1)

zrušit napadené usnesení v plném rozsahu;

2)

přijmout konečné rozhodnutí ve věci a zrušit rozhodnutí Komise ze dne 29. července 2009 (D/53320), v každém případě však přijmout konečné rozhodnutí o přípustnosti žaloby ve věci T-407/09;

určit, že Komise v rozporu s jejími povinnostmi vyplývajícími z článku 108 SFEU a nařízení (ES) č. 659/1999 nezahájila formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU;

3)

uložit Komisi a další účastnici řízení náhradu nákladů řízení, jakož i náhradu nákladů řízení v prvním stupni ve věci T-407/09.

Zaprvé napadené usnesení porušuje čl. 263 odst. 4 SFEU, jelikož Tribunál nesprávně vychází z toho, že se v případě dopisu Komise ze dne 29. července 2009 nejedná o napadnutelné rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení. Tribunál provedl výklad tohoto dopisu pouze na základě jeho znění. Podle zásad, které upřesnil ve své ustálené judikatuře Soudní dvůr, měl však Tribunál zohlednit povahu dopisu, úmysl sledovaný Komisí a kontext, v němž byl dopis vyhotoven.

Zadruhé napadené usnesení porušuje zásadu unijního práva týkající se poskytnutí účinné soudní ochrany. Tribunál odůvodnil skutečnost, že dopis Komise ze dne 29. července 2009 není napadnutelný, v podstatě tím, že Komise označila právní posouzení podpory uvedené v dopise jako „předběžné“. Pokud by Komise mohla z konečného právního posouzení učinit opatření bez právních účinků pouze tím, že své posouzení slovně označí jako „předběžné“, záviselo by přijetí napadnutelného rozhodnutí pouze na jejím volném uvážení. Účinná soudní ochrana individuálních práv by tak již nebyla možná.

Zatřetí napadené usnesení porušuje rovněž článek 265 SFEU, jelikož Tribunál ohledně dopisu ze dne 29. července 2009 rozhodl, že rozhodnutí není napadnutelné, a krom toho však nesprávně rozhodl, že nejsou splněny podmínky pro přípustnost žaloby na nečinnost. Navrhovatelka tak byla zbavena všech možností právní ochrany.

Konečně usnesení obsahuje několik nedostatků v odůvodnění, a porušuje tak povinnost odůvodnění podle článku 81 jednacího řádu Tribunálu.