1.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ( 3 ), které vstoupilo v platnost dne 16. srpna 2012, se podle svého čl. 84 druhého pododstavce použije, s výjimkou několika obecných ustanovení, ode dne 17. srpna 2015.

2.

Je to poprvé ( 4 ), co je Soudní dvůr dotazován na výklad ustanovení nařízení č. 650/2012, a zvláště ustanovení o výjimkách stanovených v čl. 1 odst. 2 písm. k) a l) tohoto nařízení, podle nichž jsou z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny „povaha věcných práv“ a „jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku“ ( 5 ).

3.

Moje úvahy se budou týkat velmi citlivé otázky, a sice vymezení oblasti působnosti dědického práva a věcných práv, kterému byla, jak zdůraznila ve svých písemných vyjádřeních Evropská komise ( 6 ), věnována mnohá jednání i odborná literatura ( 7 ).

4.

Konkrétně se ve věci v původním řízení jedná o určení, zda ustanovení vylučující případy použití práva místa, kde se dotyčný majetek nachází, mohou odůvodnit odmítnutí uznat věcné účinky odkazu par revendication, kterým právo k majetku přímo přechází na odkazovníka v okamžiku zahájení dědického řízení, pokud se týká vlastnického práva k nemovitosti, která se nachází v členském státě, jehož právní řád nezná tuto formu odkazu, ale zná pouze odkaz par condamnation. Dědic je na základě tohoto pořízení pro případ smrti povinen zajistit přechod práva k majetku na odkazovníka, což poskytuje tomuto odkazovníkovi právo požadovat výkon odkazu.

5.

Nejprve vysvětlím důvody, pro které musí být námitky nepřípustnosti zamítnuty, poté uvedu skutečnosti, na základě nichž lze mít za to:

6.

Navrhnu tudíž zodpovědět položenou otázku záporně.

7.

Body 7, 9, 15, 16, 18, 19, 37 a 67 odůvodnění nařízení č. 650/2012 stanoví:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

8.

Podle článku 1 tohoto nařízení:

„1.   Toto nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob. Nepoužije se na daňové, celní či správní věci.

2.   Z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny:

[…]

9.

Podle čl. 21 odst. 1 uvedeného nařízení, který stanoví obecné pravidlo o rozhodném právu pro dědění:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti“.

10.

Článek 22 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Volba práva“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.

[…]

2.   Tato volba musí být učiněna výslovně v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti nebo musí vyplývat z ustanovení takového pořízení.“

11.

Článek 23 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti rozhodného práva“, v odstavci 1 a odst. 2 písm. e) stanoví:

„1.   Právem určeným podle článku 21 nebo článku 22 se řídí dědictví jako celek.

2.   Tímto právem se řídí zejména:

[…]

12.

Podle článku 31 uvedeného nařízení, nadepsaného „Přizpůsobení věcných práv“:

„Dovolává-li se osoba věcného práva, které jí náleží na základě práva rozhodného pro dědění, a dané věcné právo neexistuje v právním řádu členského státu, v němž se tohoto práva dovolává, bude toto věcné právo v případě potřeby a v možném rozsahu přizpůsobeno nejbližšímu rovnocennému věcnému právu v rámci právního řádu daného státu, přičemž bude zohledněn účel a zájem, které toto konkrétní věcné právo sleduje, jakož i účinky, jež jsou s ním spojeny.“

13.

Kapitola V nařízení č. 650/2012 je věnována veřejným listinám a soudním smírům.

14.

Podle čl. 59 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsaného „Přijímání veřejných listin“, „[v]eřejná listina vyhotovená v jednom členském státě má v jiném členském státě stejné důkazní účinky jako ve státě původu, popřípadě účinky co nejvíce srovnatelné, pokud to není zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public) dotčeného členského státu“.

15.

Článek 62, nadepsaný „Vytvoření evropského dědického osvědčení“, nacházející se v kapitole VI uvedeného nařízení, která je věnována evropskému dědickému osvědčení, uvádí:

„1.   Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení […], které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.

2.   Použití osvědčení není povinné.

[…]“

16.

Článek 63 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Účel [evropského dědického] osvědčení“, v odstavci 1 a odst. 2 písm. b) uvádí:

„1.   Účelem [evropského dědického] osvědčení je jeho využití dědici, odkazovníky majícími přímá práva k dědictví a vykonavateli závětí nebo správci pozůstalosti, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat buď svá práva jako dědicové či odkazovníci, nebo své pravomoci jako vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti.

2.   [Evropské dědické] osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto prvků:

[…]

17.

Článek 68 tohoto nařízení, který je vložen do téže kapitoly, nadepsaný „Obsah [evropského dědického] osvědčení“, stanoví:

„[Evropské dědické] [o]svědčení obsahuje následující informace v míře požadované pro účel, za nímž je vydáváno:

[…]

[…]“

18.

Článek 69 uvedeného nařízení, nadepsaný „Účinky [evropského dědického] osvědčení“, v odstavcích 2 a 5 uvádí:

„2.   Předpokládá se, že [evropské dědické] osvědčení pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky. Předpokládá se, že osoba uvedená v [tomto] osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné [evropské dědické] osvědčení.

[…]

5.   [Evropské dědické] [o]svědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l).“

19.

Podle čl. 9811 § 1 Kodeks Cywilny (občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“):

„Zůstavitel může v závěti sepsané formou notářského zápisu rozhodnout, že označená osoba nabývá předmět odkazu v okamžiku zahájení dědického řízení (odkaz par revendication).“

20.

Podle § 2 bodu 2 tohoto článku:

„Předmětem takového odkazu může být zejména:

[…]

[…]“

21.

Článek 968 občanského zákoníku se týká odkazu „par condamnation“, který může zůstavitel zřídit v jakékoli přípustné formě, včetně vlastnoruční závěti.

22.

Podle článku 81 Prawo o notariacie (zákon, kterým se zavádí notářský řád, dále jen „notářský řád“) ze dne 14. února 1991 ( 8 ), ve znění pozměněném zákonem ze dne 13. prosince 2013 ( 9 ), je notář povinen odmítnout provést notářský úkon, který je v rozporu s právními předpisy.

23.

Článek 83 § 2 notářského řádu stanoví, že odmítnutí provést notářský úkon podléhá přezkumu, pokud osoba dotčená odmítnutím podá stížnost. Tato stížnost je nejprve zkoumána v rámci autoremedury samotným notářem, který může rozhodnout o její opodstatněnosti a daný úkon provést. Pokud notář stížnosti nevyhoví, přezkoumá stížnost Sąd Okręgowy (okresní soud, Polsko) místně příslušný podle sídla notářské kanceláře. Sąd Okręgowy (okresní soud) rozhoduje ve druhém stupni podle vnitrostátní judikatury.

24.

Paní Aleksandra Kubicka, polská státní příslušnice, matka dvou ještě nezletilých dětí, které má z manželství s německým státním příslušníkem, je společně s manželem spoluvlastnicí domu ve Frankfurtu nad Odrou (Německo), který s rodinou obývají, přičemž každý z nich je vlastníkem jeho ideální poloviny.

25.

Paní A. Kubicka se obrátila na notářský úřad se sídlem v Słubice (Polsko) s cílem sepsat svou závět. Paní A. Kubicka chtěla, aby její manžel nabyl k okamžiku zahájení dědického řízení její spoluvlastnický podíl na společném domě. Rozhodla se pro pořízení odkazu par revendication, jak je upraven polským dědickým právem v článku 9811 občanského zákoníku. Ohledně zbývající části svého majetku si přála zachovat zákonnou dědickou posloupnost, podle níž budou její manžel a děti dědit rovným dílem.

26.

Zástupce notáře, pan Marcin Margoński, odmítl s odvoláním na článek 81 notářského řádu provést notářský úkon spočívající v sepsání závěti obsahující odkaz par revendication.

27.

Tento zástupce notáře na podporu svého tvrzení, že takový odkaz je v rozporu s německými právními předpisy, odbornou literaturou a judikaturou týkající se věcných práv a vedení rejstříku, které musí podle čl. 1 odst. 2 písm. k) a l) a článku 31 nařízení č. 650/2012 zohlednit, uvedl, že:

28.

Zástupce notáře odůvodňuje svoji analýzu rovněž připomenutím odůvodnění německého zákona, kterým se provádí nařízení č. 650/2012, a sice Internationales Erbrechtsverfahrensgesetz (zákon o mezinárodním dědickém řízení) ze dne 29. června 2015 ( 10 ), který obsahuje následující úryvek: „[n]ěmecké právo naproti tomu nezná odkaz par revendication a nemusí jej v rámci [tohoto] nařízení uznat [čl. 1 odst. 2 písm. k) téhož nařízení]. Dosud německé právo přizpůsobovalo takový odkaz prostřednictvím jeho přeměny na právní nárok ze závazkového práva (odkaz par condamnation). Článek 31 [uvedeného] nařízení na tom nic nemění“.

29.

Paní A. Kubicka podala u zástupce notáře stížnost s odůvodněním, že žádné z ustanovení nařízení č. 650/2012 neodůvodňuje neuznání věcných účinků odkazu par revendication, který je zakotven v dědickém právu, jež si zvolila.

30.

Když uvedený zástupce notáře potvrdil své odmítnutí provést notářský úkon, podala A. Kubicka stížnost k předkládajícímu soudu.

31.

Předkládající soud měl za to, že je vyzván k posouzení toho, do jaké míry může dědické právo místa, kde se nemovitost nachází, omezit účinky vyplývající z rozhodného dědického práva.

32.

Za těchto podmínek se Sąd Okręgowy w Gorzowie Wielkopolskim rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 1 odst. 2 písm. k), čl. 1 odst. 2 písm. l) nebo článek 31 nařízení č. 650/2012 vykládány v tom smyslu, že tato ustanovení umožňují odmítnout uznání věcných účinků odkazu par revendication (legatum per vindicationem), stanovených dědickým statutem, pokud se tento odkaz týká vlastnického práva k nemovitosti nacházející se v členském státě, jehož právní řád nezná institut odkazu s přímým věcným účinkem?“

33.

Německá a maďarská vláda vznesly v písemných vyjádřeních námitku nepřípustnosti předběžné otázky z důvodu její hypotetické povahy.

34.

Na úvod je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury „postup upravený článkem 267 SFEU je nástrojem soudní spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy. Z toho vyplývá, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy otázky položené vnitrostátním soudem týkají výkladu ustanovení unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je však možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny“ ( 11 ).

35.

Maďarská vláda vyzvala Soudní dvůr, aby na předběžnou otázku neodpovídal z důvodu, že se týká odmítnutí uznat účinek odkazu na věcná práva, které německý orgán pověřený vedením rejstříku nemovitostí dosud nevyjádřil, jelikož k úmrtí zůstavitelky nedošlo. Tato vláda má za to, že prostřednictvím této otázky je žádán pouze výklad vnitrostátních ustanovení polského a německého práva, která se týkají odkazů, za účelem určení jejich vzájemného vztahu.

36.

S odkazem na bod 7 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je nutné uvést, že cílem tohoto nařízení je umožnit evropským občanům, aby si uspořádali své dědictví, a účinným způsobem zaručit práva dědiců a odkazovníků. Otázky, které se týkají situací, v nichž jsou vůči zůstaviteli uplatňována omezení jeho testovací svobody, jsou tudíž přípustné. Z důvodu právní jistoty si rovněž nelze představit, že by bylo možné o této otázce rozhodnout až po zahájení dědického řízení, pokud během provádění notářského úkonu vznikají výkladové obtíže.

37.

Podle německé vlády má předkládající soud za to, že je s ohledem na článek 81 notářského řádu povinen ověřit protiprávnost úkonu zvoleného stěžovatelkou, aniž by však upřesnil, jakým způsobem by měla tato protiprávnost podle polského práva vyplývat z nedostatku uznání odkazu par revendication německým právem.

38.

Nicméně je nutné uvést, jak bylo rovněž připomenuto na jednání, že povinnost notáře odmítnout provedení úkonu, který je v rozporu se zákonnými požadavky, musí být vykládána široce. V případě úřední osoby tato povinnost nutně zahrnuje i povinnost poskytnout radu a povinnost ověřit účinnost úkonu s ohledem na cíl sledovaný dotyčnou osobou.

39.

Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, zůstavitelka si ve sporu v původním řízení přeje zajistit přímý přechod vlastnického práva k majetku bez nutnosti splnění dalších formálních náležitostí po její smrti.

40.

Relevance analýzy pozitivního německého práva, provedená předkládajícím soudem, podle níž odkaz par revendication, týkající se práv k nemovitosti nacházející se v Německu, nemůže vyvolat žádné právní účinky, byla potvrzena ( 12 ).

41.

Vzhledem k tomu, že řízení u předkládajícího soudu bylo zahájeno na základě návrhu zpochybňujícího odmítnutí provést takový úkon, jenž je zakotven v právu zvoleném zůstavitelkou, ale který je neznámý právnímu řádu státu, kde se nemovitost nachází, je třeba mít za to, že žádost o výklad není hypotetická.

42.

Předběžná otázka je tedy podle mého názoru přípustná.

43.

Spor v původním řízení se týká přechodu vlastnického práva A. Kubické, polské státní příslušnice, k nemovitosti nacházející se v Německu po její smrti na základě odkazu.

44.

Toto pořízení pro případ smrti spadá do oblasti působnosti nařízení č. 650/2012 podle jeho článku 1 a čl. 3 odst. 1 písm. a).

45.

Podmínky tohoto přechodu musejí v zásadě podléhat dědickému právu zvolenému A. Kubickou. Podle článku 22 tohoto nařízení může totiž A. Kubicka zvolit jako právo, kterým se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož státní příslušnost má v okamžiku své volby. A čl. 23 odst. 2 písm. e) uvedeného nařízení stanoví, že tímto právem se řídí mimo jiné přechod práv, která jsou součástí pozůstalosti, na odkazovníky. Tato analýza je podpořena bodem 42 odůvodnění téhož nařízení, podle něhož „[p]rávem, jež bylo určeno jako právo rozhodné pro dědění, by se mělo dědictví řídit od zahájení dědického řízení do přechodu vlastnictví k majetku, který je součástí pozůstalosti, oprávněným osobám ve smyslu takového práva […]“.

46.

Paní A. Kubicka hodlá převést na odkazovníka svůj spoluvlastnický podíl na majetku, tedy věcné právo známé oběma dotyčným právním řádům, ve stejném rozsahu, v jakém ho nyní vykonává pro sebe.

47.

Volba odkazu par revendication namísto odkazu par condamnation tak nemění obsah práva, které bude k majetku vykonáváno. Volba se omezuje na uspořádání přímého přechodu věcného práva, namísto nepřímého přechodu vytvořením závazkového práva ve prospěch odkazovníka.

48.

Na rozdíl od toho, co tvrdí německá vláda, se vyloučení z oblasti působnosti stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. k) nařízení č. 650/2012 netýká tohoto rozdílu ve způsobu přechodu práva. Jak jasně uvádí bod 15 odůvodnění tohoto nařízení, v působnosti práva místa, kde se nemovitost nachází, musí totiž zůstat pouze určení povahy a počtu věcných práv.

49.

Odkaz na čl. 1 odst. 2 písm. k) uvedeného nařízení tak lze z posouzení z důvodu oblasti působnosti tohoto ustanovení vyloučit.

50.

Totéž tedy platí i pro článek 31 nařízení č. 650/2012, který se má podle svého znění použít pouze v případě, „[d]ovolává-li se osoba věcného práva, které jí náleží na základě práva rozhodného pro dědění, a dané věcné právo neexistuje v právním řádu členského státu, v němž se tohoto práva dovolává“.

51.

Je třeba se tudíž zabývat ještě následujícím poslední otázkou, kterou přednesla í německá vláda jako rozhodující ( 13 ): může vyloučení z oblasti působnosti tohoto nařízení v čl. 1 odst. 2 písm. l) omezit účinky rozhodného dědického práva na přechod majetku, jak jsou vymezené v čl. 23 písm. e) uvedeného nařízení?

52.

Jinak řečeno, pokud se dědic stal vlastníkem nemovitosti podle dědického práva zvoleného zůstavitelem a vlastnický titul musí být zapsán do rejstříku nemovitostí jiného členského státu, může tento členský stát uplatnit vůči tomuto dědici právo místa, kde se nemovitost nachází, které stanoví odlišné hmotněprávní podmínky pro provedení tohoto konstitutivního zápisu práva?

53.

Odpověď lze vyvodit z analýzy ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. l) nařízení č. 650/2012, jakož i z cílů sledovaných tímto nařízením.

54.

Nejprve zde znovu pro účely diskuze připomínám, že podle čl. 1 odst. 2 písm. l) uvedeného nařízení je z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučen „jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku“.

55.

Bod 18 odůvodnění nařízení č. 650/2012 upřesnil oblast působnosti tohoto nařízení, která musí být, pokud jde o výjimku, vykládána restriktivně, takto: „právo členského státu, kde je rejstřík veden (pro nemovitý majetek lex rei sitae), určí, za jakých právních podmínek a jakým způsobem je zápis prováděn a jaké orgány, jako například rejstříky nemovitostí nebo notáři, jsou oprávněny kontrolovat, že všechny podmínky jsou splněny a předložené nebo vytvořené dokumenty jsou dostatečné nebo že obsahují nezbytné informace. […] Evropské dědické osvědčení vydané podle tohoto nařízení by zejména mělo být platným dokumentem pro zápis majetku z dědictví do rejstříku členského státu. […] Příslušný orgán může osobě podávající žádost o zápis sdělit způsob, jak chybějící informace či dokumenty poskytnout“.

56.

Jak uvedly zejména španělská vláda a Komise ( 14 ), právní požadavky uvedené v tomto ustanovení týkající se mimo jiné lhůty a formálních podmínek pro provedení tohoto zápisu jsou stanoveny k zajištění jistoty, která je vlastní každé formě zápisu přechodu práv. A právě za účelem usnadnění splnění těchto požadavků, které se netýkají hmotněprávních podmínek přechodu věcného práva, a usnadnění zasílání listin, došlo k vytvoření evropského dědického osvědčení ( 15 ).

57.

Již v této fázi analýzy by bylo možné mít za to, že ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. l) uvedeného nařízení nelze vykládat v tom smyslu, že na základě tohoto ustanovení lze odmítnout uznat účinky odkazu podléhající zvolenému dědickému právu.

58.

Nicméně, jak tvrdí německá vláda, bylo by možné s odkazem na znění poslední části věty tohoto článku: „a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku“ zvažovat i opačné řešení?

59.

Bod 19 odůvodnění téhož nařízení je, co se týče smyslu jeho znění, velmi jasný. Otázka, zda má zápis deklaratorní nebo konstitutivní účinek, je ve výše uvedeném ustanovení výslovně upravena. Okamžik nabytí práva je rovněž jako příklad citován jakožto vyloučený z oblasti působnosti dědického práva

60.

Z požadavku na zápis nelze učinit podmínku nabytí věcného práva ve všech případech. Tato výhrada musí být totiž nutně kombinována se zásadou jednoty dědického práva, jak je stanovena v čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 650/2012, podle níž se zvoleným dědickým právem řídí „přechod majetku, práv a závazků na dědice a odkazovníky“. Odlišný výklad by značně omezil působnost této zásady, kdežto zohlednit je nutné cíl sledovaný unijním normotvůrcem.

61.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto nařízení spadá do obecnějšího rámce, který má za cíl udržovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ( 16 ).

62.

Uvedené nařízení odpovídá potřebě zajistit slučitelnost pravidel použitelných v oblasti kolize práv a pravomocí, která je v oblasti dědického práva obzvláště vypjatá z důvodu různorodosti otázek, jež mají být vyřešeny, což vyvolává jejich složitost (určení oprávněných osob, jejich práv, někdy v závislosti na dotyčném majetku, způsoby správy a vypořádání pozůstalosti atd.).

63.

Prvořadým konkrétním cílem nařízení č. 650/2012 je proto cíl vyjádřený v jeho bodě 7 odůvodnění. Tento bod upřesňuje, že „[v] evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků […] musí být účinným způsobem zaručena“.

64.

Prostředky zvolené za účelem dosažení tohoto cíle jsou popsány zejména v bodě 8 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož „toto nařízení by mělo shromáždit pravidla o […] uznávání veřejných listin […] a o vytvoření evropského dědického osvědčení“ a v bodě 37 odůvodnění téhož nařízení týkajícího se harmonizace kolizních norem „bez ohledu na povahu [majetku] i na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě“.

65.

Je třeba rovněž zdůraznit, že tato snaha o zjednodušení vyústila ve vypracování evropského dědického osvědčení. Toto osvědčení dědicům nebo odkazovníkům zejména umožňuje prokázat jejich status a jejich práva v jiném členském státě a především přidělení konkrétní položky z pozůstalosti odkazovníkovi uvedenému v tomto osvědčení ( 17 ).

66.

Podle čl. 69 odst. 5 uvedeného nařízení tak uvedené osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu.

67.

Nelze ani argumentovat tím, že toto ustanovení se rovněž týká případu vyloučení stanoveného v čl. 1 odst. 2 písm. l) nařízení č. 650/2012. Jeho působnost musí zůstat z důvodů již popsaných v bodě 55 tohoto stanoviska, které vycházejí z bodu 18 odůvodnění tohoto nařízení, omezena na zvláštní způsoby zápisu do příslušných rejstříků ( 18 ). Z toho vyplývá, že v praxi mohou být pro doplnění evropského dědického osvědčení vyžadovány další dokumenty nebo informace, pokud například neobsahuje dostatečně přesné informace pro určení majetku, u něhož musí být přechod vlastnického práva zapsán.

68.

Právě ve smyslu těchto analýz byly, podle údajů předložených Komisí ( 19 ), v rámci jednání předcházejících přijetí uvedeného nařízení odmítnuty nebo pozměněny návrhy předložené německou vládou, které směřovaly k zachování použitelnosti práva vztahujícího se na zápis do rejstříků členského státu, kde se dotčený majetek nachází, při stanovení podmínek přechodu vlastnického práva.

69.

Komise navíc uvedla, že Nizozemské království, jehož dědické právo již odkaz par revendication nestanoví, upravilo při provádění nařízení č. 650/2012 svá ustanovení v oblasti zápisu tak, aby umožnila odkazovníkovi par revendication zápis jeho vlastnického práva na základě evropského dědického osvědčení, které osvědčuje, že odkazovník nabyl nemovitost prostřednictvím odkazu ( 20 ).

70.

Toto řešení zaručuje volbě rozhodného dědického práva plnou účinnost.

71.

Toto řešení je rovněž zásadní pro oblast rozdělení pozůstalosti, jelikož i zde mohou nastat podobné obtíže.

72.

Toto řešení musí být též posuzováno v souvislosti s mechanismem přizpůsobení, stanoveným v článku 31 tohoto nařízení, pokud nabytá práva jsou neznámá právu použitelnému v místě jejich zápisu, což svědčí o nemožnosti vyloučit právní nárok a silnou vůli unijního normotvůrce poskytnout volbě rozhodného dědického práva užitečný účinek.

73.

S ohledem na všechny tyto poznatky mám tedy za to, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, čl. 1 odst. 2 písm. k) a l) nebo článek 31 uvedeného nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že neumožňují odmítnout uznání věcných účinků odkazu par revendication (legatum per vindicationem), stanoveného dědickým statutem, pokud se tento odkaz týká vlastnického práva k nemovitosti nacházející se v členském státě, jehož právní řád nezná institut odkazu s přímým věcným účinkem.

74.

S ohledem na předcházející úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby na předběžnou otázku položenou Sądem Okręgowym w Gorzowie Wielkopolskim (okresní soud v Gorzów Wielkopolski, Polsko) odpověděl následovně:

„V takové situaci, jako je situace v původním řízení, musejí být čl. 1 odst. 2 písm. k), čl. 1 odst. 2 písm. l) nebo článek 31 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 24. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, vykládány v tom smyslu, že neumožňují odmítnout uznání věcných účinků odkazu par revendication (legatum per vindicationem), stanoveného dědickým statutem, pokud se tento odkaz týká vlastnického práva k nemovitosti nacházející se v členském státě, jehož právní řád nezná institut odkazu s přímým věcným účinkem.“