1. 

Předmětem projednávané věci je kasační opravný prostředek podaný Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland GmbH (dále jen „DSD“) proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 24. května 2007, Duales System Deutschland v. Komise ( 2 ). Tato věc se týkala zneužití dominantního postavení v oblasti navracení obalových odpadů.

2. 

Na základě německého nařízení výrobci a distributoři obalů mají povinnost odebírat zpět a využívat obaly, které uvedli na německý trh ( 3 ). Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka) je podnikem, který těmto výrobcům a těmto distributorům prodejních obalů nabízí sběr, třídění a využívání jejich obalů. Za tímto účelem tito výrobci a distributoři musejí na svých obalech uvádět logo Der Grüne Punkt. Jako protiplnění výrobci a distributoři musejí společnosti DSD zaplatit poplatek, který zahrnuje náklady na sběr, třídění a využívání obalů zpětně odebraných DSD, jakož i administrativní náklady, které s tím souvisí.

3. 

Z tohoto systému zavedeného společností DSD vychází rozhodnutí Komise 2001/463/ES ze dne 20. dubna 2001 v řízení podle článku 82 ES ( 4 ).

4. 

Základní otázka tohoto kasačního opravného prostředku se týká toho, zda se navrhovatelka může dovolávat loga Der Grüne Punkt pro odůvodnění skutečnosti, že výrobci a distributoři musejí platit poplatek za všechny obaly, na kterých je uvedeno toto logo, ačkoli část těchto obalů není odebrána zpět systémem navrhovatelky, ale konkurenčním systémem.

5. 

Krom toho je v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku Soudní dvůr vyzván k tomu, aby se vyjádřil k důsledkům vyplývajícím z toho, že Soud nedodržel povinnost rozhodnout v přiměřené lhůtě. Navrhovatelka se totiž domnívá, že toto řízení, které trvalo přibližně pět let a devět měsíců, porušuje předmětnou zásadu.

6. 

V tomto stanovisku uvedu nejprve důvody, pro které mám za to, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut.

7. 

Dále uvedu, že v rámci tohoto sporu, ve kterém nadměrná délka trvání řízení neměla vliv na povahu rozhodnutí vydaného Soudem ve věci samé, se mi zdá, že vhodnou sankci za porušení práva jakéhokoli právního subjektu, aby jeho věc byla rozhodnuta v přiměřené lhůtě, je třeba nalézt nikoli ve zrušení sporného rozhodnutí, ale v tom, že se navrhovatelce přizná právo na podání žaloby na náhradu škody založené na čl. 288 druhém pododstavci ES.

8.

Článek 82 ES zní následovně:

„Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části.

Takové zneužívání může zejména spočívat:

[…]“

9.

V případě porušení čl. 82 prvního a druhého pododstavce písm. a) ES Komise Evropských společentví může na základě čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962 ( 5 )„prostřednictvím rozhodnutí požadovat na dotyčných podnicích nebo sdruženích podniků, aby […] [článek 85 nebo 86 Smlouvy] přestaly porušovat“.

10.

Dne 12. června 1991 bylo přijato nařízení o předcházení vzniku obalových odpadů (Verordnung über die Vermeidung von Verpackungsabfällen) ( 6 ), jehož revidované znění – použitelné v projednávaném sporu – nabylo účinnosti dne 28. srpna 1998 (dále jen „nařízení o obalech“). Cílem tohoto nařízení je předcházet a zmírnit působení obalových odpadů na životní prostředí, a za tímto účelem zavazuje výrobce a distributory, aby odebírali zpět a využívali použité prodejní obaly.

11.

Podle čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení jsou prodejními obaly obaly, do kterých je zabaleno zboží nacházející se v prodejních místech určené konečnému spotřebiteli. Jde rovněž o obaly, jakož i nádobí a jednorázové příbory, které používají obchody, restaurace a jiní poskytovatelé služeb, aby umožnili nebo zjednodušili předání výrobků konečnému spotřebiteli.

12.

Článek 3 odst. 7 nařízení o obalech definuje výrobce jako každou osobu, která vyrábí obaly, obalové materiály nebo výrobky umožňující přímou výrobu obalů, jakož i každou osobu, která uvádí obaly na německé území. Pokud jde o distributora, čl. 3 odst. 8 uvedeného nařízení stanoví, že se jedná o každou osobu, která uvádí na trh obaly, obalové materiály nebo výrobky umožňující přímou výrobu obalů, nebo také balené zboží, na jakékoliv úrovni distribuce. Nakonec konečný spotřebitel je v čl. 3 odst. 10 téhož nařízení definován jako každá osoba, která dále neprodává zboží ve formě, v níž jí bylo dodáno.

13.

Aby výrobci a distributoři splnili svou povinnost zpětného odběru a využití prodejních obadů, musí v souladu s čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení o obalech zdarma odebírat zpět obaly použité konečnými spotřebiteli v prodejním místě nebo v bezprostřední blízkosti tohoto místa a využít je. Tento systém se nazývá „individuální systém“. V rámci uvedeného systému musí distributor na základě čl. 6 odst. 1 třetí věty uvedeného nařízení upozornit konečného spotřebitele prostřednictvím jasně rozpoznatelných a čitelných informačních tabulí na možnost vrátit obal.

14.

Podle první věty čl. 6 odst. 3 nařízení o odpadech výrobci a distributoři mohou rovněž přistoupit k systému, který v celé zóně klientely distributora zajišťuje pravidelný sběr použitých prodejních obalů u konečného spotřebitele nebo v blízkosti jeho bydliště za účelem jejich využití. Tento systém se nazývá„kolektivní systém“. Podle druhé věty bodu 2 uvedené v oddílu 4 přílohy I článku 6 uvedeného nařízení musí výrobci a distributoři informovat o své účasti v kolektivním systému prostřednictvím označení nebo jakýmkoliv jiným vhodným způsobem. Mohou informovat o této účasti označením na obalech nebo použít jiná opatření, jako například informovat zákazníky v prodejním místě nebo označit obal informativním štítkem. Jestliže výrobci a distributoři přistoupí ke kolektivnímu systému, jsou osvobozeni od povinnosti zpětného odběru a využití všech obalů, na které se vztahuje tento systém.

15.

Podle čl. 6 odst. 3 jedenácté věty nařízení o odpadech musí být kolektivní systémy schváleny příslušnými orgány dotčených spolkových zemí. Aby byly schváleny, musí tyto systémy zejména pokrývat území přinejmenším jedné spolkové země, musí uskutečňovat pravidelný sběr v blízkosti bydliště spotřebitelů a musí být podepsány dohody s místními samosprávnými celky pověřenými nakládáním s odpady. Každý podnik, který splňuje tyto podmínky v některé spolkové zemi, v ní může provozovat schválený kolektivní systém.

16.

Aby výrobci a distributoři splnili v plném rozsahu svou povinnost zpětného odběru a využití použitých prodejních obalů, musejí bez ohledu na systém, který si zvolí, dodržovat míry využití uvedené v příloze I článku 6 nařízení o obalech, které se liší podle materiálu, který tvoří obal. Dodržování těchto měr je v případě individuálního systému třeba prokázat prostřednictvím potvrzení vydaných nezávislými znalci a v případě kolektivního systému prostřednictvím poskytnutí ověřitelných údajů o množstvích sbíraných a využívaných obalů.

17.

Kromě toho čl. 6 odst. 1 devátá věta nařízení o obalech uvádí, že pokud distributor nesplní svou povinnost zpětného odběru a využití prostřednictvím individuálního systému, musí tak učinit prostřednictvím kolektivního systému.

18.

DSD je společnost, která od roku 1991 provozuje kolektivní systém na celém německém území (dále jen „systém DSD“). Za tímto účelem byl systém DSD v roce 1993 schválen příslušnými orgány všech spolkových zemí.

19.

Vztahy mezi DSD a výrobci a distributory přistupujícími k jejímu systému jsou upraveny vzorovou smlouvou, jejímž předmětem je užívání loga Der Grüne Punkt (dále jen „smlouva o užívání loga“). Na základě čl. 1 odst. 1 této smlouvy přistupující podnik získává za úplatu oprávnění označit prodejní obaly podléhající systému DSD logem Der Grüne Punkt.

20.

DSD zajišťuje na účet podniků, které přistoupí k jejímu systému, sběr, třídění a využití použitých prodejních obalů, o kterých podniky rozhodly, že budou zpracovány systémem DSD, čímž tak zaniká jejich povinnost zpětného odběru a využití uvedených obalů. Za tímto účelem jsou přistupující podniky povinny oznámit typy obalů, které si přejí odstranit prostřednictvím systému DSD, a označit logem Der Grüne Punkt každý obal těchto typů, který je určen ke spotřebě uvnitř Německa.

21.

Výrobci a distributoři, kteří užívají logo Der Grüne Punkt, platí DSD poplatek za všechny obaly označené tímto logem, které uvádí do oběhu na německém území. Výše tohoto poplatku se vypočítá podle dvou faktorů, tedy jednak podle váhy obalu a typu použitého materiálu, a jednak podle objemu nebo plochy obalu. Poplatky jsou určeny výlučně k pokrytí nákladů na sběr, třídění a využití, jakož i administrativních nákladů, které s tím souvisí.

22.

Německý úřad pro patenty a ochranné známky logo Der Grüne Punkt v roce 1991 zapsal jako ochrannou známku, přičemž její majitelkou je DSD. Pro její užívání mimo Německo, zejména v jiných členských státech Evropského společenství, postoupila DSD svá užívací práva formou obecné licence ProEurope (Packaging Recovery Organisation Europe SPRL), která má sídlo v Bruselu (Belgie).

23.

V rámci systému DSD mohou být obaly s logem Der Grüne Punkt sbírány buď do zvláštních nádob na odpadky a rozdělovány podle toho, zda jde o kovy, plasty a smíšené materiály, anebo do kontejnerů umístěných v blízkosti obydlí (zejména pro papír a sklo), zatímco zbytkové odpady musí být vyhazovány do nádob na odpadky patřících do veřejného systému odstraňování odpadů.

24.

DSD sama sběr neprovádí ani nevyužívá použité obaly, ale uzavírá subdodavatelskou smlouvu na poskytování těchto služeb s místními podniky. Vztahy mezi DSD a těmito podniky jsou upraveny vzorovou smlouvou (dále jen „smlouva o poskytování služeb“). DSD takovou smlouvu uzavřela s více než 500 podniky.

25.

Smlouva o poskytování služeb byla předmětem rozhodnutí Komise 2001/837/ES ze dne 17. září 2001 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP ( 7 ). Rozsudkem Soudu ze dne 24. května 2007, Duales System Deutschland v. Komise (T-289/01, Sb. rozh. s. II-1691), byla žaloba DSD domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí zamítnuta.

26.

Skutkové okolnosti, tak jak vyplývají z napadeného rozsudku, lze shrnout následujícím způsobem.

27.

Dne 2. září 1992 DSD oznámila Komisi kromě svých stanov i určité smlouvy, mezi nimiž byla i smlouva o užívání loga a smlouva o poskytování služeb, za účelem obdržení negativního atestu nebo, v případě jeho neudělení, rozhodnutí o udělení výjimky.

28.

Poté, co bylo v Úředním věstníku Evropských společenství dne 23. července 1997 (Úř. věst. C 100, s. 4) zveřejněno sdělení učiněné v souladu s čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17, v němž Komise oznámila svůj záměr rozhodnout ve prospěch oznámených dohod, Komise obdržela připomínky dotčených třetích osob týkající se zejména různých aspektů uplatňování smlouvy o užívání loga. Tyto dotčené třetí osoby zvláště poukazovaly na údajné narušení hospodářské soutěže vyplývající z placení dvojího poplatku v případě účasti v systému DSD a v systému jiného poskytovatele služeb.

29.

Dne 15. října 1998 nabídla DSD Komisi soubor závazků směřujících k tomu, aby výrobci a distributoři obalů, kteří přistoupili k systému DSD, nemuseli platit dvojí poplatek v případě, že se účastní jiného kolektivního systému působícího na regionální úrovni.

30.

Tento závazek zněl následovně ( 8 ):

„Jsou-li zavedeny a nejvyššími orgány spolkové země oficiálně schváleny v souladu [s] nařízením o obalech jiné systémy než [systém DSD], které působí na regionální úrovni, [DSD] je připravena uplatňovat smlouvu o užívání loga tak, aby přistupující podniky měly možnost účastnit se jednoho z těchto systémů, pokud jde o část svých obalů. [DSD] tak nebude vybírat žádný poplatek na základě smlouvy o užívání loga pro obaly, které jsou sbírány v rámci takových systémů, přičemž tento druhý typ sběru musí být doložen důkazy. Druhou podmínkou pro osvobození od splatného poplatku za obaly s logem [Der Grüne Punkt] je, že není ohrožena ochrana známky [Der Grüne Punkt].“

31.

Dne 3. listopadu 1999 měla Komise za to, že se soubor závazků nabídnutý DSD dne 15. října 1998 má rovněž vztahovat i na individuální systémy využívané k odstranění části odpadů a že se nemá omezovat pouze na kolektivní systémy.

32.

Dne 15. listopadu 1999 podali někteří výrobci obalů Komisi stížnost. Poukazovali na to, že smlouva o užívání loga brání zavedení individuálního systému zpětného odběru obalů. Měli za to, že užívání loga, aniž by přitom docházelo ke skutečnému poskytování služeb odstraňování odpadů ze strany DSD, je zneužitím dominantního postavení DSD.

33.

Dopisem ze dne 13. března 2000 nabídla DSD Komisi dva dodatečné závazky. Jeden z nich se vztahoval k případu, kdy výrobci a distributoři obalů zvolí individuální systém pro část svých obalů a přistoupí k systému DSD pro zbývající část těchto obalů. Pro tento případ se DSD zavázala k tomu, že nebude vybírat poplatek na základě smlouvy o užívání loga pro část obalů odebranou zpět v rámci individuálního systému za podmínky, že jí budou předloženy důkazy týkající se tohoto druhého typu sběru. Tyto důkazy měly být předloženy v souladu s požadavky uvedenými v bodě 1 v rámci oddílu 2 přílohy I článku 6 nařízení o obalech. Ve svém dopise ze dne 13. března 2000 DSD rovněž uvedla, že se jí nezdá nezbytné měnit soubor závazků nabídnutý dne 15. října 1998 ( 9 ).

34.

Dne 3. srpna 2000 zaslala Komise DSD oznámení námitek, na které DSD odpověděla dopisem ze dne 9. října 2000.

35.

Dne 20. dubna 2001 přijala Komise sporné rozhodnutí.

36.

Komise ve svých úvahách vychází jednak z toho, že výrobce nebo distributor obalů může kombinovat různé systémy, aby splnil povinnosti, které pro něj vyplývají z nařízení o obalech ( 10 ), a jednak z okolnosti, jíž DSD nezpochybňuje, že DSD zaujímá dominantní postavení. V okamžiku přijetí sporného rozhodnutí byla totiž DSD jediným podnikem, který nabízel kolektivní systém na celém německém území, a systém DSD prováděl sběr přibližně 70 % prodejních obalů v Německu.

37.

Dále Komise své právní posouzení rozděluje na dvě části, přičemž první je věnována analýze chování DSD s ohledem na článek 82 ES a druhá část přezkumu opatření umožňujících Komisi ukončit porušování na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17.

38.

Podle sporného rozhodnutí se zneužití dominantního postavení vyznačuje tím, že poplatek vybíraný DSD od výrobců a distributorů obalů, kteří přistupují k systému DSD, není podmíněn skutečným využitím tohoto systému, ale je vypočítán podle množství obalů označených logem Der Grüne Punkt, které tito výrobci a distributoři uvádějí na trh v Německu, bez ohledu na to, zda DSD obaly využije či nikoli. Výrobci a distributoři, kteří přistupují k systému DSD, přitom musí na základě smlouvy o užívání loga označit tímto logem každý obal oznámený DSD, který má být v Německu uveden na trh.

39.

Komise tak uvádí, že DSD ve skutečnosti poplatek váže pouze na to, že je logo Der Grüne Punkt umístěno na obalech, nezávisle na skutečnosti, zda takto označené obaly budou skutečně odebrány zpět systémem DSD či nikoli, zatímco ve smlouvě o užívání loga je stanoveno, že poplatek je určen výlučně k pokrytí nákladů na sběr, třídění a využití použitých obalů, jakož i administrativních nákladů, které s tím souvisí.

40.

Komise své stanovisko objasňuje prostřednictvím tří případů, popsaných ve sporném rozhodnutí.

41.

V prvním případě se výrobce nebo distributor obalů rozhodne přistoupit k systému DSD nebo k jinému kolektivnímu systému. Určitý podnik si tak například může přát na území některé spolkové země využít služeb pouze soutěžitele DSD, jelikož jsou jeho ceny výhodnější, a zachovat služby DSD, pokud jde o zbývající část spolkového území, kde působí pouze DSD. V takovém případě mu smlouva uzavřená s DSD nicméně ukládá hradit poplatek DSD v rozsahu, v němž obaly uvedené na trh v předmětné spolkové zemi jsou označeny logem Der Grüne Punkt.

42.

Druhý případ se týká situace, kdy se podnik rozhodne kombinovat individuální systém se systémem DSD, jako například v rámci provozování řetězce restaurací s rychlým občerstvením. V takovém typu restaurací je totiž spotřebiteli nejčastěji nabízena konzumace na místě nebo s odnáškou prodejního výrobku, a tedy i obalů. V takovém případě je zcela pochopitelné, že distributor v rámci individuálního systému odebere zpět použité obaly, které spotřebitel ponechal na místě, v prodejním místě nebo v bezprostřední blízkosti (například ve zvláštních nádobách na odpadky umístěných venku). Pokud jde o obaly, které spotřebitel odnese, a které tedy budou vyhozeny daleko od prodejního místa, distributor využívá systému DSD.

43.

Ve třetím případě výrobce nebo distributor obalů uvede tyto obaly na německý trh, ale rovněž na trh jiných členských států. Pokud jde o obaly distribuované na území jiných členských států, výrobce nebo distributor přistoupí ke kolektivnímu systému, který užívá logo Der Grüne Punkt. Může tomu tak být například v případě obalů uvedených na lucemburský trh, které podle přání podniku uvádějícího tyto obaly na tento trh jsou odebrány zpět systémem Valorlux. Z různých důvodů si však tentýž podnik nepřeje přistoupit k systému DSD, pokud jde o zpětný odběr a využití uvedených obalů uvedených na trh na německé území. Lze si představit, že uvedený podnik vyrábí plastové láhve, které distribuuje na lucemburském území a v některé spolkové zemi na německém území. V Lucembursku přistoupí k systému Valorlux a v německé spolkové zemi zavede například individuální systém zpětného odběru a využití.

44.

V těchto třech případech má chování DSD podle Komise jasně zneužívající povahu, jelikož směřuje k tomu, aby přistupujícím podnikům uložilo nerovné ceny a aby bylo zabráněno ve vstupu soutěžitelů na relevantní německý trh.

45.

V každém z případů, který byl právě popsán, se totiž výrobce nebo distributor obalů setkává s týmž problémem, a sice tím, že pro stejný typ obalů uvedených na německý trh je donucen zaplatit dva poplatky, i když se systému DSD účastní pouze na území jiného členského státu a žádným způsobem nebo pouze pro část svých obalů na německém území. Výrobce nebo distributor je totiž donucen umístit logo Der Grüne Punkt na veškeré obaly, a musí tedy poplatek zaplatit za každé umístění tohoto loga na obal.

46.

Zamýšlené selektivní označování, které však Komise v takovém případě odmítla, by znamenalo, že logem Der Grüne Punkt budou označeny jen obaly zpětně odebrané systémem DSD a ukládalo by výrobci či distributorovi povinnost, aby pro tentýž obal přijal dvě odlišné výrobní řady, z nichž jedna by byla vyhrazena pro obaly označené logem Der Grüne Punkt. Z toho podle Komise pro výrobce nebo distributora těchto obalů vyplývají podstatné dodatečné náklady.

47.

Ve své analýze se Komise dále domnívá, že umístění loga na veškeré obaly a jeho následné zamaskování na obalech určených pro supermarkety v blízkosti nebo pro velké samoobslužné prodejny, používající individuální systémy nebo konkurenční kolektivní systém, aby byly odlišeny od obalů zpětně odebraných v rámci systému DSD, způsobuje výrobci nebo distributorovi dodatečné organizační náklady.

48.

Stejně tak podle Komise vzhledem k tomu, že chování spotřebitele není předvídatelné, jelikož se může rozhodnout, že obal odevzdá v prodejním místě nebo jej umístí do kontejneru, nelze pohyb obalu určit předem. Plastová láhev, na které je uvedeno logo Der Grüne Punkt, se tak může ocitnout v kontejneru, který DSD nepatří. Výrobce nebo distributor nemá logistické a materiální prostředky za účelem sledování pohybu odpadu a ověření, že je uložen na správném místě.

49.

Komise z toho vyvozuje, že skutečnost, že je poplatek vázán na uvedení loga Der Grüne Punkt na obalech, zavazuje podniky účastnící se systému DSD, co se týče části jejich obalů, aby buď disponovaly odlišnými výrobními řadami a distribučními okruhy, což způsobí dodatečné náklady, nebo aby platily poplatek za službu, kterou DSD neposkytuje. DSD tak ukládá nerovné transakční podmínky.

50.

Konečně podle Komise samotná povaha mechanismu systému zavedeného DSD může z důvodu dodatečných nákladů, které z toho pro ně automaticky vyplývají, pouze odradit podniky účastnící se systému DSD od toho, aby využily služeb konkurenčních podniků. V takovém případě jde tedy o překážku vstupu konkurenčních podniků na relevantní trh. Tyto podniky, pokud by se rozhodly využít služeb DSD a jiný systém odstraňování obalů, by totiž musely, pokud jde o část obalů svěřenou soutěžiteli DSD, platit poplatky dva, a sice poplatek DSD za umístění loga a poplatek soutěžitele za skutečný sběr, třídění a využítí těchto obalů.

51.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti z toho Komise vyvodila, že DSD zneužila svého dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES, jak vůči svým zákazníkům, tak vůči svým soutěžitelům.

52.

Komise dále v bodech 136 až 153 odůvodnění sporného rozhodnutí uvádí, že konstatování zneužití dominantního postavení není vyvráceno nezbytností chránit rozlišovací způsobilost loga Der Grüne Punkt. V bodě 145 odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvádí, že základní funkce tohoto loga je splněna, jestliže spotřebitele upozorní na to, že má možnost nechat obal odstranit prostřednictvím DSD.

53.

Na základě této analýzy Komise vydala následující sporné rozhodnutí:

„Článek 1

Jednání [DSD] spočívající ve vyžadování […] zaplacení poplatku za všechny prodejní obaly uvedené na trh v Německu s logem [Der Grüne Punkt] je neslučitelné se společným trhem, pokud podniky podléhající povinnostem na základě nařízení o obalech:

[…]“

54.

Poté, co sporné rozhodnutí konstatovalo existenci zneužití dominantního postavení, podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 určilo způsob, jakým DSD musí ukončit toto porušení. Hlavní opatření jsou vymezena v článku 3 uvedeného rozhodnutí:

„DSD je povinna se zavázat vůči všem stranám smlouvy o užívání loga k tomu, že nebude vybírat poplatek za množství prodejních obalů uvedených na trh v Německu s logem [Der Grüne Punkt], pro které není využívána služba převzetí povinnosti odstraňování odpadů v souladu s článkem 2 uvedené smlouvy o užívání loga a pro které jsou povinnosti uložené nařízením o obalech splněny jiným způsobem. […]“

55.

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 5. července 2001 podala DSD žalobu domáhající se zrušení sporného rozhodnutí.

56.

DSD podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí. Usnesením ze dne 15. listopadu 2001, Duales System Deutschland v. Komise (T-151/01 R, Recueil, s. II-3295), předseda Soudu tento návrh odmítl.

57.

Usnesením ze dne 5. listopadu 2001 povolil Soud vedlejší účastenství Vfw AG (dále jen „Vfw“), Landbell AG für Rückhol-Systeme (dále jen „Landbell“) a BellandVision GmbH (dále jen „BellandVision“) na podporu návrhových žádání Komise.

58.

Písemná část řízení byla ukončena dne 9. září 2002.

59.

Dne 19. června 2006 se Soud rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření zaslal účastníkům řízení řadu otázek. Účastníci řízení byli vyslechnuti na jednání, které proběhlo dne 11. a 12. července 2006.

60.

Napadeným rozsudkem Soud žalobu navrhovatelky zamítl.

61.

Navrhovatelka v podstatě uplatnila tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení článku 82 ES, zadruhé z porušení čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 a zásady proporcionality a zatřetí z porušení čl. 86 odst. 2 ES.

62.

Soud první žalobní důvod zamítl jako neopodstatněný.

63.

Svým prvním žalobním důvodem navrhovatelka v podstatě tvrdila, že na rozdíl od toho, co vyplývá ze sporného rozhodnutí, povinná licence k její ochranné známce Der Grüne Punkt k tomu, aby se výrobce nebo distributor obalů mohl účastnit konkurenčního systému, není nijak povinná. DSD tak tvrdila, že selektivní označování obalů, které by umožnilo, aby obaly s logem Der Grüne Punkt byly umisťovány pouze do zařízení systému DSD, možné je.

64.

Navrhovatelka se rovněž domnívala, že sporná ustanovení smlouvy o užívání loga jsou nezbytná za účelem zaručení provedení cílů nařízení o obalech, zachování různých funkcí ochranné známky Der Grüne Punkt a umožnění řádného fungování systému DSD.

65.

Soud poté, co v bodě 139 napadeného rozsudku uvedl, že výrobce nebo distributor obalů může využít zároveň individuální systém a kolektivní systém, aby dosáhl měr využití, v bodech 142 až 163 napadeného rozsudku uvedl důvody, pro které DSD zneužívá své dominantní postavení. Rozhodl tak, že řešení selektivního označování v nařízení o obalech uloženo není a neumožňuje ukončit závažné zneužití dominantního postavení ve sporném rozhodnutí. Následně v bodě 150 napadeného rozsudku uvedl, že výlučnost požadovaná navrhovatelkou není uložena v uvedeném nařízení v případě použití smíšených systémů a upřesnil, že logo Der Grüne Punkt nemá dopad, který mu přiznává navrhovatelka.

66.

Soud krom toho v bodě 156 napadeného rozsudku rozhodl, že „skutečnost, že se logo Der Grüne Punkt a označení ‚vhodným způsobem‘ označující jiný kolektivní systém […] nacházejí na témže obalu, v případě společného použití dvou kolektivních systémů, a skutečnost, že na témže obalu se nachází logo Der Grüne Punkt a označení možnosti vrácení obalu v obchodě, v případě společného použití systému DSD a individuálního systému, neporušují základní funkci ochranné známky“.

67.

Soud z toho v bodě 164 napadeného rozsudku vyvodil, že „ani nařízení o obalech, ani právo ochranných známek, ani zvláštní potřeby fungování systému DSD neopravňují žalobkyni k tomu, aby vyžadovala od podniků, které používají její systém, zaplacení poplatku za všechny obaly uvedené na trh v Německu s logem Der Grüne Punkt, jestliže tyto podniky prokážou, že systém DSD pro část těchto obalů nebo všechny tyto obaly nepoužívají“.

68.

Svým druhým žalobním důvodem se navrhovatelka domnívala, že opatření přijatá Komisí ve sporném rozhodnutí nesplňují požadavky uvedené v článku 3 nařízení č. 17.

69.

Navrhovatelka měla zejména za to, že selektivní označování obalů podle použitého systému by bylo vhodnější než povinnost uložená ve sporném rozhodnutí. Navrhovatelka rovněž tvrdila, že článek 3 a čl. 4 odst. 2 sporného rozhodnutí jsou nepřiměřené, protože ji zavazují k tomu, aby poskytla licenci k užívání ochranné známky Der Grüne Punkt třetím osobám. Krom toho uvedla, že sporné rozhodnutí jí ukládá, aby nevybírala poplatek za pouhé užívání tohoto loga, jestliže je prokázáno, že povinnosti vyplývající z nařízení o oblalech byly splněny jinou metodou.

70.

Soud tento žalobní důvod zamítl. V bodě 173 napadeného rozsudku rozhodl, že „skutečnost, že může být teoreticky možné selektivně označovat obaly logem, tedy nemůže vést ke zrušení opatření [přijatých v rámci sporného rozhodnutí], jelikož toto řešení je pro výrobce a distributory obalů nákladnější a obtížněji proveditelné než opatření definovaná v článcích 3 až 5 [tohoto rozhodnutí], která směřují pouze k omezení odměny za službu nabízenou DSD na odměnu odpovídající službě, která byla jejím systémem skutečně poskytnuta“.

71.

Soud rovněž v bodě 181 napadeného rozsudku uvedl, že účelem povinností uvedených ve sporném rozhodnutí není uložit DSD časově neomezenou licenci k užívání loga Der Grüne Punkt, ale pouze zavázat DSD k tomu, aby nevybírala poplatek ze všech obalů označených tímto logem, je-li prokázáno, že všechny tyto obaly nebo pouze jejich část byly odebrány zpět a využity prostřednictvím jiného systému.

72.

V odpovědi na argument navrhovatelky, podle něhož mohla vybírat odpovídající poplatek pouze za užívání ochranné známky, Soud v bodě 196 napadeného rozsudku uvedl, že sporné rozhodnutí musí být vykládáno v tom smyslu, že nevylučuje možnost, aby DSD vybírala odpovídající poplatek pouze za užívání ochranné známky, je-li prokázáno, že obal označený uvedeným logem byl odebrán zpět a využit jiným systémem.

73.

Svým třetím žalobním důvodem navrhovatelka tvrdila, že porušení článku 82 ES je vyloučeno, protože je pověřena službou obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 86 odst. 2 ES, tedy správou odpadů pro účely ochrany životního prostředí.

74.

Soud v bodě 208 napadeného rozsudku uvedl, že i za předpokladu, že by navrhovatelka byla takovou službou pověřena, nic nemění na tom, že nebylo prokázáno riziko zpochybnění tohoto úkolu v důsledku sporného rozhodnutí. Soud v bodě 211 napadeného rozsudku dodal, že jelikož DSD neuplatnila čl. 86 odst. 2 ES v rámci správního řízení, nemůže být Komisi vytýkáno, že v tomto bodě neodůvodnila své rozhodnutí.

75.

Soud v důsledku toho v bodě 213 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu.

76.

DSD návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 8. srpna 2007 podle článku 56 statutu Soudního dvora proti napadenému rozsudku podala kasační opravný prostředek.

77.

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 16. listopadu 2007 požádala Interseroh Dienstleistungs GmbH (dále jen „Interseroh“), která od roku 2006 provozuje kolektivní systém na celém německém území, o povolení vedlejšího účastenství na podporu návrhových žádání Komise. Usnesením ze dne 21. února 2008 předseda Soudního dvora toto vedlejší účastenství povolil.

78.

DSD navrhuje, aby Soudní dvůr:

79.

Komise, Vfw, Landbell, BellandVision a Interseroh navrhují, aby Soudní dvůr:

80.

Nyní je třeba důvody kasačního opravného prostředku analyzovat ve světle těchto poznámek.

81.

Navrhovatelka na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje osm důvodů.

82.

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Soudu vytýká, že porušil povinnost uvést odůvodnění, když učinil rozporná konstatování týkající se zneužití dominantního postavení, které jí je vytýkáno.

83.

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku se DSD domnívá, že Soud zkreslil smlouvu o užívání loga, když měl na základě této smlouvy za to, že navrhovatelka poskytuje licenci k užívání ochranné známky Der Grüne Punkt pro obaly odebrané zpět konkurenčními systémy.

84.

Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku má DSD za to, že Soud tím, že konstatoval, že ochranná známka Der Grüne Punkt nemůže požívat požadované výlučnosti, porušil svou povinnost uvést odůvodnění a zkreslil nařízení o obalech.

85.

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje porušení známkového práva Společenství.

86.

Svým pátým důvodem kasačního opravného prostředku DSD uvádí, že Soud porušil článek 82 ES jednak tím, že měl nedostatečně odůvodněným způsobem a v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu za to, že navrhovatelka zneužila svého dominantního postavení tím, že poskytovala licence k užívání ochranné známky Der Grüne Punkt pro obaly, které nejsou odebírány zpět jejím systémem, a jednak tím, že nedodržela podmínky nezbytné k poskytnutí povinné licence.

87.

Svým šestým důvodem kasačního opravného prostředku se navrhovatelka domnívá, že Soud porušil článek 3 nařízení č. 17 a zásadu proporcionality, když ji zavázal k tomu, aby poskytla licenci podnikům, jejichž obaly nejsou odebírány zpět jejím systémem, jakož i tím, že ji zbavil práva na obaly s logem Der Grüne Punkt, které nejsou odebírány zpět systémem DSD, umisťovat vysvětlující poznámku.

88.

Svým sedmým důvodem kasačního opravného prostředku DSD uplatňuje vadu řízení v rozsahu, v němž Soud odůvodnění Komise nahradil svým vlastním odůvodněním.

89.

Konečně svým osmým důvodem kasačního opravného prostředku se navrhovatelka domnívá, že Soud porušil její právo na to, aby ve věci bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

90.

Tímto prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Soudu vytýká, že uvedl rozporná konstatování ve vztahu k domnělému zneužití dominantního postavení, a porušil tak svou povinnost uvést odůvodnění.

91.

Podle navrhovatelky rozpornost spočívá v tom, že jednak z analýzy učiněné Soudem, a zejména z bodů 48, 50, 58, 60, 119, 163 a 164 napadeného rozsudku, vyplývá, že DSD od podniků přistupujících k systému DSD vyžaduje, aby uhradily poplatek za prodejní obaly, které nebyly tímto systémem odebrány zpět, a jednak že Soud v bodě 194 napadeného rozsudku konstatoval, že „nemůže být vyloučeno, že ochranná známka Der Grüne Punkt označující dotčený obal může mít jako taková hospodářskou hodnotu“ a že „[i] když […] obal není skutečně odevzdán v rámci systému DSD a když je prokázáno, že jeho ekvivalent vyjádřený množstvím materiálu byl odebrán a využit konkurenčním systémem, nic to nemění na skutečnosti, že známka ponechává spotřebiteli možnost odstranit tento obal prostřednictvím systému DSD“. Soud dále uvedl, že „[t]aková možnost nabídnutá spotřebiteli pro všechny obaly uvedené na trh s logem Der Grüne Punkt, […], je […] schopná mít cenu, kterou […] by mělo být možné zaplatit DSD za službu nabízenou v projednávané věci, tedy za zpřístupnění jejího systému“.

92.

Komise se domnívá, že tento důvod kasačního opravného prostředku opodstatněný není. Připomíná, že poplatek má pokrývat náklady vyplývající ze sběru, třídění a využití obalů, jakož i poplatky na správu. Naproti tomu poplatek nepředstavuje protiplnění za užívání ochranné známky. Sporné rozhodnutí a napadený rozsudek se tedy nedotýkají otázky poplatku za užívání ochranné známky. Soud v bodech 194 až 196 napadeného rozsudku logicky odlišil jednak zneužití dominantního postavení navrhovatelkou a jednak možnost, aby vybírala odpovídající poplatek pouze za užívání ochranné známky.

93.

Vfw, Landbell a BellandVision se stejně jako Komise domnívají, že rozpory neexistují. Bod 194 napadeného rozsudku se nijak netýká konstatování Soudu, pokud jde o zneužití dominantního postavení. Týká se pouze otázky, zda prosté uvedení loga Der Grüne Punkt na obalech může mít cenu, i když DSD neposkytuje žádnou službu odstraňování.

94.

V rámci prvního žalobního důvodu týkajícího se porušení článku 82 ES Soud v bodech 86 až 163 napadeného rozsudku zkoumal, zda navrhovatelka zneužila svého dominantního postavení na relevantním německém trhu. Soud z toho v bodech 164 a 165 tohoto rozsudku vyvodil, že „ani nařízení o obalech, ani právo ochranných známek, ani zvláštní potřeby fungování systému DSD neopravňují žalobkyni k tomu, aby vyžadovala od podniků, které používají její systém, zaplacení poplatku za všechny obaly uvedené na trh v Německu s logem Der Grüne Punkt, jestliže tyto podniky prokážou, že systém DSD pro část těchto obalů nebo všechny tyto obaly nepoužívají“. Soud tedy první žalobní důvod zamítl.

95.

Z bodu 191 napadeného rozsudku vyplývá, že se Soud v rámci druhého žalobního důvodu vycházejícího z porušení článku 3 nařízení č. 17 a z porušení zásady proporcionality vyjádřil k argumentu navrhovatelky, podle něhož články 3 a 4 sporného rozhodnutí vylučují vybírání poplatku pouze za užívání ochranné známky. Soud v bodech 194 až 196 tohoto rozsudku uvedl důvody, pro které DSD může vybírat odpovídající poplatek pouze za užívání ochranné známky, je-li prokázáno, že obal s logem Der Grüne Punkt byl odebrán zpět a využit jiným systémem.

96.

Soud tak v bodech 194 až 196 napadeného rozsudku konstatoval, že logo Der Grüne Punkt může mít hospodářskou hodnotu a že pouhé umístění tohoto loga na obal „může mít cenu“.

97.

Podle mého názoru Soud neuvedl rozporná konstatování. Odlišil mezi poplatkem, který pokrývá jen náklady související se skutečným užíváním systému, přičemž pouze toto skutečné užívání je dotčeno v projednávané věci, a odpovídajícím poplatkem pouze za užívání loga Der Grüne Punkt, přičemž toto užívání jiné povahy je pouze možností vyjednávanání, které se předložení věci Soudu netýká.

98.

S ohledem na předcházející skutečnosti se tedy domnívám, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

99.

Tímto druhým důvodem kasačního opravného prostředku DSD Soudu vytýká, že zkreslil smlouvu o užívání loga.

100.

Na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje několik argumentů.

101.

Zaprvé podle DSD Soud konstatoval, že na základě této smlouvy DSD poskytuje izolovanou licenci k užívání loga Der Grüne Punkt, tj. licenci k označování prodejních obalů, u nichž se nevyužívá systém DSD. Soud se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když zkreslil smlouvu o užívání loga.

102.

Navrhovatelka Soudu vytýká, že nezohlednil její argumenty, které prokazují, že neposkytuje izolovanou licenci a že se smlouva o užívání loga omezuje na poskytování práva užívat logo pro přistupující podniky, aby DSD převzal povinnosti zpětného odběru a využití vyplývající z nařízení o obalech. DSD se tedy domnívá, že jestliže se smlouva o užívání loga omezuje na poskytování práva umisťovat logo na obaly, přičemž se tak umožňuje převzít tyto obaly jejím systémem odstraňování, neexistují neshody mezi plněním, které nabízí a poplatkem. Zneužití je tedy vyloučeno.

103.

Zadruhé DSD tvrdí, že výklad poskytnutý Soudem, co se týče smlouvy o užívání loga, je v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu. Z korespondence vyměněné mezi DSD a Komisí během správního řízení totiž vyplývá, že DSD neposkytla izolovanou licenci, ale že odmítla pouze přijmout, že obaly určené pro konkurenční systémy mohou být označeny logem Der Grüne Punkt.

104.

Zatřetí navhovatelka Soudu vytýká, že zkreslil důkazy, z nichž vycházel a na základě nichž konstatoval, že navrhovatelka nabízí izolovanou licenci. Soud se konkrétně dopustil nesprávného právního posouzení, když v rozsudku Oberlandesgericht Düsseldorf ze dne 11. srpna 1998, Hetzel, v rozsudku Bundesgerichtshof ze dne 15. března 2001, Bäko, ve stížnostech, které byly předloženy Komisi, jakož i v rámci tvrzení, které navrhovatelka původně předložila, konstatoval, že DSD nabízí izolovanou licenci.

105.

Navrhovatelka ve skutečnosti napadá bod 163 napadeného rozsudku, podle něhož Soud rozhodl, že „zvláštní potřeby fungování systému DSD nemohou odůvodnit chování žalobkyně vymezené v[e výše uvedených rozsudcích BäKo a Hertzel] citovaných Komisí […] v různých stížnostech předložených Komisi […] a v tvrzení původně předloženém DSD v její žalobě […], které spočívá ve vyžadování zaplacení poplatku za všechny obaly uvedené na trh v Německu s logem Der Grüne Punkt, i když je předložen důkaz, že některé z těchto obalů byly odebrány zpět a využity jiným kolektivním systémem nebo individuálním systémem“.

106.

Komise připomíná, že při konstatování zneužití vychází výlučně z režimu poplatku stanoveného ve smlouvě o užívání loga. Upřesňuje, že disproporce mezi požadovaným poplatkem a službou, kterou DSD skutečně provedla, se k užívání ochranné známky vztahuje jen v rozsahu, v němž DSD užívá logo Der Grüne Punkt k tomu, aby na podniky přistupující k jejímu systému vykonávala hospodářský tlak.

107.

Vfw, Landbell a BellandVision se domnívají, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, jelikož DSD může svůj kasační opravný prostředek opírat pouze o porušení právních ustanovení ze strany Soudu, a nikoli o údajně nesprávné posouzení skutkových okolností.

108.

Chápu, že navrhovatelka Soudu vytýká, že z posouzení skutečností vyplývajících ze spisu a důkazů, které provedl, vyvodil, že DSD poskytuje licenci k užívání loga Der Grüne Punkt přistupujícím podnikům, pokud jde o obaly, které nejsou odebrány zpět ani využity jejím systémem. Podle navrhovatelky měl Soud smlouvu o užívání loga vykládat jako smlouvu, která poplatek váže výlučně na poskytnuté plnění.

109.

Podle mého názoru se navrhovatelka mýlí, pokud jde o konstatování Soudu.

110.

Soud totiž poté, co uvedl argumenty účastníků řízení, úvodem v bodě 141 napadeného rozsudku připomněl, že „[sporné] rozhodnutí kvalifikuje jako zneužívající pouze ustanovení smlouvy o užívání loga týkající se poplatku (tedy čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 smlouvy)“. Soud dále upřesnil, že „[s]porné rozhodnutí tedy nekritizuje skutečnost, že čl. 3 odst. 1 smlouvy ukládá výrobci nebo distributorovi, který si přeje používat systém DSD, povinnost označit logem Der Grüne Punkt každý oznámený obal, který je určený k tuzemské spotřebě“.

111.

V rámci popisu právního rámce Soud v bodě 17 napadeného rozsudku uvedl, že výše poplatku uhrazeného podniky přistupujícími k systému DSD je na základě čl. 4 odst. 2 a 3 smlouvy o užívání loga určena výlučně k pokrytí nákladů na sběr, třídění a využití, jakož i administrativních nákladů, které s tím souvisí.

112.

Z předcházejícího vyvozuji, že Soud na základě této smlouvy jasně určil povinnosti DSD, jakož i protiplnění, které musí být uhrazeno výrobcem nebo distributorem, jež má formu poplatku. DSD je vytýkána nerovnováha mezi tímto poplatkem, který je vyžadován od přistupujících podniků, a skutečně poskytnutým plněním, neboť i když jsou některé obaly konkurenčním systémem odebrány zpět, DSD si na základě smlouvy o užívání loga nechává za tyto obaly platit poplatek, který, jak připomínám, je určen výlučně k pokrytí nákladů na sběr, třídění a využití, jakož i administrativních nákladů.

113.

Soud tedy podle mého názoru smlouvu o užívání loga nevyložil jako smlouvu, jejímž účelem je přistupujícím podnikům poskytnout licenci k užívání loga Der Grüne Punkt, pokud jde o obaly, které nejsou odebírány zpět ani využívány systémem DSD.

114.

Jak zdůraznila Komise, logo Der Grüne Punkt se ke smlouvě o užívání loga vztahuje jen v rozsahu, v němž toto logo hraje identifikační roli. Sama navrhovatelka to tvrdila před Soudem. V bodě 124 napadeného rozsudku Soud totiž připomněl argumenty DSD, podle nichž „[z]námka Der Grüne Punkt tak podle žalobkyně umožňuje označit obaly přidělené DSD […], a současně sdělit spotřebiteli to, co s nimi musí učinit“.

115.

Domnívám se tedy, že Soud vycházel správně z následujícího postulátu. Předmětem smlouvy o užívání loga je umožnit přistupujícím podnikům, aby se zprostily své povinnosti zpětného odběru a využití obalů. Jako protiplnění musejí tyto podniky zaplatit DSD poplatek za všechny oznámené obaly bez ohledu na to, zda jsou tyto obaly skutečně odebrány zpět systémem DSD či nikoli, přičemž logo slouží k identifikaci oznámených obalů.

116.

Zdá se mi tedy, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnut jako neopodstatněný.

117.

Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Soudu vytýká, že nedostatečně odůvodnil konstatování, na základě něhož ochranná známka Der Grüne Punkt nemůže požívat požadované výlučnosti, a tímto konstatováním zkreslil nařízení o obalech a porušil známkové právo.

118.

Na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje několik argumentů.

119.

Svým prvním argumentem se navrhovatelka domnívá, že Soud, když konstatoval, že se nemůže dovolávat výlučnosti ochranné známky Der Grüne Punkt, vycházel pouze z rozporného vylíčení na jednání, a toto konstatování tedy nedostatečně odůvodnil.

120.

Svým druhým argumentem má navrhovatelka za to, že konstatování Soudu, podle kterého výrobce nebo distributor obalů přenechává DSD určité množství materiálu, je v rozporu s ustanoveními smlouvy o užívání loga, s ustanoveními nařízení o obalech a s požadavkem vyplývajícím ze známkového práva, podle kterého obaly spadající do systému DSD musejí být identifikovatelné.

121.

Svým třetím, čtvrtým a pátým argumentem DSD Soudu vytýká, že zkreslil nařízení o obalech, když konstatoval zaprvé, že obal může podléhat systému DSD a zároveň jinému kolektivnímu systému, zadruhé, že distributor, který přistoupil ke kolektivnímu systému, může a posteriori splnit své povinnosti zpětného odběru a využití prostřednictvím individuálního systému, a zatřetí, že distributor, který takové povinnosti splňuje prostřednictvím individuálního systému, může přistoupit a posteriori ke kolektivnímu systému.

122.

Svým šestým argumentem se DSD domnívá, že konstatování Soudu, podle kterého obaly, které nejsou odstraněny systémem DSD, mohou být označeny logem Der Grüne Punkt, zbavuje toto logo své rozlišovací způsobilosti a je zjevně v rozporu se zásadou transparentnosti uvedenou v nařízení o obalech.

123.

Konečně svým sedmým argumentem má navrhovatelka za to, že skutečnost, že Soud odmítl přijmout výlučnost loga Der Grüne Punkt, je neslučitelná se známkovým právem.

124.

DSD se domnívá, že konstatování učiněné v bodě 161 napadeného rozsudku, podle kterého ochranná známka Der Grüne Punkt nemůže požívat požadované výlučnosti, je nedostatečně odůvodněné. Navrhovatelka Soudu konkrétně vytýká, že vycházel z rozporného vylíčení na jednání, aniž by na základě napadeného rozsudku nebo protokolu z jednání bylo možné určit, co bylo předmětem uvedeného vylíčení.

125.

Komise tvrdí, že posouzení odůvodnění vycházejících ze známkového práva není v podstatě založeno na skutečnostech uvedených na jednání.

126.

Jako Komise se domnívám, že tento argument musí být odmítnut jako neopodstatněný.

127.

Soud totiž v bodě 139 napadeného rozsudku uvádí, že rozporné vylíčení, které vyplývá z jednání, mu umožňuje provést následující konstatování. „[V]ýrobce nebo distributor obalů nepřenechává DSD určité množství obalů určených k označení logem Der Grüne Punkt, ale spíše množství materiálu, které tento výrobce nebo distributor uvede na trh v Německu a jehož zpětný odběr a využití hodlá svěřit systému DSD. Pro výrobce nebo distributora obalů je tedy možné použít smíšené systémy, aby dosáhl míry využití stanovené v nařízení [o obalech].“

128.

Na základě tohoto konstatování Soud přezkoumal kritiky navrhovatelky týkající se analýzy uvedené ve sporném rozhodnutí, a zejména odůvodnění týkající se známkového práva, která uvedla navrhovatelka.

129.

V bodech 103 až 114 napadeného rozsudku Soud identifikoval argumenty vznesené účastníky řízení v rámci písemné části řízení týkající se odůvodnění sporných ustanovení smlouvy o užívání loga na základě známkového práva.

130.

Dále Soud v bodě 156 napadeného rozsudku uvedl, že z rozsudku Kammergericht Berlin ze dne 14. června 1994 vyplývá, že „[ochranná známka Der Grüne Punkt] ‚se omezuje na sdělení pro uvedenou službu, že výrobek, na kterém je vyznačena, může být odstraněn prostřednictvím systému DSD‘, aniž by poskytovala informaci o kvalitě nabízené služby“. Soud dodává, že „v případě přidělení části obalů soutěžiteli DSD má spotřebitel volnost rozhodnout, zda nechá obal využít v rámci systému DSD, nebo konkurenčního systému“.

131.

Soud z toho v bodě 157 napadeného rozsudku vyvodil, že „[j]elikož tak funkcí loga Der Grüne Punkt je informovat o možnosti odstranění dotyčného obalu prostřednictvím systému DSD, a jestliže toto logo může být vyznačeno společně s jinými znaky nebo jinými způsoby umožňujícími informovat o jiné možnosti odstranění prostřednictvím individuálního systému nebo konkurenčního kolektivního systému, nelze tvrdit, že [sporné] rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do práva ochranných známek, nebo každopádně nelze tvrdit, že není odůvodněno nezbytností zamezit zneužívání dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES“.

132.

Krom toho Soud v bodě 158 napadeného rozsudku odpověděl na argument navrhovatelky zpochybňující tvrzení obsažené ve sporném rozhodnutí, na základě něhož z rozsudku Kammergericht Berlin vyplývá, že základní funkce loga Der Grüne Punkt je splněna, jestliže spotřebitele upozorní na to, že má možnost nechat odstranit obal DSD. Soud se domnívá, že tento argument není relevantní, neboť „jen poukazuje na zvláštní kontext vydání rozsudku […], aniž by tím byl zpochybněn závěr, k němuž dospěla Komise, tedy že na témže obalu se může nacházet několik údajů informujících spotřebitele o tom, jak se má chovat, pokud jde o systémy, které mohou obal odebrat zpět a využít jej“.

133.

Soud dále v bodě 159 napadeného rozsudku vysvětlil, že výsledky průzkumů názorů, které uplatňuje navrhovatelka a které podle ní potvrzují rozlišovací způsobilost ochranné známky, nezpochybňují úvahy uvedené ve sporném rozhodnutí. Soud v tomto ohledu uvedl, že „[j]e […] logické, že spotřebitelé vnímají logo Der Grüne Punkt vyznačené na obalu jako informaci, že tento obal může být odevzdán do sběrných zařízení nacházejících se v blízkosti jejich bydliště. To však neumožňuje zjistit reakce spotřebitele v případě obalu, na kterém se nachází několik log označujících kolektivní systémy. Komise a vedlejší účastnice řízení přitom v tomto ohledu uvádějí, jak bylo potvrzeno na jednání, že sběrná zařízení používaná těmito systémy jsou obecně stejná a že většinou spotřebitel odloží obaly do těchto zařízení podle použitého materiálu, a nikoliv podle loga, kterým je obal označen“.

134.

Navrhovatelka před Soudem rovněž tvrdila, že umístění ochranné známky Der Grüne Punkt na obaly podléhající konkurenčnímu systému narušuje rozlišovací funkci této ochranné známky, protože spotřebitelé jsou klamáni ve všech případech uvedených ve sporném rozhodnutí. V případech, kdy existuje kombinace individuálního systému a systému DSD, navrhovatelka tvrdí, že téměř 48,4 % spotřebitelů nerozumí odporujícím si informacím, které představuje informace o zpětném odběru v obchodě a informace předaná logem Der Grüne Punkt o zpětném odběru v blízkosti bydliště prostřednictvím systému DSD ( 11 ).

135.

Soud na tento argument odpovídá v bodě 160 napadeného rozsudku a domnívá se, že „[uvedený] argument vycházející z klamání veřejnosti cílené ochrannou známkou nemůže obstát […], jelikož smlouva o užívání loga se týká pouze uživatelů uvedeného loga, tedy výrobců a distributorů obalů, kteří používají systém DSD, a nikoliv spotřebitelů“.

136.

Soud svou analýzu ukončuje tím, že v bodě 161 napadeného rozsudku uvádí, že „přijetí výlučnosti, kterou zastává žalobkyně, by nemělo jiný účinek než zabránění výrobcům a distributorům obalů používat smíšený systém a potvrdilo by platnost možnosti, že by žalobkyně byla odměněna za službu, u které zúčastněné osoby prokázaly, že nebyla poskytnuta, protože byla svěřena jinému kolektivnímu systému nebo individuálnímu systému, podle podmínek vymezených v článku 1 [sporného] rozhodnutí“.

137.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti mám za to, že odůvodnění Soudu týkající se konstatování, podle něhož ochranná známka Der Grüne Punkt nemůže požívat výlučnosti, které se domáhá navrhovatelka, nespočívá, na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, hlavně v rozporném vylíčení, které vyplývá z jednání, a není nedostatečné.

138.

Domnívám se tedy, že první argument třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako neopodstatněný.

139.

Podle DSD konstatování učiněné v bodě 139 napadeného rozsudku, podle kterého „výrobce nebo distributor obalů [jí] nepřenechává […] určité množství obalů určených k označení logem Der Grüne Punkt, ale [přenechává jí] spíše množství materiálu, které tento výrobce nebo distributor uvede na trh v Německu a jehož zpětný odběr a využití hodlá svěřit systému DSD“, je zjevně v rozporu s ustanoveními smlouvy o užívání loga týkajícími se oznamování a poskytování licencí, s ustanoveními nařízení o obalech týkajícími se zproštění povinnosti zpětného odběru, imperativem transparentnosti vyplývajícím z uvedeného nařízení a konečně s požadavkem, který vyplývá ze známkového práva, že obaly podléhající systému DSD musí být určitelné.

140.

Jak uvedla Komise, navrhovatelka v rámci druhého argumentu třetího důvodu kasačního opravného prostředku pouze odkazuje na své vyjádření týkající se vnitrostátního právního rámce, aniž by prokázala spojitost mezi tímto právním rámcem a svými kritikami týkajícími se konstatování Soudu, kterých se týká tento argument. Uvedený argument neobsahuje žádný výklad právních argumentů, který by prokázal, v čem Soud provedl nesprávné právní posouzení.

141.

Připomínám, že na základě článku 225 ES, čl. 51 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 112 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) jednacího řádu Soudního dvora přitom kasační opravný prostředek musí přesně uvést kritizované části rozsudku, jehož zrušení se domáhá, jakož i právní argumenty, které tento návrh specificky podporují ( 12 ).

142.

Za těchto podmínek se domnívám, že druhý argument třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být považován za nepřípustný.

143.

Navrhovatelka Soudu vytýká, že zkreslil nařízení o obalech tím, že zaprvé konstatoval, že obal může podléhat systému DSD a zároveň jinému kolektivnímu systému, zadruhé, že distributor, který přistoupil ke kolektivnímu systému, může a posteriori splnit své povinnosti prostřednictvím individuálního systému a zatřetí, že distributor, který splní své povinnosti prostřednictvím individuálního systému, může přistoupit a posteriori ke kolektivnímu systému.

144.

DSD tvrdí, že konstatování učiněná v bodech 129 a 154 napadeného rozsudku, podle nichž obal svěřený DSD může zároveň podléhat jinému systému zpětného odběru a využití než systém DSD, představují zkreslení nařízení o obalech.

145.

Navrhovatelka se domnívá, že tato konstatování jsou zjevně v rozporu se zásadou práva upravujícího obaly, podle níž konkrétní obal podléhá buď povinnosti zpětného odběru, nebo je této povinnosti zproštěn. Má tedy za to, že obal nemůže, na rozdíl od konstatování Soudu, kterého se tento argument týká, podléhat dvěma či více systémům odstraňování.

146.

V tomto ohledu navrhovatelka přebírá příklad uvedený Soudem v bodě 134 napadeného rozsudku. Soud tak vysvětluje, že v rámci řetězce rychlého občerstvení „když si konečný spotřebitel koupí sendvič prodávaný v obalu určeném k zachování teploty, tento spotřebitel se může volně rozhodnout spotřebovat výrobek na místě a vyhodit obal do odpadkových košů poskytnutých řetězcem rychlého občerstvení v rámci jeho individuálního systému, nebo odnést tento výrobek domů a vyhodit obal do sběrného zařízení DSD, které se nachází v blízkosti jeho bydliště“. Soud následně dochází k závěru, že „[t]ento obal tak může být odevzdán v rámci dvou systémů pro sběr a využití nabízených řetězcem rychlého občerstvení za účelem splnění povinností stanovených v nařízení [o obalech]“.

147.

DSD se domnívá, že i v oblasti rychlého občerstvení obal nemůže podléhat, na rozdíl od toho, co konstatoval Soud, dvěma systémům pro sběr. Podle ní ačkoli se může stát, že obal je odevzdán na místě v rámci individuálního systému nebo je převzat kolektivním systémem, se může jednat jen o pochybení ze strany spotřebitele. Navrhovatelka tedy zdůrazňuje význam, aby byl jasně uváděn způsob odstraňování stanovený pro každý obal.

148.

Komise se domnívá, že v rámci smíšeného řešení, které využívá dvou kolektivních systémů, je výrobce nebo distributor obalů povinen dodržovat transparentnost, pokud jde o oba dva systémy. Na obalech jsou tedy dvě různá označení, která slouží k identifikaci těchto systémů. Komise se domnívá, že takové řešení možné je, neboť uvedené systémy odpovídají pouze za označené obaly z hlediska množství. Komise uvádí rovněž, že v případě konkurence mezi kolektivními systémy jsou obaly sbírány do týchž kontejnerů.

149.

Domnívám se, že konstatování Soudu v bodě 154 napadeného rozsudku, podle něhož obal svěřený DSD může podléhat několika systémům odstraňování, nařízení o obalech nezkresluje.

150.

Hned na úvod totiž upřesním, že Soud v bodě 10 napadeného rozsudku uvedl, že „německé orgány v rámci svých připomínek ze dne 24. května 2000, které byly Komisi sděleny ve správním řízení […], uvedly, že nařízení o obalech umožňovalo distributorovi kombinovat zpětný odběr v blízkosti obchodu v rámci individuálního systému se sběrem v blízkosti konečného spotřebitele v rámci kolektivního systému a účastnit se kolektivního systému pouze ve vztahu k části obalů, které uvedl na trh“.

151.

Stejně tak Soud v bodě 45 napadeného rozsudku připomněl, že „[sporné] rozhodnutí rovněž zdůrazňuje, že z dřívější odpovědi německých orgánů vyplývá, že čl. 6 odst. 3 nařízení [o obalech] nepředpokládá, že je možné použít pouze jediný systém. Německé orgány tak nikdy neměly v úmyslu umožnit zavedení pouze jednoho kolektivního systému v celém státě nebo v každé spolkové zemi“.

152.

Na základě těchto konstatování mohl Soud podle mého názoru správně v bodě 131 napadeného rozsudku uvést, že podle přílohy I článku 6 nařízení o obalech jsou míry využití vypočítány jako procento množství materiálu uvedeného na trh, který byl skutečně odebrán zpět a využit a že je v bodě 1 odst. 2 této přílohy uvedeno, že rozhodná množství obalů jsou stanovena jako procento množství materiálu.

153.

Soud v bodech 132 až 135 napadeného rozsudku tedy uvedl, že jelikož jsou míry využití vypočítány v závislosti na procentu množství materiálu, je rozdělení mezi několik systémů možné, aniž by bylo nezbytné brát v úvahu předem definovaná množství obalů. Soud své tvrzení doložil pomocí příkladu týkajícího se řetězce rychlého občerstvení. Prokázal tak, že v rámci takového řetězce se vnucuje kombinace individuálního systému se systémem DSD, neboť existuje možnost konzumovat na místě nebo si výrobek odnést. Soud dále uvedl, že „co je důležité v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a výrobcem nebo distributorem obalů, je zajištění, aby množství materiálu k využití, která byla uvedena na trh, byla skutečně odebrána zpět a využita pro dosažení měr stanovených v nařízení [o obalech]“.

154.

V bodech 136 až 138 napadeného rozsudku Soud vysvětlil, že existují nápravné mechanismy, které umožňují splnit povinnosti uložené uvedeným nařízením. Soud zejména uvedl, že pokud by individuální systém nestačil k naplnění měr využití, by výrobce či distributor obalů mohl využít kolektivního systému, aby odkoupil chybějící množství.

155.

Kromě toho nařízení o obalech samo toto řešení navrhuje v čl. 6 odst. 1, když uvádí, že pokud distributoři nesplní svou povinnost zpětného odběru a využití prostřednictvím zpětného odběru namísto předání, musí tak učinit prostřednictvím kolektivního systému ( 13 ).

156.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti se domnívám, že třetí argument musí být rovněž odmítnut jako neopodstatněný.

157.

DSD navíc tvrdí, že tvrzení obsažené v bodě 137 napadeného rozsudku, podle něhož distributor, který přistoupil ke kolektivnímu systému, by se mohl a posteriori osobně postarat o zpětný odběr a využití, představuje zkreslení skutečností vyplývajících ze spisu. Toto tvrzení je zejména v rozporu se základní zásadou nařízení o obalech, podle níž účast v kolektivním systému přebírajícím povinnost využití způsobuje zproštění povinností odstraňování. Podle DSD pokud jde o obaly podléhající kolektivnímu systému, není možné využít a posteriori individuální systém.

158.

Stejně tak DSD poznamenává, že uvedené tvrzení, podle něhož distributor, který se rozhodl využít individuálního systému pro určité obaly, by se mohl a posteriori zprostit svých povinností vyplývajících z uvedeného nařízení tím, že by odkoupil množství obalů z kolektivního systému, představuje zkreslení nařízení o obalech.

159.

Komise se domnívá, že Soud nevychází z hypotézy plnění povinností zpětného odběru a využití a posteriori, ale uvádí hypotézu snížení poplatku dlužného v rámci kolektivního systému v případě sběru, který není v souladu s uloženou měrou.

160.

Domnívám se, že Soud neprovedl zkreslení skutečností vyplývajících ze spisu, když v bodě 137 napadeného rozsudku konstatoval, že řetězec rychlého občerstvení může požádat o snížení svého poplatku u kolektivního systému, jestliže prostřednictvím individuálního systému tento řetězec prokáže, že odebral zpět množství obalů, která mu byla svěřena.

161.

Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, se totiž domnívám, že v tomto příkladu nejde o využití individuálního systému pro zpětný odběr a využití obalů a posteriori. Připomínám, že Soud v uvedeném příkladu vycházel z postulátu, podle něhož řetězec rychlého občerstvení již od počátku kombinuje individuální systém a kolektivní systém.

162.

Na základě tohoto postulátu Soud uvedl, že je možné zavést nápravné mechanismy, jestliže individuální systém nesplnil povinnosti k tíži distributora, nebo naopak mohl sebrat určená množství. V tomto posledně uvedeném případě Soud vysvětluje, že „řetězec rychlého občerstvení bude moci požádat o snížení svého poplatku u dotyčného kolektivního systému v rozsahu, v němž prokáže, že odebral zpět a využil [množství], kter[á] [kolektivnímu] […] systému byl[a] svěřen[a]“.

163.

Navrhovatelka ostatně sama tuto možnost uvedla. V bodech 60 a 61 odůvodnění sporného rozhodnutí je totiž uvedeno, že DSD se před přijetím tohoto rozhodnutí zavázala nevybírat poplatek za část obalů odebraných zpět individuálním systémem, jestliže se výrobce nebo distributor obalů rozhodl kombinovat systém DSD a individuální systém.

164.

Pokud jde o argument navrhovatelky, podle kterého Soud zkreslil nařízení o obalech tím, že konstatoval, že distributor, který se rozhodl využít individuálního systému, může a posteriori splnit své závazky tak, že odkoupí množství obalů z kolektivního systému, domnívám se, že musí být rovněž odmítnut.

165.

Soud v bodě 9 napadeného rozsudku připomněl, že „čl. 6 odst. 1 devátá věta nařízení uvádí, že pokud distributor nesplní svou povinnost zpětného odběru a využití prostřednictvím individuálního systému, musí tak učinit prostřednictvím kolektivního systému“.

166.

V důsledku toho se domnívám, že čtvrtý a pátý argument třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako neopodstatněný.

167.

DSD tvrdí, že v bodě 154 napadeného rozsudku je nesprávné právní posouzení v rozsahu, v němž Soud konstatoval, že na obalech, které nejsou odstraněny systémem DSD, může být uvedeno logo Der Grüne Punkt. DSD se domnívá, že taková možnost zbavuje logo jeho rozlišovací způsobilosti a je zjevně v rozporu se zásadou nařízení o obalech, podle níž spotřebitelé a orgány musejí mít možnost jasně určit, zda obal podléhá povinnosti zpětného odběru v prodejním místě, či nikoli.

168.

Komise připomíná, že DSD uvedenému nařízení nesprávně přisuzuje přístup zaměřený na obaly převzaté individuálně. Podle Komise takový přístup neodpovídá hospodářským podmínkám, do kterých spadají smíšená řešení, která jsou právě podporována za účelem splnění cíle hospodářské soutěže.

169.

Domnívám se, že tento argument musí být rovněž odmítnut.

170.

Soud totiž v bodě 124 napadeného rozsudku uvádí, že logo Der Grüne Punkt podle DSD umožňuje označit obaly, které jsou jí přidělené a sdělit spotřebiteli to, co s nimi musí učinit, což umožňuje zajistit splnění úkolu svěřeného DSD přistupujícím podnikem.

171.

V bodě 153 napadeného rozsudku Soud připomíná, že „různé způsoby oznámení stanovené v nařízení [o obalech] – tedy označení nebo jakýkoliv jiný vhodný způsob pro kolektivní systémy ([bod 2 uvedený v oddílu 4 přílohy I článku 6 uvedeného nařízení]) a informování o možnosti vrácení obalu v prodejním místě pro individuální systémy (čl. 6 odst. 1 třetí věta [téhož] nařízení) – umožňují informovat konečného spotřebitele o různých možnostech vrácení nabízených pro dotyčný obal, aniž by tím byla potvrzena argumentace žalobkyně, podle které je účinkem označení obalů logem Der Grüne Punkt zabránění zpětného odběru a využití v rámci jiného systému než systému DSD“.

172.

Soud v bodě 154 napadeného rozsudku následně uvádí, že „v nařízení [o obalech] není upřesněno, že se logo Der Grüne Punkt nemůže nacházet na obalech shromážděných v rámci konkurenčního kolektivního systému nebo individuálního systému, pokud mj. splňují podmínky uložené v [uvedeném] nařízení pro označení systému použitého v kombinaci se systémem DSD. Taková označení mohou být kumulativní a tentýž obal tak může podléhat současně několika systémům. Právě v tomto smyslu Komise správně vykládá obsah povinnosti transparentnosti definované německými orgány v jejich vyjádření, podle kterého je třeba jasně vymezit jak pro spotřebitele, tak pro orgány, které obaly podléhají povinnosti zpětného odběru v prodejních místech nebo v jejich bezprostřední blízkosti a které této povinnosti nepodléhají“.

173.

Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, se v takovém případě nejedná o poskytnutí možnosti konkurenčním systémům, aby logo Der Grüne Punkt umístily na obaly, které nejsou zpětně odebírány systémem DSD. Podle mého názoru Soud vychází z hypotézy, podle níž výrobce nebo distributor obalů přistoupil k systému DSD a k jinému systému, kolektivnímu či individuálnímu. Za účelem splnění povinnosti oznámení o zpětném odběru použitého obalu, která je uvedena v nařízení o obalech, tedy musí být možné, aby bylo uvedeno, jakým systémem je obal odebrán zpět, aby spotřebitel mohl být v okamžiku, kdy obal použije, informován o možnostech, které se mu nabízejí. To může být provedeno například tím, že je na plastovou láhev umístěno logo Der Grüne Punkt nebo jiné logo oznamující, že jiný systém může rovněž odebrat zpět uvedenou láhev, nebo také upozorněním na prodejní místo, podle kterého může být láhev odevzdána v tomto prodejním místě.

174.

S ohledem na údaje, které jsou uvedeny v nařízení o obalech, mi není jasné, v čem Soud zkreslil toto nařízení, když měl za to, že pro tentýž obal může logo Der Grüne Punkt koexistovat s jiným označením. Připomínám, že uvedené nařízení jednak výrobci nebo distributorovi poskytuje možnost přistoupit k několika systémům, a jednak ukládá povinnost upozornit na to, jakým způsobem může být obal vrácen.

175.

Domnívám se tedy, že šestý argument třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako neopodstatněný.

176.

DSD, která tím, že kritizuje rovněž bod 161 napadeného rozsudku, poznamenává, že konstatování, podle něhož výlučnost, které se domáhá, nelze přijmout, neboť by neměla jiný účinek než zabránění výrobcům a distributorům obalů používat smíšený systém, je neslučitelné se známkovým právem. V tomto ohledu DSD poznamenává, že v souladu s německou judikaturou a jak prokazují průzkumy názorů, logo Der Grüne Punkt jakožto zapsaná ochranná známka odkazuje výlučně na DSD a na služby, které nabízí. Známkové právo by nebylo respektováno, pokud by logo Der Grüne Punkt bylo zbaveno této funkce výlučnosti pouze pro zaručení možnosti smíšeného systému.

177.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelka ve svém čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku uplatňuje rovněž to, že Soud porušil známkové právo Společenství, domnívám se, že je třeba se tímto argumentem zabývat v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.

178.

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku DSD uplatňuje porušení známkového práva Společenství z důvodu konstatování učiněného Soudem v bodě 161 napadeného rozsudku, podle něhož ochranné známce Der Grüne Punkt nelze přiznat požadovanou výlučnost. DSD uvádí, že na základě článku 5 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách ( 14 ), ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího majitele výlučná práva umožňující zakázat užívání ochranné známky pro zboží nebo služby, které jsou totožné se zbožím a službami, na které se vztahuje zapsaná ochranná známka.

179.

Komise se domnívá, že výlučnost popsaná v článku 5 směrnice 89/104 nijak nesouvisí s výlučností uvedenou v bodě 161 napadeného rozsudku. Soud jen vyvodil důsledky z úvah formulovaných v bodech 156 a 157 tohoto rozsudku, podle nichž ochranná známka Der Grüne Punkt pouze uvádí, pokud jde o dotčenou službu, že výrobek, na kterém je uvedena, může být odstraněn prostřednictvím systému DSD, aniž by byly poskytnuty údaje týkající se kvality nabízené služby.

180.

Komise dodává, že sporné rozhodnutí nemá za následek neoprávněné užití ochranné známky, tj. užití osobami, s nimiž DSD neuzavřela smlouvu.

181.

Vfw uvádí, že logo není ochrannou známkou v klasickém smyslu slova. Má za to, že ochranná známka charakterizuje výrobky a služby, které jsou totožné nebo podobné těm, pro něž byla ochranná známka zapsána. Pokud jde však o logo Der Grüne Punkt, každý výrobce užívá své vlastní individuální ochranné známky, aby označil výrobky. Toto logo slouží pouze k označení účasti v kolektivním systému, a nikoli k identifikaci totožných nebo podobných výrobků nebo služeb.

182.

Podle Landbell a BellandVision je tento důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný, a v každém případě je neopodstatněný.

183.

Podle navrhovatelky Soud neprávem rozhodl o tom, že ochranná známka Der Grüne Punkt nemůže požívat požadované výlučnosti, a porušil tak známkové právo Společenství.

184.

Jak Soud uvedl v bodě 124 napadeného rozsudku, DSD má za to, že ochranná známka Der Grüne Punkt umožňuje označit obaly přidělené do systému DSD a současně sdělit spotřebiteli to, co s nimi musí učinit, což umožňuje zajistit splnění úkolu svěřeného DSD výrobcem nebo distributorem obalů, kteří přistoupili k jejímu systému. Podle DSD se tedy logem Der Grüne Punkt mají označovat pouze obaly, pro které je využíván systém DSD.

185.

Soud však v bodech 156 až 161 napadeného rozsudku rozhodl, že skutečnost, že na obale koexistují toto logo a informace vhodným způsobem označující jiný kolektivní systém nebo informace o možnosti vrácení obalu v obchodě, neporušuje základní funkci ochranné známky, kterou je informovat o možnosti odstranění dotčeného obalu prostřednictvím systému DSD. Soud má tedy za to, že jelikož umístění loga společně s jinými označeními nebo jinými mechanismy umožňujícími informovat o jiné možnosti odstranění prostřednictvím individuálního systému nebo konkurečního kolektivního systému neporušuje základní funkci ochranné známky, navrhovatelka nemůže uplatňovat porušení známkového práva.

186.

Krom toho Soud v bodě 160 napadeného rozsudku upřesnil, že „smlouva o užívání loga se týká pouze uživatelů uvedeného loga, tedy výrobců a distributorů obalů, kteří používají systém DSD, a nikoliv spotřebitelů“.

187.

Domnívám se, že Soud tím, že v bodě 161 napadeného rozsudku konstatoval, že navrhovatelka nemůže požívat požadované výlučnosti, protože jinak by hrozilo nebezpečí, že výrobcům a distributorům obalů bude zabráněno v použití smíšeného systému a bude potvrzena platnost možnosti, že by navrhovatelka byla odměněna za službu, kterou neposkytuje, známkové právo Společenství neporušil.

188.

Je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je specifickým předmětem známkového práva zejména majiteli zajistit výlučné právo užívat ochrannou známku, pokud jde o první uvedení výrobku do oběhu, a chránit jej tak proti soutěžitelům, kteří by chtěli zneužít postavení a dobré jméno ochranné známky tím, že by prodávali výrobky neoprávněně označené touto ochrannou známkou ( 15 ).

189.

Z tohoto důvodu čl. 5 odst. 1 směrnice 89/104 stanoví, že ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího majitele výlučná práva a že majitel je tak oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly označení totožné s ochrannou známkou pro zboží nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro něž je známka zapsána.

190.

V projednávané věci se domnívám, že podniky přistupující k systému DSD, pokud jde pouze o část jejich obalů (první a druhý případ) nebo pokud jde o obaly uvedené na trh v jiném členském státě (třetí případ), nelze považovat za soutěžitele DSD nebo za třetí osoby, které neoprávněně prodávají výrobky označené logem Der Grüne Punkt.

191.

V prvním a druhém případě totiž výrobci a distributoři s DSD uzavřeli smlouvu týkající se zpětného odběru a využití určitých obalů. Ve třetím případě jsou výrobci a distributoři na území jiného členského státu držiteli licence k užívání loga Der Grüne Punkt.

192.

DSD přitom sama vytvořila tento systém, který ukládá povinnost uvádět toto logo na všech obalech, i když některé z těchto obalů nebudou uvedeným systémem odebrány zpět. Tito výrobci a tito distributoři tedy ochrannou známku Der Grüne Punkt nepoužívají neoprávněně, ale pouze plní svou povinnost uvádět uvedené logo na všech obalech bez ohledu na to, zda jsou systémem DSD odebírány zpět, či nikoli.

193.

Krom toho Soud v bodě 156 napadeného rozsudku správně připomněl, že základní funkcí ochranné známky Der Grüne Punkt je upozornit na to, že obal, na kterém je tato ochranná známka vyznačena, může být odebrán zpět prostřednictvím systému DSD.

194.

Jestliže je logo Der Grüne Punkt umístěno na obalu, základní funkce ochranné známky je splněna, neboť spotřebitel je upozorněn na možnost odevzdat obal do kontejnerů DSD. Na rozdíl od toho, co navrhovatelka tvrdila na jednání, tedy nedochází k „ničení ochranné známky“.

195.

Krom toho se domnívám, že ochranná známka Der Grüne Punkt nespadá do klasického schématu známkového práva.

196.

Ochranná známka totiž pomáhá spotřebiteli, aby učinil informovanou volbu ohledně výrobku nebo služby, které jsou nabízeny pod touto ochrannou známkou. Pokud například spotřebitel již výrobek nebo službu koupil a měl z toho určité uspokojení, zejména z důvodu, že tento výrobek nebo tato služba byly kvalitní, ochranná známka mu bude sloužit jako orientační bod pro budoucí nákupy týchž výrobků nebo služeb. Ochranná známka tedy směruje výběr spotřebitele.

197.

V rámci systému DSD však funkcí ochranné známky Der Grüne Punkt podle mého názoru není spotřebitele směrovat ohledně výběru kupovaného výrobku. Jak Soud připomněl v bodě 156 napadeného rozsudku, tato ochranná známka slouží k identifikaci obalů, které mohou být zpracovány prostřednictvím systému DSD.

198.

Podle mého názoru jestliže spotřebitel koupí výrobek, na kterém je uvedeno logo Der Grüne Punkt, tento spotřebitel tento výrobek zvolil například z důvodu kvality, kterou zaručuje, a nikoli proto, že ví, že tento výrobek může být odstraněn prostřednictvím systému DSD. Lze si zcela dobře například představit, že spotřebitel si koupí vejce pocházející z biologického zemědělství, neboť systém výroby vylučuje užívání pesticidů a umělých hnojiv a zaručuje tak kvalitu, kterou tento spotřebitel vyhledává, a nikoli proto, že je na obalu uvedeno logo Der Grüne Punkt upozorňující tak na možnost zpětného odběru tohoto obalu prostřednictvím systému DSD.

199.

Podle mého názoru by tomu bylo jinak, kdyby logo Der Grüne Punkt informovalo o tom, že výrobek, na kterém je uvedeno, je výrobkem, který je recyklovatelný nebo již byl recyklován. Lze totiž legitimně předpokládat, že někteří spotřebitelé, kteří dbají na ochranu životního prostředí, si vyberou raději výrobky, jejichž obal je recyklovatelný nebo již byl recyklován. V takovém případě logo, které informuje o tom, že obal koupeného výrobku byl recyklován, má nepochybně dopad na volbu spotřebitele. Tak je tomu například v případě balíku papíru, na kterém je uvedeno logo informující spotřebitele o tom, že tento papír byl recyklován. Spotřebitel tedy učiní svou militantní volbu.

200.

V projednávané věci však logo Der Grüne Punkt neznamená, že je obal recyklovatelný. Toto logo informuje pouze o tom, že obal může být zpětně odebrán prostřednictvím systému DSD, který jej roztřídí a využije, pokud taková možnost existuje ( 16 ).

201.

Domnívám se tedy, že Soud mohl správně v bodech 156 a 160 napadeného rozsudku konstatovat, že jednak „ochranná známka ‚se omezuje na sdělení pro uvedenou službu, že výrobek, na kterém je vyznačena, může být odstraněn prostřednictvím systému DSD‘, aniž by poskytovala informaci o kvalitě nabízené služby“ a že jednak „smlouva o užívání loga se týká pouze uživatelů uvedeného loga, tedy výrobců a distributorů obalů, kteří používají systém DSD, a nikoliv spotřebitelů“.

202.

Soud tak podle mého názoru známkové právo Společenství neporušil, když v bodě 161 napadeného rozsudku uvedl, že ochranná známka Der Grüne Punkt nemůže požívat požadované výlučnosti.

203.

V důsledku toho se domnívám, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

204.

V rámci svého pátého důvodu kasačního opravného prostředku DSD tvrdí, že Soud porušil článek 82 ES.

205.

Soud dostatečně neodůvodnil svou analýzu a krom toho zkreslil skutečnosti vyplývající ze spisu, když rozhodl, že DSD jednala zneužívajícím způsobem, když poskytla licence k užívání loga Der Grüne Punkt nezávisle na užívání systému DSD a když vyžadovala platbu poplatku dlužného z titulu licence včetně případu, kdy nabyvatel licence předloží důkaz, že systém DSD nepoužil.

206.

Krom toho podle DSD sporné rozhodnutí znamená, že je uložena povinnost poskytovat licenci přistupujícím podnikům pro obaly, které nejsou zpětně odebírány ani využívány prostřednictvím jejího systému. Podmínky nezbytné k poskytnutí povinné licence, tak jak byly stanoveny v judikatuře Soudního dvora, však v projednávaném případě splněny nejsou. Soud se tedy tím, že nevysvětlil, v čem odmítnutí poskytnutí povinné licence představuje zneužití práva, dopustil nesprávného právního posouzení.

207.

Navrhovatelka podpůrně tvrdí, že i když poskytuje licenci přistupujícím podnikům pouze pro užívání loga, napadený rozsudek povoluje účast v systému DSD pro velmi malé množství obalů, aniž by DSD mohla jako protiplnění požadovat přiměřený poplatek a aniž by mohla ověřit legitimitu takového postupu. Navrhovatelka nemůže zvláště ověřit, zda existují důvody, které podle sporného rozhodnutí činí nezbytným umístění ochranné známky Der Grüne Punkt na všech obalech (zejména s ohledem na dodatečné hospodářské náklady, které by selektivní označování způsobilo).

208.

Pokud jde o první argument, Komise se domnívá, že navrhovatelka nevysvětlila, v čem jsou konstatování Soudu nedostatečně odůvodněna, v čem jsou v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu a v čem zkreslují vnitrostátní právo.

209.

Pokud jde o druhý argument, Komise má za to, že se Soud argumentem navrhovatelky týkajícím se uložení povinné licence zabýval a uvedl, že taková licence DSD uložena nebyla.

210.

Pokud jde o argument DSD uplatněný podpůrně, Komise tvrdí, že v projednávaném případě nejde o povinnou licenci. Uvádí, že jak potvrdil Soud, sporné rozhodnutí stanoví, že jestliže se podnik účastní systému DSD, pokud jde o malé množství obalů, je poplatek odůvodněn jen úměrně podle této nízké účasti.

211.

Landbell a BellandVision připomínají, že sporné rozhodnutí a napadený rozsudek nejsou založeny na předpokladu licence k užívání loga Der Grüne Punkt nezávisle na užívání systému DSD, ale zajímají se o výši poplatku souvisejícího s poskytnutými službami.

212.

Podle Vfw pátý důvod kasačního opravného prostředku spočívá na nesprávném pochopení předmětu sporu, jelikož Komise nechce DSD uložit povinnost poskytovat licenci, ale pouze zabránit v užívání jejího dominantního postavení k vyloučení konkurence pocházející z jiných systémů.

213.

Interseroh poznamenává, že Soud v žádné části napadeného rozsudku neuvádí, že by DSD nabízela licenci k užívání loga Der Grüne Punkt nezávisle na užívání jejího systému. Tento rozsudek nezakládá ani povinnost, aby DSD poskytovala licence. Zneužití konstatované Soudem spočívá právě v tom, že DSD nabízí licence k užívání tohoto loga pouze v kombinaci s povinností hradit poplatek za využití její služby, i když přistupující podnik pro určité obaly označené uvedeným logem systém DSD nevyužívá.

214.

Jak uvedla Komise, domnívám se, že první argument pátého důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnut.

215.

Navrhovatelka se totiž omezuje na to, že uvádí, že Soud porušil článek 82 ES tím, že měl nedostatečně odůvodněným způsobem, který je v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu a tím, že zkreslil vnitrostátní právo, za to, že jednala zneužívajícím způsobem. Navrhovatelka na podporu tohoto argumentu neuvádí žádný právní argument a prostřednictvím poznámky pod čarou pouze odkazuje na bod 20 kasačního opravného prostředku, který uvádí, že „[k]onstatování [napadeného] rozsudku si tedy zjevně vzájemně odporují. Soud se konečně nevyjadřuje k otázce, zda sporné jednání představuje zneužití dominantního postavení“.

216.

Na základě judikatury připomenuté v bodě 141 tohoto stanoviska přitom kasační opravný prostředek musí přesně uvést kritizované části rozsudku, jehož zrušení se domáhá, jakož i právní argumenty, které tento návrh specificky podporují.

217.

Je nutno konstatovat, že tomu tak v projednávané věci není. Domnívám se tedy, že první argument pátého důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako nepřípustný.

218.

Svým druhým argumentem se navrhovatelka domnívá, že sporné rozhodnutí a napadený rozsudek jí ukládají povinnost poskytovat licenci přistupujícím podnikům pro obaly, které nejsou zpětně odebírány ani využívány prostřednictvím jejího systému. Soud se tedy tím, že nevysvětlil, v čem odmítnutí poskytnutí povinné licence představuje zneužití dominantního postavení, dopustil nesprávného právního posouzení.

219.

Podle mého názoru se navrhovatelka mýlí ohledně kvalifikace zneužití, které je jí vytýkáno. Domnívám se totiž, že s ohledem na analýzu Soudu tento na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, zneužití neidentifikoval tak, že spočívá na tom, že DSD odmítla poskytnout povinnou licenci a správně uvedl důvody, pro které je DSD vytýkáno, že zneužila svého dominantního postavení.

220.

Poukazuji na to, že Soud v bodech 176 až 183 napadeného rozsudku odpověděl na argument, který navrhovatelka u něj uplatnila v rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku, podle něhož jsou článek 3 a čl. 4 odst. 1 sporného rozhodnutí nepřiměřené, protože zavazují DSD k tomu, aby poskytla licenci k užívání ochranné známky Der Grüne Punkt třetím osobám, a to i v případě neúčasti v systému DSD.

221.

Soud tak vysvětlil důvody, pro které má za to, že sporné rozhodnutí svým článkem 3 a čl. 4 odst. 1 nezavazuje DSD k tomu, aby poskytla licenci podnikům přistupujícím k jejímu systému, pokud jde o obaly, které nebyly zpětně odebrány tímto systémem, ale jeho cílem je ukončit zneužití tím, že je od ní požadováno, aby nevyžadovala poplatek za službu, kterou neposkytuje.

222.

V bodě 178 napadeného rozsudku totiž Soud připomněl, že zneužití vytýkané DSD podle sporného rozhodnutí spočívá v tom, že je vyžadována úhrada poplatku za veškeré obaly uváděné na trh v Německu s logem Der Grüne Punkt. Soud dále uvádí, že „[p]odle [tohoto] rozhodnutí nemůže být poplatek vyžadován, pokud výrobci a distributoři obalů, kteří používají systém DSD pouze pro část obalů uvedených na trh v Německu, prokážou, že splňují povinnosti zpětného odběru a využití uložené v nařízení [o obalech] prostřednictvím konkurenčních kolektivních systémů nebo individuálních systémů ([příklad č. 1 a č. 2]). Stejně tak poplatek nemůže být vyžadován, pokud výrobci a distributoři obalů, kteří nepoužívají systém DSD v Německu, ale uvádí na trh v této zemi standardizované obaly, které rovněž uvádí na trh v jiném členském státě, pro které přistoupili k systému zpětného odběru užívajícímu logo Der Grüne Punkt, prokážou, že splňují povinnosti uložené v [uvedeném] nařízení prostřednictvím konkurenčních kolektivních systémů nebo individuálních systémů ([příklad č. 3])“.

223.

S ohledem na tyto skutečnosti Soud v bodě 180 napadeného rozsudku uvedl, že povinnosti uložené článkem 3 a čl. 4 odst. 1 sporného rozhodnutí se tedy vztahují nikoli na třetí osoby, ale na výrobce nebo distributory obalů, kteří jsou s DSD ve smluvním vztahu nebo na držitele licence k užívání známky Der Grüne Punkt v jiném členském státě v rámci systému zpětného odběru nebo využití užívajícího toto logo.

224.

V bodě 181 napadeného rozsudku měl Soud za to, že „účelem těchto povinností není uložit DSD časově neomezenou licenci k užívání známky Der Grüne Punkt, ale pouze zavázat DSD k tomu, aby nevybírala poplatek ze všech obalů označených [tímto] logem […], je-li prokázáno, že všechny tyto obaly nebo pouze jejich část byly odebrány zpět a využity prostřednictvím jiného systému“.

225.

Soud z toho v bodě 182 napadeného rozsudku vyvodil, že „pokud uživatelé loga Der Grüne Punkt prokážou, že množství obalů, pro která nepoužívají systém DSD, byla skutečně odebrána zpět a využita jedním nebo více kolektivními nebo individuálními systémy, které tito uživatelé používají, žalobkyně nemůže tvrdit, že je nepřiměřené od ní požadovat, aby nebyla placena za službu, kterou neposkytuje“.

226.

Podle mého názoru z této analýzy vyplývá, že Soud zneužití dominantního postavení vytýkané navrhovatelce identifikoval správně a správně vysvětlil, že sporné rozhodnutí znamená nikoli uložení povinné licence přistupujícím podnikům, ale ukončení zneužití, je-li prokázáno, že obaly s logem Der Grüne Punkt byly odebrány zpět jiným systémem než systémem DSD.

227.

V důsledku toho se domnívám, že pátý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný a musí být rovněž zamítnut.

228.

Na podporu svého šestého důvodu kasačního opravného prostředku DSD Soudu vytýká nedostatečně odůvodněnou analýzu v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu, jakož i porušení článku 3 nařízení č. 17 a zásady proporcionality. DSD zaprvé uvádí, že nařízení o obalech a známkové právo brání tomu, aby byla zavázána k poskytování licence k užívání loga Der Grüne Punkt. Opatření uložená článkem 3 a následujícími sporného rozhodnutí, která nezohledňují skutečnost, že DSD neposkytuje izolované licence k užívání loga, přitom znamenají právě to, že je navrhovatelce taková povinnost uložena.

229.

Zadruhé DSD uvádí, že uvedené nařízení a známkové právo jsou na překážku tomu, aby jí bylo bráněno v tom, aby od svých zákazníků požadovala, aby na obalech označených logem Der Grüne Punkt, jež však nejsou odstraňovány systémem DSD, uváděli zmínku, která umožňuje neutralizovat rozlišovací způsobilost tohoto loga. Soud tím, že v bodě 200 napadeného rozsudku odmítl argument DSD, že obaly označené logem Der Grüne Punkt a odstraněné systémem DSD musí být rozlišitelné od těch, na nichž je uvedeno totéž logo, avšak které tímto systémem odstraněny nejsou, přehlédl skutečnost, že článek 3 sporného rozhodnutí představuje porušení článku 3 nařízení č. 17, jakož i zásady proporcionality.

230.

Komise se domnívá, že první argument DSD, podle něhož nařízení o obalech a známkové právo jsou na překážku tomu, aby byla zavázána k poskytování licence k užívání loga Der Grüne Punkt, vychází z nesprávného postulátu, a sice, že Soud vychází z předpokladu izolované licence k užívání tohoto loga.

231.

Krom toho, pokud jde o druhý argument, Komise má za to, že Soud správně konstatoval, že nařízení o obalech ani známkové právo nevyžadují identifikaci různých obalů k tomu, aby byly přiděleny do systému DSD nebo do jiného systému.

232.

Vfw se domnívá, že DSD své argumenty předložené v rámci projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku dostatečně nepodložila.

233.

Podle Landbell a BellandVision je tento důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný v rozsahu, v němž kasační opravný prostředek musí přesně uvést části rozsudku nebo rozhodnutí, jehož zrušení se domáhá, jakož i právní argumenty, které tento návrh specificky podporují.

234.

Pokud jde o první argument šestého důvodu kasačního opravného prostředku, podle něhož sporné rozhodnutí zavazuje navrhovatelku, aby poskytla licenci k užívání ochranné známky Der Grüne Punkt, který je podobný argumentu zkoumanému v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, odkazuji na své posouzení uskutečněné v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.

235.

V důsledku toho se domnívám, že první argument šestého důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako neopodstatněný.

236.

Svým druhý argumentem DSD Soudu vytýká, že odmítl její argument, podle něhož obaly označené logem Der Grüne Punkt, které jsou odstraňovány prostřednictvím systému DSD, musí být rozlišitelné od obalů, na kterých je uvedeno totéž logo, avšak které tímto systémem odstraněny nejsou. Soud tak provedl nedostatečnou analýzu, která je v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu, a porušuje článek 3 nařízení č. 17, jakož i zásadu proporcionality.

237.

Chápu tak, že se DSD domnívá, že prostý požadavek účinně vysvětlující poznámky umožňující neutralizovat rozlišovací způsobilost ochranné známky Der Grüne Punkt na obalech, které nejsou odebírány zpět prostřednictvím systému DSD, by byl vhodnějším opatřením, které by bylo přiměřené a v souladu s článkem 3 nařízení č. 17.

238.

Podle mého názoru Soud správně odmítl vytýkanou skutečnost týkající se nepřiměřeného charakteru čl. 3 odst. 1 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž nestanoví možnost vyznačení vysvětlujících poznámek.

239.

V bodě 200 napadeného rozsudku Soud totiž vysvětluje, že „[t]akové vysvětlující poznámky by […] vycházely z představy, že je možné odlišit obaly označené logem Der Grüne Punkt, které spadají do systému DSD, od obalů označených [tímto] logem […], které ale do systému DSD nespadají, a které by tedy měly být označeny poznámkou upozorňující spotřebitele. Jak však bylo uvedeno (viz body 131 až 138 [napadeného rozsudku]), podmínky fungování smíšených systémů nejsou založeny na identifikaci obalů spotřebiteli, kteří mají volnost při rozhodování prostřednictvím kterého systému obal odevzdají, ale [jsou založeny] na přidělení množství materiálu, který má být využit“.

240.

Tato analýza Soudu je podle mého názoru koherentní s tím, co bylo uvedeno v napadeném rozsudku. V bodě 48 tohoto stanoviska je uvedeno, že pohyb obalu nelze určit předem. Plastovou láhev tak lze koupit na německém trhu a následně ji vyhodit do kontejneru ve Francii patřícímu soutěžiteli DSD. Jak uvedla Komise, chování spotřebitele nelze určit předem. Vysvětlující poznámka na obalech s logem Der Grüne Punkt, které jsou zpětně odebrány prostřednictvím konkurenčního systému DSD, tedy nemůže mít zamýšlený účinek, jelikož oddělení výrobků s tímto logem, které jsou odebrány zpět systémem DSD a výrobků s týmž logem, které jsou odebrány zpět konkurenčním systémem, je nemožné.

241.

Krom toho musím poznamenat, že na jednání Landbell uvedla, že v praxi ke sběru, třídění a využití dochází nezávisle na tom, zda obal obsahuje ochrannou známku informující o tom, do kterého systému spadá. Množství materiálu se rozdělují mezi jednotlivé systémy. DSD tuto praxi nezpochybnila.

242.

V důsledku toho se domnívám, že šestý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

243.

V rámci svého sedmého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje vadu řízení. Podle ní Soud svým vlastním odůvodněním nahradil odůvodnění Komise. Navrhovatelka se rovněž domnívá, že jakékoli doplnění nových konstatování Soudem představuje porušení jejího práva být vyslechnuta.

244.

Na podporu svého důvodu kasačního opravného prostředku DSD Soudu vytýká, že provedl nová konstatování založená na prohlášeních učiněných účastníky řízení při jednání. Jde o odpovědi na podrobné otázky, které Soud položil, buď sotva tři týdny před jednáním, nebo během jednání, aniž by uvedl důsledky, které hodlá vyvodit z těchto odpovědí nebo spojitost mezi těmito otázkami a konstatováními uvedenými ve sporném rozhodnutí. Na základě uvedených otázek a odpovědí Soud tedy učinil nová podstatná konstatování týkající se způsobů fungování smíšených systémů, která nejsou uvedena ve sporném rozhodnutí a která nebyla zmíněna Komisí nebo navrhovatelkou v rámci kasačního opravného prostředku.

245.

DSD se zaměřuje zvláště na dvě konstatování, a sice jednak na konstatování, podle kterého obaly svěřené DSD mohou podléhat kolektivnímu systému a současně individuálnímu systému, a jednak na konstatování, podle kterého nařízení o obalech stanoví četné nápravné mechanismy, které výrobcům a distributorům umožňují, aby splnili povinnosti vyplývající z uvedeného nařízení tím, že obaly přidělí a posteriori individuálnímu nebo kolektivnímu systému.

246.

Komise, podporovaná Vfw, Landbell a BellandVision, má za to, že body napadeného rozsudku, kterých se týká projednávaný důvod kasačního opravného prostředku, neobsahují žádnou novou skutečnost v porovnání s tím, co již bylo zkoumáno v průběhu správního řízení a v průběhu písemné části řízení před Soudem.

247.

Navrhovatelka Soudu vytýká, že provedl nová konstatování, která nejsou uvedena ve sporném rozhodnutí a že tak tím svým vlastním odůvodněním nahradil odůvodnění Komise. Podle DSD jde o konstatování, podle něhož je možné využít kolektivního systému a individuálního systému, jakož i o konstatování, podle něhož nařízení o obalech stanoví četné nápravné mechanismy, které výrobcům a distributorům umožňují, aby splnili jejich povinnosti na základě uvedeného nařízení tím, že obaly přidělí a posteriori individuálnímu nebo kolektivnímu systému.

248.

Domnívám se, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnut.

249.

Připomínám totiž, že Soud v bodech 44 až 46 napadeného rozsudku uvedl obsah sporného rozhodnutí týkající se možnosti kombinovat několik systémů zpětného odběru a využití.

250.

Soud konkrétněji v bodě 45 napadeného rozsudku uvedl, že „[sporné] rozhodnutí uvádí několik skutečností umožňujících prokázat možnost používat smíšené systémy. [Toto] [r]ozhodnutí tak uvádí (bod 20 odůvodnění [sporného] rozhodnutí), že z vyjádření německých orgánů vyplývá, že nařízení [o obalech] umožňuje kombinovat individuální systém se systémem kolektivním a účastnit se kolektivního systému pouze pro zpětný odběr části obalů uvedených na trh. […] [Sporné] rozhodnutí rovněž zdůrazňuje, že z dřívější odpovědi německých orgánů vyplývá, že čl. 6 odst. 3 [uvedeného] nařízení nepředpokládá, že je možné použít pouze jediný systém. Německé orgány tak nikdy neměly v úmyslu umožnit zavedení pouze jednoho kolektivního systému v celém státě nebo v každé spolkové zemi (bod 23 odůvodnění [sporného] rozhodnutí)“.

251.

Soud v bodě 46 napadeného rozsudku rovněž uvedl, že „žalobkyně v projednávané věci nezpochybňuje možnost výrobce nebo distributora obalů použít smíšený systém“.

252.

Pokud jde o konstatování Soudu uvedená v bodech 137 a 139 napadeného rozsudku, podle nichž nařízení o obalech umožňuje použít nápravné mechanismy, poukazuji na to, že i když Soud výslovně neuvedl body sporného rozhodnutí, na které odkazuje, v bodě 9 napadeného rozsudku jednak uvedl, že „čl. 6 odst. 1 devátá věta [uvedeného] nařízení uvádí, že pokud distributor nesplní svou povinnost zpětného odběru a využití prostřednictvím individuálního systému, musí tak učinit prostřednictvím kolektivního systému.“, a jednak se toto tvrzení nachází v bodě 21 odůvodnění sporného rozhodnutí.

253.

Soud tedy tím, že v bodě 137 napadeného rozsudku konstatoval, že pokud míra využití individuálním systémem dosažena není, může výrobce nebo distributor odkoupit množství obalů, které je dostatečné k dosažení této míry, svým vlastním odůvodněním nenahradil odůvodnění Komise, jelikož tato skutečnost vyplývá velmi jasným způsobem ze sporného rozhodnutí.

254.

Navrhovatelka vytýká rovněž Soudu, že provedl nové konstatování, když rozhodl, že výrobci a distributoři mohou své povinnosti na základě nařízení o obalech splnit tím, že obaly přidělí a posteriori individuálnímu systému.

255.

Jak jsem uvedl v bodech 160 až 163 tohoto stanoviska, navrhovatelka se podle mého názoru mýlí, pokud jde o smysl, který je třeba dát bodu 137 napadeného rozsudku. Soud totiž v analýze, kterou provedl v bodech 134 až 137 napadeného rozsudku, vychází z postulátu, podle něhož distributor přistupuje ke dvěma systémům, individuálnímu a kolektivnímu. Jde tedy o to, že se nevyužívá a posteriori individuální systém, ale o to, že se upraví množství materiálu přidělená jednotlivým systémům, tak, že se umožní distributorovi, který kombinuje inviduální systém a kolektivní systém, aby požádal v rámci kolektivního systému o vrácení poplatku, který byl neoprávněně vybrán za obaly, které byly zpětně odebrány individuálním systémem.

256.

Ve zbývající části Soud v bodě 138 napadeného rozsudku upřesnil, že „tyto možnosti opravy byly popsány v dohodě o kompenzaci dovolávané během jednání, která umožňuje různým provozovatelům systémů rozdělovat množství materiálu využívaná sběrnými podniky, na které se obrací s přihlédnutím k množstvím materiálu, za která mají odpovědnost na základě smluv podepsaných s výrobci a distributory obalů“.

257.

V důsledku toho se s ohledem na tyto skutečnosti domnívám, že sedmý důvod kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnut jako neopodstatněný.

258.

Svým osmým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Soud se dopustil vady v řízení a poškodil její zájmy tím, že nerespektoval základní právo na to, aby byla věc vyřízena v přiměřené lhůtě, jak je uznáno článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1).

259.

Podle navrhovatelky se na první pohled zdá, že délka řízení, které trvalo pět let a devět měsíců, je značná. V tomto ohledu uvádí rozsudek ze dne 25. ledna 2007, Sumitomo Metal Industries a Nippon Steel v. Komise ( 17 ). Navrhovatelka se domnívá, že takovou délku lze odůvodnit pouze výjimečnými okolnostmi ve smyslu rozsudku ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise ( 18 ), čemuž tak v projednávané věci není.

260.

Navrhovatelka tedy Soudní dvůr žádá, aby napadený rozsudek zrušil v souladu s čl. 58 odst. 2 první větou a čl. 61 odst. 1 první větou statutu Soudního dvora.

261.

V rámci svého posouzení uvedu, jaké jsou argumenty navrhovatelky na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.

262.

Komise má za to, že podle judikatury Soudního dvora dokonce i nadměrná délka řízení nemůže způsobit zrušení rozsudku, pokud tato nadměrná délka řízení neměla vliv na výsledek sporu ( 19 ). Podle ní neexistuje vztah mezi délkou řízení a výsledkem sporu, a zrušení rozsudku by délku řízení toliko dále prodloužilo.

263.

Vfw poznamenává, že DSD z důvodu délky řízení nevznikly žádné nevýhody, protože mohla pokračovat ve svých činnostech a protože nedošlo k významnému oslabení jejího postavení na trhu. Krom toho i za předpokladu, že by došlo k poškození zájmů navrhovatelky, by bylo zrušení napadeného rozsudku nepřiměřené.

264.

Landbell a BellandVision připomínají, že přiměřený charakter délky řízení je třeba posuzovat ve světle okolností každého případu. V projednávaném případě DSD způsobila, že se věc stala značně složitou v důsledku rozsáhlých úvah, které byly meritorně zkreslující a dokonce nepravdivé, pokud jde o základní otázky týkající se známkového práva.

265.

Z ustálené judikatury vyplývá, že pokud jde o případné vady řízení, podle článku 225 ES a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora jsou opravné prostředky omezeny na právní otázky. Podle tohoto posledně uvedeného ustanovení jsou přípustné pro nepříslušnost Soudu, pro nedostatky řízení před Soudem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího opravný prostředek, či pro porušení právních předpisů Společenství Soudem ( 20 ).

266.

Soudní dvůr má tak pravomoc přezkoumávat, zda se Soud dopustil vad v řízení, které poškozují zájmy navrhovatele, a musí ověřit, že byly dodrženy obecné zásady práva Společenství a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů ( 21 ).

267.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 6 odst. 1 EÚLP stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu ( 22 ).

268.

Obecná zásada práva Společenství, podle které má každá osoba právo na spravedlivý proces, která vychází z těchto základních práv, a zejména právo na řízení v přiměřené lhůtě, je použitelná v rámci kasačního opravného prostředku k soudu proti rozhodnutí Komise, kterým se podniku ukládají pokuty za porušení práva hospodářské soutěže ( 23 ). Přísluší tedy Soudnímu dvoru, aby ve fázi kasačního opravného prostředku přezkoumal takové uplatněné důvody, co se týče řízení před Soudem ( 24 ).

269.

Řízení bylo zahájeno dne 5. července 2001, kdy byla kanceláři Soudu podána žaloba navrhovatelky na neplatnost a bylo ukončeno dne 24. května 2007, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek. Řízení před Soudem tedy trvalo přibližně pět let a devět měsíců.

270.

Soudní dvůr, který se inspiroval kritérii stanovenými Evropským soudem pro lidská práva, ve výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise rozhodl, že přiměřený charakter délky řízení se musí posuzovat v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, a zejména v závislosti na významu sporu pro dotyčnou osobu, složitosti věci a chování žalobce u Soudu, jakož i chování příslušných orgánů ( 25 ).

271.

Tato tři kritéria přezkoumám postupně ve světle judikatury uvedené ve výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise.

272.

Soudní dvůr rozhodl, že v případě sporu o existenci porušení pravidel hospodářské soutěže má zásadní požadavek právní jistoty svědčící hospodářským subjektům, jakož i cíl zajistit, aby na vnitřním trhu nebyla narušena hospodářská soutěž, nepřehlédnutelný význam nejen pro žalobce samotného a pro jeho soutěžitele, nýbrž vzhledem k velkému počtu dotčených osob a finančních zájmů, které jsou ve hře, rovněž pro třetí osoby ( 26 ).

273.

Velký význam, a zejména finanční význam pro dotyčný podnik tedy vyžaduje rychlé vyřízení věci. Například v případě podniku, kterému je na základě rozhodnutí Komise uložena povinnost zveřejnit informace týkající se jednoho z jeho výrobků, aby konkurenční podniky mohly rozvíjet své výrobky, neexistuje žádná pochybnost o tom, že toto rozhodnutí a řízení zahájené podnikem budou mít dopad na jeho činnost, jelikož opravný prostředek proti rozhodnutím Komise nemá odkladný účinek.

274.

Stejně tomu tak je v případě, kdy se Komise rozhodne uložit pokutu podniku, o němž má za to, že odpovídá za porušení právních předpisů.

275.

V projednávané věci tedy vyvstává otázka, zda je význam sporu pro DSD skutečně zásadní v rozsahu, v němž mohlo být ohroženo pokračování její hospodářské činnosti. Domnívám se, že tomu tak není.

276.

Na rozdíl od podniku dotčeného ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, Komise neuložila DSD žádnou pokutu. V tomto ohledu Komise ve své kasační odpovědi připomíná, že se již v plném rozsahu vyjádřila v bodě 148 svého oznámení námitek ( 27 ) a že neuvažuje ani o uložení penále.

277.

Krom toho sporné rozhodnutí podle mého názoru nemohlo narušit činnost navrhovatelky. Účelem tohoto rozhodnutí je ukončit zneužití, které spočívá v tom, že se musí platit poplatek za veškeré obaly, které na trh uvedl přistupující podnik, a to i pro část obalů, která není skutečně odebrána zpět systémem DSD. Z tohoto důvodu uvedené rozhodnutí stanoví, že je-li prokázáno, že tyto obaly nejsou tímto systémem odebrány zpět, poplatek za tuto část obalů placen být nemá.

278.

Smlouvy, které DSD podepsala s přistupujícími podniky, tedy zpochybněny nejsou a její činnost může fungovat normálně. DSD je pouze žádána o to, aby si nenechala platit poplatek za službu, kterou neposkytuje.

279.

Podle mého názoru je tedy význam sporu pro DSD reálný, neboť na ni má nutně vliv, avšak není zásadní, neboť nenarušuje pokračování v její hospodářské činnosti.

280.

Tato okolnost však nesmí vést k tomu, že navrhovatelka bude zbavena svého práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě, zvláště v případě, kdy, jak uvedu dále, složitost věci podle mého názoru nevyžaduje řízení v délce trvání pěti let a devíti měsíců.

281.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a judikatury Soudního dvora vyplývá, že složitost věci se určuje na základě souboru skutečností.

282.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že hospodářská povaha protiprávních jednání nečiní sama o sobě řízení zvláště složitým. Uvedl rovněž, že změna zákona dotčeného v řízení na vnitrostátní úrovni usnadnila práci vyšetřujícího soudce. Evropský soud pro lidská práva krom toho poznamenal, že věc dotčená v řízení na vnitrostátní úrovni se týká čtyř osob v rámci společností zaměřených na totéž odvětví činnosti a nevyskytují se dostatečně propracované právní konstrukce, aby vyšetřovatelům podstatně bránily v plnění jejich úkolů. Vyvodil z toho, že složitost věci neodůvodňuje délku řízení ( 28 ).

283.

Ve výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise Soudní dvůr za účelem rozhodnutí o složitosti věci zohlednil zejména počet osob dotčených rozhodnutím Komise a skutečnost, že žaloba žalobkyně představovala jednu z jedenácti žalob, podaných ve třech různých jednacích jazycích, které byly formálně spojeny pro účely ústní části řízení ( 29 ). Soudní dvůr rovněž uvedl, že řízení týkající se žalobkyně vyžaduje důkladný přezkum relativně objemných dokumentů a poměrně složitých skutkových a právních otázek ( 30 ).

284.

V rozsudku ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise ( 31 ), Soudní dvůr uvedl, že značná délka řízení u Soudu může být vysvětlena do značné míry kombinací objektivních okolností souvisejících s počtem souběžných věcí, které byly postupně předloženy Soudu, jakož i významem právních otázek, které jimi byly vzneseny ( 32 ).

285.

V rámci projednávané věci je třeba poznamenat, že DSD jako podnik, kterého se týká sporné rozhodnutí, je jedinou žalobkyní. Krom toho řízení probíhalo v jediném jazyce, kterým je němčina.

286.

Je zajisté nezpochybnitelné, že Soud se musí v rámci věcí, které jsou mu předloženy, zabývat složitými skutkovými a právními otázkami.

287.

Domnívám se však, že projednávaná věc nevykazovala takovou právní složitost, která by odůvodnila řízení v délce pěti let a devíti měsíců.

288.

Poukazuji na to, že i když je totiž pravda, že systém stanovený nařízením o obalech a systém zavedený DSD mohou být zpočátku obtížně pochopitelné, nic to nemění na tom, že skutkové okolnosti v projednávané věci nejsou tak složité, jako například skutkové okolnosti, kterými se Soud může zabývat ve věcech kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě.

289.

Krom toho je právní otázka v této věci omezena na existenci zneužití dominantního postavení, jelikož otázka samotné existence dominantního postavení zpochybněna nebyla. Ukazuje se přitom, že určení existence takového postavení je často obtížné a složité, zejména proto, že je třeba zkoumat hospodářské údaje, které jsou samy o sobě složité.

290.

Domnívám se tedy, že složitost projednávané věci neodůvodnila řízení před Soudem v délce trvání pěti let a devíti měsíců.

291.

V průběhu soudního řízení může mít chování žalobce vliv na prodloužení délky tohoto řízení. Soudní dvůr bude tedy zkoumat, jaké bylo toto chování, aby zohlednil odpovědnost každého, pokud jde o délku řízení.

292.

Pro účely posouzení chování žalobkyně Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise zkoumal, zda Baustahlgewebe GmbH požádala o prodloužení původně stanovené lhůty k předložení repliky, aby určil, zda podstatným způsobem přispěla k prodloužení délky řízení.

293.

V projednávané věci poukazuji na to, že z procesních písemností ve spisu vyplývá, že DSD skutečně požádala, aby lhůta k podání její repliky byla prodloužena, což bylo přijato rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2001.

294.

Podle mého názoru však tato žádost o prodloužení lhůty k podání repliky podstatným způsobem nepřispěla k prodloužení délky řízení před Soudem.

295.

Pokud jde o chování příslušného orgánu, a sice Soudu, je totiž třeba poznamenat, že mezi oznámením ukončení písemné části řízení účastníkům řízení dne 9. září 2002 a předvoláním na jednání, které byl oznámeno účastníkům řízení dne 8. června 2006, uplynuly tři roky a devět měsíců. Jeví se mi tak, že taková lhůta s ohledem na relativní složitost věci a chování navrhovatelky odůvodněná není.

296.

V tomto ohledu Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise rozhodl, že struktura soudního systému Společenství v určitém ohledu odůvodňuje, aby Soud, který je pověřen stanovením skutkového stavu a provedením věcného přezkumu sporu, mohl mít k dispozici relativně více času k projedání žalob vyžadujících důkladný přezkum složitých skutkových okolností. Soudní dvůr však dodává, že tento úkol soud Společenství speciálně zřízený k tomuto účelu nezbavuje povinnosti, aby respektoval přiměřenou lhůtu při projednávání věcí, které mu byly předloženy ( 33 ).

297.

Soudní dvůr rovněž přezkoumal, zda v období mezi ukončením písemné části řízení a rozhodnutím o zahájení ústní části řízení byla provedena organizační procesní opatření nebo důkazní opatření ( 34 ).

298.

Soudní dvůr uvedl, že mezi ukončením písemné části řízení a rozhodnutím o zahájení ústní části řízení uplynulo 32 měsíců a mezi ukončením ústní části řízení a vyhlášením rozsudku Soudu uplynulo 22 měsíců. Podle Soudního dvora lze takové délky odůvodnit jen výjimečnými okolnostmi. Soudní dvůr rozhodl, že v případě, že nedošlo k jakémukoli přerušení řízení před Soudem zejména na základě článků 77 a 78 jednacího řádu Soudu, je třeba dospět k závěru, že takové okolnosti neexistují ( 35 ).

299.

Uvádím, že v projednávané věci mezi ukončením písemné části řízení a rozhodnutím o zahájení ústní části řízení uplynulo 45 měsíců a že během tohoto období nebylo přijato žádné zvláštní organizační opatření ani žádné důkazní opatření.

300.

V důsledku toho se s ohledem na všechny tyto skutečnosti domnívám, že i když význam sporu nenarušil pokračování v hospodářské činnosti DSD, složitost věci, jakož i chování navrhovatelky neodůvodňují řízení před Soudem v délce trvání pěti let a devíti měsíců. Podle mého názoru tedy tato délka trvání řízení musí být považována za nepřiměřenou.

301.

Navrhovatelka se domnívá, že nedodržení přiměřené délky řízení před Soudem poškodilo její zájmy ve smyslu čl. 58 prvního pododstavce druhé věty statutu Soudního dvora. Takový nedostatek odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku, a to nezávisle na jeho případné důsledky pro výsledek sporu, v souladu s čl. 61 prvním pododstavcem první větou statutu Soudního dvora.

302.

Domnívám se, že osmý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako nerelevantní.

303.

Ačkoli je podle mého názoru pravda, že délka řízení před Soudem neodpovídá definici přiměřené délky řízení, domnívám se, že toto zjištění nemůže být ve skutečnosti sankcionováno neplatností.

304.

V tomto ohledu výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise stanovil pouze čistě odškodňující náhradu škody způsobenou nedodržením přiměřené délky řízení.

305.

V projednávané věci by připuštění zrušení napadeného rozsudku znamenalo, že by DSD byla oprávněna znovu zavést chování v rozporu s právními předpisy, které bylo sankciováno sporným rozhodnutím z důvodů, které jsem popsal jako odůvodněné.

306.

Sankce za nedodržení přiměřené délky řízení totiž nemůže v žádném případě vést k tomu, že by bylo podniku umožněno pokračovat nebo znovu zavést chování, o kterém bylo rozhodnuto, že je v rozporu s pravidly Společenství.

307.

V důsledku nedodržení přiměřené délky řízení může být tedy případně podán jen návrh na náhradu způsobené škody.

308.

Pokud jde o povahu této škody, v projednávané věci nejde o situaci srovnatelnou se situací podniku, kterému v důsledku nadměrné délky řízení vznikly hospodářské ztráty. Podle mého názoru tedy neexistuje hospodářská újma.

309.

Škoda způsobená navrhovatelce je v projednávaném případě způsobena samotným porušením obecné zásady práva Společenství, a sice práva na spravedlivý proces, jehož jednou ze složek je dodržení přiměřené délky trvání řízení ( 36 ).

310.

V tomto ohledu připomínám, že čl. 6 odst. 2 EU uvádí, že „Unie ctí základní práva zaručená [EÚLP]“.

311.

Krom toho podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, přičemž vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které poskytují mezinárodní nástroje týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily ( 37 ).

312.

EÚLP má v tomto kontextu zvláštní význam ( 38 ).

313.

Toto právo každé osoby, aby její věc byla projednána v přiměřené lhůtě, má podle mého názoru takový význam, že pouhá skutečnost, že je fyzická nebo právnická osoba této záruky zbavena, představuje sama o sobě samostatnou újmu.

314.

Pokud jde o možné formy nápravy, způsoby uvedené Evropským soudem pro lidská práva mohou být podle mého názoru použity v projednávané věci. Zdá se mi, že uznání porušení předmětné zásady tak představuje „spravedlivé zadostiučinění“, které je způsobilé nahradit samo o sobě újmu vzniklou navrhovatelce v případě, že neexistuje majetková újma. Evropský soud pro lidská práva již totiž připustil, že „konstatování, [podle něhož stát porušil čl. 6 odst. 1 EÚLP], poskytuje samo o sobě […] spravedlivé zadostiučinění, které je za okolností sporu dostačující“ ( 39 ).

315.

Pokud se však DSD domnívá, že pouhé uznání porušení zásady přiměřené délky řízení není spravedlivým zadostiučiněním, může podle mého názoru před soudem Společenství podat žalobu na náhradu škody podle obecného práva. V souladu s čl. 288 druhým pododstavcem ES totiž „[v] případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Společenství v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce“.

316.

Jaký soud bude mít tedy pravomoc rozhodovat o takové žalobě?

317.

Předpisy Společenství neupravují zvláštní ustanovení týkající se žalob na náhradu škody způsobené v důsledku fungování soudů Společenství.

318.

Ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, generální advokát Léger uvedl, že podle jeho názoru má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o takových sporech, týkají-li se soudních aktů, které Soud sám přijal.

319.

Navrhované řešení bylo tedy následující. Vzhledem k tomu, že nebylo možné uvažovat o tom, že se soudnímu orgánu svěří úkol vyjádřit se k vadnému nebo protiprávnímu charakeru jeho vlastního chování, se pravomoc Soudu musí analyzovat jako pravomoc, která nezahrnuje žaloby na náhradu škody směrující proti soudním aktům, které Soud sám přijal. Podle generálního advokáta Légera měl tedy pravomoc rozhodovat o takových žalobách Soudní dvůr.

320.

V době, kdy byl vydán výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, navrhované řešení nenaráželo na žádnou rušivou překážku, jelikož pravomoc Soudu, která nebyla upravena ve Smlouvě o ES, byla určena rozhodnutím Rady Evropské unie podle upraveného řízení ( 40 ).

321.

Se vstupem Niceské smlouvy v platnost má však Soud napříště na základě rozhodnutí v rámci primárního práva výlučnou pravomoc rozhodovat spory týkající se náhrady škod způsobených orgány nebo zaměstnanci Společenství při výkonu jejich funkce.

322.

Za současného stavu primárního práva Společenství mi tedy není jasné, na jakém právním základě by Soudní dvůr mohl rozhodovat o tomto typu žalob, ledaže by vytvořil nový procesní prostředek.

323.

V důsledku toho se domnívám, že Soud má i nadále pravomoc rozhodovat o žalobě na náhradu škody v důsledku škody způsobené tím, že nebyla dodržena přiměřená délka řízení u soudu Společenství.

324.

Podle mého názoru toto řešení ostatně vyhovuje zásadě požadavku nestranného soudu. Zdá se mi totiž, že pojetí nestrannosti Evropského soudu pro lidská práva je slučitelné s řešením, které navrhuji.

325.

Evropský soud pro lidská práva totiž rozlišuje dva aspekty pojmu „nestrannost“, přičemž jeden je subjektivní a druhý objektivní ( 41 ).

326.

Subjektivní koncepce spočívá v určení, co si takový soudce za takové okolnosti ve svém svědomí myslel a zajímá se tedy o samotnou osobnost soudce. Subjektivní nestrannost se tedy předpokládá až do předložení důkazu opaku ( 42 ). Je tedy obtížné ji zpochybnit.

327.

Z tohoto důvodu bude objektivní nestrannost soudu určující. Objektivní koncepce spočívá v tom, že se klade otázka, zda nezávisle na osobním chování soudce určité ověřitelné skutečnosti opravňují k tomu, aby byla zpochybněna jeho nestrannost ( 43 ). Evropský soud pro lidská práva v tomto ohledu upřesnil, že i zdání mohou mít význam ( 44 ).

328.

Studium judikatury Evropského soudu pro lidská práva ukazuje, že tento soud činí analýzu kritéria objektivní nestrannosti případ od případu. Ve svém výše uvedeném rozsudku Morel v. Francie ostatně upřesnil, že odpověď na otázku, zda je soud objektivně nestranný, se mění podle okolností věci ( 45 ).

329.

V každém jednotlivém případě, který mu byl předložen, nicméně nacházím společný prvek, a sice, že určující kritérium spočívá v otázce, zda obavy dotyčné osoby mohou být objektivně odůvodněné ( 46 ).

330.

S ohledem na toto kritérium Evropský soud pro lidská práva v některých případech připustil, že kumulace soudních funkcí, jakož i kumulace soudních a mimosoudních funkcí, nejsou v rozporu se zásadou objektivní nestrannosti, a v některých případech tyto kumulace sankcionoval.

331.

Tak například ve věci Gubler v. Francie ( 47 ) p. Gubler zpochybnil nestrannost disciplinárního oddělení conseil national de l’Ordre des médecins (národní rady lékařské komory). Tento orgán proti němu podal stížnost a o téže stížnosti rozhodoval. P. Gubler se domníval, že uvedený orgán je soudcem i účastníkem řízení.

332.

Evropský soud pro lidská práva se domníval, že jelikož se členové disciplinárního oddělení, kteří byli součástí kolegia, které rozhodovalo o stížnosti podané proti p. Gublerovi, neúčastnili rozhodnutí conseil national takovou stížnost podat, pochybnosti stěžovatele ohledně nezávislosti a nestrannosti členů disciplinárního oddělení nemohou být objektivně odůvodněny ( 48 ).

333.

Ve věci Procola v. Lucembursko ( 49 ) stěžovatel zpochybnil nestrannost výboru pro sporná řízení lucemburské státní rady v rámci žaloby proti velkovévodskému nařízení. Čtyři z pěti členů tvořících tento výbor původně poskytli stanovisko k návrhu tohoto nařízení v rámci jejich poslání poradní povahy.

334.

Evropský soud pro lidská práva měl za to, že u čtyř státních poradců došlo ke smíšení poradních funkcí a soudních funkcí. Rozhodl, že pouhá skutečnost, že určité osoby ve vztahu k týmž rozhodnutím vykonávají postupně dva typy funkcí, může zpochybnit strukturální nestrannost uvedeného orgánu, a odůvodňuje tak pochybnosti stěžovatele ( 50 ).

335.

Evropský soud pro lidská práva krom toho upřesnil, že čl. 6 odst. 1 EÚLP každému vnitrostátnímu soudu ukládá povinnost ověřit, zda svým složením představuje nestranný soud ( 51 ).

336.

Tato judikatura musí být rovněž kombinována s účinností jiných rovněž základních zásad, a sice právem na přístup k soudu a požadavkem dvojího stupně soudnictví.

337.

Vzhledem k tomu, že soudy Společenství, které mají pravomoc rozhodovat o žalobách na náhradu škody způsobené fungováním soudnictví Společenství, jsou pouze dva, přičemž jeden rozhoduje v prvním stupni a druhý v rámci kasačního opravného prostředku, se mi zdá důvodné přijmout jejich pravomoc, s výslovnou výhradou, že kolegium rozhodujcí o žalobě je složeno jinak než kolegium, které přijalo akt, z něhož vyplývá tvrzená újma.

338.

Rozsudek vydaný Evropským soudem pro lidská práva ve věci Mihalkov v. Bulharsko ( 52 ) může sice vyvolat pochybnost, co se týče možnosti Soudu rozhodovat o žalobě na náhradu škody způsobenou soudem Společenství. Tento soud měl totiž v této věci za to, že i když nebyl žádný důvod pochybovat o osobní nestrannosti soudců soudu města Sofia, jejich profesní vztah s jedním z účastníků řízení (byla uplatněna odpovědnost soudu města Sofia) může sám o sobě u stěžovatele vyvolat legitimní pochybnosti týkající se objektivní nestrannosti soudců a jejich nezávislosti vůči jinému účastníkovi řízení ( 53 ). Krom toho pochybnosti stěžovatele mohla posílit skutečnost, že podle relevantních rozpočtových pravidel měla být platba náhrady škody, která mu měla být přiznána v případě úspěchu, uskutečněna z rozpočtu soudu města Sofia ( 54 ).

339.

Zdůrazňuji však, že toto zvláštní rozhodnutí nelze použít v projednávaném případě. Jelikož státy mají celou řadu soudů, žalobu lze snadno přidělit soudům, kterých se spor nijak nedotýká a ohledně kterých tedy neexistují žádné pochybnosti, co se týče jejich nestrannosti. Jak jsem uvedl, na úrovni Společenství tomu tak není.

340.

Pokud bychom použili úvahy Evropského soudu pro lidská práva v této věci, Soud ani Soudní dvůr by tak v případě, že by bylo zpochybněno chování Soudního dvora, nemohly rozhodovat ve věci žaloby na náhradu škody způsobené soudem Společenství. To by tedy představovalo odepření spravedlnosti.

341.

Všechny tyto skutečnosti podle mého názoru svědčí ve prospěch zachování pravomoci Soudu rozhodovat o tomto typu žalob.

342.

Z těchto důvodů a za výše uvedených podmínek se mi zdá, že je možné použít pouze řízení podle obecného práva.

343.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby: