Věc C-282/05 P

Holcim (Deutschland) AG

v.

Komise Evropských společenství

„Kasační opravný prostředek – Mimosmluvní odpovědnost Společenství – Článek 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) – Náhrada nákladů na bankovní záruku“

Shrnutí rozsudku

1.        Žaloba na náhradu škody – Promlčecí lhůta – Počátek lhůty

(Článek 288 pododstavec 2 ES; statut Soudního dvora, článek 46)

2.        Žaloba na náhradu škody – Promlčecí lhůta – Přerušení

(Článek 288 pododstavec 2 ES; statut Soudního dvora, článek 46)

3.        Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky

(Článek 288 pododstavec 2 ES)

1.        Lhůta pro promlčení nároku z odpovědnosti Společenství začne běžet, pokud jsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pak pokud je škoda, která má být nahrazena, konkretizována. V případech, kdy odpovědnost Společenství vyplývá z normativního aktu, promlčecí lhůta tedy začne běžet, když nastanou škodlivé účinky tohoto aktu. Odchylným řešením by byla zpochybněna zásada autonomie žalob, protože řízení o žalobě na náhradu škody by záviselo na výsledku žaloby na neplatnost.

Toto řešení lze vztáhnout i na spory, které vzniknou z individuálních aktů. V těchto sporech počíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy se účinky rozhodnutí projeví vůči osobám, které jsou jím dotčeny. V situaci, kdy je podniku uložena pokuta rozhodnutím Komise, škodlivé účinky dopadající na tento podnik nastávají od okamžiku, kdy je mu uloženo zaplacení pokuty. Pro zahájení běhu promlčecí lhůty je totiž nepodstatné, zda byla existence protiprávního jednání Společenství určena soudním rozhodnutím.

(viz body 29–31)

2.        Podle článku 46 statutu Soudního dvora se promlčení ve věcech mimosmluvní odpovědnosti přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Společenství. Vzhledem k tomu, že uvedený článek 46 se týká žalob proti Společenství ve věcech mimosmluvní odpovědnosti, rozumí se v tomto ustanovení „žalobou“, která je ostatně chápána tak, že přerušuje běh promlčecí lhůty, žaloba, kterou je uplatňován nárok plynoucí z této odpovědnosti v souladu s článkem 288 pododstavcem 2 ES. Žalobu na neplatnost tedy nelze považovat za „žalobu“, která by přerušovala běh promlčecí lhůty ve smyslu článku 46 statutu Soudu.

(viz bod 36)

3.        Vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství je vázán na splnění souboru podmínek, mezi něž patří, jedná-li se o protiprávnost právního aktu, existence dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům. Co se týče této podmínky, je rozhodujícím kritériem pro posouzení toho, zda porušení práva Společenství je dostatečně závažné, kritérium zjevného a závažného nedodržení mezí posuzovací pravomoci orgánem Společenství. Pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce nedisponuje žádným prostorem pro uvážení, prosté porušení práva Společenství může postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení. Obecně závazná či individuální povaha aktu tedy není rozhodující pro určení, zda se jedná o takovéto porušení.

(viz body 47–48)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

19. dubna 2007 (*)

„Kasační opravný prostředek – Mimosmluvní odpovědnost Společenství – Článek 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) – Náhrada nákladů na bankovní záruku“

Ve věci C‑282/05 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora, podaný dne 12. července 2005,

Holcim (Deutschland) AG, původně Alsen AG, se sídlem v Hamburku (Německo), zastoupená P. Niggemannem a F. Wiemerem, Rechtsanwälte,

účastnice řízení podávající opravný prostředek (navrhovatelka),

další účastnice řízení:

Komise Evropských společenství, zastoupená R. Lyalem a G. Wilmsem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, P. Kūris, J. Makarczyk, L. Bay‑Larsen a J.‑C. Bonichot (zpravodaj), soudci,

generální advokát: P. Mengozzi,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. ledna 2007,

vydává tento

Rozsudek

1        Svým kasačním opravným prostředkem se Holcim (Deutschland) AG domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Deutschland) AG v. Komise Evropských společenství (T‑28/03, Sb. rozh. s. II‑1357, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud zamítl její žalobu, jíž se domáhala náhrady škody, kterou údajně utrpěla v důsledku nákladů spojených s bankovní zárukou zřízenou za účelem odložení platby pokuty, která jí byla uložena rozhodnutím Komise 94/815/ES ze dne 30. listopadu 1994, v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/33.126 a 33.322 – Cement) (Úř. věst. L 343, s. 1, dále jen „rozhodnutí Cement“); uvedené rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, uváděným jako „Cement“ (T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491).

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Skutečnosti předcházející sporu byly popsány v bodech 1 až 9 napadeného rozsudku takto:

„1      Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně, společnosti Alsen AG, nyní Holcim (Deutschland) AG, jejíž sídlo se nachází v Hamburku (Německo), je výroba stavebních materiálů. Alsen AG vznikla fúzí Alsen Breitenburg Zement- und Kalkwerke GmbH (dále jen ,Alsen Breitenburg‘) a Nordcement AG (dále jen ,Nordcement‘), uskutečněnou v roce 1997.

2      Komise uložila [rozhodnutím Cement] Alsen Breitenburg pokutu ve výši 3,841 miliónů eur a Nordcement pokutu ve výši 1,85 miliónů eur za porušení článku 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES).

3      Alsen Breitenburg a Nordcement podaly proti tomuto rozhodnutí žaloby na neplatnost. Tyto žaloby byly zapsány pod spisovými značkami T‑45/95 a  a poté byly připojeny k žalobám podaným dalšími společnostmi, na něž se rozhodnutí Cement vztahovalo.

4      Alsen Breitenburg a Nordcement se rozhodly podle možnosti nabídnuté Komisí zřídit bankovní záruku, čímž se vyhnuly povinnosti zaplatit okamžitě dotčené pokuty. Bankovní záruka Alsen Breitenburg byla zřízena od 3. května 1995 do 2. května 2000 u Berenberg Bank za roční provizi 0,45 %. Nordcement zřídila bankovní záruku u Deutsche Bank od 18. dubna 1995 do 3. května 2000 za roční provizi 0,375 % a jednorázovou provizi za zřízení ve výši 15,34 eur. Žalobkyně zaplatila celkem bankám za zřízení bankovních záruk částku 139 002,21 eur.

5      Výše uvedeným rozsudkem [Cement] Soud zrušil rozhodnutí Cement v části, která se týká žalobkyně, a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

6      Žalobkyně na základě článku 91 jednacího řádu Soudu dopisem ze dne 28. září 2001 proto po žalované požadovala jednak náhradu nákladů řízení (zejména nákladů na právní zastoupení dosahujících 545 000 eur), a jednak náhradu nákladů spojených se zřízením bankovních záruk.

7      Dopisem ze dne 24. ledna 2002 nabídla žalovaná žalobkyni náhradu části nákladů na právní zastoupení (ve výši 130 000 eur), ale odmítla uhradit náklady na bankovní záruku, dovolávajíc se judikatury týkající se nákladů ve smyslu článku 91 jednacího řádu.

8      Dopisem ze dne 5. dubna 2002 žalobkyně opět vyzvala žalovanou, aby jí nahradila celkové náklady na právní zastoupení a bankovní záruku. Za účelem získání náhrady nákladů na bankovní záruku se žalobkyně tentokrát opírala o čl. 288 druhý pododstavec ES a článek 233 ES, jakož i o rozsudek Soudu ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise (T‑171/99, Recueil, s. II‑2967), který byl mezitím vydán.

9      Žalovaná nabídla dne 30. května 2002 prostřednictvím elektronické pošty zaplacení nákladů na právní zastoupení ve výši 200 000 eur. Pokud jde o náklady na bankovní záruku, žalovaná opět odmítla přistoupit k jejich náhradě, domnívajíc se, že možnost odkladu zaplacení pokuty zřízením bankovní záruky byla pouze možnou volbou, a že tedy nemůže být považována za odpovědnou za náklady vzniklé rozhodnutím podniků využít této možnosti.“

 Žaloba k Soudu a napadený rozsudek

3        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 31. ledna 2003 navrhovatelka navrhovala, aby Soud:

–        uložil Komisi povinnost uhradit jí částku 139 002,21 eur navýšenou o úroky z prodlení ve výši 5,75% ročně, počítané od 15. dubna 2000;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

4        Žalovaná navrhovala, aby Soud:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou v rozsahu, v němž je založena na článku 233 ES;

–        v rozsahu, v němž je založena na článku 288 ES, žalobu v plném rozsahu:

–        odmítl jako nepřípustnou, nebo podpůrně zamítl jako neopodstatněnou v rozsahu, v němž se týká nákladů na bankovní záruku vzniklých před 31. lednem 1998;

–        zamítl ve zbývající části jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení..

5        Navrhovatelka ve svém vyjádření následně navrhla, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za přípustnou v rozsahu, v němž je založena na článku 233 ES;

–        podpůrně vykládal žalobu v rozsahu, v němž je založena na článku 233 ES, jako žalobu na neplatnost nebo žalobu pro nečinnost;

–        uložil žalované náhradu nákladů řízení.

6        Soud napadeným rozsudkem, který byl vydán poté, co byly na jednání dne 10. června 2004 vyslechnuty řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem, žalobu zamítl.

7        Zaprvé rozhodl, že žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž je založena na článku 233 ES.

8        Soud dospěl k tomuto závěru na základě konstatování, že v rámci Smlouvy o ES jsou právní prostředky, které jsou procesním subjektům dány k tomu, aby se domohly svých práv, taxativně vyjmenovány. Článek 233 ES, který se týká povinností vyplývajících z výkonu rozsudku Soudního dvora, přitom takovýto právní prostředek neposkytuje, a nelze na něm tudíž samostatně založit návrh na náhradu nákladů na bankovní záruky. Soud krom toho odmítl považovat žalobu za žalobu na neplatnost nebo žalobu pro nečinnost poté, co konstatoval, že jejím původním předmětem byl návrh na náhradu škody (bod 46 napadeného rozsudku).

9        Zadruhé Soud rozhodl, že žaloba musí být v rozsahu, v němž se zakládá na článku 288 ES, zamítnuta jako zčásti nepřípustná a zčásti neopodstatněná.

10      Soud přisvědčil žalované v tom, že žaloba je částečně nepřípustná, neboť nárok na náhradu škody byl promlčen podle článku 46 statutu Soudního dvora. Připomněl, že promlčecí lhůta u žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Společenství nezačne běžet, dokud nejsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody (bod 59 napadeného rozsudku). Měl za to, že v projednávané věci byly tyto podmínky splněny, jakmile byly zřízeny bankovní záruky, neboť navrhovatelka, která považovala rozhodnutí Cement za protiprávní, mohla uplatnit mimosmluvní odpovědnost Společenství (bod 63 napadeného rozsudku). Běh promlčecí lhůty byl tedy přerušen až podáním žaloby k Soudu dne 31. ledna 2003. Soud za použití článku 46 statutu Soudního dvora dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody byl, co se týče nákladů na bankovní záruku vynaložených před 31. lednem 1998, promlčen (bod 74 napadeného rozsudku).

11      Co se týče nákladů vyložených po tomto datu, rozhodl Soud ve věci samé. Nejprve ověřoval, zda jednání Komise představovalo závažné porušení práva Společenství. Připomněl, že ve výše uvedeném rozsudku Cement sám určil, že rozhodnutí Cement bylo protiprávní. Dospěl však k závěru, že tato protiprávnost nebyla závažným porušením práva Společenství. Uznal sice, že Komise nedisponovala v daném případě širokou posuzovací pravomocí a že za těchto okolností nerespektování práva Společenství mohlo být považováno za závažné porušení (body 95 až 100 napadeného rozsudku). Připomněl však, že skutkové okolnosti rozhodnutí Cement byly mimořádně složité. Za těchto podmínek Soud rozhodl, že porušení práva Společenství nebylo v projednávaném případě dostatečně závažné (body 101 až 116 napadeného rozsudku).

12      V druhém sledu Soud zjišťoval případnou příčinnou souvislost mezi jednáním Komise a uplatňovanou škodou. Měl za to, že tato souvislost nebyla prokázána, neboť zřízení bankovní záruky bylo výsledkem svobodného rozhodnutí navrhovatelky, a nikoli protiprávnosti rozhodnutí Komise (body 119 až 131 napadeného rozsudku).

13      Soud tedy považoval za nadbytečné vyjadřovat se ke způsobené škodě a ve věci samé vydal zamítavý rozsudek.

 Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

14      Navrhovatelka trvá na svých návrhových žádáních formulovaných v řízení v prvním stupni a navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek;

–        uložil odpůrkyni zaplatit navrhovatelce částku ve výši 139 002,21 eur, navýšenou o úroky z prodlení ve výši 5,75 % ročně, počítané od 15. dubna 2000;

–        podpůrně vrátil věc k novému projednání Soudu a uložil mu, aby respektoval právní názor Soudního dvora;

–        uložil odpůrkyni náhradu všech nákladů řízení.

15       Odpůrkyně navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        kasační opravný prostředek zamítl;

–        uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

 Kasační opravný prostředek

16      Kasační opravný prostředek je založen na třech důvodech. První důvod vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se Soud údajně dopustil tím, že nárok na náhradu škody, který lze uplatnit žalobou podle článků 235 ES a 288 ES, považoval zčásti za promlčený. Druhý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se Soud dopustil při zjišťování existence dostatečně závažného porušení práva Společenství za účelem prokázání odpovědnosti Společenství. Třetí důvod vychází z omylu, kterého se Soud dopustil tím, že rozhodl, že v projednávané věci nebyla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávností rozhodnutí Cement a vznikem nákladů na bankovní záruku.

 K prvnímu důvodu

 Argumentace účastníků řízení

17      Navrhovatelka zpochybňuje posouzení Soudu ohledně použití úpravy promlčení stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora. Má za to, že promlčecí lhůta začala běžet až od vyhlášení rozsudku, jímž se zrušuje rozhodnutí Cement. Svoji argumentaci opírá o rozsudek ze dne 27. ledna 1982, Birra Wührer v. Komise (256/80, 257/80, 265/80, 267/80 a 5/81, Recueil, s. 85, bod 10), ze kterého vyplývá, že promlčecí lhůta nezačne běžet, dokud nejsou splněny veškeré podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pak dokud není konkretizována škoda, která má být nahrazena.

18      Podle navrhovatelky bylo v projednávané věci zrušení rozhodnutí Cement podmínkou vzniku povinnosti nahradit škodu.

19      Navrhovatelka má za to, že zřízením bankovních záruk splnila právní povinnost, která zanikla až se zrušujícím rozsudkem. Domnívá se rovněž, že škoda úzce souvisí s podáním žaloby na neplatnost, neboť kvůli ní a absenci odkladného účinku této žaloby byly bankovní záruky zřízeny.

20      Dále tvrdí, že Soud rozvinul na základě rozsudku ze dne 2. června 1976, Kurt Kampffmeyer a další v. Komise a Rada (56/74 až 60/74, Recueil, s. 711), nesprávnou argumentaci, když dospěl k závěru, že mohla podat žalobu na náhradu škody, jakmile byly zřízeny bankovní záruky. Má totiž za to, že takovéto použití žaloby upravené v článku 288 ES by bylo zneužitím řízení s cílem obejít podmínky stanovené v článku 230 ES pro přípustnost žaloby na neplatnost.

21      Navrhovatelka konečně tvrdí, na rozdíl od toho, k čemu dospěl Soud, že škoda v žádném případě nevznikala průběžně, ale že byla plně způsobena při zřízení bankovních záruk. Zdůrazňuje, že s bankami byla uzavřena jedna jediná smlouva o bankovní záruce. Tato smlouva navíc byla časově omezena na dobu trvání soudního řízení s příslušnými ročními úrokovými sazbami. Z toho důvodu nedocházelo k denní fakturaci bankovních poplatků spojených s těmito zárukami.

22      Podpůrně navrhovatelka tvrdí, že běh promlčecí lhůty byl přerušen podáním žaloby na neplatnost k Soudu. Podle ní byl skutkový základ projednávané věci definitivně zjištěn až v rámci této žaloby a podání návrhu na náhradu škody záviselo v rozhodné míře na výsledku řízení o žalobě na neplatnost.

23      Odpůrkyně zastává názor, že Soud použil ustanovení o promlčení správně. Zejména tvrdí, že protiprávní rozhodnutí je skutečností, na základě které vzniká odpovědnost.

24      Domnívá se, že zřízení bankovních záruk nelze pojímat jako právní povinnost, neboť je výsledkem svobodné volby navrhovatelky, která se rovněž mohla rozhodnout pro úhradu pokuty. Zrušením rozhodnutí Cement Soud nemohl tudíž způsobit zánik neexistující povinnosti. Zrušení tedy není skutečností zakládající odpovědnost, tato skutečnost naopak tkví v samotném rozhodnutí Cement.

25      Odpůrkyně rovněž zdůrazňuje, že navrhovatelka mohla, jak uvedl Soud, podat žalobu na náhradu škody, jakmile byly bankovní záruky zřízeny. Odpůrkyně má za to, že Soud správně použil výše uvedený rozsudek Kampffmeyer a další v. Komise a Rada, neboť žaloby podle článků 230 ES a 288 ES jsou na sobě nezávislé.

26      Odpůrkyně se proto domnívá, že se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že promlčecí lhůta začala běžet od zřízení bankovních záruk.

27      Odpůrkyně rovněž tvrdí, že podání žaloby na neplatnost nepřerušilo běh promlčecí lhůty, přičemž poukazuje na to, že článek 46 statutu Soudního dvora výslovně stanoví, že běh promlčecí lhůty se přerušuje podáním žaloby na náhradu škody. Žaloba na neplatnost tedy běh této lhůty přerušit nemůže.

 Závěry Soudního dvora

28      První důvod se dělí na tři části.

 K první části, vycházející z posouzení okamžiku, od kterého běží promlčecí lhůta

29      Lhůta pro promlčení nároku z odpovědnosti Společenství začne běžet, pokud jsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pak pokud je škoda, která má být nahrazena, konkretizována. V případech, kdy odpovědnost Společenství vyplývá z normativního aktu, promlčecí lhůta tedy začne běžet, když nastanou škodlivé účinky tohoto aktu.

30      Odchylným řešením by byla zpochybněna zásada autonomie žalob, protože řízení o žalobě na náhradu škody by záviselo na výsledku žaloby na neplatnost. Toto řešení lze vztáhnout i na spory, které vzniknou z individuálních aktů. V těchto sporech počíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy se účinky rozhodnutí projeví vůči osobám, které jsou jím dotčeny.

31      V projednávané věci se přitom škodlivé účinky rozhodnutí Cement projevily vůči předchůdcům navrhovatelky, jakmile jim bylo uloženo zaplatit pokutu. Rozhodnutí, jímž byla uložena sankce, obsahovalo možnost zřídit bankovní záruku, aby se předešlo tomu, že pokuty bude nutné uhradit okamžitě. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, škodlivé účinky rozhodnutí Cement nevznikly při zrušení tohoto rozhodnutí Soudem. Pro zahájení běhu promlčecí lhůty je totiž nepodstatné, aby byla existence protiprávního jednání Společenství určena soudním rozhodnutím.

32      Předchůdci navrhovatelky tudíž mohli v souladu s řešením přijatým Soudním dvorem v bodě 6 výše uvedeného rozsudku Kampffmeyer a další v. Komise a Rada podat žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Společenství, jakmile byla příčina škody jistá, tj. v projednávané věci od zřízení bankovních záruk. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, by se nejednalo o zneužití řízení, neboť žaloba na náhradu škody je nezávislá na žalobě na neplatnost.

33      Soud se v bodě 68 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že promlčecí lhůta začala běžet ode dne zřízení bankovních záruk. Třebaže totiž žaloba na určení odpovědnosti mohla být nepochybně podána, jakmile byly zřízeny bankovní záruky, neboť k tomuto datu byla škoda způsobená napadeným rozhodnutím Komise v zásadě jistá a mohla být oceněna co do svého rozsahu, promlčecí lhůta mohla začít běžet až od okamžiku, kdy ke škodě skutečně došlo, tj. v projednávané věci od okamžiku, kdy začaly vznikat náklady na bankovní záruku. Ať už je však nakonec použito jakékoli datum, jedná se o den, který každopádně předchází vyhlášení výše uvedeného rozsudku Cement, který navrhovatelka považuje za počátek běhu promlčecí lhůty. První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta.

 K druhé části, vycházející z průběžného charakteru škody

34      Škoda, kterou navrhovatelka uplatňuje, je tvořena částkami, které byla povinna zaplatit bankám za zřízení záruk. Jak vyplývá z písemností předložených Soudu a řízení, které u něj proběhlo, tyto bankovní poplatky byly vypočteny v poměrné výši odpovídající počtu dní, během kterých byly bankovní záruky v účinnosti.

35      Výše uplatňované škody tak rostla v závislosti na počtu uplynulých dní. Navrhovatelka tedy nemůže důvodně tvrdit, že škoda byla jednorázové povahy a omezovala se pouze na zřízení bankovních záruk. Soud tedy v bodě 69 napadeného rozsudku dospěl ke správnému závěru, že škoda, kterou navrhovatelka uplatňuje, vznikala průběžně. Z tohoto důvodu musí být druhá část prvního důvodu opravného prostředku zamítnuta.

 Ke třetí části vycházející z přerušení běhu promlčecí lhůty

36      Podle článku 46 statutu Soudního dvora se promlčení ve věcech mimosmluvní odpovědnosti přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Společenství. Vzhledem k tomu, že článek 46 statutu Soudního dvora se týká žalob proti Společenství ve věcech mimosmluvní odpovědnosti, rozumí se v tomto ustanovení „žalobou“, která je ostatně chápána tak, že přerušuje běh promlčecí lhůty, žaloba, kterou je uplatňován nárok plynoucí z této odpovědnosti v souladu s článkem 288 odst. 2 ES. Žalobu na neplatnost tedy nelze považovat za „žalobu“, která by přerušovala běh promlčecí lhůty ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora. Navrhovatelka tedy nemůže v třetí části svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku důvodně tvrdit, že Soud se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že podání žaloby na neplatnost nepřerušilo běh promlčecí lhůty.

37      Z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut v plném rozsahu.

 K druhému důvodu

 Argumentace účastníků řízení

38      Navrhovatelka má za to, že Soud se dopustil nesprávného právního posouzení, když považoval dostatečně závažné porušení práva Společenství za podmínku vzniku povinnosti Společenství nahradit škodu.

39      Tvrdí, že kritérium dostatečně závažného porušení se použije jen tehdy, když je dotčena normativní činnost Společenství. V projednávané věci je však dotčena odpovědnost Společenství v právním kontextu vytvořeném zrušením individuálního opatření správní povahy. Soud tedy podle navrhovatelky nemusel zjišťovat existenci dostatečně závažného porušení, neboť samotné určení protiprávnosti postačuje k tomu, aby byla založena povinnost nahradit škodu.

40      Dodává, že kritérium dostatečně závažného porušení se vyžaduje u normativních aktů, aby se předešlo velkému množství soudních sporů, ty jsou však méně pravděpodobné, když jsou dotčeny individuální akty, jako je tomu v projednávané věci.

41      Navrhovatelka podpůrně navrhuje, aby Soudní dvůr uznal, že v projednávané věci došlo k dostatečně závažnému porušení práva Společenství. Odkazuje za tímto účelem na judikaturu, ze které vyplývá, že o dostatečně závažné porušení se jedná tehdy, když orgán překročí zjevným a závažným způsobem meze své posuzovací pravomoci, přičemž prosté porušení postačuje, pokud je samotná tato pravomoc omezená (viz rozsudek ze dne 23. května 1996, Hedley Lomas, C‑5/94, Recueil s. I‑2553). Navrhovatelka se domnívá, že prostor pro volné uvážení odpůrkyně byl v projednávané věci omezený, a ztotožňuje se v tomto bodě s posouzením Soudu (viz bod 100 napadeného rozsudku). Domnívá se však, že Soud pochybil, když zohlednil složitost skutkového stavu a obtížnost použití práva Společenství při určování existence dostatečně závažného porušení. Uvedená judikatura podle navrhovatelky neumožňuje tímto odůvodnit napadený rozsudek.

42      Konečně, navrhovatelka uplatňuje, že skutkový základ projednávané věci nebyl, co se jí týče, složitý a že délka výše uvedeného rozsudku Cement se vysvětluje jednoduše tím, že odpůrkyně i Soud dali přednost spojení různých souvisejících věcí, místo aby byly případy společností Alsem Breitenburg a Nordcement rozhodnuty samostatným rozsudkem.

43      Odpůrkyně má za to, že Soud právem zjišťoval existenci dostatečně závažného porušení.

44      Zejména tvrdí, že rozlišení mezi normativními a individuálními akty, které činí navrhovatelka, je irelevantní. Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž povaha aktů není rozhodným kritériem při určování mezí posuzovací pravomoci orgánů (viz rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291, body 40 a 42). Domnívá se, že pro určení rozsahu posuzovací pravomoci je nebytné vrátit se do okamžiku přijetí rozhodnutí. Proto je třeba vzít v potaz zvláštní situaci, ve které se Komise nacházela v tomto okamžiku, a zohlednit tedy složitost skutkového základu věci. Má dále za to, že navrhovatelkou tvrzená neexistence složitosti skutkového stavu není otázkou, k jejímuž posouzení je Soudní dvůr příslušný v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

45      Odpůrkyně podpůrně uplatňuje, že posouzení složitosti skutkového stavu se nemůže omezit pouze na situaci navrhovatelky, ale musí vzít rovněž v úvahu celkovou situaci, která vedla Komisi k přijetí rozhodnutí Cement.

 Závěry Soudního dvora

46      Druhý důvod kasačního opravného prostředku se dělí na tři části.

 K první části, vycházející z toho, že Soud neměl vyžadovat dostatečně závažné porušení práva Společenství.

47      Vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství je vázán na splnění souboru podmínek, mezi něž patří, jedná-li se o protiprávnost právního aktu, existence dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům. Co se týče této podmínky, je rozhodujícím kritériem pro posouzení toho, zda porušení práva Společenství je dostatečně závažné, kritérium zjevného a závažného nedodržení mezí posuzovací pravomoci orgánem Společenství. Pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce nedisponuje žádným prostorem pro uvážení, prosté porušení práva Společenství může postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení (výše uvedený rozsudek Bergaderm a Goupil v. Komise, body 43 a 44).

48      Obecně závazná či individuální povaha aktu tedy není rozhodující pro určení, zda se jedná o takovéto porušení (výše uvedený rozsudek Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 46, a rozsudek ze dne 10. července 2003, Komise v. Fresh Marine, C‑472/00 P, Recueil, s. I‑7541, bod 27).

49      Navrhovatelka tedy nemůže důvodně tvrdit, že kritérium dostatečně závažného porušení právní normy je použitelné pouze tehdy, je-li dotčena normativní činnost Společenství, a že je vyloučeno, když se, jako v projednávané věci, jedná o individuální akt. Soud se tedy nemohl, na rozdíl od toho, co je tvrzeno, omezit na určení existence prosté protiprávnosti, ale musel, jak právem učinil, použít kritérium existence dostatečně závažného porušení. Soud tedy zkoumal, zda v projednávaném případě došlo k dostatečně závažnému porušení práva Společenství, aniž by se tím ve svém rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení. První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnuta.

 K druhé části, vycházející z kritéria použitého Soudem pro určení dostatečně závažného porušení práva Společenství

50      Režim právní úpravy, k němuž Soudní dvůr dospěl v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Společenství, zohledňuje především složitost situací, které bylo třeba vyřešit, obtížnost použití nebo výkladu znění právních předpisů, a konkrétněji prostor pro uvážení, kterým disponuje autor napadeného aktu (viz výše uvedené rozsudky, Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 40, a Komise v. Fresh Marine, bod 24).

51      V napadeném rozsudku Soud při zjišťování toho, zda došlo k dostatečně závažnému porušení práva Společenství, zohlednil nejen posuzovací pravomoc odpůrkyně, ale rovněž složitost skutkového stavu a obtížnost použití práva Společenství. Kritéria, která použil pro zjištění existence takového porušení práva Společenství, nejsou tedy stižena nesprávným právním posouzením. Druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být tudíž zamítnuta.

 Ke třetí části, ve které se navrhovatelka podpůrně domáhá, aby Soudní dvůr určil, že skutkový stav v projednávané věci nebyl složitý

52      Navrhovatelka předkládá dva argumenty, kterými se snaží dokázat, že skutkový stav projednávané věci nebyl složitý. Tvrdí za prvé, že složitost skutkového stavu konstatovaná Soudem vychází pouze z délky výše uvedeného rozsudku Cement, která je zapříčiněná pouze okolností, že Soud se v tomto rozsudku rozhodl spojit různé související věci, ačkoli ve věci společností Alsen Breitenburg a Nordcement mohl bez obtíží rozhodnout samostatným rozsudkem.

53      Soud však v rozporu s tímto tvrzením nevyvodil v napadeném rozsudku složitost skutkového stavu ze zvláštní délky výše uvedeného rozsudku Cement. S ohledem na celkové okolnosti věci Soud v bodě 114 napadeného rozsudku Cement uvedl, že odpůrkyně čelila složitým situacím, které vyžadovaly řešení. Navrhovatelka tudíž nemůže důvodně tvrdit, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když z délky rozsudku Cement, kterou lze vysvětlit pouze spojením několika věcí, vyvodil závěr, že skutkový stav projednávané věci byl složitý.

54      Za druhé, co se týče otázky, zda byl skutkový stav projednávané věci složitý, je třeba připomenout, že z čl. 225 odst. 1 druhého pododstavce ES a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezen na otázky právní.

55      Jak bylo připomenuto v bodě 50 tohoto rozsudku, režim odpovědnosti, k němuž Soudní dvůr dospěl, vyžaduje, aby byl zohledněn mimo jiné stupeň složitosti věci, kterou se orgány Společenství musely zabývat. K posouzení otázky, zda skutkový stav, který byl posuzován v rámci žaloby na určení odpovědnosti, byl takovéto složité povahy, je příslušný pouze Soud a nelze se jí zabývat v rámci kasačního opravného prostředku, ledaže by došlo ke zkreslení skutkového stavu, které však v projednávané věci není uplatňováno. Tato část důvodu kasačního opravného prostředku tedy není přípustná.

56      Vzhledem k tomu, že třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je zčásti neopodstatněná a zčásti nepřípustná, je třeba druhý důvod zamítnout v celém rozsahu.

57      Z výše uvedeného vyplývá, že se navrhovatelce nepodařilo prokázat, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že v projednávané věci nedošlo k dostatečně závažnému porušení práva Společenství, tj. k porušení, jež by jako jediné mohlo založit mimosmluvní odpovědnost Společenství. Vzhledem k tomu, že podmínky, na které je vázán vznik této odpovědnosti, musí být splněny kumulativně, postačuje tento závěr k tomu, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut, aniž by bylo nutné vyslovit se ke třetímu důvodu, který se týká příčinné souvislosti mezi jednáním vytýkaným Společenství a tvrzenou škodou.

 K nákladům řízení

58      Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka neměla ve věci úspěch, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1)      Kasační opravný prostředek se zamítá.

2)      Holcim (Deutschland) AG se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.