1

Žalobkyně napadá rozhodnutí Komise K(2006) 5789 v konečném znění ze dne 4. prosince 2006 (dále jen „napadené rozhodnutí“) určené Rakouské republice, v rozsahu, v němž jím Komise určuje, že ohledně částky 110937,60 eur je třeba provést dodatečné zaúčtování dovozního cla dlužného žalobkyní, společností Agrar-Invest-Tatschl GmbH, z dovozu cukru pocházejícího z Chorvatska a že prominutí tohoto cla není důvodné.

2

Článek 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „CKS“), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2700/2000 ze dne (Úř. věst. L 311, s. 17; Zvl. vyd. 02/10), stanoví:

„S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud:

Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce.

Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení.

Osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení.

Osoba povinná zaplatit clo se však nemůže odvolat na dobrou víru, pokud Evropská komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství oznámení o tom, že existují odůvodněné pochybnosti, zda daná země správně uplatňuje preferenční režim.“

3

Článek 239 CKS zní takto:

„1.   Dovozní clo nebo vývozní clo lze vrátit nebo prominout i v jiných případech než podle článků 236, 237 a 238:

2.   Vrácení nebo prominutí cla z důvodů uvedených v odstavci 1 se povolí na základě žádosti, jež byla podána příslušnému celnímu úřadu do 12 měsíců ode dne, kdy byla dlužníkovi sdělena částka cla.“

4

Žalobkyně je rakouská společnost, jež se zaměřuje na obchod se zemědělskými produkty. V období od 20. září 2001 do provedla 76 operací dovozu cukru pocházejícího z Chorvatska. Operací 1 až 67 se tato žaloba netýká. Sporné je pouze dodatečného zaúčtování dovozního cla u dovozních operací 68 až 76 (dále jen „sporné dovozy“), jakož i prominutí cla, jež by se jich mohlo týkat. Tyto dovozní operace byly provedeny v době od do .

5

Sporné dovozy byly uskutečněny na základě „Prozatímní dohody o obchodu a obchodních záležitostech mezi Evropským společenstvím na jedné straně a Chorvatskou republikou na straně druhé“ (Úř. věst. 2001, L 330, s. 3; Zvl. vyd. 11/39, s. 129, dále jen „prozatímní dohoda“). Tato dohoda stanoví zejména preferenční zacházení ohledně cukru pocházejícího z Chorvatska, pokud chorvatské orgány vydají průvodní osvědčení EUR.1 (dále jen „osvědčení EUR.1“), jež musí být předkládáno celním orgánům státu dovozu.

6

Dne 2. dubna 2002 informoval Evropský úřad pro boj proti podvodům Komisi o podezření, že při preferenčních dovozech cukru pocházejícího z určitých zemí západního Balkánu jsou používána padělaná dovozní osvědčení.

7

Prostřednictvím „oznámení dovozcům“ (Úř. věst. 2002, C 152, s. 14) sdělila Komise dne 26. června 2002, že existuje důvodná pochybnost o správném uplatňování preferenčního režimu uděleného ohledně cukru pocházejícího především z Chorvatska. Komise rovněž uvedla, že se preferenční dovozy cukru pocházejícího z Chorvatska a zemí Balkánu značně zvýšily, přestože tyto země ještě před nedávnem vykazovaly schodek jeho produkce. Komise tedy vyzvala hospodářské subjekty Společenství, aby vzhledem k možnosti, že by uvedení daného zboží do volného oběhu vedlo ke vzniku celného dluhu a představovalo zdroj podvodu poškozujícího finanční zájmy Společenství, přijaly veškerá potřebná opatření.

8

Ke všem sporným dovozům došlo po zveřejnění tohoto oznámení v Úředním věstníku.

9

Na žádost rakouské celní správy chorvatské celní orgány provedly v době od 23. července 2002 do následnou kontrolu osvědčení EUR.1 předložených při sporných dovozech žalobkyní dle požadavku ustanovení čl. 32 protokolu č. 4 prozatímní dohody.

10

Na základě výsledku těchto kontrol chorvatská celní správa dne 18. února 2003 potvrdila pravost a správnost osvědčení EUR.1 vydaných pro sporné dovozy č. 68 až 72 a dne potvrdila totéž pro sporné dovozy č. 73 až 76.

11

Po zveřejnění oznámení dovozcům provedl OLAF v Řecku rozbor cukru údajně pocházejícího z Chorvatska a zjistil, že tento produkt představoval směs cukru řepného a třtinového, což zcela vylučovalo jeho chorvatský původ. Dne 28. října 2002 o tom OLAF informoval členské státy.

12

V červnu 2003 provedl OLAF šetření u chorvatského výrobce IPK Tvornica Šećera Osijek d.o.o. a konstatoval, že tento podnik, od nějž žalobkyně zakoupila předmětný cukr, používal též třtinový cukr dovážený pro potřeby své výroby, přičemž jednotlivé šarže cukru nebylo možno vzájemně rozlišit.

13

Chorvatské orgány poté zrušily platnost všech osvědčení EUR.1 vydaných v době od 14. září 2001 do . Dne informovaly rakouské orgány dotčené dovozce o zrušení platnosti těchto osvědčení.

14

Po tomto zrušení platnosti osvědčení zaslal příslušný rakouský celní orgán dne 9. srpna 2004 žalobkyni dodatečný celní výměr znějící na částku 916807,21 eur.

15

Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu k příslušnému rakouskému soudu a v souladu s čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS požadovala, aby nebyla zaúčtována částka cla podle dodatečného výměru, a podpůrně, aby bylo toto clo na základě článku 239 CKS prominuto.

16

Dopisem ze dne 1. června 2005 požádala Rakouská republika Komisi, aby na základě výše zmiňovaných článků rozhodla, zda je v případě žalobkyně důvodné upustit od dodatečného zaúčtování dovozního cla, a podpůrně, zda je důvodné prominutí cla.

17

V napadeném rozhodnutí Komise uvedla, že je třeba upustit od dodatečného zaúčtování cla z dovozů č. 1 až 67, ale takovéto upuštění od dodatečného zaúčtování, jakož i prominutí cla odmítla u sporných dovozů, tj. ohledně celkové částky cla ve výši 110937,60 eur.

18

Komise toto v zásadě odůvodnila tvrzením, že příslušné chorvatské orgány věděly, anebo přinejmenším vědět měly, že dané zboží nesplňovalo podmínky pro preferenční zacházení stanovené prozatímní dohodou, a tudíž pochybily ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS. Avšak vzhledem k tomu, že dne 26. června 2002 bylo zveřejněno oznámení dovozcům, se žalobkyně podle názoru Komise nemohla dovolávat své dobré víry ohledně dovozů uskutečněných po tomto datu. Skutečnost, že chorvatské orgány potvrdily platnost určitých osvědčení EUR.1 po zveřejnění tohoto oznámení, není v tomto ohledu relevantní. Žalobkyně si totiž v okamžiku, kdy uskutečnila sporné dovozy, byla podle názoru Komise vědoma rizik, jimž se vystavuje, a potvrzení platnosti dotčených osvědčení u ní následně nemohlo vyvolat legitimní očekávání, aniž by byl čl. 220 odst. 2 písm. b) zároveň zbaven veškerého smyslu.

19

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 22. února 2007 podala žalobkyně tuto žalobu.

20

Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (třetí senát) o zahájení ústní části řízení.

21

Přednesy účastníků řízení a odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 2. dubna 2008.

22

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

23

Komise navrhuje, aby Soud:

24

Žalobkyně se na podporu své žaloby dovolává v zásadě toho, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS a článek 239 CKS, jelikož Komise odmítla upustit od dodatečného zaúčtování dovozního cla ohledně sporných dovozů, popřípadě toto clo prominout.

25

Komise uvádí, aniž by formálně vznesla námitku nepřípustnosti, že soudům Společenství v rámci jejich přezkumu legality nepřísluší, aby vydávaly soudní příkazy institucím či orgánům anebo aby instituce či orgány nahrazovaly. Druhé a třetí návrhové žádání, jež mají za cíl přinutit Komisi, aby určitým způsobem konala, jsou tudíž nepřípustná.

26

Žalobkyně nicméně na jednání zopakovala svá návrhová žádání a tvrdila, že Komise nemá v projednávané věci diskreční pravomoc, a že tudíž neexistuje důvod, proč by Soud nemohl v případě zjištění protiprávnosti napadeného rozhodnutí Komisi uložit, aby přijala rozhodnutí, jímž bude vyhověno návrhovým žádáním žalobkyně.

27

Podle ustálené judikatury nemá Soud pravomoc vydávat soudní příkazy orgánům Společenství (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 9. června 1983, Verzyck v. Komise, 225/82, Recueil, s. 1991, bod 19; usnesení Soudu ze dne , SDDDA v. Komise, T-47/96, Recueil, s. II-1559, bod 45). V souladu článkem 231 ES má totiž Soud toliko možnost zrušit napadený akt. Poté je dotčený orgán na základě článku 233 ES povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudu (v tomto smyslu viz rozsudky Soudu ze dne , Ladbroke v. Komise, T-74/92, Recueil, s. II-115, bod 75, a ze dne , UPS Europe v. Komise, T-127/98, Recueil, s. II-2633, bod 50).

28

Co se týče argumentu vycházejícího z nedostatku diskreční pravomoci Komise, je třeba dodat, že toto omezení přezkumu legality platí pro všechny druhy právních sporů, k jejichž rozhodování je Soud příslušný (rozsudek Soudu ze dne 12. července 2001, Mattila v. Rada a Komise, T-204/99, Recueil, s. II-2265, bod 26, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne , Mattila v. Rada a Komise, C-353/01 P, Recueil, s. I-1073, bod 15).

29

Druhé a třetí návrhové žádání je tudíž nepřípustné.

30

Žalobkyně uvádí, že podle čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS se následné zaúčtování dovozního cla neprovede, jestliže zaprvé částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, zadruhé tuto chybu nemohla osoba povinná zaplatit clo přiměřeným způsobem zjistit a zatřetí tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení.

31

V projednávané věci je podle ní rozhodující otázkou, zda zveřejnění oznámení dovozcům, k němuž došlo dne 26. června 2002, vylučuje dobrou víru na straně žalobkyně ohledně pravosti a správnosti osvědčení EUR.1 předložených při sporných dovozech.

32

Podle žalobkyně Komise nebere na zřetel skutečnost, že rakouské celní orgány předložily svým chorvatským protějškům žádost o kontrolu všech osvědčení EUR.1 předložených při sporných dovozech teprve po zveřejnění oznámení dovozcům a na základě tohoto zveřejnění.

33

Dobrá víra žalobkyně se tudíž netýká pravosti a správnosti osvědčení EUR.1 předložených při sporných dovozech. Dobrá víra ohledně těchto vlastností byla vyloučena okamžikem oznámení dovozcům. Oproti tomu nebyla vyloučena ohledně následného potvrzení osvědčení EUR.1 chorvatskou celní správou po provedení přezkumného řízení, které bylo zahájeno právě z důvodu tohoto oznámení dovozcům.

34

Článek 220 odst. 2 písm. b), druhý pododstavec CKS nevylučuje obecně dobrou víru osoby povinné zaplatit clo jako takovou, nýbrž pouze ohledně pravosti a správnosti osvědčení původu předloženého při dovozu zboží s preferenčním režimem.

35

Podle žalobkyně však v případě, kdy hospodářský subjekt podnikne další opatření k ověření pravosti a správnosti osvědčení pro účely preferenčního zacházení a z těchto opatření vyplyne, že osvědčení je pravé a správné, dojde k obnovení dobré víry subjektu. Tato dobrá víra se nevztahuje pouze na osvědčení pro účely preferenčního zacházení, které původně předložil, ale na toto osvědčení ve spojení s následným potvrzením jeho pravosti a správnosti, jež bylo výsledkem kontroly, která zjistila, že podmínky pro vydání původního osvědčení byly splněny.

36

Žalobkyně se v tomto ohledu dovolává rovněž znění oznámení dovozcům, jež vyzývá hospodářské subjekty ve Společenství, „aby přijaly všechna nezbytná bezpečnostní opatření“. Komise tím poukázala na skutečnost, že původní osvědčení pro účely preferenčního zacházení již nejsou platná a že od ekonomických subjektů očekává přijetí dalších opatření k zaručení platnosti a správnosti těchto osvědčení.

37

Po pozitivním ověření pravosti a správnosti osvědčení pro účely preferenčního zacházení chorvatskou celní správou byla tudíž obnovena dobrá víra hospodářských subjektů v pravost a správnost zmiňovaných osvědčení.

38

Ve své replice žalobkyně upřesňuje, že sice v okamžiku sporných dovozů skutečně z důvodu zveřejnění oznámení dovozcům neměla dobrou víru, avšak že v dané věci záleží na následné kontrole, jejíž pozitivní výsledek umožnil obnovení její dobré víry.

39

Komise tyto argumenty žalobkyně odmítá.

40

Podle čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS není namístě následně zaúčtovat clo odpovídající celnímu dluhu, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 2006, Conseil général de la Vienne, C-419/04, Sb. rozh. s. I-5645, bod 38 a citovaná judikatura):

41

V projednávané věci je mezi účastníky řízení sporná podmínka dobré víry žalobkyně. Splnění této podmínky by totiž mohlo být vyloučeno z důvodu právního účinku oznámení dovozcům.

42

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že znění čl. 220 odst. 2 písm. b) pátého pododstavce CKS je jasné a jednoznačné. Stanoví, že se osoba povinná zaplatit clo nemůže odvolávat na dobrou víru, pokud Komise zveřejnila v Úředním věstníku oznámení dovozcům o existenci odůvodněných pochybností a nepočítá s možností, že by osoba povinná zaplatit clo mohla svou dobrou víru prokázat přijetím dalších opatření k zajištění pravosti a správnosti osvědčení pro účely preferenčního zacházení. Toto znění bylo do CKS vloženo nařízením č. 2700/2000, jehož bod 11 odůvodnění zní:

„Osoba povinná zaplatit clo se může odvolávat na dobrou víru, pokud může prokázat, že jednala s náležitou péči, kromě případů, kdy bylo v Úředním věstníku Evropských společenství zveřejněno oznámení, že existují odůvodněné pochybnosti.“

43

Navíc, jak uvádí Komise, absolutní vyloučení dobré víry v případě zveřejnění oznámení dovozcům zaručuje velmi vysokou úroveň právní jistoty.

44

Je nutno konstatovat, že oznámení dovozcům v dané věci neobsahuje žádný odkaz na čl. 220 odst. 2 písm. b) pátý pododstavec CKS a že se příliš zřetelně nevyjadřuje o svých právních důsledcích. Zejména neupřesňuje, že v důsledku jeho zveřejnění se dovozci nemohou odvolávat na svou dobrou víru. Po sdělení, že existují odůvodněné pochybnosti o správném uplatňování preferenčního režimu u cukru pocházejícího zejména z Chorvatska, Komise pouze uvádí, že „hospodářské subjekty […] se tímto vyzývají, aby přijaly veškerá potřebná opatření“.

45

Na jednání Komise připustila, že nevylučuje, že by se pod vlivem mimořádných okolností mohla rozhodnout k relativizaci své pozice ohledně absolutního účinku oznámení dovozcům v případě, že by hospodářský subjekt uvedl, že na základě zveřejnění takového oznámení, avšak ještě před uskutečněním dovozu, provedl další ověřovací opatření, jež potvrdila původ daného zboží.

46

Není však zapotřebí zkoumat, zda a za jakých podmínek by byla takováto výjimka možná, neboť žalobkyně v dané věci v každém případě nejednala v dobré víře.

47

Ve své replice tak žalobkyně výslovně uznává, že v okamžiku sporných dovozů nebyla v důsledku oznámení dovozcům v dobré víře. Tvrdí sice, že její dobrá víra byla „obnovena“ následným potvrzením pravosti a správnosti osvědčení EUR.1 po provedení kontrolního postupu chorvatskou celní správou. Článek 220 odst. 2 písm. b) čtvrtý pododstavec CKS však stanoví, že osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru jen tehdy, „pokud je schopna prokázat, že v období dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péči, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční zacházení“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že osoba povinná zaplatit clo musí být v době dotčených obchodních operací bezpodmínečně v dobré víře. Okamžikem rozhodným pro zohlednění dobré víry osoby povinné zaplatit clo je tedy okamžik dovozu.

48

Ve svých písemnostech však žalobkyně nepodala žádné vysvětlení ohledně opatření, která by snad provedla před okamžikem každého ze sporných dovozů, nebo nejpozději v jejich okamžiku, aby se ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) čtvrtého pododstavce ujistila, že byly – navzdory zveřejnění oznámení dovozcům – splněny všechny podmínky pro preferenční zacházení s daným zbožím.

49

Naopak tvrzením, že její dobrá víra byla „obnovena“ následnými kontrolami žalobkyně implicitně potvrzuje, že v dobré víře nebyla až do okamžiku, kdy tyto následné kontroly potvrdily pravost a správnost osvědčení EUR.1 vydaných pro sporné dovozy, tedy až několik měsíců poté, co k daným dovozům došlo.

50

K tvrzení žalobkyně, že pro její dobrou víru v pravost a správnost osvědčení EUR.1 týkajících se sporných dovozů není rozhodující původní dovozní postup, ale postup následné kontroly, jelikož kladný výsledek tohoto postupu umožňuje „obnovení“ této dobré víry, postačí uvést, že podobné tvrzení nenachází oporu v čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS.

51

I za předpokladu, že se žalobkyně nacházela v dobré víře ohledně výsledků následných kontrol, zůstává nicméně skutečností, že „v době dotčených obchodních operací“ v dobré víře nebyla. Žalobkyně přitom nemůže tvrdit, že její dobrá víra byla jaksi zpětně obnovena v důsledku událostí, jež nastaly po provedení uvedených dovozů. Ve skutečnosti „ohledně pravosti a správnosti následně zkontrolovaných osvědčení pro účely preferenčního zacházení“ postrádá pojem „dobrá víra“ smyslu.

52

Návrh na zrušení čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí je proto nutno zamítnout.

53

Co se týče odmítnutí žádosti o následné prominutí dovozního cla podle článku 239 CKS, žalobkyně ve svém žalobním návrhu, a to pouze v rámci svého třetího návrhového žádání, odkazuje na své „předchozí vysvětlení“, aniž by uvedla další podrobnosti

54

Komise poznamenává, že podmínky pro udělení prominutí dovozního cla stanovené článkem 239 CKS se liší od podmínek uvedených v čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS. Místo podání důkazu, že byly v projednávané věci splněny podmínky článku 239 CKS, však žalobkyně paušálně a bez bližšího vysvětlení odkazuje na svou argumentaci týkající se čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS. Je proto pochybné, zda její žalobní návrh v tomto bodě odpovídá požadavkům čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu. V každém případě není teze žalobkyně přesvědčivá, a již z tohoto důvodu ji není třeba brát na zřetel, vzhledem k tomu, že se v případě čl. 220 odst. 2 a článku 239 CKS jedná o různá ustanovení a i podmínky uplatnění těchto ustanovení jsou různé.

55

Především je třeba uvést, že argumenty, kterých se lze dovolávat na podporu třetího návrhového žádání, jehož nepřípustnost byla konstatována, by byly relevantní i v rámci prvního návrhového žádání, jež má za cíl zrušení čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí, podle nějž prominutí dovozního cla dle článku 239 CKS není v projednávané věci důvodné.

56

Je však nutno konstatovat, že žalobkyně svůj návrh blíže neodůvodňuje. Ve svém žalobním návrhu se omezuje na odkaz na vysvětlení k čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS. Ani ve své replice žalobkyně neprohloubila své stanovisko k tomuto bodu. Na jednání uvedla, že při všech dovozech byly provedeny celní inspekce. Tvrdila, že při nich byly odebrány vzorky a zaslány rakouské technické zkušebně. Podle žalobkyně tato zkušebna zjistila, že se jednalo o stoprocentní řepný cukr, čímž byl potvrzen jeho původ z Chorvatska.

57

Podle ustanovení čl. 48 odst. 1 jednacího řádu Soudu však tyto navrhované důkazy nemohou být vzaty na zřetel. Jestliže totiž účastníci řízení mohou podle tohoto ustanovení navrhovat důkazy na podporu své argumentace v replice a duplice, po duplice Soud přijme návrhy důkazů pouze za mimořádných okolností, a to pouze tehdy, pokud navrhovatel důkazu neměl před ukončením písemné části řízení předmětné důkazy k dispozici nebo pokud jejich pozdní předložení protistranou odůvodňuje, aby byl spis doplněn tak, že bude zajištěno dodržení zásady kontradiktornosti (rozsudek Soudu ze dne 21. srpna 2004, M v. Soudní dvůr, T-172/01, Sb. rozh. s. II-1075, bod 44). V každém případě čl. 48 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že strany musí toto prodlení při předkládání svých návrhů důkazů odůvodnit. Jakkoli však žalobkyně při ústním jednání připustila, že tyto okolnosti v písemné části řízení neuvedla, nepodala žádné odůvodnění tohoto prodlení. Zmiňované návrhy důkazů tudíž nemohou být vzaty v úvahu.

58

Co se týče odkazu v žalobě na vysvětlení k čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS je třeba uvést, že toto ustanovení sice sleduje stejný cíl jako článek 239 CKS, ale není s ním shodné. Článek 220 odst. 2 písm. b) CKS má totiž úžeji vymezený cíl než článek 239 CKS, neboť má pouze chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností vstupujících do rozhodování o dodatečném zaúčtování či nezaúčtování cla. Článek 239 CKS oproti tomu představuje generální klauzuli vycházející z úvah o spravedlivosti a přiměřenosti (v tomto smyslu viz ohledně tehdy platných odpovídajících ustanovení rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 1996, Faroe Seafood a další, C-153/94 a C-204/94, Recueil, s. I-2465, bod 87; rozsudek Soudu ze dne , Eyckeler & Malt v. Komise, T-42/96, Recueil, s. II-401, body 136 až 139).

59

V případě čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS a článku 239 CKS se tudíž jedná o dvě rozličná ustanovení, jejichž kritéria uplatnění se navzájem liší. Za těchto okolností se podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu nemůže žalobkyně omezit na odkaz na vysvětlení ohledně čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS, jestliže si přeje odůvodnit svá návrhová žádání ohledně článku 239 CKS.

60

Z toho plyne, že návrh na zrušení čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí musí být odmítnut jako nepřípustný.

61

Jelikož nebylo vyhověno žádnému z žalobních důvodů, je nutno žalobu zamítnout v plném rozsahu.

62

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (osmý senát)

rozhodl takto: