Věc C-303/08

Land Baden-Württemberg

v.

Metin Bozkurt

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesverwaltungsgericht)

„Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Sloučení rodiny – Článek 7 první pododstavec rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 – Manžel turecké pracovnice, se kterou žil více než pět let ve společné domácnosti – Zachování práva pobytu i po rozvodu – Odsouzení dotyčného za násilné činy spáchané proti jeho bývalé manželce – Zneužití práva“

Shrnutí rozsudku

1.        Mezinárodní dohody – Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Rada přidružení zřízená dohodou o přidružení EHS-Turecko – Rozhodnutí č. 1/80 – Sloučení rodiny

(Dodatkový protokol k dohodě o přidružení EHS-Turecko, článek 59; rozhodnutí Rady přidruženi EHS-Turecko č. 1/80, čl. 7 první pododstavec)

2.        Mezinárodní dohody – Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Rada přidružení zřízená dohodou o přidružení EHS-Turecko – Rozhodnutí č. 1/80 – Sloučení rodiny

(Rozhodnutí Rady přidružení EHS-Turecko č. 1/80, čl. 7 první pododstavec a čl. 14 odst. 1)

1.        Článek 7 první pododstavec rozhodnutí Rady přidružení EHS‑Turecko č. 1/80 musí být vykládán v tom smyslu, že turecký státní příslušník, který jakožto rodinný příslušník turecké pracovnice působící na řádném trhu práce určitého členského státu a z důvodu svého nepřetržitého pobytu v bydlišti své manželky po dobu alespoň pěti let požívá práv spojených s právním postavením, které mu bylo přiznáno na základě druhé odrážky uvedeného ustanovení, nepozbývá tato práva v důsledku rozvodu, který byl prohlášen poté, co tato práva nabyl.

Práva, která turecký státní příslušník legálně nabyl na základě prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, existují totiž nezávisle na zachování dodržení podmínek, které byly vyžadovány ke vzniku těchto práv, takže rodinný příslušník, který je již nositelem práv na základě uvedeného rozhodnutí, je schopen postupně konsolidovat svou situaci v hostitelském členském státě a integrovat se v něm trvale tím, že povede nezávislý život na osobě, jejímž prostřednictvím tato práva získal.

Takový výklad výše uvedeného čl. 7 prvního pododstavce není neslučitelný s požadavky článku 59 dodatkového protokolu k dohodě o přidružení EHS‑Turecko, jelikož situace rodinného příslušníka tureckého migrujícího pracovníka nemůže být užitečně srovnávána se situací rodinného příslušníka občana některého členského státu s ohledem na zjevné odlišnosti existující mezi jejich právními situacemi.

(viz body 40, 45–46, výrok 1)

2.        Skutečnost, že se turecký státní příslušník dovolává práva legálně nabytého na základě článku 7 prvního pododstavce rozhodnutí Rady přidružení EHS‑Turecko č. 1/80, není zneužitím práva, přestože dotyčný poté, co toto právo nabyl prostřednictvím své bývalé manželky, spáchal vůči ní závažný trestný čin, pro nějž byl odsouzen v trestním řízení.

Naopak, čl. 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí nebrání tomu, aby bylo vůči tureckému státnímu příslušníkovi, který byl odsouzen v trestním řízení, přijato opatření k jeho vyhoštění, pokud jeho osobní chování představuje trvající, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu, kterou je dotčen základní společenský zájem. Je na příslušném vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda tomu tak je. Tento orgán musí navíc dbát jak na dodržování zásady proporcionality, tak i základních práv dotyčné osoby. Konkrétně lze o vyhoštění na základě čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 rozhodnout pouze tehdy, když individuální chování dotyčného vyvolává konkrétní nebezpečí nových závažných narušení veřejného pořádku.

(viz body 60–61, výrok 2)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

22. prosince 2010(*)

„Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Sloučení rodiny – Článek 7 první pododstavec rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 – Manžel turecké pracovnice, se kterou žil více než pět let ve společné domácnosti – Zachování práva pobytu i po rozvodu – Odsouzení dotyčného za násilné činy spáchané proti jeho bývalé manželce – Zneužití práva“

Ve věci C‑303/08,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Bundesverwaltungsgericht (Německo) ze dne 24. dubna 2008, došlým Soudnímu dvoru dne 8. července 2008, v řízení

Land Baden-Württemberg

proti

Metinu Bozkurtovi,

za přítomnosti:

Vertreter des Bundesinteresses beim Bundesverwaltungsgericht,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení A. Tizzano, předseda senátu, J.‑J. Kasel (zpravodaj), A. Borg Barthet, E. Levits a M. Berger, soudci,

generální advokátka: E. Sharpston,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Land Baden-Württemberg M. Schenkem, jako zmocněncem,

–        za německou vládu M. Lummou a N. Graf Vitzthumem, jako zmocněnci,

–        za dánskou vládu J. Bering Liisbergem a R. Holdgaardem, jako zmocněnci,

–        za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato,

–        za Komisi Evropských společenství V. Kreuschitzem a G. Rozetem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 8. července 2010,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu druhé odrážky prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“). Rada přidružení byla zřízena Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsanou dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na straně druhé, která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10).

2        Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi spolkovou zemí Bádensko-Württembersko (dále jen „spolková země“) a M. Bozkurtem, tureckým státním příslušníkem, ve věci řízení o vyhoštění dotyčného z německého území.

 Právní rámec

3        Článek 59 dodatkového protokolu podepsaného v Bruselu dne 23. listopadu 1970 a uzavřeného, schváleného a potvrzeného jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11 s. 41) zní takto:

„V oblastech, na které se vztahuje tento protokol, se Turecku nesmí poskytovat zacházení příznivější, než které si vzájemně poskytují členské státy na základě Smlouvy o založení Společenství.“

4        Oddíl 1 kapitoly II rozhodnutí č. 1/80, nazvané „Sociální ustanovení“, se týká „[o]tázek vztahujících se k zaměstnání a k volnému pohybu pracovníků“. Tento oddíl obsahuje články 6 až 16 uvedeného rozhodnutí.

5        Článek 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 zní takto:

„Aniž jsou dotčena ustanovení článku 7 o volném přístupu jeho rodinných příslušníků k zaměstnání, turecký pracovník působící na řádném trhu práce v členském státě:

–        má právo v tomto členském státě po jednom roce řádného zaměstnání na prodloužení svého pracovního povolení u stejného zaměstnavatele, pokud je u něho pracovní místo k dispozici;

–        má právo v tomto členském státě po třech letech řádného zaměstnání a s výhradou přednosti, která bude poskytnuta pracovníkům z členských států Společenství, odpovědět na jinou nabídku ve stejné profesi u zaměstnavatele podle svého výběru, učiněnou za obvyklých podmínek a zaregistrovanou u pracovních úřadů tohoto členského státu;

–        je oprávněn v tomto členském státě po čtyřech letech řádného zaměstnání k volnému přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru.“ (neoficiální překlad)

6        Článek 7 rozhodnutí č. 1/80 zní takto:

„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení ho následovat:

–        mají, s výhradou přednosti, která bude zajištěna pracovníkům z členských států Společenství, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně tří let;

–        jsou oprávněni k volnému přístupu k zaměstnanecké činnosti podle svého výběru, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně pěti let.

Děti tureckých pracovníků, které ukončily odborné vzdělání v hostitelském státě, mohou nezávisle na délce svého pobytu v tomto členském státě za podmínky, že jeden z rodičů legálně vykonával zaměstnání v dotčeném členském státě po dobu nejméně tří let, odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání ve zmíněném členském státě.“ (neoficiální překlad)

7        Článek 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí zní následovně:

„Ustanovení tohoto oddílu se použijí s výhradou omezení z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví.“ (neoficiální překlad)

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

8        Metinu Bozkurtovi, který se narodil v Turecku v roce 1959, byl v dubnu 1992 povolen vstup na německé území.

9        V září 1993 uzavřel manželství s tureckou státní příslušnicí, která byla v Německu řádně zaměstnána a která zde měla z tohoto důvodu povolení k trvalému pobytu. Manželka získala německou státní příslušnost v roce 1999.

10      Po uzavření manželství získal M. Bozkurt v říjnu 1993 povolení k pobytu na dobu určitou, které bylo v říjnu 1998, tedy poté, co dotyčný splnil podmínku pětiletého pobytu, uvedenou ve druhé odrážce prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, změněno na povolení k trvalému pobytu.

11      Od června 2000 nežil M. Bozkurt se svojí manželkou ve společné domácnosti. Manželství bylo rozvedeno v listopadu 2003.

12      Během svého pobytu v Německu pracoval M. Bozkurt u různých zaměstnavatelů. Podle předkládajícího soudu však nebylo možné zjistit přesné doby trvání zaměstnání, jelikož dotyčný nesdělil v tomto ohledu žádné informace ani za tímto účelem nepředložil žádné doklady.

13      Od začátku roku 2000 byl M. Bozkurt přibližně po dobu 18 měsíců v pracovní neschopnosti, během níž podstoupil operaci mozkového nádoru.

14      Po ukončení této pracovní neschopnosti byl svým zaměstnavatelem propuštěn. Od té doby je nezaměstnaný a pobírá dávky sociální podpory na základě části II zákoníku sociálního zabezpečení (Sozialgesetzbuch, Teil II). Nejprve bydlel v městské ubytovně a od listopadu 2005 žije v malém bytě, který mu pronajímá jeho bratr.

15      Ačkoli byl již M. Bozkurt odsouzen v letech 1996 a 2000 za ublížení na zdraví, jakož i poškozování cizí věci, byl v květnu 2004 odsouzen za znásilnění a ublížení na zdraví své manželky, k nimž došlo v červenci 2002, když pobýval v Turecku. Dotyčnému, jehož odvolání bylo částečně vyhověno, byl dne 17. ledna 2005 pravomocně uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu dvou let, takže M. Bozkurt, který se toho času nacházel ve vyšetřovací vazbě, byl propuštěn na svobodu.

16      Rozhodnutím ze dne 26. července 2005 rozhodla spolková země o vyhoštění M. Bozkurta s okamžitou platností (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“), přičemž vycházela z jeho posledního odsouzení, které potvrzovalo jeho sklony k násilí. Spolková země měla za to, že se dotyčný nemůže dovolávat práv, která mu přiznávají články 6 a 7 rozhodnutí č. 1/80, z toho důvodu, že si po svém propuštění nenašel v přiměřené době nové zaměstnání a že již v tomto ohledu nevyvíjel ani žádné velké úsilí.

17      Metin Bozkurt podal proti rozhodnutí o vyhoštění žalobu u Verwaltungsgericht Stuttgart, který nejprve nařídil odložení výkonu tohoto rozhodnutí a poté jej rozsudkem ze dne 5. července 2006 zrušil.

18      Odvolání podané spolkovou zemí proti tomuto rozsudku u Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg bylo jeho rozsudkem ze dne 14. března 2007 zamítnuto. Tento soud měl totiž za to, že vzhledem k tomu, že M. Bozkurt již v Německu splnil doby stanovené pro řádný pobyt, mohl si nárokovat právo pobytu na základě druhé odrážky prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80. Rozhodnutí o vyhoštění je podle tohoto soudu protiprávní z toho důvodu, že není v souladu s podmínkami použitelnými pro státní příslušníky Unie, které musí být podle judikatury Soudního dvora dodrženy, pokud jde o turecké státní příslušníky, kteří jsou nositeli práva pobytu na základě rozhodnutí č. 1/80. Tento soud měl navíc za to, že okolnosti, že M. Bozkurt byl od roku 2000 nezaměstnaný, že existovala možnost, že se již nikdy z důvodu své vážné nemoci nevrátí do zaměstnání, a že strávil devět měsíců ve vězení, neznamenají, že pozbyl právního postavení, které mu přiznává uvedené ustanovení rozhodnutí č. 1/80, a to vzhledem k judikatuře Soudního dvora, podle níž právo pobytu, jakmile bylo nabyto, je nezávislé na trvání podmínek, které toto nabytí umožnily.

19      Spolková země tedy podala u Bundesverwaltungsgericht opravný prostředek „Revision“, v němž uvedla, že M. Bozkurt pozbyl v mezičase svého práva pobytu v Německu z důvodu svého vyloučení z trhu práce a že se nemůže úspěšně dovolávat prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, jelikož hrubě zasáhl do tělesné integrity osoby, od níž svá práva odvozuje.

20      Přestože Bundesverwaltungsgericht souhlasí s právní analýzou, kterou provedl Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg ve svém rozsudku dne 14. března 2007, má za to, že k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, je nutno určit, zda v době, kdy bylo přijato rozhodnutí o vyhoštění, se M. Bozkurt mohl dovolávat ochrany poskytnuté prvním pododstavcem článku 7 rozhodnutí č. 1/80.

21      V této souvislosti se předkládající soud domnívá, že dosud neexistuje judikatura Soudního dvora k otázce, zda právo pobytu v určitém členském státě, které nabyl turecký státní příslušník jakožto rodinný příslušník turecké pracovnice působící na řádném trhu práce tohoto státu, zaniklo z důvodu zániku manželství, k němuž došlo poté, co bylo dotyčné právo v řádné a náležité formě nabyto.

22      Uvedený soud se dále táže, zda vzhledem ke zvláštním skutkovým okolnostem, které jsou charakteristické pro věc v původním řízení, se může takový turecký státní příslušník, jako je M. Bozkurt, úspěšně dovolávat práva pobytu na základě prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, aniž by takový přístup mohl být považován za zneužití. Konkrétně je podle názoru uvedeného soudu třeba určit, zda poživatel určitého práva, které řádně nabyl, může být tohoto práva zbaven v případě, že bude později zjištěno, že ho není hoden ve vztahu k osobě, od níž předtím uvedené právo odvozoval.

23      Vzhledem k tomu, že řešení sporu, který Bundesverwaltungsgericht projednává, vyžaduje za těchto podmínek výklad rozhodnutí č. 1/80, rozhodl se tento soud přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)       Zůstává právo na zaměstnání a pobyt, které nabyl podle čl. 7 [prvního pododstavce] druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 […] manžel jakožto rodinný příslušník tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce členského státu, zachováno i po zániku manželství?

V případě kladné odpovědi na první otázku:

2)      Jedná se o zneužití práva v případě, kdy se turecký státní příslušník dovolává práva pobytu odvozeného od bývalé manželky na základě čl. 7 [prvního pododstavce] druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 […], přičemž svou bývalou manželku po nabytí tohoto práva znásilnil a ublížil jí na zdraví a byl mu za tento čin uložen trest odnětí svobody na dobu dvou let?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

24      Ze spisu vyplývá, že turecký státní příslušník, jehož se týká věc v původním řízení, splňoval před zánikem svého manželství veškeré podmínky nezbytné k tomu, aby legálně získal právní postavení upravené ve druhé odrážce prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80.

25      Za těchto podmínek je otázku položenou předkládajícím soudem nutno chápat tak, že její podstatou je to, zda musí být první pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 vykládán v tom smyslu, že takový turecký státní příslušník, jako je žalobce v původním řízení, který jakožto rodinný příslušník turecké pracovnice působící na řádném trhu práce určitého členského státu a z důvodu svého nepřetržitého pobytu v bydlišti své manželky po dobu alespoň pěti let požívá práva spojená s právním postavením, které mu bylo přiznáno na základě druhé odrážky uvedeného ustanovení, ztratí nárok na tato práva z důvodu rozvodu, který byl prohlášen poté, co tato práva nabyl.

26      Za účelem odpovědi na tuto otázku je tedy třeba zaprvé uvést, že jak vyplývá ze samotného znění prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, je nabytí práv upravených v tomto ustanovení vázáno na předchozí splnění dvou kumulativních podmínek, a to zaprvé na skutečnost, že dotyčná osoba musí být rodinným příslušníkem tureckého pracovníka, který již působí na řádném trhu práce hostitelského členského státu, a zadruhé na skutečnost, že příslušné orgány tohoto státu povolily, aby uvedeného pracovníka následovala. V projednávaném případě je nesporné, že tyto podmínky splňoval jak M. Bozkurt, tak i jeho manželka.

27      Zadruhé platí, že v souladu se systémem zavedeným smluvními stranami v rámci uvedeného ustanovení jsou práva přiznaná tímto ustanovením tureckému státnímu příslušníkovi, který splňuje podmínky připomenuté v předchozím bodě, progresivně rozšiřována v závislosti na délce skutečného pobytu dotyčného s tureckým pracovníkem, který v hostitelském členském státě již legálně pobývá.

28      Po takovém tříletém řádném pobytu vzniká dotyčnému tureckému státnímu příslušníkovi právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, s jedinou výhradou, kterou je přednost poskytovaná pracovníkům členských států Evropské unie (článek 7 první pododstavec první odrážka rozhodnutí č. 1/80).

29      Po dalších dvou letech řádného pobytu na území hostitelského členského státu, požívá tento turecký státní příslušník práva na volný přístup k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru (článek 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80). V daném případě M. Bozkurt toto kritérium nesporně splňoval.

30      V této souvislosti je třeba upřesnit, že na rozdíl od systému upraveného v rámci čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, který je založen na výkonu řádného zaměstnání během určitých dob, je relevantním kritériem pro aplikaci článku 7 prvního pododstavce tohoto rozhodnutí řádný pobyt v bydlišti tureckého migrujícího pracovníka. Po tomto pobytu určité délky je dotyčnému přiznáno právo vykonávat zaměstnání, aniž posledně uvedené ustanovení upravuje v tomto ohledu nějakou povinnost či z něj činí podmínku pro nabytí práva zaručeného rozhodnutím č. 1/80 (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 7. července 2005, Aydinli, C‑373/03, Sb. rozh. s. I‑6181, body 29 a 31; ze dne 18. července 2007, Derin, C‑325/05, Sb. rozh. s. I‑6495, bod 56, a ze dne 25. září 2008, Er, C‑453/07, Sb. rozh. s. I‑7299, body 31 až 34). Taková situace tureckého státního příslušníka, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, není tedy z hlediska zaměstnání nijak relevantní.

31      Zatřetí je nutno uvést, že Soudní dvůr již několikrát rozhodl, že uvedený článek 7 první pododstavec vytváří přímý účinek a že doby pobytu, které jsou uvedeny v tomto ustanovení, vyžadují, nemají-li být zcela zbaveny veškerého účinku, uznání s nimi spjatého práva pobytu (viz zejména výše uvedený rozsudek Er, body 25 a 26, jakož i rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Altun, C‑337/07, Sb. rozh. s. I‑10323, body 20 a 21).

32      Začtvrté je nutno zdůraznit, že systém progresivního nabývání práv upravený v prvním pododstavci článku 7 rozhodnutí č. 1/80 sleduje dvojí cíl.

33      Zaprvé, před uplynutím počáteční tříleté doby je cílem uvedeného ustanovení umožnit přítomnost rodinných příslušníků migrujícího pracovníka u této osoby, a to v zájmu podpory – prostřednictvím sloučení rodiny – zaměstnání a pobytu tureckého pracovníka, který se již řádně integroval v hostitelském členském státě (viz zejména rozsudky ze dne 17. dubna 1997, Kadiman, C‑351/95, Recueil, s. I 2133, body 35 a 36; ze dne 22. června 2000, Eyüp, C‑65/98, Recueil, s. I 4747, bod 26, a ze dne 11. listopadu 2004, Cetinkaya, C‑467/02, Sb. rozh. s. I‑10895, bod 25).

34      Toto ustanovení dále zamýšlí posílit trvalou integraci rodiny tureckého migrujícího pracovníka v hostitelském členském státě tím, že dotyčnému rodinnému příslušníkovi po třech letech řádného pobytu poskytuje možnost přístupu na trh práce. Hlavním sledovaným účelem je tedy konsolidovat postavení uvedeného rodinného příslušníka, který je již v této fázi řádně integrován v hostitelském členském státě, tím, že mu budou v dotyčném členském státě poskytnuty možnosti vydělávat si na živobytí a vytvořit si tak nezávislé postavení na migrujícím pracovníkovi (viz zejména výše uvedené rozsudky Eyüp, bod 26; Cetinkaya, bod 25; Aydinli, bod 23, jakož i Derin, body 50 a 71).

35      Soudní dvůr z toho vyvodil závěr, že ačkoli má rodinný příslušník s výjimkou legitimních důvodů zásadně povinnost skutečně pobývat s migrujícím pracovníkem, dokud jemu samotnému nevznikne právo přístupu na pracovní trh – jinými slovy před uplynutím tříleté doby – není tomu tak tehdy, když dotyčný toto právo nabyl legálně na základě první odrážky prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, a tím spíše tomu tak není, když je po pěti letech nositelem nepodmíněného práva na zaměstnání (viz výše uvedený rozsudek Derin, bod 51 a citovaná judikatura).

36      Pokud jsou totiž podmínky upravené v prvním pododstavci článku 7 rozhodnutí č. 1/80 splněny, přiznává toto ustanovení rodinnému příslušníkovi tureckého pracovníka vlastní právo přístupu na pracovní trh hostitelského členského státu, jakož i s tím spojené právo dále pobývat na jeho území.

37      Tato práva mají svůj původ v situaci zastávané v minulosti tureckým pracovníkem-rodičem na území stejného státu, jehož prostřednictvím jeho rodinný příslušník nabyl právo pobytu.

38      Jak však správně tvrdí Komise Evropských společenství ve svém písemném vyjádření, platí, že pokud rodinný příslušník takového pracovníka sám získal individuální právo na základě prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, integroval se dostatečně v hostitelském členském státě do té míry, že bylo možné považovat jeho situaci za oddělitelnou od situace jeho rodiče, díky němuž mu byl umožněn přístup na území tohoto státu, a tudíž jako autonomní ve vztahu k tomuto rodiči (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Derin, body 50 a 71, jakož i Altun, body 59 a 63).

39      Tento výklad je rovněž nutno použít ohledně účelu rozhodnutí č. 1/80, posuzovaného jako celek, o němž bylo opakovaně rozhodnuto, že jeho cílem je zlepšení situace tureckých migrantů v hostitelském členském státě prostřednictvím podpory postupné integrace tureckých státních příslušníků splňujících podmínky stanovené v některém z ustanovení tohoto rozhodnutí v hostitelském členském státě, kteří z tohoto důvodu požívají práv, která jim toto rozhodnutí přiznává (viz zejména rozsudek ze dne 16. března 2000, Ergat, C‑329/97, Recueil, s. I‑1487, body 43 a 44; výše uvedený rozsudek Derin, bod 53, jakož i výše uvedený rozsudek Altun, body 28 a 29).

40      Veden tímto hlediskem, Soudní dvůr již judikoval, že taková práva, jako jsou práva, která legálně nabyl M. Bozkurt na základě prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, existují nezávisle na zachování dodržení podmínek, které byly vyžadovány ke vzniku těchto práv (viz výše uvedené rozsudky Ergat, bod 40; Cetinkaya, bod 31; Aydinli, bod 26; Derin, bod 53, a Altun, bod 36), takže rodinný příslušník, který je již nositelem práv na základě uvedeného rozhodnutí, je schopen postupně konsolidovat svou situaci v hostitelském členském státě a integrovat se v něm trvale tím, že povede nezávislý život na osobě, jejímž prostřednictvím tato práva získal (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Ergat, body 43 a 44).

41      Výklad připomenutý v předchozím bodě je pouhým vyjádřením obecnější zásady ochrany nabytých práv, která byla potvrzena rozsudkem ze dne 16. prosince 1992 ve věci Kus (C‑237/91, Recueil, s. I‑6781, body 21 a 22), podle níž platí, že jakmile se může turecký státní příslušník úspěšně dovolávat práv podle ustanovení uvedeného v rozhodnutí č. 1/80, nezávisí již tato práva na zachování okolností, které vedly k jejich vzniku, jelikož podmínku této povahy toto rozhodnutí neukládá. Ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek Kus, představovalo předmětnou okolnost právě manželství, které dotyčnému tureckému státnímu příslušníkovi umožnilo vstoupit na území hostitelského členského státu, přičemž po tomto manželství následoval rozvod, k němuž došlo v okamžiku, kdy již dotčená osoba nabyla práva, v daném případě na základě článku 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80. Je nutno připomenout, že v bodě 22 rozsudku ze dne 5. října 1994, Drogou (C‑355/93, Recueil, s. I‑5113) bylo připuštěno použití této zásady i v rámci článku 7 tohoto rozhodnutí (viz v tomto smyslu zejména výše uvedené rozsudky Ergat, bod 40; Aydinli, bod 26; Derin, bod 50, jakož i Altun, body 42 a 43).

42      Pokud jde zapáté o okolnosti, které vedou ke ztrátě práv, jež první pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 přiznává rodinným příslušníkům tureckého pracovníka, kteří splňují podmínky stanovené v uvedeném pododstavci, platí rovněž podle ustálené judikatury, že omezení těchto práv mohou být pouze dvojího druhu, a to že buď přítomnost turecké migrující osoby na území hostitelského členského státu představuje z důvodu jejího osobního chování skutečné a vážné nebezpečí pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví ve smyslu čl. 14 odst. 1 téhož rozhodnutí, nebo že dotyčná osoba opustila území tohoto státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů (viz zejména výše uvedené rozsudky Er, bod 30, a Altun, bod 62).

43      Taxativní povaha omezení uvedených v předchozím bodě byla Soudním dvorem trvale potvrzována (viz zejména výše uvedené rozsudky Cetinkaya, bod 38; Derin, bod 54; Er, bod 30, a Altun, bod 62).

44      Z výše uvedeného je třeba vyvodit, že rozvod manželů, pokud byl prohlášen poté, co dotyčný rodinný příslušník nabyl v řádné a náležité formě práva přiznaná v článku 7 prvním pododstavci rozhodnutí č. 1/80, není pro zachování uvedených práv ve prospěch jejich nositele relevantní, i když je tento mohl původně nabýt pouze prostřednictvím svého bývalého partnera.

45      Konečně je třeba uvést, že výklad uvedený v předchozím bodě není neslučitelný s požadavky článku 59 dodatkového protokolu podepsaného dne 23. listopadu 1970. Jak to totiž uvedla generální advokátka v bodech 50 až 52 svého stanoviska, z obdobných důvodů, jaké uvedl Soudní dvůr v bodech 62 až 67 výše uvedeného rozsudku Derin, jakož i v bodě 21 rozsudku ze dne 4. října 2007, Polat (C‑349/06, Sb. rozh. s. I‑8167), nemůže být situace rodinného příslušníka tureckého migrujícího pracovníka užitečně srovnávána se situací rodinného příslušníka občana některého členského státu s ohledem na zjevné odlišnosti existující mezi jejich právními situacemi (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. ledna 2010, Bekleyen, C‑462/08, Sb. rozh. s. I‑563, body 35 až 38 a 43).

46      Vzhledem k výše uvedenému je tedy třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládán v tom smyslu, že takový turecký státní příslušník, jako je žalobce v původním řízení, který jakožto rodinný příslušník turecké pracovnice působící na řádném trhu práce určitého členského státu a z důvodu svého nepřetržitého pobytu v bydlišti své manželky po dobu alespoň pěti let požívá práva spojená s právním postavením, které mu bylo přiznáno na základě druhé odrážky uvedeného ustanovení, neztrácí nárok na tato práva v důsledku rozvodu, který byl prohlášen poté, co tato práva nabyl.

 Ke druhé otázce

47      Podle ustálené judikatury platí, že se jednotlivci nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat norem práva Unie a že vnitrostátní soudy mohou na základě objektivních skutečností brát v úvahu případ od případu zneužívající nebo podvodné jednání dotčených osob a zabránit jim tak případně v požívání výhod vyplývajících z ustanovení uvedeného práva (viz zejména rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros, C‑212/97, Recueil, s. I‑1459, bod 25; ze dne 21. února 2006, Halifax a další, C‑255/02, Sb. rozh. s. I‑1609, bod 68, jakož i ze dne 20. září 2007, Tum a Dari, C‑16/05, Sb. rozh. s. I‑7415, bod 64).

48      Soudní dvůr proto vyloučil, že by doby zaměstnání, kterých turecký státní příslušník mohl dosáhnout pouze díky podvodnému jednání, které vedlo k jeho odsouzení, mohly být pro účely čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 považovány za řádné, protože dotyčný ve skutečnosti neplnil podmínky upravené tímto ustanovením, a z tohoto důvodu legálně nepožíval práva na základě posledně uvedeného ustanovení (viz rozsudky ze dne 5. června 1997, Kol, C‑285/95, Recueil, s. I‑3069, body 26 a 27, jakož i ze dne 11. května 2000, Savas, C‑37/98, Recueil, s. I‑2927, bod 61).

49      Nelze totiž připustit, aby se turecký státní příslušník pokoušel získat neodůvodněně výhody zaručené některým z ustanovení rozhodnutí č. 1/80.

50      V daném případě nicméně ze spisu předloženého Soudnímu dvoru předkládajícím soudem vyplývá, že vnitrostátní soudy, které meritorně rozhodovaly ve věci, o níž právě probíhá řízení před Bundesverwaltungsgericht, výslovně konstatovaly, že M. Bozkurt legálně požívá právního postavení upraveného ve druhé odrážce prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80. Před Soudním dvorem nebyla ostatně zmíněna žádná skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že se ve věci v původním řízení jednalo o simulované manželství, které bylo dohodnuto pouze za účelem získat neoprávněně výhody stanovené právními předpisy o přidružení EHS-Turecko.

51      Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že ve věci v původním řízení M. Bozkurt pouze využívá práv, která mu jsou výslovně přiznána rozhodnutím č. 1/80 a k jejichž nabytí splnil veškeré požadované podmínky.

52      Skutečnost, že se takový turecký státní příslušník dovolává v plném rozsahu práv zaručených uvedeným rozhodnutím, která řádně nabyl v minulosti, nemůže být přitom jako taková považována za zneužití práva.

53      Předkládající soud se, aniž však klade otázku ohledně výkladu čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, nicméně táže, zda za zvláštních okolností věci v původním řízení není okolnost, že si M. Bozkurt nárokuje právní postavení nabyté podle článku 7 prvního pododstavce tohoto rozhodnutí, způsobilá narušit veřejný pořádek vzhledem k závažným trestným činům, jichž se dopustil poté, co tato práva nabyl, vůči samotné osobě, která mu umožnila uvedené postavení získat.

54      V této souvislosti je nutno poukázat na to, že právě čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 poskytuje vhodný právní rámec umožňující posoudit, v jakém rozsahu může být turecký státní příslušník, který byl odsouzen v trestním řízení, zbaven prostřednictvím vyhoštění z hostitelského členského státu práv, která mu plynou přímo z uvedeného rozhodnutí (viz zejména výše uvedený rozsudek Derin, bod 74).

55      Pokud jde o určení působnosti výhrady týkající se veřejného pořádku, upravené v uvedeném ustanovení, je třeba v souladu s ustálenou judikaturou odkázat na výklad této výhrady v oblasti volného pohybu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky členských států Unie (viz zejména výše uvedený rozsudek Polat, bod 30).

56      Soudní dvůr vždy zdůrazňoval, že uvedená výhrada představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, která musí být vykládána restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně (viz zejména výše uvedený rozsudek Polat, bod 33 a citovaná judikatura).

57      Podle ustálené judikatury Soudního dvora předpokládá uplatnění pojmu veřejného pořádku vnitrostátním orgánem kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní zájem společnosti (výše uvedený rozsudek Polat, bod 34 a citovaná judikatura).

58      Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti se tedy musí zakládat výlučně na chování dotyčné osoby. Taková opatření tedy nemohou být nařízena automaticky v důsledku odsouzení pro trestný čin a za účelem všeobecné prevence (výše uvedený rozsudek Polat, body 31 a 35).

59      Z existence odsouzení pro trestný čin tak lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na individuální chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku (výše uvedený rozsudek Polat, bod 32 a citovaná judikatura).

60      Je tedy na dotyčných vnitrostátních orgánech, aby posuzovaly případ od případu osobní chování toho, jenž se porušení dopustil, jakož i trvající, skutečný a dostatečně závažný charakter nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, tyto orgány přitom musí navíc dbát jak na dodržování zásady proporcionality, tak i základních práv dotyčné osoby. Konkrétně lze o vyhoštění na základě čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 rozhodnout pouze tehdy, když individuální chování dotyčného vyvolává konkrétní nebezpečí nových závažných narušení veřejného pořádku (viz výše uvedený rozsudek Derin, bod 74).

61      Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že:

–        skutečnost, že se takový turecký státní příslušník, jako je žalobce v původním řízení, dovolává práva legálně nabytého na základě článku 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80, není zneužitím práva, přestože dotyčný poté, co toto právo nabyl prostřednictvím své bývalé manželky, spáchal vůči ní závažný trestný čin, na jehož základě byl odsouzen v trestním řízení;

–        naopak, čl. 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí nebrání tomu, aby bylo vůči tureckému státnímu příslušníkovi, který byl odsouzen v trestním řízení, přijato opatření k jeho vyhoštění, pokud jeho osobní chování představuje trvající, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu, kterou je dotčen základní společenský zájem. Je na příslušném vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda tomu tak je ve věci v původním řízení.

 K nákladům řízení

62      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Článek 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení, přijatý Radou přidružení zřízenou Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, musí být vykládán v tom smyslu, že takový turecký státní příslušník, jako je žalobce v původním řízení, který jakožto rodinný příslušník turecké pracovnice působící na řádném trhu práce určitého členského státu a z důvodu svého nepřetržitého pobytu v bydlišti své manželky po dobu alespoň pěti let požívá práva spojená s právním postavením, které mu bylo přiznáno na základě druhé odrážky uvedeného ustanovení, neztrácí nárok na tato práva v důsledku rozvodu, který byl prohlášen poté, co tato práva nabyl.

2)      Skutečnost, že se takový turecký státní příslušník, jako je žalobce v původním řízení, dovolává práva legálně nabytého na základě článku 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80, není zneužitím práva, přestože dotyčný poté, co toto právo nabyl prostřednictvím své bývalé manželky, spáchal vůči ní závažný trestný čin, na jehož základě byl odsouzen v trestním řízení.

Článek 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí naopak nebrání tomu, aby bylo vůči tureckému státnímu příslušníkovi, který byl odsouzen v trestním řízení, přijato opatření k jeho vyhoštění, pokud jeho osobní chování představuje trvající, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu, kterou je dotčen základní společenský zájem. Je na příslušném vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda tomu tak je ve věci v původním řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.