STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 4. května 2006 (1)

Věc C‑479/04

Laserdisken ApS

proti

Kulturministeriet

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Østre Landsret (Dánsko)]

1.     Článek 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(2) (dále jen „směrnice o autorském právu“ nebo „směrnice“) vyžaduje, aby členské státy stanovily pro autory výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování.

2.     Článek 4 odst. 2 stanoví, že uvedené právo se ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem.

3.     V případě vyčerpání práva se jeho nositel nemůže tohoto práva nadále dovolávat, aby zamezil dalšímu rozšiřování.

4.     Podstatou předběžné otázky položené v projednávané věci Østre Landsret (Východní krajský soud) (Dánsko) je, zda čl. 4 odst. 2 brání tomu, aby členský stát zachoval ve svých právních předpisech pravidlo mezinárodního vyčerpání (konkrétně pravidlo, že právo se vyčerpá bez ohledu na to, kde dochází k prvnímu prodeji), a pokud ano, zda je uvedený článek platný.

 Směrnice o autorském právu

5.     Směrnice o autorském právu byla přijata na základě čl. 47 odst. 2 ES a článků 55 ES a 95 ES.

6.     Článek 47 odst. 2 ES zmocňuje Radu k vydávání směrnic ke koordinaci vnitrostátních předpisů, jež se týkají přístupu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu. Článek 55 ES provádí ustanovení článků 45 ES až 48 ES v oblasti služeb. Článek 95 ES zmocňuje Radu, aby přijala opatření ke sbližování vnitrostátních předpisů, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu.

7.     Preambule směrnice obsahuje následující odůvodnění:

„1.      Smlouva stanoví vytvoření vnitřního trhu a zavedení systému zabraňujícího narušování hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Harmonizace právních předpisů členských států týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících přispívá k dosažení těchto cílů.

[…]

3.      Navrhovaná harmonizace napomůže uplatňování čtyř svobod vnitřního trhu a je v souladu se základními zásadami právních předpisů, a zejména vlastnictví, včetně duševního vlastnictví, a svobody projevu a veřejného zájmu.

4.      Větší právní jistota a vysoká úroveň ochrany duševního vlastnictví poskytovaná harmonizovaným právním rámcem týkajícím se autorského práva a práv s ním souvisejících podpoří podstatné investice do tvůrčí a inovační činnosti.

[…]

7.       Právní rámec Společenství na ochranu autorského práva a práv s ním souvisejících musí být […] v nezbytné míře přizpůsoben a doplněn pro hladké fungování vnitřního trhu. Za tímto účelem je třeba přizpůsobit ty vnitrostátní právní předpisy týkající se autorského práva a práv s ním souvisejících, které se v jednotlivých členských státech výrazně liší nebo které jsou příčinou nejistoty bránící hladkému fungování vnitřního trhu […].

9.      Jakákoliv harmonizace autorského práva a práv s ním souvisejících musí vycházet z vysoké úrovně ochrany, jelikož taková práva jsou pro duševní výtvory zásadní. Jejich ochrana napomáhá zajistit udržení a rozvoj tvořivosti v zájmu autorů, výkonných umělců, výrobců, spotřebitelů, kultury, průmyslu a široké veřejnosti. Duševní vlastnictví bylo proto uznáno za nedílnou součást vlastnictví.

10.      Mají-li autoři nebo výkonní umělci pokračovat ve své tvůrčí a umělecké činnosti, musí dostat za užití svého díla přiměřenou odměnu, stejně jako výrobci, mají‑li tuto činnost financovat. Investice vyžadované na produkci výrobků, jako jsou zvukové záznamy, filmy nebo multimediální výrobky, a služeb, jako jsou služby na požádání, jsou značné. Odpovídající právní ochrana duševního vlastnictví je nezbytná pro zajištění dostupnosti takové odměny a pro možnost uspokojivé návratnosti takové investice.

11.      Nekompromisní a účinný systém ochrany autorského práva a práv s ním souvisejících je jedním z hlavních způsobů zajištění toho, že evropská kulturní tvořivost a produkce získají nezbytné zdroje, a zajištění ochrany nezávislosti a důstojnosti tvůrců a výkonných umělců.

12.      Odpovídající ochrana děl chráněných autorským právem a předmětů chráněných právy s ním souvisejícími je z kulturního hlediska rovněž velmi důležitá. Článek 151 Smlouvy požaduje, aby Společenství při své činnosti ke kulturním hlediskům přihlíželo.

[…]

14.      Tato směrnice by ochranou děl a jiných předmětů ochrany měla usilovat o podporu vzdělanosti a kultury, a to při současném povolení výjimek nebo omezení ve veřejném zájmu pro účely vzdělávání a výuky.

[…]

28.      Ochrana autorského práva podle této směrnice zahrnuje výlučné právo na kontrolu distribuce díla, které je součástí hmotného předmětu. Prvním prodejem originálu díla nebo jeho rozmnoženin nositelem autorského práva ve Společenství nebo s jeho souhlasem je vyčerpáno právo na kontrolu dalšího prodeje tohoto předmětu ve Společenství. Toto právo by nemělo být vyčerpáno ve vztahu k originálu díla nebo k jeho rozmnoženinám prodaným nositelem autorského práva nebo s jeho souhlasem mimo Společenství […]“

8.     Článek 1 odst. 1 stanoví, že se směrnice „vztahuje na právní ochranu autorského práva a práv s ním souvisejících v rámci vnitřního trhu, a to se zvláštním zřetelem na informační společnost“(3).

9.     Článek 4 má název „Právo na rozšiřování“. Stanoví:

„1.      Členské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem.

2.      Právo na rozšiřování se u originálu nebo rozmnoženin díla ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nebo jiný převod vlastnictví takového předmětu ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem.“

 Vnitrostátní právní předpisy

10.   Předtím, než Dánsko provedlo směrnici o autorském právu, Ophavsret (zákon o autorském právu) upravoval mezinárodní vyčerpání pouze v tom směru, že „[p]okud je rozmnoženina díla prodána nebo převedena jiným způsobem na třetí osoby se souhlasem autora, může být dále rozšiřována“(4).

11.   Ophavsret byl novelizován v roce 2002 za účelem provedení směrnice o autorském právu(5). V rámci novelizace byla za slova „třetí osoby“ vložena slova „uvnitř Evropského hospodářského prostoru“.

12.   Je nesporné, že uvedenou novelizací byla zásada mezinárodního vyčerpání nahrazena zásadou vyčerpání v rámci Evropského hospodářského prostoru („EHP“). K popisu vyčerpání v rámci EHP nebo EU budu používat pojem „regionální vyčerpání“(6).

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

13.   Do roku 2002 žalobkyně, kterou je společnost s ručením omezeným, prodávala ve třech obchodech v Dánsku kinematografická díla. Prodávaná díla byla zpravidla dovážena žalobkyní přímo z jiných členských států EU nebo i ze třetích států. Žalobkyně se zaměřila na vytvoření široké nabídky filmů pro milovníky filmů, například zvláštní vydání, včetně původních amerických verzí, vydání natočená podle zvláštní techniky a díla, která nejsou v Evropě dostupná.

14.   V roce 2003 žalobkyně podala u Landsret proti Ministerstvu kultury žalobu, v níž uplatňovala, že novela Ophavsretslov se nevztahuje na její dovoz a prodej DVD nosičů legálně uvedených na trh mimo EHP.

15.   Landsret přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1.      Je čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti neplatný?

2.      Brání čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti tomu, aby některý členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání?“

16.   Písemná vyjádření byla předložena žalobkyní, polskou vládou, Radou, Parlamentem a Komisí, přičemž všechny tyto subjekty byly s výjimkou polské vlády na jednání přítomny.

17.   Ačkoli první otázka není výslovně formulována tak, že je pokládána pouze v případě kladné odpovědi na druhou otázku, odpovídá to smyslu předkládacího usnesení. Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda v případě, že čl. 4 odst. 2 brání tomu, aby členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání, je tento článek z tohoto důvodu neplatný. Komise podotýká, že je tedy logické odpovědět nejprve na druhou otázku (brání čl. 4 odst. 2 tomu, aby některý členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání?) a až poté na otázku první (je čl. 4 odst. 2 neplatný?).

 Právní předpisy Společenství o vyčerpání obdobných práv

18.   V kontextu práv k duševnímu vlastnictví jiných, než jsou autorské právo a práva s ním související, řada legislativních nástrojů upravuje vyčerpání zvláštních práv, se kterými souvisejí.

19.   Článek 9 odst. 2 směrnice o právu na pronájem a půjčování(7) je formulován obdobně jako čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu. Stanoví, že výlučné právo na rozšiřování, které čl. 9 odst. 1 přiznává výkonným umělcům, výrobcům zvukových záznamů, výrobcům filmových záznamů a vysílacím organizacím, se „vyčerpá pouze prvním prodejem [záznamů jejich výkonů, jejich zvukových záznamů, původních děl a jejich rozmnoženin, respektive záznamů jejich vysílání] ve Společenství, který byl uskutečněn nositelem tohoto práva nebo s jeho souhlasem“.

20.   Jiná ustanovení jsou vyjádřena pozitivněji a možná i jednodušeji. Článek 4 písm. c) směrnice o ochraně počítačových programů(8) tak stanoví, že „[p]rvní prodej rozmnoženiny počítačového programu ve Společenství provedený nositelem práv nebo s jeho svolením je vyčerpáním práva na šíření této rozmnoženiny v rámci Společenství“. Obdobně čl. 5 písm. c) směrnice o databázích(9) stanoví, že „[p]rvní prodej rozmnoženiny databáze nositelem práv nebo s jeho souhlasem ve Společenství vyčerpá právo na kontrolu opětného prodeje této rozmnoženiny ve Společenství“.

21.   Další obměnou tohoto ustanovení je čl. 7 odst. 1 směrnice o ochranných známkách(10), který stanoví, že „[o]chranná známka neopravňuje majitele, aby zakázal její užívání pro zboží, které bylo pod touto ochrannou známkou uvedeno majitelem nebo s jeho souhlasem na trh ve Společenství“.

22.   Obdobná ustanovení, i když s jiným zněním, platí v oblasti práv ke vzorům(11) a právní ochrany topografií polovodičových výrobků(12).

 Ke druhé otázce

23.   Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu brání tomu, aby členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání.

24.   Žalobkyně a polská vláda mají za to, že odpověď na tuto otázku by měla být záporná. Komise zastává opačné stanovisko. Rada ani Parlament se ke druhé otázce nevyjádřily.

25.   Mám za to, že odpověď na tuto otázku by měla být kladná, tedy že čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu brání tomu, aby členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání.

26.   Zaprvé, znění dotčeného ustanovení je vcelku jasné. Článek 4 odst. 2 jednoznačně stanoví, že právo na rozšiřování „se […] ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej […] ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem“. Článek 4 odst. 2 je výjimkou z pravidla stanoveného v čl. 4 odst. 1, které vyžaduje, aby členské státy stanovily pro autory výlučné právo na rozšiřování. Je tedy třeba jej vykládat striktně. Dvacátý osmý bod odůvodnění(13) je rovněž formulován jasně ve stejném smyslu.

27.   V důvodové zprávě je navíc výslovně uvedeno, že uvedené ustanovení (jehož znění je v zásadě stejné(14) jako v prvním návrhu směrnice(15)) „vylučuje možnost, aby členské státy uplatnily mezinárodní vyčerpání“. Toto znění tedy bylo zvoleno úmyslně.

28.   Soudní dvůr již navíc rozhodoval o podobné otázce v souvislosti se směrnicí o ochranných známkách(16). Ve věci Silhouette(17) byla Soudnímu dvoru předložena otázka, zda vnitrostátní předpisy upravující vyčerpání práv k ochranné známce, pokud jde o výrobky uvedené na trh mimo EHP pod takovou známkou majitelem nebo s jeho souhlasem, jsou v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice o ochranných známkách(18).

29.   Soudní dvůr uvedl, že s ohledem na znění článku 7 dojde k vyčerpání pouze tehdy, pokud byly výrobky uvedeny na trh uvnitř EHP(19). Byl však vznesen argument, že článek 7, stejně jako judikatura Soudního dvora týkající se článků 28 ES a 30 ES(20), vyžaduje pouze, aby členské státy upravily vyčerpání v rámci Společenství. Podle uvedeného tvrzení tedy článek 7 neřeší vyčerpávajícím způsobem otázku vyčerpání práv vyplývajících z ochranné známky, nýbrž ponechává členským státům možnost přijmout pravidla vyčerpání, která jdou nad rámec těch, která jsou výslovně stanovena v uvedeném ustanovení(21). Taková pravidla tedy mohou zahrnovat mezinárodní vyčerpání.

30.   Soudní dvůr uvedený argument odmítl. Rozhodl, že vnitrostátní předpisy upravující vyčerpání práv vyplývajících z ochranné známky ve vztahu k výrobkům uvedeným na trh mimo EHP jsou v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice ve znění Dohody o EHP.

31.   Vzhledem k tomu, že znění čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu je přinejmenším ještě jasnější než znění čl. 7 odst. 1 směrnice o ochranných známkách, nevidím žádný důvod, proč by čl. 4 odst. 2 neměl být vykládán v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci Silhouette.

32.   Takový výklad je konečně v souladu s cíli jednotného trhu uvedenými ve směrnici o autorském právu. Touto otázkou se budu dále zabývat v rámci rozboru první předběžné otázky, ke kterému nyní přistoupím.

 K první otázce

33.   Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu neplatný.

34.   Žalobkyně a polská vláda mají za to, že odpověď na tuto otázku by měla být kladná. Rada, Parlament a Komise mají opačný názor.

35.   Souhlasím s uvedenými orgány, že čl. 4 odst. 2 není neplatný.

36.   Jak je uvedeno výše(22), z předkládacího usnesení vyplývá, že podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda v případě, že čl. 4 odst. 2 brání tomu, aby členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání, je tento článek z tohoto důvodu neplatný. Takto budu k této otázce přistupovat.

37.   Nejprve je namístě uvést několik slov o zásadě týkající se vyčerpání práv k duševnímu vlastnictví ve Společenství.

38.   Ve věci Deutsche Grammophon(23) Soudní dvůr stanovil pravidlo o vyčerpání ve Společenství v souvislosti s právem souvisejícím s právem autorským(24), když uvedl:

„Pokud je uplatňováno právo související s právem autorským s cílem zamezit tomu, aby byly v členském státu uvedeny na trh výrobky rozšiřované nositelem práva nebo s jeho souhlasem na území jiného členského státu, pouze z důvodu, že se takové rozšiřování neuskutečnilo v tuzemsku, takový zákaz, který by legitimizoval izolaci vnitrostátních trhů, by byl v rozporu se základním cílem Smlouvy, kterým je sjednotit vnitrostátní trhy do jednotného trhu.

Tohoto cíle by nebylo možno dosáhnout, pokud by na základě různých právních systémů členských států měli občané takových států možnost rozdělit trh a zavést svévolnou diskriminaci nebo skrytá omezení obchodu mezi členskými státy.

Uplatňování výlučného práva na rozšiřování chráněných předmětů vyplývajícího z právních předpisů členského státu výrobcem zvukových záznamů takovým způsobem, že by v uvedeném státu byl zakázán prodej výrobků uvedených na trh výrobcem nebo s jeho souhlasem v jiném členském státu pouze z důvodu, že takové rozšiřování nebylo uskutečněno na území prvního členského státu, by tedy bylo v rozporu s úpravou volného pohybu zboží na společném trhu.“(25)

39.   Ve věci Dansk Supermarked(26) Soudní dvůr zopakoval tuto zásadu v souvislosti s autorským právem ve striktním smyslu:

„[…] články [28 ES a 30 ES] musí být vykládány v tom smyslu, že soudní orgány členského státu nesmí na základě autorského práva nebo práva k ochranné známce zakázat prodej výrobku, na který se taková práva vztahují, na území tohoto státu, pokud byl takový výrobek legálně uveden na trh na území jiného členského státu nositelem takového práva nebo s jeho souhlasem.“(27)

40.   Je namístě uvést, že v roce 1974 Soudní dvůr rozvinul obdobná pravidla o vyčerpání ve Společenství i v souvislosti s ochrannými známkami(28) a patenty(29).

41.   Účinkem uplatnění pravidla o vyčerpání ve Společenství je to, že je Společenství považováno za jednotný trh, kterým by skutečně mělo být. Žalobkyně a polská vláda tedy nesprávně tvrdí, že účinkem harmonizovaného uplatnění regionálního vyčerpání je to, že vnitřní trh „bude rozdělen na samostatná území a trhy“ a že regionální vyčerpání způsobuje rozdělení trhu, neboť umožňuje nositelům práv rozhodnout, zda uvedou výrobek na daný vnitrostátní trh či nikoli. Pravidlo o vyčerpání ve Společenství naopak zaručuje, že jakmile je výrobek uveden na vnitrostátní trh v jednom členském státu se souhlasem nositele práva, může být dále volně prodáván na všech 25 vnitrostátních trzích, které tvoří jednotný trh EU.

42.   Na základě výše uvedených úvah nyní posoudím jednotlivé argumenty předložené žalobkyní a polskou vládou.

 Směrnice o právu na pronájem a půjčování

43.   Žalobkyně uvádí historii čl. 9 odst. 2 směrnice o právu na pronájem a půjčování, jehož znění je v zásadě totožné se zněním čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu. Tvrdí, že až v roce 1994 (tedy dva roky po přijetí směrnice o právu na pronájem a půjčování) Komise v odpovědi na písemnou interpelaci poslance Evropského parlamentu Geoffreyho Hoona uvedla, že podle jejího názoru ustanovení týkající se práv na rozšiřování představují zákaz mezinárodního vyčerpání. Žalobkyně má za to, že judikatura Soudního dvora, kterou má čl. 9 odst. 2 odrážet, v dané době nevylučovala mezinárodní vyčerpání a že zákaz mezinárodního vyčerpání byl tedy zaveden nikoli právními předpisy, nýbrž mimo rámec řádných legislativních procedur.

44.   Zdá se, že žalobkyně argumentuje tím, že Komise při předložení svého návrhu směrnice o právu na pronájem a půjčování(30) nezamýšlela, aby čl. 9 odst. 2 stanovil zákaz mezinárodního vyčerpání.

45.   Z důvodové zprávy k uvedenému návrhu(31) není patrné, zda Komise skutečně takto uvedené ustanovení pojímala, i když tvrzení, že „vyčerpání na základě práva Společenství souvisí pouze s rozšiřováním ve Společenství“, naznačuje, že tomu tak bylo. V každém případě, ačkoli znění důvodové zprávy může být za určitých okolností užitečné, právní účinek přijatých právních předpisů nemůže záviset na dřívějším stanovisku Komise ohledně pravděpodobného účinku takového návrhu. Posledním rozhodcem je Soudní dvůr. Při rozhodování o řádném výkladu právních předpisů Soudní dvůr věnuje zvláštní pozornost cíli, struktuře a znění konečné verze.

46.   V projednávané věci žalobkyně podle mého názoru tvrdí jen to, že čl. 9 odst. 2 směrnice o právu na pronájem a půjčování byl v době svého přijetí nejednoznačný. I když může být nejednoznačnost právních předpisů Společenství nežádoucí, není možné mít za to, že k takovým situacím v minulosti nedošlo; někdy je dokonce taková situace nevyhnutelná. Za takových okolností přísluší výklad dotčeného ustanovení Soudnímu dvoru.

47.   Pokud by měl Soudní dvůr poskytnout výklad čl. 9 odst. 2 směrnice o právu na pronájem a půjčování, mám za to, že by jeho závěr byl stejný jako ve věci Silhouette. Uvedené ustanovení však není předmětem otázek předložených Soudnímu dvoru v projednávané věci.

 Silhouette

48.   Žalobkyně tvrdí, že Soudní dvůr v rozsudku Silhouette došel k nesprávnému závěru, že mezinárodní vyčerpání by mohlo představovat překážku vnitřního trhu: fungování vnitřního trhu by naopak bylo zaručeno, kdyby bylo zrušeno vyčerpání ve Společenství a použito mezinárodní vyčerpání.

49.   Tento názor by mohl obstát, pokud by mezinárodní vyčerpání muselo být uplatňováno všemi členskými státy. To však není navrhováno(32). Jak bylo uvedeno výše(33), podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu brání tomu, aby členský stát zachoval mezinárodní vyčerpání (viz druhá otázka rozebíraná výše) a, pokud ano, zda je uvedené ustanovení neplatné. V rozsudku Silhouette se Soudní dvůr výslovně zabýval otázkou, zda by dispozitivní mezinárodní vyčerpání(34) bylo překážkou pro vnitřní trh. Došel k závěru, že vyloučení takové možnosti je „jediným výkladem, který může v plném rozsahu zajistit dosažení účelu směrnice [o ochranných známkách], tedy zabezpečit fungování vnitřního trhu. Situace, kdy by některé členské státy mohly stanovit mezinárodní vyčerpání, zatímco jiné členské státy by pro něj stanovily pouze vyčerpání v rámci Společenství, by nevyhnutelně vedlo ke vzniku překážek volného pohybu zboží a volného pohybu služeb“(35).

50.   Žalobkyně se pokouší minimalizovat význam rozsudku Silhouette, když argumentuje, že rozsudky Soudního dvora týkající se ustanovení jiných směrnic, než je směrnice o autorském právu, jejichž znění je obdobné čl. 4 odst. 2 posledně jmenované směrnice, jsou v projednávané věci nerelevantní.

51.   S tím nesouhlasím. Soudní dvůr rozvinul teorii vyčerpání ve Společenství v souvislosti s různými oblastmi duševního vlastnictví na základě použití článků 28 ES a 30 ES(36). Zákonodárce Společenství výslovně stanovil vyčerpání ve Společenství ve vztahu k různým oblastem duševního vlastnictví v několika harmonizačních směrnicích založených na článku 95 ES(37). Zásada, ze které vychází uvedená teorie ve vztahu ke všem oblastem duševního vlastnictví, přímo vyplývá z požadavku volného pohybu zboží na vnitřním trhu. Podobně jako směrnice o ochranných známkách je směrnice o autorském právu založena na článku 95 ES. Jedná se o harmonizační směrnici a z její obsáhlé preambule vyplývá, že jejím základními cíli bylo „zabr[ánit] narušování hospodářské soutěže na vnitřním trhu“, „napom[oci] uplatňování čtyř svobod vnitřního trhu“ a zajistit „hladké fungování vnitřního trhu“(38). Nevidím žádný důvod pro nepoužití rozsudků Soudního dvora týkajících se podobných ustanovení přijatých v obdobném kontextu.

52.   Je pravda, že neexistuje žádný naléhavý požadavek zásadní povahy, aby územní působnost vyčerpání byla stejná u všech práv k duševnímu vlastnictví harmonizovaných právem Společenství. Souhlasím však s Radou, že by bylo obtížné odůvodnit větší omezení práva na rozšiřování příslušejícího autorovi literárního nebo uměleckého díla než autorovi databáze. Takový audiovizuální materiál, jaký je dotčen v projednávané věci, bude navíc často kromě autorského práva a práv s ním souvisejících chráněn rovněž právy k ochranné známce. Stanovení mezinárodního vyčerpání práva autora na rozšiřování by tedy nemělo účinek zamýšlený žalobkyní v projednávané věci, neboť nositelé takových práv k ochranným známkám by v každém případě měli možnost zabránit souběžným dovozům nahrávek, které nejsou prodávány ve Společenství těmito nositeli práv nebo s jejich souhlasem.

 K zásadě proporcionality

53.   Žalobkyně, podporovaná polskou vládou, tvrdí, že pokud (jak se domnívá) jednotné použití mezinárodního vyčerpání má stejný účinek na vnitřní trh jako vyčerpání ve Společenství a je v jiných směrech méně omezující než vyčerpání ve Společenství, zásada proporcionality vyžaduje, aby bylo uloženo mezinárodní vyčerpání namísto vyčerpání ve Společenství.

54.   Zásada proporcionality je často relevantní pro posouzení konkrétních opatření a voleb učiněných v rámci obecné politiky přijaté zákonodárcem Společenství. Nelze ji však použít jako prostředek k určení legality zásadní politické volby zákonodárce Společenství mezi kogentním mezinárodním vyčerpáním a kogentním regionálním vyčerpáním. Soudnímu dvoru nepřísluší hodnotit takové politické úvahy(39).

55.   V souvislosti se zásadou proporcionality žalobkyně rovněž argumentuje tím, že zásada regionálního vyčerpání nesouvisí s bojem proti porušování autorského práva, což je legitimní cíl čl. 4 odst. 2 směrnice o autorském právu. Komise tedy zneužila své pravomoci.

56.   Rada a Komise však správně tvrdí, že boj proti porušování autorského práva nebyl hlavním cílem sledovaným zákonodárcem při přijetí uvedeného ustanovení. V každém případě mám za to, že skutečnost, že výlučné právo na rozšiřování není vyčerpáno v případě nelegálně pořízených rozmnoženin (neboť takové rozmnoženiny nejsou uvedeny na trh se souhlasem autora), prokazuje, že článek 4 je skutečně přiměřeným ustanovením pro boj proti protiprávnímu rozšiřování.

57.   Obecněji mám za to, že jádrem celé žaloby je ve skutečnosti žalobkyní důrazně zastávaný názor, že zákonodárce Společenství tím, že stanovil regionální vyčerpání práv namísto mezinárodního vyčerpání práv, učinil špatnou politickou volbu. I když je zcela legitimní, aby žalobkyně zastávala tento názoru a usilovala o to, aby byl potvrzen, však Soudnímu dvoru nepřísluší se jím zabývat.

 Hospodářská soutěž

58.   Žalobkyně a polská vláda tvrdí, že pravidlo o vyčerpání ve Společenství porušuje základní cíl Společenství podporovat rozvoj hospodářské soutěže v Evropské unii. Vyčerpáním ve Společenství je rovnováha zájmů příliš narušena ve prospěch nositele práv a je jím omezena volba spotřebitele.

59.   Tento argument je opět založen na otázce, zda by kogentní mezinárodní vyčerpání bylo lepší politickou volbou než zákaz mezinárodního vyčerpání. Jako takový jej nelze přezkoumat(40). V omezenějším rozsahu, ve kterém směřuje ke zpochybnění zásady vyčerpání ve Společenství jako takové, podle mého názoru nemůže obstát. Pro hospodářskou soutěž na jednotném trhu by totiž bylo přínosné odstranění nesrovnalostí na trhu způsobených tím, že některé členské státy uplatňují mezinárodní vyčerpání a jiné nikoli. Vyčerpání ve Společenství tedy podporuje hospodářskou soutěž na jednotném trhu: to je ve skutečnosti jeho cílem. V rozsahu, v němž žalobkyně usiluje o zlepšení hospodářské soutěže na mezinárodní úrovni, mohu jen souhlasit s Parlamentem, že toto nepatří mezi cíle Společenství.

 Svoboda projevu

60.   Žalobkyně uplatňuje, že zásada vyčerpání ve Společenství je v rozporu se svobodou projevu zakotvenou v článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jejím cílem je zakázat dovozy ze třetích států, a zabránit tak občanům v získávání informací.

61.   Uvedený článek stanoví, že každý má právo na svobodu projevu, která zahrnuje svobodu přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Je nesporné, že článek 10 zahrnuje vyjadřování myšlenek prostřednictvím filmu(41).

62.   Evropská unie je povinna ctít základní práva zaručená Úmluvou(42).

63.   Zákaz mezinárodního vyčerpání samozřejmě nelze přirovnat k zákazu dovozů ze třetích států. Znamená to ale, že některé předměty chráněné autorským právem a právy s ním souvisejícími, které nejsou rozšiřovány ve Společenství, nemusejí být ve Společenství disponibilní nebo mohou být disponibilní jen za cenu vyšší, než je nejnižší cena dosažitelná mimo Společenství.

64.   Vzhledem k tomu, že autor takového předmětu může zajistit jeho disponibilitu na celém území Společenství uvedením na trh v kterémkoli členském státu, je zjevné, že zásada vyčerpání ve Společenství neporušuje svobodu autora sdělovat myšlenky.

65.   Na druhé straně by se zákaz mezinárodního vyčerpání mohl v zásadě dotknout práva přijímat myšlenky, neboť jednotlivec na území Společenství, který má v úmyslu si takový předmět opatřit, může zjistit, že tak nemůže učinit nebo že tak může učinit jen za cenu vyšší než je cena účtovaná mimo Společenství. Soud pro lidská práva však konstatoval, že „právo na svobodu přijímat informace v zásadě zakazuje vládě omezovat jednotlivce v přijímání informací, které ostatní chtějí nebo mohou být ochotni jim sdělit“(43). Zákaz mezinárodního vyčerpání nezahrnuje žádné omezení takto vyjádřeného práva.

66.   I pokud by Soudní dvůr došel v projednávané věci k závěru, že existuje omezení svobody projevu, mám za to, že takové omezení by bylo opodstatněné. Článek 10 odst. 2 Úmluvy stanoví, že výkon svobody projevu, „protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu […] ochrany […] práv jiných […]“.

67.   Soudní dvůr rozhodl, že výkon práva na svobodu projevu může být omezen za předpokladu, že omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu a vzhledem k sledovanému cíli nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla ohrožena samotná podstata zaručených práv. Dotčené zájmy musí být váženy s ohledem na všechny okolnosti věci s cílem určit, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy(44).

68.   Jeví se jasně, že volba kogentního vyčerpání ve Společenství namísto dispozitivního mezinárodního vyčerpání odráží uspokojivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy. Úprava práv k duševnímu vlastnictví ve Společenství nevyhnutelně odráží snahu dosáhnout rovnováhy mezi konkurujícími zájmy nositele práv a volného pohybu zboží. Směrnice o autorském právu výslovně usiluje o dosažení takové rovnováhy: preambule zdůrazňuje jak význam vnitřního trhu(45), tak nutnost vysoké úrovně ochrany duševního vlastnictví(46). Třetí bod odůvodnění navíc zdůrazňuje, že zákonodárce si byl vědom protichůdných zájmů, když stanovil, že navrhovaná harmonizace „je v souladu se základními zásadami právních předpisů, a zejména vlastnictví, včetně duševního vlastnictví, a svobody projevu a veřejného zájmu“.

69.   Soudní dvůr konstatoval, že s ohledem na čl. 10 odst. 2 Úmluvy „konkrétní omezení výkonu svobody projevu může být v zásadě odůvodněné legitimním cílem ochrany práv třetích osob“(47).

70.   Uvedl rovněž, že posuzovací pravomoc příslušející vnitrostátním orgánům při určení správné rovnováhy mezi svobodou projevu a cíli uvedenými v čl. 10 odst. 2 se mění pro každý z cílů, které opodstatňují omezení této svobody, a závisí na povaze dotčených činností. Pokud výkon této svobody nepřispívá k diskusi ve veřejném zájmu(48) a pokud navíc probíhá v kontextu, kdy členské státy mají určitou posuzovací pravomoc, je přezkum omezen na kontrolu vhodnosti a přiměřenosti zásahu. To platí i pro využití svobody projevu k obchodním účelům(49).

71.   Mám za to, že v projednávané věci nic nenaznačuje, že by volba kogentního vyčerpání ve Společenství přijatá zákonodárcem Společenství namísto dispozitivního mezinárodního vyčerpání byla nevhodná nebo nepřiměřená.

 Rovné zacházení

72.   Žalobkyně tvrdí, že zásada vyčerpání ve Společenství je v rozporu se zásadou rovného zacházení. Jako příklad žalobkyně uvádí, že turecký výrobce může kontrolovat turecká vydání v EU, zatímco řecký výrobce tuto možnost nemá. Naopak řecký držitel licence, například k určité knize, má přístup do celé EU, zatímco turecký držitel licence jej nemá.

73.   Tyto příklady se však týkají jednak nositele práv nebo držitele licence, který je usazen ve třetím státě, a jednak nositele práv nebo držitele licence usazeného ve Společenství. Uvedené situace jsou tedy zjevně odlišné. Zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno. Jak tvrdí Rada, Parlament a Komise, zásada rovného zacházení tedy v žádném případě nevyžaduje, aby s uvedenými situacemi bylo zacházeno podobně.

 Právní základ a dohody se třetími státy

74.   Žalobkyně tvrdí, že směrnice o autorském právu byla přijata na nesprávném právním základu a že čl. 4 odst. 2 vyvolává možný rozpor s dohodami se třetími státy. Žalobkyně bohužel nepředkládá žádný další argument na podporu žádného z těchto tvrzení(50).

75.   Pokud jde o právní základ, souhlasím s Radou a Komisí, že čl. 47 odst. 2 ES a články 55 ES a 95 ES(51) připouštějí, aby zákonodárce přijal opatření nezbytná pro fungování vnitřního trhu prostřednictvím harmonizace vnitrostátní právní úpravy autorského práva. Cílem směrnice, zejména článku 4, je vytvoření vnitřního trhu (viz zejména třetí bod odůvodnění(52)). Stanovení harmonizovaného kritéria na úrovni Společenství pro vyčerpání práv na rozšiřování nesporně umožňuje dosažení tohoto cíle, neboť jinak by existovaly zároveň dva různé režimy na vnitřním trhu – což je právě situace, která vedla Soudní dvůr ve věci Silhouette(53) k potvrzení, že obdobná harmonizace v souvislosti s ochrannými známkami může být založena na článku 95 ES. Žádné ustanovení směrnice nenaznačuje, že by měla jakýkoli jiný cíl. Skutečnost, že se dotýká odlišným způsobem podniků ve třetích státech i ve Společenství, nemá na její právní základ vliv.

76.   Pokud jde o dohody se třetími státy, žalobkyně netvrdila, že by jakákoli mezinárodní úmluva nebo dvoustranná dohoda uzavřená Společenstvím vyžadovala, aby Společenství přijalo mezinárodní vyčerpání. Netvrdila ani, že by Rada byla povinna při přijímání směrnice přihlédnout k postavení nositelů práv k duševnímu vlastnictví ve třetích státech. Jakákoli diskriminace takových nositelů práv tedy nemůže způsobit neplatnost tohoto opatření. Opatření na vnitřním trhu se z podstaty samé mohou dotknout dovozů ze třetích států. Mohou být nicméně řádně založena na článku 95 ES(54).

 Vzdělávání a kulturní dědictví

77.   Žalobkyně konečně tvrdí, že zásada vyčerpání ve Společenství porušuje právo na vzdělávání (čl. 153 odst. 1 ES(55)) a dánské a evropské kulturní dědictví (článek 151 ES(56)).

78.   Zdá se, že žalobkyně tvrdí, že dochází k porušení práva na vzdělávání a rozkvětu dánské a evropské kultury, neboť hospodářské subjekty v členských státech nemusí mít možnost dovážet předměty ze třetích států, zejména z USA. Pokud jde o čl. 153 odst. 1 ES, Rada, Parlament a Komise v zásadě tvrdí, že směrnice sleduje také cíl vzdělávání (viz čtrnáctý bod odůvodnění), který je realizován prostřednictvím povolené výjimky z autorského práva stanovené čl. 5 odst. 3 písm. a), která se týká „užití pouze pro ilustrační účel při vyučování nebo při vědeckém výzkumu“. Rada vzala v úvahu i kulturní aspekty, jak vyplývá z devátého, jedenáctého a dvanáctého bodu odůvodnění. Komise dodává, že jí není jasné, jak by mohl článek 4 poškozovat dovolávaná práva. Ani mně to není jasné.

 Závěry

79.   Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky předložené Østre Landsret takto:

„1)      Přezkum čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena jeho platnost.

2)      Článek 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES brání tomu, aby některý členský stát zachoval ve svých právních předpisech mezinárodní vyčerpání.“

---

1 – Původní jazyk: angličtina.

---

2 – Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.

---

3 – V rámci práva Společenství autorské právo („droit d’auteur“) zahrnuje výlučná práva příslušející autorům, skladatelům, umělcům apod., zatímco práva související („droits voisins“) zahrnují obdobná práva příslušející výkonným umělcům (hudebníkům, hercům apod.) a podnikatelům (vydavatelům, filmovým producentům apod.).

---

4 – Článek 19.

---

5 – Zákonem č. 1051 ze dne 17. prosince 2002.

---

6 – Jak je uvedeno níže (body 38 a 39), zásada vyčerpání rozvinutá Soudním dvorem byla, nijak překvapivě, omezena na vyčerpání prodejem ve Společenství. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3) rozšířila platnost tohoto pravidla na zboží prodané se souhlasem nositele práv kdekoli v EHP (viz články 6, 11 a 13 ve spojení s článkem 2 protokolu č. 28 o duševním vlastnictví). Většina směrnic uvedených v poznámkách 7 až 12 byla navíc rozšířena na všechny státy EHP (členské státy a Island, Lichtenštejnsko a Norsko) a jejich ustanovení týkající se vyčerpání byla novelizována tak, aby upravovala vyčerpání na celém území EHP. Pro účely rozboru projednávané věci tyto zásady platí stejně pro vyčerpání v rámci celé EU a v rámci celého EHP. Vzhledem k tomu, že toto rozlišení zde nemá význam, budu ve zbývající části tohoto stanoviska používat pojmy „vyčerpání ve Společenství“ a „regionální vyčerpání“ bez rozlišení.

---

7 – Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120).

---

8 – Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (Úř. věst. L 122, s. 42; Zvl. vyd. 17/01, s. 114).

---

9 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází (Úř. věst. L 77, s. 20; Zvl. vyd. 13/15, s. 459).

---

10 – První směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92).

---

11 – Článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů (Úř. věst. L 289, s. 28; Zvl. vyd. 13/21, s. 120).

---

12 – Článek 5 odst. 5 směrnice Rady 87/54/EHS ze dne 16. prosince 1986 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků (Úř. věst. L 24, s. 36; Zvl. vyd. 13/08, s. 231).

---

13 – Uvedený výše v bodu 7.

---

14 – Jedinou změnou je nahrazení slova „jeho“ slovy „takového předmětu“.

---

15 – Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti [KOM(97) 628, v konečném znění (Úř. věst. 1998, C 108, s. 6)].

---

16 – Uvedená výše v poznámce 10.

---

17 – Rozsudek ze dne 16. července 1998, Silhouette (C‑355/96, Recueil, s. I‑4799).

---

18 – Viz poznámka 6 týkající se rozšíření rozsahu působnosti čl. 7 odst. 1 na celé území EHP.

---

19 – Bod 18.

---

20 – Viz níže body 38 a 40.

---

21 – Viz bod 21.

---

22 – Bod 17.

---

23 – Rozsudek ze dne 8. června 1971, Deutsche Grammophon v. Metro SB (78/70, Recueil, s. 487).

---

24 – Viz poznámka 3.

---

25 –      Body 12 a 13.

---

26 – Rozsudek ze dne 22. ledna 1981, Dansk Supermarked (58/80, Recueil, s. 181).

---

27 –      Bod 12.

---

28 – Rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm BV a další v. Winthorp BV (16/74, Recueil, s. 1183).

---

29 – Rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm BV a další v. Sterling Drug (15/74, Recueil, s. 1147).

---

30 – Návrh směrnice Rady o právu na pronájem a půjčování a o některých právech souvisejících s autorským právem ze dne 24. ledna 1991 (Úř. věst. 1991, C 53, s. 35).

---

31 – KOM(90) 586, v konečném znění, komentář k čl. 7 odst. 2, který předcházel čl. 9 odst. 2.

---

32 – A nebylo tomu tak ani ve věci Silhouette: viz bod 31 stanoviska generálního advokáta Jacobse a bod 19 rozsudku.

---

33 – Bod 17.

---

34 – Tedy možnost, aby členské státy, pokud se tak rozhodnou, zachovaly kromě (kogentního) vyčerpání ve Společenství stanoveného zákonodárcem Společenství i mezinárodní vyčerpání.

---

35 – Bod 27. Viz rovněž body 41 a 42 stanoviska.

---

36 – Viz výše body 38 až 40.

---

37 – Směrnice o právu na pronájem a půjčování uvedená v poznámce 7; směrnice o ochraně počítačových programů uvedená v poznámce 8; směrnice o databázích uvedená v poznámce 9; směrnice o ochranných známkách uvedená v poznámce 10; směrnice 98/71 o právní ochraně (průmyslových) vzorů uvedená v poznámce 11; a směrnice 87/54 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků uvedená v poznámce 12.

---

38 – První, třetí a sedmý bod odůvodnění, jež jsou všechny uvedeny výše v bodu 7.

---

39 – Bod 51 stanoviska předneseného k věci Silhouette. Je třeba rovněž poznamenat, že otázka předkládajícího soudu se netýká uložení kogentního mezinárodního vyčerpání.

---

40 – Je namístě uvést, že stejný argument byl neúspěšně uplatňován ve věci Silhouette: viz body 48 až 53 stanoviska.

---

41 – Jak stanovil Evropský soud pro lidská práva ve věci Otto-Preminger Institut v. Rakousko, A 295 (1994).

---

42 – Článek 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii, ve kterém jsou zopakovány zásady rozvinuté judikaturou (viz například rozsudek ze dne 12. června 2003, Schmidberger (C‑112/00, Recueil, s. I‑5659, body 71 až 73 a uvedená judikatura).

---

43 – Rozsudek Leander v. Švédsko, A 116 (1987), bod 74; kurziva byla doplněna autorkou tohoto stanoviska.

---

44 – Rozsudek Schmidberger, uvedený výše v poznámce 42, body 80 a 81.

---

45 – Viz zejména první, třetí a sedmý bod odůvodnění uvedené výše v bodu 7.

---

46 – Viz zejména čtvrtý, devátý a desátý bod odůvodnění uvedené výše v bodu 7.

---

47 – Rozsudek ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise (C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 46). V této souvislosti je namístě uvést, že článek 1 prvního protokolu k Úmluvě chrání právo na vlastnictví, které zahrnuje duševní vlastnictví: Smith Kline a French Laboratories v. Nizozemsko, 66 DR 70, s. 79 (1990).

---

48 – Ve smyslu účasti na diskusi dotýkající se veřejného zájmu: viz rozsudek VGT Verein gegen Tierfabriken v. Švýcarsko, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2001‑VI, body 69 až 70, odkazující na rozsudek Hertel v. Švýcarsko, Sbírka 1998‑VI, s. 2325 a 2326, kde Soud pro lidská práva uvedl: „Je ovšem nezbytné omezit rozsah posuzovací pravomoci, pokud není dotčen čistě ‚komerční‘ projev daného jednotlivce, nýbrž jeho účast na diskusi dotýkající se obecného zájmu, například veřejného zdraví“ (bod 47).

---

49 – Rozsudek ze dne 25. března 2004, Karner (C‑71/02, Recueil, s. I‑3025, bod 51), který odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (včetně rozsudku VGT Verein v. Tierfabriken, uvedeného v poznámce 48)

---

50 – Ačkoli při jednání uvedla, že neexistence právního základu vychází ze skutečnosti, že uložení vyčerpání ve Společenství omezuje hospodářskou soutěž. Tento argument byl rozebrán výše v bodech 57 a 58.

---

51 – Viz výše bod 6.

---

52 – Uvedený výše v bodu 7.

---

53 – Rozsudek uvedený výše v poznámce 17.

---

54 – Viz rovněž bod 46 stanoviska k věci Silhouette, kde je vysvětleno, proč čl. 7 odst. 1 směrnice o ochranných známkách, pokud bude vykládán v tom smyslu, že brání mezinárodnímu vyčerpání, „neupravuje vztahy mezi členskými státy a třetími státy“, a body 28 a 29 rozsudku v uvedené věci.

---

55 – „K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání […]“

---

56 – „Společenství přispívá k rozkvětu kultur členských států […]“