—

za M. J. Boedeker R. de Langem, advocaat,

—

za nizozemskou vládu C. Wissels, jako zmocněnkyní,

—

za rakouskou vládu A. Poschem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi M. Wilderspinem a R. Troostersem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. 1980, L 146, s. 1, dále jen „Římská úmluva“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Antonem Schleckerem, vystupujícím pod firmou „Firma Anton Schlecker“ (dále jen „Schlecker“), jehož společnost má sídlo v Ehingen (Německo), a M. J. Boedeker, která má bydliště v Mülheim an der Ruhr (Německo) a pracuje v Nizozemsku, ve věci jednostranné změny místa výkonu práce ze strany zaměstnavatele a v tomto kontextu práva rozhodného pro pracovní smlouvu.

3

Článek 3 odst. 1 Římské úmluvy stanoví:

„Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.“

4

Článek 6 této úmluvy, nadepsaný „Individuální pracovní smlouvy“, stanoví:

„1.   Bez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 v případě neexistence volby rozhodného práva.

2.   Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí:

vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.“

5

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6, dále jen „nařízení Řím I“) nahradilo Římskou úmluvu. Toto nařízení se použije na smlouvy uzavřené ode dne 17. prosince 2009.

6

Článek 8 odst. 4 nařízení Řím I, nadepsaný „Individuální pracovní smlouvy“, stanoví:

„Vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3, použije se právo této jiné země.“

7

Mellita Josefa Boedeker byla zaměstnána německou společností Schlecker, která má v různých členských státech řadu poboček a působí v oblasti drogistického zboží. Poté, co M. J. Boedeker pracovala v období od 1. prosince 1979 do 1. ledna 1994 v Německu, uzavřela novou pracovní smlouvu, na základě které byla zaměstnána jako jednatelka společnosti Schlecker nacházející se v Nizozemsku. V tomto postavení vykonávala řídící funkce společnosti Schlecker v tomto členském státě pro přibližně 300 poboček a asi 1 250 zaměstnanců.

8

Dopisem ze dne 19. června 2006 společnost Schlecker M. J. Boedeker informovala zejména o tom, že její pracovní místo jednatelky pro Nizozemsko se od 30. června 2006 ruší a vyzvala ji, aby za stejných smluvních podmínek převzala od 1. července 2006 místo vedoucí odboru „Revize“ („Bereichsleiterin Revision“) v Dortmundu (Německo).

9

Mellita Josefa Boedeker podala proti rozhodnutí o jednostranné změně místa výkonu práce svého zaměstnavatele stížnost, avšak dne 3. července 2006 se dostavila do Dortmundu, aby nastoupila do své nové funkce. Poté, dne 5. července 2006, ohlásila pracovní neschopnost z důvodu nemoci. Ode dne 16. srpna 2006 začala pobírat dávky od německé zdravotní pojišťovny.

10

V tomto kontextu zahájila M. J. Boedeker různá soudní řízení v Nizozemsku. V rámci jednoho z těchto řízení se obrátila zejména na Kantonrechter te Tiel, aby konstatoval, že se na její pracovní poměr použije nizozemské právo, a dále aby druhou pracovní smlouvu zrušil a přiznal jí odstupné. Kantonrechter te Tiel mezitímním rozhodnutím ve věci samé, následně potvrzeným v odvolacím řízení, pracovní smlouvu s účinností k 15. prosinci 2007 zrušil a přiznal M. J. Boedeker nárok na odstupné v hrubé výši 557651,52 eur. Toto rozhodnutí mohlo mít ovšem konečnou povahu pouze za podmínky, že nizozemské právo bude uznáno jako právo rozhodné pro pracovní smlouvu. Co se týče tohoto aspektu, uznal Kantonrechter te Tiel použitelnost nizozemského práva jiným rozhodnutím.

11

Na základě odvolání podaného společností Schlecker Gerechtshof te Arnhem tento rozsudek, který se týká určení práva rozhodného pro smlouvu, potvrdil, přičemž měl za, že německé právo nemohlo být zvoleno konkludentně. Gerechtshof te Arnhem měl zejména za to, že pracovní smlouva se podle čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy řídí nizozemským právem, tj. právem země, v níž zaměstnanec obvykle vykonával svoji práci. Tento soud měl za to, že různé skutečnosti uváděné společností Schlecker, které se týkaly zejména účasti na různých systémech důchodového pojištění, zdravotního pojištění a pojištění pro případ invalidity, neumožňují dospět k závěru, že pracovní smlouva úže souvisí s Německem, takže použití německého práva nelze připustit.

12

Společnost Schlecker podala proti tomuto rozhodnutí Gerechtshof te Arnhem, které se týká určení práva rozhodného, kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden.

13

Mellita Josefa Boedeker v této souvislosti navrhovala, aby se na smlouvu podepsanou mezi stranami použilo nizozemské právo a aby byla společnosti Schlecker uložena povinnost znovu ji zařadit na místo „odpovědného pracovníka pro Nizozemsko“. Naproti tomu společnost Schlecker tvrdí, že rozhodným právem je německé právo, neboť všechny okolnosti svědčí o užší vazbě s Německem.

14

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, Hoge Raad der Nederlanden poukazuje na to, že nizozemské právo skýtá zaměstnankyni v projednávané věci širší ochranu proti změně místa výkonu práce provedené zaměstnavatelem než právo německé. Tento soud má tak pochybnosti týkající se výkladu čl. 6 odst. 2 druhého pododstavce poslední části věty Římské úmluvy, který umožňuje, vyplývá-li z celkových okolností, že pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí, nepoužít právo rozhodné, které musí být jinak určeno podle hraničních určovatelů výslovně stanovených v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) této úmluvy.

15

Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

16

Na úvod je třeba upřesnit, že Soudní dvůr je v souladu s článkem 1 Prvního protokolu ze dne 19. prosince 1988 o výkladu Úmluvy z roku 1980 (Úř. věst. 1998, C 27, s. 47), který vstoupil v platnost dne 1. srpna 2004, příslušný k rozhodnutí o projednávané předběžné otázce. Podle čl. 2 písm. a) tohoto protokolu je kromě toho Hoge Raad der Nederlanden oprávněn Soudní dvůr požádat, aby rozhodl o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení Římské úmluvy, která vyvstala v rámci před ním probíhajícího řízení.

17

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy vykládán v tom smyslu, že i v případě, že zaměstnanec při plnění pracovní smlouvy vykonává práci nejen obvykle, ale i dlouhodobě a nepřetržitě v jedné a téže zemi, může vnitrostátní soud na základě poslední části věty tohoto ustanovení nepoužít právo země, v níž zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, jestliže z celkových okolností vyplývá, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a jinou zemí.

18

Soudní dvůr je tak vyzván k výkladu hraničního určovatele země obvyklého výkonu práce ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy s ohledem na možnost, kterou nabízí poslední část věty tohoto odstavce 2, použít jako právo rozhodné pro pracovní smlouvu právo země, která nejúže souvisí s touto smlouvou.

19

Mellita Josefa Boedeker, rakouská vláda a Evropská komise mají v této souvislosti za to, že soud rozhodující v konkrétním případě musí k tomu, aby mohl určit rozhodné právo, provést posouzení všech jednotlivých skutečností a poznatků existujících v daném případě a že v rámci tohoto posouzení může být rozhodující doba, během níž zaměstnanec skutečně obvykle vykonával svoji práci. Pokud se tak prokáže, že práce byla hlavně a dlouhodobě vykonávána na jediném místě, je toto konstatování rozhodujícím prvkem pro určení rozhodného práva.

20

Konkrétně M. J. Boedeker navrhuje, aby se na základě čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy použilo nizozemské právo, které ve věci v původním řízení poskytuje vyšší míru ochrany proti jednostranné změně místa výkonu práce ze strany zaměstnavatele. V této souvislosti zejména tvrdí, že výjimku stanovenou v poslední části věty tohoto odstavce 2 je nutné vykládat restriktivně a použít ji s přihlédnutím k zásadě ochrany zaměstnance, na které spočívá toto ustanovení tak, aby bylo zaručeno použití práva, které je z hmotněprávního pohledu nejvýhodnější.

21

Nizozemská vláda naopak tvrdí, že v případě, že smlouva úže souvisí s jinou zemí, než je země, v níž je práce vykonávána, je třeba uplatnit právo země, s níž souvisí nejúže, tj. ve věci v původním řízení německé právo. Pokud by se připustilo použití hraničního určovatele stanoveného v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy na takovouto smlouvu, třebaže celkové okolnosti určují jiný právní systém, pak by výjimka stanovená v poslední části věty uvedeného čl. 6 odst. 2 pozbyla smyslu. Tato vláda tak tvrdí, že při uplatnění ustanovení upravujícího výjimku je třeba zohlednit všechny skutkové a právní okolnosti projednávaného případu, přičemž značný význam bude přiznán použitelnému právu sociálního zabezpečení.

22

Na úvod je třeba připomenout, že článek 6 Římské úmluvy stanoví zvláštní kolizní pravidla pro individuální pracovní smlouvy, která se odchylují od obecných pravidel obsažených v článcích 3 a 4 této úmluvy, jež se týkají svobodné volby rozhodného práva a hraničních určovatelů pro jeho určení v případě, že k takové volbě nedošlo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2011, Koelzsch, C-29/10, Sb. rozh. s. I-1595, bod 34, a ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd, C-384/10, Sb. rozh. s. -13275, bod 24).

23

Článek 6 odst. 1 uvedené úmluvy ve svém prvním odstavci zajisté stanoví, že zaměstnanec nesmí být v důsledku volby rozhodného práva, použitelného na pracovní smlouvu, učiněné stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by se použilo na smlouvu v případě neexistence takové volby.

24

Nicméně čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy upravuje zvláštní hraniční určovatele, na jejichž základě lze určit lex contractus v případě neexistence volby rozhodného práva (výše uvedený rozsudek Voogsgeerd, bod 25).

25

Těmito určovateli jsou v první řadě kritérium země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, stanovené v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy, a podpůrně, v případě neexistence takového místa, kritérium místa, kde se nachází „provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán“, jak je stanovené v čl. 6 odst. 2 písm. b) této úmluvy (výše uvedený rozsudek Voogsgeerd, bod 26).

26

Kromě toho podle poslední části věty uvedeného odstavce 2 platí, že tyto dva hraniční určovatele se nepoužijí, pokud ze všech okolností vyplývá, že pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí; v takovém případě se na smlouvu použije právo této jiné země (výše uvedený rozsudek Voogsgeerd, bod 27).

27

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, ve věci v původním řízení smluvní strany nevyjádřily výslovně svou volbu ohledně použití určitého práva. Mimoto strany původního řízení nepopřely, že M. J. Boedeker v rámci výkonu své druhé pracovní smlouvy se společností Schlecker, uzavřené dne 30. listopadu 1994, vykonávala obvykle svoji práci v Nizozemsku po dobu více než jedenácti let a nepřetržitě v téže zemi.

28

Předkládající soud má však za to, že všechny ostatní skutečnosti vztahující se ke smlouvě svědčí o užší vazbě smlouvy s Německem. Předkládající soud se tedy zamýšlí nad otázkou, zda ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy musejí být vykládána ve vztahu k poslední části věty čl. 6 odst. 2 široce.

29

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, německé právo lze použít, neboť celkové okolnosti ukazují na užší vazbu s Německem, a sice skutečnost, že zaměstnavatelem byla německá právnická osoba, odměna byla vyplácena v německých markách (před zavedením eura), penzijní připojištění bylo sjednáno s německou pojišťovnou, M. J. Boedeker si zachovala své bydliště v Německu, kde platila pojistné na sociální zabezpečení, pracovní smlouva odkazovala na kogentní ustanovení německého práva a že zaměstnavatel proplácel náklady na cestovné M. J. Boedeker z Německa do Nizozemska.

30

V projednávané věci je tedy třeba určit, zda lze kritérium stanovené v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy nepoužít výlučně v případě, že nemá skutečnou určovací hodnotu nebo rovněž v případě, že soud konstatuje, že pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí.

31

V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr v rámci analýzy vztahu mezi pravidly obsaženými v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy rozhodl, že kritérium země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, upravené v čl. 6 odst. 2 písm. a) této úmluvy, musí být vykládáno široce, zatímco kritérium sídla „provozovny, u které je zaměstnanec zaměstnán“, upravené v odst. 2 písm. b) téhož článku, se může použít pouze v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce (viz výše uvedené rozsudky Koelzsch, bod 43, a Voogsgeerd, bod 35).

32

Pro účely určení rozhodného práva musí být přednostně zohledněn hraniční určovatel pro pracovní smlouvu dotčenou v původním řízení, který se týká místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává práci, a že jeho použití vylučuje zohlednění podpůrného kritéria místa, kde se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Koelzsch, bod 43, a Voogsgeerd, body 32, 35 a 39).

33

Jiný výklad by byl totiž v rozporu s cílem sledovaným článkem 6 Římské úmluvy, jímž je zajištění přiměřené ochrany zaměstnance. Jak vyplývá z Giulianovy a Lagardovy zprávy o Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Úř. věst. 1980, C 282, s. 1), byl tento článek koncipován za účelem zavedení vhodnější právní úpravy v oblastech, ve kterých se zájmy jedné ze smluvních stran liší od zájmů druhé smluvní strany, a [tedy] zajištění straně, kterou je nutné ze socioekonomického hlediska považovat ve smluvním vztahu za slabší, přiměřenou ochranu (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Koelzsch, body 40 s 42, a Voogsgeerd, bod 35).

34

Pokud je cílem článku 6 Římské úmluvy zajištění přiměřené ochrany zaměstnance, musí toto ustanovení zaručit, že se na pracovní smlouvu použije právo země, se kterou tato smlouva nejúže souvisí. Jak uvedl generální advokát v bodě 36 svého stanoviska, tento výklad přitom nemusí nutně vést, k tomu, že se v každém případě použije právo, které je pro zaměstnance nejvýhodnější.

35

Jak vyplývá ze znění a cíle článku 6 Římské úmluvy, soud musí nejprve určit rozhodné právo na základě zvláštních hraničních určovatelů obsažených v odst. 2 písm. a) a písm. b) tohoto článku, které odpovídají obecnému požadavku předvídatelnosti práva, a tedy právní jistoty ve smluvních vztazích (obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2009, ICF, C-133/08, Sb. rozh. s. I-9687, bod 62).

36

Generální advokát v bodě 51 svého stanoviska však uvedl, že pokud vyplývá z okolností jako celku, že pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí, nemusí vnitrostátní soud použít hraniční určovatele uvedené v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy a použít právo této jiné země.

37

Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že předkládající soud může vzít v úvahu další skutečnosti, které se vztahují k pracovnímu poměru, pokud se zdá, že skutečnosti týkající se prvního či druhého z obou hraničních určovatelů upravených v čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy, vedou k závěru, že předmětná pracovní smlouva vykazuje užší vazby k jinému státu, než je stát vyplývající z uplatnění kritérií obsažených v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) této úmluvy (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Voogsgeerd, bod 51).

38

Tento výklad se rovněž shoduje se zněním nového ustanovení o kolizních normách vztahujících se na individuální pracovní smlouvy, vloženého nařízením Řím I, které není v projednávané věci použitelné ratione temporis. Podle čl. 8 odst. 4 tohoto nařízení platí, že vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úže spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3 tohoto článku, použije se právo této jiné země (viz obdobně výše uvedený rozsudek Koelzsch, bod 46).

39

Z výše uvedeného vyplývá, že je na předkládajícím soudu, aby určil právo rozhodné pro smlouvu za použití hraničních určovatelů definovaných v čl. 6 odst. 2 poslední části věty Římské úmluvy, a zejména hraničního určovatele místa obvyklého výkonu práce stanoveného v tomto odst. 2 písm. a). Nicméně v případě, že smlouva úže souvisí s jiným státem, než je stát obvyklého výkonu práce, je třeba na základě poslední části téhož odstavce nepoužít právo státu výkonu práce a uplatnit právo tohoto jiného státu.

40

K tomuto musí předkládající soud zohlednit všechny skutečnosti, které charakterizují pracovní poměr a musí přezkoumat takovou skutečnost nebo skutečnosti, které jsou podle něj nevýznamnější. Jak zdůraznila Komise a jak uvedl generální advokát v bodě 66 svého stanoviska, soud, který má rozhodnout v konkrétní věci, však nemůže automaticky dospět k závěru, že se pravidlo uvedené čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy musí zůstat nepoužito pouze z důvodu, že ostatní relevantní okolnosti vedle místa skutečného výkonu práce ukazují vzhledem ke svému počtu na jinou zemi.

41

Naproti tomu je třeba z množiny významných prvků vazby zohlednit zejména zemi, ve které zaměstnanec odvádí daně a poplatky z příjmů ze své činnosti, jakož i zemi, ve které se účastní sociálního pojištění a různých systémů důchodového pojištění, zdravotního pojištění a pojištění pro případ invalidity. Kromě toho vnitrostátní soud musí rovněž zohlednit všechny okolnosti věci, jako jsou zejména skutečnosti spojené se stanovením mzdy nebo ostatních pracovních podmínek.

42

Z výše uvedené vyplývá, že čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že i v případě, že zaměstnanec při plnění pracovní smlouvy vykonává práci obvykle, dlouhodobě a nepřetržitě v jedné a téže zemi, může vnitrostátní soud na základě poslední části věty tohoto ustanovení nepoužít právo této země, jestliže z celkových okolností vyplývá, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a jinou zemí.

43

Za těchto podmínek není třeba odpovídat na druhou předběžnou otázku.

44

Vzhledem k výše uvedenému je na první otázku třeba odpovědět tak, že čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že i v případě, že zaměstnanec při plnění pracovní smlouvy vykonává práci obvykle, dlouhodobě a nepřetržitě v jedné a téže zemi, může vnitrostátní soud na základě poslední části věty tohoto ustanovení nepoužít právo země obvyklého výkonu práce, jestliže z celkových okolností vyplývá, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a jinou zemí.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, musí být vykládán v tom smyslu, že i v případě, že zaměstnanec při plnění pracovní smlouvy vykonává práci obvykle, dlouhodobě a nepřetržitě v jedné a téže zemi, může vnitrostátní soud na základě poslední části věty tohoto ustanovení nepoužít právo země obvyklého výkonu práce, jestliže z celkových okolností vyplývá, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a jinou zemí.