1

Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že ponechala v platnosti ustanovení čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428 ze dne 29. prosince 1990 (řádný doplněk GURI č. 10 ze dne , dále jen „zákon č. 428/1991“) pro případ „krizové situace podniku“ ve smyslu čl. 2 pátého pododstavce písm. c) zákona č. 675 ze dne (GURI č. 243 ze dne , dále jen „zákon č. 675/1977“), takže práva, která jsou přiznána zaměstnancům v článcích 3 a 4 směrnice Rady 2001/23/ES ze dne o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. L 82, s. 16; Zvl. vyd. 15/04, s. 98), nejsou při převodu podniku, u něhož bylo konstatováno, že se nachází v krizové situaci, zaručena, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

2

Článek 3 směrnice 2001/23 stanoví:

„1.   Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.

Členské státy mohou stanovit, že převodce a nabyvatel ode dne převodu společně a nerozdílně odpovídají za závazky, které vznikly přede dnem převodu z pracovní smlouvy nebo z pracovního poměru existujících ke dni převodu.

2.   Členské státy mohou přijmout vhodná opatření, aby zajistily, že převodce oznámí nabyvateli všechna práva a povinnosti, které na něj budou převedeny v souladu s tímto článkem, pokud tato práva a povinnosti jsou nebo by měly být převodci známy v okamžiku převodu. […]

3.   Po převodu nabyvatel zachová pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy.

Členské státy mohou omezit dobu pro zachování pracovních podmínek, avšak s výhradou, že tato doba nebude kratší než jeden rok.

3

Článek 4 směrnice 2001/23 stanoví:

„1.   Převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců.

[…]“

4

Podle článku 5 směrnice 2001/23:

„1.   Nestanoví-li členské státy jinak, nevztahují se články 3 a 4 na převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu, pokud je převodce předmětem konkursního řízení nebo obdobného úpadkového řízení, které bylo zahájeno s cílem likvidace majetku převodce a které probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci (kterým může být správce konkurzní podstaty schválený příslušným orgánem veřejné moci).

2.   Použijí-li se články 3 a 4 na převod během úpadkového řízení, které bylo zahájeno vůči převodci (je-li řízení zahájeno s cílem likvidace majetku převodce či nikoli), může členský stát za podmínky, že toto řízení probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci (kterým může být správce konkurzní podstaty určený vnitrostátními právními předpisy), stanovit, že:

3.   Členský stát může uplatnit odst. 2 písm. b) na jakýkoli převod, pokud je převodce ve stavu vážné hospodářské krize vymezené ve vnitrostátních právních předpisech, za podmínky, že tento stav prohlásí příslušný orgán veřejné moci a podléhá soudnímu dohledu, jestliže tato ustanovení již existují ve vnitrostátních právních předpisech ke dni 17. července 1998.

[…]“

5

Článek 47 zákona č. 428/1990 stanoví ve svých odstavcích 5 a 6:

„5.   Pokud se převod týká podniků nebo výrobních jednotek, u nichž CIPI [meziministerský výbor pro koordinaci průmyslové politiky] konstatoval krizovou situaci v souladu s čl. 2 odst. 5 bodu c) zákona č. 675 ze dne 12. srpna 1977 […], nevztahuje se na zaměstnance, jejichž pracovní poměr pokračuje u nabyvatele, článek 2112 občanského zákoníku, ledaže dohoda upravuje příznivější podmínky. Uvedená dohoda může dále stanovit, že se převod netýká nadbytečných zaměstnanců a že všichni tito zaměstnanci nebo jen část z nich zůstávají v pracovním poměru u převodce.

6.   Zaměstnanci, kteří nepřecházejí do pracovního poměru u nabyvatele, nájemce nebo právního nástupce, mají přednostní právo v každém náboru do zaměstnání, provedeném posledně uvedenými v roce, který následuje po dni převodu nebo během delšího období stanoveného v kolektivní smlouvě. Článek 2112 občanského zákoníku se nepoužije na tyto zaměstnance s přednostním právem, jestliže byli přijati do zaměstnání u nabyvatele, nájemce nebo právního nástupce po převodu podniku.“

6

Podle zákona č. 675/1977 dovoluje konstatování krizové situace podniku ve smyslu čl. 2 odst. 5 bodu c) uvedeného zákona, aby podnik dočasně využil možnosti financování platů všech svých zaměstnanců nebo jejich části z fondu Cassa integrazione guadagni straordinaria (Zvláštní fond pro příspěvky v nezaměstnanosti, dále jen „CIGS“).

7

Článek 2112 občanského zákoníku, ve znění nařízení č. 18 ze dne 2. února 2001 (GURI č. 43, ze dne , dále jen „občanský zákoník“) stanoví:

[…]“

8

Ve výzvě dopisem ze dne 10. dubna 2006 upozornila Komise italské orgány na skutečnost, že čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 může porušovat směrnici 2001/23 z toho důvodu, že zaměstnanci podniku, který je připuštěn do režimu CIGS, převedení na nabyvatele, nepožívají práv, která jim zaručuje článek 2112 občanského zákoníku, aniž jsou dotčeny záruky, které může případně stanovit kolektivní smlouva.

9

Italská republika v dopise ze dne 8. srpna 2006 nesouhlasila s názorem, že neplní své povinnosti a uvedla, že čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 je v souladu se směrnicí č. 2001/23.

10

Dopisem ze dne 23. března 2007 zaslala Komise Italské republice odůvodněné stanovisko, v němž učinila závěr, že tento členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají ze směrnice 2001/23, a vyzvala jej, aby přijal opatření nezbytná k dosažení souladu s tímto odůvodněným stanoviskem ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení. Italská republika odpověděla na uvedené stanovisko dopisem ze dne , ve kterém v podstatě zopakovala své dřívější argumenty.

11

Za těchto okolností se Komise rozhodla podat projednávanou žalobu.

12

Úvodem je třeba uvést, že Komise ve své žalobě tvrdí, že čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 není v souladu se směrnicí 2001/23, neboť zaměstnancům nezaručuje použití článku 2112 občanského zákoníku, kterým se do vnitrostátního práva provádí záruky uvedené v článcích 3 a 4 směrnice 2001/23 v případě převodu podniku, u něhož byla konstatována krizová situace.

13

Po některých upřesněních poskytnutých Italskou republikou a po otázce položené Soudním dvorem se Komise ve své replice a na jednání vzdala žalobního důvodu vycházejícího z neslučitelnosti uvedeného čl. 47 odst. 5 a 6 s čl. 3 odst. 1 druhým pododstavcem a odst. 2 směrnice 2001/23.

14

Komise uvádí, že tím, že je vyloučeno použití článku 2112 občanského zákoníku na převod podniku, u něhož byla konstatována krizová situace, ztrácejí zaměstnanci, jejichž podnik je převáděn, práva na uznání svých odpracovaných let, platů a odborné kvalifikace, jakož i nároky na starobní důchody plynoucí z platného [zákonného] systému sociálního zabezpečení, uvedené v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2001/23. Ztrácejí rovněž nárok na to, aby jim po minimální dobu jednoho roku byly zachovány pracovní podmínky sjednané v kolektivních smlouvách, který je zaručen ustanovením čl. 3 odst. 3 uvedené směrnice.

15

Komise uvádí, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2001/23 umožňuje nepoužít odst. 1 a 3 tohoto článku 3 na nároky zaměstnanců na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody existující mimo zákonné systémy sociálního zabezpečení, avšak v takovém případě podle ní členské státy musí přijmout opatření nezbytná na ochranu zájmů zaměstnanců. Tak tomu však v případě dotčené italské právní úpravy nebylo.

16

Článek 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 není navíc v souladu s článkem 4 směrnice 2001/23, jelikož toto posledně uvedené ustanovení i přesto, že zakazuje propouštění z pouhého důvodu převodu podniku, nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců. Podle Komise tedy skutečnost, že je určitý podnik prohlášen za podnik v krizové situaci, ještě automaticky a systematicky neimplikuje změny stavu zaměstnanců ve smyslu článku 4 směrnice 2001/23. Krom toho prohlášení podniku za podnik v krizové situaci zavazuje pouze převodce, zatímco povinnosti vyplývající z článku 4 směrnice 2001/23 se vztahují i na nabyvatele.

17

Podle Komise není převod podniku, u něhož byla konstatována krizová situace, převodem podniku, u kterého bylo zahájeno řízení s cílem likvidace majetku převodce a které probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci. Přitom tento posledně uvedený případ je jediným případem, u kterého směrnice 2001/23 ve svém čl. 5 odst. 1 připouští, aby nebyly použity její články 3 a 4.

18

Na řízení, ve kterém je konstatována krizová situace, podle Komise nelze použít ani článek 5 odst. 2 směrnice 2001/23, a to jednak z důvodu, že uvedené ustanovení podle ní obsahuje předpoklad použití článků 3 a 4 směrnice 2001/23, a jednak z důvodu, že uvedený čl. 5 odst. 2 je použitelný pouze v případě převodu podniku uskutečněného během úpadkového řízení, s nímž nemůže být dotčené řízení srovnáváno vzhledem k tomu, co Soudní dvůr judikoval rozsudkem ze dne 7. prosince 1995, Spano a další (C-472/93, Recueil, s. I-4321).

19

Stejně tak podle Komise nelze použít ani čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23, který umožňuje použití odst. 2 písm. b) téhož článku 5 v případě převodu ve stavu vážné hospodářské krize, neboť čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/23 členské státy opravňuje pouze k tomu, aby umožnily převodci a zástupcům zaměstnanců dohodnout se za určitých okolností na změně pracovních podmínek, takže jim nedovoluje vyloučit, jak to činí čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/90, použití článků 3 a 4 směrnice 2001/23.

20

Italská republika popírá údajné nesplnění povinnosti a uvádí, zaprvé, že jestliže směrnice 2001/23 upravuje dobrovolnou záruku, nelze jí vytýkat, že neuplatňuje článek 2112 občanského zákoníku. Tak je tomu například v případě nároků zaměstnanců na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů podnikového nebo mezipodnikového připojištění, jejichž převod je vyloučen čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2001/23, a to kromě případu, kdy členské státy stanoví jinak.

21

Tento členský stát zadruhé uvádí, že tam, kde směrnice 2001/23 zavádí povinné záruky, tedy záruky uvedené v jejím čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci a odst. 3, jakož i v jejím článku 4, stanoví rovněž výslovně možnost se od ní za zvláštních okolností odchýlit.

22

Pokud jde o záruku upravenou v článku 4 směrnice 2001/23, Italská republika uvádí, že řízení, jímž se konstatuje krizová situace, se vždy týká zvláštních případů krize podniku, které jsou obzvláště významné ze sociálního hlediska, a to s ohledem na místní pracovní místa a stav produkce v dotyčném hospodářském odvětví, a které jsou podle Italské republiky okolnostmi odůvodňujícími propouštění.

23

Článek 5 odst. 2 a 3 směrnice 2001/23 podle ní zakládá výjimku ze záruk upravených v čl. 3 odst. 1 a 3 této směrnice, která je použitelná v takové krizové situaci podniku, jaká je upravená zákonem č. 675/1977, jelikož konstatování krizové situace podniku ve smyslu tohoto zákona předpokládá platební neschopnost podniku.

24

Článek 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23, který se zaměřuje na úpadkové řízení zahájené vůči převodci, „ať je řízení zahájeno s cílem likvidace majetku převodce, či nikoli“, se podle Italské republiky použije na řízení, ve kterém je konstatována krizová situace. I když se v takovém případě použijí články 3 a 4 směrnice 2001/23, je Italská republika toho názoru, že uvedené ustanovení upravuje podstatnou výjimku, která umožňuje, bez ohledu na ustanovení čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23, nepřevést na nabyvatele povinnosti převodce vůči zaměstnancům, za podmínky, že je toto řízení spojeno alespoň s takovou ochranou, jaká je poskytována v situacích uvedených ve směrnici Rady 80/987, ve znění Aktu o podmínkách přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a o úpravách smluv, na nichž se zakládá Evropská unie. Režim CIGS je podle ní trvalejší a v souladu s čl. 47 odst. 6 zákona č. 428/1990 je jeho cílem přednostní přijetí do zaměstnání nadbytečných zaměstnanců nabyvatelem ve srovnání s případným náborem ostatních zaměstnanců, který nabyvatel zamýšlí uskutečnit v roce, jenž následuje po převodu podniku.

25

Stejně tak čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23, který odkazem na odst. 2 písm. b) uvedeného článku 5 umožňuje změnit pracovní podmínky zaměstnanců s cílem zachovat pracovní příležitosti tím způsobem, že bude zajištěno přežití podniku ve stavu vážné hospodářské krize, podle Italské republiky představuje zvláštní výjimku ze záruky uvedené v čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23, který upravuje zachování pracovních podmínek po dobu alespoň jednoho roku. Článek 47 odst. 5 zákona č. 428/90 podle ní upravuje řízení, které je ze všech hledisek slučitelné s řízením požadovaným pro uplatnění výjimky upravené v čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23. Stav vážné hospodářské krize totiž vyhlašuje orgán veřejné moci, dále se vyžaduje zachování možností pracovních příležitostí, je nezbytná dohoda mezi převodcem, nabyvatelem a zástupci zaměstnanců, a pokud není dodrženo stanovené řízení, zejména pokud jde o uzavření dohody, je zajištěna soudní kontrola, neboť smluvní strany jsou oprávněny zahájit řízení před příslušným soudním orgánem.

26

Italská republika dále uvádí, že výklad směrnice 2001/23, který brání tomu, aby v pracovním poměru u převodce zůstali nadbyteční zaměstnanci podniku, může být pro tyto zaměstnance méně příznivý, a to buď proto, že by potenciální nabyvatel mohl být odrazen od nabytí podniku, pokud by musel v pracovním poměru ponechat nadbytečné zaměstnance převáděného podniku, anebo proto, že by byli zaměstnanci propuštěni, a pozbyli by tak všech výhod, které by případně mohli mít z pokračování svých pracovněprávních vztahů s převodcem.

27

Úvodem je třeba uvést, že Italská republika nezpochybňuje, že čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 tím, že vylučuje uplatnění článku 2112 občanského zákoníku, zbavuje převedené zaměstnance, na které se vztahuje režim CIGS, v případě konstatování krizové situace podniku záruk uvedených v projednávané žalobě. Tento členský stát nicméně tvrdí, že toto vyloučení je v souladu se směrnicí 2001/23, jelikož tato směrnice zaprvé upravuje ve svém čl. 3 odst. 4 dobrovolnou záruku a zadruhé výslovně umožňuje odchýlit se od povinných záruk uvedených ve jejím čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci a odst. 3, jakož i v jejím článku 4.

28

Za těchto podmínek je třeba zaprvé ověřit, zda čl. 3 odst. 4 směrnice 2001/23 zavádí dobrovolnou záruku, jejíž vyloučení je odůvodněno čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990.

29

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2001/23 stanoví výjimku z použití odst. 1 a 3 téhož článku 3, které ukládají nabyvateli, aby po minimální dobu jednoho roku zachoval práva a povinnosti vyplývající převodci z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, jakož i pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě, a to až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy.

30

Tato výjimka se týká nároků zaměstnanců na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů podnikového nebo mezipodnikového připojištění, existující mimo platné [zákonné] systémy sociálního zabezpečení. I vzhledem k obecnému cíli ochrany práv zaměstnanců v případě převodu podniku sledovanému uvedenou směrnicí musí být tato výjimka vykládána restriktivně (viz obdobně rozsudek ze dne 4. června 2002, Beckmann, C-164/00, Recueil, s. I-4893, bod 29).

31

Je třeba dále uvést, že podle čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2001/23 i v případě, kdy členské státy využijí této výjimky, musí přijmout opatření nezbytná na ochranu zájmů zaměstnanců, pokud jde o jejich nabyté nebo nabývané nároky na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů důchodového připojištění uvedeného v písmenu a) téhož ustanovení.

32

Z toho vyplývá, že i za předpokladu, že vyloučení povinnosti převodu nároků na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů důchodového připojištění vyplývající z čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 je v souladu s čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2001/23, je třeba konstatovat, že argumentace Italské republiky, o níž opírá tvrzení, že vyloučení použití článku 2112 občanského zákoníku na převedené zaměstnance v případě krizové situace podniku je v souladu s čl. 3 odst. 4 směrnice 2001/23, spočívá na nesprávném a neúplném výkladu tohoto ustanovení. Jednak totiž platí, že z povinnosti převodu práv zaměstnanců mohou být vyloučeny pouze ty dávky poskytované mimo zákonné systémy sociálního zabezpečení, které jsou taxativně vymezeny v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2001/23. Dále pak musí být toto vyloučení povinnosti převodu doprovázeno přijetím opatření ze strany členských států, která jsou nezbytná na ochranu zájmů zaměstnanců podle čl. 3 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice, pokud jde o jejich nároky na starobní důchody plynoucí ze systému důchodového připojištění uvedeného v písm. a) uvedeného čl. 3 odst. 4, což Italská republika nijak neprokázala.

33

V důsledku toho nelze přisvědčit argumentům Italské republiky na podporu tvrzení, že je čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 v souladu s čl. 3 odst. 4 směrnice 2001/23.

34

Zadruhé je třeba ověřit, zda je vyloučení použití čl. 3 odst. 1 a 3, jakož i článku 4 směrnice 2001/23, článkem 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990, v souladu s ustanoveními samotné směrnice vzhledem k tomu, že směrnice výslovně předvídá výjimky z povinných záruk, které jsou v ní upraveny.

35

Pokud jde zaprvé o argument Italské republiky, podle kterého jsou důvody pro propouštění v případě převodu uvedené v čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/23 splněny ve zvláštních případech krizové situace podniku ve smyslu čl. 2 odst. 5 písm. c) zákona č. 675/1977, je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/23 zajišťuje ochranu práv zaměstnanců před propuštěním z pouhého důvodu převodu, a to vůči jak převodci, tak nabyvateli, přičemž nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců.

36

Je přitom nutno konstatovat, že skutečnost, že je podnik prohlášen za podnik v krizové situaci ve smyslu zákona č. 675/1977, neznamená vždy nutně změny stavu zaměstnanců ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/23. Krom toho je třeba uvést, že důvody pro propouštění se mohou podle dotčených italských ustanovení použít pouze ve specifických případech krize podniku, jak uznává samotná Italská republika. Proto v řízení, v němž se konstatuje krizová situace podniku, nemusí být nutně a systematicky určována existence hospodářského, technického nebo organizačního důvodu, se kterým jsou spojeny změny stavu zaměstnanců ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/23.

37

Pokud jde zadruhé o argument Italské republiky týkající se tvrzené použitelnosti výjimky stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23 na řízení, kterým se konstatuje taková krizová situace, jaká je uvedena v čl. 47 odst. 6 zákona č. 428/1990, vyplývá ze znění tohoto prvně uvedeného ustanovení, že členské státy, pokud se články 3 a 4 směrnice 2001/23 použijí na převod v průběhu úpadkového řízení zahájeného vůči převodci a za podmínky, že je toto řízení pod kontrolou příslušného orgánu veřejné moci, mohou stanovit bez ohledu na čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice, že některé povinnosti převodce nejsou převedeny za podmínek stanovených v bodě a) uvedeného čl. 5 odst. 2.

38

Článek 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23 tedy členským státům za určitých podmínek umožňuje neuplatnit některé záruky stanovené v článcích 3 a 4 uvedené směrnice na převod podniku, pokud je zahájeno úpadkové řízení, které probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci. Soudní dvůr přitom v rámci řízení o předběžné otázce ohledně toho, zda je na převod podniku, který je předmětem řízení, kterým se konstatuje krizová situace, použitelná směrnice Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, závodů nebo částí závodů (Úř. věst. L 61, s. 26), která předcházela směrnici 2001/23, rozhodl že uvedené řízení je určeno k zachování činnosti podniku za účelem jeho dalšího převzetí, nezahrnuje soudní dohled ani opatření ke správě majetku podniku a nestanoví ani žádné pozastavení plateb (výše uvedený rozsudek Spano a další, body 28 a 29). Je třeba navíc uvést, že se CIPI omezuje na prohlášení krizové situace podniku a že toto konstatování umožňuje dotčenému podniku, aby dočasně využil možnost financování platů všech svých zaměstnanců nebo jejich části z fondu CIGS.

39

Z toho vyplývá, vzhledem k těmto skutečnostem, že řízení, kterým se konstatuje krizová situace podniku, nelze považovat za řízení, které sleduje obdobný účel, jaký sleduje úpadkové řízení, o němž se hovoří v čl. 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23, ani za řízení, které probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci, jak je uvedeno v témže článku.

40

V řízení, jehož předmětem je projednávané nesplnění povinností, proto nejsou splněny podmínky použití čl. 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23, a argumenty Italské republiky předložené v tomto ohledu tedy nemohou obstát.

41

Navíc i za předpokladu, že je čl. 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23 použitelný na řízení, kterým se konstatuje krizová situace, jak tvrdí Italská republika, nemění se nic na tom, že základním požadavkem tohoto ustanovení je použití článků 3 a 4 směrnice 2001/23. Článek 47 odst. 6 zákona č. 428/1990 však naopak stanoví jejich vyloučení.

42

Tento výklad je navíc potvrzen systematickým výkladem uvedeného článku 5 směrnice 2001/23. Platí totiž, že v případech, kdy chtěl zákonodárce Společenství použití článků 3 a 4 směrnice 2001/23 vyloučit, učinil tak výslovně, jak vyplývá ze samotného znění čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice, podle něhož se články 3 a 4 nevztahují na převod podniku, pokud je převodce předmětem konkursního řízení nebo obdobného úpadkového řízení, které bylo zahájeno s cílem likvidace majetku převodce, nestanoví-li členské státy jinak.

43

Pokud jde zatřetí o argument Italské republiky týkající se údajného souladu čl. 47 odst. 5 zákona č. 428/1990 s čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23, je třeba uvést, že toto ustanovení umožňuje členským státům stanovit, že pracovní podmínky mohou být podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení změněny v případě převodu podniku, pokud se převodce nachází ve stavu vážné hospodářské krize, za podmínky, že tento stav prohlásí příslušný orgán veřejné moci a podléhá soudnímu dohledu.

44

Z toho vyplývá, že za předpokladu, že stav podniku, u něhož byla konstatována krizová situace, může být považován za stav vážné hospodářské krize, opravňuje čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23 členské státy, aby upravily možnost změnit pracovní podmínky s cílem zachovat pracovní příležitosti tím, že zajistí přežití podniku, aniž by však zaměstnanci byli zbaveni práv, které jim zaručují články 3 a 4 směrnice 2001/23.

45

Je přitom nesporné, že čl. 47 odst. 5 zákona č. 428/1990 v případě převodu podniku, u kterého byla konstatována krizová situace, právě zbavuje zaměstnance záruk upravených v článcích 3 a 4 směrnice 2001/23, a neomezuje se tedy jen na takovou změnu pracovních podmínek, jakou umožňuje čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23.

46

Ačkoli Italská republika tvrdí opak, změna pracovních podmínek na základě čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23 nemůže představovat zvláštní výjimku ze záruky upravené v čl. 3 odst. 3 uvedené směrnice, která zajišťuje zachování pracovních podmínek sjednaných v kolektivní smlouvě po dobu alespoň jednoho roku po převodu. Vzhledem totiž k tomu, že ustanovení směrnice musí být považována za kogentní v tom smyslu, že není dovoleno odchýlit se od nich způsobem, který by byl nevýhodný pro pracovníky, jsou práva a povinnosti, které vyplývají pro převodce z kolektivní smlouvy platné ke dni převodu, ze zákona převedeny na nabyvatele v důsledku samotné skutečnosti převodu podniku (viz rozsudek ze dne 9. března 2006, Werhof, C-499/04, Sb. rozh. s. I-2397, body 26 a 27). Z toho vyplývá, že změna pracovních podmínek, kterou umožňuje čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23, předpokládá, že se převod práv zaměstnanců na nabyvatele již uskutečnil.

47

Krom toho použití čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/23 je podmíněno možností soudního dohledu nad předmětným řízením. V tomto ohledu Italská republika uvedla, že strany mají právo předložit věc příslušnému soudnímu orgánu v případě porušení podmínek stanoveného řízení. V případě tohoto práva však nelze mít za to, že je soudním dohledem ve smyslu uvedeného článku, jelikož tento článek předpokládá ze strany příslušného soudu stálý dohled nad podnikem, který byl prohlášen za podnik ve stavu vážné hospodářské krize.

48

Krom toho, pokud jde o argument Italské republiky, podle něhož výklad směrnice 2001/23, jehož výsledkem je, že je zabráněno tomu, aby v pracovním poměru u převodce zůstali nadbyteční zaměstnanci podniku, může být pro posledně uvedené méně příznivý, je třeba připomenout, že Soudní dvůr v tomto ohledu učinil závěr, že nelze mít za to, že takové ustanovení, jako je čl. 47 odst. 5 zákona č. 428/1990, jehož účinkem je zbavit zaměstnance podniku záruk, které jim poskytuje směrnice 2001/23, je ustanovením, které je příznivější pro zaměstnance ve smyslu článku 8 této směrnice (výše uvedený rozsudek Spano a další, bod 33).

49

Z toho vyplývá, že nelze přijmout argumentaci Italské republiky, podle níž je vyloučení záruk uvedených v čl. 3 odst. 1 a 3, jakož i v článku 4 směrnice 2001/23, článkem 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990, v souladu s touto směrnicí.

50

S přihlédnutím k předcházejícím úvahám musí být žaloba podaná Komisí považována za opodstatněnou.

51

V důsledku toho je třeba určit, že Italská republika tím, že ponechala v platnosti ustanovení čl. 47 odst. 5 a 6 zákona č. 428/1990 pro případ „krizové situace podniku“ ve smyslu čl. 2 pátého pododstavce písm. c) zákona č. 675/1977, takže práva, která jsou přiznána zaměstnancům v čl. 3 odst. 1, 3 a 4, jakož i článku 4 směrnice 2001/23/ES, nejsou při převodu podniku, u něhož bylo konstatováno, že se nachází v krizové situaci, zaručena, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

52

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala po Italské republice náhradu nákladů řízení a posledně uvedená neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: