1. 

Ve stanovisku ve věci Menci ( 2 ), které je předneseno současně s tímto stanoviskem, se zabývám otázkou, do jaké míry lze použít zásadu ne bis in idem v případech, kdy právní předpisy některých členských států umožňují kumulaci správních a trestních sankcí, jimiž má být trestáno nezaplacení DPH. Stejné otázky se týká i toto řízení o předběžné otázce, avšak tentokrát se jednání, za něž je uložena dvojí sankce, týká oblasti „zneužívání trhu“, jež zahrnuje neoprávněné používání informací ze strany zasvěcených osob a manipulaci s trhem.

2. 

Harmonizace správních sankcí byla v této oblasti zajištěna prostřednictvím směrnice 2003/6/ES ( 3 ), která byla následně zrušena nařízením (EU) č. 596/2014 ( 4 ). Posledně jmenovaným nařízením byl v plném rozsahu harmonizován systém správních sankcí, přičemž trestní sankce, jež mohou členské státy za toto jednání uložit, byly harmonizovány současně také směrnicí 2014/57/EU ( 5 ), byť pouze částečně ( 6 ).

3.

Protokol č. 7 k EÚLP, který byl podepsán ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984 (dále jen „protokol č. 7“), upravuje v článku 4 „právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“, a sice následujícími slovy:

„1.   Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2.   Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

3.   Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.“

4.

Článek 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví:

„Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“

5.

Článek 52 upravuje působnost a výklad práv a zásad uvedených v Listině následujícím způsobem:

„1.   Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

[…]

3.   Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

4.   Pokud tato listina uznává základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, musí být tato práva vykládána v souladu s těmito tradicemi.

[…]

6.   K vnitrostátním právním předpisům a zvyklostem musí být plně přihlíženo tak, jak je stanoveno v této listině.

[…]“

6.

Bod 38 odůvodnění stanoví:

„Aby bylo zajištěno, že rámec Společenství proti zneužívání trhu je dostatečný, mělo by být každé porušení zákazů nebo povinností stanovených podle této směrnice odhaleno a postihnuto. Za tímto účelem by měly být sankce dostatečně odrazující a přiměřené závažnosti protiprávního jednání a dosaženému zisku a měly by se používat důsledně.“

7.

Článek 5 stanoví:

„Členské státy zakáží všem provádět manipulace s trhem.“

8.

Článek 14 odst. 1 stanoví:

„Aniž je dotčeno právo členského státu ukládat tresty, zajišťují členské státy v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy, aby mohla být přijata vhodná správní opatření nebo ukládány správní sankce proti osobám odpovědným za porušení opatření přijatých k provedení této směrnice. Členské státy zajistí, aby tato opatření byla účinná, přiměřená a odrazující.“

9.

Bod 71 odůvodnění zní:

„[…] by měl být stanoven soubor správních sankcí a jiných správních opatření, které zajistí jednotný přístup v členských státech a posílí jejich odrazující účinek. Příslušné orgány by měly mít možnost zakazovat výkon činnosti vedoucích pracovníků investičních podniků. Sankce ukládané ve specifických případech by měly být ve vhodných případech stanoveny s přihlédnutím k faktorům, jako je vrácení všech zjištěných finančních výhod, závažnost a trvání porušení pravidel, různé přitěžující a polehčující faktory a měly by mít odstrašující účinek a případně by mohly zahrnovat zmírnění sankce v případě spolupráce s příslušným orgánem. Skutečná výše správních pokut uložených v konkrétním případě může dosáhnout maximální úrovně stanovené tímto nařízením nebo vyšší úrovně stanovené vnitrostátními právními předpisy ve velmi závažných případech porušení, zatímco pokuty výrazně nižší než maximální úroveň mohou být použity v méně závažných případech porušení nebo v případě urovnání. Toto nařízení nebrání členským státům stanovit vyšší úrovně správních sankcí a jiných správních opatření.“

10.

V bodě 72 odůvodnění je uvedeno toto:

„Ačkoli nic nebrání členským státům stanovit za stejná porušení správní a trestní sankce, členské státy by neměly mít povinnost stanovit pravidla pro správní sankce v případě porušení tohoto nařízení, pokud je stejné porušení předmětem trestní sankce do 3. července 2016 podle vnitrostátního práva. V souladu s vnitrostátním právem nejsou členské státy povinny ukládat za stejný přestupek správní i trestní sankce, avšak mohou tak učinit, pokud to umožňují vnitrostátní právní předpisy. Zachováním trestních sankcí namísto správních sankcí za porušení tohoto nařízení nebo směrnice 2014/57/EU by však neměla být omezena či jinak ovlivněna schopnost příslušných orgánů příslušných včas spolupracovat a mít přístup k informacím a vyměňovat si informace s orgány příslušnými k řešení a příslušnými orgány v jiných členských státech, a to ani po postoupení daného případu porušení příslušným soudním orgánům k trestnímu stíhání.“

11.

Bod 77 odůvodnění zní takto:

„Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie (dále jen ‚Listina‘). Toto nařízení by proto mělo být vykládáno a používáno v souladu s těmito právy a zásadami. […]“

12.

Článek 15 stanoví:

„Je zakázáno provádět manipulaci s trhem nebo se o ni pokoušet.“

13.

Článek 12 definuje jednání zakládající manipulaci s trhem následujícími slovy:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se jako manipulace s trhem označují následující činnosti:

14.

Článek 30 upravuje správní sankce a jiná správní opatření takto:

„1.   Aniž jsou dotčeny trestní sankce a aniž jsou dotčeny dohledové pravomoci příslušných orgánů v souladu s článkem 23, členské státy poskytnou v souladu s vnitrostátním právem příslušným orgánům pravomoc přijmout příslušné správní sankce a jiná správní opatření v případě alespoň těchto porušení:

Členské státy mohou rozhodnout, že nestanoví pravidla pro správní sankce podle prvního pododstavce, pokud jsou k 3. červenci 2016 porušení uvedená v prvním pododstavci písm. a) a b) již předmětem trestních sankcí podle jejich vnitrostátních právních předpisů. V takovémto případě členské státy oznámí Komisi a orgánu ESMA podrobně příslušné části jejich trestněprávních předpisů.

Do 3. července 2016 oznámí členské státy Komisi a orgánu ESMA podrobně předpisy uvedené v prvním a druhém pododstavci. Členské státy oznámí Komisi a orgánu ESMA neprodleně také všechny jejich následné změny.

2.   Členské státy v souladu s vnitrostátním právem zajistí, aby v případě porušení uvedených v odst. 1 prvním pododstavci písm. a) měly příslušné orgány pravomoc ukládat alespoň následující správní sankce a přijmout alespoň následující správní opatření:

[…]“

15.

Body 22, 23 a 27 odůvodnění zní takto:

[…]

16.

Článek 5 stanoví:

„1.   Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby manipulace s trhem podle odstavce 2 byla trestným činem alespoň v závažných případech a pokud byla spáchána úmyslně.

2.   Pro účely této směrnice se manipulací s trhem rozumějí tyto činnosti:

17.

Článek 7 stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby za trestné činy uvedené v článcích 3 až 6 bylo možné uložit účinné, přiměřené a odrazující trestní sankce.

2.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby trestné činy uvedené v článcích 3 a 5 podléhaly trestům odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyř let.

3.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby trestný čin uvedený v článku 4 podléhal trestu odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dvou let.“

18.

Legislativní nařízení č. 58/1998, Testo unico delle disposizioni in materia di intermediazione finanziaria (konsolidované znění zákona o finančním zprostředkování; dále jen „TUF“), stanoví v čl. 185 odst. 1 a 2 toto:

„1.   Každý, kdo šíří nepravdivé zprávy nebo uskuteční fiktivní transakce nebo se dopustí jiného klamavého jednání způsobilého vyvolat výraznou změnu ceny finančních nástrojů, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až šest let a peněžitým trestem ve výši dvacet tisíc až pět milionů eur.

2.   Pokud se peněžitý trest jeví i přes uplatnění horní hranice jako nedostačující s ohledem na význam protiprávního jednání, na osobní vlastnosti osoby, která se tohoto jednání dopustila, nebo na hodnotu získaného výsledku či výhody, soud může výši peněžitého trestu zvýšit až na trojnásobek nebo na částku odpovídající desetinásobku hodnoty výsledku či zisku dosaženého porušením pravidel.“

19.

Článek 187b odst. 1 TUF ( 7 ) stanoví:

„Aniž jsou dotčeny trestní sankce, pokud je skutek trestným činem, je potrestán správní sankcí ve výši sto tisíc až dvacet pět milionů eur každý, kdo prostřednictvím sdělovacích prostředků, včetně internetu, nebo jakýmikoli jinými prostředky informací, šíří nepravdivé nebo zavádějící informace, signály nebo zprávy, které vydávají nebo jsou způsobilé vydávat nesprávné nebo zavádějící signály týkající se finančních nástrojů.“

20.

Článek 187b odst. 3 písm. c) TUF stanoví, že s výhradou uplatnění trestních sankcí v případě skutků, které zakládají trestný čin, se uplatní stejné peněžité správní sankce na každého, kdo uskuteční „transakce nebo příkazy k obchodování, které využívají smyšlené prostředky nebo jakoukoli jinou formu klamání nebo lsti“.

21.

Článek 187k odst. 1 TUF zní takto:

„Správní řízení v prvním stupni a správní řízení o odporu podle článku 187f nemohou být přerušena z důvodu probíhajícího trestního řízení, jehož předmětem jsou stejné skutky nebo skutky, na jejichž vyšetření závisí příslušné konečné rozhodnutí.“

22.

Článek 187l odst. 1 TUF stanoví:

„Jestliže byla pro stejný skutek uložena pachateli nebo právnické osobě správní pokuta na základě článku 187f […], vymáhání peněžitého trestu a peněžité sankce vyplývající z trestného činu je omezeno na část přesahující částku vybranou orgánem veřejné správy.“

23.

Článek 649 („Zákaz druhého řízení“) codice di procedura penale (trestní řád) stanoví:

„Aniž jsou dotčena ustanovení čl. 69 odst. 2 a článku 345, obžalovaný zproštěný obžaloby nebo odsouzený na základě rozsudku nebo trestního příkazu, proti nimž není možné odvolání, nemůže být opětovně podroben trestnímu řízení za stejný skutek, a to ani v případě, že je tento skutek posuzován odlišně co do právní kvalifikace, stupně závažnosti nebo okolností.“

24.

Dne 9. září 2007 uložila Commissione Nazionale per le Società e la Borsa (Národní komise pro trh cenných papírů; dále jen „Consob“) Stefanovi Ricuccimu a dvěma dalším společnostem ve správě výše jmenovaného (Magiste International SA a Garlsson Real Estate SA), které jsou zavázány společně a nerozdílně, správní pokutu ve výši 10200000 eur. Jednání přičítané výše jmenovaným, k němuž došlo v roce 2005, bylo kvalifikováno jako manipulace s trhem ve smyslu čl. 187b odst. 3 písm. c) a čl. 187d odst. 1 TUF.

25.

Stefano Ricucci a obě společnosti napadli tuto správní sankci před Corte di appello di Roma (Odvolací soud v Římě, Itálie), který ji rozsudkem ze dne 2. ledna 2009 snížil na 5000000 eur.

26.

Proti výše uvedenému rozsudku podali všichni dotčení účastníci řízení kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud). Konkrétně S. Ricucci ve svém kasačním opravném prostředku uvedl, že za zásadní údaj považuje skutečnost, že byl již za stejné skutky odsouzen pravomocným trestním rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, který vydal Tribunale di Roma (Soud v Římě, Itálie).

27.

Proti S. Ricuccimu bylo totiž souběžně zahájeno trestní řízení za stejné skutky ( 8 ), za které byla uložena sankce ve správním řízení. Toto trestní řízení bylo ukončeno dne 10. prosince 2008 vydáním rozsudku o schválení dohody o vině a trestu, jímž Tribunale di Roma (Soud v Římě) uložil S. Ricuccimu trest odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, který byl snížen s ohledem na volbu postupu na tři roky, a kromě toho ještě několik vedlejších sankcí ( 9 ). Zmíněný trest poté zanikl na základě milosti podle zákona č. 241/06.

28.

Trestní rozsudek ze dne 10. prosince 2008 nabyl právní moci dne 11. září 2009, poté, co Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud) zamítl kasační opravný prostředek, který byl proti němu podán.

29.

V rámci projednávání kasačního opravného prostředku podaného proti rozsudku ze dne 2. ledna 2009 postoupil Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud) věc Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie), aby rozhodl o ústavnosti čl. 187b odst. 1 TUF.

30.

Corte costituzionale (Ústavní soud) nicméně prohlásil v rozsudku č. 102 ze dne 12. května 2016, že otázka ústavnosti je nepřípustná ( 10 ). S ohledem na toto rozhodnutí vysvětluje předkládající soud v předkládacím rozhodnutí, že neexistence ustanovení vnitrostátního práva, jež by zásadu ne bis in idem rozšířila i na vztahy mezi trestními sankcemi a správními sankcemi trestní povahy, je patrně v rozporu se zásadami unijního práva. Na základě nadnárodních zásad totiž není přípustné, aby existovala dvoukolejnost a potažmo možnost kumulovat trestní a správní sankce uplatněné v různých řízeních, jestliže má správní sankce trestní povahu.

31.

Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud) má tudíž za to, že pokud bylo po vydání trestního rozsudku proti S. Ricuccimu zahájeno správní řízení a bylo v něm vydáno rozhodnutí, ve světle rozsudku Soudního dvora ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson ( 11 ), a judikatury ESLP [rozsudky ze dne 4. března 2014, Grande Stevens a další v. Itálie (CE:ECHR:2014:0304JUD001864010), ze dne 20. května 2014, Nykänen v. Finsko (CE:ECHR:2014:0520JUD001182811), ze dne 27. listopadu 2014, Lucky Dev v. Švédsko (CE:ECHR:2014:1127JUD000735610), a ze dne 10. února 2009, Zolotukhin v. Rusko (CE:ECHR:2009:0210JUD001493903)] může být tato skutečnost považována za porušení zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny.

32.

Za těchto okolností byly Soudnímu dvoru položeny následující předběžné otázky:

33.

Písemná vyjádření předložily Consob a vlády Itálie, Německa a České republiky, jakož i Komise.

34.

Jednání konaného dne 30. května 2017, které bylo společné pro věc Menci (C‑524/15) a pro spojené věci Di Puma (C‑596/16) a Consob (C‑597/16), se zúčastnili zástupci Sr. Ricucciho a vlád Itálie a Německa, jakož i Komise.

35.

Dříve než navrhnu odpovědi na obě předběžné otázky, považuji za vhodné uvést dvě poznámky. Zaprvé nelze pochybovat o použitelnosti článku 50 Listiny na projednávanou věc, neboť vnitrostátní právní předpisy v oblasti zneužívání trhu, na základě nichž byly uloženy sporné sankce, přijal italský stát za účelem provedení směrnice 2003/6 do italského právního řádu.

36.

Je totiž třeba připomenout, že působnost Listiny, pokud jde o jednání členských států, je definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo. Základní práva zaručená Listinou musí být dodržována při používání vnitrostátních právních předpisů, jež jsou výrazem unijních právních předpisů nebo z nich vycházejí ( 12 ). Na druhou stranu nemá Soudní dvůr pravomoc k tomu, aby rozhodl o právní situaci, která do této oblasti nespadá, a ustanovení Listiny nejsou sama o sobě dostatečná k tomu, aby takovou pravomoc odůvodnila ( 13 ).

37.

Druhá poznámka se týká skutečnosti, že italský zákonodárce se v roce 2005 rozhodl zavést dvoukolejný systém řízení a sankcí (správních a trestních) pro nápravu zneužívání trhu na základě směrnice 2003/6.

38.

Jak uvádí předkládající soud, tento dvoukolejný systém vycházející ze správního a trestního řízení (doppio binario sanzionatorio) je s ohledem na své vlastnosti jen stěží slučitelný se zásadou ne bis in idem stanovenou v článku 50 Listiny. Pokud by takový systém zavedla směrnice 2003/6, bylo by nutné poukázat na její možnou neplatnost, a to právě z důvodu případného porušení článku 50 Listiny.

39.

Domnívám se nicméně, že směrnice 2003/6 neukládá členským státům povinnost zavést za účelem nápravy tohoto druhu protiprávního jednání dvoukolejný systém vycházející ze správního i trestního řízení. Nemám tudíž za to, že by byla tato směrnice neslučitelná s článkem 50 Listiny ( 14 ).

40.

Ve světle výše uvedených poznámek se budu zabývat zaprvé unijními právními předpisy upravujícími zneužívání trhu, a to ve světle zásady ne bis in idem, a poté s využitím syntetické metody upřesním působnost článku 50 Listiny. Nakonec navrhnu způsob, jakým by měly být zodpovězeny obě otázky položené předkládajícím soudem.

41.

Směrnice 2003/6 zakazuje zneužívání trhu s cílem zajistit integritu unijních finančních trhů a zvýšit důvěru investorů. Investorům musí být zaručeno, že budou vykonávat činnost za rovných podmínek a budou chráněni zejména před neoprávněným používáním důvěrných informací ( 15 ).

42.

Článek 14 odst. 1 směrnice 2003/6 požaduje, aby státy ukládaly za výše uvedené protiprávní jednání sankce, které jsou dostatečně odrazující, účinné a přiměřené ( 16 ). Neukládá jim sice povinnost ukládat původcům obchodování zasvěcených osob pouze sankce trestní povahy, avšak tuto možnost nezakazuje. Soudní dvůr dospěl dokonce k závěru, že „[s] ohledem na povahu dotčených porušení, jakož i na stupeň závažnosti sankcí, které za tato porušení mohou být uloženy, mohou však takové sankce pro účely uplatnění EÚLP být kvalifikovány jako tresty“ ( 17 ).

43.

Směrnice 2003/6 neodkazuje na zásadu ne bis in idem ani na nutnost upravit ve světle této směrnice vztahy mezi správními nápravnými opatřeními a trestním stíháním zneužívání trhu. Z tohoto mlčení nelze nicméně vyvodit, že by směrnice podporovala dvoukolejný systém nápravy takového jednání. Směrnice přiznává členským státům značnou volnost, pokud jde o uspořádání vztahu mezi těmito správními a trestními sankcemi, a nevyžaduje od nich, aby zavedly mechanismy, jimiž zajistí dodržování zásady ne bis in idem s cílem zabránit dvojím řízením a dvojímu ukládání sankcí.

44.

Sekundární unijní právo v oblasti zneužívání trhu bylo zásadně změněno přijetím nařízení č. 596/2014 (které nahradilo směrnici 2003/6) a směrnice 2014/57, která zajišťuje harmonizaci trestních sankcí, jež mohou členské státy uložit za tento druh jednání. Výše uvedené právní předpisy jsou sice z již vysvětlených časových důvodů na projednávanou věc nepoužitelné, avšak přesto mohou v tomto ohledu sloužit jako zdroj užitečných poznatků.

45.

Pokud jde o správní opatření, nařízení č. 596/2014 výrazně posiluje pravomoci vnitrostátních orgánů v oblasti dohledu, vyšetřování a ukládání sankcí. Konkrétně čl. 30 odst. 2 tohoto nařízení přiznává členským státům pravomoc „přijmout příslušné správní sankce a jiná správní opatření“, které jsou zvláště závažné ( 18 ).

46.

V některých případech se nicméně může stát, že tyto sankce, přestože jsou z formálního hlediska kvalifikovány jako správní, mají z věcného hlediska trestní povahu, v souladu s kritérii Engel, jež byla vyvozena z judikatury ESLP ( 19 ) a uplatněna Soudním dvorem v rozsudcích Bonda ( 20 ) a Åkerberg Fransson ( 21 ). Jak jsem již uvedl výše, Soudní dvůr v rozsudku Spector Photo Group a Van Raemdock uznal, že sankce tohoto druhu mohou být kvalifikovány jako tresty, a to vzhledem ke své závažnosti a k povaze porušení, za něž jsou uloženy ( 22 ).

47.

A právě tato okolnost (tj. okolnost, že některé ze správních sankcí uvedených v nařízení č. 596/2014 mají ve skutečnosti povahu trestu) vyvolává z hlediska zásady ne bis in idem pochybnosti o slučitelnosti s trestními sankcemi použitelnými na stejné skutky zakládající zneužívání trhu ve smyslu směrnice 2014/57.

48.

Nařízení č. 596/2014 se k této záležitosti výslovně nevyjadřuje. Článek 30 odst. 1 druhý pododstavec tohoto nařízení opravňuje členské státy k tomu, aby do 3. července 2016 rozhodly, že nestanoví pravidla pro správní sankce, pokud jsou již dotčená porušení předmětem trestních sankcí podle jejich vnitrostátních právních předpisů. V takovém případě musí oznámit relevantní trestněprávní předpisy Komisi a Evropskému úřadu pro cenné papíry a trhy ( 23 ).

49.

Směrnice 2014/57 na rozdíl od nařízení č. 596/2014 na zásadu ne bis in idem výslovně odkazuje v bodech 23 a 27 odůvodnění, jejichž znění je uvedeno výše ( 24 ). Závazně stanoví, že je nutné, aby ukládání trestních sankcí (podle téže směrnice) a správních sankcí (podle nařízení č. 596/2014) „nevedlo k porušení zásady ne bis in idem“.

50.

Navzdory těmto výslovným odkazům je však pravda, že ustanovení směrnice 2014/57 nezavádějí žádný konkrétní mechanismus, který by měl zabránit tomu, aby kumulace trestních a správních sankcí vedla k porušení zásady ne bis in idem. Je věcí členských států, aby při provedení této směrnice do svých vnitrostátních právních řádů zaručily, že nebude docházet ke dvojímu trestání za stejné skutky.

51.

Každopádně platí, že pokud je pro nápravu zneužívání trhu nadále používán dvoukolejný systém, tj. systém správního i trestního řízení, je nezbytné, aby vnitrostátní právní řády zavedly přiměřené procesní mechanismy, jež zabrání dvojímu vedení řízení a zaručí, že za stejné skutky bude příslušná osoba stíhána a trestána pouze jednou ( 25 ).

52.

Ve stanovisku ve věci Menci jsem se ve značném rozsahu zabýval úvahami, které se týkaly:

53.

Mám za to, že výše uvedené úvahy lze mutatis mutandis vztáhnout i na výklad rozsahu ochrany, kterou poskytuje článek 50 Listiny, pokud jde o dvojí vedení řízení a souběžné ukládání trestních a správních sankcí za stejný skutek, který lze kvalifikovat jako zneužívání trhu. Odkazuji proto na již zmíněné úvahy.

54.

Předkládající soud se prostřednictvím své první předběžné otázky táže, zda článek 50 Listiny umožňuje zahájit správní řízení za účelem uložení sankce pachateli nedovolené manipulace s trhem, pokud již byla tato osoba za stejný skutek pravomocně odsouzena v trestním řízení.

55.

K uplatnění zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny je nezbytné splnění čtyř podmínek: 1) totožnost stíhané nebo trestané osoby; 2) totožnost skutků, které jsou předmětem řízení (idem); 3) dvojí vedení sankčních řízení (bis); a 4) konečná povaha některého z obou rozhodnutí.

56.

Předkládající soud nepochybuje o totožnosti stíhané osoby ani o konečné povaze trestního odsouzení. Z údajů obsažených v předkládacím rozhodnutí a z ostatních informací poskytnutých účastníky řízení vyplývá, že S. Ricucci byl dvakrát stíhán a dvakrát potrestán, a to v trestním a ve správním řízení. Jak jsem již uvedl výše, rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 uložil Tribunale di Roma (Soud v Římě) jmenovanému trest odnětí svobody ( 32 ), který nabyl právní moci dne 11. září 2009. Správní sankce (pokuta ve výši 10200000 eur, která byla následně snížena na polovinu), kterou uložila jmenovanému Consob, je dosud projednávána v řízení vedeném před Corte suprema di casazzione (Nejvyšší soud), v němž vyvstala projednávaná předběžná otázka.

57.

Pochybnosti předkládajícího soudu se tudíž soustředí na zbývající dva prvky zásady ne bis in idem, a sice na totožnost skutků (idem) a na opakování řízení (bis).

58.

Jak jsem již vysvětlil ve stanovisku předneseném ve věci Menci ( 33 ), z judikatury Soudního dvora, zvláště pak z judikatury týkající se článku 54 Schengenské dohody, i z judikatury ESLP, na jejímž počátku stojí rozsudek Zolotukhin v. Rusko ( 34 ), shodně vyplývá, že se zákaz dvojího trestu týká stejných věcných skutků (idem factum) chápaných jako soubor skutkových okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, bez ohledu na jejich právní kvalifikaci nebo na chráněný právní zájem (idem crimen).

59.

Týmiž pravidly by se měl Soudní dvůr podle mého mínění řídit i při uplatnění článku 50 Listiny. Nepovažuji za nutné se tímto bodem hlouběji zabývat ( 35 ), neboť v projednávané věci lze jen stěží pochybovat o totožnosti skutků, za něž byl S. Ricucci dvakrát potrestán. Tuto totožnost nezpochybnil žádný z účastníků řízení, kteří předložili vyjádření, a poukazuje na ni i předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí, přičemž výslovně odkazuje na rozsudky ESLP vydané ve věcech Zolotukhin v. Rusko ( 36 ) a Grande Stevens a další v. Itálie ( 37 ).

60.

Jak uvádí ostatně Komise ve svém písemném vyjádření, pokud by bylo v projednávané věci namísto kritéria idem factum uplatněno kritérium idem crimen, výsledek by byl totožný, neboť články 187b a 185 TUF chrání týž právní zájem, a sice integritu finančních trhů.

61.

Článek 50 Listiny by byl porušen, pokud by bylo proti osobě, která již byla pravomocně odsouzena v trestním řízení, vedeno sankční řízení (například takové, jaká vede Consob), v němž by jí mohly být uloženy sankce, které jsou sice formálně označovány jako správní, avšak ve skutečnosti se jedná o tresty.

62.

Jak jsem již uvedl ve stanovisku ve věci Menci ( 38 ), Soudní dvůr uplatňuje na článek 50 Listiny tzv. kritéria Engel, podle nichž lze určit, kdy je třeba mít za to, že určité řízení nebo určitá sankce, jež spadají v zásadě do správní oblasti, mají trestní povahu ( 39 ).

63.

První kritérium Engel (právní kvalifikace porušení v rámci vnitrostátního práva) má v projednávaném případě jen velmi omezený význam, neboť v italském právním řádu se řízení a sankce, jež uplatňuje Consob, považují za správní. Není to však na překážku tomu, aby byly následně analyzovány ve světle obou dalších kritérií ( 40 ).

64.

Druhé kritérium Engel se týká právní povahy daného porušení práva. Porušení, které má z formálního hlediska správní povahu, bude mít ve skutečnosti povahu trestu, pokud splňuje několik podmínek (mimo jiné je nutné, aby uložená sankce sledovala represivní a preventivní cíle a nebyla omezena pouze na náhradu majetkové újmy, a také to, aby se dané porušení týkalo právních zájmů, jejichž ochrana bývá zpravidla zaručena trestněprávními ustanoveními), které jsem uvedl ve stanovisku ve věci Menci ( 41 ).

65.

Ztotožňuji se s předkládajícím soudem v názoru, že s ohledem na povahu protiprávního skutku mají správní porušení, za něž uložila Consob sankci, ve skutečnosti trestní povahu, a to ve světle druhého kritéria Engel. Právní zájmy, jichž se tato porušení týkají (článek 187b TUF), se shodují s právními zájmy dotčenými obdobně pojmenovanou trestnou činností (článek 185 TUF). V obou případech má být chráněna integrita finančních trhů a důvěra veřejnosti v bezpečnost transakcí. Sankční pravomoc, která byla přiznána Consob za účelem nápravy tohoto druhu protiprávního jednání, sleduje jak preventivní cíl (odradit možné pachatele od nedovoleného zneužívání trhu), tak i cíl represivní (ukládat sankce osobám, které se dopustily tohoto druhu skutků, a zamezit jejich opakování) ( 42 ).

66.

Třetí kritérium Engel se týká povahy a stupně závažnosti sankce, který lze měřit na základě kritérií, na něž jsem rovněž odkázal ve stanovisku ve věci Menci ( 43 ). Vzhledem k rozmanitosti sankcí, jež může Consob uložit, a zvláště pak vzhledem ke značné výši pokut, jež má Consob možnost uplatnit (v projednávané věci 10200000 eur), připouští předkládající soud, že se jedná o sankce, které se jednoznačně podobají trestům.

67.

Jak rovněž uvádí předkládající soud, závažnost sankcí musí být posuzována podle sankce, která a priori dotyčné osobě hrozí, a nikoli podle sankce, která je nakonec uložena nebo provedena: možné pozdější zmírnění trestu, jakož i jeho nevykonání v důsledku milosti (což nastalo v projednávané věci) jsou přitom irelevantní ( 44 ).

68.

Uplatnění kritérií Engel na projednávaný spor je věcí předkládajícího soudu, který se nachází v nejlepším postavení, aby mohl posoudit, zda správní sankce, kterou má posoudit, má ve skutečnosti trestní povahu. V projednávané věci se předkládající soud přiklání k názoru, že správní sankce, kterou uložila Consob S. Ricuccimu, má trestní povahu.

69.

Nejlogičtější závěr, který lze z této domněnky vyvodit, je ten, že italský právní předpis upravující zneužívání trhu umožňuje ukládat dvojí sankci za stejné protiprávní jednání, a sice správní sankci (která má ve skutečnosti povahu trestu) a trestní sankci, aniž přitom zavádí jednoznačný procesní mechanismus, který by zabránil dvojímu stíhání a potrestání autora dotyčných skutků. V tomto rozsahu porušuje zásadu ne bis in idem, která je zakotvena v článku 50 Listiny.

70.

Tento závěr je zpochybněn dvěma námitkami. První se týká skutečnosti, že mezi správním sankčním řízením a trestním řízením existuje dostatečně úzká věcná a časová souvislost ve smyslu rozsudku ESLP A a B v. Norsko ( 45 ), která je činí neslučitelnými s článkem 50 Listiny.

71.

Z důvodů, které jsem podrobněji vysvětlil ve stanovisku ve věci Menci ( 46 ), se s tímto argumentem neztotožňuji. Je třeba zopakovat, že Soudní dvůr by neměl přijmout restriktivní výklad zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny a přiklonit se tím ke směru, jejž vytyčil obrat v judikatuře ESLP týkající se článku 4 protokolu č. 7. Měl by naopak nadále zajistit vysokou míru ochrany této zásady, v souladu s rozsudky, jež byly v souvislosti s článkem 50 Listiny zatím vydány ( 47 ).

72.

Druhou námitkou je to, že doppo binario sanzionatorio by mohlo být odůvodněno nezbytností zajistit účinné, přiměřené a odrazující sankce, jež jsou ukládány za zneužívání trhu. Tento požadavek vyplývá z čl. 14 odst. 1 směrnice 2003/6. Italská, německá a polská vláda, jakož i Consob v ústních vyjádřeních uvádějí, že tyto charakteristiky sankcí mohou být důvodem k omezení působnosti článku 50 Listiny, neboť souběžné vedení trestního a správního řízení by umožnilo účinněji bojovat proti zneužívání trhu.

73.

Stejně jako Komise se domnívám, že požadavek účinnosti sankcí neomezuje zásadu ne bis in idem zakotvenou v článku 50 Listiny. Povinnost ukládat účinné, přiměřené a odrazující sankce je členským státům uložena obecně a bez ohledu na to, zda k nápravě zneužívání trhu používají dvoukolejný systém (trestní a správní) nebo systém jednokolejný (trestní). Ať již použijí jakýkoli mechanismus, sankční režim musí být účinný a každopádně musí dodržovat zásadu ne bis in idem zakotvenou v článku 50 Listiny.

74.

Jak jsem již uvedl ve stanovisku ve věci Menci ( 48 ), jedině na základě horizontálního ustanovení obsaženého v čl. 52 odst. 1 Listiny lze posoudit, zda může být účinnost sankcí ukládaných za zneužívání trhu považováno za „cíl obecného zájmu“, kterým lze odůvodnit uplatnění výjimek z článku 50 Listiny ( 49 ).

75.

Podle horizontálního ustanovení obsaženého v čl. 52 odst. 1 první větě Listiny musí být každé omezení zásady ne bis in idem stanoveno zákonem a respektovat jeho podstatu. Podle druhé věty uvedeného odstavce mohou být při dodržení zásady proporcionality omezení zásady ne bis in idem zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého ( 50 ).

76.

První a poslední ze všech čtyř podmínek, jež musí být splněny za účelem odůvodnění omezení základního práva, nečiní v projednávané věci žádné zvláštní potíže. Možnost dvojího stíhání vychází z vnitrostátních právních předpisů a odpovídá cíli obecného zájmu, který je uznán unijním právem (tj. ochraně integrity finančních trhů).

77.

Podle mého názoru lze však pochybovat o tom, zda je za daných okolností respektována podstata práva nebýt dvakrát stíhán nebo potrestán za stejné porušení práva. Za klíčový faktor každopádně považuji okolnost, že omezení, jímž se nyní zabýváme, není podle mého názoru nezbytné ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny.

78.

Již sama skutečnost, že v právních předpisech členských států je tento bod upraven různými způsoby, svědčí podle mého názoru o tom, že toto omezení není nezbytné. Pokud by v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny bylo toto omezení skutečně nevyhnutelné, týkalo by se to všech členských států, a nikoli pouze některých z nich. Některé z členských států zavedly jednokolejný systém nápravy zneužívání trhu, zatímco jiné zachovaly systém dvoukolejný, avšak zavedly procesní mechanismy (ve Francii „procesní spolupráci“), které brání akumulaci sankcí ( 51 ).

79.

Schopnost odrazovat závisí v případě sankcí na jejich závažnosti: tresty odnětí svobody (jež bývají ukládány za trestné činy) mají nesporně vyšší odrazující účinek než peněžité sankce (vycházející ze správního režimu). Cíl spočívající v zabránění opakovaného zneužívání trhu splňuje takový systém, v němž jsou peněžité sankce ukládány za méně závažné porušení práva, a to pouze jednou, a tresty odnětí svobody jsou vyhrazeny pro nejzávažnější protiprávní jednání.

80.

Pokud jde o účinnost, neshledávám žádné důvody k tomu, aby měly správní orgány v případě sankcí, jež mají ve skutečnosti povahu trestu a podléhají tudíž zárukám vyplývajícím z trestního práva, uplatňovat nutně důraznější přístup než soudy. Přísluší členským státům, aby zavedly vhodná opatření (legislativní, správní a soudní) za účelem boje proti zneužívání trhu a při zajištění jejich účinnosti dodržovaly práva chráněná Listinou.

81.

Shrnuto, v případech, kdy mají sankční opatření přijímaná správními orgány ve skutečnosti povahu trestu, dvojí vedení správního a trestního řízení za účelem nápravy stejného skutku zakládajícího zneužívání trhu nezaručuje dodržení zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny, není-li doplněno procesním mechanismem, jež by tomuto dvojímu vedení řízení zabránil.

82.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda je článek 50 Listiny přímo použitelný na takové případy, jako je projednávaný případ, a zda přiznává občanům práva, jež jsou vnitrostátní soudy povinny chránit.

83.

Odpověď na tuto otázku lze jasně vyvodit z judikatury Soudního dvora. Článek 50 Listiny představuje jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení, jež přímo přiznává všem osobám právo nebýt stíhán nebo trestán dvakrát za stejný skutek. Jednotlivci se jej tudíž mohou přímo dovolávat před vnitrostátními soudy, jež jsou povinny toto právo chránit.

84.

Podle článku 6 SEU je ostatně článek 50 Listiny součástí primárního unijního práva a jako takový má přednost před ustanoveními sekundárního unijního práva i před právními předpisy členských států.

85.

V případě rozporu mezi dotyčným vnitrostátním právem a právy zaručenými Listinou má vnitrostátní soud pověřený v rámci své pravomoci uplatňováním ustanovení unijního práva povinnost zajistit plný účinek těchto norem. Je tedy nutné, aby na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustil od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, i když je pozdějšího data, přičemž nemusí nejprve žádat o jeho odstranění legislativní cestou ani jiným ústavním postupem, či na toto odstranění čekat ( 52 ).

86.

S požadavky vlastními samotné povaze unijního práva je totiž neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu nebo jakákoli legislativní, správní nebo soudní praxe, které by vedly ke snížení účinku unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k uplatňování tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho uplatnění vše, co je nezbytné k vyloučení použití ustanovení vnitrostátních právních předpisů představujících případně překážku plného účinku unijních norem ( 53 ).

87.

V případě neslučitelnosti právních ustanovení se zásadou ne bis in idem zakotvenou v článku 50 Listiny jsou tedy vnitrostátní soudy nebo příslušné správní orgány povinny přerušit probíhající řízení, což nesmí mít žádné záporné následky pro dotčenou osobu, která již byla stíhána nebo potrestána v jiném trestním řízení nebo ve správním řízení trestní povahy.

88.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud, Itálie) odpověděl takto:

„Článek 50 Listiny základních práv Evropské unie: