1

Články 12 ES, 230 ES, 236 ES, 290 ES a 314 ES, ve znění použitelném na projednávanou věc, stanoví:

„Článek 12

V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.

Rada může postupem podle článku 251 přijímat předpisy zakazující takovou diskriminaci.

[…]

Článek 230

Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů přijímaných společně Evropským parlamentem a Radou, aktů Rady, Komise a ECB, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu, které mají právní účinky vůči třetím osobám.

Za tím účelem má pravomoc rozhodovat o žalobách podaných členskými státy, Evropským parlamentem, Radou nebo Komisí pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro porušení této smlouvy nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejího provádění anebo pro zneužití pravomoci.

Soudní dvůr má za stejných podmínek pravomoc rozhodovat o žalobách podaných Účetním dvorem a ECB k ochraně jejich práv.

Každá fyzická nebo právnická osoba může za stejných podmínek podat žalobu proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají.

Žaloby uvedené v tomto článku musí být podány ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.

[…]

Článek 236

Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním nebo pracovním řádu.

[…]

Článek 290

Pravidla pro používání úředních jazyků v orgánech Společenství stanoví Rada jednomyslně; pravidla obsažená ve statutu Soudního dvora tím nejsou dotčena.

[…]

Článek 314

Tato smlouva, sepsaná v jediném vyhotovení v jazyce francouzském, italském, německém a nizozemském, přičemž všechna čtyři znění mají stejnou platnost, bude uložena v archivu vlády Italské republiky, která předá její ověřený opis všem vládám ostatních signatářských států.

V souladu se smlouvami o přistoupení mají rovněž anglické, české, dánské, estonské, finské, irské, litevské, lotyšské, maďarské, maltské, polské, portugalské, řecké, slovenské, slovinské, španělské a švédské znění této smlouvy stejnou platnost.“

2

Články 1 až 6 nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3), ve znění použitelném na projednávanou věc, stanoví:

„Článek 1

Úředními a pracovními jazyky orgánů Unie jsou angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština.

Článek 2

Texty zasílané orgánům členským státem nebo osobou podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jednom z úředních jazyků dle volby odesílatele. Odpověď se podává v témže jazyce.

Článek 3

Texty zasílané orgánem členskému státu nebo osobě podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jazyce tohoto členského státu.

Článek 4

Nařízení a jiné texty obecného dosahu se sepisují ve dvaceti úředních jazycích.

Článek 5

Úřední věstník Evropské unie vychází ve dvaceti úředních jazycích.

Článek 6

Orgány mohou stanovit podrobnosti o užívání jazyků svými vnitřními předpisy.“

3

Článek 1d odst. 1 a 6, články 27 a 28 a čl. 29 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropských společenství, ve znění použitelném na projednávanou věc (dále jen „služební řád“), stanoví:

„Článek 1d

1.   Při používání tohoto služebního řádu se zakazuje jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace […]

6.   Při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality musí být každé omezení těchto zásad odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky. Uvedenými cíli lze ospravedlnit zvláště zavedení povinné věkové hranice pro odchod do důchodu a minimální věkové hranice pro čerpání důchodu.

[…]

Článek 27

Přijímání se řídí potřebou orgánu zajistit si služby úředníků s nejvyšší úrovní způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti, vybraných na co nejširším zeměpisném základě ze státních příslušníků členských států Společenství.

Žádné pracovní místo není vyhrazeno státním příslušníkům určitého členského státu.

Článek 28

Úředník může být jmenován pouze za podmínky, že:

[… ]

Článek 29

[…]

2.   Jiný postup, než je výběrové řízení, může orgán oprávněný ke jmenování zvolit pouze v případě přijímání vyšších vedoucích pracovníků (generálních ředitelů nebo odpovídajících funkcí v platové třídě AD16 nebo AD15 a ředitelů nebo odpovídajících funkcí v platové třídě AD15 nebo AD14) a ve výjimečných případech také pro přijímání na pracovní místa, která vyžadují zvláštní kvalifikaci.“

4

Článek 18 jednacího řádu Komise [K(2000) 3614, Úř. věst. 2000, L 308, s. 26] stanoví:

„Článek 18

Akty přijaté Komisí v průběhu zasedání se připojují neoddělitelným způsobem k souhrnnému zápisu vypracovanému na konci zasedání, na němž byly přijaty, v závazném jazyce nebo jazycích. Tyto akty jsou ověřeny podpisem předsedy a generálního tajemníka umístěnými na poslední straně souhrnného zápisu.

Akty přijaté na základě písemného postupu se připojují neoddělitelným způsobem k dennímu zápisu uvedenému v článku 12 v závazném jazyce nebo jazycích. Tyto akty jsou ověřeny podpisem generálního tajemníka umístěným na poslední straně denního zápisu.

Akty přijaté na základě postupu zmocnění se připojují neoddělitelným způsobem k dennímu zápisu uvedenému v článku 15 v závazném jazyce nebo jazycích. Jsou ověřeny podpisem generálního tajemníka umístěným na poslední straně denního zápisu.

Akty přijaté na základě postupu přenesení pravomoci nebo na základě dalšího přenesení pravomoci v souladu s čl. 13 třetím pododstavcem se připojují neoddělitelným způsobem k dennímu zápisu uvedenému v článku 15 v závazném jazyce nebo jazycích. Jsou ověřeny sebeověřovacím prohlášením podepsaným generálním ředitelem nebo vedoucím útvaru.

Pro účely tohoto jednacího řádu se výrazem ‚akty‘ rozumí jakýkoliv akt stanovený v článku 14 Smlouvy o ESUO, v článku 249 Smlouvy o ES a v článku 161 Smlouvy o Euratomu.

Pro účely tohoto jednacího řádu se výrazem ‚závazný jazyk nebo jazyky‘ v případě aktů s obecnou působností rozumí úřední jazyky Společenství a v ostatních případech jazyk nebo jazyky těch subjektů, jimž jsou určeny.“

5

Komise na své 1678. schůzi konané dne 10. listopadu 2004 přijala, jak vyplývá z dokumentu přiloženého Italskou republikou k žalobě, rozhodnutí (dále jen „Rozhodnutí“) následujícího znění:

„Komise rozhodla, že oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků určená externím kandidátům budou od této chvíle po období, které by v zásadě mělo skončit k 1. lednu 2007, zveřejňována v Úředním věstníku Evropské unie pouze v němčině, angličtině a francouzštině. Toto rozhodnutí se odvíjí od překladatelské kapacity generálního ředitelství pro překlad, zohledňuje procesní pravidla přijatá v oblasti přijímání vyšších vedoucích pracovníků [SEC (2004) 252] a je v souladu s naplňováním sdělení Komise ze dne 26. května 2004 s názvem ‚Traduction: équilibrer l’offre et la demande‘ (‚Překlady: rovnováha mezi nabídkou a poptávkou‘) [SEC(2004) 638/6].“(neoficiální překlad)

6

Dokument SEC(2004) 252 ze dne 27. února 2004, nazvaný „Recrutement du senior management des nouveaux États membres. Communication de M. Kinnock en accord avec M. le président“ [„Přijímání vyšších vedoucích pracovníků z nových členských států. Sdělení N. Kinnocka po dohodě s předsedou“], zapsaný na pořad 1648. schůze Komise konané dne 3. března 2004 upravuje procesní pravidla v oblasti přijímání vyšších vedoucích pracovníků Komise pocházejících z deseti členských států, které přistoupily k Evropské unii dne 1. května 2004. Mezi tato pravidla patří i pravidlo uvedené v bodě 5 druhém pododstavci poslední větě tohoto dokumentu, které stanoví:

„Výběrová řízení jsou vedena v angličtině, francouzštině a němčině.“

7

Dokument SEC(2004) 638/6 ze dne 26. května 2004, nazvaný „Traduction: équilibrer l’offre et la demande. Communication de M. Kinnock en accord avec M. le président“, zapsaný na pořad 1659. schůze Komise konané dne 26. května 2004 popisuje předpokládaný vývoj kapacity překladatelské služby a poptávky po překladech v Komisi po rozšíření v roce 2004, nastiňuje meze již přijatých opatření zaměřených na nabídku překladů s ohledem na dostupné prostředky a sestavuje akční plán obsahující opatření určená k omezení a regulaci poptávky po překladech po přechodné období, které potrvá až do konce roku 2006. Z těchto opatření, jak jsou popsána v bodě 4 téhož dokumentu pod nadpisem „Akční plán“ („Action Plan“), vyplývá, že některé dokumenty Komise budou po přechodnou dobu překládány pouze do některých úředních jazyků, zatímco ostatní dokumenty kvalifikované jako „dokumenty s nižším významem“ (non-core documents) nebudou překládány vůbec (viz bod 4.2 poslední odrážka tohoto dokumentu). Oznámení o volných pracovních místech ani dokumenty týkající se výběru zaměstnanců nejsou v tomto dokumentu výslovně zmíněna.

8

Komise dne 9. února 2005 zveřejnila oznámení KOM/2005/335 o volném pracovním místě generálního ředitele Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) v platové třídě A*15-16 (Úř. věst. C 34 A, s. 3, dále jen „oznámení o volném pracovním místě“) pouze v angličtině, francouzštině a němčině. V rubrice „Compétences requises pour l’emploi“ („Požadovaná kvalifikace“) bylo v oznámení o volném pracovním místě mimo jiné uvedeno, že „[v]šichni kandidáti by měli […] mít důkladnou znalost jednoho z jazyků Společenství a uspokojivou znalost dalšího z těchto jazyků“. V rubrice „Procédure de candidature“ („Postup při podávání kandidatury“) bylo v oznámení o volném pracovním místě mimo jiné uvedeno:

„Kandidáti jsou povinni připojit k elektronické kandidatuře životopis […] a motivační dopis […]. Životopis a motivační dopis musí být sepsány v angličtině, francouzštině nebo němčině.“

9

Krom toho Komise v období od 15. do 23. února 2005 uveřejnila v hlavních denících všech členských států, včetně italských deníků La Repubblica (vydání ze dne 17. února 2005) a Corriere della Sera (vydání ze dne 18. února 2005) a v některých mezinárodních tiskovinách krátké inzeráty sepsané v jazycích, v nichž tyto tiskoviny vycházejí. Inzeráty obsahovaly odkaz na zveřejněné oznámení o volných pracovních místech, z něhož se zájemci mohli dozvědět bližší informace.

10

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 3. května 2005 podala Italská republika projednávanou žalobu.

11

Samostatnými podáními doručenými kanceláři Soudu dne 28. července a 3. srpna 2005 podaly Španělské království a Lotyšská republika návrhy na vstup do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Italské republiky. Usnesením ze dne 29. září 2005 předseda pátého senátu Soudu vstup těchto vedlejších účastníků povolil. Španělské království a Lotyšská republika předložily spisy vedlejších účastníků dne 17. listopadu 2005.

12

Soud (pátý senát) na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Soudu vyzval Italskou republiku, aby písemně odpověděla na jednu otázku. Italská republika této žádosti vyhověla.

13

Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. července 2008.

14

Komise na jednání předložila opis zápisu ze 1678. schůze Komise konané dne 10. listopadu, který ve svém bodě 8.1. obsahuje Rozhodnutí následujícího znění:

„[K]omise rozhodla, že oznámení o volných pracovních místech určená externím kandidátům budu od tohoto okamžiku zveřejňována v Úředním věstníku v angličtině, francouzštině a němčině za podmínek uvedených v dokumentu PERS (2004) 203. Toto rozhodnutí má okamžitou účinnost a je omezeno na období, jehož konec je stanoven na 31. prosinec 2006.“

15

Komise v průběhu jednání rovněž předložila opis dokumentu Komise PERS (2004) 203 ze dne 5. listopadu 2004, na nějž odkazoval výše zmíněný zápis z jednání. Bod 2 tohoto dokumentu obsahuje návrh Komise následujícího znění:

„[V]zhledem k:

navrhuje se, aby Komise po dohodě se svým předsedou rozhodla o tom, že oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků určená externím kandidátům budou v Úředním věstníku od tohoto okamžiku zveřejňována v angličtině, francouzštině a němčině.“

16

Soud rozhodl o tom, že se tyto dokumenty zakládají do soudního spisu, a vyzval účastníky řízení, aby se k nim případně vyjádřili. Všichni účastníci řízení uvedli, že i když se výrazy použité v těchto dvou dokumentech předložených Komisí mírně liší od výrazů použitých v dokumentu připojeném Italskou republikou k její žalobě, je obsah Rozhodnutí, jak vyplývá z dokumentů předložených Komisí a z dokumentu připojeného k žalobě, naprosto shodný. Tato prohlášení byla na jednání zaprotokolována. Žádný z účastníků řízení se k dokumentům předloženým Komisí v jiném smyslu nevyjádřil.

17

Italská republika podporovaná Španělským královstvím a Lotyšskou republikou navrhuje, aby Soud zrušil Rozhodnutí a oznámení o volném pracovním místě.

18

Komise navrhuje, aby Soud:

19

Komise, aniž by však vznesla samostatným podáním námitku nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu, zpochybňuje přípustnost žaloby. Tyto pochybnosti se týkají zaprvé práva členských států podat žalobu na základě článku 230 ES proti oznámení o volném pracovním místě používanému při přijímání zaměstnanců orgánů Společenství, zadruhé kvalifikace Rozhodnutí coby napadnutelného aktu ve smyslu čl. 230 prvního pododstavce ES, zatřetí napadnutelnosti oznámení o volném pracovním místě, která je údajně odůvodněna tím, že se jedná o akt, jímž se provádí či uplatňuje předmětné Rozhodnutí, za předpokladu, že bude toto rozhodnutí považováno za akt, proti němuž lze podat žalobu, a začtvrté dodržení lhůt pro podání žaloby stanovených v čl. 230 pátém pododstavci ES, pokud jde o zrušení Rozhodnutí.

20

Komise poukazuje na to, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust (C-160/03, Sb. rozh. s. I-2077, body 37 až 44), rozhodl, že žaloba podaná členským státem proti některým výzvám k podání žádosti o přijetí na pracovní místa dočasných zaměstnanců vydaným Eurojustem je nepřípustná z důvodu, že napadené výzvy k podání žádosti nebyly uvedeny na seznamu aktů, jejichž legalitu může Soudní dvůr přezkoumávat, že uchazeči o jednotlivá pracovní místa uvedená v napadených výzvách k podání žádosti měli za podmínek stanovených v článku 91 služebního řádu přístup k soudům Společenství a že členské státy by v případě takové žaloby mohly vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci, případně podat proti rozsudkům Soudu opravný prostředek. Komise má za to, že i přes zvláštnost případu zkoumaného v tomto rozsudku musí být projednávaná žaloba považována podle obdobné logiky za nepřípustnou v rozsahu, v němž návrhová žádání směřují proti oznámení o volném pracovním místě.

21

Italská republika má za to, že zájem, který odůvodňuje vstup členského státu do řízení, v němž je zpochybňována legalita oznámení o volném pracovním místě, se neliší od zájmu, který odůvodňuje přímou žalobu podanou tímto státem. Dodává, že členské státy mohou cestou žaloby na neplatnost napadnout jakýkoli akt, kterým Komise rozhoduje, ať již se jedná o právní normativní akt, či akt individuální, a dovolávat se při této příležitosti porušení ustanovení Smlouvy o ES. Italská republika je tedy toho názoru, že v projednávaném případě má právo napadat jak Rozhodnutí, tak oznámení o volném pracovním místu a že má právo uplatňovat na podporu své žaloby porušení článků 12 ES a 290 ES.

22

Španělské království se připojuje k argumentaci Italské republiky a dodává, že rozsudek ve věci Španělsko v. Eurojust, citovaný výše v bodě 20, je pro projednávanou věc irelevantní. Španělské království zastává názor, že Soudní dvůr v uvedené věci judikoval, že článek 230 ES nemůže sloužit za základ žaloby na neplatnost směřující proti aktu Eurojustu, tj. orgánu spadajícího do třetího pilíře Evropské unie. V projednávané věci se však podle Španělského království žaloba týká aktů Komise, na něž se článek 230 ES vztahuje.

23

Článek 230 umožňuje členským státům napadnout žalobou na neplatnost jakýkoli akt, jímž Komise rozhoduje, aniž by byly vyloučeny akty týkající se vztahů Komise s jejím úředníky a ostatními zaměstnanci.

24

Je pravda, že již bylo judikováno, že článek 236 ES, který zakládá příslušnost soudu Společenství k rozhodování o veškerých sporech mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu nebo vyplývajících z příslušného pracovního řádu, musí být chápán tak, že se použije výlučně na osoby, které jsou v postavení jiného než místního úředníka nebo zaměstnance, a na ty osoby, které si toto postavení nárokují. Takovéto osoby proto musí opírat svoji žalobu na neplatnost aktu, který nepříznivě zasahuje do jejich právního postavení, o článek 91 služebního řádu, a nikoli o článek 230 ES (viz usnesení Soudu ze dne 2. května 2001, Barleycorn Mongolue a Boixader Rivas v. Parlament a Rada, T-208/00, Recueil FP, s. I-A-103 a II-479, body 26 až 28 a citovaná judikatura).

25

Článek 236 ES však hovoří pouze o sporech „mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci“. V případě žaloby podané členským státem na základě článku 230 ES se však o takovýto spor nejedná.

26

Dále Soudní dvůr judikoval, že i když článek 91 služebního řádu poskytuje opravný prostředek pouze úředníkům a ostatním zaměstnancům Společenství, a nikoli profesním sdružením úředníků, platí, že takovéto sdružení nacházející se v odpovídajícím postavení má právo podat žalobu na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES směřující proti rozhodnutím, která jsou mu ve smyslu tohoto ustanovení určena (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. října 1974, Union syndicale a další v. Rada, 175/73, Recueil, s. 917, body 17 až 20).

27

Z toho vyplývá, že pokud jsou podmínky, za nichž se použije článek 230 ES, splněny, pak může toto ustanovení sloužit jako základ žaloby na neplatnost aktů Společenství týkajících se oblasti evropské veřejné služby, kterou podávají žalobci, kteří nejsou uvedeni v článku 91 služebního řádu, tj. žalobci, kteří nejsou úředníky Společenství, jeho zaměstnanci ani kandidáty na pracovní místo v evropské veřejné službě.

28

V projednávané věci tedy platí, aniž je dotčen níže uvedený výklad týkající se kvalifikace Rozhodnutí a oznámení o volném pracovním místě coby napadnutelných aktů, že právo členského státu podat na základě článku 230 ES žalobu na neplatnost aktů, kterými Komise rozhoduje, nelze zpochybnit poukazem na to, že uvedené akty se týkají otázek vztahujících se k evropské veřejné službě.

29

Opačný závěr nelze vyvodit ani z rozsudku Španělsko v. Eurojust citovaného výše v bodě 20, o nějž se opírá Komise. Soudní dvůr v uvedeném rozsudku odmítl jako nepřípustnou žalobu Španělského království podanou na základě článku 230 ES z důvodu, že akty napadené touto žalobou nebyly uvedeny v seznamu aktů, jejichž legalitu je Soudní dvůr podle uvedeného článku oprávněn přezkoumávat, a dále z důvodu, že článek 41 EU nestanoví, že se článek 230 ES vztahuje na ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech uvedená v hlavě VI Smlouvy o Evropské unii, do níž spadá Eurojust; pravomoc Soudního dvora v této oblasti je upřesněna v článku 35 EU, na nějž odkazuje čl. 46 písm. b) EU (rozsudek Španělsko v. Eurojust, bod 20 výše, body 36 až 40).

30

Body tohoto rozsudku, na něž odkazuje Komise, se týkají argumentu Španělského království, který vychází z práva na účinnou soudní ochranu v rámci společenství práva. Právě v odpovědi na tento argument Soudní dvůr připomněl, že akty napadené v této věci nejsou úplně vyloučeny ze soudního přezkumu, neboť nejvíce dotčené osoby, tj. uchazeči o jednotlivá místa uvedená v napadených výzvách k podání žádostí, měly přístup k soudu Společenství za podmínek stanovených v článku 91 služebního řádu a že v případě takovéto žaloby mohly členské státy podle článku 40 statutu Soudního dvora vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci, a případně, jak vyplývá z čl. 56 druhého a třetího pododstavce téhož statutu, podat proti rozsudku Soudu kasační opravný prostředek (rozsudek Španělsko v. Eurojust, bod 20 výše, body 41 až 43).

31

Na základě těchto úvah samotných nelze dospět k závěru, že pokud jde o akty Komise – které jsou na rozdíl od aktů Eurojustu uvedeny v článku 230 ES – členské státy nemají právo podat na základě tohoto článku žalobu na neplatnost, ale že se musí omezit na to, že budou vstupovat do sporů mezi Komisí a jejími úředníky a ostatními zaměstnanci pouze jako vedlejší účastníci.

32

Vzhledem k výše uvedeným úvahám není důvod k pochybnostem ohledně použitelnosti článku 230 ES na projednávaný případ.

33

Komise má vážné pochybnosti o tom, zda Rozhodnutí má povahu napadnutelného aktu ve smyslu článku 230 ES. Základním účelem Rozhodnutí podle ní není vyvolat závazné právní účinky, které by mohly mít bezprostřední vliv na jejich zájmy tím, že pozmění podstatným způsobem jejich právní postavení. Komise je naopak toho názoru, že Rozhodnutí je pouhou deklarací jejího záměru dodržovat určitý přístup, který je vytyčen vzhledem k určitým budoucím událostem, a sice zveřejnění oznámení o volném pracovním místě. Podle judikatury nemůže takovýto akt čistě informativní povahy vyvolat právní účinky vůči třetím osobám, a není to ani jeho cílem. Zájmy třetích osob mohou být podle Komise poškozeny pouze opatřeními, která byla skutečně přijata na základě záměru uvedeného v Rozhodnutí. Tvrzení žalobkyně, že zveřejnění oznámení o volném pracovním místě materializuje zásah Rozhodnutí do právem chráněných zájmů žalobců, tuto tezi podle názoru Komise potvrzuje.

34

Komise dodává, že pokud by Rozhodnutí bylo považováno za opatření, jehož cílem je vyvolat závazné právní účinky, a tedy by bylo možné napadnout je samostatnou žalobou na neplatnost na základě článku 230 ES, pak by jednotlivá oznámení o volných pracovních místech, která byla následně na základě Rozhodnutí zveřejněna, byla čistě prováděcími opatřeními postrádajícími jakoukoli autonomii ve vztahu k samotnému Rozhodnutí, a byla by tudíž nenapadnutelná. Sama Italská republika údajně kvalifikovala oznámení o volném pracovním místě ve své žalobě jako akt, jímž se provádí či uplatňuje Rozhodnutí. Komise má tedy za to, že v takovém případě musí být žaloba v rozsahu, v jakém se týká oznámení o volném pracovním místě, odmítnuta jako nepřípustná.

35

Italská republika připouští, že není jisté, zda Rozhodnutí vyvolává závazné právní účinky vůči třetím osobám, jelikož lze hájit názor, že není určeno osobám vně Komise, ale pouze Komisi samotné a že dopad na zájmy osob mimo Komisi může mít pouze zveřejnění oznámení o volném pracovním místě.

36

Italská republika má nicméně za to, že existují argumenty ve prospěch teze, podle níž je Rozhodnutí napadnutelným aktem. Zaprvé, Rozhodnutí podle ní stanoví jazykový režim uplatnitelný do budoucna na veškerá oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků a již nyní má vliv na zájmy osob mimo Komisi, konkrétně na zájmy členských států, jejichž úřední jazyky nebyly vybrány. Dotčené členské státy se podle ní mohou rovnou obrátit na Soud, aniž by musely čekat na zveřejnění oznámení o volném pracovním místě pouze v oněch třech jazycích uvedených v Rozhodnutí. Zadruhé okolnost, že se Rozhodnutí nejeví jako přípravný akt, ale jako konečné rozhodnutí, svědčí podle ní ve prospěch teze, že je napadnutelným aktem.

37

Italská republika dodává, že kdyby nebylo došlo k tomu, že se o Rozhodnutí náhodou dozvěděla, byla by napadla pouze zveřejněná oznámení o volném pracovním místě a takovýto právní krok by byl postačoval k obnovení právního stavu. Nicméně zájem členského státu, který se liší od zájmu jednotlivých kandidátů na pracovní místo v úřadech Společenství, je podle Italské republiky lépe chráněn zrušením samotného Rozhodnutí, neboť dotčený členský stát pak nemusí napadnout zvlášť každé oznámení o volných pracovních místech nezveřejněné v jeho úředním jazyce.

38

Španělské království podporuje argumentaci Italské republiky a dodává, že Rozhodnutí a oznámení o volném pracovním místě od sebe nelze oddělit, naopak že tvoří právní jednotu. Rozhodnutí podle ní vyvolává právní účinky mimořádného významu a závažnosti, neboť je v rozporu zejména se zásadou zachování jazykové plurality, která je jednou ze základních zásad, na nichž spočívá Evropská unie, jakož i se zásadou příslušnosti orgánů a zásadou nediskriminace z důvodu jazyka a národní identity. Oznámení o volném pracovním místě je podle něj aktem, který pouze provádí Rozhodnutí a zavádí jej do praxe, takže pokud by soud Rozhodnutí zrušil, bylo by v důsledku toho zrušeno oznámení o volném pracovním místě.

39

Podle ustálené judikatury lze žalobu na neplatnost ve smyslu článku 230 ES podat vůči veškerým ustanovením přijatým orgány bez ohledu na jejich povahu či formu, která směřují k vyvolání právních účinků (rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263, bod 42; ze dne 16. června 1993, Francie v. Komise, C-325/91, Recueil, s. I-3283, bod 9; ze dne 20. března 1997, Francie v. Komise, C-57/95, Recueil, s. I-1627, bod 7, a ze dne 1. prosince 2005, Itálie v. Komise, C-301/03, Sb. rozh. s. I-10217, bod 19).

40

Při určování toho, zda akt nebo rozhodnutí takovéto účinky vyvolává, je třeba se zaměřit na jeho podstatu (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 9; viz rozsudek Soudu ze dne 22. března 2000, Coca-Cola v. Komise, T-125/97 a T-127/97, Recueil, s. II-1733, bod 78 a citovaná judikatura).

41

Napadnutelným aktem ve smyslu článku 230 ES není opatření přijaté orgánem, které vyjadřuje pouze záměr orgánu nebo některého z jeho útvarů dodržovat v určité oblasti určitý přístup (rozsudky Soudního dvora ze dne 27. září 1988, Spojené království v. Komise, 114/86, Recueil, s. 5289, bod 13, a ze dne 5. května 1998, Spojené království v. Komise, C-180/96, Recueil, s. I-2265, bod 28). U takovýchto vnitřních pokynů, které obsahují obecná vodítka, na jejichž základě orgán zamýšlí následně přijmout podle příslušných ustanovení individuální rozhodnutí, jejichž legalita bude moci být napadena postupem upraveným v článku 230 ES, nelze mít za to, že je jejich cílem vyvolání právních účinků (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 2000, Španělsko v. Komise, C-443/97, Recueil, s. I-2415, body 33 a 34).

42

Dále je třeba připomenout, že čl. 29 odst. 2 služebního řádu dovoluje každému orgánu, aby pro účely přijímání vyšších vedoucích pracovníků přijal jiný postup pro přijímání zaměstnanců než výběrové řízení.

43

Z judikatury vyplývá, že správní uvážení, kterým orgán disponuje při posuzování kvalit jednotlivých kandidátů na určité pracovní místo, musí být v naprostém souladu s příslušnou právní úpravou, tj. nejen v souladu s oznámením o volném pracovním místě, ale rovněž s případnými procesními pravidly, která si dotyčný orgán vytvořil (rozsudek Soudu ze dne 18. září 2003, Pappas v. Výbor regionů, T-73/01, Recueil FP, s. I-A-207 a II-1011, bod 53). Tato pravidla jsou součástí právního rámce, který tento orgán musí při výkonu své posuzovací pravomoci důsledně dodržovat (rozsudek Soudu ze dne 4. července 2006, Tzirani v. Komise, T-88/04, Sb. VS s. II-A-2-703, bod 78). Dotyčný orgán se nesmí odchýlit od vnitřních pravidel pro přijímání zaměstnanců, která sám přijal, aniž by tato pravidla formálně změnil (rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2007, Angelidis v. Parlament, T-113/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 75).

44

Z toho vyplývá, že procesní pravidla pro přijímání zaměstnanců, která orgán přijme na základě čl. 29 odst. 2 služebního řádu pro účely přijímání vyšších vedoucích pracovníků, jsou pro tento orgán závazná a v tomto směru vyvolávají právní účinky ve smyslu judikatury týkající se použití článku 230 ES.

45

Takováto pravidla zajisté mohou být na základě výše uvedeného ustanovení služebního řádu přijímána zvlášť pro každé pracovní místo, na něž se toto ustanovení vztahuje a které se v rámci orgánu uvolnilo. Rozhodne-li se orgán pro takovýto přístup, nic mu nebrání v tom, aby přijal vnitřní pokyny, v nichž budou obsažena obecná vodítka, podle nichž v případě potřeby pokaždé stanoví procesní pravidla pro obsazení volného pracovního místa, na něž se vztahuje čl. 29 odst. 2 služebního řádu. Na základě judikatury zmíněné výše v bodě 41 je třeba dospět k závěru, že v takovém případě tyto vnitřní pokyny samy o sobě nemají závazné právní účinky, a tedy nemohou být předmětem žaloby na neplatnost. Uvedená žaloba by v takovém případě mohla směřovat pouze proti oznámení o volném pracovním místě nebo jakémukoli jinému aktu, který závazně stanoví procesní pravidla pro obsazování určitého pracovního místa.

46

Nicméně čl. 29 odst. 2 služebního řádu ani žádné jiné ustanovení nebrání orgánu v tom, aby před zavedením konkrétního postupu pro obsazování pracovního místa vyššího vedoucího pracovníka přijal obecná prováděcí pravidla, která závazně upraví alespoň některé aspekty postupu, který musí být v rámci orgánu dodržen při přijímání vyšších vedoucích pracovníků. Takováto pravidla mají závazné právní účinky do té míry, že se dotyčný orgán nemůže od těchto pravidel při přijímání pracovníka na určité pracovní místo z této kategorie odchýlit, dokud je nezmění nebo nezruší. V takovém případě privilegovaný žalobce, jakým je členský stát, může rovnou na základě článku 230 ES napadnout žalobou na neplatnost legalitu těchto pravidel, aniž by musel čekat na jejich použití na konkrétní případ.

47

V projednávané věci je tedy třeba nejprve určit, zda Rozhodnutí vyjadřuje pouze záměr Komise ubírat se určitým směrem či dodržovat určitý přístup k procesu přijímání vyšších vedoucích pracovníků, nebo zda spíše platí, že Rozhodnutí bez dalšího a závazně upravuje určitý aspekt postupu, který musí být napříště zachováván při obsazování veškerých pracovních míst vyšších vedoucích pracovníků, na něž se vztahuje.

48

Vzhledem k obsahu Rozhodnutí, který vyplývá jak z dokumentu přiloženého Italskou republikou k žalobě, tak z dokumentů předložených Komisí na jednání, je třeba se přiklonit k druhé z obou možností. Rozhodnutí, které je napsáno jasným a jednoznačným jazykem, neobsahuje pouhá vodítka, ale přímo závazně upravuje určitý povinně dodržovaný aspekt přijímacích řízení při obsazování pracovních míst vyšších vedoucích úředníků v rámci Komise, pokud jde o jazyky, v nichž se zveřejňují příslušná oznámení o volných pracovních místech, a to přinejmenším do 1. ledna 2007, tj. data, kdy by mělo uplynout přechodné období, po které se Rozhodnutí uplatňuje. To platí tím spíše, že napadený akt používá výrazy „Komise rozhodla“, „Komise rozhoduje“ i výraz „rozhodnutí“ a oznámení o volném pracovním místě bylo zveřejněno pouze v angličtině, francouzštině a němčině, tedy v naprostém souladu s příslušnou podrobnou úpravu zveřejňování přijatou Rozhodnutím (viz a contrario rozsudky Itálie v. Komise, bod 39 výše, body 21 až 24, a rozsudek ze dne 27. září 1988, Spojené království v. Komise, bod 41 výše, bod 14).

49

Rozhodnutí tak zavazuje Komisi, která se od něj nemůže odchýlit, aniž by je formálně změnila. Dále vzhledem k jeho obsahu musí být na Rozhodnutí nahlíženo tak, že má závazné právní účinky, a že tedy může být předmětem žaloby na neplatnost na základě článku 230 ES podané privilegovaným žalobcem, jakým je členský stát.

50

Zadruhé je třeba zkoumat argument Komise, podle nějž by v případě, že Rozhodnutí bude považováno za akt, který vyvolává právní účinky, měla být žaloba prohlášena za nepřípustnou v rozsahu, v němž směřuje proti oznámení o volném pracovním místě, neboť toto oznámení je v takovém případě čistě prováděcím aktem k Rozhodnutí.

51

Z judikatury vyplývá, že mezi akty bez právních účinků zasahujících do zájmů jednotlivců se řadí mimo jiné čistě prováděcí akty, které v důsledku toho nejsou napadnutelnými akty ve smyslu článku 230 ES (rozsudky Soudního dvora ze dne 1. prosince 2005, Spojené království v. Komise, C-46/03, Sb. rozh. s. I-10167, bod 25; ze dne 12. září 2006, Reynolds Tobacco a další v. Komise, C-131/03 P, Sb. rozh. s. I-7795, bod 55, a ze dne 6. prosince 2007, Komise v. Ferriere Nord, C-516/06 P, Sb. rozh. s. II-10685, bod 29).

52

Čistě prováděcími akty se rozumí zejména opatření, z nichž pro třetí osoby nevyplývají práva ani povinnosti a jejichž cílem je pouze věcně provést dříve přijaté rozhodnutí nebo opatření přijatá k provedení dříve přijatých rozhodnutí, která vyvolávají právní účinky pouze ve vnitřní sféře úřadu, aniž by byly dotčeny zájmy třetích osob (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. února 1988, Les Verts v. Parlament, 190/84, Recueil, s. 1017, bod 8, a ze dne 1. prosince 2005, Spojené království v. Komise, bod 51 výše, body 1 a 25; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 1959, Phoenix-Rheinrohr v. Vysoký úřad, 20/58, Recueil, s. 163, 181).

53

Jako čistě prováděcí akt, proti němuž nelze podat žalobu podle článku 230 ES, byl kvalifikován zejména akt o zrušení závazku k částce z rozpočtu, o jehož zrušení Komise již dříve rozhodla (rozsudek ze dne 1. prosince 2005, Spojené království v. Komise, bod 51 výše, body 1 a 25), akty sloužící k vyčlenění prostředků, likvidaci, schválení výdaje a platbě výdaje, které byly přijaty poté, co bylo přijato rozhodnutí o rozdělení a použití rozpočtových prostředků (rozsudek Les Verts v. Parlament, bod 52 výše, bod 8), jakož i výkon dřívějšího rozhodnutí Komise, kterým uložila pokutu podniku, který se opakovaně účastnil zakázaného jednání ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, realizací bankovní záruky (rozsudek Komise v. Ferriere Nord, bod 51 výše, body 28 a 29).

54

Ačkoli Komise tvrdí opak, v projednávané věci nelze uznat, že by oznámení o volném pracovním místě bylo ve smyslu judikatury uvedené výše v bodech 51 až 53 aktem, který slouží výlučně k provedení Rozhodnutí.

55

Z ustálené judikatury vyplývá, že oznámení o volném pracovním místě vymezují tím, že definují podmínky pro získání zaměstnání, okruh osob, které mohou mít se svojí kandidaturou úspěch, a jsou tedy akty, které nepříznivě zasahují do právního postavení těch potenciálních kandidátů, jejichž kandidatura je na základě těchto podmínek vyloučena (rozsudky ze dne 19. června 1975, Küster v. Parlament, 79/74, Recueil, s. 725, body 5 až 8, a ze dne 11. května 1978, De Roubaix v. Komise, 25/77, Recueil, s. 1081, bod 7 až 9; rozsudek Soudu ze dne 16. září 1993, Noonan v. Komise, T-60/92, Recueil, s. II-911, bod 21).

56

Kvalifikaci oznámení o volném pracovním místě jakožto aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení jednotlivců, a tedy jeho napadnutelnost ve smyslu článku 230 ES, navíc nelze zpochybnit tvrzením, že jeden z jeho aspektů je v souladu s podmínkami, které orgán předem definoval v právní normě nebo rozhodnutí s obecnou působností nebo že některé z nich přebírá – přičemž tyto podmínky tvoří právní základ oznámení o volném pracovním místě – neboť právě oznámení o volném pracovním místě upřesňuje právní postavení veškerých potenciálních kandidátů a umožňuje jim, aby jednoznačně a s jistotou zjistili, jak a do jaké míry jsou dotčeny jejich konkrétní zájmy.

57

Z toho vyplývá, že argument Komise, který vychází z toho, že oznámení o volném pracovním místě zveřejněné pouze ve třech jazycích definovaných v Rozhodnutí by mělo být považováno za nenapadnutelný čistě prováděcí akt, musí být odmítnut.

58

Komise tvrdí, že vzhledem k tomu, že Rozhodnutí nebylo zveřejněno ani oznámeno, mohla lhůta pro podání žaloby podle čl. 230 ES pátého pododstavce ES začít běžet až od okamžiku, kdy Italské republice byl znám přesný obsah a odůvodnění Rozhodnutí.

59

Podle Komise však Italská republika v bodě 11 své žaloby uvedla pouze, že se o Rozhodnutí dozvěděla „při zveřejnění oznámení o volném pracovním místě“, aniž by ovšem upřesnila přesné datum, kdy se tak stalo, ani zda poté, co se o existenci Rozhodnutí dozvěděla, splnila povinnost vyžádat si v přiměřené lhůtě úplné znění Rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou k problematice lhůt pro podání opravného prostředku proti aktům, které nebyly zveřejněny ani oznámeny. Italská republika ve své replice údajně pouze omezila na tvrzení, že se v plném rozsahu seznámila s obsahem Rozhodnutí „až na konci března“ roku 2005, aniž by to však dále upřesnila.

60

Komise připouští, že datum seznámení se s Rozhodnutím se neshoduje s datem zveřejnění oznámení o volném pracovním místě, neboť je nutné rovněž zohlednit dobu potřebnou k prostudování oznámení o volném pracovním místě a rešerším, jejichž cílem bylo potvrdit existenci dřívějšího administrativního rozhodnutí a plně se seznámit s jeho obsahem. Nicméně vzhledem k přístupu Italské republiky, jak byl popsán výše v bodě 59, a dále vzhledem k tomu, že Rozhodnutí nebylo sděleno na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), a konečně vzhledem k nedostatku vysvětlení ohledně získání textu Rozhodnutí jakýmkoli jiným způsobem je podle ní zbytečné, aby Italská republika namítala, že Komise nepředložila důkaz o tom, že italské orgány byly plně obeznámeny s Rozhodnutím před či během zveřejnění oznámení o volném pracovním místě. Důkazní břemeno totiž podle Komise za těchto okolností nese žalobkyně.

61

Tento přístup Italské republiky podle Komise nesplňuje nároky vymezené judikaturou a vyplývá z něj důvodná pochybnost ohledně zachování lhůty pro podání žaloby v rozsahu, v němž směřuje proti Rozhodnutí. Komise má za těchto okolností za to, že datum, k němuž se Italská republika seznámila s přesným obsahem Rozhodnutí, by mělo následovat krátce po datu zveřejnění oznámení o volném pracovním místě, takže lhůta pro podání žaloby proti Rozhodnutí, k němuž došlo teprve dne 3. května 2005, tj. ve stejný okamžik, kdy bylo napadeno oznámení o volném pracovním místě, měla být k tomuto dni považována již za zmeškanou.

62

Italská republika ve své žalobě poukazuje na to, že se o Rozhodnutí dozvěděla „při zveřejnění oznámení o volném pracovním místě“. Italská republika v replice upřesňuje, že vzhledem k tomu, že oznámení o volném pracovním místě neobsahovalo zmínku o Rozhodnutí, nemůže se počátek běhu lhůty pro podání žaloby proti tomuto Rozhodnutí shodovat s datem zveřejnění oznámení o volném pracovním místě. Je podle ní třeba zohlednit čas nezbytný k prostudování oznámení o volném pracovním místě a rešerším, jejichž cílem bylo potvrdit existenci Rozhodnutí a zjistit jeho obsah. Tyto rešerše podle ní byly navíc komplikovány přechodným charakterem staršího vnitřního organizačního opatření přijatého Rozhodnutím. Prodleva způsobená těmito rešeršemi Italské republice údajně neumožnila se s Rozhodnutím v plném rozsahu seznámit dříve než v březnu 2005. Komise podle ní nepředložila důkaz o tom, že se Italská republika o Rozhodnutí dozvěděla dříve než před koncem března 2005 či ještě před zveřejněním oznámení o volném pracovním místě.

63

Italská republika je dále toho názoru, že tuto žalobu nelze považovat za žalobu podanou opožděně, protože v daném případě je rozumné určit za počátek běhu doby nezbytné pro seznámení se s Rozhodnutím až datum zveřejnění oznámení o volném pracovním místě a protože lhůta pro podání žaloby se na základě čl. 102 odst. 2 jednacího řádu prodlužuje o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti. Italská republika má tedy za to, že její žaloba byla podána ve lhůtě.

64

Španělské království se připojuje k argumentům Italské republiky a dodává, že den zveřejnění oznámení o volném pracovním místě nelze považovat za počátek běhu lhůty pro napadnutí Rozhodnutí Italskou republikou, neboť oznámení o volném pracovním místě nebylo zveřejněno v italskojazyčném vydání Úředního věstníku a od italských orgánu nelze vyžadovat, aby četly jiné vydání Úředního věstníku. Co se týče krátkých inzerátů umístěných mimo jiné do dvou italských deníků (viz výše bod 9), nelze je postavit naroveň zveřejnění v Úředním věstníku, a tedy podle něj není možné k nim při počítání lhůty pro podání žaloby přihlížet.

65

Žaloby na neplatnost musí být podle čl. 230 pátého odstavce ES podány ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta běží podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.

66

Z vlastního znění tohoto ustanovení vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, považovaného za počátek lhůty k podání žaloby má vzhledem k datu vyhlášení aktu nebo jeho oznámení podpůrnou povahu (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C-122/95, Recueil, s. I-973, bod 35; viz rovněž rozsudek Soudu ze dne 27. listopadu 2003, Regione Siciliana v. Komise, T-190/00, Recueil, s. II-5015, bod 30 a citovaná judikatura).

67

Z judikatury vyplývá, že je na účastníku řízení, který namítá opožděnost podání žaloby, aby předložil důkaz o datu, kdy došlo k události, která spouští běh lhůty (viz usnesení Soudu, ze dne 13. dubna 2000, GAL Penisola Sorrentina v. Komise, T-263/97, Recueil, s. II-2041, bod 47 a citovaná judikatura).

68

Z judikatury rovněž vyplývá, že pokud se akt nevyhlašuje nebo neoznamuje, přísluší tomu, kdo se dozvěděl o existenci aktu, jenž se ho dotýká, aby si v přiměřené lhůtě vyžádal jeho úplné znění, avšak s touto výhradou může lhůta k podání žaloby začít běžet až od okamžiku, kdy se dotyčná třetí osoba o obsahu a důvodech dotčeného aktu dozvěděla takovým způsobem, aby mohla využít svého práva podat žalobu (rozsudky Soudního dvora ze dne 6. července 1988, Dillinger Hüttenwerke v. Komise, 236/86, Recueil, s. 3761, bod 14, a ze dne 19. února 1998, Komise v. Rada, C-309/95, Recueil, s. I-655, bod 18, rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Olsen v. Komise, T-17/02, Sb. rozh. s. II-2031, bod 73, a usnesení Soudu ze dne 21. listopadu 2005, Tramarin v. Komise, T-426/04, Sb. rozh. s. II-4765, bod 48).

69

Z ustálené judikatury dále vyplývá, že lhůta pro podání žaloby podle článku 230 ES je lhůtou pevnou, která byla stanovena v zájmu zajištění jasnosti a jistoty právních situací a v zájmu předcházení jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, a je na soudu Společenství, aby i bez návrhu ověřil, zda byla dodržena (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 1997, Coen, C-246/95, Recueil, s. I-403, bod 21, a rozsudek Soudu ze dne 18. září 1997, Mutual Aid Administration Services v. Komise, T-121/96 a T-151/96, Recueil, s. II-1355, body 38 a 39).

70

Avšak pokud není možné s jistotou určit datum, od kterého byla žalobkyně přesně obeznámena s obsahem a odůvodněním aktu, jenž napadá, je třeba mít za to, že lhůta pro podání žaloby začala běžet nejpozději dnem, k němuž lze prokázat, že uvedený účastník řízení již byl takto obeznámen (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. ledna 2002, Plant a další v. Komise a South Wales Small Mines, C-480/99 P, Recueil, s. I-265, bod 49).

71

V projednávané věci je nesporné, že Rozhodnutí nebylo zveřejněno ani nebylo Italské republice oznámeno. Rovněž není pochyb o tom, že Italská republika byla před podáním žaloby přesně obeznámena s obsahem a odůvodněním Rozhodnutí. I když byly ve verzi Rozhodnutí, kterou Italská republika připojila ke své žalobě, použity výrazy, které se mírně liší od výrazů použitých v dokumentech předložených na jednání Komisí, je nesporné, že obsah těchto dvou verzí Rozhodnutí poskytnutých Soudu je naprosto stejný.

72

Jde tedy o to, k jakému přesnému datu Italská republika obdržela opis Rozhodnutí přiložený k žalobě, neboť právě od tohoto data začala Italské republice běžet lhůta pro podání žaloby proti Rozhodnutí. Je třeba rovněž uvést, že z jednoduchého propočtu vyplývá, že pokud nemá být žaloba proti Rozhodnutí považována za žalobu podanou po lhůtě, pak okamžik, kdy se Italská republika dozvěděla o Rozhodnutí, nesmí předcházet 23. únoru 2005.

73

Vzhledem k tomu, že Italská republika neposkytla ve svých písemných podáních jasné údaje o datu, kdy obdržela opis Rozhodnutí, který připojila ke své žalobě, vyzval ji Soud v rámci procesních organizačních opatření, aby uvedla, kdy přesně a jakým způsobem získala opis Rozhodnutí, který byl přiložen k její žalobě, a předložila k tomu příslušné důkazy.

74

V první odpovědi doručené soudní kanceláři dne 12. června 2008 Italská republika poukázala na dopis, který její stálý zástupce u Evropské unie zaslal dne 10. března 2005 generálnímu tajemníkovi Komise, kterým protestovala proti nezveřejnění oznámení o volném pracovním místě i v italském jazyce, jakož i na odpovědi na tento dopis od místopředsedy a generálního tajemníka Komise, které obě nesou datum 6. dubna 2005. Italská republika předložila opisy těchto tří dopisů a uvedla, že se o interním dokumentu Komise SEC(2004) 638/6 ze dne 26. května 2004, tedy o dokumentu, který se liší od Rozhodnutí, třebaže je v něm zmiňován, dozvěděla až na základě těchto dopisů.

75

V doplňující odpovědi doručené soudní kanceláři dne 23. června 2008 Italská republika dále uvedla, že opis Rozhodnutí přiložený k žalobě obdržela „náhodou“ díky jednomu ze sdružení na propagaci italského jazyka, aniž by však upřesnila datum, kdy jí ono sdružení uvedený opis doručilo.

76

I když je nepřesnost odpovědí Italské republiky politováníhodná, Soud konstatuje, že nejenže Komise neprokázala, že okamžik, kdy se Italská republika dozvěděla o Rozhodnutí, předchází 23. únoru 2005, ale navíc jsou ve spisu informace, které nasvědčují hypotéze, že k tomuto datu Italská republika o existenci a obsahu Rozhodnutí ještě vůbec nevěděla.

77

Zaprvé, v dopise ze dne 10. března 2005 stálý zástupce Italské republiky u Evropské unie ostře protestoval proti nezveřejnění oznámení o volném pracovním místě v italštině, nijak se však nezmínil o Rozhodnutí. Přitom lze logicky předpokládat, že kdyby Italská republika byla věděla o existenci Rozhodnutí a znala jeho obsah k datu uvedeného dopisu, byl by se tento protest týkal také Rozhodnutí.

78

Zadruhé, dopis generálního tajemníka ze dne 6. dubna 2005 zaslaný v reakci na dopis ze dne 10. března 2005 zmiňuje pouze „praxi“ spočívající ve zveřejňování oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků pouze ve třech jazycích, která je „uplatňována“ od minulého listopadu, aniž by prozrazoval, že se tato praxe opírá o Rozhodnutí.

79

Pokud jde o dopis místopředsedy Komise rovněž s datem 6. dubna 2005 ani tento dopis neodhalil existenci Rozhodnutí. Pouze se v něm přinejmenším nejednoznačně uvádí, že praxe spočívající ve zveřejňování oznámení pouze ve třech jazycích vyplývá z dokumentu Komise SEC(2004) 638/6 z května 2004.

80

Konečně, pokud jde o tvrzení Italské republiky uvedené v žalobě, podle kterého se o Rozhodnutí dozvěděla „při zveřejnění oznámení o volném pracovním místě“, nelze jej chápat tak, že se Italská republika o existenci Rozhodnutí dozvěděla a byla obeznámena s jeho obsahem v den uvedeného zveřejnění (9. února 2005), neboť, jak Italská republika správně tvrdí, v oznámení o volném pracovním místě chybí jakýkoli odkaz na Rozhodnutí.

81

Za těchto podmínek musí být výše uvedené tvrzení chápáno tak, že Italská republika po zveřejnění oznámení o volném pracovním místě provedla rešerše, které ji vedly k tomu, že si opatřila k pozdějšímu datu, jež nelze s určitostí zjistit, opis Rozhodnutí, který je přiložen k žalobě. Žádná z informací obsažených ve spisu však nedovoluje dospět k závěru, že toto datum předcházelo 23. únoru 2005.

82

Vzhledem k výše uvedenému je třeba mít za to, že žaloba byla jak v rozsahu, v němž směřuje proti Rozhodnutí, tak v rozsahu, v němž směřuje proti oznámení o volném pracovním místě, podána ve lhůtě, přičemž její včasné podání je, pokud jde o posledně uvedený akt, nepochybné.

83

Italská republika uplatňuje jediný žalobní důvod vycházející z porušení článku 12 ES, článku 22 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. 2000, C 364, s. 1), článků 1, 3, 4 a 5 nařízení č. 1, čl. 1d odst. 1 a článku 27 služebního řádu, článku 18 jednacího řádu Komise, jakož i z porušení zásad nediskriminace na základě státní příslušnosti a ochrany jazykové rozmanitosti.

84

Italská republika tvrdí, že Komise tím, že v Rozhodnutí stanovila, že oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků nebudou vyhotovována v italském jazyce, a tím, že oznámení o volném pracovním místě nebylo v italštině zveřejněno, porušila články 1, 3, 4 a 5 nařízení č. 1, jakož i článek 12 ES. Komise podle ní rovněž porušila článek 22 Listiny základních práv Evropské unie, podle níž Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost. Z judikatury totiž vyplývá, že v perspektivě Společenství založeného na volném pohybu osob nabývá ochrana jazykových práv jednotlivců a jejich podpory zvlášť na významu, takže jakákoli nepřímá diskriminace založená na jazykových znalostech musí být zakázána (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1985, Mutsch, 137/84, Recueil, s. 2681, bod 11; ze dne 28. listopadu 1989, Groener, C-379/87, Recueil, s. 3967, bod 13, a ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz, C-274/96, Recueil, s. I-7637, body 19 a 23).

85

Italská republika dodává, že zásada ochrany jazykové rozmanitosti Společenství je základním požadavkem, jehož naplnění je vyžadováno od všech jeho orgánů a institucí. Uplatňování jazykového režimu orgánů Unie nelze podle ní od této zásady oddělit. Tento režim podle ní zaručuje uznávání jazykových práv jednotlivců, kteří mají přímý přístup k orgánům Společenství. Vyplývá podle ní ze zvláštní povahy vztahů, které pojí Evropská společenství s jeho občany, a měl by tedy být považován za přímý projev jazykové rozmanitosti Evropské unie.

86

Zachovávání zásady ochrany jazykové rozmanitosti musí být podle ní sice uvedeno do souladu s požadavky institucionálního a administrativního fungování, které by v praxi mohly ospravedlnit určitá omezení této zásady. Nicméně takováto omezení musí být podle Italské republiky ohraničená a odůvodněná kategorickými požadavky institucionálního a administrativního fungování a nemohou poškozovat podstatu zásady, která orgánům ukládá povinnost respektovat užívání veškerých úředních jazyků Společenství.

87

Italská republika v tomto ohledu rozlišuje tři různé situace, které podle ní upravuje nařízení č. 1.

88

Zaprvé, zásada jazykové rozmanitosti je nejvíce chráněna v oblasti komunikace mezi orgány a občany Unie. V tomto případě se totiž uvedená zásada váže k základnímu demokratickému principu, jehož dodržování podle Italské republiky mimo jiné vyžaduje, aby subjekty práva Společenství, členské státy a evropští občané měli snadný přístup k legislativě Společenství a orgánům, které jsou jejími autory. Technickými potížemi, které by efektivně pracující orgán mohl a měl překonat, nelze argumentovat v neprospěch dodržování zásady jazykové rozmanitosti.

89

Zadruhé, rovněž v oblasti administrativních postupů, je podle Italské republiky podstatné, aby dotyčné osoby, členské státy nebo občané byli schopni porozumět orgánu nebo instituci, se kterými jsou v kontaktu. Z tohoto důvodu článek 3 nařízení č. 1 ukládá povinnost používat při komunikaci jazyk dotyčných osob. Zajisté platí, že v tomto kontextu mohou být jazyková práva dotyčných osob podrobena omezením odůvodněným administrativními požadavky (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003, Kik v. OHIM, C-361/01 P, Recueil, s. I-8283, body 92 až 94). Avšak, jak uvádí Italská republika, podle článku 290 ES má právo zavést odlišné zacházení s úředními jazyky pouze Rada, a nikoli Komise, a to tak, že učiní vhodnou a přiměřenou volbu, kterou se vyhne neodůvodněným diskriminacím mezi evropskými občany.

90

Zatřetí, v rámci vnitřního fungování orgánů a institucí Společenství, článek 6 nařízení č. 1 podle Italské republiky dovoluje orgánu zvolit si určitý pracovní jazyk a uložit svým zaměstnancům jeho povinné používání. Nicméně, i když základní nároky na efektivitu administrativní činnosti mohou odůvodnit prosazení omezeného počtu pracovních jazyků, nelze podle Italské republiky vnitřní jazykový režim zcela oddělit od režimu vnější komunikace orgánů. Volba jednoho či několika pracovních jazyků na vnitřní úrovni je proto podle ní přípustná pouze tehdy, je-li založena na objektivních a organizačních důvodech a nevytváří-li mezi občany Společenství neodůvodněné rozdíly v zacházení. Postupy, jimiž se přijímají zaměstnanci některého z orgánů, by tedy měly zajistit účast všech, kteří mají potřebnou kvalifikaci k zastávaní nabízeného pracovního místa.

91

V daném případě zveřejnění oznámení o volném pracovním místě vyššího vedoucího pracovníka Komise pouze ve třech jazycích podle Italské republiky odporuje nejen nařízení č. 1, ale rovněž ustanovení čl. 18 posledního pododstavce jednacího řádu Komise, jakož i čl. 1d odst. 1 a článku 27 služebního řádu.

92

Komise toto opatření údajně odůvodnila poukazem na obtíže spojené s překladem takovýchto oznámení do devíti úředních jazyků členských států, které přistoupily ke Společenství dne 1. května 2004. Podle Italské republiky však takovýmito čistě administrativními a organizačními obtížemi nelze ospravedlnit chybějící překlady do úředních jazyků ostatních členských států tím spíš, že s kapacitou překládání do ostatních jazyků nebyl v minulosti žádný problém.

93

Chybějící překlad předmětného oznámení o volném pracovním místě do jazyků nových členských států by podle Italské republiky mohl být po přechodnou dobu odůvodněn, pokud by potenciálním kandidátům z těchto států bylo umožněno se s těmito oznámeními řádně seznámit jinými způsoby. Italská republika má v tomto ohledu za to, že tito kandidáti musí být považováni za kvalifikované osoby, které mají potřebnou intelektuální kapacitu, která jim umožňuje dostatečnou informovanost. Uveřejnění inzerátu o zveřejnění oznámení o volném pracovním místě, které nebylo přeloženo do jazyků nových členských států, ve vnitrostátním tisku uvedených států, nebo informace o tomtéž zaslaná Komisí vnitrostátním orgánům těchto států by podle ní umožnila vyvážit přechodné porušení jazykového režimu Evropské unie.

94

Nicméně rozhodnutí Komise zrušit překládání předmětných oznámení o volných pracovních místech do všech úředních jazyků, kromě oněch tří, je podle Italské republiky iracionálním opatřením, neboť v zájmu zabránění diskriminaci vůči jazykům nových členských států vytvořila Komise další diskriminaci ke škodě většiny úředních jazyků starých členských států. Výsledkem těchto kroků určených ke zhojení diskriminační situace tím, že se zvýší počet diskriminovaných subjektů a jazyků, je podle Italské republiky zhoršení problému, namísto jeho vyřešení.

95

Toto iracionální rozhodnutí podle Italské republiky rovněž odporuje zásadě proporcionality, neboť podle ní přiznává výhodu a výsadní postavení určité omezené skupině jazyků, a sice angličtině, francouzštině a němčině. Článek 6 nařízení č. 1 samozřejmě umožňuje orgánům, aby svými vnitřními předpisy stanovily podrobnosti užívání jazyků. Avšak žádná norma psaného práva podle ní nezmiňuje uvedené tři jazyky jakožto pracovní jazyky Komise. Navíc na oznámení o volném pracovním místě ve smyslu čl. 29 odst. 2 služebního řádu se nevztahuje vnitřní jazykový režim určitého orgánu. Proto skutečnost, že Komise případně používá ve svých vnitřních postupech omezený počet jazyků, nemůže mít vliv na jazykový režim Společenství stanovený Radou na základě článku 290 ES ani na způsoby přijímání zaměstnanců orgánů.

96

Italská republika ve své replice dodává, že situace, která vznikla po rozšíření Unie k 1. květnu 2004, nemůže ospravedlnit snížení úrovně právního zacházení s jazyky členských států na základě vnitřních organizačních opatření. Tímto rozšířením bylo podle Italské republiky možné nanejvýš ospravedlnit rozdílné zacházení s jazyky nových členských států, a to výlučně na přechodnou dobu a z rozhodnutí Rady, které mělo být přijato jednomyslně podle článku 290 ES. Neexistuje-li takovéto předchozí rozhodnutí Rady, je podle ní sporné opatření stiženo vadou absolutní nepříslušnosti, a mělo by tedy být prohlášeno za protiprávní. Samotná skutečnost, že Rozhodnutí bylo přijato kolegiem komisařů, a nikoli některým z generálních ředitelství Komise, je nemůže legitimovat, neboť v daném případě není zpochybňována příslušnost prvního či druhého orgánu Komise, ale přímo věcná příslušnost Komise.

97

Španělské království zaprvé poukazuje na nepříslušnost Komise, neboť Rada nepřijala žádné opatření, které by Komisi umožnilo Rozhodnutí přijmout a uplatňovat je. Závažné následky, které Rozhodnutí vyvolalo, podle něj nelze připustit bez předchozího rozhodnutí Rady, které by bylo právním základem Komisí přijatých opatření.

98

Španělské království zadruhé poukazuje na nedostatečné odůvodnění Rozhodnutí. Španělské království má stejně jako Italská republika za to, že kapacitními problémy s překlady do jazyků nových členských států nelze ospravedlnit upuštění od překladů oznámení o volných pracovních místech do všech jazyků, kromě oněch tří. Dodává, že jestliže bylo pro účely uveřejnění inzerátů v tisku nutné přeložit, byť jen z části, oznámení o volném pracovním místě do všech jazyků, pak nic nebránilo tomu, aby uvedená oznámení byla zveřejněna ve všech jazycích také v Úředním věstníku. Španělské království konečně připomíná, že v daném případě se oznámení o volném pracovním místě obracelo na kandidáty ze všech členských států, a nikoli pouze na kandidáty z nových členských států.

99

Španělské království se zatřetí připojuje k argumentům Italské republiky, podle nichž zveřejnění oznámení o volném pracovním místě, na která se vztahuje Rozhodnutí, pouze ve třech jazycích přiznává těmto jazykům výsadní postavení v rozporu se zásadami nediskriminace a proporcionality. Španělské království je toho názoru, že to platí o to víc, že Komise nijak nezdůvodnila výběr právě oněch tří jazyků.

100

Závěrem Španělské království uvádí, že v rozporu s tím, co tvrdí Komise, nelze nalézt žádnou paralelu mezi touto věcí a věcí, v níž byl vydán rozsudek Španělsko v. Eurojust, bod 20 výše. Výzvy Eurojustu k podání žádosti o přijetí na pracovní místa, které byly v uvedené věci předmětem sporu, totiž byly zveřejněny ve všech jazycích. Se všemi zájemci tedy bylo zacházeno stejně bez ohledu na státní příslušnost. Naopak v projednávané věci by Španěl, který by se chtěl ucházet o pracovní místo generálního ředitele OLAF, byl nucen číst v určitý den jeden konkrétní španělský deník, protože nikomu nelze uložit povinnost konzultovat vydání Úředního věstníku v jiných jazycích než v jazyce mateřském. Španělské království je proto toho názoru, že zveřejnění oznámení o volném pracovním místě pouze v anglickém, francouzském a německém vydání Úředního věstníku samo o sobě poskytuje důvod k jeho zrušení. Krom toho Eurojust neuvedl žádné důvody pro rozdíly jazykové povahy, které se vyskytovaly v jeho výzvách k podání žádosti o přijetí na pracovní místa. V projednávané věci však bylo vyloučení některých jazyků, o němž rozhodla Komise, doprovázeno důvody souvisejícími s nedostatkem volné kapacity pro překládání oznámení o volných pracovních místech do jazyků nových členských států. Toto odůvodnění však nemůže dodat spornému opatření na vhodnosti a přiměřenosti.

101

Lotyšská republika se k argumentaci Italské republiky připojuje a tvrdí, že Rozhodnutí odporuje zásadám právní jistoty, nediskriminace a proporcionality.

102

Lotyšská republika zaprvé tvrdí, že vzhledem k článkům 4 a 5 nařízení č. 1 osoby, které se hodlají ucházet o pracovní místa vyšších vedoucích pracovníků v Komisi, mohou legitimně očekávat, že příslušná oznámení o volném pracovním místě budou zveřejněna v Úředním věstníku ve všech úředních jazycích. Přitom samotné Rozhodnutí, které by potenciální kandidáty s jiným mateřským jazykem než angličtinou, francouzštinou nebo němčinou informovalo o tom, že se napříště mohou seznámit s oznámeními o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků pouze ve vydání Úředního věstníku v těchto třech jazycích, nebylo v Úředním věstníku zveřejněno. Tato situace je podle ní porušením zásady právní jistoty.

103

Lotyšská republika zadruhé tvrdí, že zveřejnění oznámení Komise o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků pouze v anglickém, francouzském a německém jazyce přiznává v rozporu se zásadou nediskriminace bezdůvodnou výhodu státním příslušníkům některých členských států. Lotyšská republika k tomu uvádí, že i když základní právo Společenství ani judikatura přímo nezmiňují zásadu rovnosti jazyků, vyplývá takováto zásada, coby zvláštní projev zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti, z článku 12 ES, neboť znalost určitého jazyka bezprostředně souvisí s příslušností k určitému národu. Mimoto existence zásady rovnosti jazyků nebyla podle ní rozsudkem Kik v. OHIM, bod 89 výše, odmítnuta a vyplývá rovněž z článku 1 nařízení č. 1, jakož i článku 314 ES.

104

Zatřetí, Lotyšská republika má za to, že důvody finanční povahy a případnými problémy s kapacitou překladatelské služby nelze ospravedlnit diskriminaci mezi jazyky. Krom toho argumenty Komise ohledně nákladů jsou pochybné, neboť k tomu, aby byly přeloženy a zveřejněny inzeráty ve vnitrostátních tiskovinách členských států, bylo zapotřebí obdobných lidských a finančních zdrojů. Komise navíc mohla předejít přetížení překladatelských útvarů tím, že mohla rozhodnout, že nebudou do všech jazyků překládány některé méně významné texty, jako například individuální rozhodnutí, která se týkají pouze jedné osoby. Konečně, Komise se podle ní měla vzhledem ke zkušenosti z předchozích rozšíření Unie včas připravit na to, aby zajistila a navýšila prostředky potřebné ke zvládnutí možných kapacitních problémů překladatelské služby po rozšíření v roce 2004.

105

Jako poslední argument Lotyšská republika uvádí, že v projednávaném věci byla rovněž porušena zásada proporcionality. Komise podle ní neučinila vše, co bylo v jejích silách, aby zmírnila nevýhodu plynoucí z nezveřejnění předmětného oznámení o volném pracovním místě ve všech úředních jazycích. V tomto ohledu podle ní nepostačuje ani výběr tří v Unii nejpoužívanějších jazyků pro účely zveřejnění uvedených oznámení v Úředním věstníku, ani uveřejnění inzerátů ve vnitrostátním tisku. Vnitrostátní tisk podle ní nelze stavět na roveň s Úředním věstníkem. Podle Lotyšské republiky bylo možné zveřejnit spolu s inzeráty uveřejněnými v denících členských států v ostatních vydáních Úředního věstníku alespoň obecný popis každého obsazovaného pracovního místa s poznámkou, že veškeré příslušné informace o tomto pracovním místě jsou přístupné v anglickém, francouzském a německém vydání Úředního věstníku.

106

Komise poukazuje na to, že argumentace zastávaná Italskou republikou přebírá téměř doslova některé úvahy vyložené ve stanovisku generálního advokáta Poiarese Madura k věci Španělsko v. Eurojust, bod 20 výše (Sb. rozh. s. I-2079). Komise zdůrazňuje, že existuje rozdíl mezi skutkovým stavem uvedené věci a skutkovým stavem projednávané věci, neboť na rozdíl od případu, který byl předmětem výše zmíněného stanoviska generálního advokáta Poiarese Madura ve věci Španělsko v. Eurojust, napadené Rozhodnutí a oznámení o volném pracovním místě neobsahují žádnou poznámku o nezbytné znalosti určitých jazyků Společenství. Komise je nicméně toho názoru, že výše zmíněné stanovisko generálního advokáta Poiarese Madura k věci Španělsko v. Eurojust, je-li čteno pozorně a vykládáno v celkových souvislostech, potvrzuje, že způsob, jakým Komise postupovala v projednávané věci, který je dostatečně časově omezený a naprosto slučitelný s jazykovým režimem uplatňovaným v Komisi, musí být považován za způsob, který je v souladu se zásadou jazykové rozmanitosti, a tedy odůvodněný, vhodný a přiměřený.

107

Komise tvrdí, že účelem zveřejnění oznámení o volném pracovním místě vyššího vedoucího pracovníka je především informovat omezený počet zvláště kvalifikovaných kandidátů o existenci takovéhoto volného pracovního místa, které vyžaduje určitou specifickou kvalifikaci a značnou pracovní zkušenost. Toto oznámení je samozřejmě určeno veřejnosti a může být externími kandidáty napadeno. Komise je nicméně toho názoru, že mělo být zároveň považováno za ustanovení přijaté ve služebním zájmu, které je těsněji spjato s vnitřní organizací Komise. V tomto smyslu podle ní představuje vnější projev vnitřních opatření administrativní povahy přijatých Komisí pro účely jejího řádného fungování. Oznámení tohoto typu tedy podle ní nespadají do kategorie vztahů mezi Komisí a vnějším světem.

108

Podle Komise z toho vyplývá, že Rozhodnutí ani oznámení o volném pracovním místě nejsou akty, jejichž zveřejnění ve všech úředních jazycích je podle čl. 4 nařízení č. 1 povinné. Obecně vzato, z ustálené judikatury podle Komise vyplývá, že nařízení č. 1 není použitelné na vztahy mezi orgány a jejich zaměstnanci. Komise má za to, že tento závěr platí i pro kandidáty v orgánem organizovaných výběrových řízeních, neboť s těmito kandidáty je v judikatuře zacházeno stejně jako s úředníky orgánů a jejich ostatními zaměstnanci.

109

Komise je toho názoru, že vnitřní jazykový režim orgánů, jehož jsou oznámení o volném pracovním místě vnějším projevem, neupravuje v rámci pracovních vztahů s příslušným orgánem právo na používání jazyka, který si úředník nebo kandidát výběrového řízení zvolí. Na druhou stranu, pokud jde o komunikaci mezi orgánem a jeho personálem nebo externími kandidáty, je podle Komise obzvlášť důležité, aby tito úředníci nebo kandidáti měli možnost se řádně seznámit s ustanoveními, která se jich týkají.

110

Zvláštní situace, v níž se nacházejí kandidáti, na něž se zaměřuje oznámení o výběrovém řízení nebo takový typ oznámení o volném pracovním místě, jaké bylo napadeno, je podle Komise důvodem pro to, aby při výběrových řízeních byly použity komunikační jazyky určené příslušným orgánem. V tomto ohledu je hranice diskreční pravomoci orgánu vymezena tím, že musí existovat vztah mezi užívanými jazyky a kvalifikací požadovanou pro výkon dané pracovní náplně, a dále tím, že oprávněné zájmy potenciálních kandidátů nesmí být poškozeny nepřiměřeným způsobem.

111

Komise uvádí, že orgán může v rámci výkonu své diskreční pravomoci v závislosti na objektivních služebních potřebách od kandidátů na určité pracovní místo rovněž vyžadovat znalost určitých úředních jazyků. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť oznámení o volném pracovním místě podle ní neobsahovalo žádnou zvláštní podmínku týkající se znalosti některého ze tří komunikačních jazyků Komise, v nichž bylo zveřejněno. Uvedené oznámení podle ní pouze vyžadovalo, aby dokumenty, které tvoří kandidaturu, byly sepsány v jednom z těchto jazyků. Oznámení o volném pracovním místě tedy podle Komise nemohlo samo o sobě nijak poškodit zájmy potenciálních kandidátů, pokud jde o jejich jazykové znalosti. Komise má za to, že vzhledem k povaze funkce a pracovní náplně generálního ředitele OLAF, které vyžadují schopnost pracovat v komplexním multikulturním prostředí, měla plné právo vyžadovat od kandidátů na toto pracovní místo znalost jednoho ze tří jazyků používaných pro komunikaci v rámci orgánu. Vztah mezi použitím těchto tří jazyků a specifickou kvalifikací požadovanou pro výkon dané pracovní náplně, jak byla popsána v oznámení o volném pracovním místě, je podle ní jasně identifikovatelný.

112

Komise má každopádně za to, že neexistuje žádný důkaz o skutečné újmě způsobené kandidátům, jichž se týkalo oznámení o volném pracovním místě, tím, že bylo zveřejněno jen ve třech jazycích. Toto zveřejnění bylo provedeno na celém území Evropské unie včetně italského území, takže každý italský občan splňující požadované podmínky obsažené v oznámení o volném pracovním místě podle Komise mohl podat svoji kandidaturu. Pokud jde o počet přijatých kandidatur, italští státní příslušníci byli početně velmi dobře zastoupeni, neboť představovali přibližně 14 % z celkového počtu kandidátů a o něco málo početnější než oni byli kandidáti jen z jednoho jiného státu Unie. Krom toho, italští kandidáti nejenže byli mnohem početnější než německy hovořící kandidáti, ale navíc byl jejich počet více než trojnásobný oproti kandidátům hovořícím anglicky. Komise z těchto údajů dovozuje, že jazykový faktor neměl žádný vliv na podávání kandidatur a nemohl mít odrazující účinek na evropské občany, jejichž mateřský jazyk nepatří mezi jazyky, v nichž bylo zveřejněno oznámení o volném pracovním místě. Mimoto Komise údajně neobdržela žádnou stížnost ohledně zvoleného jazykového režimu, z čehož lze podle ní učinit závěr, že kandidáti, jichž se týkalo oznámení o volném pracovním místě, nebyli nijak diskriminováni z důvodu jazyka nebo státní příslušnosti.

113

Konečně, Komise má za to, že vzhledem k dobře známým obtížím v oblasti překladů vycházel pragmatický přístup zvolený v daném případě ve značné míře z úvah vedených snahou o efektivitu a řádné fungování orgánu a příliš se neliší od přístupu popsaného v bodech 92 až 94 rozsudku Kik v. OHIM, bod 89 výše.

114

Soud zaprvé připomíná, že Rozhodnutí se vztahuje pouze na oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků Komise určená externím kandidátům zveřejňovaná v Úředním věstníku.

115

Zadruhé je třeba uvést, že žádné ustanovení ani zásada práva Společenství neukládá povinnost provádět tato zveřejnění systematicky ve všech úředních jazycích.

116

Zajisté platí, že o takováto pracovní místa mohou mít potenciálně zájem kandidáti ze všech členských států. Avšak, jak již bylo Soudním dvorem judikováno, četné zmínky ve Smlouvě o ES o používání jazyků v Evropské unii, zejména v článcích 290 ES a 314 ES, kterých se dovolává Italská republika a vedlejší účastníci, nemohou být považovány za projev zásady práva Společenství, která by každému občanovi zaručovala právo na to, aby vše, co může mít vliv na jeho zájmy, bylo za všech okolností sepisováno v jeho jazyce (rozsudek Kik v. OHIM, bod 89 výše, bod 82).

117

Takovouto zásadu, která by znamenala, že by orgány měly povinnost v Úředním věstníku systematicky zveřejňovat oznámení o volném pracovním místě ve všech úředních jazycích, nelze dovodit ani z nařízení č. 1. Bylo již judikováno, že toto nařízení není použitelné na vztahy mezi orgány a jejich úředníky a ostatními zaměstnanci, neboť upravuje pouze jazykový režim použitelný mezi orgány Evropského společenství a členským státem nebo osobou, která podléhá jurisdikci jednoho z členských států (rozsudek Soudu ze dne 5. října 2005, Rasmussen v. Komise, T-203/03, Sb. VS, s. I-A-279 a II-1287, bod 60).

118

Úředníci a ostatní zaměstnanci Společenství, jakož i kandidáti na takováto pracovní místa podléhají, pokud jde o uplatňování ustanovení služebního řádu, včetně ustanovení o přijímání do zaměstnání u některého z orgánů, pouze jurisdikci Společenství. Článek 6 nařízení č. 1 orgánům dále výslovně umožňuje, aby ve svých vnitřních předpisech podrobně upravily užívání jazyků (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 7. února 2001, Bonaiti Brighina v. Komise, T-118/99, Recueil FP, s. I-A-25 a II-97, bod 13).

119

Přístup spočívající v tom, že se s kandidáty na takováto pracovní místa, pokud jde o jazykový režim, zachází stejně jako s úředníky a ostatními zaměstnanci Společenství, je odůvodněn tím, že kandidáti vstupují do vztahu s orgánem Společenství výlučně s cílem získat pracovní místo úředníka nebo zaměstnance, pro jehož zastávání, jak bude vyloženo níže, jsou nezbytné určité jazykové znalosti, které mohou být při obsazování daného pracovního místa vyžadovány příslušnými ustanoveními práva Společenství.

120

Povinnost systematicky zveřejňovat oznámení o volných pracovních místech v Komisi ve všech jazycích neukládá ani článek 18 jednacího řádu Komise, na nějž Italská republika rovněž poukázala. Tento článek je pro projednávanou věc irelevantní, neboť se použije, jak se v něm uvádí, pouze na akty uvedené v článku 249 ES a článku 161 AE, a nikoli na akty, jakými jsou oznámení o volném pracovním místě, která Komise přijímá coby orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) ve smyslu příslušných ustanovení služebního řádu.

121

Konečně, služební řád neobsahuje žádné ustanovení, které by ukládalo povinnost zveřejňovat oznámení o volném pracovním místě ve všech úředních jazycích, a ve svém čl. 29 odst. 2 dovoluje OOJ přijmout pro přijímání vyšších vedoucích pracovníků postup, který se považuje za vhodný.

122

Komise proto měla v daném případě právo přijmout Rozhodnutí, kterým upraví v rámci pravomoci, kterou jí přiznává článek 6 nařízení č. 1, problematiku jazyků, v nichž se zveřejňují oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků určená externím kandidátům, tj. problematiku, která, jak již bylo uvedeno, představuje zvláštní aspekt výběrových řízení vztahujících se na tuto kategorii personálu. Italská republika a vedlejší účastníci řízení se tedy mýlí, když tvrdí, že Komise nebyla příslušná k přijetí Rozhodnutí.

123

Pokud jde zatřetí o údajnou nedostatečnost odůvodnění Rozhodnutí, tj. otázku, na niž poukázalo Španělské království a k jejímuž zkoumání je Soud příslušný i bez návrhu, je třeba připomenout, že rozsah povinnosti uvést odůvodnění závisí, pokud jde o obecně závazné akty, na povaze předmětného aktu, přičemž odůvodnění se může omezit na to, že se v něm uvede jednak celková situace, která vedla k přijetí dotyčného aktu, a jednak obecné cíle, o jejichž dosažení usiluje (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. března 1968, Beus, 5/67, Recueil, s. 125, 143, a ze dne 19. listopadu 1998, Španělsko v. Rada, C-284/94, Recueil, s. I-7309, bod 28).

124

V projednávané věci nelze než konstatovat, že Rozhodnutí je v souladu s výše uvedenými nároky kladenými na odůvodnění, neboť uvádí, jaká je celková situace, která vedla k jeho přijetí, i obecné cíle, o jejichž dosažení usiluje, přičemž zmiňuje dostupnou překladatelskou kapacitu generálního ředitelství Komise pro překlady. Ze znění Rozhodnutí a dokumentů, na něž odkazuje (viz body 5 až 7, 14 a 15 výše), je zjevné, že vzhledem k nedostatku překladatelských zdrojů je jeho cílem snížit poptávku po překladech tak, aby nebyla překročena kapacita, která je k dispozici.

125

Italská republika a vedlejší účastníci řízení v tomto ohledu mylně poukazují na neexistenci souvislosti mezi nedostatečnou překladatelskou kapacitou vyhrazenou pro překlady do jazyků nových členských států a chybějícími překlady oznámení o volném pracovním místě vyššího vedoucího pracovníka do všech jazyků starých členských států.

126

Verze Rozhodnutí přiložená k žalobě a dokument Komise PERS(2004) 203, na nějž odkazuje verze Rozhodnutí, která je obsažena v zápisu z 1678. schůze Komise, totiž obecně hovoří o „dostupné překladatelské kapacitě generálního ředitelství Komise pro překlady“ či „současném pracovním přetížení“ uvedeného generálního ředitelství, a nikoli pouze o kapacitě pro překlady do nových jazyků. Odkaz obsažený v obou uvedených dokumentech na dokument SEC(2004) 638/6 ze dne 26. května 2004, který se týká kapacity pro překlady do nových úředních jazyků, nemůže vést k opačnému závěru, neboť se nejedná o jediný důvod pro Rozhodnutím přijaté opatření.

127

Začtvrté je třeba uvést, že i když má Komise právo přijmout opatření, která považuje za vhodná, s cílem upravit určité aspekty postupu, jímž přijímá své vyšší vedoucí pracovníky, platí, že tato opatření nesmí vést k diskriminaci mezi kandidáty na určité pracovní místo založené na jazyku.

128

Takováto diskriminace je výslovně zakázána zaprvé čl. 1d odst. 1 služebního řádu, přičemž odstavec 6 téhož článku stanoví, že každé omezení těchto zásad musí být, při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality, odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky.

129

Zadruhé článek 27 služebního řádu rovněž brání tomu, aby OOJ vyžadoval od kandidátů na určité pracovní místo dokonalou znalost určitého úředního jazyka, pokud má tato jazyková podmínka ten účinek, že je pracovní místo vyhrazeno pro určitou státní příslušnost, aniž by to bylo odůvodněno důvody souvisejícími s fungováním útvaru (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 1964, Lassalle v. Parlament, 15/63, Recueil, s. 57, 73 a 74).

130

Proto, pokud se Komise rozhodne zveřejnit v Úředním věstníku úplné znění oznámení o volném pracovním místě vyššího vedoucího pracovníka pouze v některých jazycích, má povinnost, aby předešla diskriminaci založené na jazyce mezi kandidáty, které toto oznámení potenciálně zajímá, přijmout vhodná opatření k tomu, aby všichni uvedení kandidáti byli informováni o existenci dotyčného oznámení a vydáních, v nichž bylo zveřejněno v úplném znění.

131

Pokud je tato podmínka splněna, pak skutečnost, že oznámení o volném pracovním místě kategorie, na niž se vztahuje Rozhodnutí, je oznámeno v Úředním věstníku v omezeném počtu jazyků, nemůže vyvolat diskriminaci mezi jednotlivými kandidáty, není-li pochyb o tom, že tito kandidáti mají dostatečnou znalost aspoň jednoho z těchto jazyků, která jim umožňuje se s obsahem uvedeného oznámení řádně seznámit.

132

K tomu je třeba připomenout judikaturu, podle níž skutečnost, že dokumenty adresované úřadem některému z jeho úředníků jsou vyhotoveny v jiném jazyce než jeho mateřském nebo cizím, který si vybral na prvním místě, neporušuje úředníkova práva, ovládá-li jazyk používaný úřadem, který mu umožňuje se řádně a snadno seznámit s obsahem předmětných dokumentů (viz v tomto smyslu rozsudek Rasmussen v. Komise, bod 117 výše, body 62 až 64). Tento závěr platí rovněž v případě aktu adresovaného všem úředníkům nebo kandidátům ve výběrovém řízení, jakým je např. oznámení o volném pracovním místě.

133

Je třeba rovněž připomenout, že podle čl. 28 písm. f) služebního řádu musí každý kandidát ve výběrovém řízení prokázat důkladnou znalost jednoho z jazyků Společenství a uspokojivou znalost dalšího jazyka Společenství v rozsahu nezbytném pro výkon služebních povinností. Jedná se o minimální jazykové znalosti nezbytné pro přijetí úředníků Společenství a orgány mohou pro účely přijetí na určité pracovní místo případně stanovit přísnější jazykové podmínky (viz v tomto smyslu rozsudek Pappas v. Výbor regionů, bod 43 výše, bod 85).

134

Proto vyžadují-li to potřeby služby nebo zaměstnání, může příslušný orgán oprávněně specifikovat jazyky, jejichž důkladná či uspokojivá znalost se vyžaduje (viz a contrario rozsudek Lassalle v. Parlament, bod 129 výše, s. 73 a 74; viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Lagrange k této věci, Recueil, s. 77, 94). V takovém případě okolnost, že text oznámení o volném pracovním místě je k dispozici pouze v těchto jazycích, nemůže vést k diskriminaci mezi kandidáty, neboť všichni z nich musí ovládat aspoň jeden z těchto jazyků.

135

Naopak, je-li text oznámení o volném pracovním místě zveřejněn v Úředním věstníku pouze v některých jazycích Společenství, ačkoli osoby, které ovládají pouze jiné jazyky Společenství, by mohly s úspěchem podat svoji kandidaturu, může to vést, neexistují-li jiná opatření, která by uvedené kategorii kandidátů umožnila řádně se seznámit s obsahem oznámení, k jejich diskriminaci.

136

V tomto případě by se totiž uvedení kandidáti ocitli v situaci, která je pro ně méně příznivá ve srovnání s ostatními kandidáty, neboť by se nemohli řádně seznámit s kvalifikačními požadavky obsaženými v oznámení o volném pracovním místě a podmínkami a pravidly výběrového řízení. Takováto znalost je však nezbytným předpokladem pro optimální prezentaci kandidatury, aby tak kandidáti mohli maximalizovat své šance na získání předmětného pracovního místa.

137

V daném případě se v rozhodnutí uvádí, že oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků určená externím kandidátům budou v Úředním věstníku od tohoto okamžiku zveřejňována výlučně v angličtině, francouzštině a němčině. Rozhodnutí tedy vylučuje, že ve vydáních Úředního věstníku v ostatních jazycích Společenství budou zveřejněna předmětná oznámení o volném pracovním místě, a to i přesto, že nepočítá s tím, že by v těchto ostatních vydáních bylo zveřejněno upozornění, které by informovalo o tom, že takovéto oznámení o volném pracovním místě existuje, a které by odkázalo na jeho úplné znění v anglickém, francouzském a německém vydání, ani nepočítá s přijetím rovnocenného opatření.

138

Rovněž vzhledem k okolnosti, že v Úředním věstníku nebylo zveřejněno ani samotné Rozhodnutí, aby tak čtenáři jiných vydání než anglického, francouzského a německého byli upozorněni na zavedení významné změny praxe, existuje vážné nebezpečí, že potenciální kandidáti, jejichž mateřský jazyk je jiný než ony tři jazyky uvedené v Rozhodnutí, nebudou informováni o existenci oznámení o volném pracovním místě, které by je mohlo zajímat. I kdyby ovládali angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, nelze předpokládat, že budou číst vydání Úředního věstníku v jiném než mateřském jazyce.

139

Dále je třeba uvést, že Rozhodnutí hovoří obecně o veškerých výběrových řízeních na pracovní místa vyšších vedoucích pracovníků Komise. Není-li v Rozhodnutí nebo oznámení o volném pracovním místě uvedeno jinak, nelze se domnívat, že znalost anglického, francouzského nebo německého jazyka je pro zastávání těchto pracovních míst vždy nezbytná. Důkazem toho je, že oznámení o volném pracovním místě, které se týká pracovního místa právě této kategorie, vyžaduje pouze „důkladnou znalost jednoho z úředního jazyků Evropské unie a uspokojivou znalost dalšího z těchto jazyků“.

140

Ve prospěch opaku nemůže svědčit skutečnost, na kterou upozornila Komise, že dokument SEC(2004) 638/6 a oznámení o volném pracovním místě počítá s tím, že výběrová řízeními na místa vyšších vedoucích pracovníků budou vedena výlučně v anglickém, francouzském a německém jazyce. Pokud má totiž Komise za to, že z legitimních důvodů souvisejících s řádným fungováním služby je znalost aspoň jednoho z výše uvedených jazyků nezbytná, má právo zahrnout do oznámení o těchto volných pracovních místech ustanovení v tomto smyslu. Vzhledem k tomu, že v daném případě tomu tak nebylo, je třeba tento argument odmítnout, aniž by bylo třeba se vyjadřovat k následkům, které má omezení počtu jazyků používaných ve výběrových řízeních na jejich regulérnost.

141

Přitom, pokud jde o oznámení o volných pracovních místech vyšších vedoucích pracovníků, která nevyžadují znalost aspoň jednoho ze tří výše uvedených jazyků, Rozhodnutí neupravuje žádné opatření, které by potenciálním kandidátům, kteří neovládají ani jeden z těchto jazyků, umožnilo řádně se seznámit s obsahem těchto oznámení, která jsou dostupná pouze v těchto třech jazycích. Dokonce ani nepočítá s tím, že by tito kandidáti měli mít možnost obrátit se na Komisi a vyžádat si překlad předmětného oznámení o volném pracovním místě.

142

Z výše uvedeného vyplývá, že způsob, jakým je Rozhodnutí uplatňováno, může vést k diskriminaci kandidátů výběrového řízení na základě jazyka.

143

Komise nicméně v podstatě tvrdí, že možnost takovéto diskriminace je spíše teoretická. Ony tři jazyky zvolené Komisí jsou podle ní vnitřními pracovními jazyky Komise a není podle ní pochyb o tom, že zájemci o dotyčná pracovní místa, kteří jsou nutně vysoce kvalifikovaní, ovládají aspoň jeden z nich. Mimoto má Komise za to, že vzhledem k nedostatku kapacity překladatelské služby je přijetí Rozhodnutí vedeno snahou o efektivitu a řádné fungování Komise.

144

Této argumentaci nelze přisvědčit. Zaprvé, pokud jde o okolnost, že ony tři Rozhodnutím zvolené jazyky jsou vnitřními pracovními jazyky Komise, z judikatury vyplývá, že orgán se nemůže spokojit s tím, že úředníkovi adresuje individuální rozhodnutí sepsané v jednom z těchto jazyků, ale musí se ujistit, že uvedený úředník použitý jazyk dostatečně ovládá, a není-li tomu tak, je na orgánu, aby mu opatřil překlad (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 23. března 2000, Rudolph v. Komise, T-197/98, Recueil FP, s. I-A-55 a II-241, body 45 až 47, a Bonaiti Brighina v. Komise, bod 118 výše, body 20 a 21).

145

Vzhledem k této judikatuře, která se použije obdobně na kandidáty výběrového řízení, platí, že orgán se nemůže spokojit s tím, že pro oznámeních o volných pracovních místech, kterými disponuje, použije vnitřní pracovní jazyky, ale musí se ujistit, že veškeří potenciální kandidáti budou mít možnost se skutečně dozvědět o existenci předmětného oznámení o volném pracovním místě a řádně se seznámit s jeho obsahem.

146

Každopádně je třeba připomenout že Rozhodnutí se vztahuje pouze na zveřejňovaná oznámení v Úředním věstníku určená externím kandidátům, která se z povahy samé obracejí rovněž na osoby mimo Komisi, pro něž je bez významu okolnost, že jazyky zvolené pro zveřejnění jsou vnitřními pracovním jazyky Komise.

147

Dále je třeba uvést, že je zajisté pravdivé tvrzení, že pracovní místa vyšších vedoucích pracovníků jsou nutně určená obzvláště kvalifikovaným kandidátům, a že je tedy pravděpodobné, že řada kandidátů, jejichž mateřským jazykem je jiný jazyk než angličtina, francouzština nebo němčina, uspokojivě ovládají některý z těchto tří jazyků vzhledem k jejich rozšířenosti v Evropě. Tato okolnost však nepostačuje k odůvodnění Rozhodnutím přijatého opatření.

148

I kdyby tomu tak totiž bylo, neznamená to, že tito kandidáti konzultují vydání Úředního věstníku v těchto třech jazycích namísto v jazyce mateřském. V každém případě nelze znalost angličtiny, francouzštiny nebo němčiny předpokládat u všech osob, které mají nezbytnou kvalifikaci pro pracovní místa vyšších vedoucích pracovníků.

149

Konečně musí být rovněž odmítnut argument založený na efektivitě a řádném fungování Komise. Takovýmito důvody nelze ospravedlnit služebním řádem zakázanou diskriminaci. Jak vyplývá z čl. 1d odst. 6 služebního řádu, takovéto porušení zásad nediskriminace a proporcionality lze ospravedlnit pouze „oprávněnými cíli obecného zájmu v rámci personální politiky“, jakými jsou podle druhé věty toho ustanovení například opatření, jimiž se zavádí povinná věková hranice pro odchod do důchodu nebo minimální věková hranice pro čerpání důchodu. Řádné řízení kapacity překladatelské služby však není součástí personální politiky ve smyslu služebního řádu.

150

Z výše uvedených úvah vyplývá, že Komise přijetím Rozhodnutí porušila článek 1d služebního řádu. Krom toho rovněž nepřímo porušila článek 27 služebního řádu, neboť přijaté opatření může v rámci postupu, jímž jsou přijímáni vyšší vedoucí pracovníci, zvýhodnit kandidáty některých národností, a sice kandidáty pocházející ze zemí, kde se anglicky, francouzsky a německy hovoří jako mateřským jazykem, a poškodit přinejmenším část kandidátů, kteří jsou státními příslušníky ostatních členských států.

151

Rozhodnutí musí být za těchto okolností zrušeno. Oznámení o volném pracovním místě zveřejněné způsobem stanoveným v Rozhodnutí musí být zrušeno taktéž. Komise sice uveřejnila ve vnitrostátním tisku členských států inzeráty psané ve všech ostatních jazycích s cílem informovat zájemce o tom, že v Úředním věstníku bylo zveřejněno oznámení o volném pracovním místě, z něhož se mohou dozvědět bližší informace.

152

Avšak i za předpokladu, že zveřejnění výše zmíněných inzerátů postačuje k informování kandidátů s jiným mateřským jazykem než angličtinou, francouzštinou nebo němčinou o existenci oznámení o volném pracovním místě, je třeba mít za to, že Komise opomněla přijmout opatření, která by umožnila těm kandidátům, kteří neovládají žádný z těchto jazyků, aby se rovněž seznámili s přesným obsahem tohoto oznámení. Samotné skutečnosti, že Komise od žádného kandidáta neobdržela stížnost týkající se této otázky nebo že italští státní příslušníci byli mezi připuštěnými kandidáty početně velmi dobře zastoupeni, na něž poukazuje Komise, samy o sobě nepostačují k tomu, aby byl učiněn závěr, že výše uvedené opomenutí Komise nemohlo zkrátit práva některých kandidátů.

153

Z výše uvedených důvodů je třeba žalobě vyhovět a zrušit jak Rozhodnutí, tak oznámení o volném pracovním místě.

154

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Dále podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce uvedeného řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

155

Komise neměla v projednávané věci úspěch. Italská republika však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Za těchto okolností je třeba rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady.

Z těchto důvodů

SOUD (pátý senát)

rozhodl takto:

Právní rámec

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K přípustnosti

K právu členských států podat žalobu na základě článku 230 ES proti aktům orgánů týkajícím se jejich vztahů s úředníky a ostatními zaměstnanci

– Argumenty účastníků řízení

– Závěry Soudu

Ke kvalifikaci Rozhodnutí a oznámení o volném pracovním místě jakožto napadnutelných aktů ve smyslu čl. 230 prvního pododstavce ES

– Argumenty účastníků řízení

– Závěry Soudu

Ke lhůtě pro podání žaloby proti Rozhodnutí

– Argumenty účastníků řízení

– Závěry Soudu

K věci samé

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K nákladům řízení