Věc C-428/09

Union syndicale Solidaires Isère

v.

Premier ministre a další

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d'État (France)]

„Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88/ES – Úprava pracovní doby – Články 1, 3 a 17 − Rozsah působnosti − Příležitostná a sezónní činnost osob, které uzavřely ,smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti‘– Omezení pracovní doby těchto pracovníků v rekreačních a volnočasových zařízeních na 80 dnů ročně − Vnitrostátní právní úprava, která nestanoví pro tyto pracovníky minimální dobu denního odpočinku − Odchylky stanovené v článku 17 − Podmínky − Záruka rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo, ve výjimečných případech, záruka náležité ochrany“

Shrnutí rozsudku

1.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby –Rozsah působnosti

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, čl. 1 odst. 3)

2.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Minimální doba pro odpočinek

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 3, čl. 17 odst. 2 a 3 písm. b) a c)]

1.        Osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 dnů v roce, spadají do oblasti působnosti směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

(viz bod 33 a výrok 1)

2.        Na osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti a které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 dnů v roce, se vztahuje odchylné ustanovení čl. 17 odst. 3 písm. b) nebo c) směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

Vnitrostátní právní úprava omezující pracovní činnost osob, které uzavřely takovou smlouvu, na 80 odpracovaných dnů ročně, však nesplňuje podmínky stanovené v čl. 17 odst. 2 této směrnice pro použití uvedeného odchylného ustanovení, podle kterých musí být dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné tyto náhradní doby odpočinku poskytnout, jim musí být poskytnuta náležitá ochrana. I když zvláštní povaha práce nebo zvláštní kontext, ve kterém je tato práce vykonávána, umožňuje odchýlit se výjimečně od článku 3 směrnice a od povinnosti pravidelného střídání pracovní doby a doby odpočinku, vnitrostátní právní úprava, která nepřiznává pracovníkům nárok na denní odpočinek po celou dobu trvání jejich pracovní smlouvy, i když se jedná o smlouvu s maximální délkou 80 dnů ročně, nejen zbavuje své podstaty subjektivní právo, které je touto směrnicí výslovně přiznáno, ale je rovněž v rozporu s cílem této směrnice, kterým je účinně chránit bezpečnost a zdraví pracovníků.

(viz body 37, 46–47, 52, 60–62, výrok 2)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

14. října 2010(*)

„Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88/ES – Úprava pracovní doby – Články 1, 3 a 17 − Rozsah působnosti − Příležitostná a sezónní činnost osob, které uzavřely ,smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti‘– Omezení pracovní doby těchto pracovníků v rekreačních a volnočasových zařízeních na 80 dnů ročně − Vnitrostátní právní úprava, která nestanoví pro tyto pracovníky minimální dobu denního odpočinku − Odchylky stanovené v článku 17 − Podmínky − Záruka rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo, ve výjimečných případech, záruka náležité ochrany“

Ve věci C‑428/09,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Conseil d’État (Francie) ze dne 2. října 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 29. října 2009, v řízení

Union syndicale Solidaires Isère

proti

Premier ministre,

Ministère du Travail, des Relations sociales, de la Famille, de la Solidarité et de la Ville,

Ministère de la Santé et des Sports,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení J. N. Cunha Rodrigues, předseda senátu, A. Arabadžev, A. Rosas, U. Lõhmus a A. Ó Caoimh (zpravodaj), soudci,

generální advokát: J. Mazák,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Union syndicale Solidaires Isère E. Decombardem, avocat,

–        za francouzskou vládu G. de Berguesem a B. Messmerem, jako zmocněnci,

–        za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem,

–        za Evropskou komisi M. Van Hoofem a M. van Beekem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).

2        Tato žádost byla předložena v rámci žaloby, kterou se Union syndicale Solidaires Isère (odborová organizace Solidaires Isère; dále jen „Union syndicale“) domáhá, aby Conseil d’État zrušil nařízení č. 2006-950 ze dne 28. července 2006 o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti přijaté k provedení zákona č. 2006-586 ze dne 23. května 2006 o dobrovolnické práci v neziskovém sektoru a příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, a to v rozsahu, ve kterém byly tímto nařízením do code du travail (zákoník práce) vloženy články D. 773-2-1, D. 773-2-2 a D. 773-2-3, jakož i implicitní rozhodnutí, kterým Premier ministre (předseda vlády) zamítl v rámci autoremedury její odvolání proti uvedenému nařízení.

 Právní rámec

 Právní úprava Unie

 Směrnice 89/391/EHS

3        Podle čl. 2 odst. 1 směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349) se tato směrnice „vztahuje na všechny činnosti veřejného i soukromého sektoru (průmysl, zemědělství, obchod, administrativní činnosti, služby, vzdělání, kulturu, zábavu atd.)“.

4        Článek 2 odst. 2 uvedené směrnice nicméně stanoví, že se tato směrnice „nevztahuje na činnost určitých veřejných služeb, například ozbrojených sil nebo policie, nebo na určité činnosti civilní ochrany, jejichž zvláštní povaha odporuje této směrnici“.

 Směrnice 2003/88

5        Směrnice 2003/88 zrušila s účinností od 2. srpna 2004 směrnici Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197), jejíž ustanovení kodifikovala.

6        Body 5, 7, 15 a 16 odůvodnění směrnice 2003/88 uvádějí:

„(5)      Všichni pracovníci by měli mít dostatečnou dobu odpočinku. […] Pracovníkům ve Společenství musí být poskytnuty minimální denní, týdenní a roční doby odpočinku a přiměřené přestávky v práci. […]

[…]

(7)      Výzkum prokázal, že lidský organismus je v noci citlivější na rušivé vnější vlivy a také na určité ztížené způsoby organizace práce a že dlouhá doba noční práce může škodit zdraví pracovníků a může ohrozit bezpečnost na pracovišti.

[…]

(15)      Vzhledem k otázkám, které by mohla úprava pracovní doby v rámci podniku vyvolat, je žádoucí stanovit pružnost při uplatňování některých ustanovení této směrnice, přitom je však třeba zajistit soulad se zásadami bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků.

(16)      Je nezbytné zajistit, aby určitá ustanovení [této směrnice] mohla podléhat odchylkám zaváděným podle okolností členskými státy nebo sociálními partnery. V případě odchylky však musí být dotčeným pracovníkům zpravidla poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku.“

7        Článek 1 směrnice 2003/88, který se zabývá jejím předmětem a oblastí působnosti, zní následovně:

„1.      Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.      Tato směrnice se vztahuje na

a)      minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolenou za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a 

b)      některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby.

3.      Tato směrnice se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice 89/391/EHS, aniž jsou dotčeny články 14, 17, 18 a 19 této směrnice.

Aniž je dotčen čl. 2 bod 8, nevztahuje se tato směrnice na námořníky, jak jsou definováni ve směrnici [Rady] 1999/63/ES [ze dne 21. června 1999 o dohodě o úpravě pracovní doby námořníků uzavřené mezi Svazem provozovatelů námořních plavidel Evropského společenství (ECSA) a Federací odborů pracovníků v dopravě v Evropské unii (FST) (Úř. věst. L 167, s. 33; Zvl. vyd. 05/03, s. 363)].

[…]“

8        Článek 3 směrnice 2003/88 upravuje nárok každého pracovníka na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.

9        Článek 17 odst. 1 až 3 této směrnice stanoví:

„1.      Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16, pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, zejména v případě

a)      vrcholových řídících pracovníků nebo jiných osob majících pravomoc nezávisle rozhodovat;

b)      pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky, nebo

c)      pracovníků vykonávajících náboženské obřady v kostelech a náboženských společenstvích.

2.      Odchylky stanovené v odstavcích 3, 4 a 5 mohou být přijaty prostřednictvím právních a správních předpisů nebo prostřednictvím kolektivních smluv či dohod uzavřených mezi sociálními partnery za předpokladu, že jsou dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta náležitá ochrana.

3.      V souladu s odstavcem 2 tohoto článku se lze odchýlit od článků 3, 4, 5, 8 a 16:

[…]

b)      v případě činností souvisejících se zajištěním ostrahy nebo dozoru vyžadujících neustálou přítomnost za účelem ochrany majetku a osob, zejména v případě hlídačů a správců nebo bezpečnostních firem;

c)      v případě činností zahrnujících nutnost nepřetržité služby nebo výroby, jako jsou zejména: […]

[…]“

 Vnitrostátní právní úprava

10      Článkem 1 nařízení č. 2006-950 byly do code du travail vloženy články D. 773-2-1 až D. 773-2-7.

11      Tato ustanovení code du travail nyní s výhradou drobných úprav odpovídají článkům D. 432-1 až D. 432-9 code de l’action sociale et des familles (zákon o sociální péči a o rodině).

12      Článek D. 773-2-1 code du travail stanovil, že smlouva o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti se uzavírá mezi fyzickou osobou a fyzickou či právnickou osobou, tak jak jsou definovány v článku L. 774-2, a že souhrnná doba smluv uzavřených toutéž osobou nesmí překročit 80 dnů v období po sobě jdoucích dvanácti měsíců.

13      Článek D. 773-2-3 code du travail stanovil:

„Osoba, která uzavřela smlouvu, má ve všech případech nárok na týdenní odpočinek v trvání nejméně dvaceti čtyř po sobě jdoucích hodin.“

14      Článek L. 774-2 code du travail, na který odkazoval článek D. 773-2-1 téhož zákoníku a který se nyní nachází s výhradou drobných úprav v článcích L. 432-1 až L. 432-4 code de l’action sociale et des familles, stanovil:

„Za příležitostnou mimoškolskou výchovnou činnost se za podmínek stanovených v tomto článku považuje příležitostná účast fyzické osoby na výkonu nebo řízení kolektivní výchovné činnosti organizované pro nezletilé děti během školních prázdnin, dovolených nebo v jejich volném čase […]

[…]

Na osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, se nevztahují kapitoly I a II hlavy IV části I, kapitoly II a III hlavy I části II, ani úvodní kapitola a kapitola I hlavy II části II tohoto zákoníku.

[…]

Délka pracovní doby osob, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, se stanoví smlouvou, rozšířenou dohodou nebo nařízením. Počet dnů odpracovaných každou osobou za jeden rok nesmí být vyšší než osmdesát. Dotčená osoba má nárok na týdenní odpočinek v trvání nejméně dvaceti čtyř po sobě jdoucích hodin. [...]“

15      Francouzská právní úprava nestanovila a dosud nestanoví, že příležitostní a sezónní pracovníci rekreačních a volnočasových zařízení, kteří uzavřeli smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, mají nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin.

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

16      Žalobou podanou dne 29. ledna 2007 se Union syndicale domáhala, aby Conseil d’État zrušil nařízení č. 2006-950. Tvrdila, že toto nařízení je v rozporu se směrnicí 2003/88, jelikož vylučuje, aby osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti a které vykonávají příležitostnou a sezónní činnost v rekreačních a volnočasových zařízeních, měly nárok na minimální dobu denního odpočinku, kterou code du travail přiznává pracovníkům.

17      Podle Union syndicale je neexistence takového nároku ve francouzské právní úpravě v rozporu s cíli článku 3 směrnice 2003/88, přičemž roční maximum 80 odpracovaných dnů stanovené v code du travail nelze považovat za náležitou ochranu ve smyslu čl. 17 odst. 2 téže směrnice, který stanoví určité podmínky, které musí splňovat přípustné odchylky, zejména pak odchylky od uvedeného článku 3.

18      Vzhledem k tomu, že měl Conseil d’État za to, že na otázky vznesené v rámci sporu, který mu byl předložen, týkající se článků 1, 3 a 17 směrnice 2003/88 je třeba jednoznačně odpovědět, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Vztahuje se směrnice [2003/88] na příležitostné a sezónní pracovníky, kteří vykonávají pracovní činnost v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 dnů v roce?

2)      V případě kladné odpovědi na tuto otázku:

a)      Je třeba s ohledem na cíl směrnice [2003/88], jímž je podle jejího čl. 1 odst. 1 stanovit minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby, vykládat [její] článek 17 v tom smyslu, že podle něj lze:

–      příležitostnou a sezónní činnost osob, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, zahrnout pod činnosti, jejichž ,délka pracovní doby [se vzhledem k zvláštní povaze dotyčných činností] neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci‘ podle jeho odstavce 1,

–      anebo takovou činnost považovat za ,činnost[i] související[...] se zajištěním ostrahy nebo dozoru vyžadujících neustálou přítomnost za účelem ochrany majetku a osob‘ podle jeho odst. 3 písm. b)?

b)      Lze v posledně uvedeném případě podmínky stanovené v [čl. 17] odst. 2 [směrnice 2003/88], a sice poskytnutí ,rovnocenné náhradní doby odpočinku‘ či ,náležit[é] ochran[y]‘ dotyčným pracovníkům, považovat za splněné, pokud existuje vnitrostátní právní úprava omezující pracovní činnost osob, které uzavřely předmětnou smlouvu, v rekreačních a volnočasových zařízeních na 80 odpracovaných dnů ročně?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

19      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se na osoby, které uzavřely takovou smlouvu, jako je smlouva o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 dnů v roce, vztahuje směrnice 2003/88.

20      Úvodem je třeba připomenout, že tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

21      Tato směrnice definuje rozsah své působnosti široce, jelikož, jak vyplývá z jejího čl. 1 odst. 3, se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 89/391, s výjimkou určitých výslovně vyjmenovaných specifických odvětví (viz rozsudek ze dne 26. června 2001, BECTU, C‑173/99, Recueil, s. I‑4881, bod 45).

22      Soudní dvůr již rozhodl, že jak z cíle směrnice 89/391, jímž je podpora zlepšování bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků při práci, tak i ze znění jejího čl. 2 odst. 1 vyplývá, že působnost této základní směrnice musí být rovněž pojímána široce (rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, Sb. rozh. s. I‑8835, bod 52).

23      Na seznamu činností vyjmenovaných v čl. 2 odst. 1 směrnice 89/391, který ostatně není taxativní, jsou uvedeny činnosti v oblasti vzdělání, kultury a zábavy, jakož i obecně činnosti v oblasti služeb.

24      Podle čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 89/391 se tato základní směrnice nevztahuje na činnost určitých veřejných služeb nebo na určité činnosti civilní ochrany, jejichž zvláštní povaha odporuje této směrnici. Tyto výjimky z rozsahu působnosti směrnice 89/391 je však třeba vykládat restriktivně, a to tím způsobem, že se odvolávají na určité činnosti veřejných služeb, které jsou určeny k ochraně veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti a jsou nepostradatelné pro harmonický rozvoj života ve společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, Recueil, s. I‑7963, body 35 a 36, jakož i výše uvedený rozsudek Pfeiffer a další, body 52 až 55).

25      Je třeba konstatovat, že činnost příležitostných a sezónních pracovníků rekreačních a volnočasových zařízení nelze takovým činnostem stavět na roveň.

26      Je tedy třeba dojít k závěru, že činnost uvedených pracovníků spadá do rozsahu působnosti směrnic 89/391 i 2003/88, jelikož výjimka z rozsahu působnosti uvedená v čl. 1 odst. 3 druhém pododstavci posledně uvedené směrnice se vztahuje pouze na námořníky.

27      Je třeba rovněž připomenout, že i když je pojem „zaměstnanec“ definován v čl. 3 písm. a) směrnice 89/391 jako každá osoba zaměstnaná zaměstnavatelem, včetně učňů a stážistů, s výjimkou osob zaměstnaných v domácnosti, směrnice 2003/88 nikdy neodkazovala na toto ustanovení směrnice 89/391 ani na definici pojmu „zaměstnanec“, jak vyplývá z vnitrostátní právní úpravy nebo praxe.

28      Z posledně uvedeného konstatování vyplývá, že pro účely uplatnění směrnice 2003/88 nelze tento pojem vykládat podle různých vnitrostátních práv, ale má autonomní význam, který je vlastní právu Unie. Tento pojem musí být vymezen objektivními kritérii, která charakterizují pracovní poměr s ohledem na práva a povinnosti dotčených osob. Základní charakteristikou pracovního poměru je přitom okolnost, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu (viz per analogiam, pro účely článku 39 ES, rozsudky ze dne 3. července 1986, Lawrie-Blum, 66/85, Recueil, s. 2121, body 16 a 17, jakož i ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 26).

29      V rámci kvalifikace s ohledem na pojem „pracovník“, kterou přísluší provést vnitrostátnímu soudu, musí tento soud vycházet z objektivních kritérií a celkově posuzovat všechny okolnosti věci, která mu byla předložena, jež se týkají jak povahy dotyčných činností, tak i vztahu mezi dotčenými stranami.

30      I když se podle předkládacího rozhodnutí na osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, nevztahují určitá ustanovení code du travail, je třeba připomenout, že Soudní dvůr dospěl k závěru, že právní povaha sui generis pracovního poměru z pohledu vnitrostátního práva nemůže mít žádný dopad na postavení pracovníka ve smyslu práva Unie (viz rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski, C‑116/06, Sb. rozh. s. I‑7643, bod 26 a citovaná judikatura).

31      Co se týče pracovníků, kteří uzavřeli smlouvu na dobu určitou, jako jsou osoby, které uzavřely smlouvu, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, Soudní dvůr již v rámci směrnice 93/104 rozhodl, že tato směrnice nečiní žádný rozdíl mezi pracovníky, kteří uzavřeli takové smlouvy, a těmi, kteří uzavřeli smlouvu na dobu neurčitou, zejména pokud jde o ustanovení týkající se minimálních dob odpočinku, které se nejčastěji vztahují na „všechny pracovníky“ (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek BECTU, bod 46). Tentýž závěr platí i pro směrnici 2003/88, a zejména pro její článek 3 týkající se denního odpočinku.

32      Vzhledem k informacím předloženým předkládajícím soudem se jeví, že takové osoby, jako jsou příležitostní a sezónní pracovníci, kteří uzavřeli smlouvu, o niž se jedná ve věci v původním řízení, a kteří vykonávají pracovní činnost v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 dnů v roce, spadají pod pojem „pracovníci“, jak je definován v bodě 28 tohoto rozsudku.

33      Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první položenou otázku odpovědět tak, že se na osoby, které uzavřely takovou smlouvu, jako je smlouva o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, a kteří vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 dnů v roce, směrnice 2003/88 vztahuje.

 Ke druhé otázce

34      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, která se skládá ze dvou částí, je, zda se na takové pracovníky, jako jsou osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti a které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních, vztahuje odchylné ustanovení čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 nebo odst. 3 písm. b) téhož článku. Pro případ, že je čl. 17 odst. 3 písm. b) směrnice 2003/88 použitelný, se předkládající soud táže, zda vnitrostátní právní úprava omezující pracovní činnost takových osob na 80 odpracovaných dnů ročně splňuje podmínky stanovené v odstavci 2 téhož článku, podle kterých jsou dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné tyto náhradní doby odpočinku poskytnout, je dotyčným pracovníkům poskytnuta náležitá ochrana.

35      V tomto kontextu je třeba úvodem připomenout, že podle ustanovení článku 3 směrnice 2003/88 jsou členské státy povinny přijmout nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během každých 24 hodin.

36      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že s ohledem jak na znění směrnice 2003/88, tak na její účel a systém, jsou jednotlivé požadavky, které stanoví v oblasti minimální doby odpočinku, jako jsou požadavky uvedené v článku 3, obzvláště důležitými pravidly sociálního práva Unie, z nichž má mít prospěch každý pracovník, jelikož jsou minimálním požadavkem nutným k zajištění ochrany a bezpečnosti jeho zdraví (viz zejména výše uvedený rozsudek BECTU, body 43 a 47, jakož i rozsudek ze dne 7. září 2006, Komise v. Spojené království, C‑484/04, Sb. rozh. s. I‑7471, bod 38).

37      S ohledem na hlavní cíl směrnice 2003/88, kterým je účinně chránit bezpečnost a zdraví pracovníků, musí být každému pracovníkovi poskytnuty přiměřené doby odpočinku, které nejenže musí být efektivní tím, že dotčené osobě umožní zotavit se z únavy vyvolané prací, nýbrž musí mít i preventivní povahu tím, že v co největší možné míře sníží nebezpečí zhoršení bezpečnosti a zdraví pracovníků, které může spočívat v nahromadění pracovních dob bez nezbytné doby odpočinku (rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, Recueil, s. I‑8389, bod 92, a výše uvedený rozsudek Komise v. Spojené království, bod 41).

38      Z výše uvedeného vyplývá, že taková vnitrostátní právní úprava, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která i když omezuje činnost vykovávanou v rámci smluv o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti na 80 dnů ročně, nestanoví, že příležitostní a sezónní pracovníci rekreačních a volnočasových zařízení, kteří uzavřeli takové smlouvy, mají nárok na minimální dobu denního odpočinku vyžadovanou článkem 3 směrnice 2003/88, je v zásadě v rozporu s touto směrnicí.

39      Jinak by tomu bylo pouze tehdy, kdyby se na takovou právní úpravu vztahovala odchylná ustanovení směrnice 2003/88, zejména pak článek 17.

40      Uvedená odchylná ustanovení jakožto výjimky z právní úpravy Unie v oblasti úpravy pracovní doby zavedené směrnicí 2003/88 je třeba vykládat v tom smyslu, že jejich působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k zajištění ochrany zájmů, jejichž ochranu zajišťují (viz výše uvedený rozsudek Jaeger, bod 89).

41      Co se týče zaprvé odchylky od článku 3 směrnice 2003/88, kterou stanoví její čl. 17 odst. 1, tato se vztahuje na pracovníky, jejichž celková délka pracovní doby se vzhledem ke zvláštní povaze vykonávaných činností neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou pracovníci určit sami.

42      Jak tvrdí Union syndicale a Evropská komise, ze žádné informace ve spisu předloženém Soudnímu dvoru nevyplývá, že pracovníci zaměstnaní v rekreačních a volnočasových zařízeních mají v rámci smlouvy o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti možnost rozhodnout se o počtu pracovních hodin, které odpracují. Popis činností těchto pracovníků a fungování uvedených zařízení provedený francouzskou vládou, jehož správnost přísluší ověřit předkládajícímu soudu, spíše prokazuje opak. Spis předložený Soudnímu dvoru neobsahuje ani informace o tom, že uvedení pracovníci nemají povinnost být přítomni v místě výkonu práce podle stanoveného rozpisu.

43      Je tedy třeba konstatovat, že s ohledem na informace předložené Soudnímu dvoru, se čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 vztahuje na činnosti, které nemají žádnou souvislost s takovými činnostmi, jako jsou činnosti vykonávané osobami, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních.

44      Zadruhé, co se týče odchylného ustanovení v čl. 17 odst. 3 písm. b) směrnice 2003/88, toto stanoví, že v souladu s odstavcem 2 tohoto článku se lze odchýlit od článku 3 této směrnice „v případě činností souvisejících se zajištěním ostrahy nebo dozoru vyžadujících neustálou přítomnost za účelem ochrany majetku a osob, zejména v případě hlídačů a správců nebo bezpečnostních firem“.

45      Je sice pravda, jak tvrdí Union syndicale a česká vláda, že pracovníci rekreačních a volnočasových zařízení vykonávají činnosti, jejichž cílem je vychovávat a přispívat k vývoji nezletilých dětí, které tráví čas v uvedených zařízeních, nic to však nemění na tom, jak konstatuje francouzská vláda, že tito pracovníci mají rovněž povinnost zajistit na uvedenými nezletilými dětmi stálý dozor. Vzhledem k tomu, že s těmito dětmi nejsou přítomni jejich rodiče, jsou tyto děti předmětem stálého dozoru ze strany pracovníků těchto zařízení s cílem zajistit jejich bezpečnost. Krom toho, jak tvrdí francouzská vláda, pedagogický a výchovný přínos uvedených zařízení spočívá rovněž, ne-li hlavně, ve specifickém a osobitém způsobu fungování, kdy ubytované nezletilé děti tráví trvale několik dnů se svými vychovateli a vedoucími.

46      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že činnosti takových pracovníků, jako jsou pracovníci, kteří uzavřeli smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti a kteří pracují v rekreačních a volnočasových zařízeních, mohou spadat do působnosti odchylného ustanovení čl. 17 odst. 3 písm. b) směrnice 2003/88, pokud jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 2 téhož článku.

47      Krom toho, jak tvrdí Komise, tyto činnosti by vzhledem k charakteristice činností a fungování rekreačních a volnočasových zařízení mohly spadat i do rozsahu působnosti odchylky od článku 3 směrnice 2003/88 stanovené v jejím čl. 17 odst. 3 písm. c), která se týká činností zahrnujících nutnost nepřetržité služby nebo výroby.

48      Činnosti příležitostných a sezónních pracovníků rekreačních a volnočasových zařízení nejsou uvedeny na seznamu v tomto ustanovení. Je však třeba uvést, že jednak se nejedná o taxativní seznam a jednak, jak vyplývá z bodu 45 tohoto rozsudku, uvedené činnosti zahrnují rovněž nutnost nepřetržité služby, jelikož nezletilé děti ubytované v těchto zařízeních tráví po celou dobu svého pobytu trvale čas s pracovníky uvedených zařízení a pod jejich dozorem.

49      Podle týchž ustanovení čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88 je však použití odchylek uvedených v odst. 3 písm. b) a c) téhož článku, zejména pokud jde o délku denního odpočinku stanoveného v článku 3 této směrnice, výslovně podřízeno podmínce, že jsou uvedeným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je uvedeným pracovníkům poskytnuta náležitá ochrana.

50      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že „rovnocenná doba náhradního odpočinku“ ve smyslu čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88 musí k tomu, aby odpovídala jak podmínkám, tak účelu této směrnice, jak je upřesněn v bodu 37 tohoto rozsudku, být charakterizovaná skutečností, že během této doby není pracovník podroben vzhledem ke svému zaměstnavateli žádným povinnostem, jež by mu zabránily se volně a bez přerušení věnovat svým vlastním zájmům, aby se tak vyrušily účinky práce na bezpečnost a zdraví dotyčného. Takováto doba odpočinku musí následovat bezprostředně po pracovní době, kterou mají nahradit, aby se předešlo stavu únavy nebo přepracování pracovníka z důvodu nahromadění pracovních dob po sobě následujících (viz výše uvedený rozsudek Jaeger, bod 94).

51      K zajištění bezpečnosti, jakož i účinné ochrany zdraví pracovníka musí být učiněno opatření jakožto obecné pravidlo k pravidelnému střídání pracovní doby a doby odpočinku. Aby si pracovník mohl skutečně odpočinout, musí mít totiž možnost vzdálit se z pracovního místa na určený počet hodin, které musí nejen po sobě následovat, ale též následovat přímo po pracovní době, aby se dotyčný mohl uvolnit a zbavit se únavy z výkonu svých povinností. Tento požadavek je o to nezbytnější, když je běžná denní pracovní doba, odchylně od obecného pravidla, prodloužena výkonem pracovní pohotovosti (výše uvedený rozsudek Jaeger, bod 95).

52      Za těchto podmínek takové ustanovení vnitrostátního práva, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, které stanoví, že souhrnná doba smluv, jako jsou smlouvy o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, uzavřených toutéž osobou nesmí překročit 80 dnů v období po sobě jdoucích 12 měsíců, nesplňuje povinnost, kterou mají členské státy a případně sociální partneři, zaručit, aby byly poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku požadované čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88.

53      Jak tvrdí Union syndicale a česká vláda, vzhledem k cíli ochrany sledovanému směrnicí 2003/88, je totiž maximální počet pracovních dnů ročně, pokud jde o uvedené rovnocenné náhradní doby odpočinku, irelevantní.

54      Francouzská vláda ale tvrdí, že výjimečná povaha činností pracovníků rekreačních a volnočasových zařízení neumožňuje poskytnout rovnocenné náhradní doby odpočinku. Osoby, které jsou v těchto zařízeních ubytovány, jsou totiž nezletilé děti, které v nich tráví několik dní, během kterých jsou během dne i noci pod dozorem týchž pracovníků. Poskytnout náhradní dobu odpočinku, jak je definována Soudním dvorem v bodu 94 výše uvedeného rozsudku Jaeger, příležitostným a sezónním pracovníkům uvedených zařízení by znamenalo, že by si tito pracovníci tuto dobu odpočinku vybrali po dobu pobytu nezletilých dětí, o které se starají, což by mělo za následek, že by tyto nezletilé děti byly dočasně připraveny, i v noci, o přítomnost svých vychovatelů, kteří jsou z důvodu nepřítomnosti svých rodičů dospělými osobami, které je znají nejlépe a ke kterým mají důvěru. Vzhledem k tomu, že existují objektivní důvody, které brání poskytnutí rovnocenné náhradní doby odpočinku, uložení ročního maxima, pokud jde o počet dní, které mohou osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, odpracovat, odpovídá náležité ochraně dotyčných pracovníků ve smyslu čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88.

55      Pokud jde o tuto argumentaci, je třeba připomenout, jak vyplývá ze znění čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88, že toto ustanovení umožňuje, aby byla pracovníkovi poskytnuta „jiná odpovídající ochrana“, pokud není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, pouze ve zcela výjimečných případech (viz per analogiam výše uvedený rozsudek Jaeger, bod 98).

56      Předkládací rozhodnutí obsahuje velmi málo konkrétních informací ohledně průběhu činností pracovníků rekreačních a volnočasových zařízení, způsobu, jakým jsou tyto činnosti plánovány, a potřeb pracovníků těchto zařízení.

57      S ohledem na popis uvedených činností a povinností pracovníků dotyčných zařízení ve vztahu k nezletilým dětem, které jsou v nich ubytovány, nelze zajisté vyloučit, že z objektivních důvodů nelze výjimečně zajistit pravidelné střídání pracovní doby a doby odpočinku vyžadované článkem 3 směrnice 2003/88, v souladu s výše uvedeným rozsudkem Jaeger.

58      Nic to ale nemění na tom, že uložení ročního maxima, pokud jde o pracovní dny, jak je stanoveno francouzskou právní úpravou, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, nelze v žádném případě považovat za náležitou ochranu ve smyslu čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88. Jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění této směrnice, i když je členským státům ponechána určitá pružnost při uplatňování některých ustanovení uvedené směrnice, jsou povinny zajistit soulad se zásadami bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků.

59      I když je tedy čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88 třeba vykládat tak, že ponechává členským státům a případně sociálním partnerům určitý prostor pro uvážení při úpravě, ve výjimečných případech, náležité ochrany pro dotyčné pracovníky, nic to nemění na tom, že tato ochrana, která se týká bezpečnosti a zdraví těchto pracovníků, má stejně jako minimální doba denního odpočinku stanovená článkem 3 této směrnice nebo rovnocenná náhradní doba odpočinku stanovená v jejím čl. 17 odst. 2 za cíl, aby se dotyční pracovníci mohli uvolnit a zbavit se únavy z výkonu svých povinností.

60      I když zvláštní povaha práce nebo zvláštní kontext, ve kterém je tato práce vykonávána, umožňuje výjimečně se odchýlit od článku 3 směrnice 2003/88 a od povinnosti pravidelného střídání pracovní doby a doby odpočinku, vnitrostátní právní úprava, která nepřiznává pracovníkům nárok na denní odpočinek po celou dobu trvání jejich pracovní smlouvy, i když se jedná o smlouvu s maximální délkou 80 dnů ročně, nejen zbavuje své podstaty subjektivní právo, které je touto směrnicí výslovně přiznáno, ale je rovněž v rozporu s cílem této směrnice (viz v tomto smyslu, pokud jde o čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, výše uvedený rozsudek BECTU, bod 48).

61      Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na druhou položenou otázku tak, že se na osoby, které uzavřely takovou smlouvu, jako je smlouva o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, a které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních, vztahuje odchylné ustanovení čl. 17 odst. 3 písm. b) nebo c) směrnice 2003/88.

62      Vnitrostátní právní úprava omezující pracovní činnost osob, které uzavřely takovou smlouvu, na 80 odpracovaných dnů ročně, nesplňuje podmínky stanovené v čl. 17 odst. 2 této směrnice pro použití uvedeného odchylného ustanovení, podle kterých musí být dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné tyto náhradní doby odpočinku poskytnout, jim musí být poskytnuta náležitá ochrana.

 K nákladům řízení

63      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1)      Na osoby, které uzavřely takovou smlouvu, jako je smlouva o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, a které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních nejdéle 80 pracovních dnů v roce, se vztahuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

2)      Na osoby, které uzavřely takovou smlouvu, jako je smlouva o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, a které vykonávají příležitostné a sezónní činnosti v rekreačních a volnočasových zařízeních, se vztahuje odchylné ustanovení čl. 17 odst. 3 písm. b) nebo c) směrnice 2003/88.

Vnitrostátní právní úprava omezující pracovní činnost osob, které uzavřely takovou smlouvu, na 80 odpracovaných dnů ročně, nesplňuje podmínky stanovené v čl. 17 odst. 2 této směrnice pro použití uvedeného odchylného ustanovení, podle kterých musí být dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné tyto náhradní doby odpočinku poskytnout, jim musí být poskytnuta náležitá ochrana.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: francouzština.