvedené nařízení upravuje „příslušnost pro zahájení úpadkových řízení a přijetí rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení a úzce s ním souvisí“.

61.

Druhý směr judikatury, který je rozhodující, vyplývá právě z rozsudku Seagon ( 25 ). Podle tohoto rozsudku čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává členskému státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno, mezinárodní příslušnost rozhodovat o žalobách, které přímo vyplývají z uvedeného řízení a úzce s ním souvisí. V témže rozsudku, ve kterém upřesnil, že „soustředění všech žalob přímo spojených s úpadkem podniku před soudy členského státu příslušného k zahájení úpadkového řízení je rovněž v souladu s cílem zvýšení účinnosti a zrychlení úpadkových řízení s mezinárodním dopadem“, Soudní dvůr rozhodl, pokud si přečteme celý jeho rozsudek, ve prospěch výlučné příslušnosti soudů příslušných ve fázi zahájení hlavního úpadkového řízení ( 26 ).

62.

Tento závěr se mi nezdá být zpochybněn argumenty vycházejícími ze znění některých ustanovení nařízení č. 1346/2000.

63.

Na prvním místě, pokud jde o argument vycházející z toho, že čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení, který se týká „pravomocí správce podstaty“, stanoví možnost pro správce podstaty jmenovaného v souladu s čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení podat odpůrčí žaloby v jiných členských státech, odkazuje na zvláštní situaci, ve které se správce podstaty nacházel v rámci vedlejšího řízení podle čl. 3 odst. 2 téhož nařízení.

64.

Vzhledem k tomu, že v rámci takového řízení, jsou pravomoci správce podstaty územně omezeny, musí mít zejména možnost vykonávat v kterémkoli členském státě, soudní nebo mimosoudní cestou, veškeré odpůrčí žaloby sloužící na ochranu zájmů věřitelů. Naproti tomu je třeba uvést, že čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, který se týká situace, kdy, jako v původním řízení, byl jmenován správce podstaty v hlavním řízení na základě čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, uvádí pouze možnost pro správce podstaty „vykonávat na území jiného členského státu veškeré pravomoci ( 27 ), které mu jsou svěřeny podle práva státu, který řízení zahájil“. Tato rozdílná formulace není náhodná. Vysvětluje to právě skutečnost, že správce podstaty jmenovaný v hlavním řízení by měl podat odpůrčí žaloby vztahující se k němu u soudů členského státu, ve kterém bylo toto řízení zahájeno. Není proto třeba, aby mohl využít možnosti zahájit řízení u soudů ostatních členských států.

65.

Na druhém místě rovněž nemůže být využit argument vycházející z čl. 25 odst. 1 druhého pododstavce uvedeného nařízení. Posledně uvedené ustanovení se vztahuje pouze na uznávání a vykonatelnost „rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a která s ním úzce souvisí, i když je učinil jiný soud“. Uvedené ustanovení jen připouští možnost, aby soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení na základě čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení, rozhodovaly rovněž o žalobách toho druhu, jaký je dotčen v původním řízení ( 28 ).

66.

Nakonec bych chtěl zdůraznit, že nové nařízení 2015/848 zřejmě více přímo zakotvilo v čl. 6 odst. 1 pravidlo vis attractiva concursus pro žaloby, které přímo vyplývají z úpadkového řízení a úzce s ním souvisí.

67.

Bod 35 odůvodnění posledně uvedeného nařízení jednoznačně směřuje k výlučné příslušnosti soudů členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení, pro rozhodování o žalobách, které přímo vyplývají z úpadkového řízení a úzce s ním souvisí. Od této výlučnosti je možné se odchýlit jen v případě, pokud žaloba souvisí s jinou žalobou založenou na obecném občanském a obchodním právu (čl. 6 odst. 2 nařízení 2015/848), nebo za účelem podání žalob, jejichž smyslem je postihovat vedoucí pracovníky dlužníka pro porušení svých povinností za předpokladu, že uvedené soudy by byly příslušné k rozhodování těchto sporů podle svého vnitrostátního práva (viz zároveň bod 47 odůvodnění nařízení 2015/848).

68.

Jak vyplývá ze všech výše uvedených úvah, čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že příslušnost soudů členského státu, na jehož území bylo hlavní úpadkové řízení zahájeno, k rozhodování o odpůrčích žalobách podaných v úpadkovém řízení dlužníka, je výlučná.

69.

S ohledem na odpověď, kterou navrhuji podat na první předběžnou otázku, již není nezbytně nutné odpovídat na ostatní otázky, které jsou založeny na předpokladu, podle něhož by se bulharské soudy mohly prohlásit za příslušné k rozhodování o odpůrčí žalobě dotčené v původním řízení ( 29 ). Aby totiž bylo možné dovolávat se ustanovení obsažených v kapitole II nařízení č. 1346/2000, nadepsané „Uznávání úpadkového řízení“, musíme se nacházet v situaci, že mezinárodní příslušnost soudů, v projednávaném případě bulharských soudů, je prokázána ve smyslu čl. 3 tohoto nařízení.

70.

Nicméně pro případ, že Soudní dvůr nepřistoupí na můj závěr, dále krátce přezkoumám druhou, třetí a čtvrtou předběžnou otázku.

71.

Jak vysvětluje zpráva Virgós/Schmit, pokud jde o článek 24 nařízení č. 1346/2000, automatické uznávání úpadkových řízení zahájených v jiném smluvním státě, upravené v článku 16 tohoto nařízení, znamená, že v některých případech se část dotčených osob nemusí dozvědět o zahájení úpadkového řízení a „jedná v dobré víře v rozporu s novými okolnostmi“.

72.

Toto ustanovení spíše upravuje situaci, kdy závazek byl splněn v dobré víře ve prospěch dlužníka, přestože tak mělo být učiněno ve prospěch správce podstaty jmenovaného v úpadkovém řízení, které bylo zahájeno v jiném členském státě. Uznává zprošťující účinek dlužníkova splnění nebo této platby, pokud dotčená osoba o zahájení řízení nevěděla a jednala v dobré víře.

73.

Podle zprávy Virgós/Schmit, existuje domněnka nevědomosti o zahájení úpadkového řízení, pokud zveřejnění stanovené v článku 21 nařízení č. 1346/2000 nebylo provedeno v souladu s pravidly stanovenými v dotčeném státě.

74.

Jak poznamenala Komise, zpráva Virgós/Schmit vysvětluje vztah mezi články 16, 21 a 24 nařízení č. 1346/2000. Zatímco článek 16 uvedeného nařízení stanoví automatické uznávání veškerých rozhodnutí vydaných soudem členského státu, který je příslušný podle čl. 3 uvedeného nařízení, článek 24 téhož nařízení zmírňuje toto pravidlo ve prospěch stran, které v dobré víře splnily závazek, dobrá víra je posuzována vzhledem ke skutečnosti, že dotčená osoba nevěděla o zahájení řízení. Nevědomost se předpokládá, pokud byl tento závazek splněn před zveřejněním v dotčeném členském státě.

75.

Tato ustanovení musí být chápána jako celek s ohledem na systém automatického uznávání, který vyplývá z nařízení č. 1346/2000, a současně s ohledem na přání chránit třetí osoby, které splní závazky v dobré víře.

76.

Jak bylo oficiálně připomenuto Soudním dvorem v rozsudku Eurofood ( 30 ) a jak vyplývá z bodu 22 odůvodnění nařízení č. 1346/2000, pravidlo přednosti vymezené v čl. 16 odst. 1 tohoto nařízení, které stanoví, že úpadkové řízení zahájené v členském státu je uznáváno ve všech členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil, vychází ze zásady vzájemné důvěry, což je zásada, která vyžaduje mimo jiné, aby soud členského státu, ke kterému je podán návrh na zahájení hlavního úpadkového řízení, ověřil svou příslušnost s ohledem na čl. 3 odst. 1 nařízení, tedy přezkoumal, zdali jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny v tomto členském státě. Naproti tomu, jak upřesňuje bod 22 odůvodnění tohoto nařízení, zásada vzájemné důvěry vyžaduje, aby soudy ostatních členských států uznaly rozhodnutí o zahájení hlavního úpadkového řízení, aniž by byly oprávněny přezkoumávat posouzení učiněné prvním soudem ohledně jeho příslušnosti ( 31 ).

77.

Jedná se o důležitý prvek pro výklad, který musí být na paměti při zkoumání druhé, třetí a čtvrté předběžné otázky, které uvedu níže v následujících úvahách.

78.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je zjistit fázi, ve které se osoba může případně dovolávat zprošťujícího účinku stanoveného v čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1346/2000.

79.

Jinými slovy, je třeba určit, za jakých okolností lze mít za to, že již bylo zahájeno úpadkové řízení vůči dlužníkovi ve smyslu tohoto ustanovení.

80.

K této otázce rozsudek Eurofood ( 32 ) přináší bezpochyby užitečné informace.

81.

Připomínám, že v této věci byl Soudní dvůr zejména dotazován, zda rozhodnutí soudu jednoho členského státu, kterému byl předložen návrh na nařízení likvidace společnosti – a kterým byl jmenován správce podstaty s pravomocemi, které svým právním účinkem zbavují řídící pracovníky práva vykonávat stejné pravomoci – musí být kvalifikováno jako „rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení“ ve smyslu nařízení č. 1346/2000.

82.

Soudní dvůr poznamenal, že podmínky a formální náležitosti vyžadované k zahájení úpadkového řízení spadají do vnitrostátního práva a značně se liší v jednotlivých členských státech ( 33 ), načež rozhodl, že pro účely zajištění účinnosti systému zavedeného nařízením se zásada vzájemného uznávání stanovená v čl. 16 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 1346/2000 má uplatnit „co nejdříve“ v průběhu řízení ( 34 ). Za „rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení“ ve smyslu tohoto nařízení je tedy třeba za těchto podmínek považovat nejen rozhodnutí, které právní úprava členského státu, na jehož území se nachází soud, který jej vydal, označuje z formálního hlediska za rozhodnutí o zahájení řízení, nýbrž také rozhodnutí vydané na základě návrhu na zahájení řízení uvedeného v příloze A nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže takové rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení ( 35 ).

83.

Zdá se mi, že tento závěr lze mutatis mutandis uplatnit i pro výklad článku 24 nařízení č. 1346/2000.

84.

Jak je uvedeno ve zprávě Virgós/Schmit (bod 187), zdá se, že toto ustanovení, stejně jako článek 16 tohoto nařízení, bylo přijato s cílem kompenzovat nepříznivé účinky, které by mohlo způsobit u transakcí provedených v dobré víře třetími osobami automatické uznávání rozhodnutí o zahájení úpadkových řízení v nejširším slova smyslu.

85.

Cílem článku 24 nařízení č. 1346/2000 je konkrétně poskytnout ochranu třetím osobám, které v dobré víře a po zahájení úpadkového řízení splní závazek ve prospěch dlužníka v úpadku, přestože tento závazek měl být jako takový splněn ve prospěch správce podstaty. Dobrá víra se předpokládá – není-li prokázán opak – pokud byl závazek splněn před zveřejněním podle čl. 21 uvedeného nařízení ( 36 ). Je však stále možné, aby druhá strana prokázala, že splnění závazku nebylo provedeno v dobré víře, a že tudíž zprošťující účinek nemůže nastat.

86.

Toto řešení je ostatně výslovně uvedeno v novém nařízení 2015/848. Jeho čl. 2 odst. 7 bod ii) označuje za „rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení“ pro účely uvedeného nařízení rozhodnutí soudu o jmenování insolvenčního správce, včetně, dočasného správce podstaty podle přílohy B.

87.

Vzhledem ke všem těmto úvahám navrhuji odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že článek 24 nařízení č. 1346/2000 se uplatní při splnění závazku ve prospěch dlužníka v určitém členském státě, ke kterému došlo ve fázi, kdy byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení ve vztahu k majetku dlužníka a kdy byl jmenován dočasný správce podstaty v jiném členském státě, ale nebylo ještě vydáno žádné soudní rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení v členském státě, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy žalovaného.

88.

Třetí otázkou se předkládající soud táže, zda se uplatní článek 24 nařízení č. 1346/2000 v případě, kdy původní úkon nakládání s majetkem dlužníka v úpadku je považován za neplatný podle vnitrostátního práva úpadkového soudu a vzhledem k tomu, že tato neplatnost vyplývá právě z úpadkového řízení.

89.

Je třeba připomenout, že článek 24 nařízení č. 1346/2000, vykládaný ve světle bodu 30 odůvodnění, zavádí obecné pravidlo pro ochranu dispozičních úkonů provedených v dobré víře třetími osobami v případě, že jejich závazek ve prospěch dlužníka splní v době, kdy úpadkové řízení již bylo zahájeno, ale třetí osoba nemohla vědět o této situaci.

90.

Jak Soudní dvůr upřesnil, tento článek nepatří mezi kolizní normy, nýbrž představuje hmotněprávní ustanovení, které se použije v každém členském státě nezávisle na lex concursus ( 37 ).

91.

Znění článku 24 nařízení č. 1346/2000 ani cíl ochrany poddlužníků v dobré víře sledovaný tímto ustanovením neumožňují omezit jeho uplatnění pouze na závazky, které vznikly mimo jakýkoli vztah k úpadkovému řízení. V důsledku toho ani povaha závazku třetí osoby vůči dlužníkovi, ani její právní základ by neměl být relevantní pro použití článku 24 nařízení č. 1346/2000.

92.

Je však třeba upřesnit, že se toto ustanovení uplatní pouze v případě, kdy lze stále předpokládat s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávaného případu, že dotčená třetí osoba skutečně nevěděla o zahájení úpadkového řízení, které by ji obvykle muselo donutit k provedení předmětné platby ve prospěch správce podstaty jmenovaného v jeho rámci.

93.

Také v tomto ohledu, jak jsem již uvedl dříve, je v každém případě stále možné, aby druhá strana prokázala, že nezávisle na nezveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení v jednom členském státě se dotčená třetí osoba o něm skutečně dozvěděla, a že splnění závazku nebylo provedeno v dobré víře, a že se tudíž zprošťující účinek uvedený v čl. 24 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 nemůže použít.

94.

V důsledku toho právní základ povinnosti třetí osoby vůči dlužníkovi v úpadku není relevantní pro účely použití článku 24 nařízení č. 1346/2000. Je v každém případě stále možné, aby druhá strana prokázala, že nezávisle na nezveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení v jednom členském státě se dotčená třetí osoba o něm skutečně dozvěděla a že splnění závazku nebylo provedeno v dobré víře, a že tudíž zprošťující účinek nemůže nastat.

95.

Čtvrtou otázkou se předkládající soud táže, zda se uplatní domněnka nevědomosti podle čl. 24 odst. 2 věty druhé nařízení č. 1346/2000, pokud rozhodnutí o jmenování dočasného správce podstaty a týkající se dispozičních úkonů dlužníka v úpadku nebylo zveřejněno v členském státě, na jehož území má dlužník své bydliště, přestože tento stát stanoví povinné zveřejnění těchto rozhodnutí podle čl. 21 odst. 2 tohoto nařízení.

96.

Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají uplatnění této domněnky na okolnosti projednávané věci, zatímco čl. 16 odst. 1 a čl. 25 odst. 1 třetí věta nařízení č. 1346/2000 stanoví automatické uznávání rozhodnutí soudu příslušného pro úpadkové řízení týkající se ochranných opatření přijatých soudy kteréhokoli jiného členského státu.

97.

Dle údajů poskytnutých předkládajícím soudem, bulharské právo stanoví povinné zveřejnění cizích rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení.

98.

Je třeba připomenout, že čl. 21 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 stanoví obecné pravidlo svobody zveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení a případně i rozhodnutí o jmenování správce podstaty v každém jiném členském státě, než ve kterém bylo řízení zahájeno. Článek 21 odst. 2 tohoto nařízení umožňuje výjimečně stanovit povinnost zveřejnění těchto rozhodnutí v členském státě, na jehož území má dlužník provozovnu. V tom případě učiní správce podstaty nebo jakýkoli orgán k tomu zmocněný v členském státě, ve kterém bylo řízení zahájeno, nezbytná opatření k zajištění takového zveřejnění.

99.

Mám za to, že zásada vzájemného uznávání zavedená nařízením č. 1346/2000 vyžaduje, aby se domněnka nevědomosti podle čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení uplatnila i v případě, kdy orgány uvedené v čl. 21 odst. 2 téhož nařízení nepřijaly všechna opatření nezbytná k zajištění zveřejnění cizího rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení v rejstříku členského státu, na jehož území se nachází sídlo pobočky žalovaného.

100.

Tento závěr vyplývá ostatně ze samotného znění čl. 24 odst. 2 první věty nařízení č. 1346/2000. Domněnka nevědomosti o zahájení úpadkového řízení stanovená v tomto znění se uplatní v případě, že poddlužník splní závazek ve prospěch dlužníka v úpadku před zveřejněním podle článku 21 tohoto nařízení. Žádná další podmínka v tomto ohledu není stanovena a znění ustanovení nevylučuje přijetí opatření povinného zveřejnění podle čl. 21 odst. 2 nařízení č. 1346/2000.

101.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) takto: