Věc C-442/10

Churchill Insurance Company Limited

v.

Benjamin Wilkinson

a

Tracy Evans

v.

Equity Claims Limited

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division))

„Povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – Směrnice 84/5/EHS – Článek 1 odst. 4 a čl. 2 odst.1 – Třetí osoba poškozená nehodou – Výslovné či nepřímé oprávnění k řízení vozidla – Směrnice 90/232/EHS – Článek 1 první pododstavec – Směrnice 2009/103/ES – Článek 10, čl. 12 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 – Osoba poškozená dopravní nehodou, která byla cestujícím ve vozidle, pro jehož řízení je pojištěna – Vozidlo řízené nepojištěným řidičem – Pojištěná poškozená osoba, která není vyloučena z pojistného plnění“

Shrnutí rozsudku

Sbližování právních předpisů – Pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – Rozsah pojistného krytí poskytnutého z povinného pojištění ve prospěch třetích osob – Ustanovení o vyloučení – Nehoda zaviněná nepojištěným řidičem

(Směrnice Rady 72/166, směrnice Rady 84/5, čl. 2 odst. 1, a směrnice Rady 90/232, čl. 1 první pododstavec)

Článek 1 první pododstavec třetí směrnice 90/232 a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice 84/5 je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž důsledkem by bylo automatické vyloučení povinnosti pojistitele odškodnit osobu poškozenou dopravní nehodou, jestliže byla tato nehoda zaviněna řidičem nepojištěným v předmětné pojistné smlouvě a jestliže byla tato poškozená osoba, která byla cestujícím ve vozidle v okamžiku nehody, pojištěna pro řízení daného vozidla a dovolila tomuto řidiči toto vozidlo řídit.

Tento výklad se neliší v závislosti na tom, zda pojištěný poškozený věděl, že osoba, které dovolil řídit vozidlo, k tomu nebyla pojištěna, či zda se domníval, že pojištěna je, či zda se touto otázkou zabýval.

Pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel stanovené v čl. 3 odst. 1 první směrnice 72/166 o sbližování právních předpisů členských států týkajících pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel se totiž musí vztahovat na všechny poškozené kromě řidiče vozidla, které způsobilo nehodu, pokud se neuplatní některá z výjimek výslovně stanovených v první, druhé nebo třetí směrnici.

(viz body 44, 46, 50, výrok 1–2)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

1. prosince 2011(*)

„Povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – Směrnice 84/5/EHS – Článek 1 odst. 4 a čl. 2 odst.1 – Třetí osoba poškozená nehodou – Výslovné či nepřímé oprávnění k řízení vozidla – Směrnice 90/232/EHS – Článek 1 první pododstavec – Směrnice 2009/103/ES – Článek 10, čl. 12 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 – Osoba poškozená dopravní nehodou, která byla cestujícím ve vozidle, pro jehož řízení je pojištěna – Vozidlo řízené nepojištěným řidičem – Pojištěná poškozená osoba, která není vyloučena z pojistného plnění“

Ve věci C‑442/10,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) (Spojené království) ze dne 26. srpna 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 13. září 2010, v řízení

Churchill Insurance Company Limited,

proti

Benjaminu Wilkinsonovi,

a

Tracy Evans,

proti

Equity Claims Limited,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, A. Prechal, L. Bay Larsen, C. Toader a E. Jarašiūnas (zpravodaj), soudci,

generální advokát: P. Mengozzi,

vedoucí soudní kanceláře: R. Şereş, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. července 2011,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Churchill Insurance Company Limited F. Randolphem, barrister, a S. Worthingtonem, QC,

–        za B. Wilkinsona C. Quigleyem a S. Grimem, QC,

–        za T. Evans G. Woodem a C. Quigleyem, QC,

–        za Equity Claims Limited W. R. O. Hunterem, QC, pověřeným J. Herzog, solicitor,

–        za vládu Spojeného království L. Seeboruthem, jako zmocněncem,

–        za Evropskou komisi K.-P. Wojcikem a N. Yerrell, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. září 2011,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. L 263, s. 11).

2        Tato žádost byla podána v rámci sporů mezi Churchill Insurance Company Limited (dále jen „Churchill“) a B. Wilkinsonem a mezi T. Evans a Equity Claims Limited (dále jen „Equity“) ve věci náhrady škod utrpěných při dopravních nehodách.

 Právní rámec

 Unijní právo

3        Podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. L 103, s. 1, dále jen „první směrnice“):

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.“

4        Druhá Směrnice Rady 84/5/ES ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. 1984, L 8, s. 17, dále jen „druhá směrnice“), uvádí ve svém šestém až osmém bodu odůvodnění:

„vzhledem k tomu, že je nezbytné stanovit subjekt, který zaručí, že poškozený nezůstane neodškodněn v případě, kdy vozidlo, které nehodu způsobilo, není pojištěno či zjištěno; že je důležité stanovit, aniž by se tím měnily předpisy uplatňované členskými státy, pokud jde o subsidiární nebo nesubsidiární povahu náhrad škody vyplácených tímto subjektem, a pravidla platná pro subrogaci a regres, že poškozený z takové nehody by měl u takového subjektu jakožto prvního kontaktního místa moci uplatnit svůj nárok; že členským státům by se však mělo umožnit použít určitá omezená vyloučení odpovědnosti, pokud jde o výplatu náhrady škody tímto subjektem, a stanovit, že náhrada věcné škody způsobené nezjištěným vozidlem může být vzhledem k nebezpečí podvodného jednání omezena nebo vyloučena;

vzhledem k tomu, že je v zájmu poškozených, aby se účinky určitých ustanovení o vyloučení odpovědnosti omezovaly na vztah mezi pojistitelem a osobou, která za nehodu odpovídá; že však členské státy mohou v případě odcizených nebo násilím získaných vozidel stanovit, že náhradu škody zaplatí uvedený subjekt;

vzhledem k tomu, že ve snaze zmenšit finanční zatížení tohoto subjektu mohou členské státy stanovit určitou spoluúčast, když tento subjekt poskytuje náhradu věcných škod způsobených nepojištěnými vozidly nebo případně vozidly odcizenými nebo získanými násilím“.

5        Článek 1 odst. 4 druhé směrnice stanoví, že každý členský stát zřídí nebo pověří subjekt, jehož předmětem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění pro případ věcných škod nebo škod na zdraví způsobených nezjištěným nebo nepojištěným vozidlem (dále jen „vnitrostátní subjekt“). Toto ustanovení uvádí ve svém třetím pododstavci:

„[...] Členské státy však mohou výplatu náhrady škody uvedeným subjektem vyloučit u osob, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, jestliže tento subjekt může prokázat, že věděly, že vozidlo není pojištěné.“

6        Pode čtvrtého pododstavce tohoto ustanovení mohou členské státy rovněž výplatu náhrady škody tímto subjektem omezit nebo vyloučit v případě věcné škody způsobené nezjištěným vozidlem a podle pátého pododstavce uvedeného ustanovení mohou stanovit pro případ věcné škody způsobené nepojištěným vozidlem spoluúčast poškozeného do výše 500 eur.

7        Pravidla použitelná na tyto vnitrostátní subjekty byla následně upřesněna a doplněna zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005, kterou se mění směrnice Rady 72/166/EHS, 84/5/EHS, 88/357/EHS a 90/232/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. L 149, s. 14). Článek 1 odst. 4 třetí pododstavec druhé směrnice se tak v podstatě stal čl. 1 odst. 5 druhým pododstavcem druhé směrnice ve znění směrnice 2005/14.

8        Článek 2 odst. 1 druhé směrnice stanoví:

„Každý členský stát přijme potřebná opatření k zabezpečení toho, aby pro účely čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistce vydané podle čl. 3 odst. 1 [první směrnice], které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel

–        osobami, které k tomu nejsou výslovně či nepřímo oprávněny,

nebo

–        osobami bez řidičského průkazu, který by jim dovoloval řídit dotyčné vozidlo,

nebo

–        osobami porušujícími zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti dotyčného vozidla.

Ustanovení či ujednání uvedená v první odrážce však lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno.

[...]“

9        Podle čtvrtého a pátého bodu odůvodnění třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. L 129, s. 33, dále jen „třetí směrnice“):

„vzhledem k tomu, že poškozeným z nehod motorových vozidel by mělo být zaručeno srovnatelné zacházení nezávisle na tom, ve které oblasti Společenství k nehodám dojde;

vzhledem k tomu, že v některých členských státech existují mezery, zejména pokud jde o povinnou pojistnou ochranu přepravovaných osob; že by se tyto mezery měly odstranit, aby byla chráněna tato zvláště zranitelná kategorie potenciálních poškozených“.

10      Článek 1 první pododstavec třetí směrnice stanoví:

„Aniž je dotčen čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec [druhé směrnice], kryje pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 [první směrnice] odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.“

11      Směrnice 2009/103 kodifikovala stávající směrnice v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (dále jen „občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel“), a v důsledku toho tyto směrnice zrušila s účinností ke dni 27. října 2009. Podle srovnávací tabulky uvedené v příloze II této směrnice odpovídá čl. 3 odst. 1 první směrnice čl. 3 prvnímu a druhému pododstavci směrnice 2009/103, čl. 1 odst. 4 třetí pododstavec a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice odpovídají čl. 10 odst. 2 druhému pododstavci resp. čl. 13 odst. 1 směrnice 2009/103 a čl. 1 první pododstavec třetí směrnice odpovídá čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103.

 Vnitrostátní právo

12      Článek 151 zákona z roku 1988 o silniční dopravě (Road Traffic Act 1988, dále jen „zákon z roku 1988“), týkající se povinnosti pojistitelů provádět rozsudek, který se týká občanskoprávní odpovědnosti v případě, na který se vztahuje povinné pojištění, stanoví:

„1.      Tento článek se použije v případě, kdy poté, co osobě, v jejíž prospěch je uzavřeno pojištění […], bylo doručeno […] potvrzení o pojištění […], je vydán rozsudek, na nějž se vztahuje tento odstavec.

[...]

5.      Bez ohledu na to, že pojistitel může být oprávněn zrušit pojištění nebo od něj odstoupit, nebo je mohl zrušit nebo od něj odstoupit […], je povinen v souladu s tímto článkem osobám oprávněným podle rozsudku zaplatit:

a)      pokud jde o odpovědnost za smrt nebo škodu na zdraví, jakoukoliv částku splatnou na základě rozsudku v souvislosti s [touto] odpovědností […],

[...]

[...]

8.      Jestliže je pojistitel podle tohoto článku povinen zaplatit určitou částku v souvislosti s odpovědností osoby, která není pojištěna prostřednictvím pojistky […], je oprávněn vymáhat tuto částku od této osoby nebo od kterékoliv osoby, která:

a)      je pojištěna prostřednictvím pojistky […], kterou by odpovědnost byla kryta, kdyby se pojistka vztahovala na všechny osoby […] a 

b)      způsobila nebo umožnila užívání vozidla, které vedlo ke vzniku odpovědnosti.

[...]“

 Spory v původním řízení a předběžné otázky

13      B. Wilkinson byl v pojistné smlouvě vystavené společností Churchill uveden jako řidič oprávněný k užívání vozidla. Dne 23. listopadu 2005 dovolil jednomu z přátel řídit toto vozidlo a zaujal místo spolujezdce. Je nesporné, že B. Wilkinson věděl, že se na tuto osobu nevztahuje uvedená pojistná smlouva. Řidič ztratil nad uvedeným vozidlem kontrolu a to se srazilo s vozidlem jedoucím v protisměru. B. Wilkinson utrpěl vážná zranění. Společnost Churchill uznala povinnost odškodnit B. Wilkinsona, avšak požadovala po něm podle čl. 151 odst. 8 zákona z roku 1988, jakožto od pojištěného odškodnění ve výši téže částky, což B. Wilkinson zpochybnil. Poté, co soud prvního stupně rozhodl ve prospěch B. Wilkinsona, podala společnost Churchill proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu.

14      T. Evans, majitelka motocyklu pojištěného u společnosti Equity, byla pojištěna jako jediná osoba oprávněná k řízení tohoto vozidla. Dne 4. srpna 2004 dovolila jednomu z přátel řídit uvedený motocykl a posadila se za něj jako spolujezdkyně. Řidič narazil v důsledku své nedbalosti do zadní části nákladního vozu. T. Evans byla vážně zraněna. Soud prvního stupně měl za to, že T. Evans si nepoložila otázku, zda je tento řidič pojištěn k řízení jejího motocyklu, když mu svěřila řízení tohoto vozidla. Tento soud rovněž rozhodl, že společnost Equity měla podle čl. 151 odst. 8 zákona z roku 1988 nárok na náhradu částek, které musela vyplatit T. Evans, neboť ta dovolila řídit motocykl osobě, která nebyla pojištěna. T. Evans podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu.

15      Společnosti Churchill a Equity u předkládajícího soudu uplatňují, že čl. 151 odst. 8 zákona z roku 1988 nepředstavuje ustanovení, na které se vztahuje výraz „z pojištění vylučuje“ uvedený v čl. 13 odst. 1 směrnice 2009/103, a že oba dotčení řidiči měli požadované oprávnění k užívání nebo řízení dotčených vozidel. B. Wilkinson a T. Evans oproti tomu uplatňují, že je-li toto ustanovení použito na pojištěného, který je zároveň poškozeným, takže nemá nárok na náhradu od pojistitele, vylučuje toto ustanovení uvedeného poškozeného z pojištění ve smyslu čl. 13 odst. 1 směrnice 2009/103, a že oprávnění, na něž se v tomto ustanovení odkazuje, je oprávnění ze strany pojistitele, a nikoli pojištěného.

16      Předkládající soud uvádí, že podle anglického práva je v důsledku čl. 151 odst. 8 zákona z roku 1988 automaticky vyloučen z pojistného plnění pojištěný, který zaujal ve vozidle, pro jehož řízení je pojištěn, místo spolujezdce, a dovolil nepojištěnému řidiči toto vozidlo řídit. Tento soud se táže, zda unijní právo brání takovému vyloučení a zda může být případně toto ustanovení vykládáno v souladu s unijním právem.

17      Předkládající soud se domnívá, že podle judikatury musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 vykládán široce. Tento soud nicméně uvádí, že za okolností v původním řízení vede takový výklad k rozdílnému zacházení ve vztahu k situaci upravené čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice. Předkládající soud rovněž zdůrazňuje, že situace, ve které se nachází spolucestující ve vozidle, který je pojištěný a který dovolí nepojištěnému řidiči řídit toto vozidlo, se může lišit v závislosti na tom, zda je tomuto spolucestujícímu známa okolnost, že řidič není pojištěn, nebo zda se uvedený spolucestující zabýval otázkou, zda je uvedený řidič pojištěn či nikoli.

18      Za těchto podmínek se Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba čl. 12 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 směrnice [2009/103] vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátním ustanovením, jejichž důsledkem je podle příslušného vnitrostátního práva vyloučení nároku osoby poškozené dopravní nehodou na pojistné plnění v případě, kdy:

–        tuto nehodu zavinil nepojištěný řidič a zároveň

–        tomuto nepojištěnému řidiči dovolil řídit vozidlo poškozený;

–        tento poškozený byl v okamžiku nehody cestujícím ve vozidle a

–        tento poškozený byl pro řízení dotyčného vozidla pojištěn.

Zejména:

–        Je takové vnitrostátní ustanovení ustanovením, které ‚vylučuje z pojištění‘ ve smyslu čl. 13 odst. 1 směrnice [2009/103]?

–        Spadá za okolností projednávaného případu svolení pojištěn[ého] dané nepojištěné osobě pod výraz ‚výslovně či nepřímo oprávněny‘ ve smyslu čl. 13 odst. 1 písm. a) směrnice [2009/103]?

–        Má na odpověď na tuto otázku vliv to, že podle článku 10 směrnice [2009/103] mohou vnitrostátní orgány pověřené poskytováním náhrad v případě škod způsobených nezjištěnými nebo nepojištěnými vozidly vyloučit výplatu náhrady u osob, které dobrovolně nastoupily do vozidla, jež způsobilo věcnou škodu nebo škodu na zdraví, jestliže tento orgán může prokázat, že věděly, že vozidlo není pojištěné?

2)      Závisí odpověď na [první otázku] na tom, zda dotčené svolení […] bylo dáno se skutečným vědomím toho, že dotčený řidič není pojištěn, nebo […] [závisí na skutečnosti, že] bylo dáno s přesvědčením, že řidič je pojištěn, nebo [dále] […][závisí na skutečnosti, že] bylo dáno pojištěnou osobou, aniž se touto otázkou zabývala?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

19      Úvodem je třeba poznamenat, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původních řízeních nevstoupila ještě směrnice 2009/103 v platnost. Otázku je tudíž třeba chápat tak, že se netýká ustanovení směrnice 2009/103, ale odpovídajících ustanovení druhé a třetí směrnice, které se použijí ratione temporis na tento skutkový stav a které byly později převzaty do směrnice 2009/103.

20      Z toho vyplývá, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 1 první pododstavec třetí směrnice a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž důsledkem je automatické vyloučení nároku osoby poškozené dopravní nehodou na pojistné plnění, jestliže tato nehoda byla zaviněna řidičem nepojištěným v předmětné pojistné smlouvě a jestliže tato poškozená osoba, která byla cestujícím ve vozidle v okamžiku nehody, byla pojištěna pro řízení daného vozidla a dovolila tomuto řidiči toto vozidlo řídit.

21      V tomto ohledu nejprve Churchill a Equity uplatňují, že ustanovení směrnice 2009/103 odpovídající čl. 2 odst. 1 druhé směrnice se v projednávaném případě nepoužijí. Článek 151 odst. 8 zákona z roku 1988 podle nich nepředstavuje výjimku z povinné pojistné ochrany. Účelem tohoto ustanovení je podle nich pouze umožnit pojistiteli, jestliže musí poskytnout náhradu škody na základě odpovědnosti řidiče, na kterého se nevztahuje pojištění, uplatnit regresní nárok vůči pojištěnému za účelem vymáhání této náhrady, pokud tato pojištěná osoba způsobila nebo dovolila užití vozidla tímto řidičem.

22      Pole ustálené judikatury jsou v rámci postupu upraveného článkem 267 SFEU nicméně úkoly Soudního dvora a úkoly předkládajícího soudu jasně oddělené a výklad vnitrostátních předpisů náleží výlučně předkládajícímu soudu (viz rozsudky ze dne 3. února 1977, Benedetti, 52/76, Recueil, s. 163, bod 25; ze dne 21. září 1999, Kordel a další, C‑397/96, Recueil, s. I‑5959, bod 25, jakož i ze dne 17. července 2008, Corporación Dermoestética, C‑500/06, Sb. rozh. s. I‑5785, bod 21).

23      Z předkládacího usnesení však vyplývá, že soud, jemuž byla věc předložena v původním řízení, vykládá čl. 151 odst. 8 zákona z roku 1988, za takových okolností, jaké jsou popsány v první předběžné otázce, nikoli v tom smyslu, že ukládá zaplacení odškodnění pojistitelem poškozené pojištěné osobě s následnou náhradou tohoto odškodnění pojištěným vůči pojistiteli, ale tak, že jeho účinkem je automaticky vyloučit z pojistného plnění cestujícího poškozeného dopravní nehodou, který byl pojištěn a který dovolil nepojištěnému řidiči řídit vozidlo.

24      Z toho vyplývá, že otázky, kterými se zabývá předkládající soud v projednávaném případě, se netýkají slučitelnosti ustanovení upravujícího občanskoprávní odpovědnost s unijním právem, ale týkají se slučitelnosti ustanovení, které podle výkladu předkládajícího soudu tím, že automaticky vylučuje nárok na odškodnění, který případně přísluší pojištěnému, omezuje rozsah pojistného krytí v rámci občanskoprávní odpovědnosti, s unijním právem. Předběžné otázky tedy spadají do oblasti působnosti unijní právní úpravy v této oblasti.

25      Churchill, Equity i vláda Spojeného království kromě toho uplatňují, že na první otázku je třeba odpovědět záporně. Osoby, které jsou v takové situaci, jako je situace B. Wilkinsona a T. Evans, nemohou být kvalifikovány jako třetí osoby poškozené nehodou ve smyslu čl. 2 odst. 1 druhé směrnice.

26      B. Wilkinson, T. Evans a Evropská komise se naopak domnívají, že unijní právní úprava v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel brání takové právní úpravě, jaká je popsána v první předběžné otázce. Komise se zejména domnívá, že poškozeného dopravní nehodou nelze nepovažovat za cestujícího pouze z toho důvodu, že se rovněž jedná o pojištěnou osobu. V důsledku toho musí být podle Komise na poškozeného, který je rovněž pojištěným, nahlíženo jako na třetí osobu poškozenou nehodou ve smyslu čl. 2 odst. 1 druhé směrnice.

27      V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem unijní právní úpravy v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je zajištění volného pohybu jak vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Unie, tak osob, které jimi cestují, jakož i záruka, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly je zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, ve kterém místě Unie k nehodě dojde (viz zejména rozsudky ze dne 28. března 1996, Ruiz Bernáldez, C‑129/94, Recueil, s. I‑1829, bod 13, jakož i ze dne 30. června 2005, Candolin a další, C‑537/03, Sb. rozh. s. I‑5745, bod 17). Jejím cílem je podle pátého bodu odůvodnění třetí směrnice rovněž chránit tu zvláště zranitelnou kategorii potenciálních poškozených, kterou představují cestující v motorových vozidlech, a to odstraněním mezer v povinné pojistné ochraně těchto cestujících, existujících v některých členských státech (rozsudek ze dne 19. dubna 2007, Farrell, C‑356/05, Sb. rozh. s. I‑3067, bod 24).

28      Za tímto účelem ukládá čl. 3 odst. 1 první směrnice, upřesněný a doplněný druhou a třetí směrnicí, členským státům povinnost zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, bude kryta pojištěním, a zejména upřesňuje, které typy škod a které poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. září 2000, Mendes Ferreira a Delgado Correia Ferreira, C‑348/98, Recueil, s. I‑6711, body 25 až 27, jakož i ze dne 17. března 2011, Carvalho Ferreira Santos, C‑484/09, Sb. rozh. s. I‑0000, body 25 až 27).

29      V posledně uvedeném ohledu již Soudní dvůr poukázal na to, že cíl čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 2 odst. 1 druhé směrnice a článku 1 třetí směrnice spočívá v záruce, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel umožní všem osobám cestujícím ve vozidle, které byly poškozeny nehodou, vyplacení náhrady utrpěné škody (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Candolin a další, bod 27). Soudní dvůr měl za to, že když článek 1 třetí směrnice stanoví, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel kryje odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, zavádí pouze rozlišení mezi řidičem vozidla a ostatními osobami cestujícími ve vozidle a poskytuje nesporně pojistné krytí všem cestujícím (výše uvedené rozsudky Candolin a další, bod 32, a Farrell, bod 23).

30      Vzhledem k této okolnosti rozhodl Soudní dvůr, že cíl ochrany poškozených, sledovaný první, druhou a třetí směrnicí a připomenutý v bodě 27 tohoto rozsudku ukládá, aby se na právní situaci majitele vozidla, který se nacházel ve vozidle v době nehody jako osoba cestující ve vozidle, nahlíželo stejně jako na právní situaci ostatních osob cestujících ve vozidle, které byly nehodou poškozeny (výše uvedený rozsudek Candolin a další, bod 33). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že tento cíl brání tomu, aby vnitrostátní právní předpis neoprávněně omezil pojem cestujícího, na kterého se vztahuje povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, tím, že z tohoto pojmu vyloučí osoby nacházející se v části vozidla, která nebyla k jejich přepravě koncipována ani nebyla k tomuto účelu vybavena (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Farrell, body 28 až 30).

31      Vzhledem k tomu, že jediným rozlišením, které umožňuje unijní právní úprava v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, je tudíž, jak bylo uvedeno v bodě 29 tohoto rozsudku a jak zdůraznila generální advokátka v bodě 28 svého stanoviska, rozlišení řidiče a cestujícího, ukládá týž cíl ochrany poškozených rovněž, aby se na právní situaci osoby, která byla pojištěna pro řízení vozidla, avšak v okamžiku nehody byla cestujícím v tomto vozidle, nahlíželo stejně jako na situaci jakékoli jiné osoby poškozené touto nehodou.

32      Z toho vyplývá, že skutečnost, že osoba byla pojištěna pro řízení vozidla, které způsobilo nehodu, neumožňuje vyloučit tuto osobu z pojmu třetí osoby poškozené nehodou ve smyslu čl. 2 odst. 1 druhé směrnice, pokud byla tato osoba cestujícím, a nikoli řidičem tohoto vozidla.

33      Co se týče nároků příslušejících takovým třetím osobám poškozeným nehodou, je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 odst. 1 první směrnice brání tomu, aby se pojistitel v oblasti občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel mohl opírat o právní předpisy nebo smluvní ujednání za účelem odmítnutí vyplatit těmto osobám náhradu škody způsobenou pojištěným vozidlem (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Ruiz Bernáldez, bod 20; Candolin a další, bod 18, jakož i Carvalho Ferreira Santos, bod 29).

34      Soudní dvůr rovněž rozhodl, že čl. 2 odst. 1 první pododstavec druhé směrnice pouze připomíná tuto povinnost, co se týče předpisů nebo ustanovení pojistky stanovené tímto článkem vylučujících z pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel škody způsobené třetím osobám poškozeným nehodou z důvodu použití nebo řízení pojištěného vozidla osobami, které nejsou k řízení tohoto vozidla oprávněny, osobami bez řidičského průkazu nebo osobami porušujícími zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti uvedeného vozidla (výše uvedené rozsudky Ruiz Bernáldez, bod 21; Candolin a další, bod 19, jakož i Carvalho Ferreira Santos, bod 30).

35      Jako výjimku z této povinnosti čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec druhé směrnice zajisté stanoví, že určitým poškozeným, tj. osobám, které do vozidla, které způsobilo nehodu, dobrovolně nastoupily, nemusí být s ohledem na situaci, kterou sami způsobili, vyplacena pojistitelem náhrada škody, pokud může pojistitel prokázat, že věděli o tom, že vozidlo bylo odcizeno (výše uvedené rozsudky Ruiz Bernáldez, bod 21, jakož i Candolin a další, bod 20). Jak již nicméně Soudní dvůr konstatoval, výjimku z čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce druhé směrnice lze učinit pouze v tomto zvláštním případě (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Candolin a další, bod 23).

36      Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 1 první pododstavec třetí směrnice a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž účinkem je automaticky vyloučit povinnost pojistitele odškodnit cestujícího poškozeného dopravní nehodou z důvodu, že tento cestující byl pojištěn k řízení vozidla, které mu způsobilo újmu, a že řidič pojištěn nebyl.

37      V této souvislosti se předkládající soud táže Soudního dvora, zda povolení řídit poskytnuté pojištěným nepojištěnému řidiči představuje za okolností v původním řízení „výslovn[é] či nepřím[é] oprávněn[í]“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce druhé směrnice. Jak zdůraznil generální advokát v bodě 42 svého stanoviska, účelem této otázky předkládajícího soudu je zjistit, zda mohou být vůči poškozenému namítány právní předpisy nebo ujednání pojistných smluv vylučující pojistné krytí v případě řízení osobou, která k tomu nebyla výslovně nebo nepřímo oprávněna pojistitelem.

38      Tento argument nemůže být přijat. I za předpokladu, že tento obrat „výslovn[é] či nepřím[é] oprávněn[í]“ se týká pouze oprávnění poskytnutého pojištěným, nemůže z toho nikterak vyplývat, že ujednání vylučující krytí v případě řízení osobou, která k tomu neměla oprávnění pojistitele, je platné a lze jej namítat vůči třetí osobě poškozené nehodou. Jediným případem, kdy může být třetí osoba poškozená nehodou vyloučena z krytí, je totiž případ upravený v čl. 2 odst. 1 druhém pododstavci druhé směrnice. Je však nesporné, že v projednávaném případě se o takový případ nejedná.

39      Dále se předkládající soud táže, zda na odpověď, kterou je třeba poskytnout na první otázku může mít vliv okolnost, že podle čl. 1 odst. 4 třetího pododstavce druhé směrnice mohou členské státy vyloučit ze zásahu vnitrostátního subjektu osoby, které dobrovolně nastoupily do vozidla, které způsobilo škodu, jestliže tento subjekt může prokázat, že tyto osoby věděly, že vozidlo ani řidič nebyly pojištěny.

40      V tomto ohledu je třeba zaprvé zdůraznit, že situace, v níž bylo vozidlo, které způsobilo škodu, řízeno osobou, která k tomu nebyla pojištěna, ačkoli byl řidič jinak pro řízení vozidla pojištěn, a situace upravená čl. 1 odst. 4 třetí odrážkou druhé směrnice, ve které nebylo vozidlo, které způsobilo nehodu, pojištěno, nejsou podobné ani srovnatelné situace. Okolnost, že vozidlo je řízeno osobou, která není uvedena v pojistné smlouvě, totiž zejména s ohledem na cíl ochrany poškozených dopravními nehodami, který sleduje první, druhá a třetí směrnice, neumožňuje mít za to, že takové vozidlo není pojištěno ve smyslu tohoto ustanovení.

41      Zadruhé, jak podotkla Komise, zásah vnitrostátního subjektu je myšlen jako nejzazší opatření, stanovené pouze pro případ, kdy byly škody způsobeny nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna povinnost pojištění stanovená v čl. 3 odst. 1 první směrnice.

42      To vysvětluje, proč unijní zákonodárce navzdory obecnému cíli ochrany poškozených sledovanému unijními právními předpisy v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel umožnil členským státům vyloučit zásah tohoto subjektu v určitých vymezených případech a zejména co se týče osob, které dobrovolně nastoupily do vozidla, které způsobilo škodu, jestliže uvedený subjekt může prokázat, že věděly, že řidič ani vozidlo nejsou pojištěni.

43      V důsledku toho nemá okolnost, že podle čl. 1 odst. 4 třetího pododstavce druhé směrnice mohou členské státy vyloučit zásah vnitrostátního subjektu u osob, které dobrovolně nastoupily do vozidla, které způsobilo škodu, jestliže uvedený subjekt může prokázat, že tyto osoby věděly, že řidič ani vozidlo nejsou pojištěni, v projednávaném případě žádný vliv na výklad čl. 1 prvního pododstavce třetí směrnice a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice.

44      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na první otázku, že čl. 1 první pododstavec třetí směrnice a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž důsledkem by bylo automatické vyloučení povinnosti pojistitele odškodnit osobu poškozenou dopravní nehodou, jestliže byla tato nehoda zaviněna řidičem nepojištěným v předmětné pojistné smlouvě a jestliže byla tato poškozená osoba, která byla cestujícím ve vozidle v okamžiku nehody, pojištěna pro řízení daného vozidla a dovolila tomuto řidiči toto vozidlo řídit.

 Ke druhé otázce

45      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda by se odpověď na první otázku lišila v závislosti na tom, zda pojištěný poškozený věděl, že osoba, které dovolil řídit vozidlo, k tomu nebyla pojištěna, nebo se domníval, že pojištěna je, či zda se touto otázkou zabýval či nikoli.

46      V tomto ohledu je třeba připomenout, jak uvedl generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, že pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel stanovené v čl. 3 odst. 1 první směrnice se musí vztahovat na všechny poškozené kromě řidiče vozidla, které způsobilo nehodu, pokud se neuplatní některá z výjimek výslovně stanovených v první, druhé nebo třetí směrnici.

47      Okolnost, že pojištěný poškozený věděl, že osoba, které dovolil řídit vozidlo, k tomu nebyla pojištěna, nebo že se domníval, že pojištěna je, či zda se touto otázkou zabýval či nikoli, tudíž není pro odpověď na první otázku relevantní.

48      To však nevylučuje možnost členských států tuto okolnost zohlednit v rámci svých pravidel týkajících se občanskoprávní odpovědnosti, nicméně pod podmínkou, že jejich pravomoci v této oblasti budou vykonávány v souladu s unijním právem, a to konkrétně s čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 2 odst. 1 druhé směrnice a článkem 1 třetí směrnice, a že uvedená vnitrostátní ustanovení nezbaví tyto směrnice jejich užitečného účinku (výše uvedené rozsudky Ruiz Bernáldez, bod 19; Candolin a další, body 27 a28; Farrell, bod 34, a Carvalho Ferreira Santos, body 35 a 36, jakož i rozsudek ze dne 9. června 2011, Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio, C‑409/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 28).

49      Vnitrostátní právní úprava, definovaná na základě obecných a abstraktních kritérií, tak nemůže pouze z důvodu podílu osoby cestující ve vozidle na vzniku škody odmítnout nebo nepřiměřeně omezit její nárok na odškodnění z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Rozsah poskytnutí náhrady škody může být na základě individuálního posouzení omezen pouze za výjimečných okolností (výše uvedené rozsudky Candolin a další, body 29, 30 a 35; Farrell, bod 35; Carvalho Ferreira Santos, bod 38, jakož i Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio, bod 29).

50      Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět v tom smyslu, že odpověď na první položenou otázku se neliší v závislosti na tom, zda pojištěný poškozený věděl, že osoba, které dovolil řídit vozidlo, k tomu nebyla pojištěna či zda se domníval, že pojištěna je, či zda se touto otázkou zabýval či nikoli.

 K nákladům řízení

51      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

1)      Článek 1 první pododstavec třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž důsledkem by bylo automatické vyloučení povinnosti pojistitele odškodnit osobu poškozenou dopravní nehodou, jestliže byla tato nehoda zaviněna řidičem nepojištěným v předmětné pojistné smlouvě a jestliže byla tato poškozená osoba, která byla cestujícím ve vozidle v okamžiku nehody, pojištěna pro řízení daného vozidla a dovolila tomuto řidiči toto vozidlo řídit.

2)      Odpověď na první položenou otázku se neliší v závislosti na tom, zda pojištěný poškozený věděl, že osoba, které dovolil řídit vozidlo, k tomu nebyla pojištěna, či zda se domníval, že pojištěna je, či zda se touto otázkou zabýval či nikoli.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: angličtina.