—

za Aventis Pasteur SA G. Leggattem, QC, ve spolupráci s P. Popatem, barrister,

—

za OB S. Maskreyem, QC, ve spolupráci s H. Prestonem, barrister,

—

za Evropskou komisi G. Wilmsem, jako zmocněncem,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. L 210, s. 29; Zvl. vyd. 15/01, s. 257), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/34/ES ze dne 10. května 1999 (Úř. věst. L 141, s. 20; Zvl. vyd. 15/04, s. 147, dále jen „směrnice 85/374“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Aventis Pasteur SA (dále jen „APSA“), společností usazenou ve Francii, a OB v důsledku uvedení do oběhu údajně vadné vakcíny.

3

První, desátý, jedenáctý a třináctý bod odůvodnění směrnice 85/374 stanoví:

„vzhledem k tomu, že sbližování právních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou jeho výrobků je nezbytné, protože stávající rozdíly mohou narušovat hospodářskou soutěž, ovlivňovat pohyb zboží v rámci společného trhu a způsobit rozdílný stupeň ochrany spotřebitele proti škodě způsobené vadným výrobkem na jeho zdraví nebo majetku;

[…]

vzhledem k tomu, že jednotná omezující [promlčecí] lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody je v zájmu poškozené osoby i výrobce;

vzhledem k tomu, že výrobky podléhají vlivu času, vypracovávají se přísnější bezpečnostní normy a postupuje pokrok vědy a techniky; že by proto nebylo rozumné činit výrobce odpovědným za vadu jeho výrobku po neomezenou dobu; že by proto měla odpovědnost vypršet po přiměřené době, aniž by byly dotčeny nároky právně neuzavřené;

[…]

vzhledem k tomu, že podle právních řádů členských států může poškozená strana uplatňovat nárok na náhradu škody na základě smluvní odpovědnosti nebo mimosmluvní odpovědnosti jiné než té, která je stanovena v této směrnici; v míře, v jaké tato ustanovení slouží také k dosažení účinné ochrany spotřebitelů, by měla zůstat nedotčena touto směrnicí; […]“

4

Směrnice 85/374 ve svém článku 1 stanoví, že „[v]ýrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku“.

5

Článek 3 směrnice 85/374 zní takto:

„1.   ‚Výrobcem‘ se rozumí výrobce konečného výrobku, výrobce každé suroviny nebo výrobce součásti a každá osoba, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce.

2.   Aniž je dotčena odpovědnost výrobce, každá osoba, která v rámci své obchodní činnosti doveze do Společenství výrobek za účelem prodeje, pronájmu, leasingu nebo jakékoliv jiné formy distribuce, se považuje za výrobce ve smyslu této směrnice a je odpovědná jako výrobce.

3.   Pokud nelze určit výrobce výrobku, považuje se každý dodavatel výrobku za výrobce, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala. Totéž platí v případě dovezeného výrobku, jestliže na tomto výrobku není uvedena totožnost dovozce podle odstavce 2, i když je název výrobce uveden.“

6

Článek 11 směrnice 85/374 uvádí:

„Členské státy ve svých právních předpisech stanoví, že práva udělená poškozené osobě na základě této směrnice zanikají uplynutím deseti let ode dne, kdy výrobce uvedl do oběhu daný výrobek, který způsobil škodu, pokud poškozená osoba mezitím nedala podnět k zahájení řízení proti výrobci.“

7

Na základě článku 13 uvedené směrnice se tato směrnice „nedotýká žádných práv, která může poškozená osoba mít podle právních předpisů o smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti nebo na základě zvláštního systému odpovědnosti existujícího v okamžiku oznámení této směrnice“.

8

Směrnice 85/374 byla členským státům oznámena dne 30. července 1985.

9

Směrnice 85/374 byla ve Spojeném království provedena zákonem z roku 1987 o ochraně spotřebitelů (Consumer Protection Act 1987, dále jen „zákon z roku 1987“).

10

Zákon z roku 1987 vložil do zákona z roku 1980 o promlčení (Limitation Act 1980) nový oddíl 11 A, jehož odstavec 3 stanoví:

„Žádná žaloba, na kterou se tento oddíl použije, nemůže být podána po uplynutí lhůty deseti let od relevantního data […]; tento odstavec působí zánik práva podat žalobu uplynutím výše stanovené lhůty deseti let, který nastane bez ohledu na to, zda právo na podání žaloby bylo uplatněno nebo zda lhůty stanovené následujícími ustanoveními tohoto zákona začaly běžet, či nikoliv.“

11

Oddíl 35 zákona z roku 1980 v zásadě zakazuje záměnu novým účastníkem řízení po uplynutí promlčecí lhůty. Ve výjimečných případech přesto mohou procesní předpisy na základě odst. 5 písm. b) a odst. 6 písm. a) tohoto oddílu přiznat soudu pravomoc, aby za určitých okolností přistoupil k takové záměně s účinkem od podání původní žaloby. Nový účastník řízení tak může vstoupit do řízení místo „účastníka řízení, jehož jméno bylo chybně uvedeno namísto jména nového účastníka řízení ve všech návrzích formulovaných v původní žalobě“.

12

Pravidlo 19.5 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu (Civil Procedure Rules) přiznává soudu tuto pravomoc záměny, kterou může vykonávat podle volného uvážení. Toto pravidlo však stanoví, že i když je podmínka pro uplatnění této pravomoci splněna, soud vezme v úvahu skutečnost, že záměnou bude žalovaný zbaven osvobozujícího účinku uplynutí promlčecí lhůty, a umožní záměnu pouze tehdy, pokud bude mít za to, že to za okolností projednávaného případu vyžaduje spravedlnost.

13

Pasteur Mérieux Sérums et Vaccins SA (dále jen „Pasteur Mérieux“), společnost založená podle francouzského práva, která se po změně obchodní firmy stala APSA, vyrábí farmaceutické výrobky, mimo jiné vakcínu antihaemophilus.

14

Mérieux UK Ltd (dále jen „Mérieux UK“), společnost založená podle anglického práva, byla v roce 1992 stoprocentní dceřinou společností APSA a působila jako distributor výrobků vyráběných touto společností ve Spojeném království.

15

Dne 18. září 1992 APSA zaslala zásilku dávek vakcín antihaemophilus společnosti Mérieux UK, která tuto zásilku přijala dne 22. září 1992. APSA při této příležitosti zaslala své dceřiné společnosti fakturu, která ji řádně uhradila.

16

Pozdějšího data, které zůstává neznámé, které je však na konci září 1992 nebo na začátku října 1992, byla část této zásilky prodána společností Mérieux UK britskému ministerstvu zdravotnictví pro účely nemocnice určené tímto ministerstvem. Tato nemocnice dodala část těchto dávek vakcíny lékařské ordinaci usazené na britském území.

17

Dne 3. listopadu se OB nechal naočkovat dávkou dotčené vakcíny v této ordinaci.

18

V návaznosti na to OB utrpěl závažnou újmu. Ošetřující lékaři OB se domnívali, že tato újma byla způsobena infekcí virem herpes simplex. OB naproti tomu tvrdí, je jeho poškození je spojeno se skutečností, že vakcína, která mu byla podána, byla vadná.

19

V roce 1994 APSA založila „joint venture“ s Merck Inc. of the United States. Mérieux UK se stala britskou dceřinou společností tohoto „joint venture“. Z důvodu změny obchodní firmy se stala Aventis Pasteur MSD (dále jen „APMSD“).

20

Dne 2. listopadu 2000 OB podal u High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division, žalobu na náhradu škody proti APMSD. Ve svém vylíčení skutkového stavu předloženém dne 1. srpna 2001 tvrdil, že vakcína byla vyrobena APMSD a že byla vadná, takže hodlal uplatnit odpovědnost této společnosti na základě zákona z roku 1987.

21

Ve své žalobní odpovědi předložené dne 29. listopadu 2001 APMSD namítala, že byla pouze distributorem vakcíny podané OB, a nikoliv jejím výrobcem.

22

Dne 17. dubna 2002 APMSD v odpovědi na žádost o potvrzení, že byla výrobcem, znovu potvrdila, že není výrobcem vakcíny. Označila za tohoto výrobce Pasteur Mérieux, aniž by upřesnila, že se jedná o dřívější obchodní firmu APSA.

23

Dne 16. října 2002 OB podal u High Court of Justice žalobu na náhradu škody proti APSA.

24

I když APSA připustila, že je výrobcem dotčené vakcíny, poukázala na to, že žaloba směřující proti ní je promlčena, jelikož desetiletá lhůta pro podání žaloby podle zákona z roku 1987 podle jejího názoru uplynula dne 18. nebo 22. září 2002 podle toho, zda počátkem této lhůty je datum, kdy uvedená vakcína byla zaslána společností APSA společnosti Mérieux UK, nebo datum, kdy ji posledně uvedená společnost přijala.

25

Dne 10. března 2003 OB podal návrh, aby v řízení zahájeném v listopadu 2000 proti společnosti APMSD byla tato společnost zaměněna společností APSA. Tento návrh založil na skutečnosti, že v okamžiku zahájení tohoto řízení se nesprávně domníval, že výrobcem dotčené vakcíny byla APMSD.

26

Je nesporné, že tento návrh na záměnu byl podán po uplynutí desetileté lhůty stanovené pro zahájení soudního řízení proti výrobci údajně vadného výrobku.

27

APSA tvrdila, že vnitrostátní právo je v rozsahu, v němž povoluje takovou záměnu po uplynutí uvedené lhůty, neslučitelné s výkladem, který je třeba dát článku 11 směrnice 85/374, což OB popíral.

28

Rozhodnutím ze dne 18. listopadu 2003, došlým Soudnímu dvoru dne 8. března 2004, High Court of Justice předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, na kterou Soudní dvůr odpověděl rozsudkem ze dne 9. února 2006, O’Byrne (C-127/04, Sb. rozh. s. I-1313).

29

Druhá a třetí otázka položené High Court of Justice ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek O’Byrne, byly formulovány takto:

30

Ve výše uvedeném rozsudku O’Byrne Soudní dvůr na tyto dvě otázky odpověděl takto:

„Pokud je podána žaloba proti společnosti chybně považované za výrobce výrobku, ačkoliv ve skutečnosti byl výrobek vyroben jinou společností, přísluší v zásadě vnitrostátnímu právu, aby stanovilo podmínky, za kterých může dojít k záměně účastníka řízení v rámci takové žaloby. Vnitrostátní soud, který zkoumá podmínky, kterým podléhá tato záměna, musí nicméně zajistit, aby byla dodržena osobní působnost směrnice 85/374, jak je určena jejími články 1 a 3.“

31

V návaznosti na výše uvedený rozsudek O’Byrne High Court of Justice dne 20. října 2006 vyhověl návrhu na záměnu podanému OB z důvodu, že APMSD byla chybně označena za žalovanou namísto APSA.

32

APSA podala proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Court of Appeal. Dne 9. října 2007 posledně uvedený soud toto odvolání zamítl.

33

House of Lords, k němuž APSA podala kasační opravný prostředek, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je slučitelné se směrnicí [85/374], aby právní předpis členského státu povolil záměnu žalovaného novým žalovaným v řízení o žalobě podané podle směrnice [85/374] po uplynutí desetileté lhůty stanovené pro uplatnění nároků [přiznaných poškozené osobě] podle článku 11 směrnice [85/374] v případě, že jedinou osobou, která byla v řízení zahájeném během této desetileté lhůty označena za žalovaného, byla osoba, která nespadá do působnosti článku 3 směrnice?“

34

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba směrnici 85/374 vykládat tak, že brání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který v rámci soudního řízení zahájeného na základě režimu odpovědnosti stanoveného uvedenou směrnicí povoluje záměnu žalovaného po uplynutí desetileté lhůty stanovené v článku 11 této směrnice, třebaže osoba označená za žalovaného v tomto řízení před uplynutím uvedené lhůty nespadala do rozsahu působnosti směrnice, jak je vymezen jejím článkem 3.

35

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 34 výše uvedeného rozsudku O’Byrne Soudní dvůr rozhodl, že jelikož směrnice 85/374 nestanoví procesní nástroje, které je třeba použít, pokud poškozená osoba podává žalobu na náhradu škody z důvodu vadného výrobku a dopustí se omylu ohledně osoby výrobce, v zásadě přísluší vnitrostátnímu procesnímu právu, aby stanovilo podmínky, za kterých může dojít k záměně účastníka řízení v rámci takové žaloby.

36

Poté, co Soudní dvůr v bodě 35 výše uvedeného rozsudku O’Byrne připomenul, že s ohledem na úplnou harmonizaci sledovanou směrnicí 85/374 v otázkách, které upravuje, je třeba vymezení okruhu odpovědných osob, proti kterým má poškozená osoba právo podat žalobu v rámci režimu odpovědnosti upraveného uvedenou směrnicí, provedené v článcích 1 a 3 považovat za taxativní, v bodě 38 tohoto rozsudku uvedl, že zkoumá-li vnitrostátní soud podmínky procesněprávní záměny, musí nicméně dbát na to, aby osobní působnost této směrnice, jak je určena jejím článkem 3, byla dodržena.

37

Článek 11 směrnice 85/374 je vyjádřením téže vůle, aby na úrovni Společenství byla úplně harmonizována pravidla v oblasti promlčení práv přiznaných poškozené osobě na základě uvedené směrnice.

38

Tento článek stanoví jednotnou desetiletou lhůtu, po jejímž uplynutí tato práva zaniknou. Závazně stanoví počátek uvedené lhůty k datu, v němž výrobce uvedl do oběhu výrobek, který způsobil škodu. Jako jediný důvod přerušení této lhůty stanoví zahájení soudního řízení proti tomuto výrobci.

39

Jak vyplývá z desátého bodu odůvodnění směrnice 85/374, harmonizace pravidel o promlčení sledovaná touto směrnicí byla zákonodárcem Společenství zamýšlena jak v zájmu poškozené osoby, tak v zájmu výrobce.

40

Tato harmonizace přispívá jednak k obecnému cíli vyjádřenému v prvním bodě odůvodnění směrnice 85/374, který spočívá v odstranění rozdílů mezi vnitrostátními právními řády, které mohou způsobit rozdílný stupeň ochrany spotřebitele ve Společenství.

41

A jednak cílem směrnice 85/374 podle jejího jedenáctého bodu odůvodnění je, aby na úrovni Společenství byla odpovědnost výrobce omezena na přiměřenou dobu s ohledem na postupné stárnutí výrobků, rostoucí přísnost bezpečnostních norem a stálé pokroky ve vědeckých a technických poznatcích.

42

Jak uvádí generální advokátka v bodech 49 a 50 svého stanoviska, záměr zákonodárce Společenství specificky časově omezit režim objektivní odpovědnosti zavedený směrnicí 85/374 znamená rovněž vzít v úvahu skutečnost, že uvedený režim představuje pro výrobce větší zátěž než tradiční režim odpovědnosti, a to proto, aby nebylo bráněno technické inovaci a byla zachována možnost pojištění proti rizikům spojeným s touto specifickou odpovědností [viz v tomto smyslu bod 3.2.4. zprávy Komise ze dne 31. ledna 2001 týkající se provádění směrnice 85/374 o odpovědnosti za vadné výrobky, KOM(2000)893 v konečném znění].

43

Z toho plyne, že aniž je dotčeno případné uplatnění práva smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti nebo zvláštního režimu odpovědnosti existujícího v okamžiku oznámení směrnice 85/374, jehož uplatnění není posledně uvedenou směrnicí dotčeno, jak vyplývá z jejího článku 13 a z jejího třináctého bodu odůvodnění, „výrobce“, ve smyslu vymezeném v článku 3 uvedené směrnice, je podle článku 11 této směrnice zproštěn své odpovědnosti na základě této směrnice po uplynutí lhůty deseti let ode dne, kdy byl dotyčný výrobek uveden do oběhu, ledaže proti němu bylo mezitím zahájeno soudní řízení.

44

Za těchto podmínek nelze pravidlo vnitrostátního práva, které povoluje záměnu žalovaného v průběhu soudního řízení, s ohledem na směrnici 85/374, použít způsobem, který by umožňoval žalovat tohoto výrobce po uplynutí uvedené lhůty jako žalovaného v řízení zahájeném v této lhůtě proti jiné osobě.

45

Opačné řešení by totiž znamenalo jednak připustit, že by desetiletá promlčecí lhůta stanovená článkem 11 směrnice 85/374 mohla být přerušena vůči tomuto výrobci z jiného důvodu než z důvodu soudního řízení zahájeného proti němu, což by bylo v rozporu s úplnou harmonizací sledovanou uvedenou směrnicí v tomto bodě.

46

Toto řešení by kromě toho vedlo k prodloužení délky promlčecí lhůty vůči tomuto výrobci, čímž by jeho očekávání, pokud jde o přesné datum, ke kterému je podle článku 11 směrnice 85/374 považován za zproštěného své odpovědnosti na základě uvedené směrnice, byla narušena, což by bylo v rozporu nejen s harmonizací délky této lhůty zamýšlené zákonodárcem Společenství, nýbrž i s právní jistotou, kterou uvedený článek 11 zamýšlí přiznat výrobci v rámci režimu objektivní odpovědnosti zavedeného touto směrnicí.

47

K tomuto posledně uvedenému bodu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, zejména vyžaduje, aby použití právních pravidel bylo pro právní subjekty předvídatelné, přičemž tento požadavek je obzvlášť důležitý, pokud se jedná o právní úpravu, která může přinášet finanční zatížení, aby bylo dotyčným osobám umožněno se s určitostí seznámit s rozsahem povinností, jež jsou jim uloženy (viz rozsudek ze dne 10. září 2009, Plantanol, C-201/08, Sb. rozh. s. I-8343, bod 46 a citovaná judikatura).

48

Je třeba rovněž dodat, že subjektivní prvky vycházející například z toho, že poškozená osoba nesprávně přisoudí postavení výrobce údajně vadného výrobku společnosti, která jím není, nebo rovněž ze skutečné vůle poškozené osoby soudně stíhat prostřednictvím své žaloby směřující proti této jiné společnosti uvedeného výrobce, nemohou, aniž by byla porušena objektivní dimenze harmonizačních pravidel stanovených směrnicí 85/374, být důvodem pro to, aby tento výrobce po uplynutí desetileté lhůty stanovené v jejím článku 11 nastoupil na místo žalovaného v soudním řízení zahájeném během této lhůty proti jiné osobě (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek O’Byrne, bod 26, jakož i obdobně rozsudek ze dne 17. července 2008, Komise v. Cantina sociale di Dolianova a další, C-51/05 P, Sb. rozh. s. I-5341, body 59 až 63).

49

S ohledem na výše uvedené je třeba článek 11 směrnice 85/374 vykládat tak, že brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava, která povoluje záměnu žalovaného v průběhu soudního řízení, byla použita způsobem, který by umožňoval žalovat „výrobce“ ve smyslu článku 3 této směrnice po uplynutí lhůty, kterou stanoví, jako žalovaného v soudním řízení zahájeném v této lhůtě proti jiné osobě.

50

Soudní dvůr, jemuž byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, má však pravomoc s ohledem na poznatky ve spisu podat upřesnění, aby předkládajícímu soudu poskytl vodítko při řešení sporu v původním řízení (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 12. září 2000, Geffroy, C-366/98, Recueil, s. I-6579, bod 20, a ze dne 10. září 2009, Severi, C-446/07, Sb. rozh. s. I-8041, bod 60).

51

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že APMSD (dříve Mérieux UK), která v roce 1992 dodala britskému systému zdravotnictví vakcínu podanou OB, byla v této rozhodné době stoprocentní dceřinou společností APSA (dříve Pasteur Mérieux).

52

V tomto kontextu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v souladu s pravidly vnitrostátního práva použitelnými v oblasti provádění důkazů posoudil, zda uvedení dotyčného výrobku do oběhu nebylo ve skutečnosti vyvoláno mateřskou společností, která ho vyrobila.

53

Pokud vnitrostátní soud shledá existenci této okolnosti, článek 11 směrnice 85/374 nebrání tomu, aby tento soud měl za to, že v soudním řízení zahájeném ve lhůtě, kterou stanoví tento článek, proti dceřiné společnosti na základě režimu odpovědnosti stanoveného uvedenou směrnicí, může být tato dceřiná společnost zaměněna mateřskou společností, „výrobcem“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice.

54

Zadruhé s ohledem na skutečnost, na kterou bylo poukázáno výše v bodě 51 tohoto rozsudku, že APMSD je dodavatelem vakcíny podané OB, je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 stanoví, že pokud nelze určit výrobce, je třeba považovat dodavatele výrobku za výrobce, ledaže v přiměřené lhůtě uvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo svého vlastního dodavatele.

55

Jak zdůraznily jak Evropská komise, tak generální advokátka v bodě 97 svého stanoviska, toto ustanovení je třeba chápat jako ustanovení vztahující se na případ, kdy s ohledem na okolnosti projednávaného případu osoba, která utrpěla škodu v důsledku údajné vady výrobku, nemohla rozumně identifikovat výrobce tohoto výrobku před uplatněním svých práv vůči jeho dodavateli, což v projednávané věci přísluší případně ověřit vnitrostátnímu soudu.

56

V tomto případě z čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 vyplývá, že je třeba považovat dodavatele za „výrobce“, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomil poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo svého vlastního dodavatele.

57

V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že pouhá skutečnost, že dodavatel dotčeného výrobku popírá, že je jeho výrobcem, nemůže postačovat v případě, že tento dodavatel nespojil toto popření s uvedením totožnosti výrobce nebo svého vlastního dodavatele, k závěru, že uvedený dodavatel uvědomil poškozenou osobu o údaji stanoveném v čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374, a tedy ani k vyloučení, že může být považován za „výrobce“ na základě tohoto ustanovení.

58

Dále je třeba zdůraznit, že podmínka týkající se poskytnutí této informace v „přiměřené lhůtě“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 předpokládá povinnost dodavatele, proti němuž je vedeno řízení u soudu poškozenou osobou, uvědomit poškozenou osobu z vlastního podnětu a řádným způsobem o totožnosti výrobce nebo svého vlastního dodavatele.

59

Ve věci v původním řízení bude příslušet vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na okolnosti projednávaného případu případně ověřil, zda APMSD splnila, či nesplnila tuto povinnost, přičemž vezme v úvahu zejména zvláštní okolnost, že APMSD, jakožto dceřiná společnost APSA, která koupila dotčenou vakcínu přímo u posledně uvedené společnosti, nutně znala totožnost výrobce této vakcíny v okamžiku, kdy proti ní OB podal žalobu u soudu.

60

Pokud případná zjištění vnitrostátního soudu ho povedou k závěru, že jsou podmínky pro použití čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 splněny, měla by APMSD tudíž pro účely použití uvedené směrnice být považována za „výrobce“. Lze tudíž mít za to, že soudní řízení zahájené v listopadu 2000 OB proti této společnosti na základě režimu odpovědnosti stanoveného touto směrnicí vůči němu přerušilo v souladu s článkem 11 této směrnice promlčecí lhůtu.

61

Naproti tomu, z důvodů uvedených v bodech 37 až 47 tohoto rozsudku, toto zjištění, ostatně stejně jako opačné zjištění, by z důvodu, že by jinak byla porušena směrnice 85/374, neumožnilo vyhovět návrhu na záměnu společnosti APMSD společností APSA v uvedeném řízení s ohledem na skutečnost, že uvedený návrh byl podán OB po uplynutí lhůty, kterou měl posledně uvedený na základě článku 11 směrnice 85/374 k uplatnění svých práv vůči APSA na základě uvedené směrnice, jak bylo připomenuto v bodě 26 tohoto rozsudku.

62

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 11 směrnice 85/374 je třeba vykládat tak, že brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava, která povoluje záměnu žalovaného v průběhu soudního řízení, byla použita způsobem, který by umožňoval žalovat „výrobce“ ve smyslu článku 3 této směrnice po uplynutí lhůty, kterou stanoví, jako žalovaného v soudním řízení zahájeném v této lhůtě proti jiné osobě.

63

Uvedený článek 11 je nicméně jednak třeba vykládat tak, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud měl za to, že v soudním řízení zahájeném ve lhůtě, kterou stanoví, proti stoprocentní dceřiné společnosti „výrobce“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374, může být tato dceřiná společnost zaměněna uvedeným výrobcem, pokud tento soud shledá, že uvedení dotyčného výrobku do oběhu bylo ve skutečnosti vyvoláno tímto výrobcem.

64

Kromě toho je třeba čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 vykládat tak, že pokud osoba, která utrpěla škodu v důsledku údajné vady výrobku, nemohla rozumně identifikovat výrobce uvedeného výrobku před uplatněním svých práv vůči dodavateli tohoto výrobku, uvedený dodavatel musí být považován za „výrobce“ zejména pro účely použití článku 11 uvedené směrnice, pokud poškozenou osobu z vlastního podnětu a řádným způsobem neuvědomil o totožnosti výrobce nebo svého dodavatele, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu s ohledem na okolnosti projednávaného případu.

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 11 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky je třeba vykládat tak, že brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava, která povoluje záměnu žalovaného v průběhu soudního řízení, byla použita způsobem, který by umožňoval žalovat „výrobce“ ve smyslu článku 3 této směrnice po uplynutí lhůty, kterou stanoví, jako žalovaného v soudním řízení zahájeném v této lhůtě proti jiné osobě.

Uvedený článek 11 je nicméně jednak třeba vykládat tak, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud měl za to, že v soudním řízení zahájeném ve lhůtě, kterou stanoví, proti stoprocentní dceřiné společnosti „výrobce“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374, může být tato dceřiná společnost zaměněna uvedeným výrobcem, pokud tento soud shledá, že uvedení dotyčného výrobku do oběhu bylo ve skutečnosti vyvoláno tímto výrobcem.

Kromě toho je třeba čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 vykládat tak, že pokud osoba, která utrpěla škodu v důsledku údajné vady výrobku, nemohla rozumně identifikovat výrobce uvedeného výrobku před uplatněním svých práv vůči dodavateli tohoto výrobku, uvedený dodavatel musí být považován za „výrobce“ zejména pro účely použití článku 11 uvedené směrnice, pokud poškozenou osobu z vlastního podnětu a řádným způsobem neuvědomil o totožnosti výrobce nebo svého dodavatele, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu s ohledem na okolnosti projednávaného případu.