1

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 7. února 2014 se B. Dupré domáhá zrušení pracovní smlouvy dočasného zaměstnance Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ), podepsané dne 1. dubna 2013, vzhledem k tomu, že byl zařazen do platové třídy AD 5, jakož i náhrady újmy, kterou údajně utrpěl.

2

Článek 5 služebního řádu úředníků Evropské unie ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství, ve znění naposledy změněném nařízením Rady (EU, Euratom) č. 1240/2010 ze dne 20. prosince 2010 (dále jen „služební řád“), zní takto:

„1.   Pracovní místa, na která se vztahuje tento služební řád, se řadí podle povahy a významu odpovídajících služebních povinností do funkční skupiny administrátorů (dále jen ‚AD’) a do funkční skupiny asistentů (dále jen ‚AST‘).

2.   Funkční skupina AD zahrnuje dvanáct platových tříd pro výkon vedoucích, koncepčních, analytických úkolů, jakož i úkolů v oblasti lingvistických služeb či výzkumu. […]

3.   Pro jmenování je nutno splnit přinejmenším tyto požadavky:

[…]

[…]“

3

Podle článku 31 služebního řádu:

„1.   Vybraní kandidáti jsou jmenováni do platové třídy funkční skupiny stanovené v oznámení o výběrovém řízení, jehož se zúčastnili.

2   Aniž je dotčen čl. 29 odst. 2 [služebního řádu], jsou úředníci přijímáni pouze do platových tříd AST 1 až AST 4 nebo AD 5 až AD 8. Platovou třídu na oznámení o výběrovém řízení určuje orgán podle těchto kritérií:

[…]“

4

Článek 32 služebního řádu stanoví toto:

„Úředník se přijímá do prvního stupně své platové třídy.

Orgán oprávněný ke jmenování může s přihlédnutím k odborným zkušenostem dotyčné osoby uznat dodatečnou délku služby až do 24 měsíců. Použitelnost tohoto článku je dána přijetím obecných prováděcích ustanovení.

[…]“

5

Článek 98 služebního řádu, který byl vložen nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1080/2010 ze dne 24. listopadu 2010, kterým se mění služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců těchto společenství, stanoví toto:

„1.   Pro účely čl. 29 odst. 1 písm. a) [služebního řádu] bere orgán oprávněný ke jmenování při obsazování volného místa v ESVČ v úvahu žádosti úředníků generálního sekretariátu Rady [Evropské unie], [Evropské komise] a ESVČ, dočasných zaměstnanců, na něž se vztahuje čl. 2 písm. e) pracovního řádu ostatních zaměstnanců [Evropské unie], a zaměstnanců z diplomatických služeb členských států, aniž by kteroukoli z uvedených kategorií upřednostňoval. Do 30. června 2013, odchylně od článku 29 [služebního řádu], ESVČ při přijímání pracovníků odjinud než z orgánu výhradně přijímá úředníky z generálního sekretariátu Rady [Evropské unie] a z [Evropské komise] a zaměstnance diplomatických služeb členských států.

[…]“

6

Článek 2 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie, ve znění nařízení č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, naposledy změněného nařízením č. 1240/2010 (dále jen „PŘOZ“), v písmeni e), které bylo vloženo nařízením č. 1080/2010, stanoví toto:

„Pro účely tohoto pracovního řádu se ‚dočasnými zaměstnanci‘ rozumí:

[…]

7

Článek 10 PŘOZ stanoví:

„1.   […] Ustanovení čl. 5 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 7 služebního řádu se použijí obdobně.

2.   Ve smlouvě s dočasným zaměstnancem musí být uvedena platová třída a platový stupeň, do kterého jsou dočasní zaměstnanci zařazeni.

[…]“

8

Článek 15 odst. 1 první pododstavec PŘOZ stanoví:

„Počáteční zařazení dočasných zaměstnanců se určí v souladu s článkem 32 služebního řádu.“

9

Článek 50b PŘOZ, který byl vložen nařízením č. 1080/2010, zní takto:

„1.   Zaměstnanci z diplomatických služeb členských států, kteří byli vybráni podle postupu stanoveného v čl. 98 odst. 1 služebního řádu a kteří byli vysláni vnitrostátními diplomatickými službami, se zaměstnávají jako dočasní zaměstnanci ve smyslu čl. 2 písm. e) [PŘOZ].

2.   Zaměstnáni mohou být nejvýše na období čtyř let. Jejich smlouvy lze prodloužit, a to nejvýše o čtyři roky. Jejich doba zaměstnání by tedy neměla překročit celkově osm let. Ve výjimečných případech a ve služebním zájmu však lze smlouvu po skončení osmého roku prodloužit nejvýše o dva roky. Každý členský stát poskytne svým úředníkům, kteří se stali dočasnými zaměstnanci ESVČ, záruku okamžitého návratu na původní pracoviště po skončení jejich přidělení k ESVČ v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy.

[…]“

10

Článek 6 rozhodnutí Rady 2010/427/EU ze dne 26. července 2010 o organizaci a fungování [ESVČ] (Úř. věst. L 201, s. 30), který je nadepsán „Personál“, zní takto:

„[…]

7.   Úředníci Unie a dočasní zaměstnanci pocházející z diplomatických služeb členských států mají stejná práva a stejné povinnosti a je s nimi zacházeno stejným způsobem, zejména pokud jde o jejich způsobilost k výkonu všech funkcí [v ESVČ] za stejných podmínek. Pokud jde o přidělování úkolů ve všech oblastech činností a politik prováděných ESVČ, nerozlišuje se mezi dočasnými zaměstnanci pocházejícími z diplomatických služeb členských států a úředníky Unie. […]

[…]

11.   Každý členský stát v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy poskytne svým úředníkům, kteří se stali dočasnými zaměstnanci ESVČ, záruku okamžitého návratu na původní působiště po skončení jejich služby v ESVČ. V souladu s článkem 50b pracovního řádu nesmí délka této služby přesahovat osm let, s výjimkou případů, kdy je prodloužena za výjimečných okolností a v zájmu služby o nejvýše dva roky.

[…]“

11

Od roku 2007 do 31. března 2013 pracoval žalobce jako dočasně přidělený národní odborník, a to nejprve pro Evropskou komisi a poté pro ESVČ. Jak bylo uvedeno v popisu jeho pracovního místa, byl referentem pro politiku bezpečnosti v oblasti snižování chemických, biologických, radiologických a jaderných rizik („Policy Officer – Security in the area of [Chemical, Biological, Radiological and Nuclear] Risk mitigation“).

12

Dříve než skončilo přidělení žalobce jakožto dočasně přiděleného národního odborníka v ESVČ, se žalobce ucházel o místo vypsané v oznámení o volném pracovním místě EEAS/2012/AD/36, jehož cílem bylo zajistit pro útvar „Bezpečnostní politiky a sankcí“ referenta pro politiku bezpečnosti v oblasti snižování chemických, biologických, radiologických a jaderných rizik („Policy Officer – Security in the area of [Chemical, Biological, Radiological and Nuclear] Risk mitigation“) (dále jen „oznámení o volném pracovním místě“).

13

Z oznámení o volném pracovním místě vyplývá, že uchazeči musí být buď úředníky některého z orgánů Evropské unie zařazenými do platových tříd AD 5 až AD 14, nebo dočasnými zaměstnanci zaměstnanými podle čl. 2 písm. e) PŘOZ či zaměstnanci diplomatických služeb členských států. V souvislosti s uchazeči, kteří jsou zaměstnanci diplomatických služeb členských států, se v oznámení o volném pracovním místě uvádí, že musí být nejen státními příslušníky některého z členských států, ale musí mít také vzdělání na úrovni, která odpovídá ukončenému vysokoškolskému vzdělání, osvědčené diplomem, je-li obvyklá délka tohoto vzdělání nejméně tři roky. Dále je od nich vyžadována odborná praxe v délce nejméně dvou let ve vnitrostátním správním orgánu.

14

Z oznámení o volném pracovním místě dále vyplývá, že pokud bude vybrán úředník Unie, bude jmenován ve své platové třídě. Pokud bude vybraným uchazečem zaměstnanec diplomatických služeb členských států, bude mu nabídnuta smlouva podle čl. 2 písm. e) PŘOZ, a to na dobu nejvýše čtyř let, a bude jmenován do platové třídy AD 5.

15

Přihláška podaná žalobcem byla přijata a dne 1. dubna 2013 podepsal žalobce s ESVČ pracovní smlouvu. Z této smlouvy vyplývá, že žalobce byl od výše uvedeného dne přijat jakožto dočasný zaměstnanec ve smyslu čl. 2 písm. e) PŘOZ, a to do druhého stupně platové třídy AD 5. Jeho pracoviště mělo být v Bruselu (Belgie).

16

Žalobce se domníval, že platová třída AD 5 neodpovídá služebním povinnostem uvedeným v oznámení o volném pracovním místě ani služebním povinnostem, které plní, a že je tedy v porovnání s úředníky Unie diskriminován, a proto dne 27. června 2013 podal „[žádost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu]“, jejímž prostřednictvím se domáhal nápravy zjevně nesprávného posouzení týkajícího se zařazení jeho osoby.

17

Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv ESVČ měl za to, že žádost podaná žalobcem představuje „stížnost ve smyslu čl. 90 [odst.] 2 služebního řádu“, a zamítl ji rozhodnutím ze dne 28. října 2013.

18

Žalobce navrhuje, aby Soud:

„

19

Podle čl. 39 odst. 1 jednacího řádu ve znění platném ke dni podání žaloby je žalovaný povinen podat žalobní odpověď do dvou měsíců od doručení žaloby.

20

Z dodejky k doručené žalobě lze vyvodit, že žaloba byla dne 14. února 2014 řádně odeslána na adresu vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v Bruselu, tj. na adresu, kterou ESVČ předem sdělila Soudu pro účely doručování procesních písemností.

21

Dvouměsíční lhůta pro předložení žalobní odpovědi, prodloužená o lhůtu z důvodu vzdálenosti, uplynula dne 24. dubna 2014, aniž ESVČ tuto odpověď podala.

22

Dopisem ze dne 2. července 2014 oznámila kancelář Soudu žalobci, že ve stanovené lhůtě nebyla podána žalobní odpověď a že písemné řízení bylo ukončeno. Vedoucí soudní kanceláře přitom žalobci připomněl, že podle čl. 116 odst. 1 prvního pododstavce jednacího řádu ve znění platném v té době má možnost navrhnout Soudu vydání rozsudku pro zmeškání. Vedoucí soudní kanceláře v dopise upozornil žalobce rovněž na znění odstavce 4 téhož článku, podle něhož lze i proti rozsudku pro zmeškání podat odpor. Dalším dopisem ze dne 2. července 2014 upozornil vedoucí kanceláře Soudu ESVČ na dopis, který byl zaslán žalobci, a současně jí oznámil, že písemné řízení bylo ukončeno.

23

Dopisem ze dne 10. července 2014 navrhl žalobce Soudu, aby vydal rozsudek pro zmeškání s ohledem na návrhová žádání uvedená v žalobě. Tento návrh byl oznámen ESVČ.

24

Dne 11. července 2014 se ESVČ obrátila na Soud a v souladu s čl. 116 odst. 1 druhým pododstavcem jednacího řádu ve znění platném v té době navrhla, aby byla zahájena ústní část řízení o návrhu žalobce ze dne 10. července 2014 a aby jí byla zaslána kopie žaloby. Soud zaslal ESVČ kopii žaloby a rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2014 nevyhověl návrhu na zahájení ústní části řízení o výše uvedeném návrhu.

25

Článek 121 odst. 2 jednacího řádu, v němž byla převzata ustanovení čl. 116 odst. 2 jednacího řádu ve znění platném do 30. září 2014, stanoví, že dříve než Soud vydá rozsudek pro zmeškání, přezkoumá, zda je žaloba přípustná, zda byly splněny veškeré formální náležitosti a zda se návrhové žádání žalobce jeví opodstatněným. Může přijmout organizační procesní opatření nebo nařídit důkazní opatření.

26

V projednávané věci vyplývá ze spisu, že žaloba byla Soudu podána v zákonné lhůtě tří měsíců prodloužené o jednotnou lhůtu z důvodu vzdálenosti v délce deseti dnů ode dne, kdy bylo žalobci oznámeno zamítnutí jeho stížnosti; že žalobce zpochybňuje akt týkající se jeho zařazení během jeho přijetí na místo dočasného zaměstnance, který podle jeho mínění nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení; a že má právní zájem na podání žaloby, neboť zpochybňuje individuální rozhodnutí správního orgánu s právně závaznými účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny jeho zájmy.

27

Ze spisu dále vyplývá, že žaloba byla ESVČ řádně oznámena na bruselskou adresu, kterou ESVČ předem sdělila Soudu pro účely doručování procesních písemností, a ESVČ nepodala ve stanovených lhůtách žalobní odpověď.

28

Z výše uvedeného lze vyvodit, že v projednávané věci nelze pochybovat o přípustnosti žaloby a formální náležitosti byly řádně splněny.

29

Je tedy věcí Soudu, aby ve světle žaloby a jejích příloh ověřil, zda se návrhová žádání žalobce jeví opodstatněnými. V této souvislosti Soud nepovažoval za nezbytné přijmout organizační procesní opatření ani nařídit důkazní opatření.

30

Žalobce navrhuje, aby bylo podle potřeby zrušeno rozhodnutí ze dne 28. října 2013 o zamítnutí stížnosti.

31

Z ustálené judikatury vyplývá, že administrativní stížnost a její výslovné nebo implicitní zamítnutí tvoří nedílnou součást komplexního řízení a jsou jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žaloba, i když je formálně namířena proti zamítnutí stížnosti, podána k soudu proti aktu zasahujícímu do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, s výjimkou případu, kdy má zamítnutí stížnosti jiný rozsah než akt, proti kterému byla tato stížnost podána. Bylo opakovaně rozhodnuto, že výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí vzhledem ke svému obsahu potvrzovat akt napadený žalobcem. Je tomu tak tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce na základě nových právních a skutkových okolností nebo mění či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující napadený akt (rozsudek Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 32).

32

Vzhledem k tomu, že ze systematiky služebního řádu plyne, že dotčená osoba musí podat stížnost proti rozhodnutí, jež napadá, a žalobu proti rozhodnutí, jímž byla stížnost zamítnuta, unijní soud rozhodl, že žaloba je přípustná, byla-li stížnost i žaloba podána ve lhůtách stanovených články 90 a 91 služebního řádu, a to bez ohledu na to, zda směřuje jen proti rozhodnutí napadenému stížností, nebo proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, anebo proti oběma těmto rozhodnutím současně. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení přitom může soud rozhodnout, shledá-li, že návrhová žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah a ve skutečnosti splývají s návrhovými žádáními směřujícími proti rozhodnutí napadenému stížností, že není třeba rozhodovat zvlášť o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, body 7 a 8). Tak tomu může být zejména tehdy, když soud konstatuje, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti - například proto, že je implicitní - jen potvrzuje rozhodnutí napadené stížností, takže zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti by nemělo na právní postavení dotčené osoby jiný vliv, než plyne ze zrušení rozhodnutí napadeného stížností (výše uvedený rozsudek Adjemian a další v. Komise, EU:T:2011:506, bod 33).

33

V projednávané věci je nesporné, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti neobsahuje přezkum situace žalobce na základě nových právních a skutkových okolností, nýbrž pouze potvrzuje rozhodnutí o zařazení do druhého stupně platové třídy AD 5, které je uvedeno v pracovní smlouvě uzavřené s žalobcem, a jeho cílem je pouze reagovat na důvody a argumenty vznesené žalobcem a určitým způsobem upřesnit odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí o zařazení. Právě za takovýchto okolností musí být přezkoumána legalita prvotního aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení, s přihlédnutím k odůvodnění obsaženému v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, jelikož se má za to, že toto odůvodnění se s tímto aktem shoduje (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, EU:T:2009:485, body 58 a 59 a citovaná judikatura).

34

Znamená to tedy, že návrhové žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemá samostatný obsah, takže je třeba mít za to, že žaloba je namířena proti rozhodnutí obsaženému v pracovní smlouvě uzavřené s žalobcem dne 1. dubna 2013, jímž byl žalobce zařazen do platové třídy AD 5 (dále jen „napadené rozhodnutí o zařazení“) a jehož odůvodnění bylo upřesněno rozhodnutím o zamítnutí stížnosti, vydaným dne 28. října 2013 (v tomto smyslu viz rozsudky Eveillard v. Komise, T‑258/01, EU:T:2004:177, body 31 a 32, a Buxton v. Parlament, F‑50/11, EU:F:2012:51, bod 21).

35

Není tedy třeba rozhodovat zvlášť o návrhovém žádání směřujícím proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

36

Co se týče návrhů směřujících k tomu, aby Soud zaprvé nařídil přeřazení žalobce do platové třídy, která odpovídá jeho odborné kvalifikaci, a zadruhé nařídil ESVČ, aby z tohoto přeřazení vyvodila veškeré důsledky, zejména peněžité, a to se zpětnými účinky ke dni, kdy žalobce nastoupil do služebního poměru, je třeba připomenout, že v rámci žaloby podané na základě článku 91 služebního řádu soud nemůže, aniž by zasáhl do pravomocí správního orgánu, činit principiální prohlášení nebo zjištění ani vydávat soudní příkazy určené orgánu (viz usnesení Caminiti v. Komise, F‑71/09, EU:F:2011:53, bod 23 a citovaná judikatura). Orgán by mohl nanejvýš přijmout taková opatření, jako jsou opatření požadovaná žalobcem, pro účely splnění povinností vyplývajících z rozsudku, kterým bylo vyhověno návrhovým žádáním žalobce znějícím na zrušení.

37

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že návrhové žádání směřující k tomu, aby Soud nařídil přeřazení žalobce do platové třídy, která odpovídá jeho odborné kvalifikaci, a nařídil ESVČ, aby z tohoto přeřazení vyvodila veškeré důsledky, zejména peněžité, a to se zpětnými účinky ke dni, kdy žalobce nastoupil do služebního poměru, není přípustné.

38

Na podporu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí o zařazení se žalobce dovolává jediného důvodu vycházejícího z protiprávní povahy oznámení o volném pracovním místě, které bylo základem pro jeho přijetí do služebního poměru, rozděleného na tři části. První část vychází z porušení zásady úměrnosti mezi platovou třídou a pracovním místem a z porušení článku 5 služebního řádu a přílohy I bodu A služebního řádu. Druhá část vychází ze zjevně nesprávného posouzení. Třetí část vychází z porušení zásady rovného zacházení a zákazu veškeré diskriminace, jakož i z porušení čl. 6 odst. 7 rozhodnutí 2010/427.

39

Soud konstatuje, že argumenty, které žalobce v žalobě uvádí, se týkají pouze první a třetí části tohoto jediného žalobního důvodu. Druhá část jediného žalobního důvodu, která vychází ze zjevně nesprávného posouzení, není podložena žádnými argumenty, což je v rozporu s pravidlem uvedeným v čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu platného v okamžiku podání žaloby a zopakovaným v čl. 50 odst. 1 písm. e) jednacího řádu. Druhou část jediného žalobního důvodu žaloby je tedy třeba prohlásit za nepřípustnou.

40

Žalobce tvrdí, že oznámení o volném pracovním místě má protiprávní povahu, neboť se v něm uvádí, že do platové třídy AD 5 mají být zařazeni pouze uchazeči, kteří byli zaměstnanci diplomatických služeb členských států. Platová třída, do které byl žalobce zařazen jakožto dočasný zaměstnanec, ovšem neodpovídá služebním povinnostem, jež má žalobce plnit, a není v souladu s významem těchto povinností ani s odpovědností, kterou má žalobce nést. Nakládání s „citlivými“ spisy, jež mu byly přiděleny, totiž nezbytně vyžaduje dlouholetou zkušenost právě v jeho oboru a v žádném případě by nemohlo být prováděno úředníkem, který svou profesní dráhu teprve začíná a jehož odborná praxe trvá pouze dva roky, jak je uvedeno v oznámení o volném pracovním místě. Dodává, že patnáct let z celé své profesní dráhy, která trvala dvacet pět let, pracoval v oboru uvedeném v oznámení o volném pracovním místě a místo, na němž působil jako dočasně přidělený národní odborník, bylo vzhledem k požadovaným dovednostem považováno za „citlivé“. Přitom služební povinnosti, které má plnit poté, co byl jmenován dočasným zaměstnancem zařazeným do platové třídy AD 5, jsou naprosto totožné.

41

Žalobce rovněž uvádí, že popisy pracovních míst, jež jsou součástí přílohy k žalobě a týkají se jiných dvou členů pracovní skupiny, k níž patří, se shodují s popisem pracovního místa, jež zaujímá žalobce, přičemž zaprvé je jeden z těchto dvou úředníků, kteří na zmíněných místech pracují, zařazen do platové třídy AD 12 a druhý do platové třídy AD 13, a zadruhé, žalobce byl jmenován do platové třídy AD 5, aby nahradil úředníka zařazeného do platové třídy AD 13 a plnil stejné služební povinnosti jako on. Tyto okolnosti dokládají, že platová třída, do níž byl žalobce zařazen, neodpovídá jeho služebním povinnostem ani odpovědnosti, kterou má nést.

42

Žalobce dále dodává, že příloha I bod A služebního řádu stanoví, že platová třída AD 5 odpovídá pracovním místům pomocných pracovníků, avšak on sám jako pomocný pracovník nepracuje a při plnění svých služebních povinností je do velké míry nezávislý. Kromě toho žalobce uvádí, že v popisu pracovního místa přiloženého k žalobě týkajícího se pracovního místa dočasně přiděleného národního odborníka, který jej od října 2013 nahradil, se požaduje odborná praxe v oboru v délce nejméně osmi let a žádný z členů pracovní skupiny, k níž nyní žalobce patří, nebyl ve skutečnosti přijat do platové třídy AD 5.

43

A konečně žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí o zařazení bylo důsledkem rozpočtových škrtů, ačkoli podle čl. 6 odst. 8 rozhodnutí 2010/427 musí nábor zaměstnanců probíhat transparentním způsobem s cílem zajistit služby zaměstnanců s nejvyšší úrovní způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti. Žalobce zastává názor, že argument ESVČ týkající se rozpočtových škrtů je nepodložený, neboť pokud by byl vybrán uchazeč, který se během výběrového řízení následujícího po zveřejnění oznámení o volném pracovním místě umístil na druhém místě, tj. uchazeč z řad úředníků, jeho měsíční plat by odpovídal platu úředníka zařazeného do platové třídy AD 13.

44

Soud zaprvé konstatuje, že tvrzení žalobce, podle něhož je v oznámení o volném pracovním místě uvedeno, že do platové třídy AD 5 mohou být zařazeni pouze uchazeči pocházející z diplomatických služeb členských států, vychází z nesprávného pochopení obsahu oznámení o volném pracovním místě.

45

Z bodu 1 první skupiny podmínek pro přijetí, které jsou uvedeny v oznámení o volném pracovním místě, totiž vyplývá, že podle článku 98 služebního řádu se o toto místo mohou ucházet úředníci generálního sekretariátu Rady Evropské unie, Evropské komise nebo ESVČ, dočasní zaměstnanci, na něž se vztahuje čl. 2 písm. e) PŘOZ, tj. zaměstnanci vyslaní z diplomatických služeb členských států a přijatí za účelem dočasného obsazení stálého místa v ESVČ, a zaměstnanci diplomatických služeb členských států.

46

Vzhledem k tomu, že existují tři možné kategorie uchazečů, tj. uchazeči, kteří pracovali jako úředníci Unie, uchazeči, kteří již byli v ESVČ zaměstnáni jako dočasní zaměstnanci ve smyslu čl. 2 písm. e) PŘOZ, a uchazeči, kteří tak jako žalobce nespadali do žádné z výše uvedených kategorií, bylo tedy v oznámení o volném pracovním místě uvedeno, že vybraný uchazeč bude v případě úředníků Unie zařazen do platové třídy, do níž spadal předtím, a v případě ostatních osob, tj. zaměstnanců diplomatických služeb členských států, do platové třídy AD 5.

47

Je sice pravda, že podle oznámení o volném pracovním místě se o toto místo mohli ucházet úředníci zařazení do platové třídy AD 5 až AD 14, avšak nemění to nic na tom, že pokud by byl vybrán úředník zařazený do platové třídy AD 5, byl by zařazen do stejné platové třídy. Argument žalobce, podle něhož je oznámení o volném pracovním místě protiprávní, neboť se v něm uvádělo, že do platové třídy AD 5 mohou být zařazeni pouze zaměstnanci diplomatických služeb členských států, kteří by byli na toto pracovní místo přijati, tedy nemůže obstát.

48

Kromě toho je třeba poukázat také na to, že podmínka, jejíž splnění je vyžadováno od uchazečů z řad zaměstnanců diplomatických služeb členských států, která je uvedena v bodě 2 druhé skupiny podmínek pro přijetí, tj. dosažené vzdělání na úrovni, která odpovídá ukončenému vysokoškolskému vzdělání v délce alespoň tří let, osvědčené diplomem, je shodná s podmínkou, jejíž splnění je podle čl. 5 odst. 3 písm. b) bodu i) služebního řádu nezbytné k zařazení do platových tříd 5 a 6 funkční skupiny administrátorů (AD) a která se zjevně liší od podmínky, která je uvedena v čl. 5 odst. 3 písm. c) služebního řádu pro účely zařazení do platových tříd 7 až 16 téže funkční skupiny.

49

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že s ohledem na úroveň dosaženého vysokoškolského vzdělání, jež byla v oznámení o volném pracovním místě požadována od uchazečů z řad zaměstnanců diplomatických služeb členských států a je shodná s úrovní stanovenou v čl. 5 odst. 3 písm. b) bodě i) služebního řádu pro účely zařazení do platových skupin 5 a 6 funkční skupiny AD, jakož i s ohledem na požadovanou minimální délku odborné praxe, která činila pouze dva roky, nebylo možné, aby se uchazeči z řad zaměstnanců diplomatických služeb členských států, mezi něž patřil i žalobce, mýlili v tom, jaké platové třídě obsazované pracovní místo odpovídá. Pokud by totiž měla ESVČ v úmyslu obsadit pracovní místo odpovídající platovým třídám počínajícím třídou AD 7, v oznámení o volném pracovním místě by požadovala takovou úroveň vzdělání, jaká je stanovena v čl. 5 odst. 3 písm. c) služebního řádu, a v každém případě delší odbornou praxi.

50

Zadruhé Soud nemůže přijmout argument žalobce týkající se nesouladu mezi odpovědností, kterou musí žalobce nést a jíž může podle vlastních slov dostát pouze díky své dlouholeté odborné praxi v oboru uvedeném v oznámení o volném pracovním místě, a platovou třídou AD 5, do níž byl zařazen.

51

Z doslovného znění popisu hlavních služebních povinností, jež by měl vybraný uchazeč vykonávat a jež jsou uvedeny v oznámení o volném pracovním místě, totiž vyplývá, že tyto povinnosti zcela odpovídají povinnostem, jaké bývají svěřovány začínajícím úředníkům. V popisu těchto povinností se opakují následující výrazy: „[p]odílet se“ na přípravě dokumentů v úzké spolupráci zejména s jinými orgány, členskými státy a mezinárodními organizacemi; „[p]odílet se“ na vypracování základních právních předpisů; „[s]nažit se o zajištění“ koordinace; „[b]ýt účasten v [ú]tvaru [‚Bezpečnostní politiky a sankcí‘] a/nebo tento útvar zastupovat“ zejména na schůzkách s orgány Unie, členskými státy a třetími zeměmi, přičemž k plnění výše uvedených povinností není nezbytná předchozí dlouholetá odborná praxe.

52

Je třeba dodat, že argument žalobce, podle něhož služební povinnosti administrátora zařazeného do platové třídy AD 5, které jsou uvedeny v příloze I bodě A služebního řádu, odpovídají především služebním povinnostem pomocného právníka, pomocného ekonoma a pomocného vědeckého pracovníka, což lze jen stěží skloubit s odpovědností, kterou žalobce musí nést sám, a nikoli jakožto pomocník jiného úředníka či zaměstnance, zjevně nebere v potaz popis služebních povinností uvedený v oznámení o volném pracovním místě, podle něhož je jednou z hlavních služebních povinností „[p]řipravovat briefingy, zprávy a jiné dokumenty […] podle pokynů vedoucích úředníků nebo pokynů politického rázu“.

53

Zatřetí nemohou obstát ani argumenty, jež žalobce vznesl na podporu svého tvrzení, podle něhož měl být zařazen do vyšší platové třídy, tj. zaprvé, že pracovní místo, na němž působil jako dočasně přidělený národní odborník, bylo s ohledem na popis tohoto místa považováno za „citlivé“, a to z důvodu požadovaných zvláštních dovedností, přičemž služební povinnosti, které má plnit poté, co byl jmenován dočasným zaměstnancem zařazeným do platové třídy AD 5, jsou naprosto totožné; zadruhé, že v prosinci 2012 se tento popis pracovního místa shodoval s popisem pracovních míst dvou jiných členů téže pracovní skupiny, a sice úředníků, z nichž jeden byl zařazen do platové třídy AD 12 a druhý do platové třídy AD 13; a zatřetí, že byl přijat na místo dočasného zaměstnance a zařazen do platové třídy AD 5, kdežto jeho předchůdcem byl úředník zařazený do platové třídy AD 13.

54

V této souvislosti je třeba poukázat na okolnost, že pravidlo týkající se shody mezi platovou třídou a pracovním místem předpokládá porovnání povahy, významu a rozsahu funkcí, jež úředník či zaměstnanec vykonává, s jeho platovou třídou (rozsudek Michail v. Komise, F‑100/09, EU:F:2011:132, bod 65). V projednávané věci lze z bodů 48, 51 a 52 tohoto rozsudku vyvodit, že služební povinnosti v té podobě, v jaké jsou popsány v oznámení o volném pracovním místě, odpovídají služebním povinnostem, jež bývají zpravidla svěřovány úředníkům a zaměstnancům zařazeným do platové třídy AD 5, a že podmínka týkající se úrovně vzdělání, kterou musí splnit uchazeči o obsazované pracovní místo, odpovídá minimální úrovni vzdělání, která je požadována pro účely zařazení úředníka nebo zaměstnance do uvedené platové třídy.

55

V souvislosti s prvním argumentem, který žalobce vznesl, Soud konstatuje, že z pouhého porovnání výčtu služebních povinností, jež má dočasný zaměstnanec zařazený do platové třídy AD 5 plnit poté, co bude zaměstnán, v té podobě, v jaké je uveden v oznámení o volném pracovním místě, a výčtu služebních povinností uvedeného v popisu pracovního místa, které žalobce zaujímal jakožto dočasně přidělený národní odborník, je patrné, že tento argument není podložený. První skupina služebních povinností, která je uvedena v popisu pracovního místa, které žalobce zaujímal jakožto dočasně přidělený národní odborník, není totiž uvedena v popisu služebních povinností, jež jsou uvedeny v oznámení o volném pracovním místě. Totéž platí i o čtvrté a páté povinnosti z třetí skupiny služebních povinností uvedených ve zmíněném popisu pracovního místa, jakož i o první, třetí a čtvrté povinnosti ze čtvrté skupiny služebních povinností uvedených ve zmíněném popisu pracovního místa.

56

Co se týče druhého argumentu vzneseného žalobcem, který vychází z popisů pracovních míst dvou jiných členů pracovní skupiny, do níž žalobce patří, a sice úředníků, z nichž první byl zařazen do platové třídy AD 12 a druhý do platové třídy AD 13, je namístě uvést, že služební povinnosti, které jsou v těchto popisech uvedeny, se sice shodují s výčtem služebních povinností týkajících se pracovního místa dočasně přiděleného národního odborníka, které žalobce zaujímal, ale výrazně se liší od služebních povinností vyjmenovaných v oznámení o volném pracovním místě.

57

Co se týče třetího argumentu vzneseného žalobcem, i kdyby se předpokládalo, že žalobce byl přijat na místo, jež předtím zaujímal úředník zařazený do platové třídy AD 13, touto okolností nemůže být dotčena legalita napadeného rozhodnutí o zařazení, jímž byl žalobce zařazen do základní platové třídy funkční skupiny AD, v souladu s oznámením o volném pracovním místě, o nějž se ucházel (v tomto smyslu viz rozsudek BV v. Komise, F‑133/11, EU:F:2013:199, body 64 až 67).

58

V každém případě platí, že služební povinnosti, jež žalobce plnil jakožto národní odborník dočasně přidělený k ESVČ v době před svým přijetím na místo dočasného zaměstnance ESVČ, nemohou být brány v úvahu pro účely porovnání se služebními povinnostmi vykonávanými na pracovním místě, jež žalobce zaujímá na základě sporné pracovní smlouvy, neboť jakožto dočasně přidělený národní odborník nemohl být žalobce zařazen do platové skupiny na základě služebního řádu.

59

A konečně začtvrté nemohou obstát ani argumenty, které žalobce vznesl na podporu protiprávní povahy napadeného rozhodnutí o zařazení, z nichž první vychází z okolnosti, že podle oznámení o volném pracovním místě se o toto pracovní místo mohli ucházet úředníci zařazení do škály platových tříd AD 5 až AD 14, a druhý z okolnosti, že úředníci, kteří pracují nebo pracovali ve stejném útvaru jako žalobce a plnili zřejmě stejné služební povinnosti, byli zařazeni do vyšší platové třídy, než do jaké byl zařazen žalobce.

60

Poté, co došlo dne 1. května 2004 ke změně služebního řádu, v něm již nebylo stanoveno, že určité služební povinnosti odpovídají určité platové třídě, ale naopak bylo umožněno oddělení platové třídy od služební povinnosti, vyjma platových tříd AD 15 a AD 16, které jsou vyhrazeny pro pracovní místa ředitele a/nebo generálního ředitele (rozsudek Bouillez a další v. Rada, F‑53/08, EU:F:2010:37, bod 54), takže na úředníky spadající do funkční skupiny AD byl uplatněn lineární služební postup, kdy mohli postupným povyšováním projít od platové třídy AD 5 až k platové třídě AD 14.

61

Vzhledem k tomu, že popis úkolů, který je uveden v oznámení o volném pracovním místě, odpovídá v projednávané věci koncepčním a analytickým úkolů, jež podle čl. 5 odst. 2 služebního řádu plní zaměstnanci přijatí do funkční skupiny AD, která začíná platovou třídou AD 5, bylo tedy v oznámení o volném pracovním místě správně uvedeno, že o dotčené pracovní místo se mohou ucházet úředníci zařazení do platových tříd AD 5 až AD 14 a že vybraný uchazeč bude jmenován do své platové třídy.

62

Bylo již rozhodnuto, že totožné nebo podobné služební povinnosti mohou být plněny osobami rozdílných platových tříd, jak vyplývá z přílohy I bodu A služebního řádu, která pro většinu služebních povinností, které jsou v ní vyjmenovány, stanoví, že mohou být vykonávány úředníky různých platových tříd. Pravidlo souladu mezi platovou třídou a pracovním místem je tudíž porušeno pouze tehdy, pokud jsou plněné služební povinnosti celkově výrazně nižší ty, které odpovídají platové třídě a pracovnímu místu dotčeného úředníka (rozsudek Z. v. Soudní dvůr, F‑88/09 a F‑48/10, EU:F:2012:171, bod 138, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek k Tribunálu Evropské unie, věc T‑88/13 P). Tato judikatura, která byla formulována v případě úředníků, se uplatní i na dočasné zaměstnance.

63

Co se týče argumentu vzneseného žalobcem, podle něhož byl do platové třídy AD 5 zařazen v důsledku rozpočtových škrtů, postačí konstatovat, že ze spisu nevyplývá, že by se ESVČ řídila takovýmito důvody, když rozhodla o tom, že obsazované místo, na něž se oznámení o volném pracovním místě vztahovalo, bude s třídou AD 5.

64

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci se nepodařilo prokázat ani to, že zařazení do platové třídy AD 5 neodpovídá služebním povinnostem popsaným v oznámení o volném pracovním místě, natož to, že pracovní místo, které zaujímá, neodpovídá platové třídě, do níž byl zařazen, neboť v této souvislosti uvedl pouhá tvrzení o služebních povinnostech, jež plní, a o platové třídě, do níž byli zařazeni jeho kolegové z řad úředníků.

65

První část žalobního důvodu vycházející z porušení zásady úměrností mezi platovou třídou a pracovním místem a z porušení článku 5 služebního řádu a přílohy I bodu A služebního řádu musí být tedy zamítnuta.

66

Žalobce se dovolává čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, článku 1d služebního řádu a čl. 6 odst. 7 rozhodnutí 2010/427 s cílem požadovat rovné zacházení mezi dočasnými zaměstnanci a úředníky. V projednávané věci vyplývá z oznámení o volném pracovním místě, že na pracovní místo, na které byl jmenován žalobce, mohli být zaměstnanci pocházející z diplomatických služeb členských států přijati pouze do platové třídy AD 5, kdežto úředníci mohli být jmenováni do platových tříd AD 5 až AD 14.

67

Žalobce je toho názoru, že takovéto rozdíly v zařazování v případě výkonu týchž služebních povinností nejsou v souladu s požadavkem rovného zacházení v souvislosti se způsobilostí k výkonu funkcí, který je uveden v čl. 6 odst. 7 rozhodnutí 2010/427. V této souvislosti žalobce tvrdí, že nabízená škála platových tříd umožňuje úředníkům, aby si udrželi a zhodnotili počet let, jež odsloužili, kdežto zaměstnancům pocházejícím z diplomatických služeb členských států je upírána možnost uplatnit odbornou praxi, což vede k nerovnému zacházení v souvislosti s podmínkami náboru a zaměstnávání, a to na základě původu uchazečů, přestože všichni tito uchazeči podléhají společnému výběrovému řízení.

68

Tyto argumenty vznesené žalobcem nemohou obstát.

69

Z ustálené judikatury vyplývá, že zásada zákazu diskriminace se použije pouze na osoby, jež se nacházejí v totožné nebo srovnatelné situaci, a mimo jiné vyžaduje, aby rozdílné zacházení mezi různými kategoriemi úředníků nebo dočasných zaměstnanců bylo odůvodněno na základě objektivního a důvodného kritéria a bylo přiměřené cíli, který je takovýmto rozdílem sledován (rozsudek Afari v. ECB, T‑11/03, EU:T:2004:77, bod 65 a citovaná judikatura). Zásada rovného zacházení je porušena tehdy, když je se dvěma kategoriemi osob, jejichž skutková ani právní situace nevykazuje zásadní rozdíly, zacházeno odlišně nebo když je s odlišnými situacemi zacházeno stejně (rozsudek Schönberger v. Parlament, F‑7/08, EU:F:2009:10, bod 45 a citovaná judikatura).

70

V projednávané věci je pravda, že podle čl. 6 odst. 7 rozhodnutí 2010/427 mají úředníci Unie a dočasní zaměstnanci pocházející z diplomatických služeb členských států stejná práva a stejné povinnosti a je s nimi zacházeno stejným způsobem, zejména pokud jde o jejich způsobilost k výkonu všech funkcí za stejných podmínek.

71

Ze znění oznámení o volném pracovním místě vyplývá, že výčet podmínek stanovených pro přijetí, jakož i výčet kritérií výběru, byly stejné pro úředníky Unie i pro zaměstnance diplomatických služeb členských států a jediný rozdíl spočíval v tom, že od posledně jmenovaných osob bylo požadováno splnění podmínek týkajících se státní příslušnosti a dosažené úrovně vzdělání, zatímco u úředníků zařazených do funkční skupiny AD se předpokládá, že tyto podmínky již splnili při přijetí do služebního poměru. Je tedy namístě se domnívat, že oznámení o volném pracovním místě nezavádí žádný rozdíl ve způsobilosti k výkonu pracovního místa podle původu uchazečů.

72

Co se týče zařazení do platové třídy, v bodě 47 tohoto rozsudku již Soud konstatoval, že pokud by byl vybraným uchazečem úředník zařazený do platové třídy AD 5, došlo by k jeho přeřazení a k zachování téže platové třídy, která je shodná s platovou třídou, do níž byl zařazen žalobce jakožto dočasný zaměstnanec. Oznámení o volném pracovním místě tedy nezavádí žádný rozdíl v zařazování do základní třídy funkční skupiny AD podle toho, zda je vybraný uchazeč úředníkem Unie nebo zaměstnancem diplomatických služeb členských států.

73

Žalobce se nicméně domnívá, že se stal obětí diskriminace z toho důvodu, že pokud by byl na pracovní místo, které bylo předmětem oznámení o volném pracovním místě, jmenován úředník zařazený do vyšší platové třídy než AD 5, svou platovou třídu by si zachoval, kdežto žalobci byla upřena možnost uplatnit počet let, jež odsloužil, neboť dočasní zaměstnanci mohli být zařazeni pouze do platové třídy AD 5.

74

Tento argument nemůže obstát, neboť situace, v níž se nacházejí úředníci Unie a zaměstnanci diplomatických služeb členských států přidělení k ESVČ, nelze z pohledu rámce, v němž se podle všech předpokladů vyvíjí jejich profesní dráha, a dokonce ani z pohledu způsobu, jakým správní orgán původu posuzuje počet let, které odsloužili, považovat za totožnou ani podobnou.

75

Zaprvé úředníci generálního sekretariátu Rady, Komise a ESVČ, jimž bylo umožněno ucházet se o místo, na něž se vztahovalo oznámení o volném pracovním místě, za předpokladu, že splňovali podmínky pro zařazení do platové třídy, představují úředníky spadající do funkční skupiny AD, kteří by měli služebně postupovat v rámci v unijních orgánů, v nichž plní zejména koncepční a analytické úkoly spadající do platových tříd AD 5 až AD 14.

76

Naproti tomu z článku 50b PŘOZ vyplývá, že u zaměstnanců z diplomatických služeb členských států se předpokládá, že i když budou zaměstnáni jako dočasní zaměstnanci podle čl. 2 písm. e) PŘOZ, budou následně pokračovat v profesní dráze u správního orgánu svého původu, neboť ESVČ je může zaměstnat nejvýše na období čtyř let, které lze jednou prodloužit na další období nejvýše čtyř let, přičemž ve výjimečných případech může být jejich smlouva prodloužena o další dva roky, takže jejich přidělení může trvat celkem nejvýše deset let a členský stát jim poskytuje záruku okamžitého návratu na původní pracoviště po skončení jejich přidělení k ESVČ.

77

Na druhou stranu v okamžiku, kdy unijní orgány uplatňují širokou posuzovací pravomoc rozhodnout o shodě mezi pracovními místy a platovými třídami a řídí se významem služebních povinností vztahujících se k jednotlivým funkcím a výlučně služebním zájmem, musí vzít v úvahu okolnost, že podle služebního řádu mohou být totožné nebo podobné služební povinnosti vykonávány osobami rozdílných platových tříd, jak vyplývá z přílohy I bodu A služebního řádu, která pro většinu služebních povinností, které jsou v ní vyjmenovány, stanoví, že mohou být vykonávány úředníky různých platových tříd.

78

Z údajů, které poskytl sám žalobce, kromě toho vyplývá, že v povyšovacím řízení 2013 bylo možné povýšit 15 úředníků ESVČ do platové třídy AD 6; 18 úředníků do platové třídy AD 7; 15 úředníků do platové třídy AD 8; 26 úředníků do platové třídy AD 9 a stejný počet do platové třídy AD 10; 47 úředníků do platové třídy AD 11; 33 úředníků do platové třídy AD 12; 130 úředníků do platové třídy AD 13 a 102 úředníků do platové třídy AD 14. Je sice pravda, že tyto číselné údaje se nemusí shodovat s přesným počtem úředníků ESVČ, kteří byli povýšeni do jednotlivých platových tříd, neboť někteří z těchto úředníků nemohli být ve výše uvedeném povyšovacím řízení povýšeni, avšak přesto právně dostačujícím způsobem prokazují, že pokud by byla možnost ucházet se o obsazované místo vyhrazena v oznámení o volném pracovním místě pouze úředníkům ESVČ zařazeným do platové třídy AD 5, téměř všichni úředníci ESVČ by byli z výběrového řízení vyloučeni, neboť všichni tito úředníci bývají zařazováni do vysokých platových tříd.

79

Za těchto okolností je tedy přípustné, aby bylo v oznámení o volném pracovním místě stanoveno, že dočasný zaměstnanec bude přijat do platové třídy AD 5 a úředník Unie zařazený do platových tříd AD 5 až AD 14 bude jmenován do své platové třídy, a toto ustanovení neporušuje zásadu rovného zacházení mezi úředníky Unie a zaměstnanci diplomatických služeb členských států, co se týče způsobilosti k výkonu funkce za stejných podmínek i co se týče zařazení vybraného uchazeče do platové třídy.

80

V důsledku toho je třeba zamítnout i třetí část žalobního důvodu vycházející z porušení zásady rovného zacházení a zákazu veškeré diskriminace, jakož i z porušení čl. 6 odst. 7 rozhodnutí 2010/427.

81

Z výše uvedeného vyplývá, že jediný žalobní důvod vycházející z protiprávní povahy oznámení o volném pracovním místě je zčásti nepřípustný a zčásti nepodložený.

82

Znamená to tedy, že návrhové žádání směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí o zařazení musí být zamítnuto.

83

Žalobce má za to, že mu byla způsobena majetková a nemajetková újma. Prvně jmenovaná újma byla způsobena okolností, že odměna žalobce přímo souvisí s jeho platovou třídou: pokud by byl zařazen například do platové třídy AD 12, pobíral by plat ve výši dvojnásobku platu, který pobírá nyní. Zařazení žalobce do platové třídy AD 5 by rovněž mohlo mít záporný dopad na jeho vyhlídky profesní dráhy v ESVČ, a to zejména z hlediska jeho mobility, která je omezena pouze na jiná pracovní místa v téže platové třídě, přestože má odbornou praxi, která by mu umožňovala ucházet se o pracovní místa v mnohem vyšších platových třídách.

84

A konečně zařazení do platové třídy AD 5 způsobilo žalobci podle jeho tvrzení nemajetkovou újmu vzhledem k legitimnímu očekávání, jež byl oprávněn mít ve vztahu ke svému zaměstnavateli, neboť se dobrovolně rozhodl i nadále zachovat své odloučení od národního správního útvaru svého původu a zůstat ve služebním poměru u ESVČ.

85

Podle ustálené judikatury má-li újma, které se žalobce dovolává, původ v přijetí rozhodnutí, které je předmětem návrhových žádání směřujících ke zrušení, vede zamítnutí těchto návrhových žádání směřujících ke zrušení z podstaty věci k zamítnutí návrhových žádání na náhradu újmy, neboť tato žádání jsou s nimi úzce spojena (rozsudek Arguelles Arias v. Rada, F‑122/12, EU:F:2013:185, bod 127).

86

V projednávané věci je třeba uvést, že majetková a nemajetková újma, jíž se žalobce dovolává, má původ v rozhodování ESVČ, která zařadila žalobce do platové třídy AD 5, což bylo v rozporu s přáním a očekáváním žalobce. Vzhledem k tomu, že návrhové žádání směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí o zařazení bylo zamítnuto, aniž Soud konstatoval pochybení v rozhodování ESVČ, je třeba návrhové žádání na náhradu újmy žalobce zamítnout.

87

Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu.

88

Podle článku 101 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, ponese účastník řízení, který neměl ve věci úspěch, vlastní náklady řízení a bude mu uložena náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, pokud to druhý účastník řízení požadoval. Nebyla-li náhrada nákladů požadována, nese podle 103 odst. 3 jednacího řádu každý účastník řízení vlastní náklady.

89

ESVČ, proti níž byla řádně vznesena žaloba, nepodala žalobní odpověď a nevyjádřila se k nákladům řízení. Za těchto okolností je v souladu s čl. 103 odst. 3 jednacího řádu namístě rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)

rozhodl takto: