1

Kasačním opravným prostředkem se Evropská komise domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 24. června 2015, Itálie v. Komise (T‑527/13, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2015:429), kterým Tribunál zaprvé částečně zrušil rozhodnutí Komise 2013/665/EU ze dne 17. července 2013 o režimu státních podpor SA.33726 (11/C) [ex SA.33726 (11/NN)] poskytnutém Itálií (odklad platby dávky z mléka) (Úř. věst. 2013, L 309, s. 40, dále jen „sporné rozhodnutí“), a zadruhé ve zbývající části žalobu zamítl.

2

Článek 1 písm. b) bod ii) nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339) definuje „existující podporu“ jako „schválen[ou] podpor[u], což znamená režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou“.

3

V článku 1 písm. c) nařízení (ES) č. 659/1999 je nová podpora vymezena jako „každá podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivou podporu, která není existující podporou, včetně změn existující podpory“.

4

Článek 4 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení č. 659/1999 (Úř. věst. 2004, L 140, s. 1; Zvl. vyd. 08/04, s. 3) stanoví:

„Pro účely čl. 1 písm. c) nařízení [č. 659/1999] se změnou stávající podpory rozumí jakákoli změna kromě úprav čistě formálního či administrativního charakteru, která nemůže ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření se společným trhem. Zvýšení původního rozpočtu stávajícího režimu podpor maximálně o 20 % se však nepovažuje za změnu stávající podpory.“

5

Tribunál shrnul skutečnosti předcházející sporu v bodech 1 až 8 napadeného rozsudku:

6

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. září 2013 podala Italská republika žalobu směřující k celkovému zrušení sporného rozhodnutí. Podpůrně navrhovala částečné zrušení tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž jí Komise tímto rozhodnutím uložila, aby vymohla navrácení individuálních podpor poskytnutých na základě režimu podpor předem schváleného rozhodnutím Rady italským producentům mléka, kteří měli prospěch z odkladu plateb.

7

Italská republika uplatnila na podporu své žaloby dva žalobní důvody, přičemž první vycházel z porušení čl. 3 odst. 7 nařízení č. 1535/2007 a druhý z porušení čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení, z porušení čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, z porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004 a z nedostatečného odůvodnění.

8

Tribunál vyhověl druhému žalobnímu důvodu Italské republiky a zrušil čl. 1 odst. 2 sporného rozhodnutí, jakož i články 2 až 4 tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkaly režimu podpor uvedeného v čl. 1 odst. 2 sporného rozhodnutí a individuálních podpor poskytnutých na základě tohoto režimu, a současně ve zbývající části žalobu zamítl.

9

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

10

Italská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

11

Na podporu svého kasačního opravného prostředku Komise předkládá tři důvody. První vychází z porušení zákazu pro Tribunál vznést bez návrhu důvod vycházející z vnitřní legality sporného rozhodnutí. Druhý důvod se týká porušení článku 108 SFEU a článku 1 nařízení č. 659/1999, pokud jde o pojmy „nová podpora“ a „existující podpora“. Konečně ve třetím důvodu Komise uplatňuje porušení článku 108 SFEU a článků 4, 6, 7, 14 a 16 nařízení č. 659/1999, pokud jde o postupy použitelné na nové podpory a na zneužití podpor.

12

Ve svém prvním důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál rozhodl ultra petita a porušil dispoziční zásadu, článek 21 protokolu o statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 44 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu tím, že bez návrhu vznesl důvod vycházející z hmotněprávní legality sporného rozhodnutí. Domnívá se totiž, že v bodech 39 až 44 napadeného rozsudku Tribunál tím, že upřesnil rozsah druhého žalobního důvodu, který mu byl předložen, provedl překvalifikaci tohoto důvodu. Tribunál tak zkoumal bez návrhu otázku, zda měl být splátkový režim kvalifikován jako existující podpora, a nikoli nová podpora z důvodu údajně nepodstatné povahy změny, kterou v tomto režimu zavedly italské orgány, což ho vedlo k částečnému zrušení sporného rozhodnutí. V návrhu na zahájení řízení byla totiž tato otázka položena tímto členským státem pouze, pokud jde o údajné porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004.

13

Italská republika tvrdí, že tento důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

14

Z pravidel upravujících řízení u unijních soudů, zejména z článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na Tribunál podle článku 53 prvního pododstavce tohoto statutu, a z článku 44 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, ve znění platném ke dni podání návrhu na zahájení řízení, vyplývá, že spor je v zásadě určen a vymezen účastníky řízení a že unijní soud nemůže rozhodnout ultra petita (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další, C‑272/12 P, EU:C:2013:812, bod 27).

15

Některé důvody sice mohou, či dokonce musí být uplatněny i bez návrhu, jako například neexistence nebo nedostatek odůvodnění předmětného rozhodnutí, což je otázkou podstatných formálních náležitostí, avšak důvod týkající se legality uvedeného rozhodnutí po materiální stránce, což je otázkou porušení Smluv nebo jakékoli právní normy týkající se jejich provádění ve smyslu článku 263 SFEU, smí být unijním soudem zkoumán, pouze je-li uplatněn žalobcem (rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další, C‑272/12 P, EU:C:2013:812, bod 28, jakož i citovaná judikatura).

16

V projednávané věci je třeba konstatovat, že ze samotného znění druhého důvodu vzneseného Italskou republikou před Tribunálem vyplývá, že se týká porušení čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, který definuje pojem „nová podpora“. Navíc výtka týkající se porušení tohoto ustanovení je formulována odlišným způsobem než výtka týkající se porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004 a nedostatečného odůvodnění.

17

Kromě toho Italská republika v bodech 54 až 56 návrhu na zahájení řízení tvrdila, že zrušení podpory vyplývající z odkladu úhrady by odpovídalo samo o sobě důsledku stanovenému Smlouvou o FEU v případě zjištění protiprávnosti této podpory a proto by nemělo rovněž způsobovat zrušení podpory, která byla zákonně poskytnuta dříve, na základě splátkového režimu. V bodě 56 své žaloby Italská republika v tomto ohledu uvedla, že „neexistují důkazy schopné doložit, že příjemci existující podpory, kteří využili napadeného opatření, jsou povinni vrátit nejen částku odpovídající napadenému opatření, ale též částku obdrženou z titulu existující podpory (a tedy na základě rozhodnutí o schválení úroky neuhrazené v prvním splátkovém kalendáři)“.

18

Navíc v bodě 57 své žaloby se Italská republika domnívala, že „[n]elze mít ani za to, že rozšíření rozhodnutí o navrácení i na existující podporu může právoplatně vyplývat z existence podstatné změny této podpory, která je s to způsobit, že budou obě opatření považována za jedinou novou podporu neoznámenou Komisi, a tudíž protiprávní“. Takové konstatování je podle ní „zřejmým důsledkem zkreslení pojmu ‚změna existující podpory‘, relevantního pro použití čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999“, jak vyplývá z první věty bodu 58 uvedené žaloby.

19

Proto na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Italská republika ve svém návrhu na zahájení řízení uvedla, že Komise porušila čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 tím, že ve sporném rozhodnutí označila splátkový režim za novou a protiprávní podporu, a tím, že chybně tomuto členskému státu uložila, aby tuto podporu získal zpět.

20

Kromě toho, jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, z bodů 22 a 32 až 36 žalobní odpovědi předložené Komisí Tribunálu vyplývá, že Komise správně porozuměla této výhradě, kterou shrnula a vyvrátila v této žalobní odpovědi.

21

Z toho vyplývá, že Tribunál, v rozporu s tvrzením Komise, nevznesl bez návrhu důvod vycházející z legality sporného rozhodnutí z hmotněprávního hlediska, když rozhodl o druhém žalobním důvodu, který mu byl předložen.

22

Vzhledem k předcházejícím úvahám musí být první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

23

Druhý důvod kasačního opravného prostředku v podstatě obsahuje dvě části. První část tohoto důvodu se týká skutečnosti, že Tribunál nesprávně označil podporu poskytnutou v rozporu s podmínkami povolení za existující podporu, a nikoli za novou podporu. Ve druhé části uvedeného důvodu Komise tvrdí, že Tribunál tímto rozhodnutím nezohlednil institucionální rovnováhu mezi Radou a Komisí.

24

Je třeba začít zkoumání první částí uvedeného důvodu.

25

Komise v první části svého druhého důvodu tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu pojmů „nová podpora“ a „existující podpora“. Komise v podstatě zpochybňuje posouzení Tribunálu uvedené v bodech 74 až 91 napadeného rozsudku, podle kterého splátkový režim, který představuje existující režim podpor, který využíval podmíněné schválení ze strany Rady a který byl později změněn za porušení podmínek schválení tohoto režimu, musí být považován za existující režim podpor, a nikoliv za nový režim podpor z důvodu, že Komise neprokázala, že tato změna ovlivňuje samotnou podstatu stávajícího opatření.

26

Italská republika tvrdí, že Tribunál pro účely rekvalifikace existující podpory na novou podporu právem požadoval, aby Komise předložila důkaz, že porušení podmínek schválení schématu existujícího režimu podpor představuje podstatnou změnu uvedeného režimu, což podle tohoto státu musí být posouzeno z hlediska čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004. Z judikatury totiž vyplývá, že jen za předpokladu, že by změna existující podpory nebyla jasně oddělitelná od původního režimu podpor a že by tato změna mimo jiné ovlivnila samotnou podstatu tohoto původního režimu, by se tento původní režim podpor změnil na nový režim podpor (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. října 1984, Heineken Brouwerijen, 91/83 a 127/83, EU:C:1984:307, body 21 a 22, jakož i rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2002, Government of Gibraltar v. Komise, T‑195/01 a T‑207/01, EU:T:2002:111). Kromě toho z judikatury Soudního dvora vyplývá, že uvedená kritéria stanovená judikaturou se uplatní rovněž, pokud změna spočívá v porušení podmínek schválení existujícího režimu podpor (rozsudek ze dne 13. června 2013, HGA a další v. Komise, C‑630/11 P až C‑633/11 P, EU:C:2013:387, body 91, 94, jakož i 95).

27

V tomto ohledu Italská republika tvrdí, že i kdyby existující podpora mohla být po změnách rekvalifikována na novou podporu, ačkoli by tyto změny neovlivnily samotnou podstatu existující podpory, vedlo by to ke změně povahy řízení o kontrole státních podpor, které by tak mělo znaky sankce.

28

Italská republika dodává, že Komise má každopádně možnost uplatnit v rámci kontroly státních podpor jiné procesní prostředky.

29

Pokud změna existující podpory představuje sama o sobě novou podporu, a tudíž protiprávní podporu, může Komise přijmout rozhodnutí zakazující provedení opatření, které zavádí tuto novou podporu, nebo v případě, že se toto opatření již začalo provádět, nařídit navrácení nové podpory, čímž se obnoví podmínky, za kterých byla existující podpora schválena. V napadeném rozsudku bylo přijato toto řešení.

30

Komise v první části tohoto důvodu zpochybňuje výklad pojmů „nová podpora“ a „existující podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. b) a c) nařízení č. 659/1999, na kterém se zakládá odůvodnění Tribunálu uvedené v bodech 74 až 91 napadeného rozsudku.

31

Úvodem je třeba uvést, že Tribunál v bodech 69 až 76 svého rozsudku uvedl mezi různými procesními prostředky, které Komise mohla uplatnit v případě, že členský stát nevyhověl rozhodnutí, které prohlásilo podporu nebo režim podpor při splnění určitých podmínek za slučitelnou s vnitřním trhem, řízení týkající se protiprávní podpory, stanovené v kapitole III nařízení č. 659/1999.

32

Tribunál v této souvislosti v bodech 69 a 70 uvedeného rozsudku uvedl, že „jelikož porušení vytýkané Italské republice sestávalo z poskytnutí opatření, jež mohlo být kvalifikováno jako nová podpora, byla Komise oprávněna za účelem přezkumu tohoto opatření použít [tento] postup […], což se v projednávané věci rozhodla učinit“, ale „musela […] v této souvislosti dodržet hmotněprávní podmínky umožňující jí kvalifikovat nejen odklad platby posuzovaný odděleně, ale i celkový předchozí splátkový režim plateb, jakožto novou a protiprávní podporu anebo režim podpor“.

33

Tribunál se v bodě 76 téhož rozsudku domníval, že „možnost Komise kvalifikovat jako novou – popřípadě též protiprávní – podporu nejen změnu existující podpory, ale také celou existující podporu, které se tato změna dotýká, meritorně podléhá podmínce, že tento orgán prokáže, že se zmíněná změna dotýká samotné podstaty stávajícího opatření“. Dodal, že „v případě, kdy daný členský stát v průběhu správního řízení tvrdí, že tato změna je buďto jasně oddělitelná od dříve existujícího opatření, anebo má čistě formální či administrativní povahu a nemůže ovlivnit posouzení slučitelnosti tohoto opatření s vnitřním trhem, musí Komise uvést důvody, proč se domnívá, že se jí [argumenty tohoto členského státu] jeví jako neopodstatněné“.

34

V bodech 78 až 80 napadeného rozsudku se Tribunál domníval, že Komise ve sporném rozhodnutí neprokázala, že by odklad platby měl vliv na samu podstatu splátkového režimu, jelikož tuto otázku považovala za irelevantní.

35

Tribunál tak v bodech 81 a 82 tohoto rozsudku rozhodl, že Komise nejenže „nesprávně vyložila pojem ‚nová podpora‘, když překvalifikovala existující režim podpor na novou protiprávní podporu, aniž dodržela homtněprávní podmínky obsažené v nařízeních č. 659/1999“, ale také neoprávněně uložila vymáhání podpor poskytnutých na základě existujícího režimu podpor. Tribunál tím v bodech 83 až 91 uvedeného rozsudku odmítl argumenty Komise uvedené k prokázání toho, že italské orgány nesplnily jednu z podmínek obsažených v prohlášení o slučitelnosti vydaném Radou, což v podstatě způsobuje rekvalifikaci existujícího režimu podpor na novou a protiprávní podporu.

36

Je tedy třeba ověřit, zda je, jak tvrdí Komise, odůvodnění Tribunálu stiženo nesprávným právním posouzením.

37

Rozhodnutím Rady se Italské republice v roce 2003, jak vyplývá z článku 1 tohoto rozhodnutí, povolilo poskytnout pomoc producentům mléka tím, že za ně zaplatí Unii částku, kterou jí producenti mléka dlužili na základě doplňkové dávky na mléko a mléčné výrobky za hospodářské roky 1995/1996 až 2001/2002, a umožnit těmto producentům zaplatit svůj dluh vůči Italské republice prostřednictvím bezúročného odkladu platby v průběhu několika let. Režim podpor schválený uvedeným rozhodnutím v podstatě spočíval v poskytnutí italským producentům mléka bezúročných půjček, jejichž splacení bylo rozloženo do splátek během několika let.

38

Z článku 1 rozhodnutí Rady vyplývá, že Rada „výjimečně“ považovala splátkový režim za slučitelný s vnitřním trhem a podmínila tuto slučitelnost podmínkou, že zaprvé „k úplnému splacení dojde v ročních splátkách stejné výše“ a zadruhé „doba splácení, která začne plynout dne 1. ledna 2004, nepřesáhne 14 let“. (neoficiální překlad)

39

Bod 8 odůvodnění tohoto rozhodnutí týkající se jednoho z důvodů, z nichž vycházelo uvedené rozhodnutí uvádí, že Rada se domnívala, že „s cílem zabránit značnému finančnímu zatížení dotčených italských producentů mléka, které by bylo pravděpodobně způsobeno okamžitým výběrem všech dlužných částek [Společenství na základě doplňkové dávky z mléka a mléčných výrobků z důvodu překročení referenčních množství v hospodářských letech 1995/1996 až 2001/2002 těmito producenty] v plné výši, a zmírnění stávajícího sociálního napětí“, „lze vzhledem k existenci výjimečných okolností […] důvodně považovat podporu, kterou má Italská republika v úmyslu poskytnout těmto producentům mléka ve formě zálohy a odkladu platby, za slučitelnou s [vnitřním] trhem odchylně od článku [107 SFEU], pokud budou splněny podmínky stanovené v tomto rozhodnutí.“ (neoficiální překlad)

40

Ze znění článku 1 rozhodnutí Rady ve spojení s bodem 8 jeho odůvodnění tak vyplývá, že Rada výslovně podmínila přiznání této výjimečné podpory dodržením dvou podmínek producenty mléka, totiž zaprvé povinnosti těchto výrobců splatit celou poskytnutou podporu prostřednictvím neměnných ročních splátek a zadruhé, aby doba splácení byla v mezích splátkového kalendáře, zahájeného dne 1. ledna 2004 a nepřesáhla čtrnáct let.

41

Z uvedeného rozhodnutí tak vyplývá, že podle Rady jsou slučitelnost uvedeného režimu s vnitřním trhem a in fine jeho schválení podmíněny dodržením podmínek stanovených v článku 1 téhož rozhodnutí.

42

Avšak na základě legge n. 10, Conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 29 dicembre 2010, n. 225, recante proroga di termini previsti da disposizioni legislative e di interventi urgenti in materia tributaria e di sostegno alle imprese e alle famiglie (zákon č. 10, kterým bylo v zákon přeměněno legislativní nařízení č. 225 ze dne 29. prosince 2010 o prodloužení lhůt stanovených právními předpisy a naléhavými intervencemi v daňových záležitostech a na podporu podniků a rodin) ze dne 26. února 2011 (GURI č. 47 ze dne 26. února 2011, běžný doplněk č. 53), který nabyl účinnosti dne 27. února 2011, Italská republika odložila platbu roční splátky, jejíž lhůta splatnosti byla 31. prosince 2010, na 30. června 2011.

43

Tímto odložením platby došlo k porušení podmínky uvedené v článku 1 rozhodnutí Rady, podle níž se bezúročné půjčky poskytnuté Itálií splatí ve formě neměnných ročních splátek, podmínky, jejíž dodržení považuje Rada za zajištění slučitelnosti podpory s vnitřním trhem.

44

V důsledku je třeba konstatovat, že legislativní změna uvedená v bodě 42 tohoto rozsudku měla za následek změnu režimu podpor schváleného rozhodnutím Rady na novou a protiprávní podporu.

45

Toto konstatování vyplývá ze zkoumání znění, kontextu a cíle čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999.

46

Podle tohoto čl. 1 písm. c) tak „novou podporu“ představuje „každá podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivou podporu, která není existující podporou, včetně změn existující podpory“. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení je definováno široce, může zahrnovat nejen samotnou změnu, ale také podporu dotčenou touto změnou.

47

Kromě toho je třeba připomenout, že podle článku 1 písm. b) bodu ii) uvedeného nařízení je „existující podpora“ chápána zejména jako „schválená podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou“. Proto může podpora, která byla předmětem rozhodnutí o schválení, na kterou se po změně způsobující porušení podmínky stanovené v tomto rozhodnutí za účelem zajištění slučitelnosti této podpory s vnitřním trhem už nevztahuje rozhodnutí o schválení, představovat novou podporu.

48

Odklad platby nepředstavuje změnu čistě formální nebo správní povahy a nelze ji ani označit za zvýšení původního rozpočtu režimu podpor ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004. Toto opatření bylo totiž přijato v rozporu s podmínkou schválení upravující vrácení podpory, která byla výjimečně povolena Radou podle čl. 108 odst. 2 třetího pododstavce SFEU, podmínkou, o níž Rada rozhodla jako o podmínce zajišťující slučitelnost dotčeného režimu podpor s vnitřním trhem. V rozporu s tvrzením Italské republiky tak Komise právem dospěla k závěru o existenci nové státní podpory tím, že vycházela pouze z porušení uvedené podmínky.

49

Je třeba dodat, že dostatečně široký výklad pojmu „nová podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, který umožňuje nejen zahrnutí změny existujícího režimu podpor, učiněnou dotyčným členským státem v rozporu s podmínkami jeho schválení, ale i celého režimu podpor, jak byl změněn, je výkladem, který umožňuje zajistit účinnost systému kontroly státních podpor v Unii tím, že vyzývá k dodržování podmínek schválení režimu podpor dotčeným členským státem. V případě změny existujícího režimu podpor členským státem v rozporu s podmínkou jeho schválení tak tento členský stát nebude mít žádnou záruku, že schválený režim podpor nebude ovlivněn uvedenou změnou, a že tak zůstanou zachovány výhody poskytnuté na jeho základě.

50

Judikatura Soudního dvora, kterou uvádí Italská republika na podporu svého tvrzení uvedeného v bodě 26 tohoto rozsudku, není v projednávané věci relevantní.

51

Z bodu 21 rozsudku ze dne 9. října 1984, Heineken Brouwerijen (91/83 a 127/83, EU:C:1984:307) na jedné straně vyplývá, že pokud původně oznámený projekt mezitím podlehl změně, o níž Komise nebyla informována, použije se na takto změněný projekt jako celek zákaz provedení obsažený v čl. 108 odst. 3 SFEU. Jinak tomu je jen v případě, že tato změna ve skutečnosti představuje odlišné opatření podpory, které by mělo být předmětem samostatného posouzení a které by nemohlo ovlivnit posouzení, které již Komise provedla ve vztahu k původnímu projektu podpory, přičemž v tomto případě se tento zákaz vztahuje pouze na opatření zavedené uvedenou změnou. Vzhledem ke konstatování učiněnému v bodě 43 tohoto rozsudku se tento poslední případ netýká předmětné změny, neboť jde o podmínku spojenou s prohlášením slučitelnosti původního projektu podpory.

52

Na druhé straně Soudní dvůr v bodech 89 až 95 rozsudku ze dne 13. června 2013, HGA a další v. Komise (C‑630/11 P až C‑633/11 P, EU:C:2013:387), zaměřil své zkoumání na otázku, zda změna původního režimu podpor v rozporu s podmínkou schválení uvedeného režimu podpor představovala změnu existující podpory ve smyslu článku 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, která tak vedla k nové a protiprávní podpoře. Naopak nepřezkoumal účinky této změny na původní režim podpor.

53

Tribunál v bodě 76 napadeného rozsudku požadoval, aby Komise určila, že změna existující podpory ovlivňuje samotnou podstatu stávajícího opatření, za účelem možnosti označit za novou, a případně, protiprávní podporu nejen uvedenou změnu, ale také celou existující podporu, jíž se tato změna týká.

54

Tribunál tím nesprávně použil pojem „nová podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, a v důsledku toho se dopustil nesprávného právního posouzení. Jak totiž vyplývá z bodů 46 až 52 tohoto rozsudku a jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 76 svého stanoviska, existující podpora, která byla změněna v rozporu s podmínkami slučitelnosti uloženými Komisí nebo Radou, již nemůže být považována za schválenou a ztrácí proto v celém rozsahu svou povahu existující podpory.

55

Tribunál se proto tím, že v bodech 81 a 82 napadeného rozsudku, poté co zkoumal důvody sporného rozhodnutí v bodech 77 až 80 uvedeného rozsudku, rozhodl, že „Komise […] nejenže nesprávně vyložila pojem ‚nová podpora‘, když překvalifikovala existující režim podpor na novou protiprávní podporu, aniž dodržela hmotněprávní podmínky obsažené v nařízeních č. 659/1999 a v judikatuře k této otázce“, ale „[v] důsledku toho taktéž nesprávně nařídila, aby bylo vymáháno navrácení podpor od producentů mléka, kteří těžili z odkladu plateb jednotlivých podpor poskytnutých […] na základě zmíněného existujícího režimu podpor“, dopustil dalšího nesprávného právního posouzení.

56

Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba vyhovět druhému důvodu kasačního opravného prostředku a zrušit body 1 a 2 výroku napadeného rozsudku, aniž by bylo nutné přezkoumat druhou část druhého důvodu nebo třetí důvod.

57

Vzhledem k částečnému zrušení napadeného rozsudku musí být zrušeno rovněž rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení, a tedy i bod 4 výroku napadeného rozsudku.

58

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. Tak je tomu v projednávané věci.

59

Z bodů 30 až 52 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že výtky Italské republiky v rámci druhého důvodu její žaloby před Tribunálem týkající se opodstatněnosti sporného rozhodnutí musí být zamítnuty jako neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že první důvod, jakož i ostatní výtky předložené v rámci druhého důvodu byly Tribunálem zamítnuty, je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.

60

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je-li opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

61

Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

62

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Italské království nemělo ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí související s řízením o kasačním opravném prostředku. Kromě toho, jelikož žaloba Italské republiky k Tribunálu byla v plném rozsahu zamítnuta, je třeba jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí související s řízením v prvním stupni.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: