—

za G. Karima I. Aydin, advokat, a C. Hjorth, jur. kand.,

—

za Migrationsverket H. Hedebris a M. Bergdahl, jako zmocněnci,

—

za švédskou vládu C. Meyer-Seitz, U. Persson a N. Otte Widgren, jakož i E. Karlssonem a L. Swedenborgem, jako zmocněnci,

—

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

—

za řeckou vládu M. Michelogiannaki, jako zmocněnkyní,

—

za francouzskou vládu F. X. Bréchot a D. Colas, jako zmocněnci,

—

za nizozemskou vládu K. Bulterman a B. Koopman, jako zmocněnkyněmi,

—

za švédskou vládu C. Bichet, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi M. Condou-Durande a C. Tufvesson, jakož i K. Simonssonem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 19 a 27 nařízení Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. L 180, s. 31; Zvl. vyd. 19/06, s. 109).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Georgem Karimem, syrským státním příslušníkem, a Migrationsverket (imigrační úřad, Švédsko, dále jen „úřad“) v otázce rozhodnutí tohoto úřadu, jímž byla zamítnuta žádost G. Karima o povolení k pobytu a rozhodnuto o jeho přemístění do Slovinska.

3

Bod 19 odůvodnění nařízení č. 604/2013 uvádí:

„Měly by být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu zejména s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Pro zajištění souladu s mezinárodní právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován.“

4

Článek 18 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:

[...]

[...]“

5

Článek 19 odst. 2 uvedeného nařízení stanoví:

„Povinnosti uvedené v čl. 18 odst. 1 zanikají, pokud členský stát příslušný k posouzení žádosti zjistí poté, co je požádán o převzetí nebo přijetí zpět žadatele [...], že dotyčná osoba opustila území členských států na dobu nejméně tří měsíců, a pokud dotyčná osoba není držitelem platného povolení k pobytu vydaného příslušným členským státem.

Žádost podaná po období nepřítomnosti uvedené v prvním pododstavci se považuje za novou žádost, na základě které je zahájeno nové řízení k určení příslušného členského státu.“

6

Článek 27 odst. 1 a 5 téhož nařízení zní:

„1.   Žadatel [...] má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

[...]

5.   Členské státy zajistí, aby dotyčná osoba měla přístup k právní pomoci a případně i k jazykové pomoci.“

7

George Karim požádal o mezinárodní ochranu ve Švédsku dne 3. března 2014.

8

Nahlédnutím do systému „Eurodac“ bylo zjištěno, že dotyčný již požádal o tuto ochranu ve Slovinsku dne 14. května 2013, takže imigrační úřad dne 20. března 2014 požádal slovinské orgány, aby si G. Karima převzaly na základě čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení č. 604/2013.

9

Slovinské orgány této žádosti o převzetí vyhověly dne 3. dubna 2014. Úřad pak tyto orgány informoval o tom, že G. Karim údajně opustil území členských států na dobu nejméně tří měsíců po podání první žádosti o azyl a že má v pasu vstupní vízum do Libanonu s datem 20. července 2013. V návaznosti na proběhlou korespondenci slovinské orgány vzaly dne 12. května 2014 zpět souhlas s požadovaným převzetím.

10

Dne 13. května 2014 zamítl úřad žádost G. Karima o vydání povolení k pobytu, jakož i jeho žádost o mezinárodní ochranu, zastavil řízení týkající se určení jeho statusu a rozhodl o přemístění dotyčného do Slovinska.

11

George Karim rozhodnutí úřadu napadl před Förvaltningsrätten i Stockholm (správní soud Stockholmu, Švédsko). Tento soud zamítl jeho žalobu z důvodu, že v případě, že členský stát souhlasí s tím, že přijme zpět žadatele o azyl, žadatel se může bránit proti přesunu do tohoto členského státu pouze na základě důvodů systémových nedostatků.

12

George Karim napadl rozsudek Förvaltningsrätten i Stockholm (správní soud ve Stockholmu) před předkládajícím soudem a tvrdil, že Slovinská republika není členským státem, který by měl zkoumat jeho žádost o azyl, neboť území členských států opustil na dobu nejméně tří měsíců po podání první žádosti o azyl, že by neměl být z humanitárních důvodů přemístěn a že azylové řízení ve Slovinsku vykazuje systémové nedostatky.

13

Za těchto podmínek se Kammarrätten i Stockholm – Migrationsöverdomstolen (správní odvolací soud ve Stockholmu rozhodující v imigrační věci, Švédsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14

Podstatou první otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba se zabývat jako první, je, zda musí být čl. 19 odst. 2 nařízení č. 604/2013 vykládán v tom smyslu, že se toto ustanovení a zejména jeho druhý pododstavec použije na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o azyl v jednom členském státě a poté doložil, že opustil území členských států na dobu nejméně tří měsíců před tím, než podal novou žádost o azyl v jiném členském státě.

15

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 19 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 604/2013 stanoví, že povinnost převzít a povinnost přijmout zpět žadatele o azyl podle čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení v zásadě zaniká, pokud členský stát příslušný k posouzení žádosti zjistí poté, co je požádán o přijetí žadatele o azyl zpět, že dotyčná osoba opustila území členských států na dobu nejméně tří měsíců.

16

Článek 19 odst. 2 druhý pododstavec uvedeného nařízení však upřesňuje, že žádost podaná po takové době nepřítomnosti se považuje za novou žádost, na základě které je zahájeno nové řízení o určení příslušného členského státu.

17

Z toho vyplývá, že v situaci, kdy státní příslušník třetí země podal první žádost o azyl v jednom členském státě a poté opustil území členských států na dobu nejméně tří měsíců před tím, než podal novou žádost o azyl v jiném členském státě, čl. 19 odst. 2 nařízení č. 604/2013 ukládá členskému státu, v němž byla podána nová žádost o azyl, povinnost řádně určit, na základě pravidel stanovených v tomto nařízení, členský stát, který je příslušný k projednání této nové žádosti.

18

Na druhou otázku je proto třeba odpovědět tak, že čl. 19 odst. 2 nařízení č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že se toto ustanovení a zejména jeho druhý pododstavec použije na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o azyl v jednom členském státě a poté doložil, že opustil území členských států na dobu nejméně tří měsíců před tím, než podal novou žádost o azyl v jiném členském státě.

19

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 27 odst. 1 nařízení č. 604/2013 ve spojení s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, může žadatel o azyl v rámci odvolání proti rozhodnutí o jeho přemístění namítat, že kritéria pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti stanovená v kapitole III tohoto nařízení nebyla správně aplikována.

20

Úvodem je třeba konstatovat, že podle předkládacího rozhodnutí se žalobce v původním řízení nedovolává v rámci odvolání proti rozhodnutí o jeho přemístění toho, že bylo porušeno pravidlo stanovené v kapitole III nařízení č. 604/2013, ale toho, že příslušnost Slovinské republiky byla založena v rozporu se zvláštní úpravou v čl. 19 odst. 2 tohoto nařízení, která platí pro státní příslušníky třetích zemí, jež po podání první žádosti o azyl v jednom členském státě opustili území členských států na dobu nejméně tří měsíců před tím, než podali novou žádost o azyl v jiném členském státě.

21

Aby tedy mohla být předkládajícímu soudu poskytnuta užitečná odpověď, je třeba určit, zda musí být čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení ve spojení s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, může žadatel o azyl v rámci odvolání proti rozhodnutí o jeho přemístění namítat, že byla porušena pravidla stanovená v čl. 19 odst. 2 téhož nařízení.

22

V tomto ohledu jde třeba uvést, že z bodů 30 až 61 rozsudku ze dne 7. června 2016, Ghezelbash (C‑63/15), vyplývá, že čl. 27 odst. 1 nařízení č. 604/2013 ve spojení s bodem 19 odůvodnění nařízení dává žadateli o azyl právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o jeho přemístění, v jehož rámci může být posouzena mj. aplikace tohoto nařízení, a může tedy dojít ke zpochybnění příslušnosti členského státu i bez systémových nedostatků, pokud jde o azylové řízení a podmínky pro přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.

23

Dále je třeba uvést, že i když aplikace uvedeného nařízení hlavně v určení členského státu, který je příslušný k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení (rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15, bod 41), je třeba zdůraznit, že úprava v čl. 19 odst. 2 druhém pododstavci tohoto nařízení stanoví postup pro určení tohoto členského státu v situaci, kdy dotyčný státní příslušník třetí země po podání první žádosti o azyl opustil území členských států na dobu nejméně tří měsíců před tím, než podal novou žádost o azyl v jiném členském státě.

24

Jak bylo totiž připomenuto v bodě 17 tohoto rozsudku, z tohoto ustanovení vyplývá, že v této situaci musí členský stát, v němž byla podána nová žádost o azyl, řádně určit, který členský stát je příslušný k projednání této nové žádosti.

25

Tento postup, při němž je nově určován stát, je jiným postupem, než který původně provedl členský stát, v němž byla podána první žádost o azyl, a může vést k určení nového členského státu příslušného k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených v kapitole III nařízení č. 604/2013.

26

Soud, kterému bylo předloženo odvolání proti rozhodnutí o přemístění, proto musí mít možnost zabývat se tvrzeními žadatele o azyl, který namítá, že byla porušena úprava obsažená v čl. 19 odst. 2 druhém pododstavci uvedeného nařízení, aby měl jistotu, že napadené rozhodnutí o přemístění bylo přijato po té, co byl podle tohoto nařízení správně určen příslušný členský stát.

27

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 27 odst. 1 nařízení č. 604/2013 ve spojení s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, může žadatel o azyl v rámci odvolání proti rozhodnutí o jeho přemístění namítat, že bylo porušeno pravidlo stanovené v čl. 19 odst. 2 druhém pododstavci tohoto nařízení.

28

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: