1. 

V rámci tří soudních řízení, v nichž se má vyjasnit, zda registrovaní partneři mají nárok na dávku, kterou německé právo zaručuje manželským svazkům, se Bundesverwaltungsgericht táže Soudního dvora, zda tento nárok může být založen na zásadě rovného zacházení, kterou unijní právo stanoví v oblasti zaměstnání a povolání.

2. 

Soudnímu dvoru se tak nabízí příležitost rozvinout jeho judikaturu týkající se oblasti působnosti směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000 ( 2 ), kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Při této příležitosti jde o to určit, zda se směrnice vztahuje na podporu v případě nemoci přiznávanou státním zaměstnancům.

3. 

Za tímto účelem bude nutné přezkoumat, zda tato podpora představuje odměnu pro účely směrnice 2000/78, jejíž použitelnost na sporné případy závisí – jak vyplývá z výkladu třináctého bodu odůvodnění ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. c) – na okolnosti, zda dotčená podpora je považována za „odměnu“ ve smyslu přikládaném tomuto výrazu článkem 141 Smlouvy o ES (nyní článek 157 SFEU). Za tímto účelem bude třeba zabývat se kritérii, která Soudní dvůr použil ve svých rozhodnutích v dané oblasti, která se dosud týkala pouze případu starobních důchodů, a současně určit, v jakém rozsahu je směrnice 2000/78 v souladu s odstavcem 3 článku 3 nepoužitelná na platby poskytované státními nebo podobnými systémy.

4.

Třináctý bod odůvodnění směrnice 2000/78 uvádí toto:

„Tato směrnice se nevztahuje na systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 141 Smlouvy o ES, ani na jakýkoli druh platby státu, jejímž účelem je poskytnutí přístupu k zaměstnání nebo zachování zaměstnání.“

5.

Článek 1 směrnice 2000/78 vymezuje její účel následovně:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

6.

Podle článku 2 směrnice 2000/78:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

[…]“

7.

Oblast působnost směrnice 2000/78 je vymezena v článku 3:

„1.   V rámci pravomocí svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o

[…]

[…]

3.   Tato směrnice se nevztahuje na platby jakéhokoli druhu poskytované státními systémy nebo podobnými systémy, včetně systémů státního sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

[…]“

8.

Gesetz über die Eingetragene Lebenspartnerschaft (dále jen „LPartG“) [zákon o registrovaném partnerství] ze dne 16. února 2001 ( 3 ), ve znění článku 7 zákona ze dne 6. července 2009 ( 4 ), stanoví v § 1 odst. 1 následující:

„Dvě osoby téhož pohlaví vytvoří partnerství, když před matričním úřadem osobně a za vzájemné přítomnosti prohlásí, že spolu chtějí uzavřít trvalé partnerství. Prohlášení nelze učinit s podmínkami ani na dobu určitou.“

9.

V souladu s § 5 LPartG jsou partneři „vzájemně povinni svou prací a svým majetkem přiměřeně přispívat k uspokojování potřeb partnerství […]“

10.

Bundesbeamtengesetz (dále jen „BBG“) [zákon o spolkových úřednících] stanoví nárok spolkových úředníků na přiznání podpory v případě nemoci. Podle jeho § 80 se za určitých okolností tato podpora vztahuje i na manžela či manželku úředníka a na jím vyživované děti.

11.

Právní úprava platná do 14. února 2009 přiznávala nárok na podporu manželovi či manželce federálního úředníka a jím vyživovaným dětem, ovšem nikoliv osobě, se kterou uzavřel registrované partnerství. Nejednalo se v žádném případě o bezpodmínečnou podporu, jelikož v případě manžela či manželky byla přiznána pouze, pokud jeho či její příjmy byly nižší než 18000 eur nebo pokud i přes zdravotní pojištění neměl či neměla přístup k pojistným dávkám, nebo mu či jí byly tyto dávky na neurčitou dobu odebrány kvůli individuálnímu vyloučení z důvodu vrozeného postižení nebo určité nemoci. Nárok na podporu tedy existoval v případě hospodářské závislosti manžela či manželky oprávněné osoby z důvodu příliš nízkých příjmů nebo z důvodu nezaviněného nedostatečného krytí zdravotním pojištěním.

12.

Na základě zmocnění obsaženého v § 80 odst. 4 BBG přijalo spolkové ministerstvo vnitra Bundesbeihilfeverordnung (dále jen „BBhV“ [nařízení o spolkových podporách], ze dne 13. února 2009 ( 5 ), které stran projednávané věci zachovává předchozí režim vylučující registrované partnery coby příjemce podpory v případě nemoci.

13.

Poté, co došlo ke sporným skutkovým okolnostem, avšak bez významu pro řešení sporů v původních řízeních, byla provedena reforma, na základě níž byli registrovaní partneři zahrnuti mezi osoby oprávněné ke sporné podpoře ( 6 ).

14.

Žalobci v původních řízeních, spolkoví úředníci, uzavřeli registrovaná partnerství, přičemž jejich příslušní partneři jsou na nich hospodářsky závislí.

15.

Žalobcům ve věcech C-124/11 a C-125/11, kteří požadovali státní podporu v případě nemoci, po prvním zamítavém rozhodnutí státní správy Verwaltungsgericht v Berlíně nárok přiznal s odůvodněním, že ačkoliv registrovaní partneři nejsou uvedeni mezi osobami oprávněnými k podpoře, mají na ni nicméně na základě směrnice 2000/78 nárok, protože v souladu s judikaturou Soudního dvora taková podpora představuje „odměnu“ ve smyslu uvedené směrnice, jelikož je vyplácena pouze v souvislosti se zaměstnáním, a nikoli jako dávka z obecného státního systému sociálního zabezpečení nebo sociální ochrany.

16.

Naproti tomu požadavek žalobce ve věci C-143/11 byl zamítnut jak správním orgánem, tak správním soudem na základě toho, že k porušení směrnice 2000/78 nedošlo, jelikož situace manžela či manželky a registrovaného partnera nejsou srovnatelné.

17.

Ve všech případech účastník řízení, v jehož neprospěch bylo vydáno příslušné soudní rozhodnutí, podal k Bundesverwaltungsgericht opravný prostředek „Revision“.

18.

Předkládající soud vychází z toho, že vnitrostátní právní úprava nezahrnuje registrované partnery mezi možné příjemce veřejné podpory stanovené pro spolkové úředníky pro případ nemoci. Mezi příjemce uvedené podpory však patří manžel či manželka takových úředníků.

19.

Bundesverwaltungsgericht má pochybnosti o použitelnosti směrnice 2000/78 na případy projednávané v původních řízeních. V případě její použitelnosti by důsledkem bylo, že s registrovanými partnery by mělo být zacházeno stejně jako s manželem či manželkou, takže jednotlivci, jichž se tato řízení týkají, by měli na spornou státní podporu nárok.

20.

Předkládající soud má za to, že použitelnost směrnice 2000/78 závisí na právní kvalifikaci dotčené státní podpory. Konkrétně na tom, zda představuje odměnu ve smyslu článku 157 SFEU – v takovém případě by byla směrnice 2000/78 použitelná – nebo dávku ze systému státního sociálního zabezpečení nebo podobného systému, která je z oblasti působnosti uvedené směrnice vyloučena.

21.

Podle názoru Bundesverwaltungsgericht kritéria, která používá Soudní dvůr k rozlišení mezi starobními důchody podle původu jejich financování, nejsou vhodná v oblasti systémů nemocenského a zdravotního pojištění. Mezi jinými okolnostmi proto, že podpora v případě nemoci nezávisí na době trvání služebního poměru.

22.

Za těchto okolností pokládá Bundesverwaltungsgericht Soudnímu dvoru následující otázku:

„Vztahuje se směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, na vnitrostátní předpisy o přiznání podpory úředníkům v případě nemoci?“

23.

Předběžné otázky C-124/11 a C-125/11 byly zapsány do rejstříku Soudního dvora dne 9. března 2011. Otázka C-143/11 byla zapsána dne 24. března 2011.

24.

Všechny tři předběžné otázky byly spojeny usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 27. května 2011.

25.

Písemná vyjádření předložili K. Dittrich, R. Klinke a J.-D. Müller, jakož i Komise.

26.

Jednání, konaného dne 3. května 2012, se zúčastnili a vyjádření přednesli procesní zástupci účastníků řízení.

27.

V předvolání k jednání byli účastníci řízení vyzváni k písemnému upřesnění způsobu financování sporné podpory: konkrétně zda je tato podpora úplně nebo zčásti financována prostřednictvím příspěvků placených Spolkovou republikou Německo v postavení zaměstnavatele spolkových úředníků, anebo z rozpočtu sociálního zabezpečení. Lhůta stanovená k předložení tohoto upřesnění uplynula dne 13. dubna 2012.

28.

Žalobci v původních řízeních tvrdí, že směrnice 2000/78 se na spornou podporu vztahuje. Je tomu tak podle jejich názoru proto, že v souladu s judikaturou Soudního dvora každá odměna ve smyslu článku 157 SFEU spadá do oblasti působnosti uvedené směrnice a pojem zaměstnání zahrnuje rovněž vztah mezi úředníkem a státem ( 7 ).

29.

Žalobci tvrdí, že kvalifikaci podpory jako odměny nemůže bránit skutečnost, že její režim je stanoven zákonem, jelikož zákonodárce jedná v tomto případě pouze jako zaměstnavatel, nikoliv z pozice veřejné moci. Nelze podle jejich názoru namítat ani to, že úředníci představují obecnou kategorii pracovníků, přičemž v tomto ohledu se dovolávají rozsudku ze dne 17. května 1990, Barber ( 8 ). Konečně nelze namítat ani to, že podpora nezávisí na době trvání pracovního poměru a její výše není počítána podle posledních pobíraných platů. Žalobci v konečném důsledku tvrdí, že tyto okolnosti mohou být relevantní při určení povahy starobních důchodů, ale nikoliv pro upřesnění, zda sporná podpora je či není odměnou.

30.

Postoj Komise se shoduje s postojem žalobců v původních řízeních. Komise nejprve připomíná, že podle judikatury má být pojem odměna vykládán v širokém smyslu, tedy tak, že zahrnuje jakékoliv plnění nebo odměnu přiznané pracovníkovi v souvislosti s jeho činností, ať již na základě smlouvy, právních předpisů nebo soudního rozhodnutí, a uvádí, že Soudní dvůr měl ve věcech důchodů vždy za to, že jediným určujícím – nikoli však výlučným – kritériem je to, že důchod byl přiznán v souvislosti s pracovním poměrem, který vázal pracovníka k jeho bývalému zaměstnavateli. K tomuto prvním kritériu se přidávají další tři doplňující kritéria, která umožňují kvalifikovat starobní důchod jako dávku poskytovanou z profesního systému sociálního zabezpečení, a tedy jako odměnu ve smyslu článku 157 SFEU, a odlišit ji tak od dávky poskytované ze státního systému sociálního zabezpečení, a sice: (a) že důchod není přiznán konkrétní kategorii pracovníků; (b) že závisí přímo na odpracované době; (c) že jeho výše se počítá z posledního platu.

31.

Co se týče sporné podpory, Komise zaprvé zdůrazňuje, že představuje dávku přiznanou konkrétní kategorii pracovníků, zadruhé že je přiznána v souvislosti se zaměstnáním a je vázána na plat nebo důchod úředníka, takže představuje složku této odměny, a zatřetí že ostatní kritéria stanovená judikaturou v souvislosti s důchody nejsou v daném případě relevantní, jelikož jak kritérium závislosti na odpracované době, tak výpočet na základě posledního platu použil Soudní dvůr pouze pro určení, zda důchody úředníků lze považovat za odměnu i přes to, že typicky nesplňují kritéria, která Soudní dvůr považoval za charakteristická pro soukromý důchodový systém ve výše uvedené věci Barber. Pokud jde o podporu úředníkům v případě nemoci, v soukromém právu neexistuje podobný systém. Podle Komise proto není možné opírat se o analogické soukromoprávní systémy pro stanovení kritérií vymezení vůči zákonnému systému sociálního zabezpečení.

32.

Jediným, co je rozhodující, tedy je to, že dotčená podpora je přiznávána na základě pracovního poměru ke státu a to, že uvedený stát jedná jako zaměstnavatel, a nikoli jako pojistitel v rámci zákonného státního systému. Je tedy třeba ji považovat za odměnu ve smyslu článku 157 SFEU, aniž tomu brání skutečnost, že je přiznávána na základě právních předpisů nebo že odpovídá rovněž na požadavky sociální politiky.

33.

V odpovědi na výzvu, na niž je odkazováno v bodě 24 tohoto stanoviska, jak žalobci v původních řízení, tak německá vláda odpověděli, že sporná podpora je financována Spolkovou republikou Německo v jejím postavení zaměstnavatele, a není nijak financována ze systému sociálního zabezpečení.

34.

Jak jsem již uvedl, předmětem spojených předběžných otázek je použitelnost směrnice 2000/78 v případech, v nichž má být objasněno, zda partneři v „registrovaných partnerstvích“ uzavřených v souladu s právními předpisy členského státu mají nárok na čerpání dávky, kterou toto právo zaručuje manželským svazkům.

35.

Projednávané otázky nejdou nad rámec tohoto problému. Tím chci říci, že otázka nezní, zda bylo porušeno právo žalobců v původních řízeních na to, aby s nimi bylo zacházeno stejně jako s těmi, kdo uzavřeli manželství, nýbrž zda jsou dány předpoklady pro použití směrnice 2000/78 k rozhodnutí v těchto řízeních.

36.

Neočekává se tedy, že se Soudní dvůr vyjádří k případné diskriminaci, nýbrž pouze k existenci podmínky, která by umožnila, aby předkládající soud rozhodl v jím projednávaných věcech za použití uvedené směrnice. K tomu musí stačit určení, zda sporná podpora představuje odměnu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78, přičemž to závisí na skutečnosti, zda spornou podporu lze považovat za „odměnu“ podle článku 157 SFEU, což je ustanovení, na které odkazuje při vymezení tohoto pojmu směrnice v bodě 13 odůvodnění.

37.

Jak Bundesverwaltungsgericht správně uvádí, použitelnost směrnice 2000/78 závisí na okolnosti, zda spornou podporu lze považovat za „odměnu“ ve smyslu článku 157 SFEU.

38.

Článek 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78 totiž stanoví, že „tato směrnice [se] vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o […] c) podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění a odměňování“.

39.

Vzhledem k tomu, že v tomto případě se jedná o dávku vyplácenou orgánem veřejné moci, je nezbytné vzít v úvahu výjimku stanovenou samotným článkem 3 směrnice 2000/78, jehož článek 3 stanoví, že „[t]ato směrnice se nevztahuje na platby jakéhokoli druhu poskytované státními systémy nebo podobnými systémy, včetně systémů státního sociálního zabezpečení a sociální ochrany“.

40.

Tuto výjimku je však třeba posuzovat s ohledem na třináctý bod odůvodnění směrnice 2000/78, podle něhož se „[t]ato směrnice […] nevztahuje na systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku 141 ES, ani za jakýkoli druh platby státu, jejímž účelem je poskytnutí přístupu k zaměstnání nebo zachování zaměstnání.“

41.

Tento společný výklad čl. 3 odst. 3 a třináctého bodu odůvodnění směrnice 2000/78, který zaujal Soudní dvůr v rozsudku Maruko ( 9 ), předpokládá, že z oblasti působnosti směrnice 2000/78 nejsou vyloučeny všechny dávky vyplácené orgány veřejné moci; a dokonce ani všechny dávky, které pocházejí od institucí sociálního zabezpečení jako orgánů veřejné moci, nýbrž pouze ty, které vyplácí takové instituce a které nelze považovat za „odměnu“ ve smyslu (nynějšího) článku 157 SFEU.

42.

Za účelem zodpovězení položené otázky je tedy nezbytné objasnit jednu velmi konkrétní neznámou, a sice zda sporná podpora představuje „odměnu“ ve smyslu článku 157 SFEU, což je ustanovení, na které, jak jsem již uvedl, odkazuje směrnice 2000/78 při vymezení pojmu odměňování použitého v čl. 3 odst. 1 písm. c). Jak uvidíme, při přezkumu možné existence každého ze základních prvků pojmu „odměna“ se ukáže smysl výjimky, která vyplývá ze společného výkladu čl. 3 odst. 3 a třináctého bodu odůvodnění směrnice 2000/78. Tato výjimka v podstatě pouze specifikuje důsledek nutně vyplývající ze samotného pojmu „odměna“.

43.

Článek 157 SFEU definuje odměnu jako „obvykl[ou] základní či minimální mzd[u] nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním.“ Tento pojem má tedy věcný obsah (mzda nebo plat a odměny), subjektivní prvek (zaměstnavatel a zaměstnanec) a příčinný prvek (zaměstnání). Je třeba ověřit, zda v případě sporné podpory jsou všechny tyto prvky dány.

44.

Pokud jde o věcný prvek, nepochybuji o tom, že odkaz na „veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí“, v článku 157 SFEU dostatečně pokrývá obsah sporné podpory. Touto podporou se totiž zaměstnanci vrací 50 % až 80 % léčebných výdajů, které vznikly jemu samotnému nebo určitým osobám, které jsou na něm závislé ( 10 ).

45.

Podle mého názoru je v těchto případech dán i příčinný prvek. Podpora je totiž vyhrazena spolkovým úředníkům jako takovým a z důvodu tohoto jejich postavení. Nadto je jim vyhrazena, pokud vedle toho, že jsou spolkovými úředníky, v tomto postavení skutečně pracují. To vyplývá z § 2 odst. 2 BBhV, podle něhož spolkoví úředníci, kteří čerpají neplacenou dovolenou, mají rovněž nárok na podporu, pokud dovolená není delší než jeden měsíc. Podle mého názoru je příčinná souvislost mezi spornou podporou a pracovním poměrem zjevná ( 11 ).

46.

Nakonec zbývá nejožehavější prvek. Zkoumaná podpora představuje peněžitou dávku, na kterou má nárok spolkový úředník na základě pracovního poměru, který jej váže ke spolkové státní správě. Jedná se přitom o dávku, kterou vyplácí „zaměstnavatel […] zaměstnanci“, jak vyžaduje článek 157 SFEU? V tom tkví podle mého názoru jádro otázky.

47.

Dávka pobíraná zaměstnancem v souvislosti s pracovním poměrem, který jej váže k jeho zaměstnavateli, představuje „odměnu“ ve smyslu článku 157 SFEU pouze tehdy, pokud tím, kdo ji vyplácí, je samotný zaměstnavatel. Jiné dávky, které může zaměstnanec pobírat, a to i v souvislosti se svým pracovním poměrem, tak nespadají pod pojem, kterým se zde zabýváme, a případnou ochranu před diskriminací v souvislosti s nimi je tedy třeba hledat mimo směrnici 2000/78.

48.

To vysvětluje, že pod pojem „odměna“ nemohou spadat všechny dávky sociálního zabezpečení, ale pouze ty, které jsou vedle toho, že představují odměnu „v souvislosti se zaměstnáním“, vypláceny zaměstnavatelem, třebaže prostřednictvím instituce sociálního zabezpečení, to znamená nepřímo.

49.

Jak již záhy rozhodl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. května 1971, Defrenne ( 12 ), systémy sociálního zabezpečení „umožňují pracovníkům využívat zákonného systému, k jehož financování přispívají zaměstnanci, zaměstnavatelé a případně orgány veřejné moci v poměru, který závisí ne tolik na pracovněprávním vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem jako na hlediscích sociální politiky“ (bod 8), takže „část, která připadá na zaměstnavatele pokud jde o financování podobných systémů, nepředstavuje přímou nebo nepřímou platbu zaměstnanci“ (bod 9), a kromě toho „posledně uvedený obvykle bude mít nárok na zákonem stanovené dávky nikoliv z důvodu příspěvku zaměstnavatele, ale z prostého důvodu splnění zákonných požadavků stanovených pro přiznání dávky“ (bod 10).

50.

Skutečnost, že směrnice 2000/78 se „nevztahuje na systémy sociálního zabezpečení a sociální ochrany, jejichž dávky nejsou považovány za odměnu ve smyslu přikládaném tomuto výrazu pro účely použití článku [157 SFEU]“ (třináctý bod odůvodnění), znamená, že vzhledem k tomu, že toto připodobnění je možné pouze, pokud dávku pobíranou zaměstnancem vyplácí jeho zaměstnavatel, je nutné určit, zda systém sociálního zabezpečení je v tomto ohledu financován zaměstnavatelem, zaměstnancem nebo orgánem veřejné moci. A pouze pokud je prokázáno financování ze strany zaměstnavatele a lze učinit závěr, že systém sociálního zabezpečení ve skutečnosti vyplácí dávku, která je nepřímo přičitatelná prvně uvedenému, lze konstatovat, že se jedná o „odměnu“ ve smyslu článku 157 SFEU.

51.

Tento přístup musí platit stejně pro instituce sociálního zabezpečení konkrétně a pro jakýkoliv státní systém financování zaměstnaneckých dávek obecně. A to proto, že pokud je rozhodující skutečnost, že dávku platí v konečném důsledku zaměstnavatel, musí být irelevantní, zda ji platí přímo nebo prostřednictvím jiného; a v posledně uvedeném případě, zda vyplácejícím prostředníkem je soukromá entita nebo veřejná instituce, ať již jakákoliv, zda se jedná o veřejnoprávní subjekt, jaká je jeho právní forma a jaký je režim jeho fungování.

52.

To vyžaduje, aby bylo v každém případě určeno, kdo financuje dávku přiznanou zaměstnanci. Vyjdeme-li od konečného plátce a je-li zjištěno, že jím není zaměstnavatel, je nutné ověřit, zda není pouze prostředníkem zaměstnavatele. Pokud jde o dávky vyplácené veřejnými institucemi obecně nebo institucemi sociálního zabezpečení konkrétně, jde o to určit, zda takové dávky jsou financovány prostřednictvím příspěvků vybíraných od zaměstnavatele nebo zda je financují jiní přispěvatelé, sami zaměstnanci, orgány veřejné moci nebo jedni i druzí v odlišném rozsahu. Vzhledem k různorodosti, kterou lze v tomto ohledu pozorovat mezi členskými státy, je zjevné, že tuto úlohu musí splnit pouze příslušný vnitrostátní soud.

53.

Podle mého názoru kritérium přičitatelnosti financování – spojené s kritériem věcného obsahu dávky a kritériem její pracovněprávní „příčiny“ – může být z důvodu jeho průřezového charakteru užitečnější než kritérium vymezení příjemců dávky nebo větší či menší blízkosti této dávky a jiných rovnocenných dávek v oblasti soukromé pomoci.

54.

To musí ostatně platit stejně pro dávky spočívající ve starobním důchodu i pro dávky, jejichž předmětem je podpora v případě nemoci. Vzhledem k tomu, že se jedná o věcnou dávku vyplácenou v souvislosti se zaměstnáním, rozhoduje pouze to, zda tím, kdo ji financuje, je či není zaměstnavatel. Domnívám se, že výhody tohoto řešení ve smyslu zjednodušení problému kvalifikace dávky jako „odměny“ pro účely článku 157 SFEU jsou nezpochybnitelné ( 13 ).

55.

Pokud jde o případy projednávané v řízeních, v nichž vyvstaly tyto předběžné otázky, z informací poskytnutých Soudnímu dvoru vyplývá, že sporné dávky vycházejí z pracovního poměru, který váže spolkové úředníky ke spolkové státní správě, a jsou financovány přímo ze spolkového rozpočtu, který je v tomto ohledu tvořen veřejnými prostředky odvedenými členským státem jako zaměstnavatelem uvedených spolkových úředníků.

56.

Za tohoto stavu všechno nasvědčuje tomu, že v souladu s úvahami uvedenými v tomto stanovisku je třeba dotčené dávky v tomto případě považovat za „odměnu“ ve smyslu článku 157 SFEU, z čehož vyplývá, že směrnice 2000/78 se vztahuje na vnitrostátní předpisy, které je upravují.

57.

Je věcí vnitrostátního soudu, aby v konečném důsledku ověřil, zda financování uvedených dávek je třeba s ohledem na jejich specifický režim skutečně přičíst členskému státu jako zaměstnavateli úředníků dotčených v původních řízeních.

58.

Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na položenou otázku odpověděl následovně:

„Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, se vztahuje na vnitrostátní předpisy o přiznání podpory úředníkům v případě nemoci, pokud její financování přísluší především státu jako veřejnému zaměstnavateli, což musí ověřit vnitrostátní soud.“