1.

Podstatou projednávané žádosti o předběžné otázce je, zda odsuzující rozsudek vydaný soudem jednoho členského státu může být přezkoumán v rámci vnitrostátního řízení o uznání tohoto rozhodnutí konaného soudem jiného členského státu a zda tedy může být v tomto rámci předmětem přezkoumání, které může vést k jeho úpravě, a sice ke změně kvalifikace trestného činu a uloženého trestu, a to za účelem dosažení slučitelnosti tohoto rozhodnutí s trestněprávními předpisy posledně uvedeného členského státu.

2.

Tato žádost o předběžné otázce povede Soudní dvůr k tomu, aby upřesnil svůj rozsudek ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 2 ). Tato žádost byla podána v rámci řízení konaného v Maďarsku, jehož předmětem je uznání pravomocného soudního rozhodnutí vydaného rakouským soudem proti Dánielu Bertoldu Ladovi.

3.

Jedná se o další příklad praxe maďarských orgánů ve vztahu k zahraničním rozsudkům v trestních věcech. V souladu s touto praxí žádá Igazságügyi Minisztérium (ministerstvo spravedlnosti, Maďarsko) soud jiného členského státu, který vydal rozsudek odsuzující maďarského státního příslušníka, aby mu tento rozsudek předal. Žádost je podána za účelem provedení řízení o uznání účinků uvedeného rozsudku v Maďarsku. Dotčený rozsudek, bude-li uznán v Maďarsku, je následně považován za rovnocenný vnitrostátnímu odsouzení, které je zaznamenáno v rejstříku trestů.

4.

V rozsudku ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 3 ) rozhodl Soudní dvůr, že rámcové rozhodnutí Rady 2009/315/SVV ze dne 26. února 2009 o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy ( 4 ) a rozhodnutí Rady 2009/316/SVV ze dne 6. dubna 2009 o zřízení Evropského informačního systému rejstříků trestů (ECRIS) podle článku 11 rámcového rozhodnutí 2009/315/SVV ( 5 ) musí být vykládány v tom smyslu, že brání uplatnění vnitrostátní právní úpravy, která zavádí zvláštní řízení o uznání soudem jednoho členského státu pravomocného rozhodnutí vydaného soudem jiného členského státu, kterým se odsuzuje osoba za spáchání trestného činu.

5.

V rámci projednávané věci má Soudní dvůr doplnit své závěry uvedené v rozsudku ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 6 ), které se týkaly téhož vnitrostátního uznávacího řízení, přičemž v tomto případě má Soudní dvůr podat výklad rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení ( 7 ). Bude se jednat o druhý výklad tohoto rámcového rozhodnutí, neboť poprvé byl tento výklad podán v rozsudku ze dne 21. září 2017 ve věci Beškov ( 8 ), v jehož rámci již měl Soudní dvůr příležitost posoudit slučitelnost vnitrostátního řízení o uznání odsuzujících rozsudků vydaných v jiných členských státech s unijním právem.

6.

Rámcová rozhodnutí 2009/315 a 2008/675 spolu úzce souvisejí, neboť cílem prvního je usnadnit mezi členskými státy výměnu informací týkajících se rejstříku trestů osoby odsouzené v jednom členském státě, a druhé rámcové rozhodnutí tedy umožňuje takto zjištěné nebo zjištěná odsouzení zohlednit. Přínos lepšího předávání informací mezi členskými státy by nebyl úplný, pokud by členské státy nemohly k předávaným informacím přihlédnout. K tomu, aby bylo zohledňování zahraničních odsouzení v rámci nových trestních řízení možné, je navíc třeba výměnu informací mezi členskými státy nadále zlepšovat.

7.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost k tomu, aby upřesnil, z jakých důvodů nemohou členské státy nadále uplatňovat vnitrostátní řízení o uznání odsuzujících rozsudků vydaných v jiných členských státech, v jejichž rámci tyto rozsudky přezkoumávají, a případně mění jejich obsah, aby je přizpůsobily vlastním trestněprávním předpisům. Objasním zejména to, z jakých důvodů nemůže být zohledňování takových rozsudků v rámci nových trestních řízení, které požaduje rámcové rozhodnutí 2008/675, podmíněno předchozím konáním vnitrostátního řízení o uznání těchto rozsudků.

8.

S ohledem na pochybnosti, které vyjádřil předkládající soud, pokud jde o možnosti dovolávat se v rámci vnitrostátního řízení rámcových rozhodnutí za účelem vyloučení vnitrostátní právní úpravy, která by s nimi byla v rozporu, uvedu, a to shodně se stanoviskem, které jsem přednesl ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 29. června 2017 ve věci Popławski ( 9 ), důvody, na jejichž základě se domnívám, že s ohledem na zásadu přednosti unijního práva je nutno uznat, že je možné se za účelem vyloučení vnitrostátní právní úpravy odvolat na rámcová rozhodnutí.

9.

Body odůvodnění 2, 3, 5 a 17 rámcového rozhodnutí 2009/315 znějí:

[…]

[…]

10.

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, který definuje jeho předmět, stanoví:

„Cílem tohoto rámcového rozhodnutí je

11.

Článek 4 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Povinnosti odsuzujícího členského státu“, stanoví:

„[…]

2.   Ústřední orgán odsuzujícího členského státu co nejdříve informuje ústřední orgány ostatních členských států o všech odsouzeních vydaných na jeho území proti státním příslušníkům těchto členských států, tak jak jsou zaznamenána v rejstříku trestů.

[…]

3.   Ústřední orgán odsuzujícího členského státu neprodleně předá informace o následných změnách nebo výmazu informací obsažených v rejstříku trestů ústřednímu orgánu členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem.

4.   Členský stát, který poskytl informace podle odstavců 2 a 3, předá ústřednímu orgánu členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem, na žádost tohoto orgánu v jednotlivých případech kopii odsouzení a následných opatření, jakož i všechny další příslušné informace, které mu umožní posoudit, zda mají být přijata opatření na vnitrostátní úrovni.“

12.

Článek 5 rámcového rozhodnutí 2009/315, nadepsaný „Povinnosti členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem“, v odstavci 1 stanoví:

„Ústřední orgán členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem, uchová v souladu s čl. 11 odst. 1 a 2 všechny informace, jež byly předány podle čl. 4 odst. 2 a 3, pro účely dalšího předávání podle článku 7.“

13.

Článek 11 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Formát a další způsoby organizování a usnadnění výměny informací o odsouzeních“, stanoví:

„1.   Ústřední orgán odsuzujícího členského státu při předávání informací podle čl. 4 odst. 2 a 3 předá tyto informace:

Ústřední orgán může navíc předat jakékoliv další informace týkající se odsouzení zaznamenané v rejstříku trestů.

2.   Ústřední orgán členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem, uchovává všechny druhy informací uvedené v odst. 1 písm. a) a b), které obdržel podle čl. 5 odst. 1 pro účely dalšího předávání podle článku 7. Ke stejným účelům může uchovávat druhy informací uvedené v odst. 1 prvním pododstavci písm. c) a druhém pododstavci.

3.   […]

Po uplynutí lhůty stanovené v odstavci 7 tohoto článku si ústřední orgány členských států předají tyto informace elektronicky s použitím standardizovaného formátu.

4.   Formát uvedený v odstavci 3 a jakékoliv další způsoby organizování a usnadnění výměny informací o odsouzeních mezi ústředními orgány členských států stanoví Rada […]

Tyto další způsoby zahrnují

[…]“

14.

Body odůvodnění 2, 6 a 12 rozhodnutí 2009/316 znějí:

[…]

[…]

15.

Článek 1 tohoto rozhodnutí, který definuje jeho předmět, stanoví:

„Tímto rozhodnutím se zřizuje Evropský informační systém rejstříků trestů (ECRIS).

Toto rozhodnutí rovněž stanoví prvky standardizovaného formátu pro elektronickou výměnu informací z rejstříků trestů mezi členskými státy, zejména informací o trestném činu, za nějž bylo vydáno odsouzení, a informací o obsahu odsouzení […]“

16.

Článek 3 uvedeného rozhodnutí, nadepsaný „Evropský informační systém rejstříků trestů (ECRIS)“, v odstavci 1 stanoví:

„Systém ECRIS je decentralizovaným systémem informační technologie založeným na databázích rejstříků trestů v jednotlivých členských státech. Skládá se z těchto prvků:

[…]“

17.

Článek 4 rozhodnutí 2009/316, nadepsaný „Formát předávání informací“, stanoví:

„1.   Při předávání informací podle čl. 4 odst. 2 a 3 a článku 7 rámcového rozhodnutí [2009/315], týkajících se názvu nebo právní kvalifikace trestného činu a příslušných ustanovení právních předpisů, uvedou členské státy pro jednotlivé trestné činy, které jsou předmětem předávání, odpovídající kód uvedený v tabulce trestných činů v příloze A. […]

Členské státy mohou rovněž poskytovat dostupné informace týkající se stupně dokonání trestného činu a formy účasti na něm a případně existence úplného nebo částečného vynětí z trestní odpovědnosti nebo recidivy.

2.   Při předávání informací podle čl. 4 odst. 2 a 3 a článku 7 rámcového rozhodnutí [2009/315], týkajících se obsahu odsouzení, zejména trestu a jakýchkoli dodatečných sankcí, ochranných opatření a následných rozhodnutí, kterými se mění výkon trestu, uvedou členské státy pro jednotlivé tresty a opatření, které jsou předmětem předávání, odpovídající kód uvedený v tabulce trestů a opatření v příloze B. […]

Členské státy rovněž poskytnou případné dostupné informace týkající se povahy nebo podmínek výkonu uloženého trestu nebo opatření v souladu s parametry přílohy B. […]“

18.

Body odůvodnění 2, 5 až 8 a 13 rozhodnutí 2008/675 znějí:

[…]

[…]

19.

Článek 1 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:

„Cílem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovit podmínky, na jejichž základě jsou v členském státě při trestním řízení vůči určité osobě zohledněny předchozí odsouzení, která byla vydána v jiných členských státech proti této osobě za jiné skutky.“

20.

Článek 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Zohlednění odsouzení, které bylo vydáno v jiném členském státě, v novém trestním řízení“, stanoví:

„1.   Každý členský stát zajistí, že se v průběhu trestního řízení proti určité osobě zohlední předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech proti stejné osobě za jiné skutky, o nichž byly získány informace na základě příslušných nástrojů vzájemné právní pomoci nebo na základě výměny informací získaných z trestních rejstříků, stejně jako jsou vnitrostátním právem zohledněny předchozí vnitrostátní odsouzení, a se stejnými účinky, které vnitrostátní právo přisuzuje vnitrostátním odsouzením.

2.   Odstavec 1 se použije ve fázi před zahájením řízení, v průběhu řízení a při výkonu odsouzení, zejména pokud jde o použitelná procesní pravidla, včetně pravidel týkajících se zajišťovací vazby, kvalifikace trestného činu, druhu a výměry uloženého trestu nebo pravidel, kterými se řídí výkon rozhodnutí.

3.   Zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiných členských státech podle odstavce 1 nesmí mít za následek zasahování do předchozích odsouzení nebo jakéhokoli jiného rozhodnutí spojeného s jejich výkonem ze strany členského státu, v němž se koná nové trestní řízení, nebo jejich rušení či přezkoumávání.

4.   V souladu s odstavcem 3 se odstavec 1 nepoužije, jestliže v případě, kdy by se bývalo jednalo o předchozí vnitrostátní odsouzení členského státu, který vede nové trestní řízení, by zohlednění předchozího odsouzení mělo podle vnitrostátního práva tohoto členského státu za následek zasahování do předchozího odsouzení nebo jakéhokoli jiného rozhodnutí spojeného s jeho výkonem, nebo jeho rušení či přezkoumávání.

[…]“

21.

Ustanovení § 46 a nemzetközi bűnügyi jogsegélyről szóló 1996. évi XXXVIII. törvény (zákon č. XXXVIII z roku 1996 o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, dále jen „zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech“) stanoví:

„1.   Ministr spravedlnosti přijímá oznámení umožňující uznat účinky cizozemského rozsudku, jakož i žádosti ze zahraničí, jejichž účelem je předání k výkonu trestu nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, […] a […] zašle je příslušnému soudu […]

2.   Řízení o uznání rozsudku, který byl předán k tomu účelu určeným ústředním orgánem jiného členského státu […] [U]nie, se zahájí nejpozději v okamžiku, kdy nastávají účinky výmazu z rejstříku trestů uvedeného v informacích o rozsudku, které poskytl členský stát.

3.   Nestanoví-li tento zákon jinak, řídí se řízení před příslušným soudem obecnými pravidly obsaženými v hlavě XXIX a büntetőeljárásról szóló 1998 évi XIX. törvény [zákon č. XIX o trestním řízení soudním z roku 1998; dále jen ‚trestní řád z roku 1998‘)], která upravuje zvláštní řízení […]“

22.

Ustanovení § 47 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, které je součástí hlavy IV kapitoly 1 tohoto zákona, nadepsané „Uznání účinků cizozemského rozsudku“, stanoví:

„1.   Pravomocný rozsudek zahraničního soudu má stejné účinky jako rozsudek vydaný maďarským soudem za předpokladu, že řízení, které bylo proti pachateli trestného činu vedeno v zahraničí, jakož i uložený trest nebo přijaté opatření, nejsou v rozporu s maďarským právním řádem.

[…]

3.   Pokud maďarský soud uzná účinky cizozemského rozsudku, má se za to, že o trestném činu rozhodl pravomocně maďarský soud.

[…]“

23.

Konečně článek 48 tohoto zákona stanoví:

„1.   Maďarský soud je při vydání rozhodnutí vázán skutkovým stavem, který zjistil zahraniční soud.

2.   Soud v průběhu řízení, které vede, konstatuje, jaké právní následky vyplývají z daného odsouzení podle maďarského práva. Není-li trest nebo opatření uložené rozsudkem zahraničního soudu zcela v souladu s maďarským právem, maďarský soud v rozhodnutí stanoví, jaký trest či jaké opatření se ukládá podle maďarského práva, přičemž postupuje tak, aby tento trest či toto opatření co nejvíce odpovídaly trestu či opatření, jež uložil zahraniční soud, a – v případě žádosti o výkon – rozhodne odpovídajícím způsobem o výkonu trestu či opatření.

3.   Při určení trestu či opatření, které se má uplatnit, je třeba vycházet ze zákona účinného v okamžiku spáchání trestného činu. Pokud z maďarského zákona účinného ke dni stanovení trestu či opatření, které se má uplatnit, vyplývá, že dotčený skutek již není trestný nebo že je třeba za něj uložit méně přísný trest, použije se pozdější právní úprava.

4.   Pokud zahraniční soud v případě více trestných činů ve svém rozsudku uloží úhrnný trest a některý z trestných činů, kterých se uvedené rozhodnutí týká, není v Maďarsku trestným činem anebo nemůže být v Maďarsku uznán z jiného důvodu, stanoví maďarský soud ve svém rozhodnutí trest na základě pravidel büntető törvénykönyv [trestní zákoník ( 10 )] týkajících se stanovení trestu, přičemž k tomuto trestnému činu nepřihlédne a zohlední ostatní skutečnosti, na kterých byl rozsudek založen.

5.   V případě, že způsob výkonu trestu odnětí svobody uloženého zahraničním soudem nebo jeho délka nejsou slučitelné s maďarským právem, maďarský soud určí trest a jeho délku, včetně podmínek výkonu trestu a podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podle maďarského práva, přičemž zohlední tresty, které stanoví trestní zákoník za trestný čin vyplývající ze skutkového stavu, na nichž se zakládá rozsudek, a pravidla pro stanovení trestů. Pokud je délka trestu odnětí svobody uloženého zahraničním soudem kratší než délka trestu, která by byla, a to i s ohledem na pravidla pro zmírnění trestů, uložena podle maďarského práva, trest uložený maďarským soudem odpovídá trestu uloženému zahraničním soudem. Trest stanovený maďarským soudem nemůže být delší než trest, který uložil zahraniční soud.

6.   Uložil-li zahraniční soud trest odnětí svobody a nařídil-li výkon pouze pro stanovenou část trestu a ve zbývající části jeho výkon podmíněně odložil, uzná maďarský soud uvedený trest odnětí svobody, jako by byl odsouzený podmíněně propuštěn na svobodu. V tomto případě se pro stanovení okamžiku podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepoužije § 38 odst. 2 trestního zákoníku, ani jeho § 39 odst. 1, pokud délka podmíněného propuštění podle tohoto ustanovení přesáhne délku podmíněného odkladu výkonu trestu stanoveného v rozsudku zahraničního soudu. V takovém případě se délka podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody shoduje s délkou podmíněného odkladu výkonu trestu přiznaného v rozsudku zahraničního soudu a má se za to, že trest byl vykonán k poslednímu dni takto stanoveného podmíněného propuštění na svobodu.

7.   Maďarský soud informuje o uznání účinků zahraničního rozsudku orgán rejstříku trestů.

[…]“

24.

V maďarském trestním právu procesním se v tzv. „zvláštních“ řízeních rozhoduje poté, co již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o hlavních trestněprávních otázkách, o dodatečných trestněprávních otázkách, které úzce souvisí s hlavní otázkou, a jde tedy o zjednodušená řízení.

25.

Hlava III a bűnügyi nyilvántartási rendszerről, az Európai Unió tagállamainak bíróságai által magyar állampolgárokkal szemben hozott ítéletek nyilvántartásáról, valamint a bűnügyi és rendészeti biometrikus adatok nyilvántartásáról szóló 2009. évi XLVII. törvény (zákon č. XLVII z roku 2009 o rejstříku trestů, o registru rozsudků vydaných soudy členských států Evropské unie proti maďarským občanům a o trestní a policejní databázi biometrických údajů) je nadepsána „Registr rozsudků vydaných soudy členských států Evropské unie proti maďarským občanům“.

26.

Ustanovení § 31 tohoto zákona stanoví:

„Správa informací obsažených v registru rozsudků vydaných soudy členských států […] [U]nie proti maďarským občanům (dále jen ‚registr rozsudků vydaných v členských státech‘) má, co se týče informací obsažených v rozsudcích vydaných v jiných členských státech […] [U]nie, které nabyly právní moci a konstatují vinu maďarských občanů (dále jen ‚rozsudky vydané v členských státech‘), za cíl:

27.

Ustanovení § 32 uvedeného zákona stanoví:

„Do registru rozsudků vydaných v členských státech se zaznamenávají informace týkající se maďarských občanů, jejichž vina byla konstatována pravomocnými rozhodnutími vydanými v jiných členských státech […] [U]nie.“

28.

Ustanovení § 33 téhož zákona stanoví:

„1.   Registr rozsudků vydaných v členských státech obsahuje následující údaje, které jsou uvedeny v rozsudcích vydaných v jiných členských státech a které byly předány ústředními orgány určenými jednotlivými členskými státy:

[…]“

29.

Dne 8. ledna 2016 odsoudil Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt, Rakousko) Dániela Bertolda Ladu, maďarského státního příslušníka, za trestný čin pokusu krádeže předmětů značné hodnoty k trestu odnětí svobody v délce čtrnácti měsíců. Tento soud rozhodl, že D. B. Lada je povinen vykonat trest odnětí svobody v délce 11 měsíců a v délce tří měsíců výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil.

30.

Uvedený soud vydal rozsudek ve veřejném hlavním jednání a za osobní účasti obžalovaného, který byl ve vazbě. Obžalovaného zastupoval obhájce a obžalovaný se mohl vyjadřovat v mateřském jazyce prostřednictvím tlumočníka.

31.

Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt) předal ministerstvu spravedlnosti na jeho žádost rozsudek, který ve věci vydal, a shrnutí nezbytných údajů.

32.

Uvedené ministerstvo předalo dokumenty, které byly vyhotoveny v německém jazyce, Szombathelyi Törvényszék (soud v Szombathely, Maďarsko), předkládajícímu soudu, který je podle § 46 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech věcně a místně příslušný ke konání řízení o „uznání účinků mezinárodního rozsudku“ podle téhož zákona.

33.

Předkládající soud uvádí, že při zahájení řízení je třeba ověřit zejména to, zda v rámci zahraničního řízení byla dodržena základní práva a základní ustanovení trestního řádu z roku 1998.

34.

Na tomto základě zmíněný soud přezkoumal předané dokumenty a nechal je přeložit do maďarského jazyka. V rámci řízení přidělil D. B. Ladovi obhájce a konstatoval, že odsuzující rozsudek, který vydal Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt), není zaznamenán v maďarském rejstříku trestů, nicméně je uveden v ECRIS. Dále konstatoval, že výkon trestu odnětí svobody probíhá.

35.

Uvedený soud objasňuje, že k tomu, aby byly v Maďarsku uznány účinky rozsudku, který vydal Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt) proti D. B. Ladovi, je třeba, aby proběhlo zvláštní řízení, které představuje nové trestní řízení. V rámci tohoto řízení se musí trestný čin, který odsouzený spáchal, posoudit, přičemž se zohlední skutečnosti zohledněné v zahraničním rozsudku ve světle trestního zákoníku účinného v době, kdy byl čin spáchán nebo kdy se o trestném činu rozhoduje.

36.

Co se týče projednávané řízení o uznání rozsudku, předkládající soud upřesňuje, že jak na dobu, kdy nastaly skutkové okolnosti, tak i na dobu jejich posouzení, tedy uznání účinků zahraničního rozsudku, se použije trestní zákoník zavedený 2012. évi C. törvény (zákon č. C z roku 2012) a že podle tohoto zákoníku musí být v uznávacím řízení trestné činy, které byly spáchány v zahraničí a bylo tam o nich rozhodnuto, překvalifikovány podle maďarského práva.

37.

Předkládající soud dále uvádí, že v případě takto konstatovaných trestných činů je třeba zejména přeformulovat body výroku zahraničního rozsudku podle platného trestního zákoníku, byť by to znamenalo jiný druh nebo výměru trestu.

38.

Předkládající soud konstatuje, že v praxi by řízení o uznání účinků cizozemských rozsudků v Maďarsku podle § 46 až § 48 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech mělo vést k novému posouzení a kvalifikaci skutkového stavu, o němž již bylo rozhodnuto v rozhodnutí zahraničního trestního soudu, přičemž se zohlední okolnosti dané věci, a k uložení (či stanovení) maďarských sankcí. Dotyčný soud tak vlastně provádí transformaci a rekvalifikaci cizozemského rozsudku podle maďarského práva a ukládá novou sankci nebo případně nové opatření. Na základě § 46 až § 48 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech tudíž maďarský soud může, s přihlédnutím k témuž skutkovému stavu, shledat odsouzenou osobu vinnou ze spáchání jiných trestných činů, než které byly konstatovány v zahraničním řízení, a uložit jí jiný trest nebo opatření, než jsou ty, o kterých bylo rozhodnuto v zahraničním řízení.

39.

Podle předkládajícího soudu toto zvláštní zřízení vyvolává pochybnosti, neboť maďarské právo zjevně nerespektuje zásadu vzájemného uznávání, která je zakotvena v primárním unijním právu. Svědčí o tom § 47 odst. 3 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, který – připomínám – stanoví, že „[p]okud maďarský soud uzná účinky zahraničního rozsudku, má se za to, že o trestném činu rozhodl pravomocně maďarský soud“. Z maďarského práva tak podle všeho vyplývá, že rozsudek vydaný soudem jiného členského státu může mít v Maďarsku ve vztahu k dotyčné osobě účinky odsouzení a další účinky vyplývající z tohoto rozsudku pouze v případě, že maďarský soud uznal účinky uvedeného rozsudku na maďarském území v rámci zvláštního uznávacího řízení. Jinými slovy, z maďarského práva vyplývá, že zahraniční rozsudek lze v Maďarsku zohlednit, teprve když byl uznán maďarským soudem v tomto zvláštním řízení.

40.

Předkládající soud dále poukazuje na to, že zvláštní uznávací řízení nespočívá pouze v automatickém převzetí zahraničního rozsudku. V tomto řízení může příslušný maďarský soud určit kategorii nebo výměru trestu odlišně od toho, jak byly stanoveny v zahraničí, či může dokonce uznat rozsudek s tím, že skutek naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, za který lze uložit přísnější trest. Účinky zahraničního rozsudku tedy maďarský soud uznává novým rozhodnutím. Podle předkládajícího soudu tato situace znamená, že je zahraniční rozsudek převzat v Maďarsku neúplně, nebo vede k tomu, že je vydán jiný rozsudek v jiném členském státě proti téže osobě a pro stejné skutky, jelikož v rámci zvláštního řízení bude třeba osobu shledat vinnou ze spáchání nových trestných činů podle maďarského práva, přičemž s tím spojené odsouzení musí být zaznamenáno do maďarského rejstříku trestů. Vyvstává tak otázka, zda je zvláštní uznávací řízení v souladu se zásadou ne bis in idem, přičemž tato otázka je řešitelná cestou výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ( 11 ) a článku 50 Listiny základních práv Evropské unie ( 12 ).

41.

Předkládající soud upřesňuje, že cílem ustanovení zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, která upravují řízení o uznávání zahraničních rozsudků, je umožnit zápis odsouzení na základě takových rozsudků do maďarského rejstříku trestů, a to za předpokladu, že maďarský soud uznal účinky takových rozsudků. Na základě takto uznaných rozsudků lze případně v budoucnu považovat odsouzené osoby za recidivisty či dokonce mnohonásobné recidivisty.

42.

Předkládající soud dále uvádí, že použití maďarského práva vede k situaci, kdy po skončení uznávacího řízení jsou v maďarském rejstříku trestů zaznamenány ve vztahu k odsouzené osobě trestné činy a tresty uznané podle maďarského práva, zatímco v ECRIS jsou nadále uvedeny údaje obsažené v cizozemském rozsudku.

43.

Předkládající soud konečně upřesňuje, že se konkrétně nejedná o výkon trestněprávních sankcí, které byly uloženy rozsudkem soudu jiného členského státu, v Maďarsku, a že v takovém případě by příslušné řízení vycházelo z jiných právních předpisů, a sice z az Európai Unió tagállamaival folytatott bűnügyi együttműködésről szóló 2012. évi CLXXX. törvény (zákon č. CLXXX z roku 2012 o spolupráci členských států Evropské unie v trestních věcech) ( 13 ).

44.

Předkládající soud si klade otázku, zda je takové uznávací řízení v souladu s unijním právem, a to zejména s ohledem na zásadu vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech, jakož i zásadu ne bis in idem, jak jsou upraveny primárním unijním právem.

45.

S ohledem na otázky předkládajícího soudu v projednávané věci bylo dne 13. září 2016 rozhodnuto, že předkládajícímu soudu bude zaslán rozsudek ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 14 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že rámcové rozhodnutí 2009/315 a rozhodnutí 2009/316 musí být vykládány v tom smyslu, že brání uplatnění takové vnitrostátní právní úpravy, která zavádí zvláštní řízení o uznání soudem jednoho členského státu pravomocného rozhodnutí, které vydal soud jiného členského státu, kterým se odsuzuje osoba za spáchání trestného činu.

46.

Dopisem došlým Soudnímu dvoru dne 12. října 2016 Szombathelyi Törvényszék (soud v Szombathely) rozhodl, že na řízení o předběžné otázce trvá, přičemž uvedl, že skutečnosti, na jejichž základě byl vydán výše citovaný rozsudek ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 15 ), se týkají pouze nákladů na překlady a tlumočení, aby dotyčná osoba mohla během maďarského uznávacího řízení používat svůj mateřský jazyk.

47.

Předkládající soud dále uvádí, že tento rozsudek praxi maďarských soudů nesjednotil. Některé soudy s ohledem na vlastnosti, které má rámcové rozhodnutí v unijním právu, nadále vedly zvláštní řízení, přičemž čekaly na změnu maďarských právních předpisů. Jiné soudy řízení zastavily nebo čekají na sjednocení soudní praxe. Předkládající soud podotýká, že pokud by mělo být konstatováno, že maďarské právní předpisy nejsou v souladu s primárním unijním právem, mohly by maďarské soudy automaticky upustit o použití těchto právních předpisů a zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech by se mohla uplatnit v plném rozsahu.

48.

Analýza slučitelnosti zvláštního uznávacího řízení se zásadou vzájemného uznávání mimoto vyžaduje podle předkládajícího soudu posouzení mnohem širších otázek, než jsou ty, kterých se týkal rozsudek ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 16 ). V projednávané věci je třeba se konkrétně zabývat také otázkou, zda vnitrostátní soud může přijmout opatření, která v porovnání s těmi, o nichž rozhodl soud, který vydal cizozemský rozsudek, tím či oním způsobem mění tento rozsudek.

49.

Předkládající soud dále poznamenává, že zvláštní uznávací řízení podle maďarských právních předpisů nebylo dosud posouzeno z hlediska zásady ne bis in idem. Toto řízení by mělo být posouzeno z hlediska této zásady, jakož i z hlediska zásady vzájemného uznávání, jelikož příslušný maďarský soud v rámci uvedeného řízení provádí podle platného maďarského práva kvalifikaci trestných činů, o kterých již bylo rozhodnuto v zahraničí, a může uložit tresty a jiná opatření, která se liší od těch, které byly uloženy cizozemským rozsudkem. Může přitom dojít k tomu, že v zahraničním rozsudku a v maďarském rozhodnutí budou pro tytéž skutky konstatovány zcela odlišné trestné činy. To samé platí pro tresty, přičemž ovšem tresty uložené v Maďarsku nemohou být přísnější než tresty uložené v zahraničí.

50.

Předkládající soud má kromě toho za to, že rámcové rozhodnutí 2008/675 je pro předmětné řízení relevantní, a to vzhledem k tomu, že zahraniční odsouzení D. B. Lady nemůže být při pozdějším trestním řízení zohledněno, aniž předtím proběhne zvláštní uznávací řízení.

51.

Za těchto podmínek se Szombathelyi Törvényszék (soud v Szombathely) rozhodl, že nadále trvá na předložení následujících předběžných otázek:

52.

Svými dvěma předběžnými otázkami, které je podle mého názoru třeba posoudit společně, se předkládající soud táže, zda zvláštní řízení o uznávání zahraničních rozsudků, které upravuje maďarské právo, je slučitelné s unijním právem, a to zejména se zásadou vzájemného uznávání, která je stanovena v článcích 67 a 82 SFEU, s rámcovým rozhodnutím 2008/675 a se zásadou ne bis in idem zakotvenou v článku 50 Listiny a článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody.

53.

Jedná se o otázky vnitrostátního soudu, který je příslušný podle maďarského právního řádu k vedení zvláštního řízení o uznání odsouzení vydaného Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt) proti D. B. Ladovi podle § 46 až § 48 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech.

54.

Je třeba upřesnit, že toto řízení o uznání zahraničního rozsudku se v projednávané věci nekoná za účelem výkonu trestu uloženého tímto rozsudkem v Maďarsku, ani za účelem zohlednění uvedeného rozsudku v rámci nového trestního řízení, které by již bylo v Maďarsku proti D. B. Ladovi vedeno.

55.

Ustanovení § 46 až § 48 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech zavádí předchozí zvláštní řízení, kterým příslušné maďarské soudy uznávají pravomocná odsouzení vydaná zahraničními soudy a jehož účelem je přiznat rozhodnutí, kterým se tato odsouzení uznávají, stejný účinek jako odsouzení vyhlášeného maďarským soudem.

56.

Podle popisu uvedeného předkládajícím soudem předpokládá uvedené řízení přezkoumání dotčeného zahraničního odsouzení, přičemž toto přezkoumání může vést ke změně kvalifikace trestného činu, na jehož základě došlo k takovému odsouzení, jakož i k úpravě uloženého trestu, nejsou-li v souladu s maďarskými trestněprávními předpisy.

57.

V rámci zvláštního řízení o uznání odsuzujícího rozsudku vydaného soudem jiného členského státu není proti osobě, která byla v trestním řízení pravomocně odsouzena, vedeno nové trestní stíhání, které by mohlo vést ke druhému odsouzení za tentýž trestný čin. Toto řízení, v němž příslušný maďarský soud neposuzuje znovu skutkový stav nebo míru trestní odpovědnosti dotyčné osoby, odpovídá řízení o prohlášení vykonatelnosti a klade si spíše za cíl přizpůsobit právní důsledky stanovené v zahraničním rozsudku tak, aby byly v souladu s maďarskými trestněprávními předpisy. Zásada ne bis in idem, která má v prostoru svobody, bezpečnosti a práva zabránit tomu, aby pravomocně odsouzená osoba v důsledku toho, že využila práva na volný pohyb, byla stíhána za tentýž čin na území více smluvních států ( 17 ), není tudíž podle mého názoru v projednávané věci relevantní.

58.

Jak jsem již uvedl, Soudní dvůr již měl příležitost v rozsudku ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 18 ) rozhodnout, že rámcové rozhodnutí 2009/315 a rozhodnutí 2009/316 musí být vykládána v tom smyslu, že brání provedení maďarského zvláštního uznávacího řízení. Konkrétně rozhodl, že v souladu s těmito rozhodnutími musí k zápisu odsouzení vydaných soudy odsuzujícího členského státu do rejstříku trestů ústředním orgánem členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem, dojít přímo na základě toho, že ústřední orgán odsuzujícího členského státu předá prostřednictvím ECRIS ve formě kódů informace týkající se těchto odsouzení ( 19 ). Za těchto podmínek nemůže tento zápis záviset na předcházejícím provedení takového řízení o soudním uznání uvedených odsouzení, jako je maďarské zvláštní řízení, ani a fortiori na tom, zda je členskému státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem, předáno rozhodnutí o odsouzení pro účely takového uznání ( 20 ).

59.

V rozsudku ze dne 21. září 2017 ve věci Beškov ( 21 ) se Soudní dvůr vyjádřil také k bulharskému zvláštnímu uznávacímu řízení. Soudní dvůr rozhodl, že rámcové rozhodnutí 2008/675 musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby mohl být v jednom členském státě zohledněn odsuzující rozsudek, který předtím vydal soud jiného členského státu, pouze za podmínky, že příslušné soudy prvně uvedeného členského státu provedly předchozí vnitrostátní řízení o uznání tohoto rozsudku.

60.

V těchto dvou rozsudcích Soudní dvůr rozhodl, že taková vnitrostátní řízení o uznání zahraničních rozsudků jsou v rozporu se zásadou vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech, která je stanovena v čl. 82 odst. 1 SFEU, který nahradil článek 31 EU, ze kterého vycházejí rámcové rozhodnutí 2009/315, rozhodnutí 2009/316 a rámcové rozhodnutí 2008/675 ( 22 ). Tato zásada brání zejména tomu, aby odsuzující rozsudky vydané v jiných členských státech byly v rámci vnitrostátního uznávacího řízení předmětem přezkoumání ( 23 ).

61.

S ohledem na stanovisko, které Soudní dvůr zaujal v těchto dvou věcech, je legitimní klást si otázku, z jakých důvodů by se Soudní dvůr měl znovu vyslovit ke slučitelnosti tohoto typu vnitrostátních řízení o uznání cizozemských rozsudků s trestním unijním právem, ačkoli by přitom bylo možné se domnívat, že tato otázka byla s konečnou platností a v plném rozsahu rozhodnuta v uvedených rozsudcích. Domnívám se, že takové důvody jsou tři.

62.

Zaprvé vysvětlení, která poskytla maďarská vláda ve svém písemném vyjádření, zjevně zpochybňují předpoklad, na kterém Soudní dvůr založil své úvahy v rozsudku ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 24 ), a sice ten, že maďarské zvláštní uznávací řízení je nezbytnou podmínkou pro zápis odsouzení vydaných soudy jiných členských států vůči maďarským občanům do maďarského rejstříku trestů. Na základě tohoto předpokladu podal Soudní dvůr výklad rámcového rozhodnutí 2009/315 a rozhodnutí 2009/316, tedy dvou norem, které mají usnadnit rychlou výměnu informací o odsouzeních mezi členskými státy, a tudíž brání vnitrostátnímu uznávacímu řízení, jehož předchozí konání je údajně podmínkou zápisu těchto informací do maďarského rejstříku trestů.

63.

Maďarská vláda totiž ve svém vyjádření v podstatě uvádí, že podle zákona č. XLVII z roku 2009 o rejstříku trestů, o registru rozsudků vydaných soudy členských států Evropské unie proti maďarským občanům a o trestní a policejní databázi biometrických údajů se rozsudek vydaný v jiném členském státě za předpokladu, že jej předl orgán tohoto členského státu v příslušné podobě a s odpovídajícím obsahem pro účely jeho zápisu, zaznamená bez zvláštního řízení do registru rozsudků vydaných soudy členských států proti maďarským občanům, přičemž tento registr spravuje orgán pověřený vedením rejstříku trestů. Z těchto vysvětlení vyplývá, že se maďarská vláda domnívá, že maďarská právní úprava je v zásadě v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2009/315. Z uvedeného vysvětlení vyplývá, že zvláštní řízení o těchto rozsudcích je vedeno nezávisle na tomto zápise do registru rozsudků vydaných soudy jiných členských států.

64.

Skutečnosti uvedené v předkládacím rozhodnutí nicméně svědčí spíše pro předpoklad, podle kterého se zvláštní uznávací řízení koná před zápisem zahraničních odsouzení vydaných vůči maďarským občanům do maďarského rejstříku trestů a za jeho účelem.

65.

V tomto ohledu poukazuji na čl. 48 odst. 7 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, který cituje předkládající soud a který stanoví, že „[m]aďarský soud informuje o uznání účinků cizozemského rozsudku orgán rejstříku trestů“. Předkládající soud kromě toho poukazuje na to, že ve vnitrostátním rejstříku trestů musí být uvedeny nové trestné činy tak, jak vyplývají z maďarského práva, tedy po změně kvalifikace v rámci zvláštního uznávacího řízení ( 25 ). Stejný soud dále v průběhu řízení konstatoval, že odsouzení, které vůči D. B. Ladovi vydal Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt), se v maďarském rejstříku trestů nenachází, ale je uvedeno v ECRIS. Předkládající soud konečně upřesňuje, že ustanovení uvedená v hlavě IV kapitole 1 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech mají umožnit zápis zahraničního odsouzení do maďarského rejstříku trestů, a to za podmínky, že maďarský soud uznal jeho účinky ( 26 ). Z těchto skutečností podle mého vyplývá, že k zápisu zahraničního rozsudku dojde poté, co byl tento rozsudek uznán ve zvláštním řízení.

66.

Dále jak uvádí předkládající soud, ve zvláštním uznávacím řízení může příslušný maďarský soud na základě téhož skutkového stavu shledat podle maďarského práva osobu, která byla odsouzena v zahraničí, vinnou ze spáchání jiných trestných činů, než které byly konstatovány v zahraničním řízení, a uložit jí jiný trest nebo opatření, než jsou ty, o kterých bylo v tomto řízení rozhodnuto ( 27 ). Předkládající soud k tomu poznamenává, že provedení zvláštního uznávacího řízení vytváří situaci, kdy se v maďarském rejstříku trestů po ukončení tohoto řízení zobrazují v souvislosti s odsouzenou osobou trestné činy a trest, které byly uznány maďarským právem, kdežto v ECRIS jsou nadále uvedeny údaje obsažené v cizozemském rozsudku ( 28 ).

67.

Takový nesoulad mezi informacemi v ECRIS a informacemi, které jsou uvedeny v maďarském rejstříku trestů, je v rozporu se systémem výměny a uchovávání informací o odsouzeních, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím 2009/315 a rozhodnutím 2009/316.

68.

Otázka, zda zvláštní řízení o uznání odsouzení vydaných soudem jiného členského státu skutečně je skutečně vedeno za účelem zápisu těchto odsouzení do maďarského rejstříku trestů, je v každém případě otázkou výkladu vnitrostátního práva, která nespadá do pravomoci Soudního dvora ( 29 ).

69.

Co se dále týče praxe, kterou podle všeho následuje ministerstvo spravedlnosti a která spočívá v tom, že požaduje, aby mu byl zahraniční rozsudek předán předtím, než dojde k zápisu v něm uvedeného odsouzení do maďarského rejstříku trestů, je třeba připomenout, že tato praxe je v rozporu se systémem, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím 2009/315 a rozhodnutím 2009/316. Tyto akty totiž zavádějí rychlý a účinný systém výměny informací o odsouzeních vynesených v různých členských státech ( 30 ). Tyto informace si ústřední orgány členských států předávají prostřednictvím ECRIS ve formě kódů, které odpovídají jednotlivým trestným činům a trestům, které jsou předmětem předávání ( 31 ). Rozhodnutí o odsouzení vydané soudem jiného členského státu se ústřednímu orgánu členského státu, jehož je odsouzený státním příslušníkem, tudíž předává pouze tehdy, vyžadují-li to zvláštní okolnosti, a nelze ho systematicky požadovat pro účely zápisu uvedeného odsouzení do rejstříku trestů tohoto členského státu ( 32 ). K tomuto podotýkám, že maďarská vláda v rámci tohoto řízení neuvedla žádnou zvláštní okolnost, která by mohla odůvodnit předání rozsudku Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt) ministerstvu spravedlnosti.

70.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto Soudnímu dvoru navrhuji, aby potvrdil své úvahy, které uvedl v bodech 28 až 35, jakož i v bodech 41 až 55 rozsudku ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 33 ). Co se mne týče, setrvávám na postoji, který jsem rozvedl v bodech 36 až 67 stanoviska, které jsem přednesl v téže věci a na které odkazuji ( 34 ).

71.

Zadruhé, jak předkládající soud, tak maďarská vláda posuzují zvláštní uznávací řízení ve vztahu k ustanovením rámcového rozhodnutí 2008/675. V této souvislosti z vysvětlení, která byla poskytnuta Soudnímu dvoru, vyplývá, že provedení tohoto řízení příslušnými maďarskými soudy představuje předchozí formalitu, která je nezbytná pro zohlednění dřívějšího odsuzujícího rozsudku, který vydal soud jiného členského státu v novém trestním řízení. Maďarská vláda v tomto ohledu zdůrazňuje, že je nezbytné přizpůsobit takové odsouzení v rámci zvláštního uznávacího řízení maďarským trestněprávním předpisům. Uvedené odsouzení nelze takového předchozího přizpůsobení zohlednit v rámci budoucích trestních řízení, která by případně mohla být proti osobě odsouzené v zahraničí vedena.

72.

Jak jsem již uvedl výše, není v současné době v Maďarsku vedeno proti dotčené osobě nové trestní řízení, takže je sporné, zda je rámcové rozhodnutí 2008/675 v projednávaném případě použitelné. Článek 1 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví, „ podmínky, na jejichž základě jsou v členském státě při trestním řízení vůči určité osobě zohledněna předchozí odsouzení, která byla vydána v jiných členských státech proti této osobě za jiné skutky“ ( 35 ), mohla jevit sporná v projednávané věci. V tomto ohledu se tento skutkový stav odlišuje od věci Beškov, v níž bylo proti dotčenému v Bulharsku vedeno nové trestní řízení, ve kterém vyvstala otázka, která se týkala zohlednění předchozího odsouzení, které bylo vydáno rakouským soudem ( 36 ).

73.

Je nicméně zřejmé, že zvláštní uznávací řízení, a to bez ohledu na to, v jaké situace je uskutečněno, zůstává v rozporu se systémem, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím 2008/675, neboť představuje předchozí formalitu, kterou toto rámcové rozhodnutí neupravuje a kterou je podmíněno jeho použití. Jinými slovy, toto řízení je maďarským zákonodárcem stanoveno tak, že má připravit zohlednění zahraničních odsouzení v rámci případných budoucích trestních řízení. Z pohledu maďarských orgánů se tedy toto řízení jeví jako neoddělitelně spjaté s prováděním rámcového rozhodnutí 2008/675. Aby předkládající soud mohl rozhodnout o sporu v původním řízení, a zejména rozhodnout o tom, zda tento soud musí provést uvedené vnitrostátní uznávací řízení, či nikoli, měl by Soudní dvůr připomenout v podstatě to, co rozhodl v bodech 35 až 38 a v bodě 40 rozsudku ze dne 21. září 2017 ve věci Beškov ( 37 ), a sice že rámcové rozhodnutí 2008/675 musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby v jednom členském státě mohl být předchozí odsuzující rozsudek vydaný v jiném členském státě zohledněn pouze za podmínky, že proběhlo předchozí vnitrostátní řízení o uznání tohoto rozsudku příslušnými soudy prvně uvedeného členského státu. Co se mne týče, odkazuji na body 27 až 31 stanoviska, které jsem přednesl v této věci ( 38 ).

74.

Na rozdíl od toho, co tvrdí česká a maďarská vláda, význam bodu 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 nelze chápat tak, že je v něm vyjádřeno, že členský stát má možnost stanovit, že odsouzení vydané soudem jiného členského státu musí být předmětem vnitrostátního uznávacího řízení před tím, než bude moci zohlednit toto odsouzení v novém trestním řízení.

75.

Jak uvádí Evropská komise ve své zprávě Evropskému parlamentu a Radě o provádění členskými státy [rámcového rozhodnutí 2008/675], má toto rámcové rozhodnutí přidanou hodnotu „při podpoře vzájemné důvěry v trestněprávní předpisy a soudní rozhodnutí v evropském prostoru práva, jelikož podporuje soudní praxi, kdy se předchozí odsouzení v jiném členském státu v zásadě zohledňují“ ( 39 ). Za tím účelem čl. 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí ve spojení s bodem 5 jeho odůvodnění stanoví členským státům povinnost zajistit, že se v průběhu trestního řízení proti určité osobě zohlední předchozí odsouzení vydaná v jiných členských státech proti stejné osobě za jiné skutky, o nichž byly získány informace na základě příslušných nástrojů vzájemné právní pomoci nebo na základě výměny informací získaných z trestních rejstříků, stejně jako jsou vnitrostátním právem zohledněna předchozí vnitrostátní odsouzení, a dále že jim budou přiznány stejné účinky, jaké vnitrostátní právo přisuzuje vnitrostátním odsouzením.

76.

Rámcové rozhodnutí 2008/675 se tak řídí zásadou rovnocennosti ( 40 ). V souladu s touto zásadou je zohlednění předchozích odsouzení soudem jiného členského státu povinné pro vnitrostátní soud, u kterého je zahájeno nové trestní řízení, pouze pokud je toto zohlednění možné ve výhradně vnitrostátní situaci.

77.

Tento požadavek je jasně spojen s uskutečňováním prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a tím rovněž s vzájemným uznáváním, které ukládá nejen zohlednit zahraniční rozhodnutí, ale rovněž jej respektovat.

78.

Soud, který toto předchozí zahraniční rozhodnutí zohlední při svém vlastním pozdějším rozhodnutí, tedy nemůže toto rozhodnutí jakkoliv změnit. Článek 3 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2008/675 zakotvuje tuto zásadu. Je pouze třeba, aby vnitrostátní soud, který rozhoduje jako poslední, přiznal tomuto rozhodnutí účinky, které by mělo v souladu s jeho vnitrostátním právem předchozí vnitrostátní rozhodnutí.

79.

Jak Soudní dvůr upřesnil v rozsudku ze dne 21. září 2017 ve věci Beškov ( 41 ), čl. 3 odst. 3 a bod 13 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí 2008/675 výslovně zakazují přezkoumání předchozích odsuzujících rozsudků vydaných v jiných členských státech, jelikož tyto rozsudky musí být zohledněny tak, jak byly vyhlášeny ( 42 ).

80.

Proto na rozdíl od toho, co tvrdí česká a maďarská vláda, i když se v tomto bodě 13 odůvodnění rovněž uvádí, že toto rámcové rozhodnutí ctí rozmanitost vnitrostátních řešení a postupů potřebných pro zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiném členském státě a nebrání členskému státu vydat v případě nutnosti rozhodnutí za účelem přiznání stejných právních účinků tomuto předchozímu odsouzení, přijetí takového rozhodnutí nicméně nemůže, a to za žádných okolností, znamenat provedení takového předchozího vnitrostátního uznávacího řízení, jako je řízení ve věci v původním řízení ( 43 ).

81.

Jinými slovy, ačkoliv bod 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 uvádí, že členský stát může vydat v případě nutnosti rozhodnutí za účelem přiznání stejných právních účinků předchozímu odsouzení, je to možné pouze za podmínky, že toto rozhodnutí respektuje pravidlo uvedené v čl. 3 odst. 3 téhož rámcového rozhodnutí, to znamená, že toto rozhodnutí nemůže spočívat v přezkoumání takového odsouzení.

82.

V tomto ohledu existuje značný rozdíl mezi na straně jedné přijetím rozhodnutí, kterým se přezkoumává předchozí zahraniční rozsudek, a tudíž může vést ke změně kvalifikace trestného činu a změně trestu uloženého tímto rozsudkem, a na straně druhé přijetím rozhodnutí, které upřesňuje konkrétní podmínky zohlednění cizozemského rozsudku v rámci nového trestního řízení, popřípadě, z jakých důvodů v konkrétním případě takové zohlednění není možné.

83.

První řešení je v přímém rozporu se zásadou vzájemného uznávání, kdežto druhé naopak spadá do rámce konkrétního uplatňování této zásady.

84.

Účelem bodu 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 je podle mého názoru pouze ponechat členským státům prostor pro uvážení při stanovení konkrétních podmínek, za nichž jejich soudy zohledňují předchozí odsouzení vydaná v jiném členském státě. Je totiž namístě upřesnit, že rámcové rozhodnutí 2008/675 neharmonizuje právní účinky, které je třeba přiznat předchozím odsouzením ( 44 ). Uplatňování zásady vzájemného uznávání vede k tomu, že odsouzení v jiném členském státě mají stejnou váhu a mají stejné účinky jako předchozí vnitrostátní odsouzení. Jinými slovy, toto rámcové rozhodnutí zavádí „zásadu shodného nakládání“ rozhodnutí jiného členského státu s odsouzením na vnitrostátní úrovni ( 45 ). Rámcové rozhodnutí naproti tomu ponechává prostor pro to, aby důsledky z této zásady byly vyvozeny na základě vnitrostátních právních předpisů, což znamená, že jeho cílem v žádném případě není harmonizovat účinky, které jsou spojeny s předchozími odsouzeními v každém členském státu a které se i nadále řídí výhradně vnitrostátními právními předpisy ( 46 ). S ohledem na neexistující harmonizaci tak členské státy stanoví ve svém vnitrostátním právu různé právní účinky, které se navíc mohou uplatnit za rozdílných podmínek a v odlišných stadiích jejich trestního řízení.

85.

K tomuto Komise v důvodové zprávě svého návrhu rámcového rozhodnutí konstatovala, že účinky předchozích odsouzení se velmi liší v závislosti na vnitrostátních právních systémech. V některých členských státech představuje předchozí odsouzení pouhá skutečnost, která je ponechána na uvážení příslušných orgánů, které jej zohlední při vydání svého rozhodnutí. V jiných členských státech existuje systém zákonné úpravy recidivy v širším smyslu, v jehož rámci má předchozí odsouzení určité právní účinky, které nezávisí na posuzovací pravomoci příslušných orgánů. V případě, že existuje právní rámec recidivy, Komise uvádí, že členské státy budou muset stanovit podmínky, za nichž bude mít odsouzení v jiném členském státě stejné účinky. Vnitrostátní úprava recidivy je totiž často velice úzce propojena se skutkovými podstatami trestných činů a trestů, které existují na vnitrostátní úrovni, zejména ve všech případech, kdy existují systémy zvláštní recidivy ( 47 ).

86.

S ohledem na tato vysvětlení tedy nelze bod 13 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/675 vykládat tak, že umožňuje provedení takového předchozího vnitrostátního řízení o uznání rozsudků v trestních věcech, jako je řízení ve věci v původním řízení. Takový široký výklad by byl v rozporu se zásadou vzájemného uznávání těchto rozsudků. Značně restriktivní podmínky bodu 13 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí ostatně svědčí o tom, že možnost členských států přijmout rozhodnutí, aby byly předchozímu zahraničnímu odsouzení, na které se vztahuje zákaz přezkoumání takového odsouzení, přiznány stejné právní účinky, přichází v úvahu pouze individuálně a výjimečně, a to to v natolik zřejmých případech, aby bylo možné zjednat nápravu v krátkém časovém úseku, který tento bod odůvodnění vyžaduje.

87.

Z výše uvedených úvah dovozuji, že systém zavedený rámcovým rozhodnutím 2008/675 brání tomu, aby členský stát stanovil, že odsuzující rozsudky vydané soudy jiných členských států podléhají vnitrostátnímu uznávacímu řízení, v jehož rámci jsou předmětem přezkoumání, které může vést k jejich změně tak, aby byly přizpůsobeny trestněprávním předpisům tohoto členského státu. V tomto ohledu připomínám, že zvláštní uznávací řízení upravené maďarským právem může vést ke změně kvalifikace trestného činu, o kterém pravomocně rozhodl soud jiného členského státu, a k přizpůsobení uloženého trestu maďarským trestněprávním předpisům.

88.

Je pravda, že maďarská vláda Soudnímu dvoru vysvětlila, že po přijetí rozsudku ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 48 ) bylo rozhodnuto, že zvláštní řízení o uznání zahraničních rozsudků se již nebude systematicky provádět ( 49 ). Je však třeba zdůraznit, že ačkoliv je systematická povaha konání tohoto řízení svým způsobem přitěžující okolností, není pouze tato systematická povaha provádění tohoto řízení, která odůvodňuje závěr, že uvedené řízení není v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/675. Tato neslučitelnost je postavena na skutečnosti, že toto řízení, i kdyby proběhlo pouze v souvislosti s novým trestním řízením, které je skutečně zahájeno vůči osobě, která byla předtím odsouzena soudem jiného členského státu, a nikoliv systematicky nezávisle na jakémkoliv novém trestním řízení, je jednak předběžnou formalitou, která podmiňuje zohlednění takového dřívějšího odsouzení, a jednak spočívá v přezkoumání tohoto odsouzení, které může vést k jeho změně za účelem jeho přizpůsobení maďarským trestněprávním předpisům.

89.

Je třeba poukázat na to, že systém zavedený rámcovým rozhodnutím 2008/675 se v tomto ohledu zásadně odlišuje od systému, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii ( 50 ). První rámcové rozhodnutí totiž neumožňuje žádnou úpravu zahraničních odsouzení za účelem jejich zohlednění v rámci nového trestního řízení, avšak druhé rámcové rozhodnutí zavádí v článku 8 striktní podmínky pro přeměnu trestu, který byl uložen ve vydávajícím státu, příslušným orgánem vykonávajícího členského státu, které tak představují jediné výjimky ze základní povinnosti uvedeného orgánu, tedy uznání rozsudku, který mu byl předán, a zajištění výkonu trestu, jehož délka a povaha budou odpovídat rozsudku vydanému ve vydávajícím státu ( 51 ). Maďarská vláda se však v žádném případě nemůže v projednávané věci dovolávat uvedené možnosti přeměnit trest, jelikož je nesporné, že se tato věc netýká provedení zvláštního uznávacího řízení za účelem zajistit v Maďarsku výkon trestu, který D. B. Ladovi uložil Landesgericht Wiener Neustadt (zemský soud ve Wiener Neustadt).

90.

Konečně zdůrazňuji, že existence takového řízení, jako je řízení prováděné maďarskými orgány před tím, než je zahraniční soudní rozhodnutí v trestní věci zaznamenáno do vnitrostátního rejstříku trestů, ať už je či není prováděno systematicky, se mi v rámci systému, který byl zaveden rámcovým rozhodnutím 2009/315 a rozhodnutím 2009/316, jeví jako neužitečná, a tudíž v rozporu s posledně uvedenými právními předpisy. Tyto dva předpisy v prvé řadě organizují informaci společnou rejstříkům trestů členských států. Problematika se sama zjednoduší, pokud vezmeme v úvahu zásadní význam rejstříku trestů.

91.

Existence rejstříku trestů umožňuje soudním orgánům zjistit, zda daná osoba byla odsouzena, jaký jí byl uložen trest a jaké skutky spáchala, na základě čehož lze případně určit nebo vyloučit možnou recidivu a ověřit, zda byl uložený trest vykonán.

92.

Záznam v rejstříku trestů jako takový nepředstavuje zohlednění, ani výkon odsouzení. Při nahlédnutí do rejstříku trestů v rámci následného stíhání soudní orgán zjistí, zda je v něm uvedeno odsouzení, které má zohlednit nebo vykonat. Pouze v tomto případě a v závislosti na okolnostech dané věci se soud, který vede nové trestní řízení, bude zabývat otázkou použití rámcového rozhodnutí 2008/675 pro účely zohlednění odsouzení nebo otázkou použití rámcového rozhodnutí 2008/909 za účelem jeho výkonu.

93.

Zatřetí předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad primárního unijního práva, a sice čl. 82 odst. 1 SFEU, který zakotvuje zásadu vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech, a to s důrazem na skutečnost, že vnitrostátní soudy by v takovém případě mohly nepoužít maďarskou právní úpravu, která je v rozporu s primárním právem, což by nebylo možné, pokud by se Soudní dvůr omezil na výklad rámcových rozhodnutí a zdůraznil toliko rozpor vnitrostátní právní úpravy s těmito akty ( 52 ). Vyvstává tak otázka, zda se lze rámcových rozhodnutí dovolávat před vnitrostátními soudy za účelem vyloučení použití vnitrostátní právní úpravy, která je s nimi v rozporu.

94.

Podle mého názoru je zřejmé, že maďarské zvláštní řízení je v přímém rozporu se zásadou vzájemného uznávání, kterou zakotvuje čl. 82 odst. 1 SFEU. Jak totiž správně uvádí Komise, toto řízení brání automatickému uznání rozsudků, které byly vydány v jiných členských státech, neboť namísto uznání těchto rozsudků stanoví jejich nahrazení vnitrostátním rozhodnutím, které jediné vyvolává právní účinky v maďarském právním řádu. Znění § 47 odst. 3 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech je v tomto ohledu velmi jasné, když stanoví, že „[p]okud maďarský soud uzná účinky cizozemského rozsudku, má se za to, že o trestném činu bylo pravomocně rozhodnuto maďarským soudem“. Je třeba doplnit, že rozhodnutí přijaté příslušným maďarským soudem ve zvláštním uznávacím řízení může případně upravit cizozemský rozsudek, aby byla dosažena jeho slučitelnost s maďarským právem. Dokládá to čl. 48 odst. 2 až 6 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech.

95.

Soudní dvůr by se tudíž mohl rozhodnout, že svou odpověď založí na čl. 82 odst. 1 SFEU. Tento článek totiž zakotvuje zásadu vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech a nahradil článek 31 EU, ze kterého vycházejí rámcové rozhodnutí 2009/315 a rozhodnutí 2009/316 i rámcové rozhodnutí 2008/675.

96.

Soudní dvůr nicméně ve svých rozsudcích ze dne 9. června 2016 ve věci Balogh ( 53 ) a ze dne 21. září 2017 ve věci Beškov ( 54 ), uvedu-li pouze tyto rozsudky, takto nepostupoval, a i když v těchto rozsudcích zmínil zásadu vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech, podal výklad norem sekundárního unijního práva, které tuto zásadu provádějí.

97.

Mám za to, že je nutné postupovat tímto způsobem, jelikož právě tyto normy sekundárního unijního práva upřesňují podmínky a meze, za kterých musí být zásada vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech uplatněna s ohledem na zvláštnosti jednotlivých etap trestního řízení, a které tedy mohou vyžadovat vysvětlení ze strany Soudního dvora.

98.

Soudní dvůr však ještě musí upřesnit, jaké důsledky musí vnitrostátní soudy vyvodit ze zjištění neslučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s rámcovým rozhodnutím, a zejména jasným způsobem konstatovat, že tyto soudy, pokud nemohou vyložit takovou vnitrostátní právní úpravu v souladu s danou normou sekundárního unijního práva, mají na základě zásady přednosti unijního práva povinnost takovou vnitrostátní právní úpravu nepoužít.

99.

Touto otázkou jsem se již zabýval ve stanovisku, které jsem přednesl ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 29. června 2017 ve věci Popławski ( 55 ). V návaznosti na tento rozsudek se rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) opětovně obrátil na Soudní dvůr, a to zejména ohledně uvedené otázky, v probíhající věci Popławski (C‑573/17). Soudnímu dvoru se tedy nabízí několik příležitostí upřesnit, zda v případě, že má vnitrostátní soud za to, že výklad jeho vnitrostátního práva, který by byl v souladu rámcovým rozhodnutím, není možný, je tento soud povinen toto právo nepoužít.

100.

K tomuto je třeba připomenout, že zjištění, podle něhož rámcové rozhodnutí nemůže mít přímý účinek, nesmí zastřít skutečnost, že podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU ( 56 ) je rámcové rozhodnutí závazné pro členské státy, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům ( 57 ). Kromě toho podle ustálené judikatury Soudního dvora musí členské státy přijímat veškerá obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z rámcového rozhodnutí ( 58 ).

101.

Z ustálené judikatury Soudního dvora zejména vyplývá, že závazná povaha rámcového rozhodnutí s sebou nese povinnost vnitrostátních orgánů, včetně vnitrostátních soudů, konformně vykládat vnitrostátní právo. Tyto soudy jsou tedy při uplatňování vnitrostátního práva povinny provádět výklad tohoto práva v co možná největším rozsahu s ohledem na znění a účel rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž obsažena v systému Smlouvy o FEU, jelikož umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy ( 59 ).

102.

Tato zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má samozřejmě určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu rámcového rozhodnutí, když vykládá a používá relevantní pravidla svého vnitrostátního práva, tak nachází své meze v obecných právních zásadách, a zejména v zásadách právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti. Tyto zásady brání zejména tomu, aby uvedená povinnost mohla na základě rámcového rozhodnutí a nezávisle na zákonu přijatém k jeho provedení vést ke stanovení nebo zpřísnění trestní odpovědnosti těch osob, které jednají v rozporu s jeho ustanoveními ( 60 ). Navíc zásada konformního výkladu nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem ( 61 ).

103.

To však nemění nic na tom, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotyčného rámcového rozhodnutí a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím ( 62 ). V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že požadavek konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům povinnost změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli rámcového rozhodnutí ( 63 ). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že v případě, kdy má vnitrostátní soud za to, že nemůže vyložit vnitrostátní ustanovení v souladu s rámcovým rozhodnutím z důvodu, že je vázán výkladem tohoto vnitrostátního ustanovení, který podal nejvyšší vnitrostátní soud ve výkladovém rozsudku, přísluší mu zajistit plný účinek rámcového rozhodnutí tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad nejvyššího vnitrostátního soudu, když je tento výklad neslučitelný s unijním právem ( 64 ).

104.

Upřesnil jsem povinnost konformního výkladu, kterou mají vnitrostátní soudy, a nyní je třeba připomenout, že v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda jeho vnitrostátní právo, a to zejména § 46 až § 48 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, umožňují výklad, který by byl v souladu s rámcovými rozhodnutími 2009/315 a 2008/675.

105.

Vzhledem k tomu, že není jisté, že předkládající soud může dospět k výkladu vnitrostátního práva, který je v souladu s unijním právem, je podle mého názoru nezbytné určit pro případ, že by takový konformní výklad nebyl možný, jaké konkrétní důsledky by měl vnitrostátní soud vyvodit ze skutečnosti, že § 46 až § 48 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech nejsou v souladu s rámcovými rozhodnutími 2009/315 a 2008/675.

106.

Pokud předmětná vnitrostátní ustanovení konformní výklad neumožňují, je vnitrostátní soud v zásadě povinen za účelem uplatnění unijního práva v plném rozsahu tato ustanovení nepoužít.

107.

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Soudní dvůr se sice již vyjádřil k právnímu rozsahu nástrojů přijatých v rámci hlavy VI Smlouvy o EU, která se týká policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, v rozsudku ze dne 16. června 2005 ve věci Pupino ( 65 ) však pouze rozšířil použitelnost zásady konformního výkladu na tyto právní nástroje, přičemž uznal, že rámcové rozhodnutí je v tomto ohledu srovnatelné se směrnicí.

108.

Soudní dvůr se naproti tomu dosud nevyslovil k otázce, zda nesoulad vnitrostátního pravidla s rámcovým rozhodnutím vede ke vzniku povinnosti vnitrostátního soudu toto vnitrostátní pravidlo nepoužít v případě, že nemůže být předmětem konformního výkladu.

109.

Jak jsem uvedl ve svém názoru předneseném dne 28. dubna 2008 ve věci Kozłowski ( 66 ), důvody, na jejichž základě Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. července 1964 ve věci Costa ( 67 ) rozhodl, že když členské státy dobrovolně souhlasily s přenosem svých pravomocí na Společenství, nemohou se proti závaznému aktu Společenství dovolávat jakéhokoli předpisu ve svém vnitrostátním právním řádu, lze použít i v případě rámcového rozhodnutí. Rámcové rozhodnutí má tak dle mého názoru stejně jako jakýkoliv jiný závazný akt unijního práva přednost před jakýmkoliv jiným ustanovením vnitrostátního práva, a to i když je ústavní povahy nebo patří mezi ustanovení, které je součástí základního zákona. Zásada přednosti unijního práva ukládá vnitrostátnímu soudu povinnost zajistit plný účinek unijního práva „tak, že na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení“ ( 68 ).

110.

Pro uznání zásady přednosti ve vztahu k rámcovým rozhodnutím přijatým v rámci třetího pilíře hovoří vícero úvah ( 69 ).

111.

První úvaha je samotného textu. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že s výjimkou výhrady spočívající v neexistenci přímého účinku rámcových rozhodnutí, unijní normotvůrce koncipoval režim rámcových rozhodnutí obdobně jako režim směrnic, když stanovil, že jsou „závazné pro členské státy, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům“ ( 70 ). Vzhledem k tomu, že jediným neměnitelným zvláštním znakem rámcových rozhodnutí je neexistence přímého účinku ( 71 ), není důvod vyloučit přednost těchto nástrojů proto, že spadají do oblasti mezivládní spolupráce.

112.

Druhá úvaha spočívá v tom, že Soudní dvůr uznal, že vnitrostátní soud má povinnost použít techniku konformního výkladu, aby zajistil plnou účinnost rámcových rozhodnutí a dosáhl výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným rámcovými rozhodnutími.

113.

Je pravda, že Soudní dvůr pro účely odůvodnění uplatnění zásady konformního výkladu vyšel nikoliv ze zásady přednosti, ale ze zásady loajální spolupráce. Uvedl, že zásada loajální spolupráce, která zejména znamená, že členské státy přijímají veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z unijního práva, musí platit rovněž v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, která je ostatně zcela založena na spolupráci mezi členskými státy a orgány ( 72 ). Tato logika odůvodnění se již objevila v rozsudku ze dne 10. dubna 1984, Von Colson a Kamann ( 73 ), jelikož v něm Soudní dvůr zejména dovodil povinnost konformního výkladu z povinnosti členských států přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k zajištění splnění jejich povinností vyplývajících z unijního práva s tím, že toto právo platí pro všechny vnitrostátní orgány, a to – v rámci jejich pravomoci – i pro soudní orgány ( 74 ).

114.

Nic to nemění na tom, že požadavek konformního výkladu, který považuje Soudní dvůr podle ustálené judikatury za „inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, když rozhodují o sporech, které jim byly předloženy“ ( 75 ), vyplývá z požadavku účinnosti unijního práva a nutnosti zajistit přednost unijního práva před vnitrostátním právem členských států ( 76 ). Ostatně uznání zásady konformního výkladu prostřednictvím zásady loajální spolupráce nutně předpokládá připustit, byť implicitně, přednost unijního práva. Jak by totiž mohla povinnost loajální spolupráce, která vyplývá z unijního práva, odůvodnit, že vnitrostátní soud je povinen pozměnit význam vnitrostátního práva tak, aby byl v souladu s unijním právem, kdyby nebyla tato povinnost považována za povinnost, která musí převážit nad povinností vnitrostátního soudu rozhodnout spor v souladu s pravidly jeho vnitrostátního práva?

115.

Třetí úvaha souvisí s vývojem právního rámce vyplývajícího z ukončení přechodného období, které upravuje Protokol (č. 36) o přechodných ustanoveních, připojený ke Smlouvám. Podle čl. 10 odst. 3 tohoto protokolu končí použitelnost přechodného opatření uvedeného v čl. 10 odst. 1 pět let ode dne vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, tj. 30. listopadu 2014. Definitivní začlenění třetího pilíře do oblasti upravené v e třetí části Smlouvy o FEU, hlavě V, týkající se oblasti svobody, bezpečnosti a práva, ukládá povinnost „komunitárního výkladu“ ( 77 ). V tomto ohledu je třeba zejména uvést, že zatímco pravomoc Soudního dvora v souladu s bývalým článkem 35 EU odrážela mezivládní povahu spolupráce v rámci třetího pilíře, má Soudní dvůr počínaje tímto datem automatickou a závaznou pravomoc rozhodnout o předběžných otázkách, jelikož již nepodléhá prohlášení, že každý členský stát uznal tuto pravomoc a uvedl vnitrostátní soudy, které mohly Soudnímu dvoru věc předložit. V tomto ohledu je zajímavé uvést, že v rozsudku ze dne 16. června 2005 ve věci Pupino ( 78 ) Soudní dvůr za účelem odůvodnění, že jednotlivcům je přiznáno oprávnění odvolávat se před soudy členských států na rámcová rozhodnutí za účelem získání konformního výkladu vnitrostátního práva, vycházel z „významu pravomoci Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách na základě článku 35 EU“ ( 79 ). Uznání pravomoci, která je totožná s pravomocí, kterou měl Soudní dvůr v rámci prvního pilíře, svědčí o intenzivním procesu sbližování mezi těmito dvěma pilíři, který odůvodňuje skutečnost, že rámcovým rozhodnutím jsou přiznány obdobné účinky, jaké mají směrnice, samozřejmě s výjimkou přímého účinku, který je výslovně vyloučen.

116.

Z výše uvedených úvah vyvozuji, že na základě zásady přednosti má mít rámcové rozhodnutí přednost před jakýmkoliv ustanovením vnitrostátního práva, které by s ním bylo v rozporu.

117.

Dále považuji za důležité připomenout, co Soudní dvůr důrazně uvedl ve svém rozsudku ze dne 26. února 2013 ve věci Melloni ( 80 ), který se týkal výkladu rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 81 ), a sice že „[p]odle ustálené judikatury […] platí, že podle zásady přednosti unijního práva, která je základním znakem unijního právního řádu […], nemůže mít skutečnost, že se členský stát dovolává ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, vliv na účinek unijního práva na území tohoto státu“ ( 82 ).

118.

V souladu s logikou oddělení mezi „substitučním“ účinkem a „dovolatelností vyloučení“ ( 83 ) mám za to, že skutečnost, že rámcové rozhodnutí nemá přímý účinek, neznamená, že vnitrostátní soud nemá povinnost nepoužít ustanovení svého vnitrostátního práva, která jsou neslučitelná s unijním právem. Tato povinnost totiž vyplývá přímo z nadřazenosti unijního práva nad vnitrostátními ustanoveními, která brání jeho plné účinnosti.

119.

Výše uvedené úvahy jsou podle mého názoru a fortiori platné pro rozhodnutí, která byla přijata podle čl. 34 odst. 2 písm. c) EU, jako je rozhodnutí 2009/316.

120.

Domnívám se proto, že přísluší vnitrostátnímu soudu, aby s tím, že zohlední veškeré vnitrostátní právní předpisy a použije metody výkladu jím uznané, provedl výklad vnitrostátních ustanovení dotčených ve věci v původním řízení v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2009/315, rozhodnutí 2009/316 a rámcového rozhodnutí 2008/675. V případě, že by takový výklad nebyl možný, byl by vnitrostátní soud povinen tato vnitrostátní ustanovení, která jsou v rozporu s unijním právem, nepoužít.

121.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Törvényszék Szombathelyi (soud v Szombathelyi, Maďarsko) odpověděl následovně: