1. 

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů ( 2 ) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES ze dne 23. dubna 2009 ( 3 ).

2. 

Verwaltungsgericht Mainz (Německo) klade Soudnímu dvoru čtyři otázky, jejichž podstatou je zjistit, zda informační povinnost uvedená v čl. 18 odst. 1 nařízení může být omezena právem na ochranu obchodního tajemství.

3. 

V projednávané věci je Soudní dvůr žádán, aby přezkoumal dosah odkazu na ustanovení vyžadující důvěrné nakládání s informacemi, který je učiněn v čl. 18 odst. 4 nařízení a aby se zabýval otázkou, zda je právo na ochranu obchodního tajemství zakotveno v unijním právu, a poté toto právo případně poměřil s požadavky na informace zakotvenými právní úpravou v oblasti životního prostředí.

4. 

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, proč mám zaprvé za to, že se ustanovení, na která odkazuje čl. 18 odst. 4 nařízení, nemohou použít na vztahy mezi osobami podílejícími se na přepravě, zadruhé, že čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení brání právní úpravě členského státu, která z důvodů souvisejících s právem na ochranu obchodního tajemství, omezuje příjemci přístup k informacím o producentovi odpadů uvedeným v bodě 6 dokladu obsaženého v příloze VII uvedeného nařízení, a konečně, že výše uvedená ustanovení jsou v souladu s primárním právem.

5.

Cílem nařízení, které bylo přijato na základě čl. 175 odst. 1 ES, je zavést systém harmonizovaných postupů, jejichž prostřednictvím může být omezen pohyb odpadů, za účelem ochrany životního prostředí.

6.

Nařízení zrušuje a nahrazuje nařízení Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 ( 4 ), kterým byla zrušena směrnice Rady 84/631/EHS ze dne 6. prosince 1984 ( 5 ).

7.

Cílem této nové právní úpravy je zejména začlenit změny provedené v seznamech odpadů, které jsou přílohou Úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, která byla podepsána dne 22. března 1989 v Basileji a jménem Společenství schválena rozhodnutím Rady 93/98/EHS ze dne 1. února 1993 ( 6 ), jakož i obsahu rozhodnutí Rady Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) COM(2001) 107 final o revizi rozhodnutí OECD COM(92) 39 final o kontrole přeshraničního pohybu odpadů určených k využití.

8.

Za tímto účelem nařízení stanoví postupy a kontrolní režimy pro přepravu odpadů v závislosti na kritériích, kterými jsou především druh přepravovaných odpadů, stát vývozu a místo určení a to, zda se jedná o odstranění nebo využití odpadů.

9.

Nařízení konkrétně rozděluje odpady, a tedy i kontrolní postup, který se na ně uplatní, do tří kategorií podle jejich nebezpečnosti. Příloha III nařízení stanoví zelený seznam, který obsahuje odpady považované za odpady, u nichž jsou při jejich přepravě jen zanedbatelná rizika pro lidské zdraví a životní prostředí. Na tyto odpady se v zásadě vztahuje výlučně postup poskytování informací. Příloha IV tohoto nařízení, nadepsaná „Žlutý seznam“, uvádí odpady, které představují riziko pro lidské zdraví a životní prostředí a podléhají přísnějšímu postupu předchozího písemného oznámení a souhlasu. Konečně příloha V uvedeného nařízení obsahuje seznam nejnebezpečnějších odpadů, který není pojmenován, a odpady v něm uvedené podléhají zákazu vývozu.

10.

Článek 3 odst. 2 nařízení stanoví, že přeprava v rámci Evropské unie tranzitem nebo bez tranzitu přes třetí země odpadů uvedených na zeleném seznamu, které jsou určeny k využití ( 7 ), podléhá obecným požadavkům na informace podle článku 18 uvedeného nařízení.

11.

Článek 18 nařízení stanoví:

„1.   Odpady uvedené v čl. 3 odst. 2 a 4, které mají být přepraveny, podléhají těmto procedurálním požadavkům:

3.   Pro účely kontroly, vymáhání, plánování a pro statistické účely mohou členské státy podle svých vnitrostátních právních předpisů požadovat informace uvedené v odstavci 1 o přepravách, na které se vztahuje tento článek.

4.   S informacemi uvedenými v odstavci 1 se nakládá jako s důvěrnými, pokud je to vyžadováno právními předpisy Společenství a vnitrostátními právními předpisy.“

12.

Příloha VII nařízení, na kterou odkazuje článek 18 tohoto nařízení, uvádí informace, které musí doprovázet přepravu odpadů, a mimo jiné v bodě 6 stanoví, že u původce odpadů (prvotní původce, nový původce nebo osoba, která odpad sbírá) musí být uvedeny jeho název, adresa, kontaktní osoba, telefonní číslo, číslo faxu a jeho e-mail.

13.

Na základě ustanovení svého článku 12 týkajícího se svobodného výkonu podnikatelské nebo výdělečné činnosti a svého článku 14 týkajícího se práva na vlastnictví ukládá Základní zákon Spolkové republiky Německo (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland) důvěrné nakládání s informacemi týkajícími se obchodního tajemství. Podle judikatury jsou dodavatelské zdroje podniku obchodním tajemstvím, na které se vztahuje ochrana základních práv.

14.

Článek 5 odst. 1 zákona, kterým se provádí nařízení č. 1013/2006 a Basilejská úmluva ze dne 22. března 1989 o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování ( 8 ) ze dne 19. července 2007 ( 9 ) stanoví, při přepravě, na kterou se vztahuje článek 18 nařízení ve spojení také s čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 3, čl. 42 odst. 1, čl. 44 odst. 1, článkem 45, čl. 46 odst. 1, články 47 nebo 48 nařízení, musí osoba, která přepravu zařizuje, co nejúplněji vyplnit formulář uvedený v příloze VII tohoto nařízení.

15.

Ve sporu v původním řízení proti sobě stojí Interseroh Scrap and Metals Trading GmbH (dále jen „Interseroh“), která se specializuje na obchodování s ocelovým a kovovým šrotem a Sonderabfall-Management-Gesellschaft Rheinland-Pfalz mbH (SAM), který je spolkovou zemí Porýní-Falc pověřen dozorem nad pohybem zvláštních odpadů.

16.

Interseroh jakožto zprostředkující obchodník nakupuje odpady, které spadají do zeleného seznamu od původce nebo osoby, která odpad sbírá, poté je Interseroh prodává ocelárnám, slévárnám a kovohutím, a původce nebo osoba, která odpad sbírá, dodává zboží přímo příjemci.

17.

V rámci této obchodní praxe dochází k uzavření dvou různých smluv: jedna je uzavřena mezi zprostředkujícím obchodníkem a původcem odpadů a druhá mezi tímto zprostředkujícím obchodníkem a příjemcem.

18.

Podle ustanovení čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení je Interseroh povinna uvést na dokladu obsaženém v příloze VII tohoto nařízení různé informace umožňující identifikaci původce odpadů.

19.

Interseroh má za to, že tato povinnost ji nutí prozradit informace o dodavatelských zdrojích, které jsou součástí obchodního tajemství, což má podle ní za následek, že její zákazníci mohou uzavřít smlouvu přímo s původcem odpadů, a tím ji vyloučit z trhu využívání odpadů.

20.

Tato společnost se proto rozhodla v bodě 6 dokladu obsaženého v příloze VII nařízení označit sebe samotnou za původce odpadů nebo za osobu, která odpad sbírá, nebo tuto kolonku nevyplnit, a skutečná totožnost původce odpadů nebo osoby, která odpad sbírá, přitom každopádně vyplývá z dodacích a vážních listů, které musí přepravu rovněž doprovázet.

21.

Poté, co jí SAM na základě kontroly provedené dne 7. května 2009 uložil pokutu, podala společnost Interseroh k Verwaltungsgericht Mainz žalobu znějící na určení toho, že jakožto zprostředkující obchodník není povinna odkrýt svému zákazníkovi totožnost původce odpadů.

22.

Verwaltungsgericht Minden se rozhodl přerušit řízení a položit Soudní dvoru následující předběžné otázky:

23.

Mám za to, že před podáním odpovědí na položené otázky je užitečné ozřejmit právní okolnosti uvedené předkládajícím soudem, jakož i povahu právních problémů, o jejichž objasnění tento soud žádá.

24.

Vnitrostátní soud vysvětluje, že i když ustanovení německých právních předpisů upravujících přepravu odpadů nevyžadují důvěrné nakládání s informacemi týkajícími se původce nebo osoby, která odpad sbírá, ukládá jej naopak Základní zákon Spolkové republiky Německo na základě ustanovení svého článku 12 ve spojení s článkem 14, jelikož je obecně připuštěno, že dodavatelské zdroje podniku jsou součástí obchodního tajemství, na které se vztahuje ochrana základních práv. Tento výklad zákona popsaný vnitrostátním soudem budu považovat za nesporný.

25.

Předkládající soud má za to, že je třeba vyjít z předpokladu, že čl. 18 odst. 4 nařízení povoluje důvěrné nakládání s informacemi uvedenými v čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení pouze pod podmínkou, že toto důvěrné nakládání vyžadují unijní právní předpisy a zároveň vnitrostátní právní předpisy. Tuto analýzu opírá o srovnání tohoto čl. 18 odst. 4 v anglické a francouzské verzi s článkem 21 nařízení, který odkazuje na „vnitrostátní“ právní předpisy „nebo“ právní předpisy „Společenství“.

26.

Předkládající soud, který považuje za prokázanou skutečnost, že německé vnitrostátní právní předpisy vyžadují důvěrné nakládání s informacemi týkajícími se dodavatelských zdrojů, má za to, že je třeba zjistit, zda takové důvěrné nakládání vyžadují i unijní právní předpisy.

27.

V důsledku toho si klade otázku ohledně rozsahu ochrany obchodního tajemství, kterou povoluje čl. 18 odst. 4 nařízení, a ohledně obsahu a případného použití pravidel primárního práva pro účely řešení sporu v původním řízení.

28.

Jinými slovy, Verwaltungsgericht Mainz si klade otázku, zda samotný čl. 18 odst. 4 nařízení obsahuje omezení povinnosti sdělit příjemci odpadů informace uvedené v čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení, a v případě, že tomu tak není, zda takové omezení vyplývá z primárního práva a obecných zásad unijního práva.

29.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pouze vnitrostátní soud je příslušný k tomu, aby vymezil předmět otázek, které zamýšlí podat. Je totiž věcí pouze vnitrostátních soudů, které spor projednávají a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru ( 10 ).

30.

Mám za to, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že i když je formálně předmětem otázek výklad čl. 18 odst. 1 a 4 nařízení, vyjadřuje Verwaltungsgericht Mainz nutně své pochybnosti ohledně platnosti tohoto ustanovení, když se v druhé otázce zabývá vlivem primárního práva na rozsah povinnosti stanovené v čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení, takže předmět otázky vyžaduje provedení posouzení platnosti.

31.

Navrhuji Soudnímu dvoru, aby přezkum projednávané věci začal přezkumem první, třetí a čtvrté otázky, které se týkají výkladu ustanovení čl. 18 odst. 4 nařízení a na něž navrhuji jednu odpověď. Poté se budu zabývat druhou otázkou, která se týká slučitelnosti čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení s právem na ochranu obchodního tajemství, a jež tedy nepřímo implikuje posouzení platnosti. Toto pořadí přezkumu otázek je podle mého názoru odůvodněno skutečností, že posouzení platnosti aktu nutně implikuje jeho předchozí výklad.

32.

První, třetí a čtvrtou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby se vyslovil k působnosti čl. 18 odst. 4 nařízení, který stanoví, že s informacemi uvedenými v odstavci 1 tohoto článku se nakládá jako s důvěrnými, „pokud je to vyžadováno právními předpisy Společenství a vnitrostátními právními předpisy“ ( 11 ).

33.

Předpokládá tedy, že čl. 18 odst. 4 nařízení je třeba považovat za ustanovení, které zakládá povinnosti, jehož působnost je třeba upřesnit za účelem určení toho, zda se týká pouze třetích osob nebo rovněž osob, které se podílejí na přepravě odpadů.

34.

Belgická, rakouská a portugalská vláda, které vycházejí z tohoto předpokladu, spojují tento odstavec 4 s odstavcem 3 téhož článku, v důsledku čehož mají za to, že právními předpisy, na které odkazuje uvedený odstavec 4, jsou pouze ty právní předpisy, které jsou použitelné na orgány, jež vyžadují informace pro účely kontroly, vymáhání, plánování a pro statistické účely. Odkaz na tyto právní předpisy se tedy podle nich může vztahovat pouze k ustanovením týkajícím se důvěrného nakládání s informacemi příslušnými orgány dotyčných členských států.

35.

Interseroh, která se opírá o znění čl. 18 odst. 4 nařízení, o skutečnost, že představuje samostatný odstavec v rámci tohoto článku a o jeho cíl, kterým je zaručit obchodní tajemství, naopak tvrdí, že povinnost důvěrného nakládání s informacemi se vztahuje také na osoby, které se podílejí na přepravě.

36.

Evropská komise, která zastává postoj pohybující se mezi těmito dvěma přístupy, má za to, že povinnost důvěrnosti se vztahuje nejen na příslušné orgány dotyčných členských států, ale také na podniky, které se podílejí na přepravě odpadů, avšak pouze pokud jde o jejich vztahy s třetími osobami; tyto podniky si přitom mezi sebou mohou smluvně upravit účinky nepovoleného sdělení informací.

37.

Než navrhnu odpověď, považuji za užitečné uvést dvě okolnosti upřesňující smysl čl. 18 odst. 4 nařízení.

38.

Zaprvé je důležité poznamenat, že toto ustanovení samo o sobě nezakládá žádnou povinnost důvěrnosti, jejíž rozsah by bylo třeba určit.

39.

Tato povinnost – byť poněkud jinak formulovaná, jelikož odkazovala pouze na vnitrostátní právní předpisy – již byla obsažena v nařízení č. 259/93, jehož čl. 11 odst. 2 stanovil, že s informacemi doprovázejícími přepravu odpadů „se nakládá v souladu se stávajícími vnitrostátními právními předpisy jako s důvěrnými“.

40.

Je třeba poznamenat, že čl. 18 odst. 4 nařízení stejně jako čl. 11 odst. 2 nařízení č. 259/93, který jím byl nahrazen, sám o sobě nezakládá žádnou povinnost důvěrnosti, ale v případě důvěrného nakládání s informacemi shromážděnými na základě odstavce 1 se omezuje na to, že odkazuje na použití ustanovení platného unijního a vnitrostátního práva v dané oblasti. Důvěrné nakládání s informacemi je tedy pojato jako výjimka podléhající použití zvláštní právní úpravy.

41.

Zadruhé se nedomnívá, že z použití souřadicí spojky „a“ lze vyvodit, že důvěrné nakládání musí být stanoveno jak unijními právními předpisy, tak vnitrostátními právními předpisy.

42.

Je pravda, že pro posouzení čl. 18 odst. 4 nařízení může být užitečné jeho srovnávání s článkem 21 tohoto nařízení týkající se zpřístupnění oznámení veřejnosti, jenž stanoví, že příslušné orgány místa odeslání nebo místa určení mohou vhodným způsobem, např. prostřednictvím internetu, zpřístupnit veřejnosti informace týkající se oznámení přepravy, kterou povolily, „pokud takové informace nejsou podle vnitrostátních právních předpisů nebo[ ( 12 )] právních předpisů Společenství důvěrné“. Oba druhy právních předpisů jsou tedy v tomto článku jasně uvedeny jako alternativní vzhledem k použití spojky „nebo“, zatímco čl. 18 odst. 4 nařízení používá spojku „a“.

43.

Spojka „a“ může mít však z jazykového hlediska buď kumulativní, nebo rozdělovací smysl a musí být vykládána v kontextu, v němž je použita ( 13 ). Článek 19 odst. 6 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Komise o přepravě odpadů ( 14 ) byl formulován odlišně, neboť stanovil, že s informacemi uvedenými v jeho odstavci 1 musí být nakládáno jako s důvěrnými informacemi „v souladu s právními předpisy Společenství a vnitrostátními právními předpisy“. S ohledem na cíl sledovaný čl. 18 odst. 4 nařízení mám za to, že spojka „a“ nemá být vykládána tak, že ukládá dvojí požadavek. Podle mého názoru stačí, že vnitrostátní právní předpisy vyžadují důvěrné nakládání s informací, ale je samozřejmě nezbytné, aby tyto vnitrostátní právní předpisy byly v souladu s unijním právem a aby byly kryty odkazem učiněným v tomto čl. 18 odst. 4.

44.

Je tedy třeba důkladněji přezkoumat rozsah výhrady použití vnitrostátních právních předpisů a unijních právních předpisů, která je uvedena v tomto článku.

45.

Při tomto přezkumu musí být zohledněna skutečnost, že právo na důvěrnost není prohlášeno za zásadu, ale naopak je uvedeno jako výjimka, již je třeba vykládat striktně.

46.

Výkladové pravidlo, které navrhuji použít, je v souladu s judikaturou Soudního dvora, který měl ve svém rozsudku ze dne 26. června 2003, Komise v. Francie ( 15 ) za to, že francouzský zákon byl příliš obecný, když umožňoval odepřít zveřejnění informace z důvodu, že toto zveřejnění by „obecně“ ohrozilo „tajemství chráněné zákonem“. Toto pravidlo vyžaduje, aby se v každém konkrétním případě poměřil veřejný zájem, kterému zveřejnění slouží, oproti zájmu, kterému slouží odmítnutí ( 16 ).

47.

Otázka působnosti čl. 18 odst. 4 nařízení se dělí na dvě podotázky.

48.

První podotázkou je, zda předpisy, na které odkazuje čl. 18 odst. 4 nařízení, mohou omezit povinnost uvést jméno původce odpadů v bodě 6 dokladu obsaženého v příloze VII tohoto nařízení.

49.

Druhou podotázkou je, zda tyto předpisy v případě záporné odpovědi na tuto první podotázku mohou odůvodnit, že informace o původci, která je uvedena na dokladu obsaženém v příloze, nebude příjemci odpadů sdělena.

50.

Mohu myslím tvrdit, že z ustanovení článku 18 nařízení vyplývá, že odstavec 4 tohoto článku nestanoví žádnou odchylku od povinnosti uvedené v odstavci 1 zmíněného článku. Tato dvě ustanovení totiž nemají stejný předmět, neboť jedno ukládá sdělení informace, zatímco předmětem druhého je upřesnění způsobu nakládání s touto informací. Jinými slovy lze čl. 18 odst. 4 nařízení použít pouze tehdy, pokud informace předtím byly uvedeny v dokladu obsaženém v příloze VII tohoto nařízení v souladu s ustanovením odstavce 1 tohoto článku.

51.

Tento výklad vyplývá ze samotného znění čl. 18 odst. 1 a 4 nařízení.

52.

Tento výklad odpovídá rovněž obecné struktuře mechanismu zavedeného tímto nařízením, která vylučuje jakoukoliv výjimku z informační povinnosti týkající se původce odpadů nebo osoby, která odpad sbírá, pokud je osoba, která přepravu zařizuje, zprostředkujícím obchodníkem. Poznámka pod čarou 3 přílohy VII nařízení tak výslovně uvádí, že není-li osoba, která přepravu zařizuje, původcem odpadů nebo osobou, která odpad sbírá, je také nutné poskytnout informace o původci nebo osobě, která odpad sbírá. Toto upřesnění by pozbylo smyslu, kdyby čl. 18 odst. 4 tohoto nařízení měl být vykládán jako ustanovení, které zprostředkujícímu obchodníkovi povoluje, aby neuvedl údaje o původci odpadů nebo o osobě, která odpad sbírá. Co se týče výslovně obchodního modelu, na němž je založena činnost Interseroh, nepovoluje nařízení v tomto konkrétním případě žádnou výjimku.

53.

S ohledem na výše uvedené úvahy tedy navrhuji učinit závěr, že čl. 18 odst. 4 nařízení nepovoluje žádnou výjimku z povinnosti, která je stanovena v čl. 18 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení a jež ukládá osobě, která zařizuje přepravu, aby zajistila, že odpad bude doprovázen dokladem obsaženým v příloze VII uvedeného nařízení.

54.

V důsledku toho mám za to, že takový zprostředkující obchodník, jako je v projednávaném případě Interseroh, se nemůže zprostit povinnosti uvést v bodě 6 tohoto dokladu název původce odpadů nebo osoby, která odpad sbírá, a údaje o nich, mimo jiné pod záminkou, že tytéž informace jsou uvedeny na jiných dokladech, jako jsou dodací a vážní listy.

55.

Zbývá tedy určit, zda čl. 18 odst. 4 nařízení umožňuje použití předpisů, které aniž osobu, která přepravu zařizuje, zprostí povinnosti vyplnit bod 6 uvedeného dokladu, omezují, zejména z důvodů vyplývajících z ochrany tajemství týkajícího se dodavatelských zdrojů, sdělování těchto informací příjemci odpadů.

56.

Mám za to, že čl. 18 odst. 4 nařízení nelze vykládat ani restriktivně, jak činí belgická, rakouská a portugalská vláda, ani extenzivně, jak navrhuje Interseroh. Myslím, že z následujících důvodů je třeba přijmout výklad vydávající se střední cestou navrhovaný Komisí.

57.

Je nesporné, že toto ustanovení patrně odkazuje především na předpisy unijního práva nebo vnitrostátní předpisy, které umožňují členským státům odchýlit se od zásady svobodného přístupu k informacím o životním prostředí zakotvené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 ( 17 ).

58.

Tento výklad podporuje dvacátý třetí bod odůvodnění nařízení, který uvádí, že členské státy by měly zajistit, aby příslušné orgány v souladu s úmluvou o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí uzavřenou dne 25. června 1998 a jménem Evropského společenství, schválenou rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 ( 18 ), vhodným způsobem zveřejnily informace o oznámení přepravy, „pokud takové informace nejsou podle vnitrostátních právních předpisů nebo právních předpisů Společenství důvěrné“.

59.

Směrnice 2003/4/ES, jejímž cílem je právě uvést ustanovení unijního práva do souladu s touto úmluvou, ve svém čl. 4 odst. 2 písm. d) stanoví, že členské státy mohou rozhodnout o odmítnutí žádosti o informace o životním prostředí v případě, že by zveřejnění informací mělo nepříznivý vliv na „důvěrnost obchodních a průmyslových informací, pokud ji stanovují vnitrostátní právní předpisy nebo právní předpisy Společenství pro ochranu oprávněných hospodářských zájmů, včetně veřejného zájmu zachovat statistickou důvěrnost a daňové tajemství“.

60.

Na základě porovnání těchto jednotlivých ustanovení mám spolu s belgickou, rakouskou a portugalskou vládou za to, že čl. 18 odst. 4 nařízení odkazuje na předpisy, jež se odchylují od zásady práva na přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí, které mají k dispozici veřejnoprávní orgány.

61.

Ostatně podle zprávy Komise ze dne 12. dubna 2011 ( 19 ) týkající se zejména použití článku 18 a přílohy VII nařízení se toto pojetí jeví jako pojetí, které orgány pověřené členskými státy k provedení nařízení zastávají nejčastěji.

62.

Mám však za to, že odkaz učiněný v tomto článku má nutně širší rozsah. Je totiž třeba konstatovat, že odstavec 4 uvedeného článku je formulován obecně a je nezávislý na odstavci 3 téhož článku, který stanoví sdělení informací orgánům členských států, a je od něj odlišný. Mám za to, že obě tyto okolnosti, které spočívají jak na formulaci čl. 18 odst. 4 nařízení, tak na jeho umístění v rámci tohoto článku, umožňují vyloučit jakýkoliv příliš restriktivní výklad.

63.

Mám tedy za to, že předpisy, na které odkazuje čl. 18 odst. 4 nařízení, lze použít na všechny osoby, které mohou mít k dispozici informace uvedené v čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení, čili nejen na orgány místa odeslání a místa určení, ale rovněž na všechny fyzické nebo právnické osoby podílející se na přepravě odpadů.

64.

Článek 18 odst. 4 nařízení se však podle mého názoru použije na osoby podílející se na přepravě výlučně tehdy, jedná-li se o jejich vztahy s třetími osobami, a nikoliv o vztahy mezi nimi, takže toto ustanovení obchodníkovi nemůže povolit, aby příjemci zatajil informace. Ve prospěch tohoto výkladu hovoří dvě série okolností.

65.

První spočívá na obecné struktuře nařízení, jehož několik ustanovení je podle mého názoru neslučitelných s možností obchodníka zatajit příjemci informace o totožnosti původce odpadů.

66.

Nařízení stanoví použití jednotného dokladu, jehož obsah upravuje ve své příloze VII a neobsahuje žádné alternativní ustanovení, které by povolovalo použití dvou různých formulářů, z nichž by jeden byl určen kontrolnímu orgánu a druhý příjemci ( 20 ), nebo kódu, který by mohl dešifrovat pouze kontrolní orgán. Chtěl bych v tomto ohledu upřesnit, že oproti tvrzení belgické vlády mám za to, že čl. 26 odst. 3 nařízení, který se omezuje na úpravu možnosti vyhotovit doklad obsažený v příloze VII tohoto nařízení v elektronické podobě, pokud jej lze během přepravy kdykoliv učinit čitelnými, nijak neumožňuje utajit údaje o původci odpadů. Rovněž si nemyslím, že úlohou Soudního dvora je nahradit unijního zákonodárce tím, že sám stanoví mechanismy umožňující zabránit prozrazení totožnosti původce odpadů jejich příjemci.

67.

Článek 18 odst. 1 písm. b) nařízení navíc stanoví, že doklad obsažený v příloze VII po převzetí daného odpadu podepíše zařízení k využití odpadů nebo laboratoř a příjemce, zatímco čl. 20 odst. 2 nařízení uvádí, že informace poskytnuté podle čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení mimo jiné uchovává příjemce a zařízení, které přijímá odpad, po dobu nejméně tří let ode dne zahájení přepravy. Osoba, která doklad podepíše a uchovává, čili příjemce, nemůže obdržet jeho neúplné znění.

68.

Druhá série okolností souvisí s užitečným účinkem nařízení.

69.

Zaprvé nařízení členským státům ukládá odpovědnost za použití kontrolních opatření týkajících se přepravy odpadů a uvádí, že tato opatření zahrnují namátkové kontroly, které mohou být prováděny nejen na místě vzniku, u původce, držitele nebo oznamovatele, ale také na místě určení za účasti příjemce nebo zařízení. Tyto kontroly vedle fyzické kontroly odpadů zahrnují prohlídku dokladů a potvrzení totožnosti osob podílejících se na přepravě.

70.

Z těchto ustanovení vyplývá, že orgány státu určení musí mít možnost provést kontroly na místě doručení odpadů. Účinnost těchto kontrol předpokládá, že tyto orgány mohou mít u příjemce přístup k jednotnému dokladu, jehož jednotlivé kolonky obsahující informace, byly zcela vyplněny.

71.

Navíc je třeba uvést, že nařízení v souladu s veškerou právní úpravou v oblasti životního prostředí ukládá zvláštní odpovědnost původci odpadů, jehož totožnost proto ukazuje jako základní informace.

72.

Článek 49 odst. 1 nařízení stanoví, že původce odpadů musí podniknout všechny nezbytné kroky pro zajištění toho, že je s jím přepravovanými odpady během celé doby přepravy a během jejich využívání a odstraňování nakládáno tak, aby nebylo ohroženo lidské zdraví, a způsobem šetrným k životnímu prostředí. Odpovědnost původce odpadů tedy končí až ve chvíli, kdy jsou ukončeny všechny tyto činnosti.

73.

Ačkoliv Interseroh tvrdí opak, odpovědnost osoby, která přepravu odpadů zařizuje, nevylučuje odpovědnost původce odpadů. I když v případě nedovolené přepravy má odpovědnost převzít odpady zpět především osoba, která přepravu zařizuje ( 21 ), nic to nemění na tom, že nařízení, které ukládá povinnost převzít odpady zpět a nést náklady s tím související na základě řetězového mechanismu, který začíná oznamovatelem, pokračuje „jinými fyzickými nebo právnickými osobami“ a končí příslušným orgánem místa odeslání, umožňuje uložení odpovědnosti původci odpadů v případě, že nelze dohnat k odpovědnosti osobu, která přepravu zařizuje ( 22 ). Aby bylo zajištěno, že žádný odpad nebude opuštěn, a aby existovala osoba, která uhradí náklady v případě, že současný držitel odpadů bude v platební neschopnosti, tedy právní předpisy v oblasti životního prostředí v zásadě nevylučují odpovědnost prvotního původce, i když tento již odpady nedrží ( 23 ).

74.

Dojde-li k odhalení nedovolené přepravy, kterou nelze přičítat příjemci, a osobu, která přepravu zařizuje, nelze dohnat k odpovědnosti, například proto, že tato osoba je v platební neschopnosti nebo je zrušena, musí mít tedy příslušné orgány možnost obrátit se na příjemce nebo zařízení k využití odpadů, aby zjistily totožnost původce za účelem případného uplatnění jeho odpovědnosti nebo uložení mu úhrady nákladů za vrácení odpadů.

75.

Z těchto důvodů je třeba mít za to, že:

76.

Svou druhou otázkou, která se týká vlivu primárního práva, se předkládající soud nepřímo táže, zda je povinnost uvedená v čl. 18 odst. 1 nařízení slučitelná s požadavky na ochranu obchodního tajemství, které vyplývají z tohoto práva a obecných zásad unijního práva.

77.

Za těchto podmínek je třeba ověřit, zda dodržení základních práv brání výkladu nařízení, který byl formulován v bodě 75 tohoto stanoviska.

78.

Tato otázka si žádá, aby bylo zjištěno, zda se na obchodní tajemství vztahuje ochrana zakotvená v unijním právu, případně jaká je míra této ochrany.

79.

Lze odpovědět, že právo na ochranu obchodního tajemství je zásadou unijního práva.

80.

Toto právo je zakotveno v Listině základních práv Evropské unie, která je činí součástí práva na řádnou správu. Podle čl. 41 odst. 2 této Listiny právo na řádnou správu zahrnuje „právo každého na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství“. Uvedené právo je upraveno také v článku 339 SFEU, který členům unijních orgánů ukládá povinnost „nevyzrazovat takové informace, jaké jsou profesním tajemstvím, zejména údaje o podnicích, o jejich obchodních stycích nebo struktuře jejich nákladů“.

81.

Ve své judikatuře Soudní dvůr několikrát odkázal na právo na ochranu obchodního tajemství, kterou stanovil jako obecnou zásadu.

82.

V rozsudku ze dne 24. června 1989, AKZO Chemie a AKZO Chemie UK v. Komise ( 24 ), Soudní dvůr sice uvedl, že ustanovení použitelná v daném případě se týkají zvláštních případů, rozhodl však, že jsou výrazem obecné zásady, která se použije v průběhu správního řízení ( 25 ). Ve svém rozsudku ze dne 19. května 1994, SEP v. Komise ( 26 ) Soudní dvůr znovu potvrdil „obecn[ou] zásad[u] práva podniků na ochranu jejich obchodního tajemství“ ( 27 ).

83.

Vzhledem k tomu, že ochrana obchodního tajemství byla přímo zakotvena jako obecná zásada, nemyslím si, že je nutné zjišťovat, zda musí být chráněna jako součást práva na vlastnictví nebo práva na svobodný výkon ekonomické činnosti.

84.

Tato zásada každopádně nemá povahu absolutní výsady a musí být posuzována ve vztahu ke své úloze ve společnosti. Proto může být omezena za podmínky, že toto omezení je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu, je způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

85.

Soudní dvůr tak ve svém výše uvedeném rozsudku Varec musel poměřovat právo subjektů na ochranu jejich důvěrných informací a obchodního tajemství s právem na přístup k informacím týkajícím se řízení o zadávání veřejných zakázek ( 28 ).

86.

Poměřování zájmů, které je třeba provést, musí podle mého názoru zohlednit skutečnost, že podle čl. 191 odst. 2 SFEU je politika Unie v oblasti životního prostředí zaměřena na vysokou úroveň ochrany. Tato politika je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě znečišťovatel platí. Podle článku 11 SFEU ostatně „[p]ožadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Společenství, zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje“.

87.

Skutečnosti, které jsou při poměřování ochrany životního prostředí s právem na obchodní tajemství rozhodující, je podle mého názoru třeba hledat v míře, kterou dotčená informace přispívá k ochraně životního prostředí na jedné straně, a v míře závažnosti zásahu do obchodního tajemství vyplývajícího z prozrazení této informace na straně druhé.

88.

Povinnost obchodníka prozradit totožnost původce odpadů splňuje cíl spočívající v obecném zájmu na ochraně životního prostředí.

89.

Jak uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 8. září 2009, Komise v. Parlament a Rada ( 29 ), obecně toto nařízení jak svým cílem, tak svým obsahem, sleduje především ochranu lidského zdraví a životního prostředí před potenciálně škodlivými účinky přeshraniční přepravy odpadů ( 30 ).

90.

Jestliže postup předchozího písemného oznámení a souhlasu, který stanoví nařízení pro nebezpečné odpady, představuje typický nástroj politiky v oblasti životního prostředí ( 31 ), pak tento cíl naplňuje i postup poskytování informací stanovený pro odpady spadající do zeleného seznamu. Soudní dvůr tak uvedl, že „skutečnost, že […] nařízení se použije na odpady, které nejsou nebezpečné a na odpady určené k využití, nepropůjčuje nařízení obchodní charakter či neoslabuje jeho ekologický rozměr, neboť jakýkoliv druh odpadu je pro životní prostředí neodmyslitelně škodlivý [ ( 32 )]“ ( 33 ).

91.

Bez ohledu na stupeň jejich nebezpečnosti nemohou být odpady považovány za běžné zboží. Na jejich pohyb se vztahuje režim „kontrolované svobody“ ( 34 ), jelikož jejich pohybu nutně překážejí kategorické požadavky na ochranu životního prostředí.

92.

Ukazuje se, že povinnost uvést údaje na dokladu předaném příjemci odpadů je k dosažení tohoto cíle nutná.

93.

Tato povinnost představuje dvojí záruku: pro kontrolní orgány záruku účinnosti a pro příjemce, kterým je svěřeno využívání odpadů, záruku bezpečnosti.

94.

Účinnost kontrol odpadů v průběhu jejich přepravy nebo po jejich doručení na místo určení totiž předpokládá, že orgány státu pro tranzit nebo státu určení mohou po nahlédnutí do dokladu, který doprovází odpady, okamžitě zjistit totožnost původce, aniž jsou povinny obrátit se na osobu, která přepravu zařizuje a jež se podle čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení nachází ve státě odeslání. Jak uvádí belgická vláda, tato informace je kritériem, které umožňuje posoudit nutnost provedení fyzické kontroly, která je nutně dlouhá a nákladná, neboť vyžaduje zastavení přepravy zboží. Nutnost obrátit se na obchodníka za účelem zjištění totožnosti původce odpadů by tedy zpomalila kontrolní postupy a měla by proto vážné nepříznivé důsledky pro takové obory činností, jako je například námořní přeprava, které se řídí zásadou „právě včas“ a jež pracují metodou, podle níž se zboží dodává přesně v okamžiku, kdy jej výrobní proces potřebuje.

95.

Je třeba zdůraznit, že i když jsou odpady spadající do zeleného seznamu považovány za odpady, které představují minimální riziko pro životní prostředí a lidské zdraví, cílem informační povinnosti stanovené v čl. 18 odst. 1 nařízení je předcházet riziku obejití postupu předchozího písemného oznámení a souhlasu, který je stanoven pro nebezpečné odpady. Proto je třeba, aby orgány členských států mohly vykonávat nepřetržitý dozor nad pohybem odpadů, od jejich vzniku až po jejich konečné využití za tím účelem, aby mohly ověřit, že tyto odpady skutečně spadají do zeleného seznamu, nebo když tomu tak je, že nebyly smíchány s jinými materiály v rozsahu, který by ztěžoval jejich využití způsobem šetrným k životnímu prostředí.

96.

K bezpečnosti nakládání s odpady rakouská vláda správně zdůrazňuje, že příjemce a kontrolní orgány se mohou na základě informace o povaze a složení odpadů ujistit, že s odpady může být nakládáno způsobem šetrným k životnímu prostředí. Uvedení původce odpadů může být samo o sobě základní indicií, prokáže-li se například, že původce zpravidla vytváří nebezpečné odpady. Mají-li ostatně zařízení k využití odpadů nebo kontrolní orgány státu určení za to, že nemají dostatečné informace, mohou jej požádat o dodatečné informace.

97.

Údaj o totožnosti původce odpadů je tedy nezbytnou informací pro příjemce odpadů, kterému nemůže být odepřeno její poskytnutí v případě, kdy se za účelem zařízení přepravy odpadů obrátí na obchodníka.

98.

Mám za to, že zásah do práva na ochranu údajů, na něž se vztahuje obchodní tajemství, který z toho může vyplynout, je omezený.

99.

Sdílím názor Komise, která uvádí, že osoby podílející se na přepravě mohou vztahy mezi sebou s určitými výhradami smluvně upravit, aby zmírnily nepříznivé důsledky, které mohou vyplynout ze skutečnosti, že příjemce použije informace o totožnosti původce odpadů k jiným účelům než k těm, které jsou stanoveny v nařízení.

100.

Dále si kladu otázku ohledně újmy, která by byla způsobena obchodníkům v důsledku prozrazení totožnosti původců odpadů a její závažností. Informace poskytnuté v průběhu písemného řízení a jednání neumožňují o tomto aspektu s přesností pojednat.

101.

Z těchto úvah vyplývá, že informační režim, který zavedlo nařízení pro odpady spadající do zeleného seznamu, je přiměřený.

102.

Docházím tedy k závěru, že z přezkumu druhé otázky nevyplynula okolnost, která by mohla mít vliv na platnost čl. 18 odst. 1 a 4 nařízení, jak jej navrhuji vykládat.

103.

Z výše uvedených důvodů navrhují Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Verwaltungsgericht Mainz odpověděl takto: