1

Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že:

Lucemburské velkovévodství tím, že

nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71, jakož i ze článků 49 ES a 50 ES.

2

Článek 3 směrnice 96/71, nazvaný „Pracovní podmínky“, uvádí:

„1.   Členské státy zajistí, aby podniky uvedené v čl. 1 odst. 1 zaručovaly bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr pracovníkům vyslaným na jejich území pracovní podmínky týkající se dále uvedených záležitostí, které jsou v členském státě, ve kterém je práce vykonávána, stanoveny:

Pro účely této směrnice vymezují pojem minimální mzda uvedený v odst. 1 druhé odrážce písm. c) vnitrostátní právní předpisy a/nebo zvyklosti členského státu, na jehož území je pracovník vyslán.

[…]

10.   Tato směrnice nevylučuje, aby členské státy na základě rovného zacházení a v souladu se Smlouvou uplatňovaly na vnitrostátní podniky a na podniky ostatních států:

3

Při příjímání směrnice 96/71 bylo do protokolu Rady Evropské unie zaneseno prohlášení č. 10 týkající se čl. 3 odst. 10 první odrážky této směrnice (dále jen „prohlášení č. 10“) znějící takto:

„Rada a Komise prohlásily:

„ ‚Předpisy o veřejném pořádku‘  se mají chápat jako závazné předpisy, od kterých se nelze odchýlit a které podle své povahy a svého cíle musejí vyhovovat nutným požadavkům veřejného zájmu. Tyto předpisy mohou zahrnovat zejména zákaz nucené práce nebo účast orgánů na kontrole dodržování právních předpisů a pracovních podmínek.““(neoficiální překlad)

4

Článek 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 stanoví:

„(1)   Donucujícími ustanoveními v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku, zejména pokud jde o ustanovení o dohodách a smlouvách podle zákona ze dne 27. března 1986 o schválení Římské úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, jsou a jako taková platí pro všechny pracovníky, kteří na území Lucemburského velkovévodství vykonávají práci, včetně těch, kteří byli do Lucemburska vysláni na přechodnou dobu, nehledě na dobu nebo účel tohoto vyslání: všechna ustanovení v zákonech, nařízeních a správních předpisech, jakož i veškerá ustanovení, která vyplývají z všeobecně použitelných kolektivních smluv nebo z rozhodčího nálezu s oblastí působnosti, která je podobná jako působnosti závazných kolektivních smluv, která se týkají těchto oblastí:

(2)   Ustanovení odstavce 1 tohoto článku platí pro všechny pracovníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří vykonávají práci v jakémkoli podniku bez ohledu na státní příslušnost a formální nebo skutečné sídlo podniku.“

5

Článek 2 zákona ze dne 20. prosince 2002 uvádí:

„(1)   Ustanovení článku 1 tohoto zákona platí rovněž pro podniky, které v rámci nadnárodního poskytování služeb vysílají pracovníky na území Lucemburského velkovévodství, s výjimkou mobilních pracovníků obchodního loďstva.

(2)   ‚Vysláním‘ se ve smyslu výše uvedeného odstavce 1 rozumí následující činnosti, které jsou vykonávány dotčenými podniky, pokud po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem:

(3)   Vyslaným pracovníkem se rozumí každý pracovník, který obvykle pracuje v zahraničí a po omezenou dobu vykonává svou práci na území Lucemburského velkovévodství.

(4)   Pojem ‚pracovní poměr‘ je definován podle lucemburského práva.“

6

Článek 7 zákona ze dne 20. prosince 2002 stanoví:

„(1)   Pro účely použití tohoto zákona musí podnik – i když má své sídlo mimo území Lucemburského velkovévodství nebo obvykle vykonává svou činnost mimo lucemburské území –, jehož pracovník nebo pracovníci, včetně těch, kteří byli dočasně vysláni podle ustanovení článků 1 a 2 tohoto zákona, pracují v Lucembursku, před zahájením práce dát na základě prosté žádosti a v nejkratší možné lhůtě k dispozici Inspection du travail et des mines (pracovní a důlní inspekce – pozn. překl.) údaje nezbytně nutné pro kontrolu, zejména:

(2)   Použití tohoto článku může být upřesněno velkovévodským nařízením.“

7

Článek 8 téhož zákona uvádí:

„Každý podnik, který je usazený v zahraničí a má v něm své sídlo nebo v Lucembursku nemá stálou provozovnu ve smyslu daňového zákona, z něhož jeden nebo více pracovníků vykonává jakoukoli pracovní činnost v Lucembursku, je povinen uschovat dokumenty nezbytné pro kontrolu výše uložených povinností vyplývajících z použití tohoto zákona a zejména z článku 7 u zmocněnce určeného ad hoc, který má bydliště v Lucembursku.

Tyto dokumenty musí být na základě prosté žádosti a v nejkratší možné lhůtě předloženy Inspection du travail et des mines. Tento orgán musí být před zahájením pracovní činnosti informován podnikem nebo jeho zmocněncem uvedeným v předchozím odstavci doporučeným dopisem s doručenkou o přesném místě uložení dokumentů.“

8

Výzvou dopisem ze dne 1. dubna 2004 upozornila Komise lucemburské orgány, že by zákon ze dne 20. prosince 2002 mohl být v rozporu s právem Společenství. Konkrétně podle ní tento zákon:

9

Ve své odpovědi ze dne 30. srpna 2004 uvedlo Lucemburské velkovévodství, že pracovní podmínky, které jsou předmětem první skutečnosti vytýkané v této výzvě dopisem, spadají do „předpisů o veřejném pořádku“, jak jsou stanoveny v čl. 3 odst. 10 první odrážce směrnice 96/71.

10

Lucemburské velkovévodství uznalo opodstatněnost druhé vytýkané skutečnosti zmíněné v uvedené výzvě dopisem.

11

Pokud jde o třetí a čtvrtou vytýkanou skutečnost obsaženou v tomto dopise, uvedl tento členský stát jednak, že článek 7 zákona ze dne 20. prosince 2002 neukládá předběžné prohlášení, a jednak, že povinnost sdělit Inspection du travail et des mines jméno osoby, u níž jsou uloženy dokumenty požadované zákonem, není diskriminujícím požadavkem, nýbrž požadavkem nezbytným pro provádění kontrol vykonávaných tímto správním orgánem.

12

Jelikož Komise tyto odpovědi nepovažovala za uspokojivé, zopakovala své vytýkané skutečnosti v odůvodněném stanovisku ze dne 12. října 2005, ve kterém Lucemburské velkovévodství vyzvala k tomu, aby během dvou měsíců od doručení tohoto stanoviska splnilo své povinnosti.

13

Poté, co Lucemburské velkovévodství požádalo o dodatečnou lhůtu šesti týdnů, nepovažovalo za nezbytné na uvedené odůvodněné stanovisko odpovědět.

14

Komise proto podala na základě článku 226 ES tuto žalobu pro nesplnění povinnosti.

15

Svým prvním žalobním důvodem Komise tvrdí, že Lucemburské velkovévodství nesprávně provedlo čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71.

16

Konkrétněji má Komise za to, že Lucemburské velkovévodství tím, že neprávem vnitrostátní ustanovení týkající se oblastí, na něž se vztahují sporné předpisy, prohlašuje za donucující ustanovení v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku a požaduje jejich dodržování od podniků, které vysílají pracovníky na jeho území, ukládá těmto podnikům povinnosti, které jdou nad rámec toho, co uvádí směrnice 96/71. Podle názoru tohoto orgánu nemůže být pojem „veřejný pořádek“ stanovený v čl. 3 odst. 10 této směrnice určován jednostranně každým členským státem, jelikož členský stát nemůže jednostranně ukládat veškerá závazná ustanovení svého pracovního práva poskytovatelům služeb usazeným v jiném členském státě.

17

Zaprvé takovou povinnost představuje povinnost stanovená v čl. 1 odst. 1 bodě 1 zákona ze dne 20. prosince 2002, podle níž lze vysílat pouze pracovníky vázané s podnikem písemnou pracovní smlouvou nebo jiným dokumentem považovaným za obdobný dokument podle směrnice 91/533.

18

V tomto ohledu Komise připomíná, že v každém případě kontrola dodržování ustanovení směrnice 91/553 přísluší orgánům státu usazení dotyčného podniku, který tuto směrnici provedl, a nikoli, v případě vyslání, hostitelskému členskému státu.

19

Zadruhé, pokud jde o automatické přizpůsobení odměňování vývoji životních nákladů, stanovené v čl. 1 odst. 1 bodě 2 zákona ze dne 20. prosince 2002, Komise tvrdí, že lucemburské právní předpisy jsou v rozporu se směrnicí 96/71, která stanoví, že hostitelský členský stát může upravit výši mzdy pouze co se týče minimální mzdy.

20

Zatřetí, pokud jde o dodržování právní úpravy v oblasti práce na částečný úvazek a pracovních smluv na dobu určitou obsažené v čl. 1 odst. 1 bodě 8 zákona ze dne 20. prosince 2002, Komise tvrdí, že podle směrnice 96/71 nepřísluší hostitelskému členskému státu uplatňovat svou právní úpravu v oblasti práce na částečný úvazek a pracovních smluv na dobu určitou vůči podnikům, které vysílají pracovníky na jeho území.

21

Začtvrté, co se týče povinnosti dodržovat kolektivní pracovní smlouvy, stanovené v čl. 1 odst. 1 bodě 11 zákona ze dne 20. prosince 2002, Komise uvádí, že akty spadající do určité kategorie aktů jako takové nemohou bez ohledu na svůj věcný obsah představovat donucující ustanovení v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku.

22

Lucemburské velkovévodství uvádí, že všechny předpisy, na něž se vztahuje první žalobní důvod Komise, se týkají donucujících ustanovení v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku ve smyslu čl. 3 odst. 10 první odrážky směrnice 96/71. V tomto ohledu Lucemburské velkovévodství tvrdí jednak, že prohlášení č. 10 není nijak právně závazné, a jednak, že pojem „předpisy o veřejném pořádku“ zahrnuje veškerá ustanovení, která podle názoru hostitelského státu odpovídají naléhavým požadavkům veřejného zájmu. Krom toho Lucemburské velkovévodství odkazuje na legislativní proces, který vedl k přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, s. 36).

23

Úvodem, v odpověď na hlavní argument předložený Lucemburským velkovévodstvím na svou obranu je třeba zdůraznit, že cílem směrnice 2006/123 není podle jejího čl. 3 odst. 1 písm. a) nahrazení směrnice 96/71, neboť posledně uvedená směrnice má v případě rozporu přednost před prvně uvedenou směrnicí. Tento členský stát se tudíž na podporu jím zastávaného výkladu ustanovení směrnice 96/71 nemůže odvolávat na legislativní proces, který vedl k přijetí směrnice 2006/123.

24

Z třináctého bodu odůvodnění směrnice 96/71 vyplývá, že je třeba koordinovat právní předpisy členských států, aby byl určen základ kogentních ustanovení pro účely minimální ochrany, jež musí v hostitelském státě dodržovat zaměstnavatelé, kteří tam vysílají pracovníky (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Laval un Partneri, C-341/05, Sb. rozh. s. I-11767, bod 59).

25

Článek 3 odst. 1 první pododstavec této směrnice tak stanoví, že členské státy zajistí, aby podniky usazené v jiném členském státě, které vysílají pracovníky na jejich území v rámci přeshraničního poskytování služeb, zaručovaly vyslaným pracovníkům bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr pracovní podmínky týkající se záležitostí uvedených v témže článku, které jsou stanoveny v členském státě, ve kterém je práce vykonávána (rozsudek ze dne 18. července 2007, Komise v. Německo, C-490/04, Sb. rozh. s. I-6095, bod 18).

26

Za tímto účelem toto ustanovení uvádí taxativním způsobem oblasti, ve kterých členské státy mohou dát přednost pravidlům platným v hostitelském členském státě.

27

Článek 3 odst. 10 první odrážka směrnice 96/71 však členským státům přiznává možnost, aby při dodržení Smlouvy ES uplatnily nediskriminačním způsobem na podniky, které vysílají pracovníky na jejich území, pracovní podmínky vztahující se na jiné záležitosti, než které jsou uvedeny v odst. 1 prvním pododstavci, pokud jsou dodržovány předpisy o veřejném pořádku.

28

Jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002, který uvádí, že donucujícími ustanoveními v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku jsou ustanovení uvedená v bodech 1 až 14 tohoto odstavce, zamýšlelo se Lucemburské velkovévodství odvolat na čl. 3 odst. 10 první odrážku uvedené směrnice.

29

V tomto ohledu je třeba připomenout, že k tomu, aby členský stát mohl určitá vnitrostátní ustanovení považovat za donucující ustanovení o bezpečnosti, musí se jednat o ustanovení, jejichž dodržování je považováno za natolik klíčové pro zachování politického, sociálního nebo hospodářského uspořádání dotyčného členského státu, že je nutné požadovat jejich dodržování po každé osobě nacházející se na vnitrostátním území tohoto členského státu anebo jejich uplatňování na všechny právní vztahy existující v tomto členském státě (rozsudek ze dne 23. listopadu 1999, Arblade a další, C-369/96 a C-376/96, Recueil, s. I-8453, bod 30).

30

Proto na rozdíl od toho, co tvrdí Lucemburské velkovévodství, výhrada veřejného pořádku představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu služeb, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž dosah nemohou členské státy určovat jednostranně (viz, co se týče volného pohybu osob, rozsudek ze dne 31. ledna 2006, Komise v. Španělsko, C-503/03, Sb. rozh. s. I-1097, bod 45).

31

V kontextu směrnice 96/71 představuje její čl. 3 odst. 10 první odrážka výjimku ze zásady, podle níž oblasti, ve kterých hostitelský členský stát může uplatňovat své právní předpisy vůči podnikům, které vysílají pracovníky na jeho území, jsou taxativně uvedeny v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci této směrnice. Toto prvně uvedené ustanovení musí tudíž být vykládáno restriktivně.

32

Ostatně prohlášení č. 10, ohledně něhož generální advokátka správně v bodě 45 svého stanoviska uvedla, že je možno ho uplatňovat na podporu výkladu čl. 3 odst. 10 první odrážky směrnice 96/71, uvádí, že pojem „předpisy o veřejném pořádku“ je nutné chápat jako závazné předpisy, od kterých se nelze odchýlit a které podle své povahy a cíle musejí vyhovovat naléhavým požadavkům veřejného zájmu.

33

V každém případě toto ustanovení směrnice 96/71 stanoví, že uplatnění možnosti, kterou stanoví, nezbavuje členské státy povinností, které mají podle Smlouvy o ES, a zejména těch, jež se týkají volného pohybu služeb, jehož podpora je zdůrazněna v pátém bodě odůvodnění této směrnice.

34

Právě vzhledem k těmto úvahám je třeba zkoumat požadavky čl. 1 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002, u nichž Komise zpochybňuje jejich kvalifikaci jakožto donucující ustanovení v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku.

35

Úvodem je třeba zdůraznit, že tento požadavek spadá do oblasti, která není uvedena ve výčtu obsaženém v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 96/71.

36

Lucemburské velkovévodství tvrdí jednak, že zpochybňovaný požadavek je pouze připomenutím podmínky uvedené v článcích 2 a 3 směrnice 91/533, a jednak, že spadá do veřejného pořádku, jelikož má za cíl ochranu pracovníků.

37

Jak zdůrazňuje druhý bod odůvodnění směrnice 91/533, je potřeba podřídit pracovní poměry formálním požadavkům prvořadá za účelem zlepšení ochrany zaměstnanců před možným porušováním jejich práv a za účelem dosažení větší průhlednosti trhu práce.

38

Z článku 9 odst. 1 uvedené směrnice však rovněž vyplývá, že členské státy přijmou právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s toutéž směrnicí.

39

V důsledku toho všichni zaměstnavatelé, včetně těch, kteří vysílají pracovníky, podléhají, jak stanovuje čl. 4 odst. 1 směrnice 91/533, podle právní úpravy členského státu, v němž jsou usazeni, povinnostem stanoveným touto směrnicí.

40

Je tedy třeba konstatovat, že dodržování požadavku stanoveného v čl. 1 odst. 1 bodu 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 zajišťuje členský stát, jehož státními příslušníky jsou vyslaní pracovníci.

41

Proto má napadené ustanovení za účinek, že podnikům, které vysílají pracovníky do Lucemburska, ukládá povinnost, které již podléhají v členském státě, ve kterém jsou usazeny. Ostatně cíl směrnice 96/71, kterým je zabezpečit dodržování minimálního základu pravidel ochrany pracovníků, činí o to nadbytečnější existenci takové dodatečné povinnosti, která s ohledem na postupy, které s sebou nese, může odradit podniky usazené v jiném členském státě od výkonu své svobody poskytování služeb.

42

Ačkoli z ustálené judikatury vyplývá, že právo Společenství nebrání tomu, aby členské státy vztáhly své právní předpisy nebo kolektivní smlouvy uzavřené sociálními partnery na všechny osoby vykonávající byť i jen dočasnou práci v zaměstnaneckém poměru bez ohledu na zemi usazení jejich zaměstnavatele, nemění to nic na tom, že taková možnost podléhá podmínce, že dotyční pracovníci, kteří dočasně vykonávají práce v hostitelském členském státě, již nemohou požívat téže ochrany nebo ochrany v podstatě obdobné na základě povinností, kterým jejich zaměstnavatel již podléhá v členském státě, ve kterém je usazen (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. října 2004, Komise v. Lucembursko, C-445/03, Sb. rozh. s. I-10191, bod 29 a citovaná judikatura).

43

Konkrétně již bylo rozhodnuto, že volný pohyb služeb, jakožto základní zásada Smlouvy může být omezen pouze předpisy odůvodněnými naléhavými důvody veřejného zájmu, které se uplatňují na všechny osoby nebo podniky vykonávající činnost na území hostitelského členského státu, jestliže tento zájem není chráněn pravidly, jimž poskytovatel služeb podléhá v členském státě, kde je usazen (viz výše uvedený rozsudek Arblade a další, bod 34, jakož i rozsudek ze dne 25. října 2001, Finalarte a další, C-49/98, C-50/98, C-52/98 až C-54/98 a C-68/98 až C-71/98, Recueil, s. I-7831, bod 31).

44

Jelikož se o takový případ jedná, pokud jde ochranu pracovníků zaručenou směrnicí 91/533, na niž se odvolává Lucemburské velkovévodství, je třeba konstatovat, že požadavek stanovený v čl. 1 odst. 1 bodě 1 zákona ze dne 20. prosince není v souladu s čl. 3 odst. 10 první odrážkou směrnice 96/71, jelikož není uložen způsobem dodržujícím Smlouvu.

45

Z žaloby podané Komisí vyplývá, že Komise nezpochybňuje skutečnost, že jsou minimální mzdy indexovány v závislosti na životních nákladech, jelikož takový požadavek nesporně, jak poznamenává Lucemburské velkovévodství, vyplývá z čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 96/71, nýbrž okolnost, že se tato indexace týká všech odměn za práci, včetně mezd, které nespadají do kategorie minimálních mezd.

46

Lucemburské velkovévodství však uvádí, že toto ustanovení směrnice 96/71 umožňuje konkludentně hostitelskému členskému státu uplatňovat svůj systém stanovování veškerých mezd vůči podnikům vysílajícím pracovníky na jeho území.

47

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že zákonodárce Společenství zamýšlel pomocí čl. 3 odst. 1 pododstavce 1 písm. c) směrnice 96/71 omezit možnost zasahování členských států, pokud jde o mzdy, na úpravu minimální mzdy. Z toho vyplývá, že požadavek zákona ze dne 20. prosince 2002, týkající se automatického přizpůsobení jiných mezd nežli minimálních mezd, vývoji životních nákladů nespadá do oblastí uvedených v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 96/71.

48

Lucemburské velkovévodství však tvrdí, že cílem požadavku stanoveného v čl. 1 odst. 1 bodě 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 je zabezpečení sociálního smíru v Lucembursku, a že z tohoto důvodu představuje naléhavý důvod veřejného pořádku ve smyslu čl. 3 odst. 10 první odrážky směrnice 96/71 tím, že pracovníky chrání před účinky inflace.

49

V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto ustanovení směrnice 96/71 dává hostitelskému členskému státu možnost uložit podnikům provádějícím vysílání pracovníků na jeho území pracovní podmínky týkající se jiných oblastí nežli oblastí uvedených v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 96/71, s výhradou, že se jedná o předpisy o veřejném pořádku. Tato výhrada stanovená v čl. 3 odst. 10 první odrážce směrnice 96/71 proto představuje výjimku ze systému zavedeného touto směrnicí, jakož i výjimku ze základní zásady volného pohybu služeb, na níž je založena uvedená směrnice, a musí být předmětem restriktivního výkladu.

50

Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit, že ačkoli členské státy mohou v zásadě nadále určovat požadavky veřejného zájmu podle svých vnitrostátních potřeb, musí v kontextu práva Společenství, a zejména má-li odůvodnit odchylku od základní zásady volného pohybu služeb, být pojem „veřejný zájem“ chápán restriktivně, takže jeho dosah nemůže být určován jednostranně každým členským státem bez kontroly ze strany orgánů Evropského společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. října 2004, Omega, C-36/02, Sb. rozh. s. I-9609, bod 30). Z toho vyplývá, že je možné se dovolávat veřejného pořádku jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem (viz rozsudek ze dne 14. března 2000, Église de scientologie, C-54/99, Recueil, s. I-1335, bod 17).

51

Je třeba připomenout, že důvody, které mohou být uplatňovány členským státem pro odůvodnění výjimky ze zásady volného pohybu služeb, musí být doprovázeny analýzou účelnosti a přiměřenosti omezujícího opatření přijatého tímto státem, jakož i přesnými skutečnostmi dokládajícími jeho argumentaci (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 7. června 2007, Komise v. Belgie, C-254/05, Sb. rozh. s. I-4269, bod 36 a citovaná judikatura).

52

Aby tedy Soudní dvůr mohl posoudit, zda dotčená opatření jsou nezbytná a přiměřená vzhledem k cíli ochrany veřejného pořádku, mělo Lucemburské velkovévodství předložit skutečnosti umožňující dokázat, zda a v jaké míře uplatňování požadavku automatického přizpůsobení odměňování vývoji životních nákladů na pracovníky vyslané do Lucemburska může přispět k uskutečnění tohoto cíle.

53

V projednávané věci je však třeba konstatovat, že Lucemburské velkovévodství pouze poukázalo na cíle ochrany kupní síly pracovníků a sociálního smíru, aniž by předložilo jakoukoli skutečnost umožňující posoudit nezbytnost a přiměřenost přijatých opatření.

54

Lucemburské velkovévodství tudíž z právního hlediska dostatečně neprokázalo, že čl. 1 odst. 1 bod 2 zákona ze dne 20. prosince 2002 spadá do předpisů o veřejném pořádku ve smyslu čl. 3 odst. 10 první odrážky směrnice 96/71.

55

Tento členský stát se proto nemůže odvolávat na výhradu veřejného pořádku uvedenou v čl. 3 odst. 10 první odrážce směrnice 96/71, aby od podniků vysílajících pracovníky na jeho území mohl požadovat automatické přizpůsobení jiných mezd nežli minimálních mezd vývoji životních nákladů.

56

Lucemburské velkovévodství tvrdí, že cílem takového ustanovení je zajištění ochrany pracovníků tím, že se zaručí zásada rovného zacházení a stejného odměňování mezi zaměstnanci na plný úvazek a zaměstnanci na částečný úvazek, jak je zakotvena směrnicí Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267) a směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).

57

Je třeba zdůraznit, že výše uvedený požadavek spadá do oblasti, která není uvedena ve výčtu obsaženém v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 96/71.

58

Je nesporné, že povinnosti, které přináší čl. 1 odst. 1 bod 8 zákona ze dne 20. prosince 2002, mohou s ohledem na omezení, která s nimi souvisí, bránit podnikům, které chtějí vysílat pracovníky do Lucemburska, ve výkonu svobody poskytování služeb.

59

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že podle čl. 2 odst. 1 směrnice 97/81 a čl. 2 odst. 1 směrnice 1999/70 přísluší členským státům, aby přijaly právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s těmito směrnicemi.

60

Jelikož dodržování požadavku stanoveného sporným vnitrostátním ustanovením je předmětem kontroly v členském státě, v němž je usazen podnik, který chce vysílat pracovníky do Lucemburska, nemůže se tedy z týchž důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 41 až 43 tohoto rozsudku, Lucemburské velkovévodství pro odůvodnění sporného vnitrostátního požadavku dovolávat výhrady veřejného pořádku vycházející z čl. 3 odst. 10 první odrážky směrnice 96/71.

61

Z toho vyplývá, že čl. 1 odst. 1 bod 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 není v souladu s čl. 3 odst. 10 první odrážkou směrnice 96/71.

62

Článek 3 odst. 1 první pododstavec směrnice 96/71 definuje nástroje, kterými jsou stanoveny pracovní podmínky hostitelského členského státu, které se týkají oblastí uvedených v témže odstavci písm. a) až g) a které jsou vyslaným pracovníků zaručeny. Druhá odrážka tohoto ustanovení konkrétně uvádí kolektivní smlouvy, které byly prohlášeny za všeobecně použitelné.

63

Podobně jako toto ustanovení uvádí i čl. 1 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002, že donucujícími ustanoveními v oblasti vnitrostátního veřejného pořádku jsou ustanovení, která vyplývají mimo jiné z všeobecně použitelných kolektivních smluv týkajících se oblastí uvedených v bodech 1 až 14. V bodě 11 jsou uvedena ustanovení týkající se kolektivních pracovních smluv.

64

Takové ustanovení však nemůže představovat výhradu veřejného pořádku ve smyslu čl. 3 odst. 10 první odrážky směrnice 96/71.

65

Zaprvé nic neodůvodňuje, aby ustanovení týkající se kolektivních pracovních smluv, tedy ta ustanovení, která vytvářejí rámec pro vyhotovení a provedení těchto smluv, mohla per se a bez jakéhokoli upřesnění spadat do pojmu „veřejný pořádek“.

66

Takové konstatování zadruhé nezbytně platí pro samotná ustanovení těchto kolektivních smluv, která rovněž jako celek a pouze z důvodu, že vyplývají z tohoto typu aktů, nemohou spadat do tohoto pojmu.

67

Zatřetí Lucemburské velkovévodství nemůže uvádět tezi, podle které čl. 1 odst. 1 bod 11 zákona ze dne 20. prosince 2002 konkretizuje in fine povolení udělené členským státům na základě čl. 3 odst. 10 druhé odrážky směrnice 96/71. Toto ustanovení se totiž týká pouze pracovních podmínek stanovených kolektivními smlouvami, které byly prohlášeny za všeobecně použitelné. Tak tomu však není v případě uvedeného čl. 1 odst. 1 bodu 11, který se výslovně, a na rozdíl od úvodní věty téhož článku 1, týká prostých kolektivních pracovních smluv.

68

Článek 1 odst. 1 bod 11 zákona ze dne 20. prosince 2002 proto není v souladu s čl. 3 odst. 10 první odrážkou směrnice 96/71.

69

Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že první žalobní důvod uplatněný Komisí je opodstatněný.

70

Svým druhým žalobním důvodem Komise Lucemburskému velkovévodství vytýká neúplné provedení čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce písm. a) směrnice 96/71 týkajícího se dodržování maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku.

71

Lucemburské velkovévodství uznalo opodstatněnost tohoto žalobního důvodu a uvedlo, že přijalo článek 4 zákona ze dne 19. května 2006, kterým se mění zákon ze dne 20. prosince 2002 (Mémorial A 2006, s. 1806), aby uvedlo vnitrostátní právní úpravu do souladu s příslušnými ustanoveními Společenství.

72

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se nesplnění povinnosti posuzuje vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku, a že změny, ke kterým došlo následovně, nemohou být Soudním dvorem brány v úvahu (viz zejména rozsudky ze dne 14. září 2004, Komise v. Španělsko, C-168/03, Sb. rozh. s. I-8227, bod 24; ze dne 14. července 2005, Komise v. Německo, C-433/03, Sb. rozh. s. I-6985, bod 32, a ze dne 27. září 2007, Komise v. Lucembursko, C-354/06, bod 7).

73

V projednávané věci je přitom nesporné, že v okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku Lucemburské velkovévodství nepřijalo opatření nezbytná k úplnému provedení čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce písm. a) směrnice 96/71 do svého vnitrostátního právního řádu.

74

Druhý žalobní důvod uplatněný Komisí je tudíž opodstatněný.

75

Svým třetím žalobním důvodem Komise uvádí, že z důvodu nejasnosti může čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 podnikům, které chtějí vysílat pracovníky do Lucemburska, přivodit právní nejistotu. Povinnost každého podniku dát před zahájením práce na základě prosté žádosti a v nejkratší možné lhůtě k dispozici Inspection du travail et des mines údaje nezbytně nutné pro kontrolu se tak v případě vysílání pracovníků zdá být postupem předběžného prohlášení neslučitelným s článkem 49 ES. I kdyby tomu tak nebylo, je nicméně podle Komise pro vyloučení veškeré právní nejednoznačnosti nezbytné změnit znění sporného ustanovení.

76

Lucemburské velkovévodství má za to, že znění čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 je dostatečně jasné a že v každém případě neukládá žádnou povinnost předběžného prohlášení. V tomto ohledu má za to, že předložení údajů nezbytných pro kontrolu „před zahájením práce“ znamená, že uvedené informace mohou být sděleny v den zahájení této práce.

77

Zaprvé je třeba konstatovat, že jelikož zákon ze dne 20. prosince 2002 nestanoví žádné jiné sdělování informací mezi podnikem, který vysílá pracovníky, a Inspection du travail et des mines, je obtížné si představit, jakým způsobem by Inspection du travail et des mines mohla vyžadovat údaje od tohoto podniku před zahájením práce, jelikož nemohla vědět o přítomnosti uvedeného podniku na lucemburském území, aniž by tento podnik předtím nějakým způsobem svůj příchod oznámil. Proto, jak uvedla generální advokátka v bodě 76 svého stanoviska, vzniká otázka, jakou úlohu má podnik, který chce vyslat pracovníky, jež nezbytně předchází jakékoli žádosti o informace ze strany Inspection du travail et des mines a která v každém případě není definována zákonem ze dne 20. prosince 2002.

78

Z tohoto důvodu nemůže být výklad výrazu „před zahájením práce“ uvedeného v čl. 7 odst. 1 uvedeného zákona, zastávaný Lucemburským velkovévodstvím, rozhodný. Je totiž zjevné, že takový výraz znamená nejen to, že informace musí být poskytnuty v samotný den zahájení práce, nýbrž že také umožňuje vzít v úvahu kratší či delší období před tímto dnem.

79

Zadruhé, jak uvedla generální advokátka v bodě 74 svého stanoviska, z ustanovení zákona ze dne 4. dubna 1974 o reorganizaci Inspection du travail et des mines (Mémorial A 1974, s. 486), na který se odkazuje v čl. 9 odst. 2 zákona ze dne20. prosince 2002 za účelem vymezení kontrolní pravomoci tohoto správního orgánu, a zejména z článků 13 až 17 tohoto zákona ze dne 4. dubna 1974 vyplývá, že Inspection du travail et des mines může nařídit okamžité zastavení činností vyslaného pracovníka, pokud se jeho zaměstnavatel nepodřídí příkazu poskytnout informace, který je mu určen. Mimoto článek 28 uvedeného zákona stanoví, že nedodržení této povinnosti může přivodit trestní stíhání proti dotyčnému podniku.

80

Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba zdůraznit, že postup předběžného prohlášení, který má dodržet podnik, jenž chce vysílat pracovníky na lucemburské území, není prost nejednoznačnosti.

81

Tato nejednoznačnost, kterou je čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 poznamenán, přitom může odradit podniky, které chtějí vysílat pracovníky do Lucemburska, od výkonu své svobody poskytování služeb. Jednak totiž rozsah práv a povinností těchto podniků z tohoto ustanovení jasně nevyplývá. Krom toho jsou podniky, které nedodržely povinnosti stanovené uvedeným ustanovením, vystaveny nezanedbatelným sankcím.

82

Článek 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 je tudíž z důvodu nejasnosti a nejednoznačnosti, kterou obsahuje, neslučitelný s článkem 49 ES, a třetí žalobní důvod uplatňovaný Komisí je proto opodstatněný.

83

Ve svém čtvrtém žalobním důvodu má Komise za to, že článek 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 tím, že podnikům se sídlem mimo lucemburské území, které vysílají pracovníky do Lucemburska, stanoví povinnost uložit před zahájením vysílání u ad hoc zmocněnce s bydlištěm v Lucembursku dokumenty nezbytné pro kontrolu povinností, které pro ně vyplývají na základě tohoto zákona, a ponechat je tam po neurčitou dobu po ukončení poskytovaní služeb, představuje omezení volného pohybu služeb. Systém spolupráce v oblasti informací a jejich výměny stanovený v článku 4 směrnice 96/71 totiž takovou povinnost činí nadbytečnou.

84

Lucemburské velkovévodství nejprve uvádí, že mechanismus spolupráce, na který odkazuje Komise, neumožňuje příslušným správním orgánům vykonávat řádně kontroly s požadovanou účinností. Dále upřesňuje, že napadené vnitrostátní ustanovení nevyžaduje žádnou zvláštní právní formu pro výkon funkce zmocněnce. Konečně, kromě uložení dokumentů nezbytných pro kontrolu u zmocněnce po dobu následující po vyslání je jejich uložení vyžadováno teprve v samotný den zahájení dotyčného poskytování služeb.

85

Je nesporné, že povinnost stanovená v článku 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 s sebou pro podniky usazené v jiném členském státě nese dodatečné náklady, jakož i administrativní a finanční zatížení, takže tyto podniky nemají z hlediska hospodářské soutěže rovné podmínky se zaměstnavateli usazenými v hostitelském členském státě a mohou být odrazeny od poskytování služeb v posledně uvedeném členském státě.

86

Jednak totiž napadené ustanovení vyžaduje, aby zmocněnec, u něhož jsou požadované dokumenty uloženy, měl bydliště v Lucembursku.

87

Krom toho uvedené ustanovení zavádí povinnost uchovávání dokumentů týkajících se mimo jiné údajů uvedených v článku 7 zákona ze dne 20. prosince 2002, aniž by však vymezovalo období, během něhož mají být dokumenty uchovány a aniž by uvádělo, zda se taková povinnost týká pouze období následujícího po poskytovaní služeb, anebo rovněž období před zahájením tohoto poskytování.

88

Lucemburské velkovévodství k odůvodnění takového omezení volného pohybu služeb uvádí potřebu umožnit Inspection du travail et des mines účinnou kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů.

89

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že účinná ochrana pracovníků může vyžadovat, aby určité dokumenty byly k dispozici na místě poskytování služeb anebo alespoň na přístupném a jasně označeném místě na území hostitelského členského státu pro orgány tohoto státu pověřené prováděním kontrol (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Arblade a další, bod 61).

90

Soudní dvůr nicméně v bodě 76 výše uvedeného rozsudku Arblade a další dodal, pokud jde o povinnost poskytnout a uchovávat určité dokumenty v místě bydliště fyzické osoby, která bydlí v hostitelském členském státě, která tyto dokumenty drží jakožto zaměstnavatelem určený zmocněnec nebo jako jím určená dozírající osoba, i poté, co zaměstnavatel ukončil práci pracovníků v tomto státě, že k odůvodnění takového omezení volného pohybu služeb nestačí, aby přítomnost takových dokumentů na území hostitelského členského státu mohla obecně usnadňovat výkon kontrolní úlohy orgány tohoto státu. Rovněž je třeba, aby tyto orgány nemohly, aniž by tento podnik v tomto členském státě měl zmocněnce nebo dozírající osobu, která uchovává uvedené dokumenty, účinně vykonávat svou kontrolní úlohu. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že povinnost uchovávání dokumentů u fyzické osoby s bydlištěm na území hostitelského členského státu nemůže být odůvodněná (viz výše uvedený rozsudek Arblade a další, bod 77).

91

V projednávané věci Lucemburské velkovévodství nepředložilo žádnou konkrétní skutečnost na podporu teze, podle které pouze uchovávání dokumentů u zmocněnce s bydlištěm v Lucembursku umožňuje uvedeným orgánům vykonávat kontroly, jimiž jsou pověřeny. V každém případě by určení pracovníka přítomného na místě poskytování služeb za účelem zajištění přístupu příslušných vnitrostátních orgánů k dokumentům nezbytným pro kontrolu představovalo opatření méně omezující volný pohyb služeb a stejně účinné jako zpochybněná povinnost.

92

Ostatně je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 79 výše uvedeného rozsudku Arblade a další zdůraznil, že organizovaný systém spolupráce v oblasti informací a jejich výměny mezi členskými státy stanovený v článku 4 směrnice 96/71 činí uchovávání těchto dokumentů v hostitelském členském státě poté, co zaměstnavatel ukončil zaměstnávání pracovníků, nadbytečným.

93

Lucemburské velkovévodství tudíž nemůže po podnicích, které vysílají pracovníky, vyžadovat, aby zajišťovaly uchovávání uvedených dokumentů na lucemburském území v návaznosti na poskytování služeb.

94

Proto nemůže být ani vyžadováno, aby tytéž dokumenty byly uchovávány zmocněncem s bydlištěm v Lucembursku, jelikož dotyčný podnik je po dobu výkonu poskytování služeb fyzicky přítomen na lucemburském území a dotčené dokumenty mohou být uchovávány vyslaným pracovníkem.

95

Konečně je třeba zdůraznit, že čl. 8 odst. 2 zákona ze dne 20. prosince 2002 sice výslovně nestanoví povinnost uchovávání dokumentů nezbytných pro kontrolu v Lucembursku před zahájením práce, avšak toto ustanovení uvádí, že identita zmocněnce musí být sdělena příslušným orgánům nejpozději před zahájením výkonu zamýšlené výdělečné činnosti. Výklad zastávaný Lucemburským velkovévodstvím, podle něhož tyto dokumenty musí být k dispozici až v den zahájení práce, proto ve sporném ustanovení nenacházejí žádnou oporu. V každém případě taková povinnost uchovávání uvedených dokumentů před zahájením práce představuje překážku volného pohybu služeb, kterou Lucemburské velkovévodství musí odůvodnit jinými argumenty než pouhými pochybnostmi ohledně účinnosti organizovaného systému spolupráce v oblasti informací a jejich výměny mezi členskými státy, stanoveného v článku 4 směrnice 96/71.

96

Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož je článek 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 neslučitelný s článkem 49 ES, je třeba žalobě vyhovět jako celku.

97

Je tudíž třeba určit, že Lucemburské velkovévodství tím, že:

nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71 ve spojení s odstavcem 10 tohoto článku, jakož i z článků 49 ES a 50 ES.

98

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Lucemburské velkovévodství nemělo ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: