1. 

Projednávanou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Maďarsko tím, že zavedlo a ponechalo v platnosti vnitrostátní systém mobilního placení, který je upraven v a nemzeti mobil fizetési rendszerről szóló 2011. évi CC. törvény (zákon č. CC z roku 2011 o státním systému mobilního placení) ( 2 ) a v 356/2012. (XII. 13.) Korm. rendelet a nemzeti mobil fizetési rendszerről szóló törvény végrehajtásáról (nařízení vlády č. 356/2012, kterým se provádí zákon č. CC z roku 2011) ( 3 ) ze dne 13. prosince 2012, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají především z čl. 15 odst. 2 písm. d) a čl. 16 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu ( 4 ), a podpůrně z článků 49 a 56 SFEU.

2. 

V tomto stanovisku uvedu důvody, na jejichž základě se domnívám, že projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti je opodstatněná.

3.

Článek 49 první pododstavec SFEU stanoví:

„V rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností státními příslušníky jednoho členského státu usazenými na území jiného členského státu.“

4.

Článek 56 první pododstavec SFEU stanoví:

„Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř [Evropské unie] pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.“

5.

V bodech 8, 17 a 70 odůvodnění směrnice o službách se uvádí:

[…]

[…]

6.

Článek 1 odst. 2 a 3 uvedené směrnice stanoví:

„2.   Tato směrnice se nezabývá liberalizací [SOHZ] vyhrazených pro veřejné nebo soukromé subjekty ani privatizací veřejných subjektů poskytujících služby.

3.   Tato směrnice se nezabývá zrušením monopolů na poskytování služeb ani podporami udělovanými členskými státy, které upravují pravidla Společenství týkající se hospodářské soutěže.

Touto směrnicí není dotčena svoboda členských států stanovit v souladu s právem Společenství, co považují za [SOHZ], jakým způsobem by tyto služby měly být organizovány a financovány, v souladu s pravidly pro státní podpory, a jakým zvláštním povinnostem by měly podléhat.

7.

Oddíl 2 nadepsaný „Zakázané požadavky nebo požadavky podléhající hodnocení“, který je součástí kapitoly III „směrnice o službách“ upravující „[s]vobod[u] usazování pro poskytovatele‘ obsahuje články 14 a 15. Článek 14 této směrnice upravuje ‚[z]akázané požadavky“, zatímco článek 15 uvedené směrnice, který se týká „[p]ožadavk[ů] podléhající[ch] hodnocení“, stanoví:

„1.   Členské státy posoudí, zda jsou v rámci jejich právního systému uplatňovány některé požadavky uvedené v odstavci 2, a zajistí, aby všechny takové požadavky byly slučitelné s podmínkami stanovenými v odstavci 3. Členské státy přizpůsobí své právní a správní předpisy tak, aby byly slučitelné s těmito podmínkami.

2.   Členské státy posoudí, zda jejich právní systém podmiňuje přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon splněním kteréhokoliv z těchto nediskriminačních požadavků:

[…]

[…]

3.   Členské státy prověří, zda požadavky uvedené v odstavci 2 splňují tyto podmínky:

[…]“

8.

Součástí kapitoly IV směrnice o službách, která je nadepsána „Volný pohyb služeb“, je článek 16, který upravuje „[v]olný pohyb služeb“. V odstavci 1 uvádí:

„Členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni.

Členský stát, v němž je služba poskytována, zajistí volný přístup k činnosti poskytování služeb a volný výkon této činnosti na svém území.

Členské státy nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují tyto zásady:

[…]“

9.

Zákon č. CC z roku 2011 změnil s účinností od 1. dubna 2013 právní rámec mobilních platebních služeb, závazné účinky však nastaly až od 2. července 2014.

10.

Článek 1 písm. d) tohoto zákona stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí:

[…]

11.

Článek 2 uvedeného zákona stanoví:

„Za službu, která je předmětem centralizovaného mobilního prodeje, se považuje:

12.

Článek 3 téhož zákona stanoví:

„1.   Poskytovatel je povinen zajišťovat poskytování služby, která je předmětem centralizovaného mobilního obchodování – s výjimkou služby uvedené v čl. 2 písm. d) – prostřednictvím systému mobilního placení.

2.   Poskytovatel plní povinnost, která pro něj vyplývá z odstavce 1, pokud je

3.   V případě, že poskytovatel nabízí k prodeji službu uvedenou v čl. 2 písm. d) prostřednictvím systému mobilního placení, může tento prodej realizovat pouze s využitím státního systému mobilního placení.

4.   Provozování státního systému mobilního placení je veřejnou službou, o níž bude uzavřena dohoda o veřejných službách mezi ministerstvem informatiky a státní organizací pro mobilní placení.

5.   Provozování státního systému mobilního placení je výlučnou hospodářskou činností státu, kterou vykonává státní organizace pro mobilní placení, aniž by uzavřela smlouvu o koncesi.

[…]“

13.

Článek 8 nařízení vlády č. 356/2012, které nabylo účinnosti dne 1. dubna 2013, stanoví:

„1.   Není-li stanoveno jinak, odpovídá poplatek hrazený zákazníkem jako poplatek za mobilní platební službu částce, kterou by zákazník za tuto službu zaplatil, kdyby nevyužil celostátní systém mobilního placení. Za účelem podpory prodeje může poskytovatel podpořit mobilní platební službu prostřednictvím bonusů.

2.   Kromě poplatku za mobilní platební službu podle odstavce 1zaplatí zákazník státní organizaci pro mobilní placení poplatek za mobilní podporu ve výši, která je pro stanovené služby uvedena níže:

[…]

3.   Státní organizace pro mobilní placení účtuje poplatek za mobilní podporu – v případě, že nákup služeb, které jsou předmětem centralizovaného mobilního prodeje, nastane – u klienta současně s poplatkem odpovídajícím službě, která je předmětem centralizovaného mobilního prodeje.

[…]“

14.

Článek 24/A odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Kromě poplatku za mobilní platební službu podle čl. 8 odst. 1 zaplatí další prodejce státní organizaci pro mobilní placení poplatek za mobilní podporu ve výši, která je pro stanovené služby uvedena níže:

15.

Článek 31 téhož nařízení upravuje poplatek při dalším prodeji. Jeho odstavec 1 zní následovně:

„Poplatek při dalším prodeji se stanoví na základě částky bez DPH z poplatku, který má zaplatit zákazník podle čl. 8 odst. 1, a to ve výši:

16.

V návaznosti na podanou stížnost zahájila Komise dne 14. prosince 2012 řízení EU Pilot ( 6 ) ve věci zavedení vnitrostátního systému mobilního placení Maďarskem. V rámci tohoto řízení zaslala tomuto členskému státu žádost o poskytnutí informací.

17.

Maďarské orgány odpověděly na tuto žádost dne 22. února 2013.

18.

Vzhledem k tomu, že Komise nepovažovala tuto odpověď za dostačující, a měla za to, že přijetím čl. 3 odst. 2 až 5 zákona č. CC z roku 2011 nesplnilo Maďarsko své povinnosti vyplývající z článků 15 a 16 směrnice o službách a z článků 49 a 56 SFEU, zaslala dne 21. listopadu 2013 tomuto členskému státu výzvu dopisem.

19.

Maďarsko odpovědělo dopisem ze dne 22. ledna 2014. V zásadě tvrdilo, že pokud jde o kvalifikaci služeb jako „SOHZ“, členské státy mají při vymezení SOHZ široký prostor pro uvážení, jejž může Komise zpochybnit pouze v případě zjevného pochybení. Vnitrostátní systém mobilního placení má být považován za SOHZ, neboť má ve srovnání s běžnými hospodářskými činnostmi zvláštní povahu, je přístupný všem a ponechání této služby samotným tržním silám nezajistí, aby byla tato služba uspokojivě poskytována. Dále Maďarsko uvedlo, že díky standardizaci, která umožňuje zajistit jednotnost, individualizaci a interoperabilitu systému, splňuje požadavky na systémy mobilního placení, které byly definovány Komisí zejména v Zelené knize nazvané „Na cestě k integrovanému evropskému trhu plateb prováděných kartou, přes internet a pomocí mobilního telefonu“ ( 7 ). Maďarsko kromě toho tvrdilo, že u služeb nabízených v rámci platformy vyloučila hospodářskou soutěž z důvodu obecného zájmu, nikoli s ohledem na ekonomická hlediska. Mobilní placení za parkovací služby je jediný způsob placení, který umožňuje stanovit parkovné podle skutečné doby stání. Maďarsko dále uvedlo, že soukromým poskytovatelům, kteří původně tuto službu nabízeli, nevznikla žádná ztráta, kterou by jim měl tento členský stát nahradit, neboť mohou využívat nově zavedenou platformu a infrastrukturu jakožto další prodejci. Nabízet jednotnou službu garantovanou zákazníkům lze navíc pouze prostřednictvím centrální, celostátní platformy založené na výlučném právu. Konečně vnitrostátní systém mobilního placení funguje podle Maďarska jako monopol na poskytování služeb, které podle čl. 1 odst. 3 směrnice o službách nespadají do působnosti této směrnice.

20.

Dne 11. července 2014 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž setrvala ve svém postoji vyjádřeném ve výzvě dopisem. Na toto odůvodněné stanovisko odpovědělo Maďarsko dopisem ze dne 19. září 2014, v němž v podstatě zopakovalo vyjádření, které uvedlo ve svém dopise ze dne 22. ledna 2014.

21.

Komise považovala tyto odpovědi za nedostatečné, a proto návrhem ze dne 5. dubna 2017 podala projednávanou žalobu.

22.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

23.

Maďarsko navrhuje, aby Soudní dvůr:

24.

Komise úvodem poukazuje na změny v oblasti mobilních platebních služeb, k nimž došlo v důsledku přijetí zákona č. CC z roku 2011.

25.

Zaprvé uvádí, že od 1. července 2014 zajišťuje společnost Nemzeti Mobilfizetési – která je plně vlastněna Magyar Fejlesztési Bank a jejím prostřednictvím maďarským státem – provozování vnitrostátního systému mobilního placení, který se povinně uplatní u veřejného parkování, zpřístupnění sítě pozemních komunikací pro účely silničního provozu, přepravy osob zajišťované státním podnikem a u jiných služeb poskytovaných státní organizací. V tomto ohledu Komise poukazuje na to, že i když je mobilní placení dostupné pouze u prvních dvou oblastí, řízení se týká všech čtyř oblastí.

26.

Zadruhé Komise uvádí, že pokud jde o veřejné parkování, před 1. červencem 2014 mohl uživatel parkovacího stání pořídit službu přímo poskytovatele mobilních platebních služeb nebo u jeho dalšího prodejce, který následně přenesl platbu na provozovatele parkoviště, s nímž měl uzavřenou smlouvu. Z důvodu nabytí účinnosti zákona č. CC z roku 2011 a nařízení vlády č. 356/2012 byli provozovatelé parkovišť nuceni uzavřít smlouvu s Nemzeti Mobilfizetési, která prodává parkovací služby prostřednictvím mobilní platby buď přímo konečným zákazníkům, nebo prostřednictvím dalších prodejců, a to za poplatky stanovené v uvedeném nařízení. V tomto ohledu poukazuje Komise na skutečnost, že aktivní poskytovatelé mobilních platebních služeb museli přizpůsobit své systémy tomu, aby se mohli stát dalšími prodejci Nemzeti Mobilfizetési. Pokud jde o zpřístupnění sítě pozemních komunikací pro účely silničního provozu, poukazuje Komise na to, že v Maďarsku lze užívat určité komunikace pouze za předpokladu, že uživatel zaplatí poplatek za užívání buď prostřednictvím systému HU-GO, nebo ve formě elektronické známky, označované jako „e-matrica“ a že od 1. července 2014 lze právo na užívání sítě pozemních komunikací nabýt pouze přímo od Nemzeti Mobilfizetési nebo prostřednictvím jejích partnerských dalších prodejců.

27.

Podle Komise z výše uvedeného vyplývá, že zákon č. CC z roku 2011 zavedl státní monopol mobilních platebních služeb, jelikož Nemzeti Mobilfizetési požívá výlučné právo uzavírat smlouvy s provozovateli parkovišť, jakož i úplatně udělovat právo na užívání pozemních komunikací.

28.

Co se týče důvodů vznesených Komisí na podporu žaloby, Komise primárně uvádí, že se na projednávanou věc vztahuje směrnice o službách a že maďarská právní úprava je v rozporu s čl. 15 odst. 2 písm. d) a s čl. 16 odst. 1 této směrnice. Podpůrně Komise uvádí, že v případě, že by dotčené služby byly vyloučeny z působnosti uvedené směrnice, je maďarská právní úprava v rozporu s požadavky článků 49 a 56 SFEU.

29.

Zejména pokud jde o maďarskou argumentaci, podle níž představuje vnitrostátní systém mobilního placení SOHZ, která nespadá do působnosti směrnice o službách, poukazuje Komise nejprve na to, že čl. 1 odst. 2 a 3 této směrnice ve spojení s bodem 8 jejího odůvodnění omezuje působnost uvedené směrnice na již existující SOHZ a monopoly, kdežto zákon č. CC z roku 2011 přiznal výlučné právo Nemzeti Mobilfizetési až po vstupu směrnice o službách v platnost.

30.

Komise dále zdůrazňuje, že dotčené služby nemohou být považovány za „SOHZ“. Odkazuje přitom na své sdělení o používání pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu za poskytování [SOHZ] ( 8 ) a připomíná, že činnost, která již je uspokojivě poskytována nebo může být uspokojivě poskytována podniky fungujícími za běžných tržních podmínek, by nebylo vhodné spojit s plněním konkrétních povinností veřejné služby. Dotčené mobilní platební služby přitom byly uspokojivě poskytovány podniky fungujícími za běžných tržních podmínek. Podle Komise nemají navíc tyto služby pro občany zásadní význam. V tomto ohledu však dodává, že i kdyby byly uvedené služby považovány za „SOHZ“, vztahovala by se na ně směrnice o službách, jak to potvrzují četné záruky a výjimky stanovené uvedenou směrnicí ve prospěch SOHZ.

31.

Konečně, co se týče použitelnosti pravidel Smlouvy o FEU, Komise uvádí, že dotčené služby jsou poskytovány za protiplnění a činnost, které se týkají, byla předtím v Maďarsku provozována obchodními společnostmi. V důsledku toho je tato činnost hospodářskou činností, na niž se vztahují pravidla uvedené Smlouvy.

32.

Pokud jde o omezující povahu maďarské právní úpravy týkající se vnitrostátního systému mobilního placení, má Komise za to, že zákon č. CC z roku 2011 a nařízení vlády č. 356/2012 mají omezující účinek, jelikož provozování vnitrostátního systému mobilního placení se stalo státním monopolem, v němž mohou poskytovatelé mobilních platebních služeb a mobilní telefonních systémů působit pouze jako další prodejci. Podle Komise brání uvedená ustanovení přístupu na velkoobchodní trh mobilních plateb, a to bez ohledu na podmínky poskytování služeb.

33.

Komise tedy poukazuje na to, že pokud jde o svobodu usazování, zakládá vnitrostátní systém mobilního placení požadavek ve smyslu čl. 15 odst. 2 písm. d) směrnice o službách a omezení článku 49 SFEU, neboť výlučná práva přiznaná Nemzeti Mobilfizetési brání vstupu maďarských a zahraničních podniků na velkoobchodní trh mobilních plateb, který byl v minulosti otevřen hospodářské soutěži.

34.

Dále má Komise za to, že pokud jde o volný pohyb služeb, je vnitrostátní systém mobilních plateb v rozporu s článkem 16 směrnice o službách a s článkem 56 SFEU, neboť výlučná práva přiznaná Nemzeti Mobilfizetési omezují přeshraniční poskytování služeb.

35.

Co se týče důvodů uvedených Maďarskem, zejména ochrany spotřebitelů a příjemců služeb, poctivosti obchodních transakcí a boje proti podvodům, Komise nepopírá, že mohou být považovány za naléhavé důvody obecného zájmu ve smyslu judikatury Soudního dvora a čl. 4 bodu 8 směrnice o službách. Nicméně tyto naléhavé důvody obecného zájmu nemohou podle Komise odůvodnit omezení plynoucí ze zákona č. CC z roku 2011 a nařízení vlády č. 356/2012, neboť nejsou ani nezbytná, ani přiměřená.

36.

Komise jednak v této souvislosti uvádí, že neuspokojivá povaha dřívějšího fungování trhu v oblasti veřejného parkování a zpřístupnění sítě pozemních komunikací pro účely silničního provozu není prokázána takovým způsobem, aby mohl být zásah maďarského státu považován za nezbytný. Přestože Komise připouští, že standardizace systému přináší určité výhody pro rozšíření mobilních platebních služeb, má v tomto ohledu za to, že vytvoření státního monopolu není jediným ani nejlepším způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout.

37.

Komise dále zdůrazňuje, že by k vyřešení problémů uváděných Maďarskem, které se týkají fungování trhu, byla vhodná jiná méně omezující opatření, tudíž intervence na trhu nebyla přiměřená. Komise konkrétně uvádí, že standardizace a interoperability bylo možné dosáhnout legislativní cestou při zachování existující struktury trhu a že nebylo nezbytné přiznávat výlučná práva nové organizaci ve vlastnictví státu. Dodává, že bylo možné vytvořit dočasný monopol nebo zavést na provozování platformy vnitrostátního systému mobilního placení systém koncesí.

38.

Kromě toho má Komise za to, že se Maďarsko dopouští zjevně nesprávného posouzení, když považuje dotčenou službu za SOHZ. Definice SOHZ a s ní související specifická práva totiž nemohou překročit rámec naplnění potřeby společnosti, kterou je odstranění konkrétních nedostatků vyplývajících z běžného fungování trhu. Úkol, kterým byla Nemzeti Mobilfizetési pověřena, nelze přitom považovat za „zvláštní úkol“, který by nemohly plnit jiné podniky působící na trhu, jestliže před zavedením vnitrostátního systému mobilního placení již na velké části území státu systém fungoval a zcela jistě by se dále rozvíjel.

39.

Komise závěrem poukazuje na to, že omezující účinek a nepřiměřenou povahu zavedení nového systému mobilního placení dokresluje také fakt, že nedošlo k odškodnění bývalých provozovatelů, a zejména velikost nedobytných investic realizovaných v rámci platformy a zánik předchozích smluvních vztahů, zejména s provozovateli parkovišť.

40.

Maďarsko na úvod zdůrazňuje, že politika hospodářské soutěže má maximalizovat prospěch pro spotřebitele a že zavedení vnitrostátního systému mobilního placení a jeho ponechání v platnosti zvýšilo prospěch spotřebitelů tím, že došlo ke zlevnění veřejné služby parkování a k rozšíření služby na celé jeho území. Dále poukazuje na to, že se hospodářská soutěž přemístila z velkoobchodního trhu na maloobchodní trh, kde se podstatným způsobem zintenzivnila. Maďarsko konečně uvádí, že struktura trhu před 1. červencem 2014 neumožňovala rozvoj hospodářské soutěže, neboť společnost EME Zrt., největší tehdejší poskytovatel, měla monopolní postavení. Tento poskytovatel na předcházejícím trhu navazoval kontakty pouze s těmi územními celky, které pro sebe považoval za ziskové. Pokud jde o navazující trh, poukazuje Maďarsko na skutečnost, že z důvodu vertikálně integrované struktury EME neměl tento poskytovatel zájem na rozvoji sítě dalších prodejců, neboť tito prodejci mohli být vůči němu v konkurenčním postavení.

41.

Maďarsko tvrdí, že se na projednávaný případ nevztahuje ani směrnice o službách, ani články 49 a 56 SFEU.

42.

Zaprvé Maďarsko poté, co připomnělo, že podle čl. 106 odst. 2 SFEU, článku 1 protokolu (č. 26) o službách obecného zájmu ( 9 ), připojeného ke Smlouvám a čl. 1 odst. 3 směrnice o službách, je vymezení činností, které mohou být považovány za „SOHZ“, v pravomoci členský států, uvedlo, že provozování vnitrostátního systému mobilního placení představuje SOHZ. V tomto ohledu Maďarsko tvrdí, že podle sdělení Komise nazvaného „Rámec Evropské unie pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby“ ( 10 ), je kvalifikace činností „SOHZ“ vázána na současné splnění několika podmínek, a sice že služba má vykazovat zvláštní povahu ve srovnání s jinými hospodářskými činnostmi, má být dostupná všem a poskytování těchto služeb nelze uspokojivě zajistit samotnými tržními silami.

43.

Komise nezpochybnila, že je splněna druhá podmínka. Pokud jde o splnění první podmínky, jsou mobilní platební služby spojeny s užíváním veřejných služeb, u nichž přísluší státu, aby jejich uživatelům zajistil jednotný, pohodlný, okamžitý a cenově dostupný přístup bez ohledu na místo, kde jsou služby využívány. Vnitrostátní systém mobilního placení byl tedy vytvořen z důvodů obecného zájmu, nikoli s ohledem na ekonomická hlediska, a nepředstavuje „nadstandardní“ službu, nýbrž je jedinou možností zohledňující zájmy uživatelů, neboť tento způsob placení umožňuje stanovit parkovné podle skutečné doby stání.

44.

Maďarsko konečně poukazuje na to, že předchozí systém neumožňoval zajistit uspokojivé fungování trhu tak, aby byla splněna třetí podmínka. Poskytovatelé působící na trhu nemohli zavést platformu pro mobilní platby, ani o její zavedení neměli zájem, cílem vnitrostátního systému mobilního placení proto bylo zaplnit mezery ve dřívějším fungování trhu pokrytím celého území státu a zavedením správy technické platformy ze strany maďarského státu způsobem, který je nejméně nákladný a nejjednotnější.

45.

Zadruhé Maďarsko tvrdí, že se na projednávaný případ nevztahuje směrnice o službách, neboť tato směrnice pouze stanoví, že neukládá členským státům povinnost liberalizovat SOHZ. Kromě toho tato směrnice neukládá členský státům povinnost liberalizovat „již existující“ SOHZ, a její čl. 1 odst. 3 se nezabývá zrušením monopolů na poskytování služeb.

46.

Maďarsko tedy trvá na svém stanovisku, podle něhož dotčené služby nespadají na základě čl. 1 odst. 2 směrnice o službách do její působnosti.

47.

Maďarsko však tvrdí, že i za předpokladu, že by se směrnice o službách na projednávaný případ vztahovala, nepoužije se v souladu s čl. 15 odst. 4 této směrnice ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice, neboť vnitrostátní systém mobilního placení je SOHZ a použití uvedeného ustanovení by bránilo plnění úkolu, který byl tomuto vnitrostátnímu systému svěřen.

48.

Zatřetí, pokud jde o porušení článků 49 a 56 SFEU, poukazuje Maďarsko na to, že tato ustanovení se na dotčené služby nepoužijí, a to jednak proto, že čl. 106 odst. 2 SFEU brání tomu, aby se ustanovení Smlouvy, ať už se jedná o pravidla hospodářské soutěže nebo pravidla pro vnitřní trh, vztahovala na SOHZ, pokud právně nebo fakticky brání plnění zvláštního úkolu, který byl svěřen dotčeným podnikům, a dále proto, že systém mobilního placení by měl být jakožto státní monopol posuzován ve světle článku 37 SFEU, a nikoli z hlediska ostatních ustanovení této Smlouvy.

49.

Maďarsko nicméně tvrdí, že i za předpokladu, že by se články 49 a 56 SFEU na dotčené služby vztahovaly, nebyla tato ustanovení porušena.

50.

Předně Maďarsko zastává názor, že pravidla týkající se vnitrostátního systému mobilního placení nejsou diskriminační, jelikož zákon č. CC z roku 2011 a nařízení vlády č. 356/2012 se vztahují na všechny poskytovatele služeb nacházející se ve srovnatelných situacích.

51.

Dále Maďarsko zdůrazňuje, že důvody, které uvedlo na podporu odůvodněnosti vnitrostátního systému mobilního placení, zejména ochranu spotřebitelů a poctivost obchodních transakcí nebo boj proti podvodům, uznává Soudní dvůr jako naléhavé důvody obecného zájmu.

52.

Konečně zavedení a ponechání v platnosti vnitrostátního systému mobilního placení je podle Maďarska nezbytné a přiměřené. V této souvislosti Maďarsko uvádí, že před provedením těchto reforem nebylo fungování trhu uspokojivé z důvodu nedostatečného pokrytí celého jeho území, absence interoperability a chybějící platformy k provozování systému. S ohledem na svou vertikálně integrovanou strukturu neměla EME v rámci předchozího systému zájem na rozvoji trhu pro další prodej nebo na rozšíření okruhu smluv uzavřených s místními orgány. Naproti tomu vnitrostátní systém mobilního placení zaručuje pokrytí celého území a plnou interoperabilitu, stimuluje hospodářskou soutěž a umožňuje poskytovat služby uspokojivým způsobem, jelikož funguje na bázi otevřené platformy, která je přístupná všem poskytovatelům mobilních platebních služeb prostřednictvím jednotného a standardizovaného rozhraní. Maďarsko konkrétně uvádí, že uživatel si nyní může svobodně zvolit mezi všemi poskytovateli mobilních parkovacích služeb toho, který je pro něj nejvýhodnější, a využívat služeb mobilního parkování na celém území státu prostřednictvím svého obvyklého poskytovatele. Podle Maďarska zaručuje vnitrostátní systém mobilního placení úplnou dostupnost služeb poskytovatelům mobilního placení i orgánům místní správy. Konečně díky uvedenému systému došlo ke snížení překážek pro vstup na trh pro všechny poskytovatele služeb a ke snížení jejich nákladů na back office a rozvoj.

53.

Pokud jde o argument Komise, podle něhož bylo možné roztříštěné systémy, které fungovaly před zavedením vnitrostátního systému mobilního placení, integrovat prostřednictvím povinností uložených právními předpisy, spolupráce a hospodářské soutěže na trhu, uvádí Maďarsko, že tento argument není podložen žádným konkrétním příkladem. Vzhledem k tomu, že se dotčená služba týká územněsprávních celků, bylo třeba postupovat formou zadávání veřejných zakázek. Z tohoto důvodu byl systém mobilního placení za parkování zaveden pouze v místech, kde mohl poskytovatel služeb očekávat významné příjmy, nedošlo tudíž k pokrytí celého území státu a v jednotlivých územněsprávních celcích získali zakázku různí poskytovatelé služeb, což bylo příčinou absence jakékoli interoperability.

54.

Pokud jde o argument Komise týkající se možnosti integrace prostřednictvím spolupráce mezi provozovateli a povinného přístupu k existujícímu systému provozovanému EME, Maďarsko má za to, že tento argument není realistický, jelikož povinný přístup by byl možný jen tehdy, pokud by tato společnost působila jako platforma.

55.

Pro usnadnění analýzy žalobních důvodů předložených Komisí se mi jeví nezbytné nejprve určit, zda dotčené mobilní platební služby představují SOHZ, či nikoli.

56.

Pokud skutečnost, že je služba kvalifikována jako „SOHZ“, nebrání použití směrnice o službách, vzhledem k tomu že Soudní dvůr rozhodl, že činnost poskytování služeb spadá do působnosti uvedené směrnice, i když je kvalifikována jako „SOHZ“ ( 11 ), má totiž kvalifikace služby jako „SOHZ“ zásadní význam, neboť v případě, že jsou dotčené služby posouzeny jako „SOHZ“, uplatní se určitá odchylná ustanovení uvedená ve směrnici o službách. Pokud jde o svobodu usazování, čl. 15 odst. 4 uvedené směrnice v této souvislosti stanoví, že se odstavce 1, 2 a 3 tohoto ustanovení použijí pouze tehdy, pokud použití těchto odstavců právně či fakticky nebrání plnění zvláštního úkolu, který je SOHZ svěřen. Pokud jde o volný pohyb služeb, čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že se článek 16 směrnice nevztahuje na SOHZ poskytované v jiném členském státě.

57.

Co se týče kritérií, na jejichž základě je třeba určit, zda předmětné mobilní platební služby nepředstavují SOHZ, mám v tomto ohledu za to, že v projednávaném případě je namístě použít kritéria stanovená judikaturou v oblasti státních podpor, přestože kvalifikaci „SOHZ“ je třeba provést z hlediska svobod pohybu, a zejména z hlediska směrnice o službách ( 12 ).

58.

I když k uvedené směrnici zatím neexistuje nijak rozsáhlá judikatura, nebudou se použitá kritéria lišit od kritérií, na něž odkazuje Soudní dvůr v oblasti státních podpor ( 13 ).

59.

Použití rozdílných kritérií by mimoto nebylo odůvodněné.

60.

Kvalifikace služby jako „SOHZ“ totiž nemůže být posuzována odlišně podle toho, zda se týká použití pravidel v oblasti státních podpor, pravidel v oblasti volného pohybu nebo směrnice o službách, jelikož pojem „SOHZ“ je in fine jednotný.

61.

Tato analýza je rovněž podpořena skutečností, že výrazy použité v čl. 15 odst. 4 směrnice o službách, podle nichž se odstavce 1, 2 a 3 uvedeného ustanovení použijí na právní předpisy v oblasti SOHZ, pouze pokud použití těchto odstavců nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštního úkolu, který jim byl svěřen, jsou totožné s výrazy použitými v čl. 106 odst. 2 SFEU.

62.

Aby bylo možné určit, zda lze dotčené služby považovat za „SOHZ“, jak tvrdí Maďarsko, je třeba připomenout, že členské státy mají širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o definici služeb, které považují za SOHZ, a že přezkum v této oblasti je omezen na ověření, zda se členské státy nedopustily zjevně nesprávného posouzení tím, že určitou službu označily za „SOHZ“ ( 14 ). Je však povinností členských států dbát na to, aby úkol SOHZ splňoval určité minimální požadavky, které jsou společné všem úkolům tohoto druhu, a prokázat, že tato kritéria jsou v projednávaném případě splněna ( 15 ).

63.

Mezi tato kritéria patří existence aktu orgánu veřejné moci, který pověřuje dotyčné provozovatele úkolem SOHZ a jasně a transparentně vymezuje přesnou povahu povinnosti poskytnout veřejnou službu, která jim byla svěřena, jakož i univerzální a závazná povaha tohoto úkolu ( 16 ), a zejména požadavek, podle něhož musejí být SOHZ poskytovány v zájmu společnosti jako celku a ve prospěch všech uživatelů ( 17 ).

64.

Členské státy mají rovněž uvést důvody, proč se domnívají, že má být dotčená služba s ohledem na svou zvláštní povahu považována za „SOHZ“ a odlišována od jiných hospodářských činností ( 18 ).

65.

Konečně z judikatury vyplývá, že členské státy mohou pověřit provozovatele úkoly SOHZ z důvodu selhání trhu. Nicméně takovýto postup je omezen, neboť jak opakovaně uvedla Komise, „by nebylo vhodné spojit plnění konkrétních povinností veřejné služby s činností, která je již poskytována nebo může být poskytována – uspokojivě a za podmínek (jako například cena, objektivní údaje o kvalitě, kontinuita a přístup ke službám), jež jsou v souladu se státem vymezeným veřejným zájmem – podniky fungujícími za běžných tržních podmínek ( 19 ).

66.

Maďarsko v projednávané věci tvrdí, že dotčené služby mají ve srovnání s jinými hospodářskými činnostmi zvláštní povahu. Zejména uvádí, že mobilní platební služby, o které jde v tomto řízení, jsou spojené s užíváním veřejných služeb, k nimž má stát povinnost zajistit jednotný, pohodlný, okamžitý a cenově dostupný přístup, bez ohledu na místo, kde jsou služby využívány. Dodává, že poskytování těchto služeb nebylo uspokojivě zajištěno samotnými tržními silami a vnitrostátní systém mobilního placení má napravit nedostatky v předchozím fungování trhu.

67.

Tuto argumentaci nepovažuji za přesvědčivou.

68.

Pokud jde o povahu obecného zájmu dotčených služeb, jsem si vědom toho, že pojem „SOHZ“ nelze pevně stanovit a v zásadě závisí na řadě parametrů, jako jsou potřeby občanů, které jsou specifické pro každý členský stát, nebo vývoj technologií a obchodu. Soudní dvůr v této souvislosti uznal, že se za „SOHZ“ považují tak rozdílné služby jako jsou distribuce vody ( 20 ), zemního plynu ( 21 ) a elektřiny ( 22 ), přeprava sanitními vozy ( 23 ), sběr a doručování poštovních zásilek na celém území státu ( 24 ) nebo také zajišťování neziskových leteckých spojů ( 25 ).

69.

Z tohoto důvodu a s přihlédnutím k široké posuzovací pravomoci, kterou mají členské státy, pokud jde o vymezení toho, co považují za SOHZ, nemůže pouhá skutečnost, že dotčené služby jsou službami souvisejícími s novými technologiemi, podle mého názoru bránit tomu, aby mohly být kvalifikovány jako „SOHZ“. Zajisté nelze popřít, že určitá odvětví, jako jsou služby dříve poskytované podnikem, kterému náleželo výlučné právo, lze snadněji kvalifikovat jako „SOHZ“, avšak neznamená to a contrario, že by určité služby nemohly být kvůli své povaze považovány za „SOHZ“. Kromě toho, i když trh v oblasti mobilních platebních služeb úzce souvisí s novými technologiemi, nic mi neumožňuje tvrdit, že jeho cílem není uspokojování potřeb společnosti a nepředstavuje veřejný zájem, který má stát chránit, neboť tyto potřeby jsou nejen různorodé, ale zejména se stále vyvíjejí.

70.

Nicméně nehledě na povahu mobilních platebních služeb se domnívám, že tyto služby nemohou být v projednávané věci považovány za „SOHZ“.

71.

Argument Maďarska, podle něhož jsou dotčené mobilní platební služby neoddělitelně spojeny s veřejnou službou parkování, potvrzuje dle mého názoru skutečnost, že u mobilních platebních služeb nelze jednoznačně určit, zda mají samy o sobě rozměr obecného zájmu, nebo zda pod pojem „SOHZ“ spadají pouze nepřímo, prostřednictvím veřejné služby parkování. Jinými slovy, podle mého názoru k tomu, aby mohla být určitá činnost poskytování služeb považována za SOHZ, nestačí, že je tato činnost spojená s veřejnou službou.

72.

Tato analýza není zpochybněna argumenty, jež vzneslo Maďarsko s cílem prokázat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nejsou mobilní platební služby nadstandardními službami. Souhlasím s Maďarskem, že na základě skutečnosti, že maďarská právní úprava sama označuje dotčenou službu za „uživatelsky komfortní službu“ nelze dojít k závěru ohledně toho, zda odpovídající služba představuje SOHZ nebo nikoli, domnívám se však stejně jako Komise, že tato služba není pro občany nezbytná, ale je pouze alternativou k hotovostnímu placení. Na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, mobilní platba za parkovné není v tomto ohledu nutně jediným způsobem platby, který umožňuje stanovit výši parkovného podle skutečné doby stání. Ačkoli je pravda, že platební systém ex ante, prostřednictvím parkovacích hodin, neumožňuje stanovit výši parkovného podle skutečné doby stání, platební systém ex post, založený na systému parkovacích lístků takové stanovení umožnuje.

73.

Maďarsko mimoto tvrdí, že k vynětí poskytovaných služeb z působnosti právních ustanovení, které se na ně doposud vztahovaly, jej vedly důvody obecného zájmu, nikoli ekonomická hlediska. V tomto ohledu mám za to, že pokud jde o dotčené služby, vzbuzují nový systém mobilního placení a výsady přiznané Nemzeti Mobilfizetési pochybnosti ohledně odůvodnění maďarských orgánů.

74.

Na jedné straně je totiž třeba zdůraznit, že pojmy „výlučná práva“ a „SOHZ“ nelze zaměňovat zejména z toho důvodu, že udělení zvláštního nebo výlučného práva hospodářskému subjektu představuje pouze nástroj, který umožňuje tomuto subjektu, aby plnil úkol SOHZ, přičemž přidělení takového úkolu může rovněž spočívat v povinnosti uložené velkému počtu, nebo dokonce všem hospodářským subjektům činným na stejném trhu ( 26 ). Udělení výlučného práva jednomu subjektu tedy nutně neznamená, že je tento subjekt pověřený plněním úkolu SOHZ. Na druhé straně vede nový systém mobilního placení k monopolizaci velkoobchodního trhu, tedy trhu služeb poskytovaných dalším prodejcům mobilních platebních služeb na základě smluv uzavřených s poskytovateli parkovacích služeb nebo jiných veřejných služeb, ve prospěch státem ovládaného subjektu, kterému je umožněno poskytovat mobilní platební služby za parkovné buď přímo koncovým uživatelům, nebo prostřednictvím dalších prodejců, a to za poplatky stanovené nařízením vlády č. 356/2012.

75.

Tato pochybnost je posílena skutečností, že mobilní platební služba byla, jak Maďarsko připouští, předtím poskytována tržními silami.

76.

Připomínám, že zásah státu v oblasti SOHZ je obvykle odůvodněn selháním trhu, a daná služba tudíž nemůže být kvalifikována jako „SOHZ“, pokud jde o činnost, která je poskytována nebo může být poskytována uspokojivě podniky fungujícími za běžných tržních podmínek.

77.

V projednávaném případě je nesporné, že nedošlo k selhání trhu v tom smyslu, že by bylo třeba takto zavést mobilní platební službu. Fungování trhu však podle Maďarska nebylo uspokojivé a cílem vnitrostátního systému mobilního placení bylo pokrýt území celého státu a zajistit řádné fungování jednotného a interoperabilního systému.

78.

Komise naopak tvrdí, že dřívější fungování trhu bylo uspokojivé, zároveň však uznává, že trpělo nedostatky s ohledem na neexistenci jednotné standardizované a interoperabilní platformy.

79.

V této souvislosti a v daném kontextu mám za to, že pro účely prokázání existence skutečné potřeby veřejné služby a nezbytnosti plnění závazku veřejné služby nestačí, aby se členský stát dovolával neuspokojivého fungování trhu, ale musí prokázat, že daná služba nemůže být na trhu uspokojivě poskytována.

80.

Není sice nutné určit, zda by subjekty dříve působící na trhu, zejména EME, která měla na trhu vedoucí postavení, zajišťovaly s ohledem na jejich vlastní obchodní zájmy dotčené služby za stejných podmínek, jako jsou podmínky definované Maďarskem, avšak mám za to, že tento členský stát neprokázal, že uvedená služba nemůže být na trhu uspokojivě poskytována.

81.

Na jedné straně mám za to, že není vyloučeno, jak zdůraznila Komise, že za současného vývoje na jiných trzích povede rozvoj hospodářské soutěže mezi platformami služeb ke vzniku jednotných standardizovaných služeb. Na druhé straně se domnívám, že standardizace a interoperabilita mohly být též podpořeny a zavedeny legislativním nebo regulačním zásahem maďarských orgánů při současném zachování struktury hospodářské soutěže, a tedy bez přiznání výlučných práv subjektu ovládanému státem. Přestože uznávám, že udělení výlučného práva Nemzeti Mobilfizetési umožnilo zajistit interoperabilitu a standardizaci trhu, protože dříve používal každý poskytovatel mobilních platebních služeb vlastní systém, který nebyl propojen s ostatními systémy, mám za to, že Maďarsko mohlo dosáhnout stejného výsledku například podpořením vzájemného přístupu soutěžitelů do jejich systémů.

82.

S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr určil, že dotčené služby nepředstavují SOHZ.

83.

Pro účely rozhodnutí o výtkách, které primárně uvádí Komise, je třeba nejprve určit, zda vnitrostátní systém mobilního placení představuje „požadavek“ ve smyslu čl. 15 odst. 2 písm. d) a čl. 16 odst. 1 uvedené směrnice.

84.

Připomeňme, že zákon č. CC z roku 2011 a nařízení vlády č. 356/2012 vytvořily státní monopol v oblasti mobilních platebních služeb tím, že Nemzeti Mobilfizetési požívá výlučné právo na poskytování mobilních platebních služeb.

85.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že vnitrostátní systém mobilního placení představuje „požadavek“ ve smyslu čl. 15 odst. 2 písm. d) směrnice o službách, neboť v důsledku udělení výlučných práv Nemzeti Mobilfizetési je přístup k dané činnosti poskytování služeb vyhrazen jen pro určité poskytovatele.

86.

Vnitrostátní systém mobilního placení dále představuje požadavek ve smyslu čl. 16 odst. 1 uvedené směrnice, neboť výlučná práva a provozování celostátního systému mobilního placení formou státního monopolu nutně ovlivňují přístup na velkoobchodní trh mobilních plateb a přeshraniční poskytování služeb.

87.

Takové požadavky však nejsou nutně v rozporu s články 15 a 16 směrnice o službách.

88.

Z ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. d) a odst. 3 uvedené směrnice vyplývá, že pokud vnitrostátní právní pravidla vyhrazují přístup k dotyčné činnosti poskytování služeb určitým poskytovatelům z důvodu zvláštní povahy této činnosti, musí být takové omezení nediskriminační, nezbytné a přiměřené. Je proto třeba ověřit, zda je maďarská právní úprava opodstatněná naléhavými důvody obecného zájmu, které jsou způsobilé zaručit uskutečnění cíle obecného zájmu, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

89.

Ustanovení čl. 16 odst. 1 uvedené směrnice zakazuje dále členským státům podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území požadavky, které jsou diskriminační, nejsou nezbytné, tj. nejsou opodstatněny důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí, a nejsou přiměřené.

90.

K odůvodnění požadavků stanovených zákonem č. CC z roku 2011 a nařízením vlády č. 356/2012 se Maďarsko dovolává ochrany spotřebitelů, poctivosti obchodních transakcí, jakož i boje proti podvodům a šedé ekonomice.

91.

I když mohou být tyto důvody považovány za naléhavé důvody obecného zájmu ve smyslu čl. 15 odst. 3 směrnice o službách, je nicméně nutné konstatovat, že tyto důvody nejsou obsaženy mezi důvody uvedenými v čl. 16 odst. 1 této směrnice.

92.

V tomto ohledu, jak jsem již uvedl ( 27 ), mám za to, že článek 16 směrnice o službách, který upravuje volný pohyb služeb, provedl úplnou harmonizaci služeb spadajících do oblasti působnosti této směrnice. Z toho vyplývá, že soulad maďarské právní úpravy s čl. 16 odst. 1 směrnice o službách musí být přezkoumán z hlediska této směrnice, nikoli z hlediska primárního práva, a nelze se dovolávat důvodů, které nejsou uvedeny v článku 16 této směrnice, jako jsou některé naléhavé důvody obecného zájmu vyplývající z judikatury.

93.

V projednávané věci však není nutné určit, zda se Maďarsko může dovolávat důvodů, které nepatří mezi ty, na něž odkazuje čl. 16 odst. 1 směrnice o službách.

94.

Podle mého názoru totiž stačí konstatovat, že dotčené požadavky každopádně nesplňují, i s ohledem na uvedené cíle, požadavek přiměřenosti stanovený v čl. 15 odst. 3 a čl. 16 odst. 1 písm. c) této směrnice.

95.

Dosáhnout cílů, jichž se Maďarsko dovolává, tedy bylo možné opatřeními, jež by byla méně závazná a méně omezující svobodu usazování a svobodu volného pohybu služeb než opatření vyplývající z výše uvedených požadavků za předpokladu, že budou v souladu s právem Unie.

96.

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a zejména z vyjádření Maďarska vyplývá, že během postupu před zahájením soudního řízení sdělilo Maďarsko Komisi, že ačkoli je názoru, že fungování vnitrostátního systému mobilního placení není v rozporu se směrnicí o službách ani se Smlouvu o FEU, je připraveno upravit systém tak, že zavede systém koncesí. Je přitom zjevné, že takovýto systém koncesí na využívání platformy vnitrostátního systému mobilního placení, by umožnil řádné fungování tohoto systému při zachování hospodářské soutěže a menším narušení volného pohybu služeb a svobody usazování. Mám tudíž za to, že existovala jiná méně omezující opatření, která by umožnila dosáhnout stejného výsledku, a že požadavky plynoucí z maďarské právní úpravy překračují rámec toho, co je nezbytné k dosazení cílů, kterých se tento členský stát dovolává.

97.

Z výše uvedeného dle mého názoru vyplývá, že je třeba určit, že Maďarsko tím, že zavedlo a ponechalo v platnosti vnitrostátní systém mobilního placení upravený zákonem č. CC z roku 2011 a nařízením vlády č. 356/2012, jenž přiznáním výlučných práv Nemzeti Mobilfizetési zavedl monopol a brání vstupu na velkoobchodní trh mobilních plateb, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 15 a 16 směrnice o službách.

98.

Vzhledem k tomu, že navrhuji, aby výtkám, které Komise uplatnila primárně a které vycházejí z porušení článků 15 a 16 směrnice o službách, bylo vyhověno, není podle mého názoru nutné zkoumat výtky vycházející z porušení článků 49 a 56 SFEU, které Komise uplatnila podpůrně.

99.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala, aby byla Maďarsku uložena náhrada nákladů řízení, a Maďarsko nemělo ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

100.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: