—

za T. Kahveciho A. Durmuş a E. Köse, advocaten,

—

za O. Inana H. Drenthem, advocaat,

—

za nizozemskou vládu C. Wissels a J. Langerem, jako zmocněnci,

—

za polskou vládu M. Szpunarem a M. Arciszewskim, jakož i A. Miłkowskou, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi M. van Beekem a G. Rozetem, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 7 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“). Rada přidružení byla zřízena Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, která byla podepsána dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na straně druhé a která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10, dále jen „dohoda o přidružení EHS-Turecko“).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů mezi Staatssecretaris van Justitie (státní tajemník pro spravedlnost, dále jen „Staatssecretaris“) a T. Kahvecim a mezi Staatssecretaris a O. Inanem ve věci otázky, zda se rodinný příslušník pracovníka, který má nejen tureckou státní příslušnost, ale i státní příslušnost hostitelského členského státu, může dovolávat článku 7 rozhodnutí č. 1/80.

3

Článek 7 rozhodnutí č. 1/80 zní následovně:

„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení ho následovat:

[…]“

4

Podle čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80:

„Ustanovení tohoto oddílu se použijí s výhradou omezení z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví.“ (neoficiální překlad)

5

Článek 18 odst. 1 písm. e) cizineckého zákona z roku 2000 (Vreemdelingenwet 2000, Stb. 2000, č. 495, dále jen „Vw 2000“) stanoví, že žádost o prodloužení povolení k dočasnému pobytu může být zamítnuta, pokud cizinec představuje hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. Podle článku 19 tohoto zákona může být takové povolení odňato z totožných důvodů.

6

Podle čl. 67 odst. 1 písm. b) Vw 2000 může Staatssecretaris prohlásit cizince za nežádoucího, jestliže byl tento cizinec pravomocným rozsudkem odsouzen za trestný čin, za nějž je možno uložit trest odnětí svobody v délce nejméně tří let. Podle odstavce 3 tohoto článku nemůže v Nizozemsku legálně pobývat cizinec, který byl prohlášen za nežádoucího.

7

Článek 3.86 odst. 1 písm. d) nařízení o cizincích z roku 2000 (Vreemdelingenbesluit 2000, Stb. 2000, č. 497) umožňuje zamítnout žádost o prodloužení povolení k dočasnému pobytu na základě čl. 18 odst. 1 písm. e) Vw 2000 v případě ohrožení veřejného pořádku, zejména pokud byl cizinec za trestný čin, za nějž lze uložit trest odnětí svobody v délce minimálně tří let, odsouzen pravomocným rozsudkem k trestu odnětí svobody, jehož nepodmíněná část je přinejmenším stejně dlouhá jako období uvedené v čl. 3.86 odst. 2 tohoto nařízení, který stanoví progresivní stupnici založenou na době pobytu dotčené osoby v Nizozemsku.

8

T. Kahveci má tureckou státní příslušnost. Jeho manželka, taktéž turecká státní příslušnice, se narodila v Nizozemsku tureckému pracovníku a působí na řádném pracovním trhu v Nizozemsku. V červnu 1999, před legálním přicestováním svého manžela do Nizozemska v témže roce, získala nizozemskou státní příslušnost, a ponechala si i tureckou státní příslušnost.

9

Povolení k pobytu, které bylo uděleno T. Kahvecimu, obsahovalo omezení, a sice „pobyt u manželky R. Kahveci“. Toto povolení bylo opakovaně prodlouženo, naposledy do 12. března 2009. Až do svého uvěznění bydlel T. Kahveci u své manželky.

10

Dne 23. ledna 2007 byl T. Kahveci pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti let a devíti měsíců.

11

Rozhodnutím ze dne 20. března 2007 prohlásil Staatssecretaris T. Kahveciho z důvodu jeho odsouzení za nežádoucího a odňal mu povolení k pobytu.

12

Stížnost podaná T. Kahvecim proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta z důvodu, že se T. Kahveci nemůže dovolávat článku 7 rozhodnutí č. 1/80, neboť jeho manželka má nizozemskou státní příslušnost. T. Kahveci nemůže být tudíž považován za rodinného příslušníka tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce, byť si tento pracovník ponechal kromě nizozemské státní příslušnosti i tureckou státní příslušnost.

13

Vzhledem k tomu, že soudce Rechtbank s-Gravenhage rozhodující o předběžných opatřeních vyhověl žalobě podané T. Kahvecim proti zamítnutí uvedené stížnosti, podal Staatssecretaris odvolání u Raad van State.

14

Staatssecretaris tvrdí, že T. Kahveci již nespadá do oblasti působnosti rozhodnutí č. 1/80 a že jeho manželka se již nemůže s úspěchem dovolávat zlepšení podmínek v sociální oblasti, dosaženého tímto rozhodnutím.

15

O. Inan má tureckou státní příslušnost. Jeho otec, H. Inan, rovněž turecký státní příslušník, u něhož nebyla zpochybněna skutečnost, že působí na řádném trhu práce v Nizozemsku, má od roku 1993 vedle turecké státní příslušnosti i nizozemskou státní příslušnost.

16

O. Inan legálně přicestoval do Nizozemska během roku 1999. Povolení k pobytu, které mu bylo uděleno, obsahovalo omezení, a sice na „sloučení rodiny s rodičem H. Inanem“. Toto povolení bylo opakovaně prodlouženo, naposledy do 10. června 2005. Až do svého uvěznění bydlel O. Inan u svého otce.

17

Dne 22. května 2007 byl O. Inan pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce sedmi let.

18

Rozhodnutím ze dne 13. listopadu 2007 prohlásil Staatssecretaris O. Inana z důvodu jeho odsouzení za nežádoucího a zamítl jeho žádost o prodloužení povolení k pobytu.

19

Původní řízení dále probíhalo podobně jako v případě T. Kahveciho, popsaném v bodech 12 až 14 tohoto rozsudku.

20

Za těchto podmínek se Raad van State, maje za to, že řešení obou věcí, které mu byly předloženy, závisí na výkladu ustanovení unijního práva, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které mají v obou věcech totožné znění:

21

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 9. února 2010 byly věci C-7/10 a C-9/10 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku.

22

Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda je třeba článek 7 rozhodnutí č. 1/80 vykládat v tom smyslu, že se rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě mohou nadále dovolávat tohoto ustanovení, jestliže tento pracovník získal státní příslušnost hostitelského členského státu a přitom si ponechal tureckou státní příslušnost.

23

Úvodem je třeba připomenout, že článek 7 rozhodnutí č. 1/80 je nedílnou součástí unijního práva (viz rozsudek ze dne 20. září 1990, Sevince, C-192/89, Recueil, s. I-3461, body 8 a 9). Členské státy tudíž musejí plnit povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení stejně, jako jsou povinny plnit jiné povinnosti stanovené unijním právem.

24

Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 přímý účinek, takže turečtí státní příslušníci, na které se toto ustanovení vztahuje, jsou oprávněni se jej dovolávat přímo u soudů členských států za účelem vyloučení použití vnitrostátních právních norem, které jsou s tímto ustanovením v rozporu (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 17. dubna 1997, Kadiman, C-351/95, Recueil, s. I-2133, bod 28; ze dne 22. prosince 2010, Bozkurt, C-303/08, Sb. rozh. s. I-13445, bod 31, a ze dne 16. června 2011, Pehlivan, C-484/07, Sb. rozh. s. I-5203, bod 39).

25

Po tomto upřesnění je třeba za účelem odpovědi na položené otázky vykládat uvedené ustanovení s ohledem na jeho znění, sledovaný cíl a na systém, který zavádí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2006, Honyvem Informazioni Commerciali, C-465/04, Sb. rozh. s. I-2879, bod 17).

26

Jak vyplývá ze samotného znění prvního pododstavce uvedeného čl. 7, nabytí práv upravených v tomto ustanovení je vázáno na splnění dvou kumulativních podmínek, a to zaprvé na skutečnost, že dotyčná osoba musí být rodinným příslušníkem tureckého pracovníka, který již působí na řádném trhu práce hostitelského členského státu, a zadruhé na skutečnost, že jí bylo příslušnými orgány tohoto státu povoleno, aby uvedeného pracovníka následovala (viz výše uvedený rozsudek Bozkurt, bod 26).

27

Jsou-li splněny uvedené podmínky, zbývá za účelem použití čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80 ověřit, zda dotyčný turecký státní příslušník na území hostitelského členského státu již určitou dobu legálně pobývá s pracovníkem, od něhož odvozuje svá práva (viz zejména rozsudek ze dne 7. července 2005, Aydinli, C-373/03, Sb. rozh. s. I-6181, bod 29).

28

V důsledku toho již Soudní dvůr rozhodl, že rodinný příslušník pracovníka, který má pouze tureckou státní příslušnost a splňuje podmínky připomenuté v bodech 26 a 27 tohoto rozsudku, je nutně držitelem povolení k pobytu, které je založené přímo na čl. 7 prvním pododstavci rozhodnutí č. 1/80 (výše uvedený rozsudek Pehlivan, bod 43).

29

Co se týče věcí v původním řízení, je nesporné, jak bylo uvedeno v bodech 8 až 10 a 15 až 17 tohoto rozsudku, že T. Kahveci a O. Inan splňují podmínky uvedené v bodech 26 a 27 tohoto rozsudku.

30

S ohledem na cíl sledovaný čl. 7 prvním pododstavcem rozhodnutí č. 1/80 a na systém, který zavádí, tedy zbývá určit, zda skutečnost, že turecký pracovník působící již na řádném trhu práce v hostitelském členském státě získal kromě turecké státní příslušnosti státní příslušnost hostitelského členského státu, znamená pro jeho rodinné příslušníky, že se již tohoto ustanovení nemohou dovolávat.

31

V tomto ohledu je nutno připomenout, že systém progresivního nabývání práv upravený v prvním pododstavci článku 7 rozhodnutí č. 1/80 sleduje dvojí cíl.

32

Zaprvé, před uplynutím počáteční tříleté doby je cílem uvedeného ustanovení umožnit přítomnost rodinných příslušníků migrujícího pracovníka u této osoby, a to v zájmu podpory – prostřednictvím sloučení rodiny – zaměstnání a pobytu tureckého pracovníka, který se již řádně integroval v hostitelském členském státě (viz zejména rozsudky ze dne 22. června 2000, Eyüp, C-65/98, Recueil, s. I- 4747, bod 26, ze dne 11. listopadu 2004, Cetinkaya, C-467/02, Sb. rozh. s. I-10895, bod 25 a výše uvedený rozsudek Bozkurt, bod 33).

33

Toto ustanovení dále zamýšlí posílit trvalou integraci rodiny tureckého migrujícího pracovníka v hostitelském členském státě tím, že dotyčnému rodinnému příslušníkovi po třech letech řádného pobytu poskytuje možnost přístupu na trh práce. Hlavním sledovaným účelem je tedy konsolidovat postavení uvedeného rodinného příslušníka, který je již v této fázi řádně integrován v hostitelském členském státě, tím, že mu budou v dotyčném členském státě poskytnuty možnosti vydělávat si na živobytí a vytvořit si tak nezávislé postavení na migrujícím pracovníkovi (viz zejména výše uvedené rozsudky Eyüp, bod 26; Cetinkaya, bod 25; Aydinli, bod 23; ze dne 18. července 2007, Derin, C-325/05, Sb. rozh. s. I-6495, body 50 a 71, jakož i výše uvedený rozsudek Bozkurt, bod 34).

34

V souladu s obecným cílem, který sleduje rozhodnutí č. 1/80, jenž spočívá na rozdíl od dohody o spolupráci, jako je například dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Marockým královstvím, podepsaná dne 27. dubna 1976 v Rabatu a schválená jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2211/78 ze dne 26. září 1978 (Úř. věst. L 264, s. 1; Zvl. vyd. 11/13, s. 155), ve zlepšení zacházení přiznávaného v sociální oblasti tureckým pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům za účelem postupného uskutečňování volného pohybu (viz zejména rozsudek ze dne 11. listopadu 1999, Mesbah, C-179/98, Recueil, s. I-7955, bod 36, a ze dne 16. března 2000, Ergat, C-329/97, Recueil, s. I-1487, bod 43), sleduje v tomto ohledu systém zavedený zejména čl. 7 prvním pododstavcem téhož rozhodnutí cíl vytvoření příznivých podmínek pro slučování rodin v hostitelském členském státě (viz výše uvedený rozsudek Pehlivan, bod 45).

35

Tomuto cíli, sledovanému rozhodnutím č. 1/80, by nicméně odporovalo, kdyby získání státní příslušnosti hostitelského členského státu zavazovalo pracovníka, který má nadále tureckou státní příslušnost, aby se vzdal příznivých podmínek pro slučování rodin v uvedeném hostitelském členském státě.

36

Kromě toho je nutno zdůraznit, že Soudní dvůr rozhodl, že turečtí státní příslušníci splňující podmínky stanovené v jednom z ustanovení rozhodnutí č. 1/80 z tohoto důvodu požívají práv, která jim toto rozhodnutí přiznává (viz zejména rozsudky ze dne 18. prosince 2008, Altun, C-337/07, Sb. rozh. s. I-10323, body 28 a 29, jakož i výše uvedený rozsudek Bozkurt, bod 39) a že členský stát není oprávněn přijmout v tomto ohledu právní úpravu odlišnou od právní úpravy, jež vyplývá z rozhodnutí č. 1/80 nebo ukládá jiné podmínky, než jsou podmínky stanovené tímto rozhodnutím (viz výše uvedený rozsudek Pehlivan, bod 56).

37

Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž z přednosti unijního práva i z přímého účinku takového ustanovení, jako je čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80, vyplývá, že členské státy nemohou jednostranně měnit dosah systému postupné integrace tureckých státních příslušníků v hostitelském členském státě, a že tudíž nemají ani možnost přijmout opatření, která by mohla narušit právní postavení, jež takovým státním příslušníkům výslovně přiznává právní úprava zakotvená v dohodě o přidružení EHS-Turecko (viz výše uvedený rozsudek Pehlivan, bod 56 a citovaná judikatura).

38

Taková právní úprava, jako je právní úprava sporná v původním řízení, která stanoví, že se nelze dovolávat práv udělených čl. 7 prvním pododstavcem rozhodnutí č. 1/80, pokud turecký pracovník, řádně integrovaný v hostitelském členském státě, získal nizozemskou státní příslušnost, by měla za následek právě narušení právního postavení, výslovně přiznaného tureckým státním příslušníkům právní úpravou zakotvenou v dohodě o přidružení EHS-Turecko.

39

Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že pokud jde o turecké státní příslušníky, jako jsou T. Kahveci a O. Inan, poskytuje čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 vhodný právní rámec umožňující posoudit, v jakém rozsahu může být turecký státní příslušník, který byl odsouzen v trestním řízení, zbaven prostřednictvím vyhoštění z hostitelského členského státu práv, která mu plynou přímo z uvedeného rozhodnutí (viz zejména výše uvedené rozsudky Derin, bod 74, a Bozkurt, bod 54).

40

V tomto ohledu Soudní dvůr konstatoval, že přísluší dotyčným vnitrostátním orgánům, aby posuzovaly případ od případu osobní chování toho, jenž se porušení dopustil, jakož i trvající, skutečný a dostatečně závažný charakter nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a aby tyto orgány navíc dbaly jak na dodržování zásady proporcionality, tak i základních práv dotyčné osoby. Konkrétně lze o vyhoštění na základě čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 rozhodnout pouze tehdy, když individuální chování dotyčného vyvolává konkrétní nebezpečí nových závažných narušení veřejného pořádku (viz výše uvedené rozsudky Derin, bod 74, a Bozkurt, bod 60).

41

Z výše uvedeného vyplývá, že na předložené otázky je nutno odpovědět, že článek 7 rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládán v tom smyslu, že rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě se mohou nadále dovolávat tohoto ustanovení, pokud tento pracovník získal státní příslušnost hostitelského členského státu a přitom si ponechal tureckou státní příslušnost.

42

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 7 rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení, přijatého Radou přidružení zřízenou dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, musí být vykládán v tom smyslu, že rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě se mohou nadále dovolávat tohoto ustanovení, pokud tento pracovník získal státní příslušnost hostitelského členského státu a přitom si ponechal tureckou státní příslušnost.