–

za řeckou vládu par T. Papadopoulou, G. Papadaki a E. Tsaousi, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi M. Wilderspinem a A. Katsimerou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243).

2

Tato žádost byla předložena v rámci návrhu podaného Alessandrem Sponarem a Kalliopi-Chloi Xylina jménem jejich nezletilého dítěte, kterým se domáhají schválení odmítnutí dědictví určeného posledně uvedenému dítěti.

3

Bod 12 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 zní takto:

„Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.“

4

Článek 1 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se

[…]

2.   Věci uvedené v odst. 1 písm. b) se mohou zejména týkat

[…]

3.   Toto nařízení se nevztahuje na

[…]

[…]“

5

Článek 8 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecná příslušnost“, stanoví:

„1.   Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

2.   Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“

6

Článek 12 téhož nařízení, nadepsaný „Pokračování příslušnosti“, v odstavcích 1 až 3 uvádí:

„1.   Soudy členského státu příslušné podle článku 3 rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě,

[…]

2.   Soudní příslušnost podle odstavce 1 končí,

3.   Soudy členského státu jsou příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1, v případě, že

7

Na základě článku 797 Kodikas Politikis Dikonomias (občanský soudní řád) platí, že pokud nositel rodičovské zodpovědnosti požádá o schválení jménem nezletilého dítěte, je příslušný smírčí soud místa obvyklého bydliště nezletilého a rozhoduje podle pravidel upravujících nesporné řízení.

8

Z ustanovení čl. 748 odst. 2 ve spojení s článkem 750 občanského soudního řádu vyplývá, že opis návrhu na zahájení řízení musí být spolu s oznámením o stanovení data jednání doručen eisangeleas protodikon (státní zástupce působící při soudu prvního stupně, dále jen „státní zástupce“) v dané oblasti, který má právo účastnit se jednání před smírčím soudem.

9

Státní zástupce má v řízeních o nesporných věcech postavení „účastníka řízení“ a má právo učinit jakýkoliv procesní úkon, jako je podání opravných prostředků, bez ohledu na to, zda byl na jednání předvolán, nebo zda se ho účastnil.

10

Alessandro Saponaro a K.-Ch. Xylina, jednající jménem jejich nezletilého dítěte řecké státní příslušnosti, podali žádost u Eirinodikeio Lerou (smírčí soud v Lerosu, Řecko) o schválení odmítnutí dědictví po dědovi z matčiny strany (dále jen „zůstavitel“) tohoto dítěte.

11

Zůstavitel zemřel dne 10. května 2015, aniž zanechal závěť. Ke dni úmrtí pobýval v Řecku. Pozůstalost zahrnovala automobil a loď, které se nacházejí v tomto členském státě, přičemž jejich celková hodnota činí 900 eur. Kromě toho byl zůstavitel odsouzen za pokus trestného činu podvodu a jeho dědicům hrozilo, že by poškozený mohl proti nim podat občanskoprávní žalobu na náhradu škody.

12

Z tohoto důvodu manželka a dcery zůstavitele, tj. bába, matka a tety nezletilého dítěte již odmítly dědictví a otec a matka tohoto dítěte požádali o schválení odmítnutí dědictví jménem tohoto dítěte, které je dalším dědicem v pořadí.

13

Alessandro Saponaro a K.-Ch. Xylina, jakož i jejich nezletilé dítě mají obvyklé bydliště v Římě (Itálie).

14

Eirinodikeio Lerou (smírčí soud v Lerosu) si klade otázku ohledně příslušnosti řeckých soudů k rozhodování o žádosti rodičů, a konkrétně ohledně možného pokračování příslušnosti na základě čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003.

15

Za těchto podmínek se Eirinodikeio Lerou (smírčí soud v Lerosu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„V případě, že je žádost o schválení odmítnutí dědictví podána k řeckému soudu rodiči nezletilého dítěte, jehož obvyklé bydliště se nachází v Itálii, a pro účely určení, zda je pokračování příslušnosti v souladu s čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003:

16

Úvodem je třeba zkoumat, zda se nařízení č. 2201/2003 použije na určení příslušného soudu v takové situaci, jako je situace v původním řízení. Tato situace totiž vyvstala v rámci dědění. Jak je přitom uvedeno v čl. 1 odst. 3 písm. f) nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se nevztahuje na dědictví.

17

V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl v rozsudku ze dne 6. října 2015, Matoušková (C‑404/14, EU:C:2015:653, bod 31), že skutečnost, že o takové opatření, jako je schválení dědické dohody opatrovnickým soudem, která byla uzavřena jménem nezletilých dětí, je požádáno v rámci dědického řízení, nemůže být považována za určující k tomu, aby toto opatření spadalo do dědického práva. Nutnost získat schválení opatrovnického soudu je přímým důsledkem osobního stavu a způsobilosti nezletilých dětí a představuje opatření k ochraně dítěte spojené se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) nařízení č. 2201/2003.

18

Stejně tak je třeba konstatovat, že žádost o schválení odmítnutí dědictví podaná rodiči jménem jejich nezletilého dítěte se týká osobního stavu a právní způsobilosti osoby a nespadá do dědického práva.

19

Z toho vyplývá, že takováto žádost nespadá do dědického práva, nýbrž do oblasti rodičovské zodpovědnosti, a že tudíž položená otázka musí být zkoumána z hlediska nařízení č. 2201/2003.

20

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda v takové situaci, jako je situace v původním řízení, kdy rodiče nezletilého dítěte, kteří mají spolu se svým dítětem obvyklé bydliště v členském státě, podali jménem tohoto dítěte žádost o schválení odmítnutí dědictví u soudu jiného členského státu, musí být čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 vykládán v tom smyslu, že jsou splněny podmínky pro pokračování příslušnosti ve prospěch soudu tohoto jiného členského státu podle tohoto ustanovení, a zejména nejlepší zájem dítěte, pokud byla žádost podána společně rodiči tohoto dítěte u uvedeného soudu, státní zástupce, který je ze zákona účastníkem dotčeného řízení podle použitelného vnitrostátního práva, nepodal námitku proti tomuto pokračování příslušnosti a bydliště zůstavitele v době jeho úmrtí, jakož i jeho majetek, který je předmětem dědictví, se nachází v tomto jiném členském státě.

21

Tato otázka se tedy týká zaprvé pojmu „přijetí příslušnosti výslovně či jiným jednoznačným způsobem“, zadruhé výrazu „všechny strany řízení v době zahájení řízení“ a zatřetí pojmu „zájem dítěte“, jež jsou uvedeny v čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003.

22

Podle čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 musí být příslušnost soudu podle tohoto ustanovení přijata výslovně či jiným jednoznačným způsobem.

23

Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, L (C‑656/13, EU:C:2014:2364, bod 56), uvedené ustanovení vyžaduje, aby byla prokázána existence výslovné nebo přinejmenším jednoznačné shody ohledně prorogace příslušnosti mezi všemi účastníky řízení.

24

Taková shoda neexistuje, pokud je řízení u soudu zahájeno pouze z podnětu jednoho z účastníků řízení a druhý účastník řízení později učiní u téhož soudu právní úkon, avšak za účelem zpochybnění jeho příslušnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, L, C‑656/13, EU:C:2014:2364, bod 57).

25

Naproti tomu je třeba konstatovat, že pokud oba rodiče nezletilého dítěte podají společnou žádost u téhož soudu, vyjadřují tutéž vůli zahájit řízení u tohoto soudu, a tím svůj souhlas s volbou příslušného soudu. Při neexistenci jiných údajů, které by tomuto zjištění mohly odporovat, je toto přijetí třeba považovat za „jednoznačné“ ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003.

26

Pokud jde o výraz „všechny strany řízení v době zahájení řízení“, je třeba zkoumat, zda státní zástupce, který je ze zákona účastníkem řízení podle vnitrostátního práva, je rovněž „stranou řízení“ ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003. Předkládající soud upřesňuje, že státní zástupce jedná jako zástupce státu a v obecném zájmu a v případě žádosti o schválení odmítnutí dědictví jménem nezletilého dítěte se obecný zájem shoduje se zájmem dítěte.

27

V této souvislosti je třeba s ohledem na bod 12 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 připomenout, že případ příslušnosti upravený v čl. 12 odst. 3 tohoto nařízení je výjimkou z kritéria blízkosti, podle kterého přísluší rozhodovat o návrzích ve věcech rodičovské zodpovědnosti k tomuto dítěti především soudům členského státu obvyklého bydliště dítěte a které je vyjádřeno v čl. 8 odst. 1 uvedeného nařízení. Smyslem této výjimky je přiznat účastníkům řízení ve věcech rodičovské zodpovědnosti určitou autonomii při zdůraznění, že podmínka, podle níž musí být příslušnost soudů, u nichž byl podán návrh, přijata všemi stranami řízení jednoznačně, musí být vykládána striktně (rozsudek ze dne 21. října 2015, Gogova, C‑215/15, EU:C:2015:710, bod 41).

28

Jak uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska, je třeba zdůraznit použití slova „všechny“ ve výrazu „všechny strany řízení“, který musí být porovnán s přesnějšími výrazy „manželé “ nebo „nositelé rodičovské zodpovědnosti“ uvedenými v čl. 12 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Unijní normotvůrce použil pojem zahrnující všechny účastníky řízení ve smyslu vnitrostátního práva.

29

Je tedy třeba konstatovat, že státní zástupce, který má podle vnitrostátního práva postavení účastníka řízení v takových řízeních, jako je původní řízení, a který zastupuje zájmy dítěte, je účastníkem řízení ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003. Proto jeho námitky vůči pokračování příslušnosti nelze ponechat bez povšimnutí.

30

Pokud jde o datum, kdy musí účastníci řízení příslušnost přijmout, a sice datum, kdy je řízení u soudu zahájeno, z článku 16 nařízení č. 2201/2003 vyplývá, že toto datum odpovídá v zásadě datu, kdy byly návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost podány k soudu (rozsudky ze dne 1. října 2014, E., C‑436/13, EU:C:2014:2246, bod 38, a ze dne 12. listopadu 2014, L, C‑656/13, EU:C:2014:2364, bod 55).

31

Skutečnosti nastalé po datu, kdy bylo zahájeno řízení u soudu, však mohou dokazovat, že k přijetí ve smyslu čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 k tomuto datu nedošlo. Soudní dvůr tak v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, L (C‑656/13, EU:C:2014:2364, body 56 a 57) konstatoval, že existence výslovného nebo přinejmenším jednoznačného souhlasu ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být zjevně dána, pokud je řízení u dotčeného soudu zahájeno pouze z podnětu jednoho z účastníků řízení a později druhý účastník tohoto řízení při prvním úkonu, který mu náleží v rámci tohoto řízení, zpochybní příslušnost jednajícího soudu.

32

Obdobně v situaci, kdy je státní zástupce podle použitelného vnitrostátního práva ze zákona považován za účastníka řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti, brání námitka, kterou tato strana ve vztahu k volbě soudu provedené rodiči dotyčného dítěte podala poté, co bylo zahájeno řízení u soudu, uznání přijetí příslušnosti všemi stranami řízení k tomuto datu. Naproti tomu při neexistenci takové námitky lze souhlas této strany považovat za implicitní a podmínku přijetí příslušnosti jiným jednoznačným způsobem všemi účastníky řízení v době zahájení řízení lze považovat za splněnou.

33

Z článku 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 vyplývá, že využití prorogace příslušnosti nemůže být v žádném případě v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a že dodržení této podmínky musí být ověřeno v každém jednotlivém případě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, L, C‑656/13, EU:C:2014:2364, body 49 a 58).

34

V rozsudku ze dne 27. října 2016, D. (C‑428/15, EU:C:2016:819, bod 58), týkajícím se výkladu článku 15 nařízení č. 2201/2003, který se věnuje postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu, Soudní dvůr rozhodl, že požadavek, že postoupení musí být v nejlepším zájmu dítěte, znamená, že se příslušný soud s ohledem na konkrétní okolnosti věci ujistí, zda jím zamýšlené postoupení věci soudu jiného členského státu nemůže mít nepříznivý dopad na situaci dotyčného dítěte.

35

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že bod 12 odůvodnění nařízení č. 2201/2003, který stanoví, že pravidla pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, výslovně zmiňuje možnost, aby soudy jiného členského státu, než ve kterém má dítě obvyklé bydliště, byly příslušné, pokud se tak nositelé rodičovské zodpovědnosti dohodli.

36

V projednávaném případě se rodiče dítěte dohodli. Navíc kromě státní příslušnosti dítěte, kterou je státní příslušnost členského státu, ve kterém se nachází zvolený soud, předkládající soud uvádí, že se bydliště zůstavitele v době jeho úmrtí, jakož i jeho majetek, který je předmětem dědictví, nacházely v tomto členském státě. Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že tomu tak bylo i v případě dluhů váznoucích na pozůstalosti.

37

Tyto prvky posilují vztah dítěte k členskému státu, ve kterém se nachází zvolený soud, a – jak uvedl generální advokát v bodě 72 svého stanoviska – vytvářejí pro tento soud dobré předpoklady k posouzení kontextu odmítnutí dědictví jménem dítěte.

38

Kromě toho předkládající soud neuvedl nic, z čeho by vyplývalo, že podání návrhu k soudu zvoleného rodiči by jakkoliv poškozovalo zájmy dítěte. Konkrétně z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že samotný státní zástupce, který je povinen chránit zájem dítěte, nepodal námitku proti této volbě.

39

V takovém kontextu umožňují skutečnosti uvedené předkládajícím soudem, které zdůrazňují vztah dítěte k členskému státu, ve kterém se nachází zvolený soud, učinit závěr, že podmínka týkající se zohlednění nejlepšího zájmu dítěte je splněna.

40

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, kdy rodiče nezletilého dítěte, kteří mají spolu se svým dítětem obvyklé bydliště v členském státě, podali jménem tohoto dítěte žádost o schválení odmítnutí dědictví u soudu jiného členského státu, musí být čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 vykládán v tom smyslu, že:

41

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

V takové situaci, jako je situace v původním řízení, kdy rodiče nezletilého dítěte, kteří mají spolu se svým dítětem obvyklé bydliště v členském státě, podali jménem tohoto dítěte žádost o schválení odmítnutí dědictví u soudu jiného členského státu, musí být čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 vykládán v tom smyslu, že: