Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62005CJ0027

    Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 27. dubna 2006.
    Elfering Export GmbH proti Hauptzollamt Hamburg-Jonas.
    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Finanzgericht Hamburg - Německo.
    Vývozní náhrady - Hmotněprávní podmínka - Nařízení (ES) č. 800/1999 - Hovězí maso - Neexistence důkazu o původu produktů - Použitelnost sankcí.
    Věc C-27/05.

    ECLI identifier: ECLI:EU:C:2006:260

    Věc C-27/05

    Elfering Export GmbH

    v.

    Hauptzollamt Hamburg-Jonas

    (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Finanzgericht Hamburg)

    „Vývozní náhrady – Hmotněprávní podmínka – Nařízení (ES) č. 800/1999 – Hovězí a telecí maso – Neexistence důkazu o původu produktů – Použitelnost sankcí“

    Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 27. dubna 2006          I ‑ 0000

    Shrnutí rozsudku

    Zemědělství – Společná organizace trhu – Vývozní náhrady

    (Nařízení Komise č. 800/1999, čl. 5 odst. 4 a čl. 51 odst. 2)

    Prohlášení obsažené ve vývozním prohlášení, že produkt, pro který je požadována náhrada, má původ ve Společenství, patří mezi údaje, které musejí být poskytnuty pod hrozbou sankce podle čl. 51 odst. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 4 nařízení č. 800/1999, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty.

    (viz bod 35 a výrok)




    ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

    27. dubna 2006 (1)

    „Vývozní náhrady – Hmotněprávní podmínka – Nařízení (ES) č. 800/1999 – Hovězí a telecí maso – Neexistence důkazu o původu produktů – Použitelnost sankcí“

    Ve věci C‑27/05,

    jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Finanzgericht Hamburg (Německo) ze dne 5. ledna 2005, došlým Soudnímu dvoru dne 27. ledna 2005, v řízení

    Elfering Export GmbH

    proti

    Hauptzollamt Hamburg-Jonas,

    SOUDNÍ DVŮR (první senát),

    ve složení P. Jann, předseda senátu, K. Schiemann, K. Lenaerts, E. Juhász (zpravodaj) a E. Levits, soudci,

    generální advokátka: C. Stix-Hackl,

    vedoucí soudní kanceláře: C. Strömholm, rada,

    s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. ledna 2006,

    s ohledem na vyjádření předložená:

    –       za Elfering Export GmbH O. Wenzlaffem a U. Schrömbgesem, Rechtsanwälte,

    –       za Hauptzollamt Hamburg-Jonas S. Plenter, jako zmocněnkyní,

    –       za Komisi Evropských společenství J. C. Schiefererem, jako zmocněncem,

    s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,

    vydává tento

    Rozsudek

    1       Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 odst. 4 a čl. 51 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 800/1999 ze dne 15. dubna 1999, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 102, s. 11, a – oprava – Úř. věst. 1999, L 180, s. 53; Zvl. vyd. 03/25, s. 129, dále jen „nařízení č. 800/1999“).

    2       Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Elfering Export GmbH (dále jen „Elfering Export“) a Hauptzollamt Hamburg‑Jonas (německý celní orgán, dále jen „Hauptzollamt“) ve věci sankce, kterou posledně uvedený orgán uložil v návaznosti na žádost o poskytnutí vývozní náhrady.

     Právní rámec Společenství

    3       Čtvrtý, dvanáctý, šedesátý třetí a šedesátý čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 800/1999 uvádějí:

    „vzhledem k tomu, že ve smyslu tohoto nařízení je dnem vývozu den, během kterého celní orgány přijmou akt, kterým deklarant vykazuje svoji ochotu uskutečnit vývoz produktů, u kterých žádá o výhodu vývozní náhrady; že účelem tohoto aktu je upozornit zejména celní orgány na skutečnost, že zamýšlená operace je uskutečňována za pomoci fondů Společenství a aby tyto celní orgány prováděly přiměřené kontroly; že tímto přijetím jsou produkty umístěny pod celní dohled až do jejich skutečného vývozu; že datum slouží jako odkaz pro určení množství, povahy a vlastností vyváženého produktu;

    […]

    vzhledem k tomu, že výhody režimu stanoveného tímto nařízením mohou být přiznány pouze pro produkty, které jsou ve volném oběhu a případně mají původ ve Společenství; […]

    […]

    vzhledem k tomu, že předpisy Společenství stanoví, že vývozní náhrady jsou poskytovány pouze na základě objektivních měřítek, zejména co se týče množství, povahy a vlastností vyváženého produktu a jeho zeměpisného místa určení; že na základě získaných zkušeností je třeba vystupňovat opatření pro boj s nesrovnalostmi, a zejména pro boj s podvody škodícími rozpočtu Společenství; že za tímto účelem je třeba přijmout opatření k odebrání neoprávněně vyplacených částek a k sankcím, které přimějí vývozce, aby dodržovali pravidla Společenství;

    […]

    vzhledem k tomu, že aby se zajistilo správné fungování režimu vývozních náhrad, musí být sankce používány bez ohledu na míru zavinění; že je nicméně vhodné sankce v určitých případech neuložit, zejména tehdy, kdy zřejmou chybu uzná příslušný orgán, a stanovit přísnější sankce v případech, kde se jedná o úmysl; že tato opatření jsou nezbytná a musí být přiměřená, dostatečně varovná a jednotně používaná ve všech členských státech“.

    4       Článek 5 téhož nařízení stanoví:

    „1.       ,Dnem vývozu‘ se rozumí den, ve kterém celní orgány přijmou vývozní prohlášení, ve kterém se uvádí, že bude požádáno o náhradu.

    2.       Den přijetí vývozního prohlášení je rozhodující pro:

    a)      sazbu náhrady, která se použije, nedošlo-li ke stanovení náhrady předem;

    b)      jakékoli úpravy, kterými má případně projít sazba náhrady, došlo-li ke stanovení náhrady předem;

    c)      množství, povahu a vlastnosti vyváženého produktu.

    3.      Jakýkoli jiný úkon, který má stejný právní účinek jako přijetí vývozního prohlášení, je považován za toto přijetí.

    4.      Doklad použitý při vývozu pro získání nároku na náhradu musí obsahovat všechny údaje nezbytné k výpočtu náhrady a zejména:

    a)      u produktů:

    –       popis produktů, případně zjednodušený, podle nomenklatury vývozních náhrad spolu s kódem nomenklatury náhrad a, kde je to nezbytné k výpočtu náhrady, složení příslušného produktu nebo odkaz na něj,

    –       čistou hmotnost produktů nebo případně množství vyjádřené v měrných jednotkách, které mají být vzaty v úvahu při výpočtu náhrady;

    b)      v případě zboží se použijí ustanovení nařízení (ES) č. 1222/94.

    […]“

    5       Článek 11 tohoto nařízení zní takto:

    „1.      Náhrady se poskytují pouze pro produkty, které bez ohledu na celní situaci týkající se balení:

    –       pocházejí ze Společenství a jsou ve volném oběhu ve Společenství nebo

    –       ve volném oběhu ve Společenství nebo

    –       ve volném oběhu ve Společenství, avšak v tomto případě je náhrada omezena na úroveň dovozního poplatku vybíraného při dovozu produktů.

    Právní předpisy pro každou společnou organizaci trhu určí situaci, ve které se nachází každý produkt s ohledem na první pododstavec.

    2.      Pokud je poskytnutí náhrady podmíněno původem produktu ve Společenství, vývozci jsou povinni prohlásit původ, jak je vymezen ve druhém a třetím pododstavci, v souladu se stávajícími pravidly Společenství.

    Pro poskytnutí náhrady mají produkty původ ve Společenství, pokud jsou zcela získány ve Společenství nebo pokud prošly posledním podstatným zpracováním nebo opracováním ve Společenství v souladu [s] články 23 nebo 24 nařízení (EHS) č. 2913/92.

    Aniž je dotčen odstavec 5, nesplňují podmínky pro náhradu produkty získané ze:

    –       surovin pocházejících ze Společenství a

    –       zemědělských surovin, na něž se vztahují nařízení uvedená v článku 1, dovezených ze třetích zemí, které neprošly podstatným zpracováním ve Společenství.

    […]

    4.      Prohlášení podle odstavců 2 a 3 se ověřují stejným způsobem jako ostatní údaje ve vývozním prohlášení.

    […]“

    6       Článek 51 nařízení č. 800/1999 stanoví:

    „1.      Pokud je zjištěno, že, co se týče poskytnutí vývozní náhrady, vývozce požádal o náhradu vyšší, než je použitelná náhrada, je splatnou náhradou pro daný vývoz náhrada pro skutečný vývoz, snížená o částku odpovídající:

    a)      polovině rozdílu mezi požadovanou náhradou a náhradou použitelnou na skutečný vývoz;

    b)      dvojnásobku rozdílu mezi požadovanou náhradou a použitelnou náhradou, pokud vývozce úmyslně dodal nepravdivé údaje.

    2.      Za požadovanou náhradu se považuje částka vypočtená na základě údajů poskytnutých v souladu s článkem 5 nebo čl. 26 odst. 2. Pokud se sazba náhrady mění podle místa určení, vypočte se rozlišená část náhrady na základě údajů o množství, hmotnosti a místu určení poskytnutých v souladu s článkem 49.

    3.      Sankce stanovená v odst. 1 písm. a) se neuplatní:

    a)      v případě vyšší moci;

    b)      ve výjimečných případech, kdy vývozce zjistí, že výše požadované náhrady je příliš vysoká, a kdy z vlastního podnětu o této skutečnosti okamžitě písemně uvědomí příslušné orgány, ledaže by příslušné orgány oznámily vývozci svůj úmysl prověřit jeho žádost nebo ledaže by se vývozce o tomto úmyslu nedozvěděl jinak nebo ledaže by příslušný orgán již zjistil nesrovnalosti u požadované náhrady;

    c)      v případě zřejmé chyby týkající se požadované náhrady, uznané příslušnými orgány;

    d)      v případech, kdy je požadovaná náhrada v souladu s nařízením (ES) č. 1222/94, a zejména s čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení, a kdy je vypočtena na základě průměrných množství použitých na dané období;

    e)      v případech úpravy hmotnosti, pokud je rozdíl v hmotnosti způsoben rozdílnou metodou vážení.

    4.      Vychází-li po snížení stanoveném v odst. 1 písm. a) a b) záporná částka, zaplatí tuto zápornou částku vývozce.

    5.      Pokud příslušné orgány zjistí, že požadovaná výše náhrady je nepřesná, že se vývoz neuskutečnil a že proto není možné snížení, zaplatí vývozce částku odpovídající sankci stanovené v odst. 1 písm. a) nebo b), která by byla uložena, kdyby se byl vývoz uskutečnil. Pokud se sazba náhrady mění podle místa určení, vezme se při výpočtu požadované náhrady a použitelné náhrady, kromě případu, kde je určeno povinné místo určení, v úvahu nejnižší kladná sazba nebo, je-li vyšší, sazba vyplývající z uvedení zmíněného místa určení v souladu s čl. 24 odst. 2 nebo čl. 26 odst. 4.

    6.      Platba podle odstavců 4 a 5 se uskuteční do 30 dnů od obdržení žádosti o zaplacení. Pokud není uvedená lhůta dodržena, zaplatí vývozce úrok v sazbě uvedené v čl. 52 odst. 1 za období počínající 30 dní po dni obdržení žádosti o zaplacení a končící v den předcházející dni zaplacení požadované částky.

    7.      Pokud je požadovaná náhrada vyšší než náhrada použitelná pouze z důvodu použití čl. 4 odst. 2, čl. 18 odst. 3, čl. 35 odst. 2 nebo článku 50, sankce se neuloží.

    8.      Uložením sankcí nejsou dotčeny dodatečné sankce stanovené na vnitrostátní úrovni.

    9.      Členské státy mohou ustoupit od uložení sankcí nepřesahujících 60 eur na jedno vývozní prohlášení.

    10.      Pokud produkt uvedený ve vývozním nebo v platebním prohlášení není zahrnut v licenci, žádná náhrada není splatná a odstavec 1 se nepoužije.

    11.      Pokud byla náhrada stanovena předem, musí být výpočet sankce založen na sazbách náhrady platných v den podání žádosti o licenci a bez přihlédnutí k odpočtu náhrady podle čl. 4 odst. 1 nebo ke snížení náhrady podle čl. 4 odst. 2 nebo čl. 18 odst. 3. Je-li to nezbytné, upraví se tyto sazby ke dni přijetí vývozního nebo platebního prohlášení.“

    7       Článek 33 nařízení Rady (ES) č. 1254/1999 ze dne 17. května 1999 o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem (Úř. věst. L 160, s. 21; Zvl. vyd. 03/25, s. 339) stanoví:

    „[…]

    6.      Náhrada se poskytuje pouze na základě žádosti a po předložení příslušné vývozní licence.

    […]

    9.      Náhrada je vyplacena, jestliže se prokáže, že produkty:

    –       mají původ ve Společenství,

    –       byly vyvezeny ze Společenství

    […]

    10.      Aniž je dotčen odst. 9 první odrážka a kromě odchylky stanovené postupem podle článku 43, se pro produkty, které jsou dováženy ze třetích zemí a zpětně do třetích zemí vyváženy, nevyplácí žádná náhrada.

    […]“

     Skutkové okolnosti věci v původním řízení a předběžná otázka

    8       Vývozním prohlášením ze dne 30. srpna 2000 deklarovala Elfering Export u Hauptzollamt Münster – Zollamt Coesfeld – 6 090,50 kilogramů mraženého hovězího a telecího masa za účelem jeho vývozu do Ruska a žádala pro ně poskytnutí vývozní náhrady. Ve svém vývozním prohlášení poskytla Elfering Export informace, podle nichž zboží, které je předmětem žádosti o náhradu, pochází z Německa.

    9       Hauptzollamt zamítl rozhodnutím ze dne 24. června 2001 poskytnutí požadovaných náhrad z toho důvodu, že vyvážené zboží nemělo „řádnou a uspokojivou obchodní jakost“ ve smyslu čl. 21 odst. 1 nařízení č. 800/1999. Celní kontrolní a vzdělávací středisko Oberfinanzdirektion Hamburg (Regionální finanční ředitelství Hamburk) totiž na vzorcích odebraných z deklarovaného zboží zjistilo jasně viditelné spáleniny způsobené zmrazením.

    10     Dalším rozhodnutím ze dne 20. března 2001 uložil Hauptzollamt společnosti Elfering Export sankci ve výši 1 910,41 DEM na základě čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 800/1999 z toho důvodu, že tato společnost požádala o náhradu vyšší, než je použitelná náhrada.

    11     Po bezúspěšném námitkovém řízení podala Elfering Export dne 13. března 2003 žalobu směřující k tomu, aby bylo Hauptzollamt uloženo poskytnout jí náhradu a aby bylo zrušeno rozhodnutí ze dne 20. března 2001, jímž jí byla uložena sankce.

    12     Hauptzollamt v průběhu řízení uplatňoval, že této žádosti je na překážku i skutečnost, že Elfering Export neprokázala, že zboží, jež je předmětem její žádosti o poskytnutí vývozní náhrady, má původ ve Společenství. Za těchto podmínek rozhodl předkládající soud rozhodnutím ze dne 20. prosince 2004 o rozdělení věci.

    13     V rámci první věci byla žaloba zamítnuta v rozsahu, v němž usilovala o to, aby Hauptzollamt bylo uloženo poskytnout vývozní náhrady. Předkládající soud se ve svém rozsudku ze dne 20. prosince 2004 domníval, že zjištění spálenin způsobených zmrazením ve vzorcích odebraných z deklarovaného zboží sice nebrání žádosti o náhradu, neboť toto zjištění nevede v projednávaném případě k popření „řádné a uspokojivé obchodní jakosti“ dotčeného zboží, žaloba však musí být zamítnuta proto, že Elfering Export neprokázala, že jí vyvážené produkty měly původ ve Společenství.

    14     Pokud jde o druhou věc týkající se sankce, která se ještě projednává před předkládajícím soudem, Elfering Export navrhuje zrušení uvedeného rozhodnutí o sankci, zatímco Hauptzollamt navrhuje zamítnutí žaloby.

    15     Vzhledem k tomu, že Finanzgericht Hamburg měl za to, že vyřešení sporu, který je mu předložen, vyžaduje výklad práva Společenství, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

    „Patří prohlášení obsažené ve vývozním prohlášení, že produkt, pro který je požadována náhrada, má původ Společenství, mezi údaje, které musejí být poskytnuty pod hrozbou sankce podle čl. 51 odst. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 4 nařízení (ES) č. 800/1999?“

     K předběžné otázce

    16     Ze znění článku 11 nařízení č. 800/1999 a čl. 33 odst. 9 nařízení č. 1254/1999 vyplývá, že v odvětví hovězího a telecího masa je původ ve Společenství hmotněprávní podmínkou pro poskytnutí vývozních náhrad.

    17     Tento závěr vyplývá rovněž ze systematické analýzy nařízení č. 800/1999, neboť jeho článek 11 je obsažen v kapitole I hlavy II tohoto nařízení nazvané „Nárok na náhradu“. Tato kapitola vymezuje hmotněprávní podmínky nároku na náhradu.

    18     Aby byla tato hmotněprávní podmínka splněna, musí být původ ve Společenství prohlášen a prokázán. Podle čl. 33 odst. 9 nařízení č. 1254/1999 je náhrada vyplacena, jestliže se prokáže, že produkty mají původ ve Společenství. Jak již Soudní dvůr konstatoval v kontextu článku 13 nařízení Rady (EHS) č. 805/68 ze dne 27. června 1968 o společné organizaci trhu s hovězím a telecím masem (Úř. věst. L 148, s. 24), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1633/98 ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. L 210, s. 17), jelikož tento kontext zůstává podobný pro použití nařízení č. 1254/1999, které podle svého třicátého osmého bodu odůvodnění a svého článku 49 konsoliduje a ruší nařízení č. 805/68 v platném znění, není pochyb o tom, že tento důkaz musí být poskytnut vývozcem (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 1. prosince 2005, Fleisch-Winter, C‑309/04, Sb. rozh. s. I‑10349, bod 26).

    19     Postup ověřování vývozních prohlášení vnitrostátními orgány, který je upraven v čl. 11 odst. 4 nařízení č. 800/1999, nezprošťuje vývozce povinnosti prokázat, že produkty mají původ ve Společenství. Tento postup naopak obecně ukazuje nezbytnost požadovat takovýto důkaz po vývozci.

    20     Vzhledem k tomu, že povinnost vývozce prokázat původ ve Společenství je jasná a jednoznačná, je třeba zkoumat, zda nesplnění této povinnosti vede k sankci stanovené v článku 51 nařízení č. 800/1999, či nikoli.

    21     Je nesporné, že Elfering Export uvedla, že produkty, jež jsou předmětem její žádosti o náhradu, měly původ v Německu, a že předkládající soud již v jiném rozhodnutí konstatoval, že Elfering Export neprokázala, že dotčené produkty měly původ v tomto členském státě nebo ve Společenství.

    22     Podle čl. 51 odst. 1 nařízení č. 800/1999 bude vývozci uložena sankce, pokud „požádal o náhradu vyšší, než je použitelná náhrada“. Podle odst. 2 tohoto článku „se za požadovanou náhradu považuje částka vypočtená na základě údajů poskytnutých v souladu s článkem 5 nebo čl. 26 odst. 2“.

    23     Jeden z hlavních argumentů Elfering Export spočívá v tvrzení, že čl. 51 odst. 2 nařízení č. 800/1999 odkazuje pouze na článek 5 téhož nařízení, neboť jeho článek 26 není pro věc v původním řízení relevantní, a nikoli na článek 11, který upravuje povinnosti týkající se původu produktu, jenž je předmětem žádosti o náhradu. Tvrdí, že pouze nesprávnosti v údajích uvedených v čl. 5 odst. 4 písm. a) uvedeného nařízení nebo každopádně pouze nesprávnosti informací ohledně fyzických vlastností produktu mohou vést k sankci, nikoli však nesprávná informace o původu produktu.

    24     Toto tvrzení nelze přijmout.

    25     Nejprve je třeba stejně jako předkládající soud a Komise Evropských společenství konstatovat, že výčet informací v čl. 5 odst. 4 písm. a) nařízení č. 800/1999 nemá taxativní charakter. Toto zjištění učinil rovněž Soudní dvůr v kontextu nařízení Komise (EHS) č. 3665/87 ze dne 27. listopadu 1987, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 351, s. 1), který zůstává podobný pro použití nařízení č. 800/1999, které nahradilo a zrušilo nařízení č. 3665/87 (viz výše uvedený rozsudek Fleisch-Winter, bod 29).

    26     Článek 5 odst. 4 písm. a) nařízení č. 800/1999 vyžaduje, aby vývozce poskytl všechny údaje nezbytné k výpočtu náhrady, a pojem „zejména“ znamená, že zákonodárce Společenství výslovně uvádí pouze některé z těchto údajů. Obsah výrazu „všechny údaje“ nemůže být omezen na fyzické vlastnosti výrobku, ale musí obsahovat veškeré informace, které se vztahují k podmínkám poskytnutí vývozní náhrady.

    27     Jak Komise správně podotkla, neslouží informace uvedené v tomto ustanovení pouze matematickému výpočtu přesné výše náhrady, ale mají především spíše prokázat existenci či neexistenci nároku na tuto náhradu. Článek 51 odst. 1 nařízení č. 800/1999, podle nějž bude pokuta uložena, pokud „vývozce požádal o náhradu vyšší, než je použitelná náhrada“, musí tak být vykládán v tom smyslu, že na tohoto vývozce se nahlíží tak, že požádal o náhradu vyšší, než je použitelná náhrada, nejen v případě, že z jím poskytnutých údajů vyplývá bezdůvodný rozdíl, ale i v případě, že vyjde najevo, že jeho nárok na náhradu neexistuje, tedy pokud je výše náhrady rovna nule.

    28     Dále je třeba zdůraznit, že podle čl. 11 odst. 4 nařízení č. 800/1999 se prohlášení podle odstavců 2 a 3, zejména prohlášení o původu ve Společenství, ověřují stejným způsobem jako ostatní údaje ve vývozním prohlášení. Toto ustanovení potvrzuje, že prohlášení o původu ve Společenství podléhá stejnému právnímu režimu jako tyto údaje, a že na nesplnění povinnosti informovat o původu dotčeného produktu ve Společenství se tudíž vztahuje tentýž sankční režim jako na nesplnění této povinnosti týkající se údaje uvedeného v čl. 5 odst. 4 uvedeného nařízení.

    29     Elfering Export se nesprávně odvolává na požadavek „řádné a uspokojivé obchodní jakosti“ stanovený v článku 21 nařízení č. 800/1999, když uvádí, že jeho nerespektování nevede k uložení sankce. Tento požadavek má totiž stejně jako požadavek prokázat původ ve Společenství podobnou úlohu v systému nařízení č. 800/1999 a jeho nerespektování má obecně tytéž důsledky jak pro nárok na náhradu, tak pro uplatnění sankce.

    30     Ve výše uvedeném rozsudku Fleisch-Winter již Soudní dvůr společně zkoumal otázku nároku na náhradu a otázku sankce ve vztahu k požadavku „řádné a uspokojivé obchodní jakosti“ a dospěl k závěrům, které platí jednotně pro obě tyto otázky. Ačkoli Soudní dvůr v uvedeném rozsudku nerozhodoval o opodstatněnosti konkrétního nároku na náhradu či o uložené sankci, je namístě vykládat uvedený rozsudek v tom smyslu, že pokud vývozce nemá nárok na poskytnutí náhrady z důvodu nerespektování požadavku „řádné a uspokojivé obchodní jakosti“, bude mu uložena sankce, nejsou-li právní úpravou Společenství stanoveny případy vylučující odpovědnost.

    31     Konečně pro posouzení dosahu dotčených ustanovení má prvořadý význam cíl nařízení č. 800/1999. Podle šedesátého třetího bodu odůvodnění tohoto nařízení je cílem uvedených ustanovení boj s nesrovnalostmi, a zejména boj s podvody škodícími rozpočtu Společenství a stanovení sankcí, které přimějí vývozce, aby dodržovali pravidla Společenství.

    32     Je třeba podotknout, že cílem pravidel týkajících se sankcí je zajistit dodržování „pravidel Společenství“ obecně, a nejen jejich části či jejich specifických ustanovení.

    33     Sankce, které jsou ukládány v důsledku nezaviněného nebo úmyslného jednání vývozce, jsou definovány společně v čl. 51 odst. 1 nařízení č. 800/1999. To znamená, že nelze přijmout tvrzení, podle něhož nesplnění požadavků práva Společenství vývozcem, jež nejsou výslovně upraveny v čl. 5 odst. 4 písm. a) nařízení č. 800/1999, které však vyplývají z článků 11 (neexistence původu ve Společenství) nebo 21 (chybějící řádná a uspokojivá obchodní jakost) tohoto nařízení, nemá za následek použití článku 51 uvedeného nařízení, neboť by vedlo k nepřijatelnému výsledku, že i kdyby jednání vývozce bylo úmyslné, nebylo by sankcionováno.

    34     Za takových podmínek je tvrzení, že k uložení sankce vede pouze nesprávnost údajů, které jsou výslovně uvedeny v čl. 5 odst. 4 písm. a) nařízení č. 800/1999, zatímco nedodržování hmotněprávních podmínek upravených v kapitole I hlavy II tohoto nařízení takovýto důsledek nemá, v rozporu s cílem uvedeného nařízení a vážně poškozuje účinnost provádění společné zemědělské politiky. Podle tohoto tvrzení by v právu Společenství zůstaly bez důsledků nejen nesrovnalosti, ale i podvody.

    35     S ohledem na výše uvedené úvahy je tedy třeba na položenou otázku odpovědět tak, že prohlášení obsažené ve vývozním prohlášení, že produkt, pro který je požadována náhrada, má původ ve Společenství, patří mezi údaje, které musejí být poskytnuty pod hrozbou sankce podle čl. 51 odst. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 4 nařízení č. 800/1999.

     K nákladům řízení

    36     Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

    Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

    Prohlášení obsažené ve vývozním prohlášení, že produkt, pro který je požadována náhrada, má původ ve Společenství, patří mezi údaje, které musejí být poskytnuty pod hrozbou sankce podle čl. 51 odst. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 800/1999 ze dne 15. dubna 1999, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty.

    Podpisy.


    1 Jednací jazyk: němčina

    Top