—

za ProRail BV S. Van Moorleghemem, advocaat,

—

za Xpedys NV, DB Schenker Rail Nederland NV a Nationale Maatschappij der Belgische Spoorwegen NV M. Godfroidem, advocaat,

—

za belgickou vládu J.-C. Halleuxem a T. Maternem, jako zmocněnci,

—

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

—

za německou vládu K. Petersen, jako zmocněnkyní,

—

za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, jako zmocněncem,

—

za švýcarskou vládu D. Klingelem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi A.-M. Rouchaud-Joët a R. Troostersem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (Úř. věst. L 174, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 121).

2

Tato otázka byla předložena v rámci sporu mezi společností ProRail BV (dále jen „ProRail“) a společností Xpedys NV (dále jen „Xpedys“), FAG Kugelfischer GmbH (dále jen „FAG“), DB Schenker Rail Nederland NV (dále jen „DB Schenker“) a Nationale Maatschappij der Belgische Spoorwegen NV (dále jen „SNCB“) v návaznosti na nehodu vlaku směřujícího z Belgie do Nizozemska.

3

Podle druhého bodu odůvodnění nařízení č. 1206/2001, je třeba „[p]ro účely řádného fungování vnitřního trhu […] zdokonalit, a zejména zjednodušit a urychlit spolupráci soudů při dokazování“.

4

Šestý a sedmý bod odůvodnění tohoto nařízení stanoví:

5

Patnáctý bod odůvodnění uvedeného nařízení zní takto:

„K usnadnění dokazování by mělo být možné, aby soud kteréhokoliv členského státu v souladu s právem svého členského státu mohl dokazovat přímo v jiném členském státě, pokud to tento stát povolí, za podmínek stanovených ústředním orgánem nebo příslušným orgánem dožádaného členského státu.“

6

Článek 1 nařízení č. 1206/2001, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s právními předpisy tohoto státu žádá:

2.   Žádost nesmí být podána za účelem dokazování, které není určeno pro zahájené nebo zamýšlené soudní řízení.

3.   Pro účely tohoto nařízení se ‚členským státem‘ rozumějí členské státy s výjimkou Dánska.“

7

Článek 3 nařízení 1206/2001, nazvaný „Ústřední orgán“, stanoví:

„1.   Každý členský stát určí ústřední orgán pověřený

2.   Federativní státy, státy, ve kterých se používá více právních systémů, nebo státy s autonomními územními celky mohou určit více než jeden ústřední orgán.

3.   Každý členský stát rovněž určí ústřední orgán uvedený v odstavci 1 nebo jeden nebo více příslušných orgánů příslušných k přijímání rozhodnutí o žádostech podle článku 17.“

8

Součástí kapitoly II tohoto nařízení týkající se předávání a výkonu žádostí o provedení dokazování je oddíl 3, nazvaný „Dokazování dožádaným soudem“, který zahrnuje články 10 až 16 uvedeného nařízení.

9

Článek 10 nařízení č. 1206/2001, nazvaný „Obecná ustanovení o vyřizování žádosti“, stanoví:

„1.   Dožádaný soud vyřídí žádost bez prodlení a nejpozději do 90 dnů od přijetí žádosti.

2.   Dožádaný soud vyřídí žádost v souladu s právními předpisy svého členského státu.

[...]“

10

Článek 17, který upravuje dokazování prováděné přímo dožadujícím soudem, stanoví:

„1.   Pokud si soud přeje provést dokazování provedeno přímo v jiném členském státě, podá […] žádost ústřednímu orgánu nebo příslušnému orgánu daného státu uvedenému v čl. 3 odst. 3.

2.   Přímé dokazování může být provedeno pouze tehdy, pokud ho lze provést dobrovolně bez použití donucovacích opatření.

Pokud přímé dokazování spočívá ve výslechu osoby, oznámí dožadující soud této osobě, že se výslech uskutečňuje na základě dobrovolnosti.

3.   Dokazování provádí soudní úředník nebo jiná osoba, například znalec, která je určena v souladu s právem členského státu dožadujícího soudu.

4.   Do 30 dnů od obdržení žádosti ústřední orgán nebo příslušný orgán dožádaného členského státu uvědomí […] dožadující soud, zda se žádosti vyhoví, popřípadě za jakých podmínek má být podle práva jeho členského státu takové dokazování uskutečněno.

Ústřední orgán nebo příslušný orgán mohou zejména uložit soudu svého členského státu, aby se zúčastnil dokazování, aby bylo zajištěno správné použití tohoto článku a podmínek, které byly stanoveny.

Ústřední orgán nebo příslušný orgán podpoří použití komunikačních technologií, například videokonference nebo telefonní konference.

5.   Ústřední orgán nebo příslušný orgán mohou odmítnout přímé dokazování pouze tehdy, pokud:

6.   Dožadující soud vyřídí žádost v souladu s právem svého členského státu, aniž jsou dotčeny podmínky stanovené v odstavci 4.“

11

Článek 21 odst. 2 nařízení č. 1206/2001, který upravuje vztah ke stávajícím a budoucím dohodám nebo ujednáním mezi členskými státy, stanoví:

„Toto nařízení nebrání dvěma nebo více členským státům zachovávat v platnosti nebo uzavírat dohody nebo ujednání, které by více usnadňovaly dokazování, pokud jsou slučitelné s tímto nařízením.“

12

Článek 31 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) stanoví:

„Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu.“

13

Součástí kapitoly III nařízení č. 44/2001, nadepsané „Uznávání a výkon“, je článek 32, který stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozhodnutím rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.“

14

Článek 33 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.“

15

Dne 22. listopadu 2008 vykolejil poblíž Amsterodamu (Nizozemsko) nákladní vlak směřující z Belgie do Nizozemska.

16

V návaznosti na tuto nehodu byla zahájena soudní řízení před belgickými i nizozemskými soudy. Řízení ve věci samé, které bylo zahájeno před uvedenými soudy na návrh společnosti ProRail za účelem získání náhrady škody za škodu, která vznikla na nizozemské železniční trati, není předmětem projednávané věci.

17

Spor v původním řízení, který byl předložen belgický soudům rozhodujícím o předběžném opatření, probíhá mezi společností ProRail a čtyřmi dalšími společnostmi spojenými s výše uvedenou nehodou, tj. společnostmi Xpedys NV, FAG, DB Schenker a SNCB.

18

ProRail, společnost se sídlem v Utrechtu (Nizozemsko), zajišťuje správu hlavních železničních tratí v Nizozemsku a uzavírá smlouvy o přístupu se železničními dopravními podniky, zejména se společností DB Schenker.

19

Společnost DB Schenker, která má též sídlo v Utrechtu, je soukromým železničním dopravcem, jehož vozový park sestává z vagónů pronajatých původně v roce 2001 od SNCB, veřejnoprávní akciové společnosti se sídlem v Bruselu (Belgie).

20

Společnost Xpedys se sídlem rovněž v Bruselu se podle společností DB Schenker a SNCB stala dne 1. května 2008 pronajímatelkou těchto vagónů.

21

Společnost FAG se sídlem ve Schweinfurtu (Německo) vyrábí součásti vagónů jako nápravy, nápravová ložiska, kotouče k nápravám a kryty nápravových ložisek.

22

Po nehodě, tj. dne 11. února 2009, podala společnost DB Schenker k předsedovi rechtbank van koophandel te Brussel (obchodní soud v Bruselu) návrh na nařízení předběžných opatření vůči společnostem Xpedys a SNCB jakožto pronajímatelkám části vagónů, jichž se uvedená nehoda týkala, který směřoval k ustanovení znalce. Společnosti ProRail a FAG vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice. Během tohoto řízení společnost ProRail navrhovala, aby soud rozhodující ve věci určil, že návrh na ustanovení znalce je neopodstatněný, nebo v případě, že bude znalec přesto ustanoven, aby omezil jeho pověření na zjištění škod na vagónech, aby nenařizoval znalecké dokazování týkající se celé nizozemské železniční sítě a nařídil, že znalec bude postupovat v souladu s ustanoveními nařízení č. 1206/2001.

23

Usnesením ze dne 5. května 2009 rozhodl předseda rechtbank van koophandel te Brussel o opodstatněnosti návrhu na předběžné opatření společnosti DB Schenker. Ustanovil znalce a vymezil rozsah jeho úkolu, který měl být z velké části proveden v Nizozemsku. Znalec se měl v rámci tohoto znaleckého dokazování dostavit na místo nehody v Nizozemsku a na všechna místa, kde mohl provést užitečná zjištění, aby určil příčiny nehody, poškození vagónů a rozsah škod. Dále měl identifikovat výrobce některých technických součásti vagónů a vyjádřit se ke stavu těchto součástí, jakož i ke způsobu nakládání vagónů a skutečnému zatížení na nápravu. Znalec měl konečně zkoumat železniční síť a infrastrukturu spravovanou společností ProRail a vyslovit se k otázce, zda a v jakém rozsahu mohla nehodu zapříčinit i tato infrastruktura

24

Společnost ProRail podala proti uvedenému usnesení odvolání k hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu), v němž navrhla, aby soud rozhodl, že ustanovení znalce je neopodstatněné, a podpůrně, aby úkol belgického znalce omezil na zjištění škody vzniklé na vagónech v rozsahu, v němž mohl být tento úkol proveden v Belgii, aby nebyly schváleny znalecké úkony týkající se trati či nizozemské železniční infrastruktury ani vyúčtování mezi účastnicemi řízení, a v případě, že setrvá na ustanovení znalce, aby jeho úkol v Nizozemsku byl splněn v souladu s postupem podle nařízení č. 1206/2001.

25

Hof van beroep te Brussel toto odvolání zamítl jako neopodstatněné, načež společnost ProRail podala kasační prostředek k předkládajícímu soudu, přičemž tvrdila, že byly porušeny články 1 a 17 nařízení č. 1206/2001 a dále článek 31 nařízení č. 44/2001.

26

Předkládající soud si klade otázku, zda v případě, že si soud členského státu přeje v jiném členském státě přímo provést takové dokazování, jako je dokazování znalcem, musí orgány tohoto jiného členského státu na základě článků 1 a 17 nařízení č. 1206/2001 nejprve požádat o povolení. Klade si též otázku, jakou relevanci má ve věci, kterou projednává, ustanovení čl. 33 odst. 1 nařízení č. 44/2001, podle něhož musí být rozhodnutí vydaná v některém členském státě uznávána v ostatních členských státech, aniž je vyžadováno zvláštní řízení.

27

Za těchto podmínek se Hof van Cassatie rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musejí být články 1 a 17 [nařízení č. 1206/2001] při zohlednění zejména evropské právní úpravy uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a zásady, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení, zakotvené v čl. 33 odst. 1 [nařízení č. 44/2001], vykládány v tom smyslu, že soud, který nařizuje znalecké šetření, které má být zčásti provedeno na území členského státu, ke kterému soud přísluší, avšak zčásti i v jiném členském státě, musí pro účely přímého provedení této posledně uvedené části šetření postupovat pouze a výlučně způsobem stanoveným v článku 17 nařízení [č. 1206/2001], nebo v tom smyslu, že tímto státem ustanovený soudní znalec může být mimo rámec ustanovení nařízení [č. 1206/2001] pověřen i šetřením, které musí být zčásti provedeno i v jiném členském státě Evropské unie?“

28

Společnosti Xpedys, DB Schenker a SNCB tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož jde o otázku čistě hypotetickou, která je pro účely řešení sporu v původním řízení irelevantní, jelikož nařízení č. 1206/2001 se na tento spor nepoužije.

29

Úvodem tvrdí, že iniciativa přeshraničního znaleckého dokazování vzešla od jedné z účastnic řízení původního řízení, a nikoli od soudu, jak vyžadují články 1 a 17 nařízení č. 1206/2001. Dále tvrdí, že článek 17 tohoto nařízení se ve světle sedmého bodu odůvodnění tohoto nařízení použije pouze v případě, že vnitrostátní soud rozhoduje ve věci samé, což v tomto sporu neplatí. Mají dále za to, že přeshraniční dokazování nelze považovat za výkon aktu veřejné moci členského státu na území jiného členského státu. Uplatnění nařízení č. 1206/2001 v rámci uvedeného sporu by konečně vedlo k prodloužení řízení, což je v rozporu s cíli uvedeného nařízení, tj. zjednodušení a zrychlení dokazování.

30

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudky ze dne 12. dubna 2005, Keller, C-145/03, Sb. rozh. s. I-2529, bod 33; ze dne 11. září 2008, Eckelkamp a další, C-11/07, Sb. rozh. s. I-6845, body 27 a 32, jakož i ze dne 25. října 2012, Rintisch, C-553/11, bod 15).

31

Odmítnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je tak možné, pouze je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na jemu položené otázky (viz zejména rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, bod 77, a výše uvedený rozsudek Rintisch, bod 16).

32

Je však nutno konstatovat, že v tomto případě k tomu nedošlo.

33

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž jednoznačně plyne, že výklad článků 1 a 17 nařízení č. 1206/2001 je nezbytný k vyřešení sporu v původním řízení, jelikož kasační prostředek podaný k Hof van Cassatie se zakládá na porušení těchto článků. Výklad uvedených článků podaný Soudním dvorem tak předkládajícímu soudu objasní, zda tyto články brání tomu, aby bylo provedení znaleckého dokazování dotčeného v původním řízení, k němuž má zčásti dojít v jiném členském státě, nařízeno, aniž by se postupovalo dle uvedeného nařízení.

34

Pokud jde konkrétně o argument, podle něhož věc dotčená v původním řízení nespadá do působnosti nařízení č. 1206/2001, jelikož dokazování nebylo nařízeno z podnětu soudu, ale na návrh jednoho z účastníků, je nutno zdůraznit, že podle čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení se tento předpis použije, pokud soud členského státu žádá soud jiného členského státu o provedení dokazování nebo aby směl provést takové dokazování přímo v jiném členském státě, nehledě na to, zda iniciativa v tomto ohledu vzešla od účastníka řízení či od samotného soudu.

35

Pokud jde dále o argument, že nařízení č. 1206/2001 nelze použít v rámci řízení o předběžném opatření, je nutno konstatovat, že podle čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení musí být žádost podána za účelem dokazování, které je určeno pro zahájené nebo zamýšlené soudní řízení. Uvedené nařízení se tedy použije nejen v rámci řízení ve věci samé, ale i v rámci řízení o předběžném opatření.

36

Pokud jde konečně o tvrzení, že takový znalec, jako je dotyčný znalec v původním řízení, nevykonává úkony veřejné moci, a že by aplikace nařízení č. 1206/2001 v dotčeném řízení vedla k prodloužení jeho délky, je nutno konstatovat, což uvedl i generální advokát v bodě 32 svého stanoviska, že tato tvrzení se týkají věcného posouzení projednávaného případu, a nemají tedy vliv na jeho přípustnost.

37

Za těchto podmínek je nutno považovat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou.

38

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musejí být čl. 1 odst. 1 písm. b) a článek 17 nařízení č. 1206/2001 s ohledem na čl. 33 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, který si přeje, aby bylo dokazování znalcem provedeno na území jiného členského státu, může nařídit toto dokazování, aniž by byl povinen postupovat při dokazování způsobem stanoveným v ustanoveních nařízení č. 1206/2001.

39

Úvodem je nutno konstatovat, že článek 33 nařízení č. 44/2001 nemůže mít vliv na odpověď na předběžnou otázku, jelikož se tato otázka týká dokazování v jiném členském státě, a nikoli uznání rozhodnutí vydaného v jednom členském státě jiným členským státem. Na tuto otázku je tudíž nutno odpovědět pouze prostřednictvím výkladu čl. 1 odst. 1 písm. b) a článku 17 nařízení č. 1206/2001.

40

Je nutno uvést, že podle čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1206/2001 se toto nařízení vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s právními předpisy tohoto státu žádá soud jiného členského státu o provedení dokazování.

41

Podmínky takového přímého dokazování jsou upraveny v článku 17 tohoto nařízení. Na základě odstavce 1 a 4 tohoto článku, může být takové dokazování provedeno přímo v dožádaném členském státě se souhlasem ústředního orgánu nebo příslušného orgánu tohoto státu. Podle odstavce 3 tohoto článku provádí toto dokazování soudní úředník nebo jiná osoba, například znalec, která je určena v souladu s právem členského státu dožadujícího soudu.

42

V tomto ohledu je nutno nejdříve připomenout, že nařízení č. 1206/2001 se v zásadě použije pouze v případě, kdy se soud členského státu rozhodne opatřit důkazy jedním ze způsobů stanovených tímto nařízením, přičemž v takovém případě je povinen držet se postupů odpovídajících těmto způsobům (rozsudek ze dne 6. září 2012, Lippens a další, C-170/11, bod 28).

43

Dále je nutno zdůraznit, že podle druhého, sedmého, osmého, desátého a jedenáctého bodu odůvodnění nařízení č. 1206/2001 je cílem uvedeného nařízení snadné, efektivní a rychlé dokazování v přeshraničním kontextu. Získání důkazů soudem členského státu v jiném členském státě nesmí vést k prodlužování vnitrostátních řízení. Proto uvedené nařízení zavedlo režim, který všem členským státům – s výjimkou Dánského království – ukládá, aby odstranily překážky, které by se v této oblasti mohly vyskytnout (viz rozsudek ze dne 17. února 2011, Weryński, C-283/09, Sb. rozh. s. I-601, bod 62, jakož i výše uvedený rozsudek Lippens a další, bod 29).

44

Jak dále generální advokát uvedl v bodě 62 svého stanoviska, toto nařízení neomezuje možnosti dokazování v jiných členských státech, ale posiluje tyto možnosti tím, že v této oblasti podporuje spolupráci mezi soudy.

45

Výklad čl. 1 odst. 1 písm. b) a článku 17 nařízení č. 1206/2001, podle něhož musí soud členského státu pro účely přímého znaleckého dokazování, které má být provedeno v jiném členském státě, postupovat při dokazování způsobem stanoveným v těchto článcích, těmto cílům neodpovídá. Za určitých okolností totiž může být snadnější, efektivnější a rychlejší, aby soud nařizující takové znalecké dokazování postupoval při dokazování bez využití uvedeného nařízení.

46

Konečně výklad, podle něhož nařízení č. 1206/2001 neupravuje přeshraniční dokazování vyčerpávajícím způsobem, nýbrž má takové dokazování pouze usnadnit, přičemž umožňuje využití jiných nástrojů se stejným cílem, je podepřen čl. 21 odst. 2 nařízení č. 1206/2001, který výslovně dovoluje dohody nebo ujednání mezi členskými státy, které by více usnadňovaly dokazování, pokud jsou slučitelné s tímto nařízením (výše uvedený rozsudek Lippens a další, bod 33).

47

Je však nutno upřesnit, že pakliže se znalec ustanovený soudem jednoho členského státu musí dostavit na území jiného členského státu, aby zde provedl znalecké dokazování, kterým byl pověřen, toto dokazování by za určitých okolností mohlo zasáhnout do veřejné moci členského státu, v němž k němu má dojít, zejména pokud jde o znalecké dokazování v místech spjatých s výkonem takové moci či v místech, kam je na základě práva členského státu, v němž dokazování probíhá, zakázán přístup či zde nelze jinak zasahovat, nebo tento přístup či jiné zásahy mají povoleny pouze oprávněné osoby.

48

Za takových okolností – nevzdá-li se soud, který si přeje nařídit přeshraniční znalecké dokazování, tohoto dokazování a neexistuje-li dohoda či ujednání mezi členskými státy ve smyslu čl. 21 odst. 2 nařízení č. 1206/2001 – je způsob dokazování stanovený v čl. 1 odst. 1 písm. b) a v článku 17 uvedeného nařízení jediným způsobem, který soudu členského státu umožní provést znalecké dokazování přímo v jiném členském státě.

49

Z výše uvedeného plyne, že vnitrostátní soud, který si přeje nařídit znalecké dokazování, které musí být provedeno na území jiného členského státu, není nutně povinen postupovat při dokazování způsobem stanoveným v čl. 1 odst. 1 písm. b) a v článku 17 nařízení č. 1206/2001.

50

Takový výklad nelze zpochybnit argumenty založenými na okolnostech vzniku tohoto nařízení, zejména pak okolností, že do uvedeného nařízení nebyl přejat návrh ustanovení zakotvujícího v případě přeshraničního znaleckého dokazování výslovně možnost přímého ustanovení znalce soudem členského státu bez souhlasu či předběžného uvědomění jiného členského státu.

51

Toto ustanovení totiž musí být chápáno v kontextu původního návrhu nařízení č. 1206/2001, který stanovil pouze jeden způsob dokazování, tj. dokazování dožádaným soudem jiného členského státu. Uvedené ustanovení, podle něhož nebylo možné provést znalecké dokazování soudem jiného členského státu, tedy představovalo výjimku z tohoto jediného způsobu dokazování. Okolnost, že takové ustanovení není součásti nařízení č. 1206/2001, však neznamená, že vnitrostátní soud nařizující přeshraniční dokazování musí při dokazování systematicky postupovat způsoby stanovenými v tomto nařízení.

52

Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost ProRail, tento výklad nezpochybňuje ani závěr Soudního dvora v bodě 23 rozsudku ze dne 28. dubna 2005, St. Paul Dairy (C-104/063, Sb. rozh. s. I-3481), podle něhož návrh na výslech svědka by za takových okolností, jako byly okolnosti věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, mohl být použit jako prostředek k obejití pravidel nařízení č. 1206/2001 upravujících za stejných záruk a se stejnými účinky pro všechny procesní subjekty předání a projednání žádostí podaných soudem členského státu a směřujících k provedení dokazování v jiném členském státě.

53

Soudní dvůr již rozhodl, že na tento závěr je nutno nahlížet z hlediska okolností věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, podle nichž by návrh na předběžný výslech svědka adresovaný přímo soudu členského státu bydliště svědka, který však nebyl příslušný k rozhodnutí ve věci samé, skutečně mohl být použit jako prostředek k obejití pravidel nařízení č. 1206/2001, jelikož může příslušný soud, kterému by měl být tento návrh adresován, připravit o možnost provést výslech uvedeného svědka podle pravidel stanovených uvedeným nařízením (viz výše uvedený rozsudek Lippens a další, bod 36). Okolnosti projednávané věci se však liší od okolností věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek St. Paul Dairy, jelikož důkaz, který má být opatřen, se z větší části nachází v jiném členském státě, než je stát soudu, který rozhoduje o sporu, takže tento posledně uvedený soud má možnost aplikovat nařízení č. 1206/2001.

54

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 písm. b) a článek 17 nařízení č. 1206/2001 musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, který si přeje, aby bylo dokazování znalcem provedeno na území jiného členského státu, může toto dokazování nařídit, aniž by byl nutně povinen postupovat při dokazování způsobem stanoveným v těchto ustanoveních.

55

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 1 odst. 1 písm. b) a článek 17 nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, který si přeje, aby bylo dokazování znalcem provedeno na území jiného členského státu, může toto dokazování nařídit, aniž by byl nutně povinen postupovat při dokazování způsobem stanoveným v těchto ustanoveních.