—

za Crono Service scarl a další P. Troianiellem, avvocato,

—

za Anitrav – Associazione Nazionale Imprese Trasporto Viaggiatori M. Piancatellim a V. Porro, avvocati,

—

za Roma Capitale R. Rocchi a A. Rizzem, avvocati,

—

za UGL Taxi – Unione Generale del Lavoro Taxi a další N. Moraviou a M. Giustinianim, avvocati,

—

za Evropskou komisi F. Moro a J. Hottiaux, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článků 3 SEU, článků 3 až 6 SFEU, 49 SFEU, 101 SFEU a 102 SFEU.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, a to jednak mezi Crono Service scarl a sto jedenácti dalšími žalobci na straně jedné a Roma Capitale na straně druhé, a jednak mezi Anitrav – Associazione Nazionale Imprese Trasporto Viaggiatori na straně jedené a Roma Capitale a Regione Lazio na straně druhé, ve věci právních předpisů týkajících se výkonu činnosti pronájmu motorových vozidel s řidičem („noleggio con conducente“, dále jen „pronájem s řidičem“).

3

Článek 1 rámcového zákona č. 21 ze dne 15. ledna 1992 o osobní přepravě osob prostřednictvím služeb nepravidelné veřejné automobilové dopravy (GURI č. 18 ze dne 23. ledna 1992), ve znění legislativního nařízení č. 207 ze dne 30. prosince 2008 (GURI č. 304 ze dne 31. prosince 2008), které bylo novelizováno a přeměněno v zákon zákonem č. 14 ze dne 27. února 2009 (běžný doplněk ke GURI č. 49 ze dne 28. února 2009, dále jen „zákon č. 21/1992“), definuje „služby nepravidelné veřejné dopravy“ jako služby, „které zajišťují hromadnou nebo individuální dopravu osob a jejichž účelem je doplnit a posílit veřejnou linkovou dopravu“.

4

Článek 3 zákona č. 21/1992 stanoví:

„1.   Služba pronájmu [...] s řidičem je určena zvláštním uživatelům, kteří na parkovacím stání dopravce požádají o uvedenou službu na určitou dobu nebo cestu.

2.   Vozidla musejí být parkována na parkovacím stání dopravce [...]

3.   Sídlo dopravce a parkovací stání se musejí nacházet výlučně na území obce, která udělila povolení.“

5

Článek 4 tohoto zákona stanoví, že „regiony delegují po vymezení kritérií, která musejí respektovat obce při tvorbě svých předpisů o výkonu služeb nepravidelné veřejné dopravy, na místní samosprávné celky výkonné správní funkce [...] pro účely získání přehledu o nepravidelné veřejné dopravě integrované s jinými druhy dopravy v rámci hospodářského a územního plánování“ a že „místní samosprávný celek, na který byl delegován výkon správních funkcí [...], upraví v souladu s regionální právní úpravou výkon služeb nepravidelné veřejné přepravy prostřednictvím specifických pravidel, sjednocených zejména na regionální úrovni za účelem lepší racionalizace a účinnosti“.

6

Článek 5 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:

„Obce při zavádění pravidel pro výkon služeb nepravidelné veřejné dopravy definují:

[...]

7

Článek 5a zákona č. 21/1992, nadepsaný „Přístup na území jiných obcí“, umožňuje obcím upravit přístup držitelů povolení udělených jinými obcemi na jejich území či zvláště do jejich zón omezeného provozu („Zone a traffico limitato“, dále jen „ZTL“), „prostřednictvím předchozího oznámení a za předpokladu, že na vlastní odpovědnost prohlásí, že dodrží a splní provozní požadavky stanovené tímto zákonem a že předají údaje týkající se služby, která je předmětem sdělení nebo poplatku za přístup“.

8

Článek 8 zákona č. 21/1992 stanoví:

„1.   Licence k výkonu taxislužby a povolení k poskytování služby pronájmu [...] s řidičem udělují správní orgány obce na základě výběrového řízení osobám, které vlastní vozidlo [...] nebo jím disponují na základě leasingové smlouvy; tyto osoby mohou zabezpečit jejich řízení samy či v rámci sdružení.

2.   Licence nebo povolení se vztahuje pouze na jedno vozidlo [...]. Téže osobě lze udělit několik povolení pro účely poskytování služby pronájmu s řidičem [...].

3.   K získání a zachování povolení k poskytování služby pronájmu s řidičem je nezbytné, aby měl jeho držitel na základě platného právního titulu sídlo, parkovací stání [...] na území obce, která udělila povolení.“

9

Článek 11 odst. 4 zákona č. 21/1992 stanoví:

„Rezervace přepravy prostřednictvím pronájmu vozu s řidičem se provádí u příslušných parkovacích stání. Každá jednotlivá služba pronájmu vozu s řidičem začíná a končí na parkovacím stání v obci, která udělila povolení, přičemž vozidlo se musí vrátit na toto místo, kdežto vyzvednutí a příjezd na místo určení uživatele se mohou uskutečnit také na území jiných obcí.“

10

Článek 5 zákona regionu Lazio č. 58 ze dne 26. října 1993 o ustanoveních týkajících se výkonu nepravidelné veřejné dopravy a o seznamu řidičů činných ve službách nepravidelné veřejné dopravy ve smyslu článku 6 zákona č. 21/1992 (Bollettino ufficiale della Regione Lazio č. 31 ze dne 10. listopadu 1993), ve znění článku 58 regionálního zákona Lazio č. 27 ze dne 28. prosince 2006 (běžný doplněk č. 5 k Bollettino ufficiale della Regione Lazio č. 36 ze dne 30. prosince 2006, dále jen „regionální zákon č. 58/1993“), stanoví:

„Služba pronájmu vozu s řidičem je určena specifickým zákazníkům, kteří v sídle dopravce požádají o uvedenou službu na určitou dobu nebo cestu. Vyzvednutí zákazníka a začátek služby se uskuteční na území obce, která udělila povolení. Jízdy se uskuteční na jakékoli místo určení. Vozidla jsou parkována na parkovacích stáních.“

11

Článek 10 regionálního zákona č. 58/1993, nadepsaný „Povinnosti držitelů licence na poskytování taxislužby a povolení k poskytování služby pronájmu vozu s řidičem“, v odstavci 2 stanoví:

„S výhradou ustanovení [...] se vyzvednutí zákazníka a začátek služby uskuteční výlučně na území obce, která udělila licenci nebo povolení, na jakékoli místo určení, s předchozím souhlasem řidiče pro místa mimo území obce.“

12

Článek 13a uvedeného regionálního zákona stanovil kritéria, která je třeba dodržet při výpočtu počtu licencí pro výkon taxislužby a povolení k provozování služby pronájmu s řidičem na určitém území. Toto ustanovení stanoví:

„1.   Provincie stanoví kritéria, která musejí dodržet obce při vymezování místní potřeby taxislužeb a pronájmu [...] s řidičem, jakož i v souladu s právními předpisy uvedenými v článku 14 při stanovení počtu [...] vozidel nezbytných k výkonu vlastních služeb.

2.   Kritéria stanovená v předchozím odstavci zohlední zejména: a) počet stálých obyvatel; b) velikost území; c) intenzitu cestovního ruchu; d) existenci domů s pečovatelskou službou, pobytových zařízení a center mobility; e) nabídku jiných služeb veřejné dopravy; f) počet udělených licencí a povolení.

3.   Provincie plní úkoly stanovené v odstavci 1 po konzultaci obcí a představitelů dotyčných profesních kategorií v rámci specifické zkušební fáze.

[...]“

13

Článek 17 regionálního zákona č. 58/1993 stanoví podmínky zápisu do regionálního rejstříku řidičů. Odstavec 1 písm. a) tohoto článku uvádí, že pro účely zápisu je třeba „být italským státním příslušníkem či státním příslušníkem země Evropského hospodářského společenství“.

14

Rozhodnutím č. 68 rady města Říma ze dne 8. a 9. listopadu 2011, kterým se mění nařízení k regulaci veřejných služeb nepravidelné dopravy, přijalo město Řím nařízení upravující nepravidelnou veřejnou dopravu (dále jen „Regolamento capitolino“).

15

Článek 8 odst. 3 tohoto nařízení stran služby pronájmu vozu s řidičem zejména stanoví, že „vyzvednutí zákazníka nebo začátek služby se uskuteční na území obce, která vydala povolení pro jakékoliv místo určení, v souladu s povinnostmi stanovenými článkem 11 odst. 3 a 4 zákona č. [21/1992]“.

16

Článek 9 odst. 2 tohoto nařízení pro výkon služby pronájmu vozu s řidičem vyžaduje, aby bylo na území obce k dispozici parkovací stání vhodné pro parkování vozidel, jejichž prostřednictvím je služba poskytována.

17

Článek 29 odst. 1 Regolamento capitolino stanoví, že „pronajímaná motorová vozidla [využívaná pro službu pronájmu vozu s řidičem], pro která bylo povolení vydáno v Římě, [...] musejí být parkována výlučně v parkovacích stáních uvedených v povolení, v nichž musejí být vozidla k dispozici zákazníkům“. Článek 29 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že pro držitele oprávnění k výkonu činnosti pronájmu vozu s řidičem vydaných jinými obcemi je „povolen přístup na území Roma Capitale a [do] ZTL“ na základě čestného prohlášení o „dodržení“ a „splnění provozních požadavků“ stanovených zákonem č. 21/1992.

18

V tomto ohledu se rozhodnutí výkonného výboru města Říma č. 403 ze dne 14. prosince 2011 týká stanovení prováděcích pravidel a postupů pro vydávání povolení pro přístup vozidel používaných k pronájmu s řidičem, jež mají povolení od jiných obcí, na území města Říma a do ZTL zřízených v centru této obce.

19

Podle dvou rozhodnutí zveřejněných dne 12. a 22. března 2012 na internetových stránkách města Říma a Agenzia Roma Servizi per la Mobilità srl, která vstoupila v platnost dne 2. dubna 2012, jsou subjekty zabývající se činností pronájmu s řidičem, které mají povolení vydané jinými obcemi než Roma Capitale, povinny zaplatit přibližně 90 eur ročně za povolení k vjezdu do ZTL této obce.

20

Věci v původním řízení se týkají dvou řízení směřujících ke zrušení Regolamento capitolino, rozhodnutí č. 403 výkonného výboru města Řím ze dne 14. prosince 2011, jakož i rozhodnutí ze dne 12. a 22. března 2012 uvedených výše v bodě 19 tohoto rozsudku.

21

Žalobci v původním řízení se dovolávali několika důvodů nezákonnosti, a to z hlediska jak italského, tak unijního práva, vyplývajících ze zákona č. 21/1992, tak jak byl proveden Roma Capitale v čl. 8 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a v článku 29 Regolamento capitolino.

22

Ačkoli žaloby v původním řízení zřejmě směřují proti všem právním předpisům uvedeným v bodě 20 tohoto rozsudku, ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, vyplývá, že pro účely žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce byla před Tribunale amministrativo regionale per il Lazio zpochybněna zejména ustanovení čl. 8 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a čl. 29 odst. 1 a 2 Regolamento capitolino „v rozsahu, v němž odkazují na použití čl. 11 odst. 4 zákona [č. 21/1992]“.

23

Předkládající soud má za to, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení je v rozsahu, v němž stanoví, že sídlo dopravce a parkovací stání se musejí nacházet výlučně na území obce, která udělila povolení, že rezervace služby pronájmu vozu s řidičem se provádí u příslušných parkovacích stání a že každá jednotlivá služba pronájmu vozu s řidičem začíná a končí na parkovacím stání v obci, která udělila povolení, s návratem na toto parkovací stání, kdežto vyzvednutí a příjezd na místo určení uživatele se mohou uskutečnit také na území jiných obcí, v rozporu s článkem 49 SFEU a se „se zásadami Společenství v oblasti hospodářské soutěže“.

24

Za těchto podmínek se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku, která je zní ve věcech C‑419/12 a C‑420/12 totožně:

„[B]rání článek 49 SFEU, článek 3 SEU, [články 3 až 6 SFEU], článek 101 [SFEU] a článek 102 SFEU použití čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 3 a článku 11 zákona č. [21/1992] v rozsahu, v němž stanoví, že ‚[s]ídlo dopravce a parkovací stání se musejí nacházet výlučně na území obce, která udělila povolení‘, že ‚k získání a zachování povolení k poskytování služby pronájmu s řidičem je nezbytné, aby měl jeho držitel na základě platného právního titulu sídlo, parkovací stání nebo stanoviště na území obce, která udělila povolení‘ a že ‚[r]ezervace přepravy prostřednictvím pronájmu vozu s řidičem se provádí u příslušných parkovacích stání. Každá jednotlivá služba pronájmu vozu s řidičem začíná a končí na parkovacím stání v obci, která udělila povolení, přičemž vozidlo se musí vrátit na toto místo, kdežto vyzvednutí a příjezd na místo určení uživatele se mohou uskutečnit také na území jiných obcí‘[?]“

25

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2012 byly věci C‑419/12 a C‑420/12 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

26

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda různá ustanovení unijního práva brání některým podmínkám stanoveným vnitrostátními, regionálními a obecními právními předpisy týkajícími se povolování a výkonu činnosti pronájmu s řidičem ve městě Římě.

27

Vzhledem k formulaci otázky je třeba bez dalšího připomenout, že na základě článku 267 SFEU nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o výkladu vnitrostátních právních a správních předpisů nebo o souladu těchto předpisů s unijním právem (viz zejména rozsudky ze dne 18. listopadu 1999, Teckal, C-107/98, Recueil, s. I-8121, bod 33, jakož i ze dne 23. března 2006, Enirisorse C-237/04, Sb. rozh. s. I-2843, bod 24 a citovaná judikatura).

28

Z ustálené judikatury však vyplývá, že Soudnímu dvoru je v případě otázek, jež jsou formulovány nepřesně nebo které překračují rámec úkolů svěřených Soudnímu dvoru článkem 267 SFEU, v tomto ohledu vyhrazeno vyjmout ze všech poznatků poskytnutých vnitrostátním soudem, a zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí prvky unijního práva, které s přihlédnutím k předmětu sporu vyžadují výklad (viz zejména rozsudek ze dne 11. března 2010, Attanasio Group, C-384/08, Sb. rozh. s. I-2055, bod 18 a citovaná judikatura). Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny (viz zejména výše uvedený rozsudek Attanasio Group, bod 19; rozsudky ze dne 14. října 2010, Fuß, C-243/09, Sb. rozh. s. I-9849, bod 39 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 4. října 2012, Byankov, C‑249/11, bod 57 a citovaná judikatura).

29

Podle této judikatury lze připustit, že třebaže položená otázka podle svého znění pravděpodobně usiluje o přímé použití unijního práva na spory v původním řízení, předkládající soud ve skutečnosti usiluje o výklad tohoto práva pro účely tohoto sporu.

30

Za těchto podmínek je nutno chápat položenou otázku tak, že se v podstatě týká toho, zda musejí být článek 49 SFEU nebo unijní pravidla v oblasti hospodářské soutěže vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá ohledně činnosti pronájmu s řidičem podrobné povinnosti vyjádřené v této otázce.

31

Pokud jde v tomto ohledu zaprvé o unijní pravidla v oblasti hospodářské soutěže, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že nutnost dospět k takovému výkladu unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudu užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou otázky, které pokládá, zasazeny, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou uvedené otázky založeny. Tyto požadavky se uplatní obzvláště v oblasti hospodářské soutěže, která se vyznačuje složitými skutkovými a právními situacemi (viz zejména výše uvedený rozsudek Attanasio Group, bod 32 a citovaná judikatura, jakož i rozsudek ze dne 10. května 2012, Duomo Gpa a další, C‑357/10 až C‑359/10, bod 22).

32

V projednávaném případě však předkládací rozhodnutí neposkytují Soudnímu dvoru skutkové a právní poznatky, které by mu umožnily určit podmínky, za kterých se na takovou právní úpravu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, vztahují ustanovení unijního práva týkající se hospodářské soutěže. Tato rozhodnutí zejména neobsahují žádné vysvětlení souvislosti, kterou spatřují mezi uvedenými ustanoveními a spory v původních řízeních nebo předmětem těchto sporů.

33

Za těchto podmínek je nutno položenou otázku v rozsahu, v němž se týká výkladu pravidel unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, prohlásit za nepřípustnou (obdobně viz zejména výše uvedený rozsudek Duomo Gpa a další, bod 24, jakož i rozsudek z dnešního dne Airport Shuttle Express a další, C‑162/12 a C‑163/12, body 37 až 42).

34

Pokud jde zadruhé o článek 49 SFEU, je nesporné, že se veškeré skutkové okolnosti sporů v původních řízeních omezují na jediný členský stát. Za těchto podmínek je třeba ověřit, zda Soudní dvůr má v projednávaných věcech pravomoc se k tomuto ustanovení vyjádřit (obdobně viz rozsudky ze dne31. ledna 2008, Centro Europa 7, C-380/05, Sb. rozh. s. I-349, bod 64, ze dne 22. prosince 2010, Omalet, C-245/09, Sb. rozh. s. I-13771, body 9 a 10, jakož i výše uvedený rozsudek Duomo Gpa a další, bod 25).

35

Taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původních řízeních, která je podle svého znění použitelná bez rozdílu na hospodářské subjekty usazené na území Italské republiky i na hospodářské subjekty usazené v jiných členských státech, může spadat do působnosti ustanovení týkajících se základních svobod zaručených Smlouvou o FEU zpravidla pouze v rozsahu, v němž se použije na situace mající souvislost s obchodem mezi členskými státy (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 7. května 1997, Pistre a další, C-321/94 až C-324/94, Recueil, s. I-2343, bod 45; ze dne 5. prosince 2000, Guimont, C-448/98, Recueil, s. I-10663, bod 21, jakož i výše uvedený rozsudek Duomo Gpa a další, bod 26 a citovaná judikatura).

36

Pokud jde konkrétně o článek 49 SFEU, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto ustanovení nelze použít na činnosti, které nevykazují žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených unijním právem a jejichž všechny relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 8. prosince 1987, Gauchard, 20/87, Recueil, s. 4879, bod 12; ze dne 20. dubna 1988, Bekaert, 204/87, Recueil, s. 2029, bod 12; ze dne 1. dubna 2008, vláda Vláda Francouzského společenství a Valonská vláda, C-212/06, Sb. rozh. s. I-1683, bod 33, jakož i ze dne 21. června 2012, Susisalo a další, C‑84/11, bod 18 a citovaná judikatura).

37

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě mají spory v původních řízeních místní povahu a veškeré skutkové okolnosti původního řízení se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, nelze předpokládat přeshraniční účinky dotčených právních předpisů v původním řízení. V předkládacích rozhodnutích přitom nic nenasvědčuje tomu, že by spory v původních řízeních měly jakýkoli přeshraniční význam nebo spojitost s některou ze situací upravených unijním právem. Předkládající soud zejména nevysvětlil, jak by mohla právní úprava dotčená v původním řízení představovat pro subjekty pocházející z jiných členských států než z Italské republiky překážku výkonu svobody usazování stanovenou v článku 49 SFEU.

38

Z judikatury vycházející z výše uvedeného rozsudku Guimont sice vyplývá, že i v čistě vnitrostátní situaci může být odpověď na otázky týkající se základních svobod unijního práva pro předkládající soud přesto užitečná, zejména v případě, kdy by mu vnitrostátní právo ukládalo, aby byla tuzemskému státnímu příslušníku poskytnuta stejná práva, jaká státní příslušník jiného členského státu vyvozuje z unijního práva v téže situaci (viz zejména rozsudky ze dne 1. července 2010, Sbarigia, C-393/08, Sb. rozh. s. I-6337, bod 23, jakož i výše uvedený rozsudek Susisalo a další, bod 20 a citovaná judikatura).

39

V projednávaném případě se předpoklad, na který poukazuje judikatura uvedená v předchozím bodě tohoto rozsudku, týká v kontextu věcí v původních řízeních práv, která by státní příslušník jiného členského státu než Italské republiky mohl vyvozovat z unijního práva, kdyby se nacházel ve stejné situaci jako žalobci v původním řízení.

40

Žalobci v původním řízení zamýšleli svými žalobami podanými u předkládajícího soudu získat za odlišných podmínek, než jaké platí v současné době, či dokonce bez jakýchkoli podmínek přístup na území Roma Capitale, a zejména do ZTL nacházejících se na tomto území, aby mohli vykonávat činnost pronájmu s řidičem. Z předkládacích rozhodnutí nicméně vyplývá, že takový přístup se uplatňuje nikoli za účelem výkonu této činnosti trvale a nepřetržitě z tohoto území a na základě příslušného povolení, ale spíše za účelem jednorázového výkonu této činnosti z jiných území na základě povolení udělených jinými obcemi, avšak bez povinnosti dodržovat všechny podmínky uvedené v těchto povoleních.

41

Na rozdíl od situací, na základě kterých byly vydány rozsudky, jako je výše uvedený rozsudek Attanasio Group, rozsudek ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez (C-570/07 a C-571/07, Sb. rozh. s. I-4629), nebo rozsudek ze dne 26. září 2013, Ottica New Line di Vincenzo (C‑539/11), nesouvisí situace, která vedla k podání žalob v původním řízení, se svobodou usazování, ale na první pohled s volným pohybem služeb.

42

Podle článku 58 SFEU není nicméně volný pohyb služeb v oblasti dopravy upraven článkem 56 SFEU, ale hlavou VI třetí části Smlouvy o FEU, který se týká společné dopravní politiky (viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Yellow Cab Verkehrsbetrieb, C-338/09, Sb. rozh. s. I-13927, body 29 a 30). Kromě toho předkládající soud v podstatě připomíná, že takové činnosti pronájmu s řidičem, jako jsou činnosti dotčené v původním řízení, nespadají do oblasti působnosti ustanovení, která byla přijata na základě čl. 91 odst. 1 SFEU za účelem liberalizace dopravních služeb.

43

Z toho vyplývá, že vzhledem ke specifickým okolnostem sporů v původním řízení by případný výklad článku 49 SFEU neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu těchto sporů (obdobně viz výše uvedený rozsudek Sbarigia, body 23, 24, 27 a 28). Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, nemá Soudní dvůr za takových okolností pravomoc odpovídat na předběžnou otázku (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 61; ze dne 1. října 2009, Woningstichting Sint Servatius, C-567/07, Sb. rozh. s. I-9021, bod 43; výše uvedený rozsudek Omalet, bod 11, a rozsudek ze dne 7. června 2012, Vinkov, C‑27/11, bod 44).

44

S přihlédnutím ke všem předchozím úvahám nemá Soudní dvůr pravomoc odpovědět na tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Tribunale amministrativo regionale per il Lazio, a to v rozsahu, v němž se týkají výkladu článku 49 SFEU. V rozsahu, v němž se tyto žádosti týkají jiných ustanovení unijního práva, musejí být prohlášeny za nepřípustné.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc odpovědět na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutími Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (Itálie) ze dne 20. června 2012 ve spojených věcech C‑419/12 a C‑420/12, a to v rozsahu, v němž se týkají výkladu článku 49 SFEU. V rozsahu, v němž se tyto žádosti týkají jiných ustanovení unijního práva, musejí být prohlášeny za nepřípustné.