1.

Jedná neziskové vzdělávací zařízení jako „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu směrnice 93/13/EHS ( 2 ), jestliže svým studentům nabízí půjčku, která jim formou bezúročného splátkového kalendáře umožňuje zaplatit studijní poplatky a náklady na studijní cesty? Má dále vnitrostátní soud povinnost přezkoumat i bez návrhu, zda smlouva spadá do oblasti působnosti uvedené směrnice, jestliže se dotyčný student aktivně neúčastnil následného řízení o vymáhání nesplaceného dluhu, včetně úroků a nákladů?

2.

Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi vzdělávacím zařízením a jedním z jeho studentů. Soudnímu dvoru poskytují příležitost podrobněji vymezit oblast působnosti směrnice 93/13 a pravomoci a povinnosti, které z této směrnice vyplývají pro vnitrostátní soudy.

3.

Směrnice 93/13 byla přijata na základě článku 100a EHS (nyní článek 114 SFEU). Jedním z jejích cílů je zajistit, aby spotřebitelské smlouvy neobsahovaly zneužívající ujednání, a chránit spotřebitele před zneužitím moci prodávajícího nebo poskytovatele ( 3 ). Členské státy mohou poskytnout spotřebitelům vyšší úroveň ochrany prostřednictvím přísnějších vnitrostátních ustanovení, než jsou ustanovení směrnice ( 4 ).

4.

Desátý bod odůvodnění směrnice stanoví, že právní předpisy v oblasti zneužívajících ujednání se mají vztahovat na „všechny smlouvy“ uzavírané mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli. Výslovně uvádí, že z působnosti této směrnice musí být vyňaty, mimo jiné, pracovní smlouvy, smlouvy týkající se dědického práva, smlouvy týkající se rodinného práva a smlouvy týkající se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob. Tato směrnice se nicméně vztahuje na všechny obchodní, výrobní nebo odborné činnosti veřejnoprávní povahy ( 5 ).

5.

Článek 1 odst. 1 vymezuje oblast působnosti směrnice 93/13:

„Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.“

6.

Podle definic v čl. 2 písm. b) a c) se výrazem „spotřebitel“ rozumí „fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje [směrnice 93/13], jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“, a výrazem „prodávající nebo poskytovatel“ ( 6 ) se rozumí „fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje [směrnice 93/13], jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povoláním“.

7.

Článek 3 odst. 1 stanoví, že „smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele“.

8.

Směrnice 93/13 byla do vnitrostátního práva provedena Marktpraktijkenwet (zákon o obchodních praktikách) ze dne 6. dubna 2010. Při vymezení působnosti zavedl tento zákon namísto výrazu „prodávající nebo poskytovatel“ použitého v čl. 2 písm. c) uvedené směrnice pojem „podnik“. Podle definice v čl. I.1 odst. 1 Wetboek Economisch Recht (obchodní zákoník) je podnikem „každá fyzická nebo právnická osoba, která trvale sleduje dosahování zisku, včetně sdružení takových osob“.

9.

Článek 806 Gerechtelijk Wetboek (soudní řád) stanoví povinnosti soudu v případě rozsudku pro zmeškání: „v rozsudku pro zmeškání soud vyhoví žalobním nárokům nebo obhajobě strany, která se dostavila na jednání, s výjimkou případu, kdy mohou být soudní řízení nebo žalobní nároky nebo žalobní důvody v rozporu s veřejným pořádkem“.

10.

Susan Kuijpers byla studentkou Karel de Grote Hogeschool (Univerzita Karel de Grote, dále jen „KdG“). Dne 3. února 2014 jí bylo uloženo zaplatit KdG částku ve výši 1546 eur zahrnující studijní poplatky za akademické roky 2012/13 a 2013/14 a příspěvek na studijní cestu. Vzhledem k tomu, že S. Kuijpers nemohla tuto částku zaplatit najednou, byla jí studijním oddělením KdG, tj. KdG studievoorzieningsdienst (dále jen „KdG Stuvo“), poskytnuta bezúročná půjčka a stanoven splátkový kalendář. Na základě této půjčky KdG Stuvo poskytlo S. Kuijpers potřebnou částku, kterou měla zaplatit KdG. Ode dne 25. února 2014 měla S. Kuijpers splácet KdG Stuvo měsíčně částku ve výši 200 eur, a to po dobu sedmi měsíců. Poslední splátka ve výši 146 eur byla splatná ke dni 25. září 2014.

11.

Smlouva o půjčce obsahovala následující klauzuli:

„Není-li půjčka včas splacena (zcela nebo částečně) stávají se bez dalšího z nesplacené částky splatnými úroky ve výši 10 % ročně ode dne následujícího po dni splatnosti, a to bez nutnosti upomínky. V tomto případě se stává splatnou také náhrada nákladů spojených s vymáháním dlužné částky, která podle této smlouvy činí 10 % z nesplacené částky, nejméně však 100 eur.“

12.

S. Kuijpers však ani po obdržení písemné upomínky dlužné splátky nesplatila.

13.

KdG dne 27. listopadu 2015 zaslala S. Kuijpers (podle smlouvy uzavřené s KdG Stuvo) výzvu k zaplacení jistiny (1546 eur), úroku z prodlení ve výši 10 % ode dne 25. února 2014 (269,81 eura) a nákladů (154,60 eura) a podala žalobu k Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie). Uvedený soud mezitímním rozsudkem ze dne 4. února 2016 přiznal KdG jistinu ve výši 1546 eur. Zahájil však řízení ve věci úroků a nákladů, neboť chtěl vyslechnout stanovisko KdG k možnosti obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. KdG se dne 4. března 2016 k této otázce ústně vyjádřila. S. Kuijpers se tohoto jednání nezúčastnila.

14.

Předkládající soud uvádí, že jelikož se S. Kuijpers nedostavila na jednání, je podle článku 806 soudního řádu povinen vyhovět žalobě, s výjimkou případů, kdy řízení či žalobní nárok může být v rozporu s veřejným pořádkem. To vyvolává otázku, zaprvé zda vnitrostátní soud může i bez návrhu přezkoumat, zda smlouva, z níž vychází žalobní nárok, spadá do oblasti působnosti vnitrostátního práva, kterým se provádí směrnice 93/13, a zadruhé zda jsou v souladu s uvedenou směrnicí vnitrostátní právní předpisy, které takovému přezkumu brání s tím, že ustanovení o zneužívajících smluvních ujednáních nemají kogentní povahu ( 7 ). Předkládající soud rovněž vyjádřil pochybnosti o tom, zda je se směrnicí 93/13 slučitelná vnitrostátní právní úprava, která omezuje působnost ustanovení o zneužívajících smluvních ujednáních na smlouvy mezi spotřebiteli a „podniky“ ( 8 ).

15.

Na základě výše uvedených skutečností požádal předkládající soud Soudní dvůr o zodpovězení následujících otázek:

16.

Písemná vyjádření předložily rakouská, belgická a polská vláda, jakož i Evropská komise. Řeči belgické vlády a Komise a jejich odpovědi na otázky položené Soudním dvorem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. března 2017.

17.

Prostřednictvím této otázky se předkládající soud táže, zda má pravomoc zkoumat i bez návrhu, zda smlouva spadá do oblasti působnosti směrnice 93/13, i v případě, že se spotřebitel nedostavil na jednání. Tato otázka souvisí s existencí vnitrostátní právní úpravy, podle které může soud zkoumat i bez návrhu pouze to, zda je žaloba v rozporu s kogentními ustanoveními vnitrostátního práva. Touto otázkou se budu zabývat nejdříve, neboť otázka, zda se směrnice 93/13 použije (a zda lze její použitelnost zkoumat ex officio) logicky předchází otázce týkající se postavení stran konkrétní smlouvy a legality jejích ujednání.

18.

Komise tvrdí, že ustanovení, podle kterého nejsou zneužívající ujednání pro spotřebitele závazné, má kogentní povahu. Vnitrostátní soudy mají tudíž pravomoc a povinnost přezkoumávat z moci úřední, zda smlouva spadá do oblasti působnosti směrnice 93/13, i když se spotřebitel na jednání nedostaví.

19.

Belgická vláda souhlasí s názorem Komise. Uvádí, že článek 806 soudního řádu je v souladu s uvedeným výkladem, neboť vnitrostátní soud v rámci přezkumu, zda je, či není možné se i bez návrhu zabývat otázkou kogentní normy, musí nejdříve určit, zda dané ustanovení skutečně spadá do oblasti působnosti kogentních norem. Zásada rovnocennosti vyžaduje, aby se stejná argumentace použila na ustanovení směrnic, jako je směrnice 93/13.

20.

Z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní soud musí z úřední povinnosti přezkoumat, zda klauzule uvedená ve smlouvě, která byla uzavřena mezi prodávajícím nebo poskytovatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé, spadá do působnosti směrnice, a pokud ano, posoudit z úřední povinnosti možný zneužívající charakter takové klauzule ( 9 ).

21.

Zbývá však otázka, zda má vnitrostátní soud stejnou povinnost v případě, že se spotřebitel nedostaví na jednání.

22.

Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba mít na paměti několik zásad zakotvených judikaturou Soudního dvora.

23.

Zaprvé „systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah“ ( 10 ).

24.

Zadruhé ustanovení, podle něhož nejsou zneužívající ujednání pro spotřebitele závazné, „představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami.[ ( 11 )] Toto ustanovení musí být považováno za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem“ ( 12 ). Posouzení toho, zda je tato směrnice použitelná na daný případ, logicky předchází této analýze (viz bod 20 výše a poznámky pod čarou).

25.

Zatřetí nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám ( 13 ). Tento pozitivní zásah spočívá v tom, že soud i bez návrhu přezkoumá otázku, zda smlouva spadá do působnosti směrnice 93/13 a poctivost jejích podmínek. Ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se tak vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení ( 14 ).

26.

Kromě toho při neexistenci harmonizace vnitrostátních mechanismů jsou procesní pravidla, která tento pozitivní zásah umožňují, věcí vnitrostátního právního řádu členských států na základě zásady jejich procesní autonomie s tím, že nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), ani nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných spotřebitelům unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 15 ).

27.

Soudní dvůr měl příležitost zabývat se otázkou řízení bez účasti obhajoby ve věci Asturcom Telecomunicaciones, která se týkala smlouvy obsahující rozhodčí doložku. Rozhodčí nález byl vydán bez účasti spotřebitelky, která proti němu ve lhůtě stanovené vnitrostátními právními předpisy nepodala opravný prostředek. Nález se tak stal pravomocným. Když společnost Asturcom podala návrh na výkon tohoto nálezu, měl příslušný vnitrostátní soud za to, že dotčená rozhodčí doložka byla zneužívající. Použitelné vnitrostátní právní předpisy však nestanovily pravomoc soudu rozhodovat o poctivosti rozhodčí doložky při rozhodování o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu. Za těchto okolností vnitrostátní soud požádal Soudní dvůr o odpověď na otázku, zda může přezkoumat neplatnost rozhodčí smlouvy i bez návrhu, a v důsledku toho zrušit rozhodčí nález z důvodu, že rozhodčí dohoda obsahuje zneužívající rozhodčí doložku ( 16 ).

28.

Soudní dvůr, s ohledem na význam zásady res judicata shledal, že dodržování zásady efektivity nemůže vést k tomu, aby bylo po vnitrostátním soudu požadováno, aby zcela zastoupil úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele, který se nezúčastnil rozhodčího řízení ani nepodal žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu, který se tak stal pravomocným ( 17 ).

29.

Konstatoval však, že zásada rovnocennosti vyžaduje, aby v rozsahu, v němž vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, musí podle vnitrostátních procesních pravidel posoudit i bez návrhu rozpor rozhodčí doložky s vnitrostátními kogentními pravidly, musí rovněž i bez návrhu posoudit nepoctivost této doložky s ohledem na směrnici, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu ( 18 ).

30.

Ve věci VB Pénzügyi Lízing žádal vnitrostátní soud o upřesnění, zda má z úřední povinnosti povinnost zahájit vyšetřování za účelem zjištění informací o právním a skutkovém stavu, které jsou nezbytné pro účely posouzení, zda klauzule o výlučné místní příslušnosti soudu nemá zneužívající charakter, v případě, kdy vnitrostátní procení pravidla takové vyšetřování umožňují pouze na návrh jednoho z účastníků řízení ( 19 ). Soudní dvůr shledal, že k tomu, aby byla zaručena účinná ochrana spotřebitele, musí vnitrostátní soud ve všech případech a bez ohledu na pravidla vnitrostátního práva určit, zda sporná klauzule byla či nebyla individuálně sjednána mezi prodávajícím nebo poskytovatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé, aby zjistil, zda spadá do působnosti směrnice 93/13 ( 20 ).

31.

Tento přístup byl potvrzen v rozsudku Banco Español de Crédito (věc se týkala zneužívajícího charakteru klauzule stanovící sazbu úroku z prodlení při splácení úvěru). Soudní dvůr v uvedené věci konstatoval, že procesní pravidlo, které znemožňuje soudu, jemuž je předložen návrh na vydání platebního rozkazu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti zneužívající charakter klauzulí, ačkoli má k tomuto účelu potřebné informace o právním a skutkovém stavu, může narušovat účinnost ochrany sledované směrnicí 93/13 ( 21 ).

32.

Soudní dvůr v rozsudku ERSTE Bank Hungary tento výrok dále rozvinul a vysvětlil, že účinná soudní ochrana zaručená směrnicí 93/13 spočívá na předpokladu, že se na vnitrostátní soud nejprve obrátí jedna ze smluvních stran ( 22 ). Připomínám, že za těchto okolností může být spotřebitel, který se na soud neobrátil, takovým řízením dotčen, přičemž rozsudek může zakládat následky pro jeho právní postavení bez ohledu na to, zda se řízení zúčastnil či nezúčastnil.

33.

Podle mého názoru lze z uvedené judikatury vyvodit následující zásady: i) zásada efektivity nevyžaduje zásah vnitrostátního soudního systému, pokud se žádná ze smluvních stran neobrátí na vnitrostátní soud; ii) bez ohledu na pravidla vnitrostátního práva tento soud musí, pokud se na něj jedna za stran obrátí, vždy a bez návrhu posoudit, zda smlouva spadá do oblasti působnosti směrnice 93/13; iii) je-li tomu tak, musí rovněž bez návrhu posoudit poctivost smluvních ujednání; iv) z kogentní povahy pravidel stanovených touto směrnicí vyplývá, že musí být uplatňována nezávisle na postavení přiznaném vnitrostátním právním řádem vnitrostátním předpisům, která je provádějí, a na procesních úkonech nebo podáních účastníků řízení.

34.

Skutečnost, že se spotřebitel neobrátil na soud, že se nedostavil na jednání nebo že se nedovolával směrnice 93/13, na tomto závěru nic nemění.

35.

V tomto kontextu by se belgická právní úprava, která umožňuje soudům přezkoumávat bez návrhu pouze to, zda je žaloba v rozporu s kogentními ustanoveními vnitrostátního práva, aniž jsou zároveň oprávněny posoudit, zda je dotčená žaloba v rozporu se zásadami stanovenými směrnicí 93/13, mohla jevit problematickou.

36.

Tato pravidla však musí být vykládána v souladu s unijním právem. Pokud je vnitrostátní soud podle vnitrostátních procesních pravidel příslušný z úřední moci přezkoumat platnost právního aktu s ohledem na vnitrostátní kogentní právní normy, musí, v souladu se zásadami rovnocennosti a účinnosti, tuto pravomoc uplatnit rovněž v případě kogentních ustanovení unijního práva. S výhradou tohoto výkladu, souhlasím s přístupem belgické vlády, který vychází z rozsudku Asbeek Brusse a de Man Garabito ( 23 ), že podle článku 806 soudního řádu je vnitrostátní soud povinen i bez návrhu posoudit, zda je klauzule nepřiměřená ve smyslu směrnice 93/13, a to stejným způsobem jako v případě vnitrostátních kogentních právních norem.

37.

Dospěla jsem tudíž k závěru, že vnitrostátní soud má pravomoc a povinnost přezkoumat i bez návrhu, zda smlouva spadá do oblasti působnosti směrnice 93/13, i když o to nebyl výslovně požádán, mimo jiné proto, že se spotřebitel nedostavil na jednání.

38.

Dříve než se budu meritorně zabývat druhou a třetí otázkou, ke kterým je nejvhodnější přistupovat společně, je třeba vymezit jejich obsah.

39.

Použití výrazu „podnik“ ve formulaci druhé otázky se v kontextu ochrany spotřebitele jeví neobvyklým. Domnívám se, že jej lze vysvětlit s ohledem na znění ustanovení vnitrostátního práva, z něhož vychází projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

40.

Belgická vláda ve svých písemných vyjádřeních uvádí, že pojem „podnik“, který pochází z oblasti práva hospodářské soutěže, byl použit belgickým zákonodárcem s cílem provést do vnitrostátního práva pojem „prodávající nebo poskytovatel“ použitý v čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 ( 24 ). Právě to zřejmě vedlo předkládající soud k tomu, aby požádal o odpověď na otázku, zda svobodné vzdělávací zařízení, které poskytuje veřejně financované vzdělávání, jako je KdG v projednávané věci, může být považováno za „podnik“ ve smyslu unijního práva.

41.

Z požadavku na jednotné používání unijního práva však vyplývá, že jeho ustanovení, které výslovně neodkazuje na právo členských států, pokud jde o určitý zvláštní výraz, musí být vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou ( 25 ).

42.

Směrnice 93/13 definuje výraz „prodávající nebo poskytovatel“, aniž odkazuje na vnitrostátní právo. Z toho vyplývá, že pro účely uplatňování směrnice má být tento výraz považován za autonomní pojem unijního práva, který musí být vykládán jednotně ve všech členských státech Unie.

43.

Výklad výrazu „prodávající nebo poskytovatel“ tudíž nemůže záviset na způsobu, který zákonodárce zvolil při jeho provádění do vnitrostátního práva. Bez ohledu na to, zda jsou ve vnitrostátních právních předpisech provádějících směrnici užity výrazy „prodávající nebo poskytovatel, „výrobní činnost“, „obchodník“, „podnik“ nebo „podnikatel“, je nutný jednotný výklad v souladu s definicí stanovenou v čl. 2 písm. c) směrnice 93/13. Nezáleží tedy na významu pojmu „podnik“ v kontextu práva hospodářské soutěže, či na jeho výkladu v judikatuře týkající se poskytování služeb. Důležité je, zda smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a subjektem, jako je KdG, spadá do oblasti působnosti směrnice 93/13.

44.

V tomto kontextu mám za to, že předkládající soud druhou a třetí otázkou žádá o určení, zda svobodné vzdělávací zařízení, které poskytuje veřejně financované vzdělávání, jako je KdG, má být považováno za „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu definice v čl. 2 písm. c) směrnice 93/13.

45.

Podle belgické vlády nemůže být svobodné vzdělávací zařízení, které poskytuje veřejně financované vzdělávání, jako je KdG, považováno za „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu směrnice 93/13. Pojmovým znakem smlouvy o „poskytování služeb“ je úplata, která v projednávané věci neexistuje nebo – existuje-li – je minimální. Dotyčné veřejné zařízení totiž plní úkoly v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti, které směřují k obyvatelstvu jako celku. Rakouská vláda zastává stejný názor.

46.

Polská vláda má naopak za to, že takové vzdělávací zařízení je „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu směrnice. Smlouva mezi vzdělávacím zařízením a studentem je uzavírána v rámci podnikatelské činnosti daného zařízení. Není relevantní, zda z ní plyne či neplyne zisk.

47.

Podle Komise je třeba rozlišovat mezi hlavní vzdělávací činností KdG a její příležitostnou vedlejší činností úvěrové instituce. Projednávaná věc se týká její činnosti jako úvěrové instituce. Hlavní vzdělávací činnost KdG představuje činnost v obecném zájmu, jež nespadá do oblasti působnosti směrnice 93/13, její příležitostná vedlejší činnost však do oblasti působnosti této směrnice spadá.

48.

Mám za to, že výchozím bodem při výkladu pojmu „prodávající nebo poskytovatel“ musí být skutečná formulace definice v čl. 2 písm. c) směrnice 93/13. Uvedená definice obsahuje následující znaky: „fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním“ a „smlouva, na kterou se vztahuje směrnice“.

49.

Tuto definici je třeba vykládat s přihlédnutím k jejímu kontextu a cíli, který daná právní úprava sleduje ( 26 ). Má objektivní povahu, opírající se o určité ověřitelné skutečnosti ( 27 ). Výraz „prodávající nebo poskytovatel“ je specifický pro směrnici 93/13 a je, podle mého názoru, širší než výrazy používané v různých jiných nástrojích spotřebitelského práva ( 28 ).

50.

Z první části definice, tj. fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, jasně vyplývá, že klasifikace, právní postavení a zvláštní charakteristiky dotčené osoby podle vnitrostátního práva nejsou relevantní pro účely klasifikace jako „prodávajícího nebo poskytovatele“ ( 29 ).

51.

Z použití slova „každý“ vyplývá, že definice musí být vykládána široce tak, aby zahrnovala všechny fyzické nebo právnické osoby, které mohou spotřebiteli ukládat zneužívající smluvní ujednání.

52.

Druhá část definice vyžaduje, aby prodávající nebo poskytovatel jednal pro účely související s jeho obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním.

53.

Směrnice tyto činnosti vymezuje pouze odkazem na skutečnost, že spočívají v prodeji zboží nebo poskytování služeb ( 30 ). Jedná se o funkční přístup: smlouva musí být součástí činností, které spadají do rámce obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání dané osoby. Definice pojmu „spotřebitel“ a definice „prodávajícího nebo poskytovatele“ závisí na oblasti, v níž je dotyčná osoba činná ( 31 ). „Spotřebitel“ a „prodávající nebo poskytovatel“ stojí na opačných stranách právního vztahu. Spotřebitel, považovaný za zranitelnou a slabší stranu, na straně jedné a prodávající nebo poskytovatel, který je v silnější pozici, jež mu umožňuje stanovit vlastní podmínky dané transakce, na straně druhé. Definice neobsahuje žádnou podmínku, pokud jde o povahu nebo účel činnosti prodávajícího nebo poskytovatele.

54.

Kromě toho směrnice ze své oblasti působnosti nevylučuje konkrétní druh obchodní, výrobní nebo odborné činnosti. V desátém bodě odůvodnění se sice uvádí, že se směrnice nemá vztahovat na některé druhy smluv, jako např. na smlouvy týkající se dědických práv ( 32 ), neobsahuje však žádné rovnocenné ustanovení, pokud jde o konkrétní typ podnikatelské činnosti. Naopak čtrnáctý bod odůvodnění výslovně stanoví, že se tato směrnice vztahuje rovněž na obchodní, výrobní nebo odborné činnosti veřejnoprávní povahy.

55.

Soudní dvůr v rozsudku Šiba konstatoval, že advokát, který v rámci profesní činnosti poskytuje za úplatu právní službu ve prospěch fyzické osoby, která jedná pro soukromé účely, je „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 a že toto konstatování nelze vyvrátit veřejným charakterem činnosti advokátů ( 33 ).

56.

V širším kontextu směrnic týkajících se práv spotřebitele Soudní dvůr obdobně konstatoval, že výraz „obchodník“ používaný v kontextu směrnice o nekalých obchodních praktikách nevylučuje ze své působnosti subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu. Rozhodl tak, že výraz „obchodník“ zahrnuje veřejnoprávní subjekt plnící úkoly v obecném zájmu, jako je správa zákonného zdravotního pojištění ( 34 ). Tento přístup lze podle mého názoru legitimně přenést na pojem „prodávající nebo poskytovatel“ v kontextu směrnice 93/13 (která kromě toho – na rozdíl od směrnice o nekalých obchodních praktikách – výslovně uvádí, že do její oblasti působnosti spadají činnosti veřejnoprávní povahy).

57.

Soudní dvůr se v uvedené věci sice odvolával na „obchodníka“ jako na stranu, která vykonávala výdělečnou činnost, ale jen proto, aby zdůraznil, že z působnosti směrnice o nekalých obchodních praktikách nevylučuje subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu nebo veřejnoprávní subjekty ( 35 ). Činnosti veřejnoprávní povahy a úkoly ve veřejném zájmu mají v obecné rovině často neziskovou povahu. Mám tedy za to, že zisková nebo nezisková povaha dané organizace není relevantní pro definici „prodávajícího nebo poskytovatele“ v případě konkrétní smlouvy.

58.

Pokud jde o povahu poskytované služby, z argumentace uvedené belgickou vládou a Komisí, podle které veřejné vzdělávání, jež je financované převážně ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu článku 57 SFEU, podle mého názoru nevyplývá, že by vzdělávací zařízení byla při uzavírání smluv obsahujících zneužívající ujednání vyloučena z oblasti působnosti směrnice 93/13.

59.

Samozřejmě platí, že Soudní dvůr z pojmu „služby“ vyloučil kurzy poskytované určitými zařízeními, která jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a která jsou zcela nebo z podstatné části financována z veřejných prostředků, neboť stát se tím, že zavede a udržuje takový veřejný vzdělávací systém, nehodlá věnovat výkonu činnosti za úplatu, ale plní vůči svému obyvatelstvu své poslání v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací ( 36 ).

60.

Nicméně existuje ustálená judikatura, z níž vyplývá, že kurzy pořádané vzdělávacími zařízeními financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků (zejména, ale nikoliv výlučně žáky a jejich rodiči), představují služby ve smyslu článku 57 SFEU, jelikož sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu ( 37 ).

61.

Z těchto dvou směrů judikatury vyplývá, že podle Soudního dvora je základním hlediskem při definování služeb ve smyslu článku 57 SFEU to, zda je služba poskytována za úplatu, a nikoliv povaha plněných úkolů.

62.

Judikatura týkající se směrnice o nekalých obchodních praktikách ( 38 ) tento přístup potvrzuje, neboť do oblasti působnosti této směrnice zahrnuje veřejnoprávní subjekt plnící úkoly v obecném zájmu, jako je správa zákonného zdravotního pojištění ( 39 ). Směrnice o nekalých obchodních praktikách má stejný právní základ jako směrnice 93/13, a to článek 95 ES (bývalý článek 100a EHS, nyní článek 114 SFEU) o sbližování právních předpisů. Tento právní základ výslovně zdůrazňuje potřebu přijmout právní předpisy vycházející z vysoké úrovně ochrany spotřebitele ( 40 ), tj. cíl, na který se článek 57 SFEU upravující volný pohyb služeb nevztahuje.

63.

Konečně směrnice 93/13 nestanoví žádné omezení týkající se povahy a účelu dotyčných činností nebo způsobu jejich financování. Naopak do své oblasti působnosti výslovně zahrnuje činnosti veřejnoprávní povahy ( 41 ).

64.

Domnívám se tudíž, že skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba může poskytovat veřejně financované vzdělávání, není na překážku tomu, aby byla považována za „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13.

65.

Pokud jde o třetí část definice „prodávajícího a poskytovatele“ (smlouva, na niž se vztahuje směrnice), čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 upřesňují, že se směrnice vztahuje na podmínky ve „smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem“, které nebyly „individuálně sjednány“ ( 42 ). Desátý bod odůvodnění směrnice zdůrazňuje širokou oblast působnosti tohoto pojmu. Směrnice se vztahuje na „všechny smlouvy“ uzavírané mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli (s výjimkou smluv jako jsou pracovní smlouvy, smlouvy týkající se dědického práva, smlouvy týkající se rodinného práva a smlouvy týkající se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob) ( 43 ). Smlouva může být uzavřena písemně či ústně ( 44 ). Předmět smlouvy je bezvýznamný pro určení oblasti působnosti této směrnice ( 45 ).

66.

Směrnice 93/13 definuje smlouvy, na něž se vztahuje, prostřednictvím odkazu na určitou vlastnost smluvních stran podle toho, zda jednají v rámci podnikatelské činnosti či nikoli. Toto kritérium odpovídá myšlence, ze které vychází systém ochrany zavedený směrnicí, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah ( 46 ).

67.

Z výše uvedeného vyplývá, že „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu směrnice 93/13 je fyzická nebo právnická osoba, veřejného či soukromého práva, bez ohledu na její právní postavení či vlastnosti, která i) nabízí zboží nebo služby jakéhokoliv druhu a vlastností, ii) uzavře smlouvu se spotřebitelem, přičemž iii) tato smlouva souvisí s její podnikatelskou činností. Povaha (veřejnoprávní či soukromoprávní), předmět (úkoly veřejnoprávní či soukromoprávní povahy, úkoly ve veřejném zájmu) a účel (ziskový či neziskový) nejsou relevantní. Předmět smlouvy je bezvýznamný i v případě, že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a prodávajícím či poskytovatelem v rámci jejich podnikatelské činnosti.

68.

Domnívám se tudíž, že svobodné vzdělávací zařízení, které poskytuje veřejně financované vzdělávání, může být považováno za „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu směrnice 93/13, uzavře-li v rámci své činnosti smlouvu podléhající této směrnici. Vnitrostátnímu soudu přísluší rozhodnout, zda tomu tak v projednávané věci je a zda je smlouva uzavřená mezi S. Kuijpers a KdG v rozporu s kogentními ustanoveními směrnice.

69.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie) odpověděl následovně: