—

za Leno Merken BV D. M. Wille, advocaat,

—

za Hagelkruis Beheer BV J. Spoorem, advocaat,

—

za nizozemskou vládu C. Wissels a C. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

—

za belgickou vládu J.-C. Halleuxem, jako zmocněncem,

—

za dánskou vládu C. H. Vangem, jako zmocněncem,

—

za německou vládu K. Petersen, jako zmocněnkyní,

—

za francouzskou vládu J. Gstalterem, jako zmocněncem,

—

za maďarskou vládu M. Ficsorem, jakož i K. Szíjjártó a K. Molnár, jako zmocněnci,

—

za vládu Spojeného království S. Ossowskim, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi T. van Rijnem, F. W. Bulstem a F. Wilmanem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Leno Merken BV (dále jen „Leno“) a Hagelkruis Beheer BV (dále jen „Hagelkruis“), jehož předmětem jsou námitky podané společností Leno, majitelkou ochranné známky Společenství ONEL, proti přihlášce k zápisu ochranné známky Beneluxu OMEL podané společností Hagelkruis.

3

Body 2 až 4, 6 a 10 odůvodnění nařízení č. 207/2009 uvádějí:

4

Článek 1 odst. 2 tohoto nařízení stanoví:

„Ochranná známka Společenství má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celém Společenství: může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celého Společenství. Tato zásada platí, nestanoví-li toto nařízení jinak.“

5

Článek 15 uvedeného nařízení, nadepsaný „Užívání ochranné známky Společenství“, stanoví:

„1.   Pokud do pěti let od zápisu nezačal majitel ochrannou známku Společenství řádně [skutečně] ve Společenství užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka Společenství sankcím podle tohoto nařízení, ledaže pro neužívání existují řádné důvody.

Za užívání ve smyslu prvního pododstavce se považuje rovněž:

2.   Užívání ochranné známky Společenství se souhlasem majitele se považuje za užívání majitelem.“

6

Článek 42 téhož nařízení, nadepsaný „Průzkum námitek“, v odst. 2 a 3 stanoví:

„2.   Na žádost přihlašovatele je majitel starší ochranné známky Společenství, který podal námitky, povinen předložit důkaz o tom, že po dobu pěti let před zveřejněním přihlášky ochranné známky Společenství byla starší ochranná známka na území Společenství skutečně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána a které uvádí pro odůvodnění námitek, nebo důkaz o existenci řádných důvodů pro její neužívání, pokud je k tomuto dni starší ochranná známka Společenství zapsána nejméně po dobu pěti let. Nejsou-li takové důkazy předloženy, námitky se zamítnou. […].

3.   Odstavec 2 se vztahuje i na starší národní ochranné známky uvedené v čl. 8 odst. 2 písm. a) s tím, že užívání na území Společenství je nahrazeno užíváním na území členského státu, kde je starší národní ochranná známka chráněna.“

7

Článek 51 nařízení č. 207/2009, nadepsaný „Důvody zrušení“, v odst. 1 písm. a) stanoví:

„Ke zrušení práv majitele ochranné známky Společenství dojde na základě návrhu podaného u úřadu [pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM)] nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení:

8

Článek 112 téhož nařízení stanoví:

„1.   Přihlašovatel nebo majitel ochranné známky Společenství může požádat o převod své přihlášky nebo ochranné známky Společenství na přihlášku národní ochranné známky:

2.   K převodu nedojde:

[…]“

9

Bod 2 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 299, s. 25), uvádí:

„Mezi právními předpisy o ochranných známkách platnými v členských státech před vstupem [první] směrnice [Rady] 89/104/EHS [ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92)] v platnost existovaly rozdíly, které mohly bránit volnému pohybu výrobků a služeb a mohly narušovat podmínky soutěže v rámci společného trhu. Bylo proto nezbytné tyto právní předpisy sblížit, a tak zajistit řádné fungování vnitřního trhu.“

10

Článek 10 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Jestliže majitel bez řádného důvodu během období pěti let ode dne, kdy skončilo řízení o přihlášce, ochrannou známku skutečně neužíval v dotčeném členském státě pro výrobky či služby, pro které byla zapsána, nebo toto užívání přerušil na nepřetržité období pěti let, podléhá ochranná známka sankcím stanoveným touto směrnicí.

[…]“

11

Cílem Úmluvy států Beneluxu v oblasti duševního vlastnictví (ochranné známky a vzory), podepsané v Haagu dne 25. února 2005, ve znění změn a doplňků platném od 1. února 2007 (dále jen „ÚBDV“), je kromě jiného systematicky a transparentně spojit do jednoho textu jednotné zákony provádějící první směrnici 89/104, jež byla zrušena a nahrazena směrnicí 2008/95.

12

Podle článku 2.3 ÚBDV:

„Při posuzování pořadí podání přihlášky k zápisu se přihlédne k právům existujícím k okamžiku podání přihlášky a zachovaným v okamžiku sporu

[…]“

13

Článek 2.14 odst. 1 ÚBDV stanoví:

„Ve lhůtě dvou měsíců od prvního dne měsíce následujícího po oznámení přihlášky může přihlašovatel nebo majitel starší ochranné známky podat u úřadu Beneluxu písemné námitky proti ochranné známce, která

[…]“

14

Podle článku 2.45 ÚBDV se „[č]lánek 2.3 a čl. 2.28 třetí pododstavec písm. a použijí, je-li důvodem k zápisu dřívější podání přihlášky ochranné známky Společenství“.

15

Článek 2.46 ÚBDV stanoví:

„Článek 2.3 a čl. 2.28 třetí pododstavec písm. a se použijí na ochranné známky Společenství, pro něž je seniorita v oblasti Beneluxu podle nařízení o ochranné známce Společenství řádně uplatněna, i když seniorita vychází z dobrovolného výmazu či uplynutí doby platnosti zápisu v zemích Beneluxu nebo mezinárodního zápisu.“

16

Dne 27. července 2009 podala společnost Hagelkruis u Úřadu Beneluxu pro oblast duševního vlastnictví (ochranné známky a vzory) (dále jen „úřad Beneluxu“) přihlášku k zápisu slovní ochranné známky OMEL pro služby spadající do tříd 35 (propagace a reklama; komerční správa; kancelářské práce; obchodní vedení; marketing), 41 (vzdělávání, kurzy a školení; pořádání seminářů a veletrhů) a 45 (právní služby) ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.

17

Společnost Leno je majitelkou ochranné známky Společenství ONEL, která byla přihlášena dne 19. března 2002 a zapsána dne 2. října 2003 pro služby spadající do tříd 35, 41 a 42 ve smyslu této dohody.

18

Dne 18. srpna 2009 podala společnost Leno na základě ustanovení čl. 2.14 odst. 1 a čl. 2.3 písm. a nebo b ÚBDV námitky proti přihlášce ochranné známky OMEL společnosti Hagelkruis. Na tyto námitky reagovala společnost Hagelkruis tak, že požádala, aby byly předloženy důkazy o užívání dané ochranné známky Společenství.

19

Rozhodnutím ze dne 15. ledna 2010 zamítl úřad Beneluxu tyto námitky s odůvodněním, že společnost Leno neprokázala, že svoji ochrannou známku ONEL skutečně užívala v období pěti let před datem oznámení napadené přihlášky. Společnost Leno podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Gerechtshof te ’s-Gravenhage.

20

Podle předkládacího soudu je mezi účastnicemi řízení nesporné, že jsou obě ochranné známky podobné a jsou zapsány pro totožné nebo podobné služby a že užíváním ochranné známky OMEL vzniká u veřejnosti nebezpečí záměny ve smyslu čl. 2.3 písm. b ÚBDV. Neshodují se však na výkladu pojmu „skutečné užívání“ ve smyslu článku 15 nařízení č. 207/2009, a konkrétně na územním rozsahu takového užívání.

21

Z vysvětlení předkládajícího soudu vyplývá, že i když je prokázáno, že společnost Leno starší ochrannou známku ONEL po relevantní období skutečně užívala v Nizozemsku, nepředložila důkaz o užívání této ochranné známky na zbylém území Společenství.

22

Tento soud připomíná, že z judikatury Soudního dvora (viz rozsudky ze dne 11. března 2003, Ansul, C-40/01, Recueil, s. I-2439, bod 43, a ze dne 11. května 2006, Sunrider v. OHIM, C-416/04 P, Sb. rozh. s. I-4237, body 66, 70 až 73 a 76, jakož i z usnesení ze dne 27. ledna 2004, La Mer Technology, C-259/02, Recueil, s. I-1159, bod 27) vyplývá, že „skutečné užívání“ je autonomní pojem unijního práva, že uzemní rozsah užívání je pouze jedním z prvků, které musejí být zohledněny při určení, zda je starší ochranná známka „skutečně užívána“ pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, či nikoliv, a že užívání této ochranné známky v jediném členském státě nemusí nutně vést k závěru, že se nemůže jednat o „skutečné užívání“ ve Společenství.

23

Předkládající soud se však zabývá otázkou významu Společného prohlášení č. 10 k článku 15 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), zapsaného v protokolu z jednání Rady Evropské unie při přijímání nařízení č. 40/94 (zveřejněného v Úř. věst. OHIM 1996, s. 163, dále jen „společné prohlášení“), podle něhož „Rada a Komise mají za to, že skutečné užívání ve smyslu článku 15 v jediném členském státě představuje skutečné užívání ve Společenství“.

24

Za těchto podmínek se Gerechtshof te ’s-Gravenhage rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda musí být čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 vykládán tak, že ke splnění požadavku ochrannou známku „skutečně ve Společenství užívat“ ve smyslu tohoto ustanovení stačí, že se ochranná známka užívá v jediném členském státě, nebo zda je třeba posuzování tohoto požadavku provádět in abstracto a k hranicím území jednotlivých členských států vůbec nepřihlížet.

26

Úvodem je třeba připomenout, že ochrana ochranných známek se v rámci Evropské unie vyznačuje koexistencí několika režimů ochrany. Zaprvé je cílem směrnice 2008/95 podle bodu 2 odůvodnění sblížit vnitrostátní právní předpisy o ochranných známkách za účelem odstranění existujících rozdílů, které mohou bránit volnému pohybu zboží a služeb a mohou narušovat podmínky soutěže v rámci společného trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. března 2012, GENESIS, C-190/10, body 30 a 31).

27

Zadruhé je cílem nařízení č. 207/2009, jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění, vytvoření společného režimu pro ochranné známky, kterým je poskytnuta jednotná ochrana a které mají účinky na celém území Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. dubna 2011, DHL Express France, C-235/09, Sb. rozh. s. I-2801, bod 41, a výše uvedený rozsudek GENESIS, bod 35).

28

Soudní dvůr již vyložil pojem „skutečné užívání“ v rámci posouzení skutečného užívání národních ochranných známek ve výše uvedených rozsudcích Ansul a Sunrider v. OHIM, jakož i ve výše uvedeném usnesení La Mer Technology, a došel k závěru, že se jedná o autonomní pojem unijního práva, který je třeba vykládat jednotně.

29

Podle této judikatury je ochranná známka skutečně užívána, je-li užívána v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky. Posouzení skutečné povahy užívání ochranné známky musí spočívat na souhrnu skutečností a okolností, vhodných pro zajištění jejího skutečného obchodního využívání v obchodním styku, zvláště na užívání považovaném v dotyčném hospodářském odvětví za odůvodněné pro udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby ochrannou známkou chráněné, povaze výrobků nebo služeb, vlastnostech trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (výše uvedené rozsudky Ansul, bod 43, a Sunrider v. OHIM, bod 70, jakož i výše uvedené usnesení La Mer Technology, bod 27).

30

Soudní dvůr rovněž uvedl, že územní rozsah užívání je pouze jedním z více faktorů, které musejí být zohledněny pro určení, zda je toto užívání skutečné, či nikoliv (viz výše uvedený rozsudek Sunrider v. OHIM, bod 76).

31

Tento výklad lze obdobně použít na ochranné známky Společenství, jelikož směrnice 2008/95 a nařízení č. 207/2009 tím, že vyžadují, aby byla ochranná známka skutečně užívána, sledují stejný cíl.

32

Jak z bodu 9 odůvodnění uvedené směrnice, tak z bodu 10 odůvodnění uvedeného nařízení totiž vyplývá, že zákonodárce Unie měl v úmyslu podmínit zachování práv spojených s národní ochrannou známkou i s ochrannou známkou Společenství tím, aby byly tyto ochranné známky skutečně užívány. Jak uvedla generální advokátka v bodech 30 a 32 svého stanoviska, ochranná známka Společenství, která není užívána, může bránit hospodářské soutěži, jelikož omezuje škálu označení, která si třetí osoby mohou zapsat jako ochranné známky, a připravuje konkurenty o možnost užívat tuto nebo podobnou ochrannou známku, když uvádějí na vnitřní trh výrobky nebo služby, které jsou totožné nebo podobné těm, na které se vztahuje daná ochranná známka. Neužívání ochranné známky Společenství tedy může rovněž omezit volný pohyb zboží a služeb.

33

Při obdobném použití judikatury připomenuté v bodě 29 tohoto rozsudku na ochranné známky Společenství je však třeba přihlédnout k rozdílu mezi územním rozsahem ochrany, která se přiznává národním ochranným známkám, a územním rozsahem ochrany přiznávané ochranným známkám Společenství, což je rozdíl, který ostatně vyplývá ze znění ustanovení týkajících se požadavku skutečného užívání, která se uplatní na jeden či druhý z těchto typů ochranných známek.

34

Článek 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 tak stanoví, že „pokud do pěti let od zápisu nezačal majitel ochrannou známku Společenství řádně [skutečně] ve Společenství užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka Společenství sankcím podle tohoto nařízení, ledaže pro neužívání existují řádné důvody“. Článek 10 směrnice 2008/95 pak ukládá v podstatě totéž pravidlo ve vztahu k národním ochranným známkám, avšak s tím, že stanoví, že tyto ochranné známky musejí být skutečně užívány „v dotčeném členském státě“.

35

Tento rozdíl, pokud jde o územní rozsah „skutečného užívání“ mezi oběma režimy ochranných známek, je zdůrazněn mimo jiné v čl. 42 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Tento odstavec stanoví, že se pravidlo uvedené v odstavci 2 téhož článku, tedy pravidlo, že v případě podání námitek může přihlašovatel ochranné známky Společenství vyžadovat důkaz o tom, že byla starší ochranná známka na území Společenství skutečně užívána, vztahuje i na starší národní ochranné známky „s tím, že užívání na území Společenství je nahrazeno užíváním na území členského státu, kde je starší národní ochranná známka chráněna“.

36

Je však třeba uvést, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 30 tohoto rozsudku, že územní rozsah užívání není zvláštním kritériem skutečného užívání, ale je jednou ze složek tohoto užívání, které musí být zahrnuty do celkové analýzy a přezkoumány spolu s jinými jeho složkami. V tomto ohledu má pojem „ve Společenství“ upřesňovat referenční geografický trh, na který se má soustředit analýza existence skutečného užívání ochranné známky.

37

Za účelem odpovědi na položené otázky je tedy třeba přezkoumat, co zahrnuje výraz „skutečné užívání ve Společenství“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009.

38

Znění uvedeného ustanovení vůbec neodkazuje na území členských států. Naproti tomu z něho jednoznačně vyplývá, že ochranná známka Společenství musí být užívána ve Společenství, což jinými slovy znamená, že užívání této ochranné známky ve třetích státech nelze zohlednit.

39

Vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 neobsahuje jiná upřesnění, je třeba zohlednit kontext, do něhož toto ustanovení zapadá, jakož i systém stanovený dotčenou právní úpravou a cíle, které tato úprava sleduje.

40

Co se týče cílů sledovaných nařízením č. 207/2009, ze znění bodů 2, 4 a 6 odůvodnění vyplývá, že cílem tohoto nařízení je odstranit překážku teritoriality práv udělených majitelům ochranných známek právními předpisy členských států tím, že umožní podnikům, aby přizpůsobily své hospodářské činnosti rozměru Společenství a vyvíjely je bez omezení. Ochranná známka Společenství tak svému majiteli umožňuje rozlišit jeho výrobky nebo služby stejnými prostředky v rámci celého Společenství bez ohledu na hranice. Naproti tomu podniky, které nepožadují ochranu svých ochranných známek na úrovni Společenství, se mohou rozhodnout používat národní ochranné známky, aniž mají povinnost přihlásit své ochranné známky jako ochranné známky Společenství.

41

Za účelem uskutečnění těchto cílů stanovil zákonodárce Unie v čl. 1 odst. 2 nařízení č. 207/2009, vykládaném ve spojení s jeho bodem 3 odůvodnění, že ochranná známka Společenství má jednotnou povahu, která se projevuje tím, že využívá jednotné ochrany a má stejné účinky na celém území Společenství. Může být v zásadě zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celého Společenství.

42

Účelem systému ochranných známek tedy je, jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění tohoto nařízení, nabídnout na vnitřním trhu podmínky obdobné těm, které existují na trhu vnitrostátním. Učinit v tomto kontextu závěr, že je v rámci režimu Společenství upravujícího ochranné známky nutné přikládat zvláštní význam územím členských států, by znamenalo zmařit uskutečnění cílů upřesněných v bodě 40 tohoto rozsudku a narušit jednotnou povahu ochranné známky Společenství.

43

Ze systematického přezkumu nařízení č. 207/2009 sice vyplývá, že v textu některých svých ustanovení odkazuje na území jednoho nebo několika členských států. Je však třeba uvést, že takové odkazy jsou učiněny zejména v kontextu národních ochranných známek, v ustanoveních týkajících se příslušnosti a postupu v případě žalob týkajících se ochranných známek Společenství, jakož i v pravidlech týkajících se mezinárodního zápisu, zatímco výraz „ve Společenství“ se obvykle používá ve vztahu k právům vyplývajícím z ochranné známky Společenství.

44

Z výše uvedených úvah vyplývá, že posuzování existence „skutečného užívání ve Společenství“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2007/2009 je třeba provádět in abstracto a k hranicím území jednotlivých členských států vůbec nepřihlížet.

45

Takový výklad nemůže být zpochybněn společným prohlášením, které bylo uvedeno v bodě 23 tohoto rozsudku a podle něhož „skutečné užívání ve smyslu článku 15 v jediném členském státě představuje skutečné užívání ve Společenství“, ani pokyny OHIM k námitkovému řízení, které obsahují v podstatě totéž pravidlo.

46

Co se zaprvé týče společného prohlášení, z ustálené judikatury vyplývá, že pokud prohlášení zapsané v protokolu z jednání Rady nenachází žádné vyjádření ve znění ustanovení sekundárního práva, nemůže být využito pro výklad uvedeného ustanovení (viz rozsudky ze dne 26. února 1991, Antonissen, C-292/89, Recueil, s. I-745, bod 18; ze dne 6. května 2003, Libertel, C-104/01, Recueil, s. I-3793, bod 25; ze dne 10. ledna 2006, Skov a Bilka, C-402/03, Sb. rozh. s. I-199, bod 42, jakož i ze dne 19. dubna 2007, Farrell, C-356/05, Sb. rozh. s. I-3067, bod 31).

47

Rada a Komise ostatně výslovně uznaly toto omezení v preambuli uvedeného prohlášení, podle které, „[j]elikož prohlášení Rady a Komise, jejichž text je uveden níže, nejsou součástí textu právního předpisu, nepředjímají výklad textu právního předpisu Soudním dvorem.“

48

Pokud jde zadruhé o pokyny OHIM, je třeba uvést, že tyto pokyny nepředstavují právně závazný akt pro výklad ustanovení unijního práva.

49

Stejně tak nelze souhlasit ani s tvrzením vzneseným některými zúčastněnými, kteří předložili v rámci tohoto řízení vyjádření, podle kterého se nemůže územní rozsah užívání ochranné známky Společenství v žádném případě omezovat na území jediného členského státu. Toto tvrzení se zakládá na čl. 112 odst. 2 písm. a) nařízení č. 207/2009, podle kterého je možné převést ochrannou známku Společenství, k níž byla práva jejímu majiteli zrušena pro neužívání, na přihlášku národní ochranné známky, pokud „v členském státě, ve vztahu k němuž se změna požaduje, byla ochranná známka užívána způsobem, který lze považovat za skutečné užívání podle právních předpisů tohoto členského státu“.

50

I když je zajisté důvodné očekávat, že se ochranná známka Společenství z toho důvodu, že využívá širší uzemní ochranu než národní ochranná známka, bude skutečně užívat na rozsáhlejším území, než je území jediného členského státu, aby mohlo být takové užívání považováno za „skutečné užívání“, není přitom vyloučeno, že se za určitých okolností trh výrobků nebo služeb, pro které byla ochranná známka zapsána, omezí na území jediného členského státu. V takovém případě by užívání ochranné známky Společenství na tomto území mohlo splňovat podmínku jak skutečného užívání ochranné známky Společenství, tak skutečného užívání národní ochranné známky.

51

Jak zdůraznila generální advokátka v bodě 63 svého stanoviska, pouze v případě, kdy vnitrostátní soud s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem případu zjistí, že užívání v členském státě nepostačovalo k tomu, aby šlo o skutečné užívání ve Společenství, bude ještě možné převést ochrannou známku Společenství na přihlášku národní ochranné známky při uplatnění výjimky stanovené v čl. 112 odst. 2 písm. a) nařízení č. 207/2009.

52

Někteří zúčastnění, kteří přeložili svá vyjádření Soudnímu dvoru, rovněž tvrdí, že i když se odhlédne od hranic členských států v rámci vnitřního trhu, podmínka skutečného užívání ochranné známky Společenství vyžaduje, aby byla taková ochranná známka užívána na podstatné části území Společenství, což může odpovídat území jednoho členského státu. Takové kritérium podle nich vyplývá per analogiam z rozsudků ze dne 14. září 1999, General Motors (C-375/97, Recueil, s. I-5421, bod 28), ze dne 22. listopadu 2007, Nieto Nuño (C-328/06, Sb. rozh. s. I-10093, bod 17), a ze dne 6. října 2009, PAGO International (C-301/07, Sb. rozh. s. I-9429, bod 27).

53

Ani tuto argumentaci nelze přijmout. Zaprvé se uvedená judikatura týká výkladu ustanovení týkajících se rozšířené ochrany poskytované ochranným známkám majícím dobré jméno nebo proslulost ve Společenství nebo v rámci členského státu, ve kterém byly zapsány. Tato ustanovení však sledují cíl, jenž se liší od požadavku skutečného užívání, který může mít za následek zamítnutí námitek nebo dokonce zrušení ochranné známky, jak stanoví zejména článek 51 nařízení č. 207/2009.

54

Zadruhé, i když je zajisté důvodné očekávat, že se bude ochranná známka Společenství používat na rozsáhlejším území než národní ochranné známky, k označení takového užívání za užívání skutečné není nezbytné, aby toto území bylo z geografického hlediska rozsáhlejší, jelikož takovéto označení závisí na charakteristikách dotyčných výrobků nebo služeb na odpovídajícím trhu (pokud jde o kvantitativní rozsah užívání, per analogiam viz výše uvedený rozsudek Ansul, bod 39).

55

Vzhledem k tomu, že posouzení povahy skutečného užívání ochranné známky vychází ze všech skutečností a okolností prokazujících, že obchodní využívání této ochranné známky umožňuje získání nebo udržení podílu na trhu pro výrobky nebo služby, pro které byla ochranná známka zapsána, není možné a priori abstraktně stanovit, z jakého územního rozsahu by se mělo vycházet pro určení toho, zda je užívání uvedené ochranné známky skutečné či nikoliv. Pravidlo de mininis, které by vnitrostátnímu soudu neumožnilo posoudit veškeré okolnosti sporu, který mu je předložen, nemůže být tudíž stanoveno (per analogiam viz výše uvedené usnesení La Mer Technology, body 25 a 27, jakož i výše uvedený rozsudek Sunrider v. OHIM, body 72 a 77).

56

Co se týče užívání ochranné známky Společenství, o které se jedná ve věci v původním řízení, Soudní dvůr nedisponuje nezbytnými skutkovými poznatky, které by mu umožnily poskytnout předkládajícímu soudu konkrétnější údaje, pokud jde o to, zda je uvedená ochranná známka skutečně užívána či nikoliv. Jak vyplývá z výše uvedených úvah, posledně uvedenému soudu přísluší posoudit, zda je dotčená ochranná známka užívána v souladu se svou hlavní funkcí a za účelem získání nebo udržení podílu na trhu pro chráněné výrobky nebo služby. Toto posouzení musí vycházet ze všech skutečností a okolností, jež jsou v původním řízení relevantní, jako jsou zejména vlastnosti dotčeného trhu, povaha výrobků nebo služeb chráněných dotčenou ochrannou známkou, územní a kvantitativní rozsah užívání, jakož i jeho četnost a pravidelnost.

57

Na položené otázky je tedy třeba odpovědět, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 musí být vykládán tak, že posuzování požadavku „skutečného užívání ve Společenství“ ve smyslu tohoto ustanovení je třeba provádět in abstracto a k hranicím území jednotlivých členských států vůbec nepřihlížet.

58

Ochranná známka je ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 „skutečně užívána“, je-li užívána v souladu se svou hlavní funkcí a za účelem udržení nebo získání podílu na trhu ve Společenství pro výrobky nebo služby označené uvedenou ochrannou známkou. Předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda jsou tyto podmínky ve věci v původním řízení splněny, přičemž musí zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, jako jsou zejména vlastnosti dotčeného trhu, povaha výrobků nebo služeb chráněných dotčenou ochrannou známkou, územní a kvantitativní rozsah užívání, jakož i jeho četnost a pravidelnost.

59

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství musí být vykládán tak, že posuzování požadavku „skutečného užívání ve Společenství“ ve smyslu tohoto ustanovení je třeba provádět in abstracto a k hranicím území jednotlivých členských států vůbec nepřihlížet.

Ochranná známka je ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 „skutečně užívána“, je-li užívána v souladu se svou hlavní funkcí a za účelem udržení nebo získání podílu na trhu v Evropském společenství pro výrobky nebo služby označené uvedenou ochrannou známkou. Předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda jsou tyto podmínky ve věci v původním řízení splněny, přičemž musí zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, jako jsou zejména vlastnosti dotčeného trhu, povaha výrobků nebo služeb chráněných dotčenou ochrannou známkou, územní a kvantitativní rozsah užívání, jakož i jeho četnost a pravidelnost.