1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rakouským Asylgerichtshof se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států ( 2 ). Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda může být členský stát za použití „humanitárního ustanovení“ obsaženého v článku 15 nařízení č. 343/2003 povinen přezkoumat žádost o azyl i bez příslušné žádosti adresované členskému státu příslušnému podle základního pravidla namísto tohoto státu, pokud jsou v prvně jmenovaném členském státě rodinní příslušníci vyžadující péči závislí na pomoci žadatele o azyl. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 může vzniknout povinnost zahájení posuzování žádosti o azyl členskému státu, který jako takový není příslušný, pokud by příslušnost jiného členského státu vyplývající z nařízení vedla k porušení článku 3 nebo článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), případně z článku 4 nebo článku 7 Listiny základních práv a svobod Evropské unie (dále jen „Listina základních práv“ nebo „LZP“). Kromě toho se předkládající soud táže, jakým způsobem je třeba v této souvislosti zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

2.

Článek 4 LZP, nadepsaný „Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu“, stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

3.

Článek 7 LZP, nadepsaný „Respektování soukromého a rodinného života“, zní následovně:

„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“

4.

Článek 2 písm. i) nařízení č. 343/2003 zní:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

5.

Článek 3 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„(1)   Členské státy posuzují každou žádost o azyl podanou příslušníkem třetí země na hranici nebo na jejich území kterémukoli z nich. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

(2)   Odchylně od odstavce 1 může každý členský stát posoudit žádost o azyl, kterou podal státní příslušník třetí země, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. V tom případě se tento členský stát stává příslušným členským státem ve smyslu tohoto nařízení a přebírá povinnosti spojené s touto příslušností. V případě potřeby uvědomí původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o stanovení příslušnosti členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět.

[…]“

6.

Článek 15 nařízení č. 343/2003 zní:

„(1)   Každý členský stát může z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, spojit rodinné příslušníky a jiné závislé příbuzné, i když není příslušný podle kritérií stanovených tímto nařízením. V tom případě posoudí na žádost jiného členského státu žádost o azyl dotčené osoby tento členský stát. Dotčené osoby s tím musí souhlasit.

(2)   V případě, že dotčená osoba je závislá na pomoci druhé osoby z důvodu těhotenství či novorozeného dítěte, vážné nemoci, vážného postižení nebo stáří, nerozdělí nebo spojí členské státy žadatele o azyl s jiným příbuzným, který přebývá na území jednoho z členských států, za předpokladu, že tyto rodinné vazby dříve existovaly v zemi původu.

[…]

(4)   Vyhoví-li dožádaný členský stát žádosti, přechází příslušnost k posouzení žádosti o azyl na něj.

[…]“

7.

Stěžovatelka v původním řízení (dále jen „stěžovatelka“) přicestovala nelegálně do Polska a podala zde první žádost o azyl. Tento členský stát opustila, aniž vyčkala ukončení řízení, a přicestovala nelegálně do Rakouska, kde podala druhou žádost o azyl.

8.

V Rakousku žije syn stěžovatelky se svojí manželkou a společnými dětmi.

9.

Uvedená manželka prodělala ve třetí zemi značné trauma a svěřila se o něm stěžovatelce.

10.

Stěžovatelka je jedinou osobou v rodině, která ví o traumatickém zážitku a je nyní nejbližší důvěrnicí své snachy.

11.

Snacha je vystavena nebezpečí, že v případě, že vyjde najevo její traumatický zážitek, bude pro údajné očištění rodinné těžce zneužívána nebo dokonce usmrcena.

12.

Snacha je v trvalé psychiatrické, psychoterapeutické a lékařské péči. Je léčena silnými léky a je vystavena několikanásobné zdravotní zátěži.

13.

V důsledku svých onemocnění nemůže snacha vést domácnost a není s to pečovat o děti, takže orgán péče o děti hrozí svěřením dětí do pěstounské péče. Od toho bylo po přicestování stěžovatelky prozatím upuštěno.

14.

Po přicestování do Rakouska bydlela stěžovatelka po určitou dobu s rodinou svého syna. Nyní již se snachou a vnoučaty ve společné domácnosti nebydlí.

15.

Bundesasylamt odmítl rakouskou žádost o azyl stěžovatelky jako nepřípustnou s odkazem na příslušnost Polska jakožto příslušného členského státu. Na základě žádosti Rakouska souhlasilo Polsko s přijetím stěžovatelky. Předmětem řízení u předkládajícího soudu je stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí zamítajícímu její žádost o azyl.

16.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud měl pochybnosti ohledně použití článků 15 a 3 nařízení č. 343/2003 na případ, jako je věc v původním řízení, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17.

Předkládací rozhodnutí ze dne 20. května 2011 bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 23. května 2011. V písemné části řízení předložily vyjádření stěžovatelka, Česká republika, Polská republika, Rakouská republika, Maďarská republika, Italská republika, Francouzská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jakož i Evropská komise. Jednání konaného dne 8. května 2012 se zúčastnili zástupci stěžovatelky, Rakouské republiky a Komise.

18.

Za účelem odpovědi na předběžné otázky zastávají česká a rakouská vláda názor, že se článek 15 nařízení č. 343/2003 nepoužije, pokud se žadatel o azyl již nachází na území členského státu, v němž se pokouší o sloučení s rodinnými příslušníky a kde podal žádost o azyl. Článek 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 oproti tomu upravuje případy, v nichž se žadatel o azyl nachází na území členského státu, který podle kapitoly III nařízení není příslušný. V projednávaném případě se tudíž použije pouze čl. 3 odst. 2 nařízení. Rovněž francouzská, maďarská, britská a italská vláda považují v takovém případě, jako je případ v původním řízení, za použitelný pouze čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, avšak pro odůvodnění se tyto vlády opírají o absenci žádosti příslušného členského státu o převzetí. Pokud jde o použití čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, zastávají francouzská a maďarská vláda názor, že právo na převzetí řízení existující podle čl. 3 odst. 2 záleží sice v zásadě na volném uvážení členského státu, avšak povinnost výkonu tohoto práva převzít řízení může vyvstat při porušení Listiny základních práv nebo EÚLP. Podle názoru české, britské a italské vlády naopak volné uvážení, zda vstoupit podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 do posuzování žádosti o azyl, do působnosti unijního práva nespadá. Česká a britská vláda nicméně zdůrazňují, že členské státy Evropské unie jsou jakožto smluvní státy EÚLP povinny dodržovat tuto úmluvu z oblasti mezinárodního práva veřejného.

19.

Polská vláda, jakož i Komise a stěžovatelka vycházejí v odpovědi na první předběžnou otázku z použitelnosti čl. 15 odst. 2 nařízení č. 2003/343 na takový případ, jako je případ v původním řízení. Zatímco polská vláda zastává za účelem odpovědi na druhou předběžnou otázku názor, že členské státy mají v rámci posuzovací pravomoci udělené jim čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 možnost situaci posoudit zcela volně, považují Komise a stěžovatelka za možné, že v případě porušení základních práv existuje povinnost převzetí.

20.

Podstatou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládajícího soudu je jak objasnění použití „ustanovení o svrchovanosti“, upraveného v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, tak použití „humanitárního ustanovení“, upraveného v článku 15 tohoto nařízení, na takový případ, o jaký se jedná v původním řízení.

21.

V rámci dalšího zkoumání se budu nejprve zabývat cíli nařízení č. 343/2003 a postavením čl. 3 odst. 2 a článku 15 v nařízení č. 343/2003. Na podkladě tohoto přezkumu se budu dále věnovat konkrétní odpovědi na obě předběžné otázky.

22.

Nařízením č. 343/2003 byla nahrazena Úmluva o určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství, podepsaná v Dublinu dne 15. června 1990 ( 3 ) (dále jen „Dublinská úmluva“).

23.

Hlavní cíle nařízení č. 343/2003 vyložila podrobně Komise již v návrhu nařízení ze dne 26. července 2001 ( 4 ). V tomto návrhu se v bodě 2.1 důvodové zprávy, nadepsaném „Cíle“, vychází nejen ze záruky práva na azyl cestou rychlého a pro dotčenou osobu spravedlivého řízení vedoucího k určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl založeného na objektivních kritériích, ale i ze zamezení zneužívání podáním většího počtu žádostí v různých členských státech.

24.

Tyto hlavní cíle formulované Komisí se projevily i v nařízení č. 343/2003. Třetí a čtvrtý bod odůvodnění uvádějí jako směrodatný cíl rychlé určení příslušného členského státu na základě jasné a proveditelné metody tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení. V článku 3 odst. 1 druhé větě nařízení č. 343/2003 je dále upravena základní zásada, podle které je každá žádost o azyl posouzena pouze jediným členským státem. Tím se na jedné straně zamezí vzniku takzvaných refugees in orbit, tj. stavu, kdy jsou žadatelé o azyl odsouváni z jednoho státu do druhého, a jejich právo na azyl je tak znehodnoceno. Kromě toho se tak brání i tzv. asylum shopping, a to vyloučením nekontrolovaného dalšího stěhování, při němž by byla v rámci EU vedena souběžná nebo po sobě následující azylová řízení ( 5 ).

25.

V šestém bodě odůvodnění nařízení č. 343/2003 je dále zdůrazněno zachování celistvosti rodiny, pokud je to slučitelné s ostatními cíli nařízení. V sedmém bodě odůvodnění je formulován cíl, že jediný členský stát se může odchýlit od vlastních kritérií příslušnosti a společně vyřizovat žádosti o azyl několika členů jedné rodiny, aby bylo umožněno sloučení rodin, pokud je to nezbytné z humanitárních důvodů.

26.

V této souvislosti obsahuje třetí kapitola nařízení č. 343/2003 – podle svého čl. 5 odst. 1 – formou hierarchicky strukturované úpravy příslušnosti kritéria k určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl, odstupňovaná v sestupném pořadí. V článcích 6 až 8 nařízení stojí přitom v popředí zachování celistvosti rodin a teprve na dalším místě, tj. v článcích 9 až 12 nařízení, jsou uvedena další kritéria, odůvodňující příslušnost členského státu okolností, že umožnil vstup žadatele o azyl na území Unie. Toto odstupňování kritérií příslušnosti má napomáhat prosazení požadavku určení příslušného státu pouze na základě objektivních kritérií a brát v úvahu cíl zachování rodiny. Na druhé straně tak má být zamezeno zneužití prostřednictvím několika současně nebo následně podaných žádostí o azyl a za příslušný má být prohlášen pouze jediný členský stát.

27.

Autor nařízení neopominul skutečnost, že mohou existovat případy, v nichž může vést stanovení příslušnosti podle striktního katalogu příslušnosti k nepřijatelným výsledkům. Za účelem zamezení takovým výsledkům byla do nařízení vložena dvě ustanovení, která umožňují stanovit ze zvláštních důvodů příslušnost jiného členského státu odchylně od uvedeného odstupňovaného katalogu příslušnosti, a sice „ustanovení o svrchovanosti“ v čl. 3 odst. 2 a „humanitární ustanovení“ v článku 15 nařízení č. 343/2003.

28.

Ve svém návrhu nařízení ze dne 26. července 2001 odůvodnila Komise humanitární ustanovení tím, že slouží především zamezení nebo zrušení rozdělení rodinných příslušníků, které by vyplývalo z doslovného použití kritérií příslušnosti. Ačkoli uvedené nařízení obsahuje několik závazných ustanovení za účelem umožnění větší blízkosti rodinných příslušníků, resp. zachování rodinného společenství, jsou přesto možné natolik různé situace, že nelze každou z nich upravit specifickým ustanovením. Z tohoto důvodu je v zájmu jak členských států, tak žadatelů o azyl upravit humanitární ustanovení ( 6 ).

29.

Článek 15 nařízení č. 343/2003 proto s ohledem na historii svého vzniku obsahuje výjimku z hierarchicky členěného katalogu příslušnosti podle kapitoly III nařízení.

30.

Totéž platí pro právo na převzetí řízení podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. V tomto ohledu z návrhu nařízení Komise ze dne 26. července 2001 vyplývá, že pro výkon práva na převzetí řízení mohou být rozhodující jak politické, tak humanitární nebo i jen praktické důvody členského státu, který podle základního pravidla není příslušný ( 7 ).

31.

Článek 15 a čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 tak představují výjimky z katalogu příslušnosti v kapitole III nařízení. Zatímco byl článek 15 vložen do kapitoly IV nařízení, nadepsané „Humanitární ustanovení“, je nicméně čl. 3 odst. 2 obsažen v kapitole II nesoucí nadpis „Obecné zásady“. To, že umístění jedné výjimky do obecných zásad kapitoly II nařízení a druhé do zvláštní kapitoly IV není ze systematického hlediska optimální, dokazuje Komisí předložený návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady na přepracování nařízení č. 343/2003 ( 8 ). V tomto návrhu je z důvodů jasnosti navrhováno sloučit „ustanovení o svrchovanosti“ a „humanitární ustanovení“ po přepracování do jedné kapitoly s názvem „diskreční ustanovení“ ( 9 ).

32.

Dosud není zřejmé, v jakém vzájemném vztahu jsou čl. 3 odst. 2 a článek 15 nařízení č. 343/2003.

33.

Česká a rakouská vláda považují místo pobytu žadatele o azyl za rozhodující kritérium pro použití těchto ustanovení a zamýšlejí použít čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, jestliže se žadatel o azyl nachází ve státě, který je v podstatě pro posouzení žádosti o azyl nepříslušný, zatímco článek 15 nařízení č. 343/2003 má být používán na případy, v nichž se sice žadatel o azyl zdržuje ve státě příslušném k posouzení žádosti o azyl, avšak řízení o azylu se zdá být vhodnější v jiném státě. S tímto názorem se neztotožňuji.

34.

Takový výklad, který vychází pouze z místa pobytu žadatele o azyl bez ohledu na jiné okolnosti, by byl totiž v rozporu s již popsaným cílem článku 15 nařízení č. 343/2003.

35.

Jak jsem již vysvětlila, účelem zavedení článku 15 nařízení č. 343/2003 bylo zachování či obnovení jednoty rodiny ve smyslu referenčního ustanovení pro takové případy, v nichž by pravidla o příslušnosti upravená v kapitole III pro žadatele o azyl představovala z humanitárního hlediska přílišnou tvrdost. Již první návrh nařízení Komise ze dne 26. července 2001 sledoval cíl vytvoření referenčního ustanovení za účelem zamezení rozdělení rodinných příslušníků ( 10 ). Nakonec přijatá verze v článku 15 nařízení č. 343/2003 se zjevně zakládá na tomto návrhu. Podstatnou podmínkou použití humanitárního ustanovení je sloučení, resp. zamezení rozdělení, rodinných příslušníků ( 11 ).

36.

S ohledem na historii svého vzniku a na své znění představuje článek 15 nařízení č. 343/2003 tudíž lex specialis pro rodinné důvody v humanitární oblasti, zatímco čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 představuje obecné ustanovení o ekvitě. Vyplývá to zejména i z toho, že na rozdíl od článku 15 nařízení č. 343/2003 nejsou v tomto ustanovení blíže definovány jednotlivé případy použití čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003.

37.

Podstatný rozdíl mezi čl. 3 odst. 2 a článkem 15 nařízení č. 343/2003 dále spočívá v tom, že v případě čl. 3 odst. 2 již byla podána žádost o azyl v členském státě, který podle základního pravidla není příslušný, zatímco v případě článku 15 tomu tak nemusí nutně být.

38.

Souhrnně je tudíž nutno konstatovat, že čl. 3 odst. 2 i článek 15 nařízení č. 343/2003 představují lex specialis pro rozhodování v rámci volného uvážení členských států, jejichž oblasti působnosti se mohou překrývat a které mohou být – za předpokladu existence dotyčných podmínek – použitelné souběžně. Článek 15 nařízení č. 343/2003 přitom představuje lex specialis pro rozhodování na základě volného uvážení v oblasti sloučení rodiny z humanitárních důvodů, aniž přitom záleží na místě pobytu žadatele o azyl, zatímco pro použití práva na převzetí řízení podle čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení mohou být rozhodující i jiné než humanitární důvody. V souladu s tím nepředstavuje humanitární ustanovení obsažené v článku 15 obecné ustanovení pro případy zjevné nespravedlnosti, ale nutně se váže k tomu, že žadatel má na území členských států rodinného příslušníka.

39.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je objasnění, zda v takovém případě, jako je případ v původním řízení, může být Rakouská republika podle článku 15 nařízení č. 343/2003 povinna posuzovat žádost o azyl stěžovatelky namísto členského státu, který je primárně příslušný podle pravidel článků 6 až 14, a zda to platí i tehdy, pokud neexistuje žádost o převzetí primárně příslušného členského státu.

40.

Pro účely odpovědi na tuto otázku se budu nejprve zabývat vztahem mezi čl. 15 odst. 1 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003. V této souvislosti budu dále zkoumat, zda lze použít čl. 15 odst. 2 v takovém případě, jako je případ v původním řízení. Vzhledem k tomu, že je podle mého názoru třeba na tuto otázku odpovědět záporně, odpovím následně na první předběžnou otázku na základě čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003.

41.

Článek 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003 poskytuje členským státům možnost spojit z humanitárních důvodů rodinné příslušníky a jiné závislé příbuzné, a za tímto účelem posoudit žádosti o azyl, ke kterým nejsou příslušné podle pravidel příslušnosti kapitoly III. K tomu je podle čl. 15 odst. 1 druhé věty nutná žádost jiného členského státu. Kromě toho stanoví čl. 15 odst. 1 třetí věta požadavek souhlasu žadatele o azyl.

42.

Článek 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 obsahuje obvyklé příklady humanitárních důvodů. Přitom z celkové souvislosti úpravy a její historie vzniku vyplývá, že čl. 15 odst. 1 upravuje jak podmínky, tak řízení v případě existence humanitárních důvodů, zatímco čl. 15 odst. 2 uvádí případy, v nichž je v zásadě třeba předpokládat existenci humanitárních důvodů ve smyslu tohoto ustanovení, a v důsledku toho se má použít humanitární ustanovení.

43.

Již Komise doporučila ve svém návrhu nařízení ze dne 26. července 2001 přesněji určit, podle jakých zásad má být přípustný odklon od pravidel příslušnosti za účelem sloučení rodiny ( 12 ). Toto doporučení vychází stejně jako nedávno konečné znění čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 z čl. 2 odst. 2 čtvrté věty rozhodnutí č. 1/2000 výboru podle článku 18 Dublinské úmluvy ze dne 31. října 2000 ( 13 ), který stanovil, že sloučení rodiny na základě Dublinské úmluvy má být provedeno zpravidla tehdy, pokud se jednalo o jeden z případů, které jsou nyní uvedeny i v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003.

44.

Důvod pro odlišení mezi čl. 15 odst. 1 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 je třeba spatřovat v tom, že zákonodárce nařízení si byl vědom, že existuje nepřeberné množství rozličných situací pro použití humanitárního ustanovení a pro každou z nich nelze stanovit specifické ustanovení ( 14 ). Zde je třeba pomyslet například na žadatele o azyl z oblasti bývalých koloniálních velmocí, které ještě dnes výrazně ovlivňují kulturní poměry v zemích původu některých žadatelů o azyl, nebo na jejich jazykové znalosti, které mohou propůjčit rodinnému aspektu sloučení zvláštní váhu ( 15 ). Otázku, zda se v takových případech jedná o humanitární důvody, které vyžadují sloučení rodiny, musejí členské státy posuzovat ve světle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003. Oproti tomu obsahuje čl. 15 odst. 2 uvedeného nařízení upřesnění podstatných životních událostí, v nichž jsou zvláštní okolnosti natolik významné, že bude zpravidla třeba předpokládat existenci humanitárních důvodů, a zpravidla je tudíž třeba, aby došlo ke sloučení podle čl. 15 odst. 1 nařízení.

45.

Tato analýza je potvrzena konstatováním, že čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 na rozdíl od čl. 15 odst. 1 neobsahuje kromě výčtu jednotlivých případů, v nichž mají být zpravidla předpokládány humanitární důvody, žádné další podmínky. Článek 15 odst. 2 ani výslovně nestanoví, že k přechodu příslušnosti k posuzování žádosti o azyl má dojít na žádost jiného členského státu a se souhlasem dotyčných osob. Pokud bychom na oba první odstavce článku 15 nahlíželi jako na vzájemně nezávislá ustanovení, vedlo by to k tomu, že právě ve zvláště závažných případech by došlo k posuzování členským státem, který podle kritérií kapitoly III není příslušný, aniž by žadatel o azyl měl možnost se k tomu vyjádřit. Je zjevné, že by takové řešení nebylo v souladu s vůlí autora nařízení.

46.

V důsledku toho představuje čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 výčet a upřesnění humanitárních důvodů obsažených v čl. 15 odst. 1.

47.

Podstatný rozdíl mezi čl. 15 odst. 1 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 spočívá v prostoru k uvážení příslušejícím členským státům. Prostor k uvážení rozhodujících orgánů je v případech označených v čl. 15 odst. 2 vůči čl. 15 odst. 1 výrazně omezen. Článek 15 odst. 2 popisuje situace, v nichž má zpravidla dojít ke sloučení. Pokud se jedná o takový případ, lze upustit od rozhodnutí o sloučení, pokud jsou dány zvláštní okolnosti, které to výjimečně odůvodňují ( 16 ). Pokud má být navzdory životní situaci označené v čl. 15 odst. 2 konstatována neexistence humanitárního důvodu, je k tomu dále třeba zvláštního odůvodnění.

48.

Oproti tomu poskytuje úprava čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003 členským státům možnost rozhodnout o konkrétním případu v rámci volného uvážení, přičemž zvážení veškerých rozhodujících faktorů musí být provedeno samotným členským státem. U pojmů „humanitární“ a „rodinná nebo kulturní souvislost“ se jedná o neurčité právní pojmy, které umožňují pružné použití na různé skutkové stavy s rodinnými vazbami. Tento prostor pro uvážení, který je oproti úpravě v čl. 15 odst. 2 značně rozšířen, se vysvětluje cílem humanitárního ustanovení, obsáhnout při zohlednění požadavků Listiny základních práv a EÚLPZS situace, které na základě množství myslitelných situací a podmínek nemohou být ex ante jednotlivě definovány.

49.

Na základě svého znění čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 stanoví, že členské státy v případech, v nichž je „dotčená osoba“ závislá na pomoci „druhé osoby“ z důvodu těhotenství či novorozeného dítěte, vážné nemoci, vážného postižení nebo stáří, zpravidla rozhodnou nerozdělovat, resp. spojit žadatele o azyl a jiného rodinného příslušníka, který přebývá na území jednoho z členských států za předpokladu, že tyto rodinné vazby dříve existovaly v zemi původu.

50.

Na otázku, kdo se považuje za „dotčenou osobu“ a kdo za „druhou osobu“ ve smyslu čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003, lze s ohledem na čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení snadno odpovědět. Podle čl. 15 odst. 1 druhé věty totiž může členský stát, který není primárně příslušný, na žádost jiného členského státu posuzovat žádost o azyl „dotčené osoby“ za podmínek uvedených v tomto odstavci. „Dotčenou osobou“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 je tudíž žadatel o azyl.

51.

S ohledem na systematiku čl. 15 odst. 1 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 je tudíž třeba vycházet z toho, že se „dotčenou osobou“ ve smyslu čl. 15 odst. 2 rozumí žadatel o azyl, přičemž „druhou osobou“ ve smyslu tohoto ustanovení je rodinný příslušník nebo jiný závislý rodinný příslušník žadatele o azyl.

52.

Článek 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 tudíž není na základě svého znění použitelný na takový případ, jako je případ v původním řízení. V původním řízení totiž žadatelka o azyl není závislá na podpoře rodinného příslušníka přebývajícího v členském státě, ale naopak zde existuje rodinný příslušník, který potřebuje pomoc žadatelky o azyl.

53.

Podle mého názoru neexistují důvody teleologické povahy pro to, aby bylo třeba doplnit výklad na základě znění a systematiky čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 v tom smyslu, že se tato výjimka má uplatnit i tehdy, jestliže rodinný příslušník přebývající v členském státě potřebuje pomoc žadatele o azyl.

54.

Nebrání tomu ani okolnost, že se v čl. 11 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 1560/2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 343/2003 ( 17 ), uvádí, že se čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 použije i tehdy, jestliže je žadatel o azyl odkázán na pomoc rodinného příslušníka, který přebývá v členském státě, stejně jako když je rodinný příslušník, který přebývá v členském státě, odkázán na pomoc žadatele o azyl. V případě nařízení č. 1560/2003 se totiž jedná o prováděcí nařízení, které pouze doplňuje nebo blíže určuje ustanovení hlavního nařízení, nemůže je však podstatně změnit.

55.

V této souvislosti se tudíž čl. 15 odst. 2 nařízení č. 343/2003 nemůže použít na takový případ, jako je případ v původním řízení.

56.

Podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003 může každý členský stát z humanitárních důvodů uvedených v tomto ustanovení spojit rodinné příslušníky a jiné závislé příbuzné, i když není příslušný podle kritérií uvedených v kapitole III tohoto nařízení, přičemž posoudí na žádost jiného členského státu a se souhlasem dotčené osoby žádost o azyl. Článek 15 odst. 4 nařízení č. 343/2003 potvrzuje, že na dožádaný členský stát v takovém případě přechází příslušnost k posouzení žádosti.

57.

Pro odpověď na otázku, zda z tohoto ustanovení v takovém případě, jako je případ v původním řízení, může vyplývat povinnost Rakouské republiky posoudit žádost o azyl stěžovatelky, je zejména třeba objasnit,

58.

Těmto třem otázkám se budu věnovat v rámci dalších úvah.

59.

Podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003 může členský stát za účelem posouzení žádosti o azyl v případě existence zde uvedených podmínek spojit „rodinné příslušníky a jiné závislé příbuzné“.

60.

Článek 2 písm. i) nařízení č. 343/2003 obsahuje relativně úzkou legální definici pojmu „rodinní příslušníci“, která nezahrnuje vztah mezi tchýní a snachou. Tato skutečnost nastoluje otázku, zda se okruh rodinných příslušníků podle čl. 15 odst. 1 zakládá na širším pojmu „rodina“, než je pojem v čl. 2 písm. i).

61.

Podle mého názoru je na tuto otázku třeba odpovědět kladně. Z porovnání německé jazykové verze nařízení č. 343/2003 s jinými jazykovými verzemi nařízení sice vyplývá, že pojem „rodinný příslušník“ v čl. 15 odst. 1 odpovídá pojmu „rodinný příslušník“ v čl. 2 písm. i) nařízení č. 343/2003 ( 18 ). Ze skutečnosti, že jsou kromě toho uvedeni i „další“ rodinní příslušníci, nicméně vyplývá, že definice v čl. 2 písm. i) zde nemůže být směrodatná. Tomu odpovídá i anglická jazyková verze, která na tomto místě hovoří o „other dependent relatives“.

62.

Tyto úvahy mne vedou k závěru, že stěžovatelka může být zahrnuta do okruhu „rodinných příslušníků a jiných závislých příbuzných“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003.

63.

Jak jsem uvedla ve svém stanovisku ze dne 22. září 2011 ve věci N.S. ( 19 ) a jak potvrdil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. prosince 2011 v této věci ( 20 ), rozhodnutí členského státu posoudit podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 žádost o azyl se pro účely čl. 51 odst. 1 LZP považuje za provádění nařízení č. 343/2003 členským státem, takže členské státy musejí při tomto rozhodování respektovat požadavky Listiny základních práv.

64.

Toto posouzení lze přenést na humanitární ustanovení obsažené v článku 15 nařízení č. 343/2003. Podle tohoto ustanovení je třeba i rozhodnutí členského státu posoudit žádost o azyl podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003, pro účely čl. 51 odst. 1 LZP kvalifikovat jako jednání členského státu, kterým se provádí nařízení č. 343/2003, a členský stát je tudíž při rozhodování povinen respektovat požadavky Listiny základních práv.

65.

Ve světle této povinnosti respektovat Listinu základních práv mohou být členské státy za zvláštních okolností povinny vykonat své právo na posouzení žádosti o azyl z humanitárních důvodů podle požadavků článku 15 nařízení č. 343/2003, pokud by bylo nesporné, že by jinak vážně hrozilo neoprávněné omezení základních práv žadatele o azyl zakotvených v Listině základních práv ( 21 ).

66.

V tomto ohledu předkládající soud ve svém předkládacím usnesení poukazuje na možné porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení zakotveného v článku 4 LZP, jakož i respektování soukromého a rodinného života zakotvené v článku 7 LZP.

67.

Pokud jde o možné porušení článku 4 LZP, předkládající soud uvádí, že by v původním řízení došlo k přemístění stěžovatelky do Polska, pokud by nebyla dána příslušnost Rakouska pro vedení azylového řízení stěžovatelky. Vedlo by to k oddělení stěžovatelky od snachy, která je závislá na pomoci a která je svou rodinou potenciálně ohrožena, což by mohlo vést ke zhoršení zdravotního stavu snachy i jejímu ohrožení rodinným klanem. Co se týče možného porušení článku 7 LZP, předkládající soud dále zdůrazňuje, že by přemístění stěžovatelky do Polska vedlo k rozdělení nezletilých vnoučat, jimž by následně v důsledku nedostatečné péče hrozilo oddělení od jejich matky ( 22 ).

68.

Ačkoli rozhodnutí o tom, zda v původním řízení vážně hrozí porušení článku 4 LZP, přísluší v konečném důsledku předkládajícímu soudu, je třeba zdůraznit, že porušení zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení zakotveného v Listině základních práv předpokládá způsobení tělesného nebo duševního utrpení nebo bolestí, které s ohledem na intenzitu a dobu trvání vykazují dostatečnou závažnost ( 23 ). Přímo od státních orgánů stěžovatelce ani její snaše takové zacházení nehrozí. Je třeba obávat se pouze nepřímých účinků na život a existenci snachy.

69.

Ačkoli je v této souvislosti třeba vycházet z toho, že článek 4 LZP může členské státy zavazovat i k ochraně před mučením a nelidským zacházením ze strany jednotlivců ( 24 ), je podle mého názoru sporné, zda negativní dopady přemístění stěžovatelky do Polska vykazují pro život a existenci snachy v takovém případě, jako je případ v původním řízení, stupeň závažnosti vyžadovaný článkem 4 LZP. Na základě toho je třeba, aby předkládající soud co nejpřesněji přezkoumal, zda účinky přemístění stěžovatelky do Polska na život a existenci snachy v Rakousku je třeba kvalifikovat jako skutečně nelidské nebo ponižující ve smyslu článku 4 LZP.

70.

Pokud by měl předkládající soud přesto dospět k závěru, že snaše vážně hrozí porušení jejích práv zakotvených v článku 4 LZP, musí být Rakouské republice při výběru opatření na ochranu před následnými zásahy poskytnut dostatečný prostor pro uvážení ( 25 ). Dokonce i za předpokladu, že by bylo v takovém případě, jako je případ v původním řízení, možno dovodit z článku 4 LZP pozitivní povinnost Rakouské republiky předejít ohrožení snachy v důsledku přemístění stěžovatelky do Polska, by bylo Rakouské republice třeba ponechat volbu přiměřených ochranných opatření.

71.

Z toho přímo vyplývá, že zákaz přemístění stěžovatelky do Polska by se nedal dovozovat z článku 4 LZP ani v případě, že by toto základní právo vyžadovalo v takovém případě, jako je případ v původním řízení, pozitivní úkon Rakouské republiky na ochranu snachy. V tomto případě by totiž bylo věcí Rakouské republiky, zda se rozhodne pro jiné přiměřené ochranné opatření ve prospěch snachy.

72.

Vzhledem k výše uvedenému není ani třeba se dále zabývat otázkou, zda Rakouská republika za účelem zamezení nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nepřípustnému podle článku 4 LZP, pokud jde o jinou osobu než stěžovatelku, musí její žádost o azyl posuzovat z humanitárních důvodů podle požadavků článku 15 nařízení č. 343/2003.

73.

Pokud jde o možné porušení práva na respektování rodinného života zakotveného v článku 7 LZP, odkazuje předkládající soud na vztah mezi stěžovatelkou jakožto babičkou a jejími vnoučaty. Mimoto zdůrazňuje, že by v případě přemístění stěžovatelky do Polska bylo třeba očekávat oddělení vnoučat od jejich matky v rámci opatření na ochranu zájmu dětí.

74.

Pro použití článku 7 LZP na takový případ, jako je případ v původním řízení, je třeba vycházet z toho, že vztah mezi stěžovatelkou jakožto babičkou a jejími vnoučaty může být zahrnut do práva na respektování rodinného života, zvláště pokud pro to není nezbytně nutné soužití rodinných příslušníků ( 26 ). Na základě této úvahy nelze vyloučit, že by přemístění stěžovatelky do Polska mohlo představovat zásah do jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 7 LZP.

75.

Takový zásah by však bylo možno odůvodnit podle požadavků čl. 52 odst. 1 a odst. 3 LZP. V tomto ohledu čl. 52 odst. 1 LZP zejména stanoví, že každé omezení výkonu práva na respektování rodinného života musí být stanoveno v zákoně ( 27 ) a musí respektovat podstatu tohoto práva i zásadu proporcionality. Vzhledem k tomu, že k přemístění stěžovatelky do Polska by došlo v důsledku provedení úpravy určení členského státu příslušného pro její žádost o azyl stanovené v nařízení č. 343/2003, mělo by zákonný základ. Kromě toho Soudní dvůr ve svém rozsudku N.S. a další zdůraznil, že pravidla příslušnosti stanovená v kapitole III nařízení č. 343/2003 lze změnit i v případě omezení základního práva pouze za výjimečných okolností ( 28 ). Tato úvaha musí být zohledněna v takovém případě, jako je případ v původním řízení, v souvislosti s přezkumem přiměřenosti zásahu do práva na respektování rodinného života ( 29 ) i v souvislosti s přezkumem respektování podstaty tohoto práva ( 30 ). V důsledku toho by mohlo být jakožto nedovolené omezení kvalifikováno pouze zvláště zasahující omezení práva na respektování rodinného života, které by se mohlo dotknout pravidel příslušnosti nařízení č. 343/2003.

76.

Ohledně úvah předkládajícího soudu k hrozícímu oddělení vnoučat od snachy v případě přemístění stěžovatelky do Polska je krom toho třeba zdůraznit, že předkládající soud poukazuje na to, že takové oddělení je třeba očekávat v rámci opatření na ochranu zájmu dětí ( 31 ). Kromě toho předkládající soud zmiňuje, že by se v tomto případě jednalo o legální oddělení snachy od jejích dětí ( 32 ). S přihlédnutím ke skutečnosti, že Rakouská republika je členským státem EÚLP, je třeba vycházet z toho, že oddělení vnoučat od jejich matky provedené v rámci opatření na ochranu zájmu dětí, které je v souladu s rakouským právem, obvykle nepředstavuje neoprávněné omezení práva na respektování rodinného života vnoučat a snachy ve smyslu článku 7 LZP. V této souvislosti není třeba nadále zkoumat otázku, zda může být Rakouská republika pro to, aby zamezila porušování základního práva na respektování rodiny jiné osoby, než je stěžovatelka, povinna posuzovat její žádost o azyl z humanitárních důvodů podle požadavků článku 15 nařízení č. 343/2003.

77.

Souhrnně lze na základě výše uvedeného konstatovat, že členské státy mohou být za mimořádných okolností povinny vykonat své právo na posouzení žádosti o azyl z humanitárních důvodů podle požadavků článku 15 nařízení č. 343/2003, pokud by bylo nesporné, že by jinak skutečně hrozil neoprávněný zásah do práv žadatele o azyl zaručených v Listině základních práv.

78.

Podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003 může členský stát na základě zde uvedených humanitárních důvodů spojit rodinné příslušníky a jiné závislé příbuzné za účelem posouzení žádosti o azyl, pokud s tím dotčené osoby souhlasí a pokud existuje žádost o převzetí jiného členského státu.

79.

Podle znění nařízení je v důsledku toho podmínkou použití humanitárního ustanovení žádost o převzetí jiného členského státu.

80.

Požadavek žádosti o převzetí se podle mého názoru vysvětluje nutností vzájemně sladit postup jednotlivých členských států v rámci posuzování žádostí o azyl. Přitom je třeba zejména zohlednit, že o otázce příslušnosti k provádění azylového řízení podle nařízení č. 343/2003 je třeba rozhodnout co nejrychleji a jednotně. V této souvislosti se mi jeví, že význam žádosti o převzetí spočívá v tom, že touto žádostí má být mezi různými členskými státy podílejícími se na azylovém řízení nepochybně objasněno, kdo převezme posouzení žádosti o azyl podle požadavků nařízení č. 343/2003.

81.

V této souvislosti nelze upustit od požadavku existence žádosti o převzetí ani v případě, že by členský stát byl za mimořádných okolností povinen vykonat své právo na posouzení žádosti o azyl z humanitárních důvodů v souladu s požadavky článku 15 nařízení č. 343/2003. V takovém případě by bylo třeba požadavek žádosti o převzetí stanovený v čl. 15 odst. 1 nicméně chápat v tom smyslu, že členský stát povinný převzít posouzení je ve světle výkladu článku 15 nařízení č. 343/2003 a jeho použití v souladu se základními právy povinen objasnit jinému členskému státu účastnícímu se azylového řízení skutkový a právní stav a požádat tento stát o jeho souhlas s převzetím azylového řízení.

82.

Vzhledem k mým výše uvedeným úvahám je třeba odpovědět na první předběžnou otázku v tom smyslu, že členský stát může být za výjimečných okolností povinen vykonat své právo na posouzení žádosti o azyl z humanitárních důvodů v souladu s požadavky článku 15 nařízení č. 343/2003, pokud by bylo nesporné, že by jinak vážně hrozil neoprávněný zásah do práva žadatele o azyl zakotveného v Listině základních práv. Pokud by v takovém případě neměla existovat žádost o převzetí ve smyslu čl. 15 odst. 1 druhé věty nařízení č. 343/2003, musel by členský stát, který je povinen k převzetí, objasnit jinému členskému státu účastnícímu se azylového řízení skutkový a právní stav a požádat jej o jeho souhlas s převzetím azylového řízení.

83.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda se z oprávnění Rakouské republiky převzít v takovém případě, jako je případ v původním řízení, posuzování žádosti o azyl stěžovatelky, upravené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, může stát příslušná povinnost, pokud by příslušnost jinak stanovená nařízením č. 343/2003 představovala porušení článků 3 nebo 8 EÚLP, resp. článků 4 nebo 7 LZP. Předkládající soud se rovněž táže na význam judikatury ESLP k článku 3 EÚLP, resp. článku 8 EÚLP, pro výklad článku 4 LZP, resp. článku 7 LZP.

84.

Pro účely odpovědi na otázku, zda a za jakých podmínek se může právo na převzetí řízení stanovené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 stát povinností převzít řízení, je třeba vycházet z již citovaného rozsudku ze dne 21. prosince 2011 ve věci N.S. a další, v němž Soudní dvůr dospěl k závěru, že rozhodnutí členského státu posoudit žádost o azyl podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 je pro účely čl. 51 odst. 1 LZP třeba považovat za provádění nařízení č. 343/2003 členským státem, takže členské státy jsou při tomto rozhodování povinny respektovat požadavky Listiny základních práv ( 33 ).

85.

Soudní dvůr z toho dovodil, že členský stát, v němž se nachází žadatel o azyl, pro jehož žádost o azyl není tento členský stát podle pravidel kapitoly III nařízení č. 343/2003 příslušný, nemůže žadatele o azyl přemístit do členského státu příslušného podle kapitoly III nařízení č. 343/2003, nemůže-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že by to vedlo k porušení práv tohoto žadatele na azyl zakotvených v Listině základních práv ( 34 ). V takovém případě nesmí členský stát, v němž se nachází žadatel o azyl, s výhradou práva samostatně posoudit žádost ve smyslu čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení, použít kritérium kapitoly III, podle kterého je příslušný jiný členský stát, a musí zjistit, zda může být na základě dalších kritérií určen jakožto příslušný k posouzení žádosti o azyl jiný členský stát, do kterého by mohl být žadatel o azyl přemístěn, aniž by byla porušena jeho základní práva ( 35 ). Je však třeba, aby členský stát, v němž se žadatel o azyl nachází, dbal na to, aby nezhoršoval situaci, kdy jsou porušována základní práva tohoto žadatele, postupem určování příslušného členského státu, který by byl nepřiměřeně dlouhý. V případě potřeby mu přísluší, aby v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 posoudil žádost sám ( 36 ).

86.

Pro odpověď na otázku, jakým způsobem je třeba zohlednit judikaturu ESLP k článkům 3 a 8 EÚLP v rámci výkladu a použití článků 4 a 7 LZP, je třeba vycházet z čl. 52 odst. 3 LZP. Podle něj mají práva zakotvená v Listině základních práv, odpovídající právům zaručeným EÚLP, stejný smysl a rozsah jako ta, která jim přikládá EÚLP. V článku 52 odst. 3 LZP je kromě toho výslovně objasněno, že toto ustanovení nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu.

87.

Jak jsem již uvedla ve svém stanovisku ve věci N.S. ( 37 ), toto ustanovení je třeba chápat v tom smyslu, že je podle čl. 52 odst. 3 LZP nutno zajistit, aby ochrana zaručená Listinou základních práv nebyla v oblastech, ve kterých se překrývají ustanovení Listiny základních práv se zárukami poskytnutými v EÚLP, menší než ochrana poskytnutá v EÚLP. Vzhledem k tomu, že velikost a rozsah ochrany poskytnuté prostřednictvím EÚLP byly v judikatuře ESLP upřesněny, náleží této judikatuře při výkladu příslušných ustanovení Listiny základních práv, který činí Soudní dvůr, zvláštní význam a velká váha.

88.

Co se konečně týče otázky předkládajícího soudu, zda v takovém případě, jako je případ v původním řízení, musejí být pro přezkum existence neoprávněného omezení článku 4 LZP nebo článku 7 LZP použity pojmy z judikatury ESLP k článku 3 EÚLP, resp. článku 8 EÚLP, „nelidské zacházení“ a „rodina“, je na ni podle mého názoru třeba odpovědět záporně.

89.

Jak jsem již uvedla ( 38 ), je podmínkou porušení zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení zaručeného v článku 4 LZP, že dojde k tělesnému nebo duševnímu utrpení nebo bolesti, které vzhledem k intenzitě a délce trvání vykazují dostatečnou závažnost. Pojem „nelidské nebo ponižující zacházení“ ve smyslu článku 4 LZP tak v podstatě odpovídá totožnému pojmu ve smyslu článku 3 EÚLP. Podle ustálené judikatury ESLP totiž musí zneužití rovněž dosáhnout minimální míry závažnosti, aby se na něj mohl vztahovat článek 3 EÚLP. Otázka, zda se o takovou minimální míru jedná, závisí na celkových okolnostech případu, tzn. mj. na době trvání zacházení a jeho psychických a fyzických účinků, jakož i v některých případech na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti ( 39 ).

90.

Pokud jde o výklad pojmu „rodinný život“, je podstatou otázky předkládajícího soudu zejména to, zda z článku 7 LZP vyplývá pouze ochrana „efektivního“ rodinného života, jak požaduje judikatura ESLP k článku 8 EÚLP, nebo zda článek 7 LZP chrání i rodinné vztahy, které nepředstavují „efektivní“ rodinný život ve smyslu judikatury ESLP. Tato otázka se v původním řízení nabízí z toho důvodu, že stěžovatelka žila v Rakousku ve společné domácnosti se svou snachou a vnoučaty pouze po omezenou dobu a nyní tomu tak již není.

91.

Podle judikatury ESLP k článku 8 EÚLP zaručuje toto ustanovení právo na respektování rodinného života, a tudíž předpokládá existující rodinu. Rozhodující je přitom, že mezi dotčenými osobami existoval skutečný rodinný život ( 40 ), přičemž je třeba zejména zkoumat, zda existují skutečně úzké osobní vazby ( 41 ).

92.

Podle mého názoru lze toto objasnění provedené v judikatuře ESLP, že článek 8 EÚLP chrání pouze skutečný rodinný život, přenést bez dalšího i na právo na respektování rodinného života zaručené v článku 7 LZP. V této souvislosti budiž odkázáno na vysvětlení k Listině základních práv ( 42 ), zejména na vysvětlení k článku 7 LZP, kde se zdůrazňuje, že práva podle článku 7 odpovídají právům zaručeným článkem 8 EÚLP ( 43 ). V souladu s tím je třeba vycházet z toho, že i podmínkou rodinného života ve smyslu článku 7 LZP je skutečně existující úzký osobní vztah mezi dotčenými osobami.

93.

Na základě předchozích úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Asylgerichtshof odpověděl takto: