1

Svými kasačními opravnými prostředky se A. Occhetto a Evropský parlament domáhají zrušení usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 15. listopadu 2007, Donnici v. Parlament (T-215/07 R, Sb. rozh. s. II-4673, dále jen „napadené usnesení“), kterým Soud nařídil odklad vykonatelnosti rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 24. května 2007 o ověření pověřovacích listin B. Donniciho [2007/2121(REG), dále jen „sporné rozhodnutí“].

2

Jelikož spolu výše uvedené kasační opravné prostředky svým předmětem souvisejí, je vhodné je pro účely tohoto usnesení v souladu s článkem 43 jednacího řádu spojit.

3

Články 6 až 8, 12 a 13 odst. 3 Aktu o volbě zastupitelů v Evropském parlamentu ve všeobecných a přímých volbách připojeného k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, EURATOM (Úř. věst. L 278, s. 1) ve znění změněném a přečíslovaném rozhodnutím Rady 2002/772/ES, Euratom ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. L 283, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 137, dále jen „akt z roku 1976“) stanoví:

„Článek 6

1.   Členové Evropského parlamentu hlasují jednotlivě a osobně. Nemohou být vázáni žádnými pokyny a mandát, který obdrží, není vázaný.

2.   Členové Evropského parlamentu požívají výsad a imunit stanovených v Protokolu ze dne 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách Evropských společenství.

Článek 7

1.   Funkce člena Evropského parlamentu je neslučitelná s funkcí:

2.   Od voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 je funkce člena Evropského parlamentu neslučitelná s funkcí člena vnitrostátního parlamentu.

Odchylně od tohoto pravidla a aniž jsou dotčena ustanovení odstavce 3:

[…]

Článek 8

S výhradou ustanovení tohoto aktu se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy.

Těmito vnitrostátními předpisy, jež mohou případně zohledňovat zvláštnosti v členských státech, nesmí být celkově dotčen poměrný charakter volebního systému.

[…]

Článek 12

Evropský parlament ověřuje pověřovací listiny svých členů. Za tímto účelem bere na vědomí výsledky úředně vyhlášené členskými státy a rozhoduje spory, které případně vzniknou na základě ustanovení tohoto aktu s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.

Článek 13

[…]

3.   Jestliže právní předpisy členského státu výslovně stanoví ztrátu mandátu člena Evropského parlamentu, zanikne jeho mandát podle těchto právních předpisů. Příslušné vnitrostátní orgány o tom uvědomí Evropský parlament.“(neoficiální překlad)

4

Články 3 a 4 odst. 3 a 9 jednacího řádu Evropského parlamentu znějí takto:

„Článek 3

Ověřování pověřovacích listin

1.   Po volbách do Evropského parlamentu vyzve předseda příslušné orgány členských států, aby neprodleně oznámily Parlamentu jména zvolených poslanců, aby všichni poslanci mohli zasednout v Parlamentu s účinností od okamžiku zahájení prvního zasedání po volbách.

Zároveň předseda upozorní tyto orgány na příslušná ustanovení [aktu z roku 1976] a vyzve je, aby přijaly opatření nezbytná k tomu, aby nedošlo k případům neslučitelnosti s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu.

2.   Každý poslanec, jehož zvolení bylo oznámeno Parlamentu, učiní předtím, než zasedne v Parlamentu, písemné prohlášení, že nezastává žádnou funkci neslučitelnou s mandátem poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 [aktu z roku 1976]. Po všeobecných volbách bude toto prohlášení učiněno, je-li to možné, nejpozději šest dnů před ustavujícím zasedáním Parlamentu. Dokud nejsou ověřeny pověřovací listiny poslance nebo není rozhodnuto o jakémkoli sporu a za předpokladu, že předtím podepsal výše uvedené písemné prohlášení, zasedá poslanec v Parlamentu a v jeho orgánech a požívá všech práv, která jsou s tím spojena.

Pokud je na základě skutečností ověřitelných ze zdrojů přístupných veřejnosti zjištěno, že poslanec zastává funkci neslučitelnou s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 [aktu z roku 1976], předseda o tom informuje Parlament, který oznámí uvolnění mandátu.

3.   Na základě zprávy příslušného výboru ověří Parlament bezodkladně pověřovací listiny a rozhodne o platnosti mandátu každého nově zvoleného poslance a rozhodne také o jakémkoli sporu, který mu byl předložen podle ustanovení [aktu z roku 1976] kromě sporů vyplývajících z vnitrostátních volebních právních předpisů.

4.   Zpráva příslušného výboru se zakládá na úředním sdělení každého členského státu o konečných výsledcích voleb se jmény zvolených kandidátů a jejich případných náhradníků, spolu s jejich pořadím v souladu s výsledky hlasování.

Mandát poslance může být potvrzen, pouze pokud poslanec učinil písemná prohlášení podle tohoto článku a přílohy I tohoto jednacího řádu.

Na základě zprávy odpovědného výboru se může Parlament kdykoli vyjádřit ke sporu ohledně platnosti mandátu jakéhokoli poslance.

5.   Pokud je poslanec jmenován v důsledku odstoupení kandidátů ze stejného seznamu, výbor příslušný pro ověřování pověřovacích listin zajistí, aby odstoupení proběhlo v souladu s duchem a literou [aktu z roku 1976] a čl. 4 odst. 3 tohoto jednacího řádu.

6.   Příslušný výbor zajistí, aby veškeré informace, která by mohly ovlivnit výkon mandátu poslance Evropského parlamentu nebo pořadí náhradníků, byly orgány členského státu nebo Unie předány neprodleně Parlamentu, a to s uvedením data nabytí účinnosti, jde-li o jmenování.

Zahájí-li příslušné orgány členských států řízení, které může vést ke ztrátě mandátu poslance, požádá předseda tyto orgány, aby ho pravidelně informovaly o stavu řízení. Předseda postoupí tuto věc příslušnému výboru [komisi], na jehož návrh může Parlament zaujmout postoj k dané věci.

Článek 4

Délka funkčního období poslanců

[…]

3.   Poslanec oznámí své vzdání se mandátu předsedovi spolu se dnem jeho účinnosti, přičemž doba mezi dnem oznámení a dnem vzdání se mandátu nesmí být delší než tři měsíce. Toto oznámení musí mít formu úředního zápisu sepsaného v přítomnosti generálního tajemníka nebo jeho zástupce, podepsaného generálním tajemníkem nebo jeho zástupcem a dotyčným poslancem a je neprodleně předloženo příslušnému výboru, který ho zařadí na pořad jednání své nejbližší schůze po obdržení tohoto dokumentu.

Jestliže se příslušný výbor domnívá, že vzdání se mandátu není v souladu s duchem nebo literou [aktu z roku 1976], informuje o tom Parlament, aby rozhodl, zda došlo k uvolnění mandátu.

Jinak je mandát uvolněn s účinností ode dne uvedeného odstupujícím poslancem v úředním zápisu. O této věci se v Parlamentu nehlasuje.

[…]

9.   Parlament si vyhrazuje právo prohlásit mandát za neplatný nebo odmítnout potvrdit uvolnění mandátu, pokud došlo k přijetí nebo vzdání se výkonu funkce na základě věcné nepřesnosti nebo nedostatku vůle.“

5

Podle čtvrtého bodu odůvodnění rozhodnutí Evropského parlamentu 2005/684/ES, Euratom ze dne 28. září 2005 o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. L 262, s. 1; dále jen „statut poslanců“) „svobodu a nezávislost poslanců, které jsou zaručeny článkem 2, je třeba upravit právními předpisy. Nejsou zmíněny v žádném z textů primárního práva. Prohlášení, v nichž se poslanci zavazují vzdát se mandátu k určitému datu, nebo prázdná podepsaná prohlášení o složení mandátu, která může politická strana použít dle vlastního uvážení, jsou se svobodou a nezávislostí poslance neslučitelná, a tedy nemohou být právně závazná.“

6

Pátý bod odůvodnění statutu poslanců upřesňuje, že čl. 3 odst. 1 uvedeného statutu zcela přebírá ustanovení čl. 6 odst. 1 aktu z roku 1976.

7

Články 2 a 30 statutu poslanců stanoví:

„Článek 2

1.   Poslanci jsou svobodní a nezávislí.

2.   Dohody o tom, že se poslanec vzdá před skončením volebního období nebo na jeho konci svého mandátu, jsou neplatné.

[…]

Článek 30

Tento statut vstupuje v platnost prvním dnem volebního období Evropského parlamentu, které začne v roce 2009.“

8

Skutkový základ sporu byl popsán v bodech 6 až 17 napadeného usnesení takto:

9

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 22. června 2007 podal B. Donnici podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí. Samostatným podáním podal rovněž návrh na předběžné opatření s cílem dosáhnout odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

10

Achille Occhettovi a Italské republice bylo povoleno, aby vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Evropského parlamentu a B. Donniciho.

11

Pro zrušení napadeného rozhodnutí vznesl B. Donnici dva žalobní důvody. Zaprvé uvedl, že přijetím napadeného rozhodnutí porušil Parlament pravidla a zásady vymezující jeho pravomoc v oblasti ověřování pověřovacích listin jeho členů. Zadruhé zpochybnil patřičnost odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12

V napadeném usnesení soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nejprve přezkoumal, zda právní důvody, kterých se na podporu své žaloby na neplatnost dovolává B. Donnici, jsou prima facie opodstatněné, aby tak určil, zda je splněna podmínka existence fumus boni juris. Na základě tohoto přezkumu soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěl k tomu, že důvod vztahující se k nedostatku pravomoci Parlamentu k přijetí sporného rozhodnutí vykazuje závažnou povahu a není možné jej odmítnout bez zevrubnějšího zkoumání, které přísluší provést výlučně soudci rozhodujícímu o věci samé. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních tedy dospěl k závěru, že tato podmínka byla v projednávané věci splněna.

13

Následně soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěl k závěru, že požadovaný odklad vykonatelnosti je nezbytný, aby se předešlo vzniku závažné a nenapravitelné újmy na zájmech B. Donniciho, a to zejména s ohledem na omezenou délku mandátu člena Parlamentu a skutečnost, že na základě sporného rozhodnutí nemůže B. Donnici pokračovat ve výkonu své funkce.

14

Konečně soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních přistoupil ke zvážení dotčených zájmů, přičemž konstatoval, že s ohledem na zjevnou rovnost konkrétních a bezprostředních zájmů B. Donniciho a A. Occhetta je třeba vzít v úvahu obecnější zájmy. Zejména s důrazem na zájem Italské republiky na tom, aby bylo Parlamentem respektováno její volební zákonodárství, jakož i na soudržnou a závažnou povahu argumentace B. Donniciho, tak dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí jsou naplněny, a proto příslušnému návrhu B. Donniciho vyhověl.

15

Svými kasačními opravnými prostředky se A. Occhetto a Evropský parlament domáhají zrušení napadeného usnesení. Na podporu svých kasačních opravných prostředků uvádějí, že byl nesprávně posouzen fumus boni juris, a dále, že nebyla správně posouzena naléhavost a došlo k nesprávnému zvážení dotčených zájmů.

16

Beniamino Donnici a italská vláda navrhují, aby byly kasační opravné prostředky zamítnuty. Pokud jde o kasační opravný prostředek A. Occhetta, B. Donnici navrhuje, aby byl pro nepřípustnost odmítnut.

17

Podle tvrzení B. Donniciho se kasační opravný prostředek A. Ochetta zdá být z podstatné části založen na tezi, podle které měla být rezignace na poslanecký mandát v projednávané věci stižena vadou vůle, která má za následek neplatnost této rezignace, což měl Parlament konstatovat ve stadiu ověřování pověřovacích listin. Podle B. Donniciho se přitom A. Occhetto nedovolal existence vady vůle ani před vnitrostátními soudy, ani před soudcem Společenství příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních. Z toho plyne, že kasační opravný prostředek A. Occhetta se z podstatné části opírá o skutečnosti, jichž se poprvé dovolává teprve v tomto řízení o kasačním opravném prostředku. Krom toho ověření okolností, na nichž by mohla záviset existence vady vůle, by znamenalo zjišťování a posuzování skutkových okolností, což je ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku vyloučené. Z těchto důvodů B. Donnici navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek A. Occhetta odmítnut jako nepřípustný.

18

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že, i když v rámci svého kasačního opravného prostředku předkládá A. Occhetto řadu úvah, které se vztahují k platnosti jeho rezignace na mandát poslance a k existenci vady vůle, nic to nemění na tom, že tento kasační opravný prostředek spočívá na souboru důvodů, které vycházejí jednak z nesprávného výkladu ustanovení aktu z roku 1976 a jednak z nesprávného výkladu, pokud jde o naléhavost a zvážení dotčených zájmů.

19

Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že kasační opravný prostředek A. Occhetta je přípustný.

20

Pokud jde o posouzení fumus boni juris soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních, navrhovatelé se dovolávají tří důvodů vycházejících z:

21

Tím, že měl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních za to, že na základě článku 12 aktu z roku 1976 musí Parlament pouze brát na vědomí volební výsledky vyhlášené příslušnými vnitrostátními orgány a že současně nemá principiální pravomoc dohlížet na to, zda členské státy zachovávají právo Společenství, podle A. Occhetta a Parlamentu nesprávně vyložil toto ustanovení, a to jak z hlediska jeho znění, tak z hlediska jeho obecného kontextu.

22

Pokud v souladu s článkem 12 aktu z roku 1976 musí Parlament toliko „brát na vědomí“ výsledky ověřování prováděného vnitrostátními orgány na základě práva členských států, nic to nemění na tom, že je nositelem autonomní ověřovací pravomoci na základě norem práva Společenství. Pokud jde o postup, jímž je ustavován orgán Společenství, existuje normativní úroveň Společenství, která má za cíl nikoli harmonizaci vnitrostátních postupů, nýbrž zakotvení minimálního standardu umožňujícího předejít zkreslením vyplývajícím z rozdílů mezi vnitrostátními postupy. V tomto smyslu dává článek 12 aktu z roku 1976 Parlamentu pravomoc rozhodovat o sporech opírajících se o ustanovení tohoto aktu. Tato pravomoc musí být nutně vykonávána nejen na základě doslovného obsahu uvedeného aktu, ale rovněž na základě obecných zásad, o které se tento akt jako celek opírá.

23

Proto v rozporu s tím, z čeho vycházel soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, nemá druhá věta článku 12 aktu z roku 1976 za cíl omezit pravomoc Parlamentu, nýbrž udává dva způsoby, podle nichž je výkon této pravomoci konstruován. Přestože se Parlament, pokud jde o ověřování prováděné v rámci vnitrostátního práva, musí omezit na to, že toto ověřování bere na vědomí, má plnou ověřovací pravomoc v rámci práva Společenství.

24

Na podporu tohoto výkladu článku 12 aktu z roku 1976 se navrhovatelé dovolávají zaprvé článku 8 uvedeného aktu, který podle nich potvrzuje tuto dvojúrovňovou konstrukci ověřovací pravomoci Parlamentu. Tím, že stanovuje, že volební postup „se v každém členském státu řídí vnitrostátními předpisy“, avšak „s výhradou ustanovení tohoto aktu“ udává toto ustanovení dva parametry, na jejichž základě se ověřovací pravomoc vykonává.

25

Zadruhé existuje v rámci Parlamentu institucionální praxe, která jednoznačně prokazuje tendenci Parlamentu k provádění ověřování pověřovacích listin jeho členů podle hledisek Společenství.

26

Tuto praxi má prokazovat zaprvé zpráva výboru pro jednací řád, ověřování pověřovacích listin a imunity Parlamentu o změně článků 7 a 8 jednacího řádu Evropského parlamentu o ověřování pověřovacích listin a o délce poslaneckého mandátu (A3-0166/94), což jsou články, které odpovídají článkům 3 a 4 jednacího řádu Evropského parlamentu v platném znění.

27

Zadruhé, navrhovatelé tvrdí, že v článku 2 usnesení Parlamentu o námitkách vůči platnosti poslaneckých mandátů v souvislosti se „systémem otočných dveří“ (Úř. věst. 1983, C 68, s. 31) Parlament ujišťuje, že „stížnosti na platnost mandátů nových členů nebo spory o platnost již ověřených mandátů na základě výhrad právní povahy proti systému otočných dveří jsou neodůvodněné.“ Každopádně bylo by zbytečné zavádět složitý systém ověřování, konstruovaný na dvou úrovních, na úrovni vnitrostátní a na úrovni Společenství, kdyby následně úroveň Společenství neměla existovat a kdyby měl Parlament při výkonu své ověřovací pravomoci pouze brát na vědomí výsledky vyhlášené na vnitrostátní úrovni.

28

Zatřetí rozsudky Soudního dvora ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament (C-208/03 P, Sb. rozh. s. I-6051), a Soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament (T-353/00, Recueil, s. II-1729), o které se opíral soudce příslušný pro rozhodování o předběžných otázkách, nepředstavují relevantní soudní precedenty ve vztahu k meritu sporu. Věc, ve které byly tyto dva rozsudky vydány, se totiž týkala platnosti rozhodnutí, jímž Parlament vzal na vědomí rozhodnutí vnitrostátních orgánů ukončující poslanecký mandát dotčené osoby, a spadá tedy do kontextu čl. 13 odst. 2 aktu z roku 1976, a nikoli jeho článku 12. V každém případě průběh této věci prokazuje, že vymezení pravomocí Parlamentu v případě zániku poslaneckého mandátu je složitou otázkou, kterou není možné posuzovat v rámci řízení o předběžných opatřeních.

29

Úvodem je třeba konstatovat, že tento důvod vyvolává otázku rozsahu ověřovacích pravomocí, které má Parlament na základě článku 12 aktu z roku 1976. Při posuzování, zda se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních opíral o nesprávný výklad tohoto ustanovení, a tudíž o nesprávné posouzení rozsahu těchto pravomocí, je třeba zkoumat jak znění uvedeného ustanovení, tak jeho obecný kontext.

30

V tomto ohledu je třeba především připomenout, že článek 12 aktu z roku 1976 výslovně stanoví, že Parlament jednak musí „brát na vědomí“ výsledky úředně vyhlášené členským státem, a jednak může o případných sporech rozhodovat pouze „na základě ustanovení [tohoto] aktu,“ a to „s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“.

31

Z toho vyplývá, že text článku 12 aktu z roku 1976 se na první pohled jeví tak, že svědčí ve prospěch restriktivního výkladu tohoto ustanovení. V rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelé, je v tomto ohledu výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Le Pen v. Parlament, o který se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních opíral, zvláště relevantní. Použití výrazu „bere na vědomí“ v kontextu aktu z roku 1976 bylo v tomto rozsudku vyloženo tak, že značí naprostou absenci uvážení Parlamentu v dané oblasti (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Soudního dvora Le Pen v. Parlament, bod 50).

32

Kromě toho, pokud jde o ověřování pověřovacích listin členů Parlamentu, článek 12 aktu z roku 1976 a čl. 3 odst. 3 jednacího řádu Evropského parlamentu svěřují Parlamentu pravomoc rozhodovat o platnosti mandátu každého z jeho nově zvolených členů, jakož i o sporech, které by mohly být vzniknout na základě ustanovení aktu z roku 1976, avšak jednak „s výjimkou ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“, a jednak „s výjimkou [sporů] opírajících se vnitrostátní volební zákony“. Tyto výjimky tak rovněž jasně ukazují, že Parlament nemá obecnou pravomoc vyslovovat se k platnosti vnitrostátních volebních postupů z hlediska práva Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora Le Pen v. Parlament, bod 51).

33

Navíc nelze přijmout argument, podle něhož by takový výklad článku 12 aktu z roku 1976 měl za následek, že pravomoci, jež podle tohoto článku příslušejí Parlamentu, by postrádaly smysl. Jak totiž správně připomněl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, Parlament má plnou pravomoc vyslovit se v rámci uvedeného článku k postavení zvoleného kandidáta, který zastává některou z funkcí neslučitelných s postavením člena Parlamentu vypočítaných v článku 7 aktu z roku 1976.

34

Konečně, pokud jde o institucionální praxi, které se dovolává Parlament, a nezávisle na otázce, zda jednostranná praxe orgánu Společenství může sama o sobě zavazovat Soudní dvůr, pokud jde o výklad dotčených ustanovení smlouvy ES nebo sekundárního práva Společenství, stačí podotknout, že dokumenty, kterých se v tomto ohledu dovolává Parlament, totiž zpráva parlamentního výboru pro jednací řád, ověřování pověřovacích listin a imunity pocházející z roku 1994 a usnesení z roku 1983, každopádně nepostačují k tomu, aby prokázaly existenci ustálené institucionální praxe.

35

Na základě těchto úvah je třeba dospět k závěru, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se nedopustil zjevně nesprávného právního posouzení, pokud jde o výklad článku 12 aktu z roku 1976.

36

Uvedený důvod musí být tedy zamítnut jako neopodstatněný.

37

V rámci druhého žalobního důvodu navrhovatelé tvrdí, že se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že článek 6 aktu z roku 1976 svěřuje Parlamentu pravomoc garantovat svobodný výkon mandátu člena parlamentu výlučně ve vztahu k členům Parlamentu, kteří vykonávají svou funkci. Svobodný výkon by tak byl zajištěn jen ve vztahu k dohodám, které mají dopady na výkon poslaneckého mandátu, nikoli však ve vztahu k dohodám, které zcela brání ve výkonu mandátu, který si přejí voliči.

38

Navrhovatelé, majíce za to, že smyslem článku 6 aktu z roku 1976 je chránit svobodu jednání členů Parlamentu a že by nebylo rozumné omezovat jeho působnost pouze na ty členy Parlamentu, kteří vykonávají funkci, upřednostňují teleologický výklad uvedeného článku 6. Výklad tohoto ustanovení se zřetelem k jeho účelu by měl podle nich vést k závěru, že se vztahuje rovněž na kandidáty, kteří jsou úředně uvedeni v povolebním umístění, jelikož tito kandidáti potenciálně zasednou v Parlamentu.

39

V tomto kontextu představuje podle navrhovatelů článek 6 aktu z roku 1976, který požaduje nezávislost poslanců a stanoví zákaz vázaného mandátu, obecnou zásadu závazné povahy, která má zaručit řádné fungování Parlamentu. Odkaz na „ustanovení tohoto aktu“ obsažený v článku 12 aktu z roku 1976 se tedy musí nutně týkat obecných zásad, o které se tento akt opírá a které jsou inherentní řádnému provádění ověřování pověřovacích listin Parlamentem. Tyto zásady, vyplývající zejména z článku 6 uvedeného aktu, tvoří vlastně nezbytný důsledek základní zásady uvedené v článku 3 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP, který má imperativní povahu a podle něhož jsou smluvní státy povinny pořádat svobodné volby „za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názoru lidu při volbě zákonodárného sboru.“

40

Na podporu tohoto výkladu článku 6 aktu z roku 1976 se navrhovatelé zaprvé dovolávají článku 2 statutu poslanců, který, ačkoli dosud nevstoupil v platnost, představuje kodifikaci normativního obsahu uvedeného článku 6, a tedy platného stavu práva Společenství v dané oblasti. Zadruhé odkazují na ustanovení čl. 3 odst. 5 a čl. 4 odst. 3 a 9 jednacího řádu Evropského parlamentu s tím, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných otázkách měl přihlížet k těmto ustanovením pro účely výkladu článku 6 aktu z roku 1976, což by jej přivedlo k závěru, že zásady zakotvené v článku 6 se vztahují rovněž na situace, které mohou mít dopad na složení Parlamentu.

41

V tomto ohledu je třeba připomenout, že, jak správně konstatoval soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, znění článku 6 aktu z roku 1976 se výslovně týká „členů Evropského parlamentu“. Uvedený článek navíc zmiňuje výsadu hlasovat, kterou tito členové mají a kterou nelze pro její povahu spojovat s postavením kandidáta, který byl úředně vyhlášen na základě povolebního umístění.

42

Je zajisté pravda, že výklad ustanovení práva Společenství by obecně neměl spočívat ve striktním následování jeho znění bez jakéhokoli ohledu na jeho kontext a jeho účel. Bez zřetele na to, zda by použití takové výkladové metody mohlo v projednávané věci vést k výkladu contra legem, je však třeba konstatovat, že prvky, kterých se v tomto smyslu dovolávají navrhovatelé, nemohou vést k závěru, že by výklad článku 6 aktu z roku 1976 ze strany soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních byl zjevně nesprávný.

43

Na prvním místě, i za předpokladu, že by článek 6 aktu z roku 1976 vycházel z určitých obecných zásad, zejména ze článku 3 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP, nic to nemění na tom, že by pak představoval jejich velmi konkrétní výraz. Z toho plyne, že uvedený článek 6 nemůže sám o sobě založit obecnou pravomoc Parlamentu k posuzování legality volebních postupů ve členských státech z hlediska všech těchto zásad a z hlediska EÚLP.

44

Pokud jde na druhém místě o článek 2 statutu poslanců, je důležité upozornit na to, že čtvrtý bod odůvodnění tohoto statutu zní, že „svobodu a nezávislost poslanců, které jsou zaručeny článkem 2 [tohoto statutu], je třeba upravit právními předpisy“, neboť „nejsou zmíněny v žádném z textů primárního práva.“ Tyto formulace ve spojení s pátým bodem odůvodnění uvedeného statutu, který stanoví, že čl. 3 odst. 1 statutu cele přebírá ustanovení čl. 6 odst. 1 aktu z roku 1976, představují prima facie jasné indicie, že článek 2 statutu poslanců není kodifikací uvedeného článku 6.

45

Zatřetí, soudce příslušný k rozhodování o předběžných opatřeních měl správně za to, že v souladu se zásadou hierarchie norem nemůže ustanovení jednacího řádu Evropského parlamentu připustit odchylky od ustanovení aktu z roku 1976. Uvedený jednací řád je totiž aktem vnitřní organizace, který nemůže Parlamentu zakotvit pravomoci, které nejsou výslovně přiznány normativním aktem, jímž je v projednávané věci akt z roku 1976 (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. října 2008, Marra, C-200/07 a C-201/07, Sb. rozh. s. I-7929, bod 38). Z toho plyne, že přinejmenším v rámci přezkumu existence fumus boni juris to musí být ustanovení jednacího řádu Evropského parlamentu, co se vykládá ve světle znění a ducha ustanovení aktu z roku 1976, a nikoli naopak.

46

Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že napadené usnesení není stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, pokud jde o výklad článku 6 aktu z roku 1976.

47

I tento důvod musí být tudíž zamítnut jako neopodstatněný.

48

Pokud jde o posouzení dopadu namítané neplatnosti rozhodnutí italského volebního úřadu, kterým byl B. Donnici vyhlášen členem Parlamentu, na rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin B. Donniciho, je podle Parlamentu odůvodnění napadeného usnesení nesprávné a vnitřně rozporné. Parlament má zejména za to, že k tomu, aby soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních vyvrátil jeho argumentaci, podle které by rozhodnutí o ověření pověřovacích listin bylo samo neplatné, pokud by se opíralo o neplatný vnitrostátní akt, se uvedený soudce opíral o irelevantní soudní precedenty, totiž o rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise (C-97/91, Recueil, s. I-6313, body 10 až 12), a o usnesení předsedy Soudu prvního stupně ze dne 21. května 2007, Kronberger v. Parlament (T-18/07 R, Sb. rozh. s. II-50, body 38 až 40), namísto, aby vzal v úvahu rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise (C-64/05 P, Sb. rozh. s. I-11389).

49

Parlament má za to, že sporným rozhodnutím odmítl potvrdit mandát osoby ustanovené vnitrostátními orgány, a to z důvodu, že toto rozhodnutí odporuje zásadě volného mandátu, pokud jde o normu, která se svým zněním vztahuje na Parlament a zakládá mu pravomoc dohledu. Bylo by přitom absurdní připustit, že by vnitrostátní soudní a správní orgány na jedné straně byly povinny aplikovat právo Společenství s tím, že případně nepoužijí vnitrostátní normy odporující právu Společenství, a na straně druhé, že by Parlament takovou pravomoc neměl.

50

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ve výše uvedeném rozsudku Oleificio Borelli v. Komise, který se týkal zejména výkladu čl. 13 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 355/77 ze dne 15. února 1977 o společných opatřeních ke zlepšení podmínek zpracování potravin a jejich uvádění na trh (Úř. věst. L 51, s. 1), měl Soudní dvůr za to, že určitý projekt může získat pomoc od Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu jen tehdy, pokud k němu vydá kladné stanovisko členský stát, na jehož území má být projekt uskutečněn, a že tudíž v případě záporného stanoviska nemůže Komise ani pokračovat v přezkumu projektu v souladu s pravidly stanovenými tímto nařízením, ani a fortiori kontrolovat platnost takto vydaného stanoviska. Soudní dvůr s ohledem na to dospěl k závěru, že vady, jimiž je toto stanovisko případně stiženo, nemohou v žádném případě ovlivnit platnost rozhodnutí, jímž Komise zamítá požadovanou pomoc (výše uvedený rozsudek Oleificio Borelli v. Komise, body 11 a 12).

51

Opíraje se o tuto judikaturu, měl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních za to, že pokud rozhodovací postup na úrovni Společenství počítá s vydáním vnitrostátního aktu a pokud s ohledem na dělbu pravomocí v dotčené oblasti tento akt zavazuje orgán Společenství tím způsobem, že tento vnitrostátní akt určuje, jaké rozhodnutí na úrovni Společenství má být přijato, nemohou případné vady, jimiž uvedený vnitrostátní akt trpí, v žádném případě ovlivnit platnost rozhodnutí tohoto orgánu Společenství. Takové ponaučení přitom jasně vyplývá z bodů 10 až 12 výše uvedeného rozsudku Oleificio Borelli v. Komise a je relevantní i v projednávané věci, a to především tehdy, vezme-li se v úvahu dělba pravomocí, jak vyplývá z článku 12 aktu z roku 1976.

52

Naopak v bodě 93 výše uvedeného rozsudku Švédsko v. Komise, který se týkal výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), Soudní dvůr upřesnil, že účelem čl. 4 odst. 5 není zavést dělbu mezi dvěma pravomocemi, totiž mezi pravomocí vnitrostátní a pravomocí Společenství, které by měly odlišné cíle, nýbrž že toto ustanovení zavádí rozhodovací proces, jehož jediným účelem je určit, zda na základě jedné z hmotněprávních výjimek uvedených v čl. 4 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení má být odepřen přístup k dokumentu, přičemž jde o rozhodovací proces, jehož se účastní jak orgán Společenství, tak dotčený členský stát.

53

Z toho plyne, že s odvoláním na tento posledně uvedený rozsudek Parlament tvrdí, že článek 12 aktu z roku 1976 zavádí nikoli dělbu pravomocí mezi vnitrostátními orgány a Parlamentem a výkon těchto pravomocí v rámci samostatných postupů, nýbrž jediný rozhodovací postup, jehož se účastní jak Parlament, tak vnitrostátní orgány. S ohledem na to, co bylo uvedeno v bodech 29 až 34 tohoto usnesení, však o takový případ na první pohled nejde.

54

S ohledem na výše uvedené je třeba dojít k závěru, že napadené usnesení není stiženo vadou v odůvodnění, pokud jde o dopad namítané neplatnosti rozhodnutí italského volebního úřadu, kterým byl B. Donnici vyhlášen členem Parlamentu, na rozhodnutí Parlamentu o ověření pověřovacích listin B. Donniciho.

55

Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

56

Parlament tvrdí, že posouzení naléhavosti, které soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních provedl, je stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, a to z toho důvodu, že se opírá výlučně o případnou újmu, kterou by utrpěl B. Donnici, aniž by byla v úvahu vzata případná újma, která by vznikla na politickém zastupování. Podle Parlamentu, kdyby nedošlo k odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí, křeslo dotčeného poslance by bylo nadále obsazeno osobou, která má shodnou politickou orientaci jako B. Donnici. Z toho podle Parlamentu vyplývá, že zájem B. Donniciho nemůže ospravedlnit nařízení odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí z hlediska politického zastupování.

57

V tomto ohledu stačí připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem řízení o předběžných opatřeních zaručit plnou účinnost rozsudku ve věci samé. Pro dosažení tohoto cíle je třeba, aby navrhovaná opatření byla naléhavá v tom smyslu, že jsou nezbytná proto, aby bylo zabráněno závažné a nenapravitelné újmě na zájmech žalobce, a dále aby byla vyhlášena a aby jejich účinky nastaly již před rozhodnutím v hlavním řízení [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 25. března 1999, Willeme v. Komise, C-65/99 P (R), Recueil, s. I-1857].

58

Z toho plyne, že k posouzení naléhavosti požadovaných opatření musel soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních brát v úvahu pouze zájmy žalobce a zejména existenci rizika, že na těchto zájmech vznikne závažná a nenapravitelná újma, a nepřihlížet k dalším obecným skutečnostem, jako je v projednávané věci kontinuita politického zastupování, tedy skutečnostem, které mohou být případně vzaty v úvahu pouze v rámci zvažování dotčených zájmů.

59

V důsledku toho musí být jako neopodstatněný zamítnut rovněž žalobní důvod Parlamentu vztahující se k posouzení naléhavosti.

60

V rámci posledního důvodu navrhovatelé tvrdí, že se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dopustil nesprávného právního posouzení, když zvažoval dotčené zájmy. Na podporu tohoto důvodu uvádějí tři výtky.

61

Zaprvé mají navrhovatelé za to, že se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dopustil nesprávného právního posouzení, když vycházel z toho, že zájmy B. Donniciho a A. Occhetta jsou rovnocenné. Tím opomněl vyvodit důsledky ze skutečnosti, že A. Occhetto obdržel nejvíce preferenčních hlasů, a tudíž měl přednostní zájem ve vztahu k zájmu B. Donniciho, pokud jde o výkon parlamentního mandátu.

62

Zadruhé soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nevzal v úvahu veřejný zájem na tom, aby politická legitimita Parlamentu, která se opírá o lidovou volbu, byla zajištěna na maximální úrovni. V projednávané věci mělo zohlednění tohoto veřejného zájmu vést soudce příslušného k rozhodování o předběžných otázkách k zamítnutí odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí, a to vzhledem k tomu, že takové opatření bude mít za následek, že v Parlamentu zasedne osoba, která obdržela méně hlasů, a tudíž se sníží politická legitimita Parlamentu. Každopádně i za předpokladu, že by rozhodnutí ve věci samé bylo příznivé ve vztahu k B. Donnicimu, zamítnutí návrhu na nařízení odkladu vykonatelnosti sporného rozhodnutí by nezpůsobilo nenapravitelnou újmu na politické legitimitě Parlamentu, neboť v období mezi vydáním rozhodnutí o předběžném opatření a rozhodnutím ve věci samé by do jeho řad náležela osoba lépe legitimovaná lidovou volbou.

63

Zatřetí se navrhovatelé domnívají, že napadené usnesení je stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních podle nich použil fumus boni juris k tomu, aby posoudil existenci naléhavosti a přednosti zájmu B. Donniciho. Ačkoli se podle nich totiž zdá, že judikatura připouští určitou vzájemnou zastupitelnost mezi prvkem fumus boni juris a prvkem naléhavosti, nic to nemění na tom, že není možné, aby přítomnost jediného z těchto prvků stačila ke zhojení úplné absence druhého z nich.

64

Podle navrhovatelů měl přitom soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospět v rámci zvažování zájmů k závěru, že v projednávané věci vůbec nejde o naléhavost. V tomto ohledu se dovolávají usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament (C-208/03 P-R, Recueil, s. I-7939, bod 106), z něhož vyplývá, že v rámci zvažování příslušných zájmů soudce rozhodující o předběžných opatřeních musí zkoumat, zda by případné zrušení sporného aktu soudcem rozhodujícím ve věci samé umožnilo obrácení situace vyplývající z bezprostředního provedení tohoto aktu, a naopak, zda odklad vykonatelnosti uvedeného aktu by byl na překážku jeho plné účinnosti v případě, že by žaloba ve věci samé byla zamítnuta. Kdyby v projednávané věci soudce příslušný pro rozhodování o předběžných otázkách provedl druhou část tohoto hodnocení, musel by dospět k závěru, že odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí nemůže být než na překážku plné účinnosti tohoto rozhodnutí v případě, že by žaloba na neplatnost byla zamítnuta. Z toho vyplývá, že existence prvku naléhavosti je v projednávané věci zcela nedostatečná.

65

V tomto ohledu je třeba uvést, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nejprve konstatoval, že v případě zrušení sporného rozhodnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé by újma, kterou by utrpěl B. Donnici, kdyby nedošlo k odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, byla nenapravitelná, a poté přikročil ke zvážení dotčených zájmů, když nejprve vyzdvihl zájem A. Occhetta na provedení sporného rozhodnutí, což s sebou nese zachování jeho mandátu. Hrozí-li, že provádění sporného rozhodnutí způsobí nenapravitelnou újmu B. Donnicimu, existuje podle soudce příslušného k rozhodování o předběžných opatřeních stejné nebezpečí naopak i ve vztahu k A. Occhettovi v případě, že návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí bude přijat, a to s ohledem na to, že je pravděpodobné, že případný rozsudek zamítající žalobu ve věci samé bude vydán až poté, co uplyne podstatná část mandátu, který mu ještě zbývá, nebo dokonce tento mandát celý.

66

Poté, co soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních tak dospěl k závěru, že zvláštní a bezprostřední zájmy B. Donniciho i A. Occhetta si jsou rovné, pokračoval ve své argumentaci tak, že vzal v úvahu obecnější zájmy, které za takových okolností vykazují zvláštní důležitost. V tomto ohledu měl za to, že je-li nesporné, že Italská republika má zájem na tom, aby její legislativa ve volebních věcech byla respektována ze strany Parlamentu, má Parlament zase obecný zájem na zachování svých rozhodnutí. Měl však za to, že žádný z těchto zájmů nemůže při zvažování dotčených zájmů převládnout.

67

Teprve poté, co konstatoval tuto rovnost mezi dotčenými obecnými i zvláštními zájmy, vzal soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních v úvahu závažnou povahu důvodů, kterých se dovolává B. Donnici, a připustil existenci fumus boni juris, opíraje se v tomto ohledu o ustálenou judikaturu, totiž usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 23. února 2001, Rakousko v. Rada (C-445/00 R, Recueil, s. I-1461, bod 110); ze dne 11. dubna 2002, NDC Health v. IMS Health a Komise [C-481/01 P(R), Recueil, s. I-3401, bod 63], jakož i výše uvedené usnesení Le Pen v. Parlament (bod 110).

68

Je třeba konstatovat, že argumenty, kterých se dovolávají navrhovatelé, nemohou toto posouzení soudce příslušného k rozhodování o předběžných opatřeních zpochybnit.

69

V tomto ohledu je důležité zaprvé upozornit na to, že vážení dotčených zájmů, k němuž soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních přikročil, jej vedlo ke konstatování o rovnosti mezi zvláštními zájmy B. Donniciho a A. Occhetta. Tato rovnost zájmů přitom nemůže znamenat nedostatek naléhavosti. Nebezpečí nenapravitelné újmy, jediné kritérium pro posuzování naléhavosti, je naopak v projednávané věci jasně přítomné jak na straně B. Donniciho, tak v případě přijetí návrhu na odklad vykonatelnosti na straně A. Occhetta.

70

Zadruhé v rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelé, soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních posoudil obecnější zájmy Parlamentu, zejména jeho zájem na zachování jeho rozhodnutí. Nicméně namísto toho, aby tyto zájmy bral v úvahu izolovaně, vyvážil je správně se zájmem Italské republiky na tom, aby její legislativa ve volebních věcech byla ze strany Parlamentu respektována. Stejně je tomu, i pokud jde o politickou legitimitu Parlamentu a jeho zájem na tom, aby v jeho řadách zasedal kandidát, který obdržel nejvíce hlasů. I když není možné přítomnost takových zájmů zpochybnit, není možné ignorovat ani zájem Italské republiky na tom, aby v Evropském parlamentu zasedali italští poslanci zvolení v souladu s vnitrostátními volebními postupy a prohlášení za poslance jedním z nejvyšších soudů tohoto členského státu.

71

Důvod navrhovatelů vycházející z nesprávného právního posouzení v rámci zvažování dotčených zájmů musí být tedy rovněž zamítnut jako neopodstatněný.

72

Jelikož žádnému žalobnímu důvodu nebylo vyhověno, musí být kasační opravný prostředek zamítnut.

73

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že B. Donnici náhradu nákladů řízení od navrhovatelů požadoval a navrhovatelé neměli ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení vynaložených B. Donnicim.

Z těchto důvodů předseda Soudního dvora rozhodl takto: