STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 26. května 2011(1)

Věc C‑275/10

Residex Capital IV CV

proti

Gemeente Rotterdam

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden, Nizozemsko)

„Hospodářská soutěž – Státní podpory – Navrácení státní podpory, která je v rozporu s právem Unie – Záruka za půjčku – Neúčinnost právních úkonů podle vnitrostátního práva v případě porušení kogentních ustanovení zákona – Pravomoci vnitrostátních soudů – Článek 108 odst. 3 třetí věta SFEU“

I –    Úvod

1.        Může být u orgánu veřejné moci uplatněna záruka, jestliže tuto záruku předtím sám poskytl v rozporu s ustanoveními unijního práva o státních podporách a bez schválení Evropskou komisí? To je podstatou právního problému, kterým se Soudní dvůr v projednávaném případě zabývá.

2.        Orgán nizozemského města Rotterdam se v roce 2003 za podivných okolností zaručil za půjčku ve výši přibližně 23 milionů eur, kterou společnost Residex poskytla společnosti Aerospace. Když Aerospace půjčku v plné výši nesplatila, uplatnila Residex záruku u města a podala proti němu na konci roku 2004 žalobu na zaplacení částky ve výši více než 10 milionů eur. Před soudem se město brání zejména argumentem, že sporná záruka byla poskytnuta v rozporu s unijním právem, a je tedy podle občanského práva neúčinná.

3.        Soudní dvůr se nyní má vyjádřit k tomu, zda právo hospodářské soutěže Evropské unie – přesněji řečeno zákaz poskytnout státní podpory podle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU – opravňuje vnitrostátní soud, nebo mu dokonce ukládá povinnost považovat záruku města, která nebyla Evropské komisi oznámena a nebyla jí schválena, za neúčinnou.

II – Právní rámec

A –    Unijní právo

4.        Rámec unijního práva je v tomto případě určen čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU (dříve čl. 88 odst. 3 třetí věta ES). Na doplnění je třeba odkázat na sdělení a oznámení, v nichž Evropská komise jako orgán hospodářské soutěže EU oznamuje svou správní praxi a svůj právní názor na určité právní otázky týkající se státních podpor. V projednávaném případě je relevantní sdělení o zárukách a oznámení o úloze vnitrostátních soudů.

 Sdělení o zárukách

5.        Ze „sdělení Komise o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES [nyní článek 107 SFEU a článek 108 SFEU] na státní podpory ve formě záruk“(2) (dále jen „sdělení o zárukách“) zveřejněného v roce 2008 vyplývá, že záruka převzatá orgánem veřejné moci za půjčku nebo jiný finanční závazek může představovat podporu jak pro dlužníka, tak i pro věřitele.

6.        V tomto ohledu se v oddíle „2.2 Podpora poskytovaná dlužníkovi“ stanoví:

„Obvykle je příjemcem podpory dlužník. […]. Pokud dlužník nemusí platit prémii nebo platí nízkou prémii, je zvýhodněn. […] V některých případech by dlužník nenašel bez státní záruky finanční instituci, která by byla ochotna mu půjčit za jakýchkoli podmínek. […]“

7.        Oddíl „2.3 Podpora poskytovaná věřiteli“ je však doplněn takto:

„2.3.1. I když je obvykle příjemcem podpory dlužník, nelze vyloučit, že za určitých okolností může mít z podpory přímý prospěch i věřitel. Zejména například poskytne-li se státní záruka ex post na již uzavřenou půjčku nebo jiný finanční závazek, aniž by podmínky této půjčky nebo tohoto finančního závazku byly upraveny, nebo použije-li se jedna půjčka s poskytnutou zárukou na zaplacení jiné půjčky, na niž záruka poskytnuta nebyla, téže úvěrové instituci, potom to rovněž může znamenat podporu věřiteli, protože je zvýšeno zajištění půjček. […]“

„2.3.2. Záruky se liší od jiných opatření státní podpory, jako jsou subvence nebo osvobození od daně, v tom smyslu, že v případě záruky stát také vstupuje do právního vztahu s věřitelem. Proto je třeba zvážit možné důsledky státní podpory, která byla poskytnuta nezákonně, pro třetí osoby. V případě státních záruk na půjčky se to týká hlavně finančních institucí poskytujících půjčky. V případě záruk na dluhopisy vydané na financování podniků se to týká finančních institucí zúčastněných na vydání těchto dluhopisů. Otázka, má-li nezákonnost podpory dopad na právní vztahy mezi státem a třetími osobami, musí být přezkoumána podle vnitrostátního práva. Vnitrostátní soudy musí podle okolností zkoumat, zda vnitrostátní právo znemožňuje dodržování záručních smluv, a Komise se domnívá, že jejich hodnocení by mělo brát v úvahu porušování práva [Unie]. […]“

8.        K „podmínk[ám] vylučující[m] existenci podpory“ se v oddíle 3.1 sdělení o zárukách pod názvem „Obecné úvahy“ uvádí:

„Nepřináší-li individuální záruka […] výhodu konkrétnímu podniku, nepředstavuje státní podporu.

[…]“

9.        V podstatě stejně znějící formulace již obsahovalo rovněž předchozí znění sdělení o zárukách(3) z roku 2000.

 Oznámení o úloze vnitrostátních soudů

10.      V „oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy“(4) (dále jen „oznámení o úloze vnitrostátních soudů“) se nachází oddíl 2.2. týkající se „[p]rotiprávních státních podpor“.

11.      Zde se v pododdíle „2.2.1. Zamezení vyplacení protiprávní podpory“ uvádí:

„28.      Vnitrostátní soudy jsou povinny chránit práva jednotlivců, kteří jsou dotčeni porušením povinnosti pozastavení. Vnitrostátní soudy proto musí vyvodit v souladu s vnitrostátním právním řádem veškeré patřičné právní důsledky vyplývající z porušení [čl. 108 odst. 3 SFEU] […]. Povinnosti vnitrostátních soudů se však neomezují pouze na již vyplacenou protiprávní podporu. Vztahují se rovněž na případy, kdy má být protiprávní podpora teprve vyplacena. […]. Má-li být vyplacena protiprávní podpora, je vnitrostátní soud povinen zabránit uskutečnění této platby.

[…]“

12.      V pododdíle „2.2.2 Navrácení protiprávní podpory“ se uvádí:

„30.      Jestliže se vnitrostátní soud setká s neoprávněně udělenou podporou, musí z této protiprávnosti vyvodit veškeré právní důsledky podle vnitrostátního práva. Vnitrostátní soud proto musí v zásadě nařídit úplné navrácení protiprávní státní podpory příjemcem […].“

B –    Vnitrostátní právo

13.      Z nizozemského práva je relevantní čl. 3:40 odst. 2 Burgerlijk Wetboek(5) (dále jen „BW“), jehož znění je následující:

„Porušení kogentního zákonného ustanovení vede k neplatnosti právního úkonu nebo, je-li předmětem ustanovení výhradně ochrana jedné ze stran vícestranného právního úkonu, pouze k jeho napadnutelnosti; oba případy platí pouze tehdy, pokud z cíle ustanovení nevyplývá nic jiného.“

III – Skutkový stav a původní řízení

14.      Společnost Residex Capital IV CV (dále jen „Residex“) získala v roce 2001 podíl ve společnosti MD Helicopters Holding NV (dále jen „MDH“), která byla dceřinou společností společnosti RDM Aerospace NV (dále jen „Aerospace“)(6). Současně byla společnosti Residex poskytnuta prodejní opce, na jejímž základě mohla svůj podíl ve společnosti MDH později za určitých podmínek znovu prodat společnosti Aerospace.

15.      V únoru 2003 využila Residex tuto prodejní opci. Nenechala si však vyplatit výnos z prodeje, který jí náležel. V březnu 2003 naopak přeměnila svou příslušnou pohledávku ve výši přibližně 8,5 milionů eur v půjčku společnosti Aerospace. Kromě toho Residex společnosti Aerospace poskytla dalších 15 milionů USD(7) ve formě půjčky. Celková výše půjčky, kterou Aerospace získala od společnosti Residex, tak činila v přepočtu přibližně 23 milionů eur.

16.      Příčinou poskytnutí této půjčky bylo zjevně jednání tehdejšího ředitele městského přístavního orgánu Rotterdamu(8), který společnosti Residex nabídl, že přístavní orgán převezme záruku za půjčku, která měla být poskytnuta společnosti Aerospace. Přístavní orgán Rotterdamu skutečně v březnu 2003 poskytl společnosti Residex záruku až do výše částky 23 012 510 eur navýšené o poplatky spojené s půjčkou a úroky.

17.      Bez této záruky, která nebyla Evropské komisi oznámena, a nebyla jí tedy ani schválena, by si nemohla Aerospace takovou půjčku podle údajů předkládajícího soudu obstarat.

18.      Podle údajů společnosti Residex splatila Aerospace půjčku pouze do výše 16 milionů eur. Na částku 10 240 252 eur navýšenou o úroky a náklady spojené s vymáháním uplatnila tedy Residex v prosinci 2004 u města Rotterdam záruku. Město však odmítlo zaplatit.

19.      Předmětem sporu u soudu mezi společností Residex a městem Rotterdam je otázka, zda je záruka převzatá městským přístavním orgánem vůbec účinná. Právní spor se týká oprávnění k zastupování ředitele přístavního orgánu a slučitelnosti záruky s obecními právními předpisy. Město dále tvrdí, že záruka je neúčinná z důvodu porušení zákazu státních podpor podle unijního práva. Kromě toho město zpochybňuje i výši pohledávky vymáhané společností Residex.

20.      Jak v řízení v prvním stupni před Rechtbank Rotterdam, tak i v odvolacím řízení před Gerechtshof te ’s-Gravenhage společnost Residex se svou argumentací neuspěla. Na základě čl. 3:40 odst. 2 BW vycházely oba soudy z toho, že záruka je neplatná, jelikož představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (nyní čl. 107 odst. 1 SFEU) a nebyla v rozporu s čl. 88 odst. 3 ES (nyní čl. 108 odst. 3 SFEU) oznámena Evropské komisi.

21.      Na základě kasačního opravného prostředku podaného společností Residex nyní probíhá původní řízení před předkládajícím soudem, jímž je Hoge Raad der Nederlanden.

IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

22.      Rozsudkem ze dne 28. května 2010 došlým Soudnímu dvoru dne 2. června 2010 předložil Hoge Raad Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující otázku:

„Jsou vnitrostátní soudy podle čl. 88 odst. 3 poslední věty ES (nyní čl. 108 odst. 3 SFEU) v případě, jako je projednávaný případ, v němž je protiprávní opatření podpory provedeno tím, že dlužník získal na základě poskytnutí záruky věřiteli od něj půjčku, která by mu za obvyklých tržních podmínek nebyla poskytnuta, v rámci své povinnosti odstranit následky tohoto protiprávního opatření podpory povinny nebo v každém případě oprávněny zrušit záruku, i když to současně nevede ke zrušení půjčky poskytnuté na základě této záruky?“

23.      V řízení před Soudním dvorem předložily společnost Residex, město Rotterdam, vlády Dánska, Německa a Nizozemska, jakož i Evropská komise písemná a ústní vyjádření.

V –    Posouzení

24.      Podstatou otázky Hoge Raad je, zda čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU opravňuje vnitrostátní soud, nebo mu dokonce ukládá povinnost považovat záruku města, která nebyla Evropské komisi oznámena a nebyla jí schválena, za neúčinnou.

25.      Názory zúčastněných se v této věci liší. Zatímco Residex jako žalobkyně v původním řízení přirozeně zastává názor, že záruka je účinná, a město Rotterdam jako žalovaný to stejně tak vehementně popírá, jsou v rámci vyjádření většiny vlád, které se účastní řízení, a rovněž Komise, předkládány návrhy řešení, které se mírně liší.

26.      Chtěla bych Soudnímu dvoru rovněž předložit takové diferenciované řešení.

A –    Úvodní poznámky

27.      Všechny skutečnosti týkající se skutkového stavu v původním řízení, které jsou známy, ukazují na to, že sporná záruka je státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (dříve čl. 87 odst. 1 ES), která nebyla Komisi oznámena a nebyla jí rovněž schválena. Jedná se tedy o formálně protiprávní státní podporu, která byla poskytnuta v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU (dříve čl. 88 odst. 3 třetí věta ES). Žádný ze zúčastněných toto před Soudním dvorem nezpochybnil.

28.      Na rozdíl např. od evropského kartelového práva (srov. čl. 101 odst. 2 SFEU) ustanovení Smluv týkající se státních podpor výslovně neupravují, které právní následky z občanskoprávního hlediska vyplývají z porušení oznamovací povinnosti a zákazu poskytnout státní podporu (čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU). To však v žádném případě neznamená, že by porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU nemělo následky.

29.      Unijní právo totiž požaduje, aby vnitrostátní soudy přijaly taková opatření, která mohou účinně odstranit následky protiprávnosti státní podpory(9). Podle ustálené judikatury tedy vnitrostátní soudy musí zajistit, aby z porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU byly v souladu s jejich vnitrostátním právem vyvozeny všechny důsledky jak ohledně platnosti aktů provádějících opatření podpory, tak ohledně zpětného vymáhání finančních podpor, které byly poskytnuty v rozporu s tímto ustanovením(10).

30.      Tato skutečnost vede zpravidla k tomu, že všechny právní úkony – v neposlední řadě občanskoprávní smlouvy – které byly uzavřeny v souvislosti s poskytnutím formálně protiprávních státních podpor, je třeba považovat za neúčinné nebo neplatné. Soudní dvůr konstatoval, že „porušením zákazu poskytnout státní podpory bez schválení Komise, kterého se dopustí vnitrostátní orgány, je dotčena platnost právních úkonů, jejichž cílem je provedení opatření státních podpor“(11).

31.      Tímto způsobem má být v prvé řadě zajištěno, že podpora, která je neslučitelná s vnitřním trhem, nebude nikdy poskytnuta(12). Pakliže však byla podpora poskytnuta v rozporu s oznamovací povinností a zákazem poskytnutí podpory, má být alespoň zajištěno, že výhoda, jež z toho příjemci plyne, bude opět odejmuta a účinky protiprávnosti opatření podpory budou odstraněny, aby nedošlo k narušení, či dokonce k trvalému narušení hospodářské soutěže(13). Předchozí stav musí být obnoven(14).

32.      Je však sporné, zda v případě záruky orgánu veřejné moci za soukromou půjčku je konstatování neúčinnosti záruky ze strany vnitrostátního soudu v každém případě vhodné či nezbytné k tomu, aby přispělo k uskutečnění těchto cílů.

33.      Jak již bylo uvedeno v předkládacím usnesení, závisí to rozhodujícím způsobem na skutečnosti, zda je třeba samotného věřitele – v projednávaném případě tedy Residex – považovat za (spolu)příjemce podpory (srov. k tomu níže oddíl C), nebo zda je příjemcem podpory pouze dlužník – v tomto případě společnost Aerospace (srov. k tomu níže oddíl B)(15).

B –    Právní stav v případě, že záruka nepřináší věřiteli žádnou vlastní výhodu

34.      Zdá se, že předkládající soud – podobně jako Residex, město Rotterdam a dánská vláda – vychází z toho, že v projednávaném případě měla hospodářské výhody plynoucí ze záruky města pouze Aerospace, a je tedy příjemcem podpory.

35.      Z takové výhody pro dlužníka je třeba vycházet, pokud dlužník nemusel platit provizi nebo platil nižší provizi, než je provize obvyklá na trhu(16). Je-li finanční situace dlužníka natolik špatná, že by již nemohl na trhu získat kapitál, pak musí být případně dokonce celková částka krytá zárukou považována za jeho hospodářskou výhodu(17).

36.      Nezáleží na tom, zda je v projednávaném případě třeba považovat za výhodu společnosti Aerospace výhodu spočívající v provizi ve srovnání se zárukou obvyklou na trhu nebo celkovou částku krytou zárukou(18). Závěr ohledně neúčinnosti záruky přijatý předkládajícím soudem by jako takový nevedl k tomu, že zvýhodněnému podniku – v tomto případě tedy společnosti Aerospace – bude odejmuta výhoda plynoucí ze záruky. Neúčinnost záruky by totiž nevedla nutně ani k tomu, že Aerospace ztratí půjčku, ani k tomu, že Aerospace by v případě neúčinnosti záruky musela městu Rotterdam automaticky zaplatit provizi.

37.      Za těchto okolností vzniká otázka, zda v souladu s cílem čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU může být odůvodněné připustit tak závažný právní následek pro věřitele, jako je neúčinnost záruky. V řízení před Soudním dvorem byla tato problematika projednána z různých hledisek, kterými se budu následně stručně zabývat.

1.      K rozsudku Komise v. Portugalsko: „Zrušení prostřednictvím navrácení“

38.      Předkládající soud v této souvislosti zaprvé sám odkazuje na rozsudek Komise v. Portugalsko(19). Vyjadřuje pochybnost, jak je třeba tento rozsudek vykládat. Podle některých zúčastněných je třeba z něj vyvodit, že státní záruku, která je v rozporu s unijním právem, je třeba považovat za neúčinnou, resp. je třeba prohlásit ji za neúčinnou.

39.      O tomto názoru nejsem přesvědčena.

40.      Ve věci Komise v. Portugalsko se jednalo o podnik EPAC(20), akciovou společnost ve vlastnictví státu působící v oblasti zemědělství. V roce 1996 povolil portugalský stát společnosti EPAC, aby si u soukromého bankovního konsorcia vzala půjčku až do výše 50 miliard PTE(21) s tím, že 30 miliard PTE(22) bylo zajištěno státní zárukou. Rozhodnutím 97/762/ES ze dne 9. července 1997 nařídila Komise Portugalské republice, aby „zrušila podpory poskytnuté podniku EPAC“(23). Když Portugalsko tomuto rozhodnutí nevyhovělo, rozhodl Soudní dvůr na návrh Komise v rozsudku Komise v. Portugalsko, že Portugalsko nesplnilo své povinnosti.

41.      Je pravda, že jak v rozhodnutí Komise 97/762, tak i v rozsudku Komise v. Portugalsko se mluví o „zrušení“ „podpory“(24), a „podporou“ je přitom třeba rozumět záruku portugalského státu(25). Při bližším přezkumu se však ukazuje, že „zrušením“ záruky bylo ve skutečnosti míněno „navrácení výhody spočívající v úrocích“, kterou EPAC získala na základě státní záruky ve srovnání s úrokem obvyklým na trhu(26).

42.      V rozsudku Komise v. Portugalsko se tak konečně jednalo pouze o to, že portugalský stát ve vztahu k dlužníkovi – tedy vůči společnosti EPAC – měl jednat aktivně, aby mu tuto protiprávní hospodářskou výhodu – výhodu spočívající v úrocích – odejmul(27). Povinnost Portugalska jdoucí nad rámec této povinnosti, tedy zrušit jako takovou státní záruku, která je v rozporu s unijním právem, nebo ji prohlásit za neúčinnou, není v rozsudku Komise v. Portugalsko zmíněna, a nebylo ani konstatováno, že Portugalsko nesplnilo v tomto ohledu své povinnosti.

43.      Zcela obecně je podle ustálené judikatury „zrušení protiprávní podpory prostřednictvím jejího navrácení logickým důsledkem konstatování její protiprávnosti“(28). Navrácení výhody však v žádném případě není rovnocenné s prohlášením neplatnosti právních úkonů, na nichž je založena.

44.      Z tohoto důvodu nelze z dosavadní judikatury, zejména z rozsudku Komise v. Portugalsko, vyvodit, že existuje povinnost prohlásit za neplatnou záruku, která byla poskytnuta v rozporu s unijním právem v oblasti státních podpor a u níž je třeba za příjemce státní podpory považovat pouze dlužníka.

2.      K zásadě rovnocennosti

45.      Komise zadruhé zmiňuje zásadu rovnocennosti. Tato zásada podle ustálené judikatury vyžaduje, aby se všechna pravidla použitelná na opravné prostředky používala bez ohledu na to, zda se jedná o opravné prostředky založené na porušení unijního práva nebo opravné prostředky založené na porušení vnitrostátního práva(29). Jinými slovy, při uplatnění unijního práva před vnitrostátními soudy nemohou platit podmínky, které jsou méně příznivé než podmínky, jež platí pro uplatnění příslušných ustanovení vnitrostátního práva(30).

46.      Podle Komise zásada rovnocennosti vyžaduje, aby se záruka poskytnutá v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU považovala za neúčinnou, pokud se prokáže, že existují kogentní ustanovení vnitrostátního práva, jejichž porušení může podle čl. 3:40 odst. 2 BW rovněž vést k neúčinnosti záruky.

47.      Taková argumentace není relevantní. Předpokládá jako danou okolnost, kterou je ve skutečnosti třeba ještě projednat, totiž že čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU vyžaduje nezbytně podle svého cíle ochrany neúčinnost podpory, která je v rozporu s unijním právem.

48.      Ve vnitrostátním právu mohou existovat zákony, jejichž cíl ochrany vyžaduje, aby porušení zákona vedlo k neúčinnosti právních úkonů podle občanského práva, a jiné zákony, jejichž cíl ochrany takový právní následek v případě porušení zákona nevyžaduje. Stejně tak je tomu v případě porušení ustanovení unijního práva. Záleží rozhodujícím způsobem na tom, se kterými vnitrostátními ustanoveními je čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU srovnáván: s těmi, u nichž je porušení spojeno podle jejich cíle ochrany s následkem neúčinnosti, nebo s těmi, které nemají vést k takovým právním následkům.

49.      Pouze v případě, kdy by již bylo prokázáno, že porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU musí z pohledu unijního práva nutně vést k neúčinnosti záruky, by měla zásada rovnocennosti následky, které Komise uvedla. Jelikož však v projednávaném případě musí být právě nejprve objasněno, zda unijní právo nutně vyžaduje neúčinnost záruky, nemůže být čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU bez dalšího postaven na roveň vnitrostátním zakazujícím právním předpisům ve smyslu čl. 3:40 odst. 2 BW.

50.      Poukaz na zásadu rovnocennosti tedy v projednávaném případě není relevantní.

3.      K podmíněnému vztahu mezi zárukou a půjčkou

51.      Podle města Rotterdam zatřetí mezi zárukou a půjčkou existuje podmíněný vztah v tom smyslu, že případná neúčinnost záruky vede k okamžité splatnosti půjčky a k navrácení do předchozího stavu(31). Rovněž tato skutečnost hovoří pro závěr ohledně neúčinnosti záruky, která je podle vnitrostátního ustanovení čl. 3:40 odst. 2 BW v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU.

52.      Proti tomu je třeba namítnout, že případná neúčinnost záruky sice může vést k okamžité splatnosti půjčky, zpravidla však nevede úplně přesně k odejmutí výhody dlužníka, která je v rozporu s unijním právem.

53.      Pouhou splatností nároku na navrácení totiž není zajištěno, že půjčka bude rovněž skutečně bezodkladně splacena, zejména tehdy, když už se dlužník i tak nachází v obtížné hospodářské situaci. Kromě toho by splacení celkové výše půjčky ve většině případů přesahovalo rámec toho, co je pro odejmutí výhody, která je v rozporu s unijním právem, nezbytné; tato výhoda spočívá, jak je uvedeno výše(32), zpravidla pouze v rozdílu v provizi ve srovnání s provizí, která je obvyklá na trhu, a vztahuje se pouze výjimečně na celkovou částku krytou zárukou. Konečně je třeba poznamenat, že takovým způsobem by výhoda dlužníka, která je v rozporu s unijním právem, nebyla vrácena orgánu veřejné moci, který ji ve formě záruky poskytl, nýbrž třetí osobě – věřiteli – kterému takové vyrovnání výhody vůbec nepřísluší a u něhož by mohla způsobit nové narušení hospodářské soutěže.

54.      I případný podmíněný vztah mezi zárukou a půjčkou zajištěnou touto zárukou tedy nevede k závěru, že záruka by nutně musela být považována za neúčinnou, pokud by byl porušen čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU.

4.      K zamezení dalšího poskytnutí podpory

55.      Město Rotterdam začtvrté uvádí, že na základě neúčinnosti záruky může být zamezeno dalšímu poskytnutí podpory.

56.      Tato argumentace však není přesvědčivá v případě, jako je projednávaný případ, v němž již byla půjčka zcela vyplacena.

57.      Je-li za příjemce podpory třeba považovat pouze dlužníka – v tomto případě tedy Aerospace – je sporné opatření podpory zcela provedeno, jakmile byla půjčka zajištěná zárukou vyplacena. Skutečnost, zda může být později u orgánu veřejné moci jako ručitele uplatněna záruka, již nemění nic na tom, že dlužník získal v plné výši výhodu, která je v rozporu s hospodářskou soutěží, a tuto výhodu si rovněž ponechá. V takovém případě nemůže konstatování neúčinnosti záruky přispět k zamezení provedení podpory, která je v rozporu s unijním právem.

5.      K případné povinnosti řádné péče věřitele s ohledem na účinné dodržení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU

58.      Zapáté poukazují někteří zúčastnění na případnou povinnost řádné péče věřitele nezbytné k tomu, aby byl co nejlépe zajištěn užitečný účinek čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU. Věřitel může mít legitimní očekávání ohledně záruky teprve tehdy, jestliže Evropská komise potvrdí, že je slučitelná s vnitřním trhem. Vyplatí-li věřitel půjčku zajištěnou zárukou předčasně, činí tak na vlastní riziko.

59.      Mám však za to, že ani tento argument není podložený.

60.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora se sice s řádnou péčí postupující hospodářský subjekt musí ujistit o tom, že postup podle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU byl dodržen(33). Taková povinnost řádné péče však podle unijního práva byla doposud, pokud je mi známo, uložena pouze osobě skutečného příjemce podpory, avšak nikoli i třetím podnikům, které se – jak je tomu často v případě věřitelů(34) – pouze účastnily provedení podpory, aniž byly současně samy příjemci podpory(35).

61.      Je třeba připustit, že Tribunál Evropské unie v souvislosti s již uvedenou státní zárukou Portugalska(36) ve svém rozsudku EPAC v. Komise uvedl, že i věřitelské banky měly vyvinout nezbytnou péči a být obezřetné a provést nezbyté kontroly ohledně legality podpory(37). Tribunál však toto zjištění nijak neodůvodnil(38), a především se nezabýval všemi hledisky, která byla projednána v tomto řízení o předběžné otázce.

62.      Co nejvíce možný odrazující účinek by jistě mohl nastat, kdyby se v případě poskytnutí záruky orgánem veřejné moci rozšířila povinnost řádné péče podle práva o státních podporách vždy i na věřitele, který sám není příjemcem podpory. Podle mého názoru by se tím však překročil rámec toho, co je nezbytné pro účinné provedení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU.

63.      Kdyby se věřiteli uložila uvedená povinnost řádné péče s ohledem na dodržení unijního práva, přešlo by hospodářské riziko plynoucí ze záruky z orgánu veřejné moci na soukromý podnik, který sám není příjemcem podpory. Riziko platební neschopnosti dlužníka by potom nenesl ručící orgán veřejné moci, nýbrž věřitel. To by nepřiměřeně podněcovalo orgán veřejné moci, aby lehkomyslně poskytoval záruky, které pravděpodobně nejsou slučitelné s unijním právem, a přesunul finanční zatížení plynoucí z případného zrušení úkonu v podstatě na soukromé věřitele(39).

64.      Současně by takové přenesení rizika na soukromé věřitele mohlo vést k odrazujícímu účinku („chilling effect“), a tím negativně ovlivnit poskytování kapitálu podnikům – zejména ve formě bankovních půjček. Jak závažné problémy mohou vzniknout pro celkový hospodářský vývoj v Evropské unii, otálejí-li věřitelé s poskytováním půjček podnikům činným na vnitřním trhu, velmi jasně ukázala nedávná hospodářská a finanční krize.

65.      Vzhledem k výše uvedenému nevidím žádný důvod, aby se Soudní dvůr v tomto bodě připojil k právnímu názoru Tribunálu v rozsudku EPAC v. Komise(40). Je-li poskytnuta státní podpora ve formě záruky, neměla by nadále i věřiteli, který sám není příjemcem podpory, vzniknout žádná povinnost řádné péče podle unijního práva.

6.      Dílčí závěr

66.      Jak bylo uvedeno výše, účinné uplatnění ustanovení unijního práva týkajících se státních podpor tedy nevyžaduje, aby státní záruka byla z důvodu porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU považována za neúčinnou, jestliže věřitel není sám příjemcem podpory.

67.      K tomu dodávám, že v takovém případě nemá vnitrostátní soud posuzovací pravomoc k tomu, aby záruku přesto na základě uvedeného porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU považoval za neúčinnou. Z unijního práva v oblasti hospodářské soutěže totiž pro podniky činné na vnitřním trhu nemohou vyplývat různá práva a povinnosti v závislosti na členském státu a příslušném vnitrostátním soudu. Evropské právo hospodářské soutěže musí být naopak vykládáno a uplatňováno tak, aby pro všechny podniky činné na vnitřním trhu platily na základě jednotného právního rámce rovné podmínky hospodářské soutěže (tzv. „level playing field“)(41).

68.      Na rozdíl od názoru většiny zúčastněných nelze z rozsudku CELF vyvodit nic jiného. Soudní dvůr v tomto rozsudku pouze uvedl, že vnitrostátní soud může nařídit navrácení podpory, která byla vyplacena v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU, i když byla později Evropskou komisí schválena(42). Jak již bylo uvedeno výše(43), není však navrácení získané hospodářské výhody v žádném případě rovnocenné s občanskoprávní neúčinností právních úkonů spojených s opatřením podpory.

C –    Právní stav v případě, že záruka poskytne věřiteli vlastní výhodu

69.      Právní stav je třeba ještě přezkoumat v případě, že věřitel sám je (rovněž) příjemcem státní podpory, která je spojena se zárukou.

1.      Indicie o existenci vlastní výhody věřitele

70.      Německá vláda a Komise správně poukazují na to, že ze záruky poskytnuté orgánem veřejné moci nemá prospěch nezbytně pouze dlužník. Rovněž věřitel, jehož pohledávky za dlužníkem jsou zajištěny státní zárukou, z této záruky konkrétní může mít hospodářské výhody.

71.      Předkládající soud tedy bude muset důkladně přezkoumat, zda je v projednávaném případě třeba za příjemce podpory považovat kromě dlužníka – společnosti Aerospace – i věřitele – společnost Residex(44). Na rozdíl od názoru společnosti Residex totiž skutková zjištění přijatá v původním řízení obsahují jasné indicie o tom, že tento podnik jakožto věřitel měl ze záruky města skutečně hospodářskou výhodu ve smyslu práva státních podpor.

72.      Tato výhoda vznikla jistě nikoli pouze proto, že se orgán města Rotterdam zaručil za půjčku poskytnutou společností Residex. Mnoho podniků uzavírá transakce s orgánem veřejné moci – ať už veřejné zakázky, poskytnutí úvěrů nebo záruky – a nikoli v každém takovém právním úkonu se nachází nutně prvek státní podpory, který je podle unijního práva zakázán(45). Zejména v případě záruky orgánu veřejné moci za soukromou půjčku je třeba mít na paměti, že věřitel sice takovým způsobem získá jistotu, čímž se snižuje jeho riziko; rovněž úrok z půjčky, na kterém se věřitel v takovém případě dohodne s dlužníkem, by však mohl být značně nižší než v případě nezajištěné půjčky.

73.      Podle pokynů zveřejněných Komisí v jejím sdělení o zárukách(46) je však věřitele třeba považovat za příjemce státní záruky, zejména ve dvou případech:

–        poskytne-li se zajištění ex post na již existující pohledávku věřitele, aniž podmínky této půjčky byly odpovídajícím způsobem upraveny, nebo

–        je-li vypořádání dluhu provedeno tak, že se jedna půjčka s poskytnutou zárukou použije na zaplacení jiné půjčky, na niž záruka poskytnuta nebyla, téže úvěrové instituci.

74.      Jak uvádí předkládající soud(47), měla Residex v okamžiku poskytnutí záruky města za společností Aerospace pohledávku ve výši v řádech milionů na zaplacení výnosu ze zpětného odkupu podílů ve společnosti MDH, které převedla zpět na společnost Aerospace, když uplatnila svou prodejní opci. Tuto pohledávku přeměnila společnost Residex na půjčku poskytnutou společnosti Aerospace, k čemuž v rozhodné míře přispěla záruka přístavního orgánu města Rotterdam.

75.      Všechny tyto skutečnosti ukazují na to, že záruka města byla poskytnuta jako zajištění ex post na již existující pohledávku, resp. v rámci vypořádání dluhu, což vedlo k tomu, že Residex měla ze záruky města vlastní hospodářskou výhodu ve smyslu práva v oblasti státních podpor. Mimoto neexistují žádné indicie o tom, že Residex městu Rotterdam jako vyrovnání za tuto výhodu plynoucí ze záruky zaplatila provizi za převzetí záruky, která je na trhu obvyklá. Za příjemce podpory je tedy třeba považovat kromě společnost Aerospace i společnost Residex.

2.      Následky s ohledem na účinnost záruky

76.      Na rozdíl od okolností prvně diskutovaného případu(48) je neúčinnost záruky vhodným a rovněž nezbytným prostředkem k uskutečnění cíle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU, je-li třeba za příjemce podpory považovat kromě dlužníka i věřitele.

77.      Zaprvé, neúčinnost záruky podle občanského práva je vhodná k uskutečnění cíle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU, jelikož přispívá k tomu, že věřiteli jako příjemci podpory bude odejmuta hospodářská výhoda, kterou získal od orgánu veřejné moci v rozporu s unijním právem.

78.      Jakákoli platba města Rotterdam v rámci záruky by přispěla k prohloubení porušení zákazu poskytnutí podpory podle unijního práva a posílila by neoprávněnou výhodu, kterou má pravděpodobně Residex jako příjemce podpory z neschválené záruky. Konstatuje-li naopak vnitrostátní soud, že záruka je neúčinná, zamezí to tak jakémukoli dalšímu zvýhodnění společnosti Residex. Takovým způsobem splní vnitrostátní soud svou úlohu, a to zamezení vyplacení státních podpor, které jsou v rozporu s unijním právem(49).

79.      Pakliže Residex očekávala, že záruka je účinná, nebylo toto očekávání legitimní. Jako od příjemce podpory se od ní totiž mohlo očekávat, že se v rámci své povinnosti řádné péče ujistí, zda byl dodržen postup podle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU(50). Rovněž případné právní posudky, které si vyžádalo město Rotterdam(51) a které zjevně vycházely z toho, že čl. 108 odst. 3 třetí věta SFEU je nepoužitelný, na tom nemohou nic změnit. Legitimní očekávání vznikne teprve tehdy, když existuje konečné rozhodnutí Komise jakožto evropského orgánu hospodářské soutěže, v němž se konstatuje, že záruka není státní podporou nebo že je v každém případě slučitelná s vnitřním trhem(52).

80.      Právě proto, že Residex měla uvedenou vlastní povinnost řádné péče, se podnik odvolat nemůže vůči městu i na zákaz rozporuplného postupu (venire contra factum proprium)(53). Jestliže by se po městu Rotterdam vyžadovalo, aby dodrželo svůj příslib záruky, který je v rozporu s unijním právem, bylo by to v rozporu s cílem ochrany evropského práva hospodářské soutěže obecně, konkrétně i s cílem ochrany čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU. Orgán veřejné moci musí být schopen se před soudem hájit tím, že by výhoda nebo platba, kterou po něm podnik požaduje, porušila unijní pravidla hospodářské soutěže(54). Naopak podnik rovněž může, jak je známo, před soudem tvrdit, že peněžní plnění, které je po něm požadováno, je v rozporu s právem hospodářské soutěže(55).

81.      Zadruhé je občanskoprávní neúčinnost záruky, která nebyla Komisí schválena, rovněž nezbytná pro uskutečnění cíle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU.

82.      Tuto záruku by čistě teoreticky bylo možné prohlásit pouze za částečně neúčinnou, totiž v rozsahu, v němž obsahuje výhodu pro věřitele, která je v rozporu s hospodářskou soutěží. To by mělo v případě, jako je projednávaný případ, za následek, že město by jako ručitel muselo poskytnout plnění ze záruky a z částky, za niž se zaručilo, a ještě by případně mohlo odečíst částku odpovídající provizi za převzetí záruky, která je na trhu obvyklá.

83.      Pro uskutečnění cíle čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU by však přijetí takové částečné neúčinnosti bylo mnohem méně vhodné než přijetí úplné neúčinnosti.

84.      Vnitrostátní soud by jednak stál před obtížným úkolem, a to před posouzením, jaká provize byla v okamžiku poskytnutí záruky na trhu obvyklá, a byla tedy přiměřená. Pakliže by dlužník nemohl – jako v projednávaném případě – získat na trhu vůbec žádnou půjčku, musela by být bez dalšího považována za výhodu věřitele celková výše půjčky, tj. celková částka krytá zárukou, jelikož k úvěrovému obchodu by bez této záruky vůbec nemohlo dojít(56).

85.      Mimoto by v případě (pouze) částečné neúčinnosti záruky věřitel, který je podporou zvýhodněn, byl zbaven ve velké míře své spoluodpovědnosti za dodržení unijních pravidel v oblasti hospodářské soutěže(57). Věřitel, který je zvýhodněn podporou, by tak byl nesprávně podněcován k tomu, aby se ukvapeně podílel na financování projektů, které nejsou schváleny podle evropského práva v oblasti podpor.

86.      Soudní dvůr samozřejmě nevyžaduje v každém případě úplné navrácení podpory poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU. Například ve věci CELF považoval Soudní dvůr za dostatečné, že příjemce podpory musel uhradit přiměřené úroky za svou hospodářskou výhodu získanou od orgánu veřejné moci, aniž musel zaplatit zpět podporu jako takovou(58). Tato judikatura týkající se věci CELF však platí pouze v takových případech, kdy byla podpora vyplacená v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU následně schválena „kladným rozhodnutím“ Komise(59). Rozhodujícím kritériem pro to, zda příjemce může za období předcházející kladnému rozhodnutí požadovat vyplacení podpory nebo zda si může již vyplacenou podporu ponechat, je tedy konstatování Komise, zda je podpora slučitelná se společným trhem(60).

3.      Dílčí výsledek

87.      Úhrnem lze tedy konstatovat:

Státní záruku za soukromou půjčku poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU, jež nebyla Evropskou komisí ani následně schválena, je třeba považovat za neúčinnou, je-li věřitel sám příjemcem podpory.

VI – Závěry

88.      Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku Hoge Raad der Nederlanden odpověděl takto:

„Státní záruku za soukromou půjčku, která byla poskytnuta v rozporu s čl. 108 odst. 3 třetí větou SFEU a nebyla Evropskou komisí ani následně schválena, nelze považovat za neúčinnou s výjimkou případu, že věřitel je sám příjemcem podpory.“

---

1 – Původní jazyk: němčina.

---

2 – Úř. věst. 2008, C 155, s. 10

---

3 – Sdělení Komise o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory ve formě záruk (Úř. věst. 2000, C 71, s. 14) ); srov. zde zejména oddíly 2.1.1, 2.2.1, 2.2.2 a 6.5.

---

4 – Úř. věst. 2009, C 85, s. 1.

---

5 – Občanský zákoník.

---

6 – U všech tří společností se jedná o společnosti založené podle nizozemského práva.

---

7 – V té době přibližně 13,9 milionů eur.

---

8 – Gemeentelijk Havenbedrijf Rotterdam.

---

9 – Rozsudky ze dne 12. února 2008, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication („CELF“, C-199/06, Sb. rozh. s. I-469, bod 46), a ze dne 18. prosince 2008, Wienstrom (C-384/07, Sb. rozh. s. I-10393, bod 28); ve stejném smyslu již rozsudek ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich a další („Transalpine Ölleitung“, C-368/04, Sb. rozh. s. I-9957, bod 50).

---

10 – Rozsudky Transalpine Ölleitung (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 47) a CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 41; srov. zde rovněž bod 45); ve stejném smyslu již dříve rozsudky ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a Syndicat national des négociants et transformateurs de saumon („FNCE“, C-354/90, Recueil, s. I-5505, bod 12), ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C-39/94, Recueil, s. I-3547, bod 40), ze dne 21. října 2003, van Calster a další (C-261/01 a C-262/01, Recueil, s. I-12249, bod 64), a ze dne 21. července 2005, Xunta de Galicia (C-71/04, Sb. rozh. s. I-7419, bod 49). Srov. kromě toho bod 30 oznámení o úloze vnitrostátních soudů.

---

11 – Srov. k tomuto rozsudky FNCE (citovaný v poznámce pod čarou č. 10, body 12 a 17) a ze dne 20. září 2001, Banks (C-390/98, Recueil, s. I-6117, bod 73).

---

12 – To je tzv. „zajišťovací účel“ resp. „ochranné pravidlo“, jež je základem pro čl. 108 odst. 3 třetí větu SFEU; srov. k tomu rozsudek CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, body 47 a 48).

---

13 – V tomto smyslu rozsudky CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, body 38 a 46) a Transalpine Ölleitung (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, body 46 a 50); podobně již rozsudky Banks (citovaný v poznámce pod čarou č. 11, bod 75) a ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano (C-148/04, Sb. rozh. s. I-11137, bod 113).

---

14 – V tomto smyslu rozsudky ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise („Tubemeuse“, C-142/87, Recueil, s. I-959, bod 66); ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland (C-24/95, Recueil, s. I-1591, bod 23); Unicredito Italiano (citovaný v poznámce pod čarou č. 13, bod 113) a ze dne 20. května 2010, Scott a Kimberly Clark (C-210/09, Sb. rozh. s. I-04613, bod 31).

---

15 – Zdá se, že z tohoto rozlišování vycházel Soudní dvůr rovněž v rozsudku ze dne 24. října 1996, Německo a další v. Komise („Bremer Vulkan“, C-329/93, C-62/95 a C-63/95, Recueil, s. I-5151, bod 56); z rozsudku lze vyvodit, že podnik, který se účastní úvěrové operace, lze považovat za příjemce podpory, jestliže získá vlastní hospodářskou výhodu.

---

16 – Sdělení o zárukách, oddíl 2.2.

---

17 – Rozsudek ze dne 5. října 2000, Německo v. Komise („Jadekost“, C-288/96, Recueil, s. I-8237, bod 31); ve stejném smyslu rovněž Komise ve svém sdělení o zárukách, oddíl 4.1., písm. a): „Je-li pravděpodobnost, že dlužník nebude schopen splatit půjčku, zvláště vysoká, nemusí tato tržní sazba existovat a v mimořádných situacích může prvek podpory v záruce dosáhnout stejné výše jako částka skutečně krytá zárukou.“

---

18 – V projednávaném případě Hoge Raad zdůrazňuje, že dlužník Aerospace „v důsledku převzetí záruky vůči věřiteli od něj získal půjčku, která by mu za obvyklých tržních podmínek nebyla poskytnuta“. Na základě toho lze dospět k závěru, že Aerospace by rovněž záruku jako takovou za obvyklých tržních podmínek vůbec nezískala – a nikoli pouze za méně výhodných podmínek.

---

19 – Rozsudek ze dne 27. června 2000, Komise v. Portugalsko (C-404/97, Recueil, s. I- 4897).

---

20 – Empresa Para a Agroalimentação e Cereais SA.

---

21 – Dne 26. července 1996, kdy EPAC byla zmocněna portugalským státem k jednání o přijetí půjčky, činilo 50 miliard PTE přibližně 255,2 milionů ECU (směnný kurz podle Úř. věst. C 218, s. 1), přičemž 1 ECU odpovídá v současnosti 1 euru.

---

22 – Dne 30. září 1996, kdy byla záruka schválena, činilo 30 miliard PTE přibližně 153,7 milionů ECU (směnný kurz podle Úř. věst. C 288, s. 1); 1 ECU odpovídá v současnosti 1 euru.

---

23 – Článek 1 a čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Komise 97/762/ES ze dne 9. června 1997 o opatřeních přijatých Portugalskem ve prospěch podniku EPAC (Úř. věst. L 311, s. 25), reprodukován v bodě 16 rozsudku Komise v. Portugalsko (citovaného v poznámce pod čarou č. 19).

---

24 – Rozsudek Komise v. Portugalsko (citovaný v poznámce pod čarou č. 19, body 16 a 38).

---

25 – Rozsudek Komise v. Portugalsko (citovaný v poznámce pod čarou č. 19, bod 47).

---

26 – V bodě 46 rozsudku Komise v. Portugalsko (citovaného v poznámce pod čarou č. 19) Soudní dvůr poukazuje na „povinnost zrušit protiprávní podporu prostřednictvím navrácení“; v bodě 48 téhož rozsudku uvádí, že „výhoda, kterou je třeba navrátit“ odpovídá „rozdílu mezi úrokovou sazbou obvyklou na trhu […] a úrokovou sazbou, kterou musí EPAC […] skutečně zaplatit“ ; srov. doplňkově bod 56 tohoto rozsudku, v němž se opět uvádí, co „je nezbytné pro navrácení finanční výhody, na kterou se vztahuje sporné rozhodnutí“.

---

27 – V tehdejší praxi Komise se zohledňovala ještě výhoda spočívající v úroku, zatímco podle současné praxe je třeba zohlednit spíše výhodu spočívající v provizi.

---

28 – Rozsudky Tubemeuse (citovaný v poznámce pod čarou č. 14, bod 66), Banks (citovaný v poznámce pod čarou č. 11, bod 74), Komise v. Portugalsko (citovaný v poznámce pod čarou č. 19, bod 38); ze dne 29. června 2004, Komise v. Rada (C-110/02, Sb. rozh. s. I-6333, bod 41), CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 54), a ze dne 22. prosince 2010, Komise v. Slovensko (C-507/08, Sb. rozh. s. I-13489, bod 42); zdůrazněno pouze v tomto místě. Ve stejném smyslu rovněž bod 30 oznámení o úloze vnitrostátních soudů.

---

29 –      Rozsudky ze dne 19. září 2006, i-21 Germany a Arcor (C-392/04 a C-422/04, Sb. rozh. s. I-8559, bod 62); ze dne 26. ledna 2010, Transportes Urbanos y Servicios Generales (C-118/08, Sb. rozh. s. I-00635, bod 33), a ze dne 15. dubna 2010, Barth (C- 542/08, Sb. rozh. s. I-03189, bod. 19).

---

30 – Srov. v tomto smyslu např. rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral (33/76, Recueil, s. 1989, bod 5), a ze dne 15. dubna 2008, Impact (C- 268/06, Sb. rozh. s. I-2483, bod 46).

---

31 – V tomto ohledu se město odvolává na běžnou praxi věřitelů a dále na doložku, která byla konkrétně v projednávaném případě ujednána ve smlouvě o půjčce mezi společností Residex a společností Aerospace.

---

32 – Srov. bod 35 tohoto stanoviska.

---

33 – Rozsudky ze dne 20. září 1990, Komise v. Německo (C-5/89, Recueil, s. I- 3437, bod 14), Alcan Deutschland (citovaný v poznámce pod čarou č. 14, bod 25); ze dne 11. listopadu 2004, Demesa a Territorio Histórico de Álava v. Komise (C-183/02 P a C-187/02 P, Sb. rozh. s. I-10609, body 44 a 45), a ze dne 23. února 2006, Atzeni a další (C-346/03 a C-529/03, Sb. rozh. s. I-1875, bod 64).

---

34 – Ke zvláštnímu případu, kdy je třeba samotného věřitele považovat za příjemce podpory, srov. body 69 až 87 tohoto stanoviska.

---

35 – Srov. k tomu zejména rozsudky Alcan Deutschland (citovaný v poznámce pod čarou č. 14, bod 49), Demesa a Territorio Histórico de Álava v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou č. 33, body 44 a 45), Atzeni a další (citovaný v poznámce pod čarou č. 33, body 64 a 65) a ze dne 22. dubna 2008, Komise v. Salzgitter (C-408/04 P, Sb. rozh. s. I-2767, bod 104). Ve stejném smyslu rovněž právní názor Komise uvedený v oddíle 2.3.2 jejího sdělení o zárukách, v němž jsou účinky protiprávnosti podpory na právní vztah mezi státem a věřitelem projednávány v případě, kdy je věřitel sám příjemcem podpory. Nic jiného nelze vyvodit ze sdělení Komise z roku 1983 (Úř. věst. C 318, s. 3), které bylo podrobně diskutováno a které se rovněž zaměřuje jen na příjemce protiprávních podpor: „Komise informuje […] případné příjemce státních podpor o tom, že […] každý příjemce podpory poskytnuté protiprávně musí případně vrátit tuto podporu“.

---

36 – Srov. k tomu výše bod 40 tohoto stanoviska.

---

37 – Rozsudek Tribunálu ze dne 13. června 2000, EPAC v. Komise (T-204/97 a T- 270/97, Recueil, s. II-2267, bod 144); ve stejném smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 13. září 2010, Řecko a další v. Komise (T-415/05, T-416/05 a T-423/05, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 354.

---

38 – Totéž platí pro stanovisko generálního advokáta Cosmase ze dne 28. března 1996 ve věci Bremer Vulkan (citované v poznámce pod čarou č. 15, bod 102) a generálního advokáta Ruize Jaraba Colomera ze dne 28. října 1999 ve věci Komise v. Portugalsko (citované v poznámce pod čarou č. 19, bod 53).

---

39 – Srov. rovněž rozsudek CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 40), v němž se Soudní dvůr vyslovuje proti výkladu unijního práva, který by zvýhodnil porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU (dříve čl. 88 odst. 3 třetí věty ES) dotyčným členským státem.

---

40 – Srov. k tomu výše bod 61 tohoto stanoviska s poznámkou pod čarou č. 37.

---

41 – Srov. k tomu již mé stanovisko ze dne 29. dubna 2010 ve věci Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise (C-550/07 P, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 169).

---

42 – Rozsudek CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 53); taktéž rozsudek Wienstrom (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 29).

---

43 – Srov. výše, bod 41 až 43 tohoto stanoviska.

---

44 – Tuto otázku soudy ve sporu v původním řízení zjevně neprojednaly; srov. k tomu bod 53 stanoviska generálního advokáta Keuse ze dne 12. února 2010 v řízení o kasačním opravném prostředku před Hoge Raad.

---

45 – Ani Komise nevychází v žádném případě ve svém sdělení o zárukách z toho, že všechny záruky orgánů veřejné moci vždy obsahují automaticky podporu ve prospěch věřitele. Naopak z oddílů 2.2 a 2.3.1 sdělení o zárukách vyplývá, že příjemcem podpory je zpravidla dlužník a záruka přináší výhody přímo i věřiteli pouze za určitých okolností. Tento názor potvrdila Komise rovněž v projednávaném případě na jednání před Soudním dvorem.

---

46 – Srov. k tomu oddíl 2.3.1 sdělení o zárukách. V podstatě stejnou formulaci obsahoval již i oddíl 2.2.2 sdělení o zárukách z roku 2000 (uvedeného výše v poznámce pod čarou č. 3).

---

47 – Srov. výše, body 14 až 17 tohoto stanoviska.

---

48 – Srov. k tomu výše, body 34 až 68 tohoto stanoviska (k právnímu stavu pro případ, že záruka věřiteli nepřináší žádnou vlastní výhodu).

---

49 – V tomto smyslu poslední věta bodu 28 oznámení o úloze vnitrostátních soudů.

---

50 – Srov. výše, bod 60 tohoto stanoviska, jakož i judikaturu uvedenou v poznámce pod čarou č. 33.

---

51 – Takové právní posudky zmiňuje Komise ve svém vyjádření. Ke kvalitě těchto právních posudků se na tomto místě ovšem nelze vyjadřovat.

---

52 – V tomto smyslu rozsudek CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, body 66 až 68), jakož i oddíl 2.3.2 oznámení o zárukách; srov. mimoto již rozsudek Alcan Deutschland (citovaný v poznámce pod čarou č. 14, body 25 a 49), podle něhož podnik, který je příjemcem podpory, může v zásadě legitimně očekávat, že podpora odpovídá příslušným pravidlům pouze tehdy, byla-li tato podpora poskytnuta v souladu s postupem upraveným v článku 108 SFEU.

---

53 – Totéž platí pro zásadu „nemo audiatur propriam turpitudinem allegans“, na kterou odkazovala německá vláda na jednání.

---

54 – To stanovil rovněž Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 3. března 2005, Heiser (C-172/03, Sb. rozh. s. I-1627, bod 18 ve spojení s body 58 a 59), a Transalpine Ölleitung (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, zejména bod 49).

---

55 – Tak je tomu zejména v případech, kdy je parafiskální poplatek nedílnou součástí úpravy týkající se podpory, která je v rozporu s unijním právem: srov. k tomu rozsudky van Calster (citovaný v poznámce pod čarou č. 10, zejména body 54 a 65); ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (C-526/04, Sb. rozh. s. I- 7529, zejména bod 40), a ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks (C-333/07, Sb. rozh. s. I-10807). I ve sporu mezi soukromými osobami se může smluvní strana odvolat na to, že sjednané plnění odporuje ustanovení evropského práva hospodářské soutěže; srov. rozsudek ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan (C-453/99, Recueil, s. I-6297, zejména bod 24).

---

56 – V tomto ohledu platí přiměřeně úvahy uvedené v bodě 35 tohoto stanoviska.

---

57 – K povinnosti řádné péče příjemce podpory srov. výše, bod 60 tohoto stanoviska a judikaturu uvedenou v poznámce pod čarou č. 33.

---

58 – Rozsudek CELF (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, body 52 a 55); ve stejném smyslu rozsudek Wienstrom (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, body 28 až 30).

---

59 – Toto je zdůrazněno v rozsudku CELF (citovaném v poznámce pod čarou č. 9) formulacemi jako „Pokud Komise přijme kladné rozhodnutí […]“ (bod 49), „V tomto případě“ (bod 50), „V takové situaci, o jakou se jedná ve sporu v původním řízení […]“ (bod 52) a „pokud Komise přijala konečné rozhodnutí“ (bod 55).

---

60 – Rozsudek Wienstrom (citovaný v poznámce pod čarou č. 9, bod 31).