I – Úvod

II – Právní rámec

A – Právo Společenství

1. Směrnice 76/207/EHS

2. Směrnice 92/85/EHS

B – Vnitrostátní právo

III – Skutkový stav v původním řízení a předběžné otázky

IV – Řízení před Soudním dvorem

V – Hlavní argumenty zúčastněných

A – K prvním dvěma otázkám

B – Ke třetí otázce

VI – Právní posouzení

A – Úvodní poznámky k vzájemné návaznosti obou směrnic, které byly v předběžných otázkách zmíněny

B – Shrnutí charakteristických prvků lucemburského práva upravujícího ochranu proti výpovědi, jenž vyplývají ze spisu

C – K relevantnosti jednotlivých předběžných otázek pro rozhodnutí a z toho vyplývajícímu pořadí jejich zodpovězení

D – Ke třetí předběžné otázce – Nepřípustnost žaloby na náhradu škody

1. Předmět a relevantnost

2. Účinná právní ochrana

3. Druhy žalob stanovené členskými státy a zásada rovného zacházení

a) K určení správného kritéria pro přezkum diskriminace

b) Přímá diskriminace

c) Méně příznivé zacházení

d) Mezitímní závěr

E – K první části první a druhé předběžné otázky – Stanovení lhůty pro oznámení existence těhotenství

F – Ke druhé části první a druhé předběžné otázky – stanovení lhůty pro podání žaloby

1. K obecné přípustnosti prekluzivních lhůt pro podávání žalob v souvislosti s nároky vyplývajícími z práva Společenství

2. Úvahy k faktorům, které by mohly hrát roli při stanovení délky lhůt pro podání žaloby v případě výpovědi

3. Patnáctidenní lhůta pro podání žaloby podle vnitrostátního práva

4. Mezitímní závěr

VII – Závěry

1.

V původním řízení uplatňuje těhotná zaměstnankyně protiprávnost ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele řádnou a mimořádnou výpovědí. Má za to, že je proti němu možné postupovat dvojí právní cestou: jednak žalobou na neplatnost, a jednak žalobou na náhradu škody, stejně jako i v jiných oblastech vnitrostátního práva upravujícího ochranu proti výpovědi. Předkládající soud krom toho klade dvě otázky týkající se slučitelnosti vnitrostátních lhůt pro oznámení existence těhotenství, jakož i pro podání žaloby v případě výpovědi pracovního poměru ze strany zaměstnavatele během těhotenství, s příslušnými ustanoveními práva Společenství.

2.

V této souvislosti se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu článků 10 a 12 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) ( 2 ), jakož i výkladu článku 2 směrnice Rady 76/207/EHS ze dne o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky ( 3 ), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne  ( 4 ) (dále jen „směrnice 76/207“).

3.

Článek 2 směrnice 76/207 stanoví:

„(1)   Zásadou rovného zacházení ve smyslu následujících ustanovení se rozumí vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo s ohledem zejména na manželský nebo rodinný stav.

(2)   Pro účely této směrnice se

[…]

(7)   Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství.

[…]

Jakékoli méně příznivé zacházení se ženou spojené s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu směrnice 92/85/EHS představuje diskriminaci ve smyslu této směrnice.

[…]“

4.

Článek 3 odst. 1 směrnice 76/207 stanoví:

„Uplatňování zásady rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, pokud jde o

[…]

[…]“

5.

Článek 6 odst. 1 a 2 směrnice 76/207 stanoví:

„(1)   Členské státy zajišťují, aby soudní nebo správní řízení, včetně, považují-li to za vhodné, dohodovacích řízení, směřující k dodržování povinností podle této směrnice byla dostupná všem osobám, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení, i když vztahy, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, již skončily.

(2)   Členské státy zavedou do svého právního řádu nezbytná opatření, aby způsoby, které stanoví, zajistily skutečnou a účinnou náhradu nebo vyrovnání škody, kterou utrpěla osoba poškozená v důsledku diskriminace odporující článku 3 způsobem, který je odrazující a přiměřený utrpěné škodě; […]“

6.

Článek 8d směrnice 76/207 stanoví:

„Členské státy stanoví systém sankcí za porušování vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice a přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování.

Tyto sankce, které mohou zahrnovat náhradu škody poškozenému, musí být účinné, přiměřené a odrazující. […]“

7.

Ve dvanáctém bodu odůvodnění směrnice 2002/73 se uvádí, že Soudní dvůr v ustálené judikatuře rozhodoval, že jakékoli nepříznivé zacházení spojené s těhotenstvím nebo mateřstvím představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví.

8.

V devatenáctém bodu odůvodnění směrnice 2002/73 se uvádí, že v souladu s judikaturou Soudního dvora jsou vnitrostátní předpisy týkající se lhůt pro podávání žalob přípustné za předpokladu, že nejsou méně příznivé než lhůty pro podobné žaloby týkající se porušení vnitrostátních právních předpisů a že v praxi neznemožňují výkon práv udělených právem Společenství.

9.

Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) ( 6 ), která se na skutkový stav v původním řízení z časových důvodů nevztahuje, se podle jejího prvního bodu odůvodnění provádí z důvodu srozumitelnosti přepracování a sloučení hlavních předpisů v této oblasti do jednoho dokumentu. Článkem 34 odst. 1 směrnice 2006/54 se s účinností od ruší směrnice 76/207 (ve znění směrnice 2002/73), přičemž povinnosti členských států týkající se provedení těchto směrnic zůstávají nedotčeny.

10.

V devátém bodu odůvodnění směrnice 92/85 se uvádí, že ochrana bezpečnosti a zdraví těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň by neměla vyústit v nepříznivé zacházení s nimi na trhu práce ani se nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy.

11.

Z patnáctého bodu odůvodnění směrnice 92/85 vyplývá, že riziko výpovědi z důvodů spojených s jejich stavem může mít škodlivé následky na tělesný a duševní stav těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, a že je proto nutné stanovit zákaz výpovědi.

12.

Těhotnou zaměstnankyní se pro účely směrnice 92/85 rozumí podle definice uvedené v čl. 2 písm. a) „těhotná zaměstnankyně, která uvědomí svého zaměstnavatele o svém stavu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“.

13.

Článek 10 směrnice 92/85, nazvaný „Zákaz výpovědi“, zní takto:

„K zaručení zaměstnankyním ve smyslu článku 2 výkonu jejich práv na bezpečnost a ochranu zdraví uznaných podle tohoto článku se stanoví, že:

14.

Článek 12 směrnice 92/85, nazvaný „Ochrana práv“, má následující znění:

„Členské státy zavedou do svých vnitrostátních právních řádů veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnily všem zaměstnankyním, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, uplatnit svá práva soudní cestou nebo, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, tím, že se obrátí na jiný příslušný orgán.“

15.

Kapitola IV první knihy lucemburského Code du travail (zákoník práce), nazvaná „Výpověď pracovní smlouvy“, obsahuje v části 1 ustanovení týkající se řádné výpovědi, která jsou nazvána „Výpověď s výpovědní dobou“, a v části 2 ustanovení týkající se mimořádné výpovědi, která jsou nazvána „Výpověď z důležitého důvodu“. Část 3 této kapitoly, ve které jsou obsaženy články L. 124-11 a L. 124-12, je nazvána „Protiprávní výpověď pracovní smlouvy zaměstnavatelem“.

16.

Článek L. 124-11 lucemburského Code du travail (zákoník práce) stanoví:

17.

Článek L. 124-12 Code du travail stanoví:

[…]

18.

Článek L. 337-1 Code du travail stanoví:

19.

Virginie Pontin, žalobkyně ve sporu v původním řízení, je od listopadu 2005 zaměstnána na dobu neurčitou u společnosti T-COMALUX SA (dále jen „T-COMALUX“) jako asistentka-sekretářka na plný pracovní úvazek.

20.

Doporučeným dopisem ze dne 18. ledna 2007, který byl V. Pontin doručen dne , vypověděla T-COMALUX pracovní smlouvu bez uvedení důvodů s odkazem na zákonnou výpovědní dobu v délce dvou měsíců, přičemž jako výpovědní dobu uvedla období od do .

21.

V původním řízení je sporné, zda V. Pontin dopisem ze dne 19. ledna 2007 zaslala T-COMALUX potvrzení o pracovní neschopnosti.

22.

Dne 24. ledna 2007 zaslala V. Potin společnosti T-COMALUX e-mail, který byl nadepsán následovně: „Věc: Prodloužení pracovní neschopnosti“, ve kterém sdělila, že se její zdravotní stav příliš nezlepšil. Z tohoto důvodu nepřijde následující den do práce, jak bylo domluveno. Potvrzení o pracovní neschopnosti zašle společnosti T-COMALUX co nejdříve.

23.

Doporučeným dopisem s doručenkou ze dne 25. ledna 2007 poté společnost T-COMALUX vypověděla pracovní smlouvu s okamžitou platností. Jako odůvodnění byla uvedena neodůvodněná nepřítomnost na pracovišti po dobu delší než tři dny. Virginie Pontin nebyla přítomna na pracovišti od pátku dne , T-COMALUX však od ní až do dne, kdy byl napsán dopis o okamžitém rozvázání pracovního poměru, neobdržela žádné potvrzení o její pracovní neschopnosti. Z e-mailu, který byl odeslán večer dne , není krom toho zřejmá předpokládaná doba trvání pracovní neschopnosti. Výpověď se dává z důvodu vážného pochybení, neboť podle zákonných ustanovení je zaměstnanec, který je z důvodu nemoci či úrazu v pracovní neschopnosti, povinen ještě téhož dne osobně či prostřednictvím zmocněné osoby uvědomit zaměstnavatele nebo jeho zástupce o své pracovní neschopnosti. Nejpozději do třetího dne své nepřítomnosti je zaměstnanec povinen předložit zaměstnavateli lékařské potvrzení o své pracovní neschopnosti a předpokládané době jejího trvání.

24.

Dopisem ze dne 26. ledna 2007, který byl T-COMALUX doručen doporučeně s doručenkou dne a ke kterému bylo přiloženo příslušné potvrzení, informovala V. Pontin svého zaměstnavatele o svém těhotenství a předpokládaném datu porodu. Krom toho oznámila, že tím požívá ochrany proti výpovědi, a že doručená výpověď je tedy neplatná. Krom toho požádala, aby jí byly písemně sděleny přesné důvody rozhodnutí o výpovědi. K dopisu přiložila své potvrzení o pracovní neschopnosti za období od do .

25.

Vzhledem k tomu, že V. Pontin na tento dopis neobdržela žádnou odpověď, podala dne 5. února 2007 u Tribunal du Travail de et à Esch-sur-Alzette žalobu, ve které navrhuje určit podle zákona o ochraně mateřství zaměstnankyň (Loi concernant la protection de la maternité de la femme au travail) neplatnost její výpovědi.

26.

Rozsudkem ze dne 30. března 2007 se tento soud, zasedající v jiném kolegiu, prohlásil za nepříslušný k rozhodnutí o návrhu V. Pontin na určení neplatnosti její výpovědi ze dne . Jako odůvodnění uvedl, že V. Pontin měla návrh na určení neplatnosti své výpovědi podat k předsedovi tohoto soudu ( 11 ), protože pouze tento má podle článku L. 337-1 lucemburského Code du travail v souvislosti s ochranou proti výpovědi v případě dání výpovědi během těhotenství zvláštní příslušnost pro prohlášení výpovědi za neplatnou ( 12 ).

27.

Novou žalobou navrhuje V. Pontin poskytnutí náhrady škody z důvodu protiprávní výpovědi. V souvislosti s tím se dne 11. prosince 2007 a dne konala veřejná zasedání u předkládajícího soudu.

28.

V této situaci Tribunal du Travail de et à Esch-sur-Alzette rozhodnutím ze dne 12. února 2008 předložil Soudnímu dvoru následující otázky:

29.

Předkládací rozhodnutí došlo kanceláři Soudního dvora dne 18. února 2008.

30.

Účastníci původního řízení, italská a lucemburská vláda, jakož i Komise předložili ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora písemná vyjádření.

31.

Po ukončení písemné části řízení se dne 14. ledna 2009 konalo jednání, kterého se účastnili a na kterém se vyjádřili účastníci původního řízení a Komise.

32.

Virginie Pontin uvádí, že cílem směrnice 92/85 je zajistit ve svém rozsahu působnosti účinnou ochranu, mimo jiné prostřednictvím zákazu výpovědi pracovní smlouvy. Článek 12 této směrnice je nutno vykládat v tom smyslu, že členské státy jsou povinny zaručit těhotným zaměstnankyním účinnou ochranu proti výpovědi, což zahrnuje mimo jiné odpovídající ustanovení o ochraně práv soudní cestou. Účinnost ochrany práv se vyhodnocuje mimo jiné na základě toho, jaké časové období má dotčená osoba pro uplatnění svých práv k dispozici a který druh žaloby je pro to stanoven.

33.

Lucemburské právo v této souvislosti neodpovídá požadavkům směrnice 92/85. Formální lhůta osmi dnů od doručení výpovědi, během níž může zaměstnankyně v případě oznámení o rozvázání pracovního poměru před lékařským zjištěním těhotenství prokázat svůj stav předložením potvrzení doporučeným dopisem, je příliš restriktivní a není slučitelná s účinnou ochranou. Lucemburské právo krom toho požaduje, aby se těhotná zaměstnankyně obrátila se svou žalobou na neplatnost na předsedu pracovního soudu, tedy na soudnictví, jež představuje výjimku, zatímco v ostatních případech je nutno pracovně právní spory podat u pracovního soudu, který zasedá jako senát, tedy jako předseda a dva přísedící. Tato právní úprava způsobuje, že těhotná zaměstnankyně musí disponovat podrobnými procesně právními znalostmi, což je v rozporu s účinnou ochranou práv, která je účelem směrnice 92/85. Lhůta pro podání žaloby je krom toho omezena pouze na patnáct dnů, zatímco v ostatních případech činí ve vnitrostátním pracovním právu lhůta pro podání žaloby na neplatnost výpovědi tři měsíce.

34.

T-COMALUX k první otázce uvádí, že lucemburské právo ani lhůtou osmi dnů pro oznámení těhotenství, ani patnáctidenní lhůtou pro podání žaloby neodporuje ustanovením směrnice 92/85. Osmidenní oznamovací lhůtu je nutno chápat tak, že zaměstnavatel má být co možná nejrychleji informován o existujícím těhotenství, aby mohla být neprodleně uplatněna ochrana na základě směrnice 92/85. Patnáctidenní lhůta pro podání žaloby je na straně jedné zaměřena na ochranu těhotné zaměstnankyně, na straně druhé si ji vyžaduje právní jistota. Bez obou lhůt nelze ochranu směrnice rozvinout.

35.

Ke druhé otázce T-COMALUX uvádí, že má být zodpovězena pouze v případě záporné odpovědi na první otázku. Obě zmíněné lhůty nejsou příliš krátké. Aby bylo možno požívat ochrany směrnice, je nezbytné, aby existující těhotenství bylo zaměstnavateli v nejkratší možné lhůtě oznámeno. V případě, že k takovémuto oznámení nedošlo před udělením výpovědi, je nutno, aby bylo urychleně provedeno dodatečně. Lhůta pro podání žaloby zajišťuje, aby bylo v případě výpovědi udělené bez vědomí o existujícím těhotenství urychleně zareagováno.

36.

Italská vláda zastává názor, že je s články 10 a 12 směrnice 92/85 slučitelné, pokud vnitrostátní zákonodárce stanoví pro uplatnění neplatnosti výpovědi, která byla udělena během těhotenství, lhůty pro podání žaloby. Nicméně lhůty, jaké jsou stanoveny ve vnitrostátním právu v projednávaném případě, jsou vzhledem k tomu, že je nutno efektivně zajistit cíl stanovený směrnicí, což vyplývá zejména z rozsudku ( 13 ), příliš krátké. Vzhledem k psychickému a fyzickému stavu během těhotenství je obtížné takto krátké lhůty dodržet.

37.

Lucemburská vláda uvádí, že lhůty stanovené ve vnitrostátním právu nejsou příliš krátké. V souvislosti s žalobou na neplatnost je nutno zohlednit, že vzhledem k případnému znovuzačlenění do podniku má pro zaměstnavatele zvláštní význam zásada právní jistoty. Z vnitrostátní judikatury krom toho vyplývá, že v případě zaměstnankyně, která skutečně nebyla schopna uplatnit svá práva, zejména proto, že své těhotenství sama nezpozorovala, se na lhůtách netrvá.

38.

Komise poznamenává, že lhůtu osmi dnů pro oznámení těhotenství je nutno považovat za vnitrostátní opatření k provedení směrnice 92/85. K tomu, aby bylo možno využít ochrany proti výpovědi, musí být zaměstnankyně nejen těhotná, nýbrž svoje těhotenství musí v souladu s vnitrostátní praxí svému zaměstnavateli také oznámit.

39.

V souvislosti s dvoutýdenní lhůtou pro podání žaloby ve vnitrostátním právu je nutno poukázat mimo jiné na rozsudky Preston ( 14 ) a Levez ( 15 ), ze kterých vyplývá, že členským státům je v zásadě dovoleno stanovit pro zachování práv Společenství prekluzivní lhůty. Přesto není lhůta pro podání žaloby, o jakou se jedná v projednávaném případě, která je kratší než lhůta pro podání žaloby v obecné vnitrostátní ochraně proti výpovědi, slučitelná s právem Společenství, protože představuje porušení zásady efektivity a rovnocennosti. Těhotné zaměstnankyni je uplatnění jejích práv znemožněno, resp. velmi ztíženo. Poukázat je nutno rovněž na to, že v projednávaném případě začíná lhůta pro podání žaloby běžet již od okamžiku, kdy zaměstnavatel podal dopis s výpovědí na poště. Doba do obdržení dopisu tedy v podstatě může lhůtu pro podání žaloby dále zkrátit. Krom toho je často obtížné najít v krátké době advokáta pro účely porady a zastoupení. Vskutku zásadní odůvodnění pro poměrně krátkou lhůtu není zřejmé.

40.

Virginie Pontin v této souvislosti uvádí, že pokud jde o možnost podat žalobu na náhradu škody v případě výpovědi, je rozdílné zacházení s těhotnými zaměstnankyněmi a se všemi ostatními zaměstnanci, kteří jsou dotčeni výpovědí pracovní smlouvy, v rozporu se směrnicí 76/207. Objektivní odůvodnění pro toto rozdílné zacházení neexistuje. Jedná se o diskriminaci na základě pohlaví, která je v rozporu se směrnicí.

41.

Krom toho je nutno zmínit, že dříve platné lucemburské právo na ochranu těhotných zaměstnankyň v pracovním životě výslovně stanovilo, že těhotná zaměstnankyně má i právo podat žalobu na náhradu škody. Podle lucemburského práva měly zaměstnankyně, kterým byla dána výpověď z důvodu uzavření manželství, právo vybrat si mezi žalobou, jejímž cílem bylo pokračování pracovního poměru, a žalobou na náhradu škody.

42.

T-COMALUX ke třetí otázce uvádí, že směrnice 76/207 nebrání tomu, aby vnitrostátní zákonodárce odepřel zaměstnankyni v případě výpovědi během těhotenství možnost podat žalobu na náhradu škody. Během těhotenství je totiž účinná zvláštní ochrana, která spočívá v právu podat žalobu na neplatnost. Nejedná se tedy o žádnou diskriminaci.

43.

V souvislosti se třetí otázkou italská vláda uvádí, že jakékoli nevýhodnější zacházení během těhotenství představuje diskriminaci na základě pohlaví. Je-li zaměstnankyni během těhotenství odepřena možnost podat žalobu na náhradu škody, zatímco takováto možnost existuje u jiných důvodů výpovědi, včetně důvodu, kterým je uzavření manželství, je to v rozporu s účinnou ochranou a se směrnicí. Z aktuálního rozhodnutí ve věci Paquay ( 16 ) je krom toho nutno vyvodit, že členské státy musí v souvislosti s cílem směrnice 76/207 sankcionovat porušování práva Společenství podle hmotněprávních a procesních pravidel obdobným těm, která se použijí na porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti. Právní úprava, jako zde dotčená lucemburská právní úprava, toto nesplňuje. Nic na tom nemění skutečnost, že existuje právo podat žalobu na neplatnost.

44.

Lucemburská vláda uvádí, že není pravda, že těhotná zaměstnankyně, která nechala uplynout lhůtu osmi dnů a lhůtu patnácti dnů pro podání žaloby, není oprávněna k podání žaloby na náhradu škody. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva. I když v článku L-337-1 Code de travail existuje zvláštní právní úprava na ochranu těhotné zaměstnankyně, neznamená to, že obecné právo upravující ochranu proti výpovědi neplatí. Lucemburské právo je proto v souladu se směrnicí.

45.

Komise uvádí, že vnitrostátní právo, které těhotné zaměstnankyni upírá právo podat žalobu na náhradu škody, kterou je jinak v případě výpovědi obecně možné podat, je diskriminující.

46.

Otázky předkládajícího soudu se týkají jak směrnice 92/85, tak i směrnice 76/207. Proto bych chtěla předem poukázat na to, že obě tyto směrnice stojí nejen vedle sebe, nýbrž vykazují určitou vzájemnou návaznost ( 17 ).

47.

Již před vstupem směrnice 92/85 v platnost Soudní dvůr rozhodl, že ženě musí být na základě zásady zákazu diskriminace a zejména na základě čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207 (ve znění před změnou provedenou směrnicí 2002/73) poskytnuta během těhotenství ochrana proti výpovědi ( 18 ). Po vstupu směrnice 92/85 v platnost bude mít článek 10 této směrnice pravděpodobně v mnoha případech jako lex specialis přednost před obecnými ustanoveními směrnice 76/207 ( 19 ); avšak posledně uvedená ustanovení si i nadále, jak se také v následujícím ukáže, zachovají význam pro různé problematické situace ( 20 ).

48.

Zmíněnou vzájemnou návaznost vyjadřuje také již devátý bod odůvodnění směrnice 92/85, podle nějž se ochrana bezpečnosti a zdraví těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň ( 21 ), kterou kodifikuje zejména směrnice 92/85, nesmí nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy, mezi nimi směrnice 76/207.

49.

Obdobu uvedeného je možné najít ve směrnici 76/207 po změně provedené směrnicí 2002/73 zejména v čl. 2 odst. 7, podle nějž touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství, a podle nějž jakékoli méně příznivé zacházení se ženou spojené s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu směrnice 92/85 představuje diskriminaci ve smyslu směrnice 76/207.

50.

Tímto je zřejmé, že se směrnice 92/85 nevztahuje pouze na ochranu (nastávající) matky a dítěte, resp. jejich vzájemného vztahu ( 22 ), nýbrž toto hlavní poslání je nutno vidět v souvislosti s naplňováním zásady rovného zacházení ( 23 ).

51.

Pro lepší pochopení projednávané problematiky bych chtěla shrnout některé charakteristické prvky lucemburského práva upravujícího ochranu proti výpovědi, tak jak vyplývají ze spisu ( 24 ), doplněné některými informacemi z literatury ( 25 ). Podle nich je zjevně nutno rozlišovat mezi protiprávní a neplatnou výpovědí. Jako právní následky u žalob na ochranu proti výpovědi jsou, jak se zdá, stanoveny v zásadě náhrada škody za ztrátu pracovního místa, resp. neplatnost a zachování pracovního místa, tyto ovšem nejsou ve všech případech stejně přístupné.

52.

Zdá se, že určení protiprávnosti výpovědi soudem má obvykle za právní následek účinnost výpovědi a ukončení pracovního poměru se současnou povinností zaměstnavatele zaplatit náhradu škody ( 26 ). Zákon sice, jak vyplývá z literatury, stanoví v čl. L 124-12 odst. 2 lucemburského Code du travail jako výjimku z povinnosti náhrady škody možnost znovuzačlenění, tato je však popisována jako v praxi irelevantní ( 27 ). Jedná se přitom pouze o návrh soudu, k němuž je zapotřebí souhlasu zaměstnavatele. Je zjevné, že v takovýchto případech nemůže být znovuzačlenění prosazeno proti vůli zaměstnavatele. Odsouzení se v případě protiprávní výpovědi může vztahovat zjevně jen na zaplacení náhrady škody a případně dalšího odškodnění, pokud nebylo vyhověno doporučení k znovuzačlenění.

53.

V určitých případech je naproti tomu stanoveno, že zaměstnavatel nemá právo pracovní smlouvu vypovědět. To se týká mimo jiné zákazu řádné výpovědi během doby mateřské nebo rodičovské dovolené a zákazu dát výpověď zástupcům zaměstnanců. V takovýchto případech zjevně může dojít k soudnímu určení neplatnosti výpovědi a zachování pracovního poměru může být uloženo bez souhlasu zaměstnavatele ( 28 ).

54.

Vzhledem k tomu, že žaloba V. Pontin na neplatnost již byla zjevně pravomocným rozsudkem ( 29 ) zamítnuta ( 30 ), může být první a druhá předběžná otázka relevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení a tím v projednávané věci přípustná pouze tehdy, pokud má souvislost s žalobou V. Pontin na náhradu škody, která je nyní projednávána v původním řízení. Zda je cesta podání žaloby na náhradu škody v situaci, jaká je dána v původním řízení, vůbec ještě, resp. dodatečně k žalobě na neplatnost možná, se však zdá být v projednávané věci nejasné. Předkládající soud vychází z toho, že vnitrostátní právo s touto cestu za okolností, jaké nastaly v původním řízení, nepočítá ( 31 ). V této souvislosti má třetí předběžná otázka vyjasnit, zda v situaci, jaká nastala v původním řízení, existuje z pohledu práva Společenství možnost podat žalobu na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že otázka přípustnosti a přiměřenosti lhůt může hrát nějakou roli pouze tehdy, pokud žalobkyně v původním řízení ještě vůbec má možnost podat žalobu, začnu právní posouzení odpovědí na třetí otázku, abych se případně teprve poté zabývala první a třetí otázkou.

55.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je nutno článek 2 směrnice 76/207 vykládat v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, jako čl. L. 124-11 odst. 1 a 2 lucemburského Code du travail, podle níž těhotná zaměstnankyně, jejíž pracovní poměr byl během těhotenství vypovězen, nemá možnost podat žalobu na náhradu škody z důvodu protiprávní výpovědi, kterou všichni ostatní zaměstnanci mají.

56.

K této předběžné otázce lucemburská vláda sice uvedla, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je v tomto založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva. Není podle ní pravda, že těhotná zaměstnankyně, která nechala uplynout lhůtu osmi dnů a lhůtu patnácti dnů pro podání žaloby, není oprávněna k podání žaloby na náhradu škody.

57.

Podle mého názoru je tento argument irelevantní. Ve smyslu spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, která je charakteristická pro řízení o předběžné otázce, jež je upraveno v článku 234 ES, je nutno v projednávaném případě vycházet z předběžných otázek, které ve své pravomoci předložil vnitrostátní soud jakožto soud, jenž je pro tento právní spor příslušný.

58.

Ustanovení týkající se právní ochrany jsou obsažena v obou směrnicích, jež jsou v této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zmíněny.

59.

Podle článku 6 směrnice 76/207 členské státy zajišťují, aby všem osobám, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení, bylo dostupné mimo jiné soudní řízení. Již v souvislosti s předchozím zněním tohoto ustanovení, které potud trochu jinými slovy vyjadřovalo totéž ( 32 ), z judikatury vyplývá, že taková povinnost předpokládá, že dotyčná opatření jsou dostatečně účinná pro dosažení cíle sledovaného směrnicí 76/207 a že se jich dotčené osoby mohou účinně dovolávat před vnitrostátními soudy ( 33 ). Na základě uvedeného je nutno zajistit skutečnou a účinnou právní ochranu ( 34 ), která je součástí ochrany práva Společenství proti diskriminaci ( 35 ). Tato povinnost členských států přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění plné účinnosti směrnice v souladu s cílem, který sleduje, nemá žádný dopad na svobodu volby způsobů a prostředků určených k zajištění provedení směrnice ( 36 ).

60.

Z článku 12 směrnice 92/85 vyplývá, že členské státy jsou povinny zavést do svých vnitrostátních právních řádů veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnily všem zaměstnankyním, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, uplatnit svá práva soudní cestou nebo, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, tím, že se obrátí na jiný příslušný orgán. Článek 10 bod 3 směrnice 92/85 krom toho zejména stanoví, že členské státy jsou povinny přijmout nezbytná opatření k ochraně těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu a kojících zaměstnankyň před následky výpovědi, která je na základě bodu 1 protiprávní ( 37 ).

61.

Podle judikatury platí i pro článek 12 směrnice 92/85, tak jak bylo uvedeno již v souvislosti s článkem 6 směrnice 76/207, že členské státy sice nejsou povinny přijmout jedno určité opatření, nicméně zvolené opatření musí být vždy způsobilé zajistit skutečnou a účinnou soudní ochranu ( 38 ).

62.

Členské státy jsou zodpovědné za účinnou ochranu dotčených práv v každém konkrétním případě ( 39 ). V této souvislosti je nutno připomenout, že povinnost členských států vyplývající ze směrnice dosáhnout jí sledovaného výsledku, jakož i jejich povinnost přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k zajištění plnění tohoto závazku, stanovená článkem 10 ES, jsou uloženy všem orgánům těchto států, včetně soudních orgánů, v rozsahu jejich pravomoci ( 40 ). Jsou to totiž vnitrostátní soudy, komu zejména přísluší poskytovat právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z ustanovení práva Společenství, a zaručovat plný účinek těchto ustanovení ( 41 ). Soudní dvůr krom toho již poukázal na to, že požadavky rovnocennosti a efektivity, které vyjadřují obecnou povinnost členských států zajistit soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Společenství, platí rovněž pro určení příslušných soudů k rozhodování o žalobách založených na tomto právu ( 42 ). Nedodržení uvedených požadavků v tomto směru totiž podle judikatury může stejně jako jejich nedodržení při definici procesních podmínek vést k porušení zásady účinné soudní ochrany ( 43 ).

63.

S ohledem na tyto jasné požadavky vyvstávají značné pochybnosti v souvislosti s efektivitou právní cesty, kterou je podle rozhodného vnitrostátního práva nutno v případě žaloby na neplatnost zvolit u výpovědi, která je v rozporu se směrnicí 92/85. Zdá se ( 44 ), že existuje pouze zvláštní cesta zkráceného řízení před předsedou pracovního soudu jako samosoudcem, ve kterém se v zásadě uskutečňuje pouze souhrnný, nikoli zevrubný přezkum ( 45 ), neprobíhá však žádné řízení ve věci samé před senátem ( 46 ). Krom toho na základě výsledku první žaloby V. Pontin ( 47 ) je možné se domnívat, že platí velmi přísné formální požadavky, jejichž nedodržení může vést k zamítnutí žaloby. První žaloba V. Pontin, která zřejmě neměla přesně předepsané označení příslušnosti, tak byla zjevně zamítnuta z důvodu nepříslušnosti, protože v rámci jednoho a toho samého soudu se nezdálo být možným věc postoupit příslušnému soudci ( 48 ). Oba aspekty, zvláštní cesta, kterou je nutno zvolit, a požadavek úzkostlivě přesného uvedení příslušnosti, vyžadují míru zvláštních znalostí o právní cestě, která představuje vysokou vstupní překážku pro potenciální žaloby. Ochrana před nepřípustnou výpovědí může být naproti tomu považována za účinnou pouze tehdy, pokud má těhotná zaměstnankyně otevřenu možnost podat žalobu nebo stížnost, která je co možná nejméně charakterizována řízením, které by ji odrazovalo, nebo nevýhodným rozložením důkazního břemena ( 49 ). Vstupní překážky uplatnění práva, jež jsou v projednávaném případě patrné, mají omezující účinek o to větší, že žalobci a žalobkyně v prvostupňovém pracovně právním soudním řízení, jako například v Lucembursku ( 50 ), jsou připuštěni bez nutnosti právního zastoupení, a mohou proto z pravidla vycházet z toho, že nebudou konfrontováni s nepřiměřeně vysokými formálními požadavky. V projednávaném případě však není nutné se tímto dále hlouběji zabývat, protože to není výslovně předmětem předběžné otázky.

64.

Na rozdíl od toho, co V. Pontin navrhla na jednání u Soudního dvora, nemůže podle mého názoru těhotná zaměstnankyně, pokud jde o žalobu na ochranu proti výpovědi, vyvozovat to, že musí mít možnost volby mezi žalobou na neplatnost a žalobou na náhradu škody, aby tím bylo vyhověno aspektu ochrany zdraví ( 51 ), který je zdůrazněn v bodech odůvodnění této směrnice ( 52 ), pouze ze směrnice 92/85.

65.

Jak již totiž bylo uvedeno výše ( 53 ), členské státy nejsou ani podle článku 6 směrnice 76/207, ani podle článku 12 směrnice 92/85 povinny přijmout určité opatření. Obě směrnice neobsahují žádné výslovné požadavky týkající se stanovení příslušných soudů a procesních podmínek pro žaloby. Podle ustálené judikatury přísluší při neexistenci právní úpravy Společenství v této oblasti vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Společenství ( 54 ).

66.

Proti tomu nelze namítat ani článek 6 směrnice 76/207, neboť z tohoto nelze vyvodit nic, co by se týkalo toho, jaký druh žaloby je možné podat.

67.

Z toho důvodu nelze v souvislosti se třetí předběžnou otázkou, na rozdíl od názoru, který zastává V. Pontin, vyvodit jen z ustanovení směrnice 92/85 požadavek určitého druhu žaloby, v projednávaném případě možnost podat žalobu na náhradu škody.

68.

Třetí otázka předkládajícího soudu zvlášť zmiňuje článek 2 směrnice 76/207, a tím zásadu rovného zacházení. Předkládající soud porovnává možnosti těhotné zaměstnankyně podat žalobu v případě výpovědi pracovního poměru ze strany zaměstnavatele s obecnými možnostmi podat žalobu upravenými ve vnitrostátním právu v případě výpovědi pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.

69.

Podle něj je nutno přezkoumat, zda zásada rovného zacházení vzhledem k tomu, že vnitrostátní právo obecně v případě výpovědi pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poskytuje možnost podat žalobu na náhradu škody, nevyžaduje, aby byla možnost podat tento druh žaloby otevřena v případě výpovědi i těhotné zaměstnankyni.

70.

Nejprve je nutno vyjasnit, které kritérium pro přezkum diskriminace má být použito, to znamená, že je nutno analyzovat, zda se v případě takové situace, o jakou se jedná v původním řízení, může případně jednat o přímou, nebo nepřímou diskriminaci.

71.

Otázka správného kritéria pro přezkum má z mnoha ohledů zvláštní význam. Jak vyplývá z čl. 2 odst. 2 druhé odrážky směrnice 76/207, je pojem „nepřímá diskriminace“ založen na skupinovém pojetí, což je vyjádřeno již množným číslem „osoby“. Přezkum nepřímé diskriminace se přitom provádí ve dvou stupních: v prvním stupni je zkoumána otázka znevýhodnění, ve druhém stupni jde o otázku případného odůvodnění uplatněného žalovanou stranou ( 55 ).

72.

Naproti tomu přímou diskriminaci podle definice v čl. 2 odst. 2 první odrážce směrnice 76/207 je nutno zkoumat zcela jinak. Znevýhodnění již jen jedné jediné osoby vůči jiné osobě – zde v rámci směrnice 76/207 vůči osobě jiného pohlaví – hraje význam, přičemž pro účely porovnání je přípustná ( 56 ) kromě určité jiné „reálné“ osoby v přítomnosti nebo minulosti ( 57 ) i „hypotetická“osoba. ( 58 ) Další důležitý rozdíl ve srovnání s analýzou nepřímé diskriminace spočívá v tom, že v souvislosti s přímou diskriminací není stanoven přezkum případného odůvodnění, je tedy nutno postupovat pouze jednostupňově ( 59 ). Toto jasně vyplývá ze znění, které v čl. 2 odst. 2 druhé odrážce směrnice 76/207 stanoví odůvodnění, v čl. 2 odst. 2 první odrážce této směrnice však odůvodnění nestanoví. Pokud jde o přímou diskriminaci na základě pohlaví, nemůže tedy žádné odůvodnění existovat; může z ní nanejvýš existovat výjimka, pokud ji směrnice výslovně stanoví, jako například v čl. 2 odst. 6 směrnice 76/207 ( 60 ).

73.

Soudní dvůr v ustálené judikatuře uvedl, že propuštění zaměstnankyně na základě ( 61 ) jejího těhotenství představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví ( 62 ), neboť propuštění během této doby se může týkat pouze žen ( 63 ).

74.

V souvislosti s takovou situací, o jakou se jedná v projednávaném případě, je nutno rovněž konstatovat, že ustanovení o ochraně proti výpovědi, které se vztahuje na ochranu proti výpovědi po dobu těhotenství, se může týkat pouze žen, a proto musí být posuzováno podle kritéria přímé diskriminace.

75.

Podle čl. 2 odst. 2 první odrážky směrnice 76/207 je tedy nutno se ptát, zda se s osobou, jako je žalobkyně v původním řízení, zachází méně příznivě z důvodu jejího pohlaví, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci.

76.

Ve své dosavadní judikatuře k diskriminaci v době těhotenství – která se ovšem vztahovala k původnímu znění směrnice 76/207, které ještě neobsahovalo výslovnou definici přímé diskriminace – Soudní dvůr vzájemné porovnání se situací srovnatelné osoby mužského pohlaví nepoužil ( 64 ). V případě těhotenství totiž skutečně není možné uvést osobu jiného pohlaví, která se, pokud jde o tuto okolnost, nachází v bezprostředně srovnatelné situaci ( 65 ).

77.

Vztahuje-li se však požadavek „srovnatelné situace“ v takové situaci, o jakou se jedná v projednávaném případě, pouze na okolnost „výpověď ze strany zaměstnavatele a žaloba směřující proti ní“, a nikoli na okolnost „těhotenství“, pak je srovnání ve smyslu definice čl. 2 odst. 2 první odrážky směrnice 76/207 rozhodně možné.

78.

S ženou nacházející se v situaci žalobkyně v původním řízení se podle vnitrostátního ustanovení práva upravujícího ochranu proti výpovědi, které těhotné zaměstnankyni, jíž byla během těhotenství dána výpověď, nedává možnost podat žalobu na náhradu škody, která jinak obecně existuje pro muže i pro ženy, zachází méně příznivě, přesněji řečeno dokonce znevýhodňujícím způsobem. Není přitom nezbytné, aby byla uvedená možnost dána všem ostatním zaměstnancům, protože podle čl. 2 odst. 2 první odrážky směrnice 76/207 by pro srovnání stačila již jen jedna osoba jiného pohlaví.

79.

Argument, který při jednání uvedla žalovaná v původním řízení, podle nějž žádné znevýhodnění neexistuje, protože při neexistenci možnosti podat žalobu na náhradu škody zůstává možnost setrvání v podniku, což je nutno z dlouhodobého hlediska upřednostnit, nelze přijmout. Nemožnost podat žalobu na náhradu škody má totiž ve skutečnosti za následek zúžení prostoru pro vlastní rozhodování ve srovnání s ostatními, což je nutno považovat v zásadě za znevýhodňující.

80.

Je nutno poznamenat, že i tehdy, pokud je stanovena pouze žaloba na neplatnost, není dobrovolné vzdání se pracovního místa po dohodě s vyplacením odstupného vyloučeno. Žaloba na náhradu škody naproti tomu zahrnuje žalovatelné a uplatnitelné právo, nikoli jen dobrovolnou vstřícnost.

81.

V souvislosti se znevýhodňující povahou je krom toho nutno připomenout, že podle ustálené judikatury nesmějí být procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Společenství, méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity) ( 66 ).

82.

Je nutno přijmout veškerá vhodná opatření k zajištění platnosti a účinnosti práva Společenství ( 67 ). Jak Soudní dvůr již mnohokrát uvedl, členské státy musí při volbě řešení, které je přiměřené pro uskutečnění cíle směrnice, dbát na to, aby bylo porušování práva Společenství sankcionováno podle hmotněprávních a procesních podmínek obdobných těm, které se použijí na porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti ( 68 ).

83.

Na základě všech výše uvedených úvah mám za to, že těhotné zaměstnankyně mohou za takových okolností, jaké nastaly v původním řízení, v konečném výsledku volit mezi žalobou na neplatnost (kterou vyžaduje směrnice 92/85) a žalobou na náhradu škody (na základě rovného zacházení s ohledem na vnitrostátní právo upravující ochranu proti výpovědi).

84.

Na základě výše uvedeného je nutno na třetí předběžnou otázku odpovědět, že čl. 2 odst. 2 první odrážku směrnice 76/207 je nutno za takových okolností, jako jsou okolnosti původního řízení, vykládat v tom smyslu, že jestliže podle vnitrostátního práva obecně existuje možnost podat žalobu na náhradu škody v případě výpovědi ze strany zaměstnavatele, musí být v takovémto případě možnost podat tuto žalobu otevřena i těhotné zaměstnankyni.

85.

Podstatou první části první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je nutno články 10 a 12 směrnice 92/85 vykládat v tom smyslu, že je s nimi slučitelná lhůta osmi dnů pro informování zaměstnavatele o existujícím těhotenství, jaká je stanovena ve druhém pododstavci odstavce 1 článku L. 337-1 lucemburského Code du travail.

86.

Podstatou první části druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je v případě kladné odpovědi na první část první předběžné otázky nutno takovouto osmidenní lhůtu považovat za příliš krátkou pro to, aby těhotná zaměstnankyně propuštěná během svého těhotenství mohla uplatnit svá práva soudní cestou.

87.

Podle definice uvedené v čl. 2 písm. a) směrnice 92/85 se pro účely této směrnice těhotnou zaměstnankyní rozumí „těhotná zaměstnankyně, která uvědomí svého zaměstnavatele o svém stavu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“. Článek 10 bod 1 směrnice 92/85 odkazuje v souvislosti se zákazem výpovědi výslovně na tuto definici, protože se v něm uvádí, že členské státy přijmou nezbytná opatření „k zákazu výpovědi dané zaměstnankyním ve smyslu článku 2“.

88.

Ze zprávy Komise o provádění směrnice 92/85 vyplývá, že ve většině členských států musí zaměstnankyně informovat zaměstnavatele o tom, že je těhotná, resp. že před nedávnem porodila, nebo že kojí; teprve poté, co došlo k informování, dochází k odpovídající ochraně ( 69 ).

89.

Skutečnost, že je takovéto oznámení těhotenství předpokladem pro skutečné uplatnění ochrany směrnice 92/85, dává smysl v souvislosti s ustanoveními směrnice, která logicky předpokládají informovanost zaměstnavatele o těhotenství, aby bylo možné rozpoznat začínající povinnost ochrany a skutečně přijmout ochranná opatření, například v souvislosti s nenasazováním dotyčné ženy na noční práci ( 70 ) nebo v souvislosti se zákazem její expozice činitelům nebo pracovním podmínkám ( 71 ).

90.

Mám nicméně pochybnosti, zda neoznámení těhotenství může vést bez výjimky k tomu, že se neuplatní zákaz výpovědi během těhotenství ( 72 ). Je nutno pamatovat například na ženu, které při udělení výpovědi nebo během oznamovací lhůty, která podle vnitrostátního práva může být případně prodloužena, není stejně jako v projednávaném případě známo, že je těhotná. Moje pochybnosti jsou založeny zejména na tom, že směrnice 92/85 je ve svých bodech odůvodnění založena na myšlence velmi komplexní ochrany těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu a kojících zaměstnankyň, a ochrana zdraví přitom hraje hlavní roli ( 73 ). Tato komplexní ochrana může být v souvislosti se zákazem výpovědi podle mého názoru stěží omezena z důvodu neoznámení těhotenství, zejména a v každém případě ne tehdy, pokud o něm těhotná zaměstnankyně sama nevěděla. V projednávaném případě se mimochodem zdá, že z podobných úvah vnitrostátní právo, resp. judikatura v Lucembursku již vychází, jak vyplývá z argumentace lucemburské vlády ( 74 ). Tyto úvahy si však pro nedostatek vazeb na projednávaný případ nevyžadují, aby byly dále prohlubovány.

91.

Je však nutno konstatovat, že definice v čl. 2 písm. a) směrnice 92/85, na kterou odkazuje článek 10 této směrnice, jenž upravuje zákaz výpovědi, odkazuje v souvislosti s oznámením těhotenství zaměstnavateli na vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti.

92.

Lucemburský právní předpis, který je uveden v článku L. 337-1 Code du travail ( 75 ), poskytuje zaměstnankyni pro oznámení existujícího těhotenství zaměstnavateli dodatečnou lhůtu, nicméně pouze v případě oznámení o rozvázání pracovního poměru před lékařským zjištěním těhotenství. Tato dodatečná lhůta ( 76 ) činí jeden týden ode dne oznámení o rozvázání pracovního poměru, a je tedy stanovena ve prospěch těhotné zaměstnankyně nad rámec znění příslušné definice uvedené v čl. 2 písm. a) směrnice 92/85.

93.

Je nutno upřesnit, že na rozdíl od toho, co dává tušit formulace první předběžné otázky, soudní žaloba podle vnitrostátního práva patrně není závislá na dodržení zde dotčené oznamovací povinnosti. Podle mého názoru je však nutno tuto formulaci chápat tak, že předkládající soud svou otázkou implicitně poukazuje na to, že dodržení této oznamovací povinnosti má dopad na uplatnění ochrany proti výpovědi a tím nepřímo i na případný úspěch žaloby. Pravděpodobně se přitom nejedná o otázku přípustnosti žaloby na ochranu proti výpovědi podle vnitrostátního práva, nýbrž o otázku opodstatněnosti.

94.

V takovém případě, jakým je případ dotčený ve sporu v původním řízení, na základě doposud předložených informací týkajících se skutkové podstaty v konečném důsledku nespatřuji v délce této dodatečné lhůty vnitrostátního práva v souvislosti se zněním definice uvedené v čl. 2 písm. a) směrnice 92/85, na kterou článek 10 směrnice 92/85 výslovně odkazuje, žádný důvod k výtkám. I pokud jde o článek 12 směrnice 92/85, který se týká ochrany práv, nespatřuji za okolností, které jsou v projednávaném případě patrné, žádné porušení práva Společenství.

95.

Na první část první předběžné otázky je nutno na základě všeho, co bylo uvedeno výše, odpovědět, že články 10 a 12 směrnice 92/85 je nutno vykládat v tom smyslu, že za takových okolností, jaké jsou patrné v původním řízení, nebrání předem stanovené lhůtě osmi dnů pro informování zaměstnavatele o existujícím těhotenství.

96.

Podstatou druhé části první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je nutno články 10 a 12 směrnice 92/85 vykládat v tom smyslu, že lhůta patnácti dnů pro podání žaloby, jaká je stanovena v čl. L. 337-1 odst. 1 čtvrtém pododstavci lucemburského Code du travail, jejíž nedodržení vede k zamítnutí žaloby, je s nimi slučitelná.

97.

Podstatou druhé části druhé předběžné otázky předkládajícího soudu konečně je, zda je v případě kladné odpovědi na druhou část první předběžné otázky nutno takovouto lhůtu patnácti dnů pro podání žaloby považovat za příliš krátkou pro to, aby těhotná zaměstnankyně propuštěná během svého těhotenství mohla uplatnit svá práva soudní cestou.

98.

Ke zvážení bych nejprve chtěla uvést, že předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí jasně neuvedl, zda je tato lhůta pro podání žaloby podle jeho názoru spojena pouze s možností podat žalobou na neplatnost, která v projednávaném případě pravomocně skončila, nebo zda může hrát roli i v souvislosti s možností podat žalobu na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že posledně uvedené není možno zcela vyloučit, považuji odpověď za užitečnou.

99.

Směrnice 92/85 neobsahuje žádné ustanovení o tom, zda členské státy mohou stanovit prekluzivní lhůtu pro uplatnění ochrany proti výpovědi během těhotenství.

100.

Je známo, že Soudní dvůr v zásadě vychází ze souladu přiměřených vnitrostátních prekluzivních a promlčecích lhůt s právem Společenství, jako z uplatnění základní zásady právní jistoty, pokud jsou při jejich stanovení dodrženy obecné zásady práva Společenství ( 77 ).

101.

S ohledem na tyto obecné zásady musí takovéto lhůty odpovídat již uvedeným zásadám rovnocennosti a efektivity ( 78 ), zejména nesmí být méně výhodné než lhůty u obdobných vnitrostátních žalob a nesmějí být upraveny tak, že v praxi znemožňují nebo nepřiměřeně ztěžují výkon práv udělených právním řádem Společenství. Podstata těchto práv nesmí být dotčena ( 79 ).

102.

V souladu s touto judikaturou je ostatně v devatenáctém bodu odůvodnění směrnice 2002/73 ( 80 ) uvedeno, že vnitrostátní předpisy týkající se lhůt pro podávání žalob jsou přípustné za předpokladu, že nejsou méně příznivé než lhůty pro podobné žaloby týkající se porušení vnitrostátních právních předpisů a že v praxi neznemožňují výkon práv udělených právem Společenství.

103.

Stanovení délky lhůt pro podání žaloby v případě výpovědi není v členských státech jednotné. Podle mého názoru je nutno při stanovení délky takovýchto lhůt zohlednit zcela rozdílné faktory. Je nutno pamatovat na skutečnost, že smyslem lhůt pro podání žaloby je vytvořit v přiměřeném časovém rámci právní jistotu.

104.

Zejména tehdy, pokud právní následek žaloby na ochranu proti výpovědi spočívá v nařízení setrvání v podniku resp. v znovuzačlenění a dalším zaměstnání, je nutno vzít na vědomí skutečnost, že z podnikového hlediska, ale i v zájmu osoby, která má být dále zaměstnávána, musí být v přiměřené lhůtě pevně stanoveno, zda je pracovní poměr skutečně ukončen ( 81 ). Příliš dlouhá lhůta pro podání žaloby může být v takovýchto případech problematická, protože průběh pracovního procesu zpravidla vyžaduje, aby byla velmi rychle vytvořena právní jistota a jasno o obsazení jednotlivých pracovních míst v podniku. V případě, kdy se naproti tomu nejedná o další zaměstnávání, nýbrž o ukončení s vyplacením finančního odškodnění, je přijatelná i mnohem delší lhůta pro podání žaloby.

105.

Jako další prvek při posuzování stanovené délky lhůt pro podání žaloby v řízení, jehož předmětem je ochrana proti výpovědi, bych chtěla uvést otázku včasného přístupu k právnímu poradenství. Pokud jsou v určitém právním systému lhůty pro podání žaloby zpravidla vícero týdnů nebo měsíců a jen v několika zvláštních výjimečných případech jsou pro podání žaloby stanoveny velmi krátké lhůty, je možné si představit, že tento dotyčný právní systém není na adekvátní zacházení s krátkými lhůtami nastaven a je například těžké získat v krátké době termín pro poradu s advokátem, přičemž v daném případě musí krom toho zůstat dostatek času pro sepsání a odeslání příslušných podání ( 82 ). Jinak tomu může být v právních systémech, ve kterých například všechny žaloby ve věcech ochrany proti výpovědi podléhají krátkým prekluzivním lhůtám a nakládání s tím patří k rutině celého právního systému včetně právního poradenství. V posledně uvedených případech by rovněž vědomí veřejnosti, a tím potenciálních dotčených osob o krátkosti lhůty mohlo být větší než v právních systémech, ve kterých je krátká lhůta výjimkou.

106.

Na vědomí je krom toho nutno vzít nejen skutečnost, že smysluplná lhůta musí být stanovena tak, aby skutečně umožnila vyhledání právního poradenství, ale že krom toho musí být stanovena tak, aby osoba, která dostala výpověď, měla možnost se informovat o své celkové situaci a případně o budoucích šancích na pracovním trhu a s těmito znalostmi zvážit, které kroky by měly být podniknuty.

107.

Krom toho bych chtěla zmínit, že v případě výpovědi během těhotenství je nutno zohlednit zvláštní situaci, o níž již hovoří patnáctý bod odůvodnění směrnice 92/85. Udělení výpovědi těhotným zaměstnankyním (jakož i zaměstnankyním krátce po porodu a kojícím zaměstnankyním) je totiž během dotčeného období směrnicí zakázáno zejména s ohledem na škodlivé následky takovéto výpovědi na tělesný a duševní stav těchto zaměstnankyň. Tuto myšlenku, která je základem zákazu výpovědi během těhotenství, je nutno rovněž zahrnout jako hledisko pro stanovení délky lhůty.

108.

Jak s ohledem na již uvedenou zásadu účinné právní ochrany ( 83 ), tak i s ohledem na zásady rovnocennosti a efektivity ( 84 ) mám značné pochybnosti, zda patnáctidenní lhůta stanovená ve vnitrostátním právu pro podání žaloby u žaloby v případě výpovědi během těhotenství odpovídá požadavkům práva Společenství.

109.

Lhůta patnácti dnů, tedy přibližně dvou týdnů, může být sama o sobě příliš krátká již pro první orientaci, využití právního poradenství a případně pro sepsání a podání žaloby. S ohledem na mé výše uvedené úvahy ( 85 ) týkající se otázky, jak rutinovaně je systém ochrany práv zvyklý s takovouto situací nakládat, se k tomu dále připojuje skutečnost, že se zdá, že lucemburské právo upravující ochranu proti výpovědi obecně zná lhůtu tří měsíců pro podání žaloby v případě ochrany proti výpovědi, tato žaloba ovšem nemá za cíl uložení povinnosti dalšího zaměstnávání, nýbrž uložení zaplacení náhrady škody. Není možné vyloučit, že tato tříměsíční obecná lhůta vede k tomu, že právní systém celkově na takto krátkou lhůtu, jakou je lhůta, o kterou se jedná v projednávaném případě, pravděpodobně není schopen adekvátně zareagovat.

110.

Krom toho je nutno zohlednit skutečnost, že ze spisu vyplývá ( 86 ), že je možné, že se za počáteční datum pro výpočet lhůty nepovažuje doručení, nýbrž odeslání dopisu s výpovědí, což již tak jako tak velmi krátkou lhůtu dále zkracuje v neprospěch těhotné zaměstnankyně. Čas, který má skutečně k dispozici, pak závisí na příslušné době poštovní přepravy a patrně také není omezen na pracovní dny. V nepříznivém případě, například v období s množstvím dnů pracovního klidu, tak jak tomu je kolem Vánoc a Nového roku, je možné si představit, že lhůta pro podání žaloby, kterou má zaměstnankyně k dispozici, bude v konečném důsledku zkrácena na několik málo dnů.

111.

Dále bych chtěla poukázat na to, že ze spisu vyplývá, že zaměstnavateli je pro případné odvolání poskytnuta podstatně delší lhůta, totiž čtyřicet dnů od doručení usnesení v prvním stupni ( 87 ). Tato podstatně delší lhůta také není, vzhledem k tomu, že běží od doručení usnesení v prvním stupni, zkrácena o dobu poštovní přepravy a je tak zaměstnavateli k dispozici v celém rozsahu.

112.

S ohledem na výše uvedené je nutno na druhou část první předběžné otázky a na druhou část druhé předběžné otázky odpovědět, že použití patnáctidenní prekluzivní lhůty pro podání žaloby na ochranu proti výpovědi v případě výpovědi pracovního poměru ze strany zaměstnavatele během těhotenství, která běží již od odeslání dopisu s výpovědí, není slučitelná s články 10 a 12 směrnice 92/85 tehdy, pokud je délka této lhůty v rozporu se zásadou účinné právní ochrany a se zásadami rovnocennosti a efektivity.

113.

Na základě těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na předběžné otázky Tribunal du Travail de et à Esch-sur-Alzette následovně: