Věc C-275/02

Engin Ayaz

v.

Land Baden-Württemberg

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Verwaltungsgericht Stuttgart)

„Přidružení EHS – Turecko – Volný pohyb pracovníků – První pododstavec článku 7 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 – Rozsah osobní působnosti – Pojem ‚rodinného příslušníka‘ tureckého pracovníka působícího na řádném trhu pracovních sil v členském státě – Nevlastní syn takového pracovníka“

Shrnutí rozsudku

Mezinárodní dohody – Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Rada přidružení zřízená dohodou o přidružení EHS-Turecko – Rozhodnutí týkající se volného pohybu pracovníků – Sloučení rodin – Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu pracovních sil v členském státě – Pojem – Nevlastní syn mladší 21 let nebo závislý na takovém pracovníkovi – Zahrnutí

(Rozhodnutí č. 1/80 Rady přidružení EHS-Turecko, čl. 7, první pododstavec)

První pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 Rady přidružení EHS-Turecko musí být vykládán v tom smyslu, že nevlastní syn tureckého pracovníka, který působí na řádném trhu pracovních sil v členském státě, mladší 21 let, nebo závislý na takovém pracovníkovi, je rodinným příslušníkem tohoto pracovníka ve smyslu tohoto ustanovení a přísluší mu práva, která pro něj vyplývají z tohoto rozhodnutí, jakmile získá řádné povolení následovat zmíněného pracovníka v hostitelském členském státě.

(viz bod 48 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

30. září 2004(*)

„Přidružení EHS-Turecko – Volný pohyb pracovníků – První pododstavec článku 7 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 – Rozsah osobní působnosti – Pojem rodinného příslušníka tureckého pracovníka působícího na řádném trhu pracovních sil v členském státě – Nevlastní syn takového pracovníka“

Ve věci C-275/02,

jejímž předmětem je žádost na základě článku 234 ES o rozhodnutí o předběžné otázce, předložená Verwaltungsgericht Stuttgart (Německo) rozhodnutím ze dne 11. července 2002, došlým Soudnímu dvoru dne 26. července 2002, v řízení

Engin Ayaz

proti

Land Baden-Württemberg,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, C. Gulmann, J. N. Cunha Rodrigues, R. Schintgen (zpravodaj) a F. Macken, soudci,

generální advokát: L. A. Geelhoed,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Land Baden-Württemberg  S. Karajan, jako zmocněnkyní,

–        za německou vládu W.-D. Plessingem, jako zmocněncem,

–        za Komisi Evropských společenství D. Martinem, jako zmocněncem,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 25. května 2004,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“). Rada přidružení byla zřízena Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsanou dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na druhé straně a která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10; dále jen „dohoda o přidružení“).

2        Tato otázka byla předložena v rámci sporu mezi E. Ayazem, tureckým státním občanem, a Land Baden‑Württemberg ve věci rozhodnutí posledně uvedené spolkové země, která E. Ayazovi zamítá prodloužení jeho dočasného pobytu v Německu a ukládá jeho vyhoštění z území tohoto členského státu.

 Právní rámec

 Přidružení EHS-Turecko

3        V souladu se svým čl. 2 odst. 1 má dohoda o přidružení za cíl podpořit trvající a vyrovnané posílení obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami, včetně vztahů v oblasti pracovních sil, postupnou realizací volného pohybu pracovníků (článek 12), jakož i odstraňováním omezení svobody usazování (článek 13) a volného poskytování služeb (článek 14) s cílem zlepšování životní úrovně tureckého lidu a usnadnění pozdějšího vstupu Turecké republiky do Společenství (čtvrtý bod odůvodnění preambule a článek 28).

4        Za tímto účelem dohoda o přidružení obsahuje přípravnou etapu umožňující Turecké republice posílit své hospodářství s pomocí Společenství (článek 3), přechodnou etapu, v průběhu které je zajištěno postupné zavedení celní unie a sblížení hospodářských politik (článek 4), a konečnou etapu, která je založena na celní unii a zahrnuje posílení koordinace hospodářských politik smluvních stran (článek 5).

5        Podle článku 12 dohody o přidružení zařazeného do hlavy II této dohody nazvané „Provedení přechodné etapy“:

„Smluvní strany souhlasí s tím, že budou přihlížet k článkům 48, 49 a 50 Smlouvy o založení Společenství za účelem postupné realizace volného pohybu pracovníků mezi nimi.“ (neoficiální překlad)

6        Článek 22 odst. 1 dohody o přidružení stanoví:

„Za účelem realizace cílů stanovených dohodou a v případech v ní uvedených má Rada přidružení pravomoc vydávat rozhodnutí. Každá z obou stran je povinna přijmout opatření k provedení přijatých rozhodnutí. […]“ (neoficiální překlad)

7        Dodatkový protokol podepsaný dne 23. listopadu 1970 v Bruselu a uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41; dále jen „dodatkový protokol“) stanoví ve svém článku 1 podmínky, pravidla a harmonogram realizace přechodné etapy uvedené v článku 4 dohody o přidružení. V souladu se svým článkem 62 dodatkový protokol tvoří nedílnou součást zmíněné dohody.

8        Dodatkový protokol obsahuje hlavu II označenou „Pohyb osob a služeb“, jejíž kapitola I se týká pracovníků. (neoficiální překlad)

9        Článek 36 dodatkového protokolu, který je součástí této kapitoly I, stanoví, že volný pohyb pracovníků mezi členskými státy Společenství a Tureckem bude realizován postupně v souladu se zásadami uvedenými v článku 12 dohody o přidružení v období mezi koncem dvanáctého a dvacátého druhého roku po vstupu zmíněné dohody v platnost a že Rada přidružení bude rozhodovat o pravidlech za tímto účelem nezbytných. 

10      Dne 19. října 1980 přijala Rada přidružení rozhodnutí č. 1/80. Články 6, 7 a 14 tohoto rozhodnutí jsou obsaženy v kapitole II tohoto rozhodnutí označené „Sociální ustanovení“, v oddílu 1, který se týká otázek vztahujících se k zaměstnání a volnému pohybu pracovníků. (neoficiální překlad)

11      Článek 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 zní:

„Aniž jsou dotčena ustanovení článku 7 o volném přístupu jeho rodinných příslušníků k zaměstnání, turecký pracovník působící na řádném trhu pracovních sil v členském státě:

–        má právo v tomto členském státě po jednom roce řádného zaměstnání na obnovení svého pracovního povolení u stejného zaměstnavatele, pokud je u něho pracovní místo k dispozici;

–        má právo v tomto členském státě po třech letech řádného zaměstnání a s výhradou přednosti, která bude poskytnuta pracovníkům z členských států Společenství, odpovědět na jinou nabídku ve stejné profesi u zaměstnavatele dle svého výběru učiněnou za obvyklých podmínek a zaregistrovanou u pracovních úřadů tohoto členského státu;

–        je oprávněn v tomto členském státě po čtyřech letech řádného zaměstnání k volnému přístupu k jakékoliv činnosti v pracovním poměru dle svého výběru.“ (neoficiální překlad)

12      První pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:

„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu pracovních sil v členském státě, kteří získali povolení jej následovat:

–        mají, s výhradou přednosti, která bude zajištěna pracovníkům z členských států Společenství, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně tří let;

–        jsou oprávněni k volnému přístupu k jakékoliv činnosti v pracovním poměru dle svého výběru, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně pěti let.“ (neoficiální překlad)

13      Článek 14 odst. 1 téhož rozhodnutí uvádí:

„Ustanovení tohoto oddílu se použijí s výhradou omezení z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.“ (neoficiální překlad)

 Další relevantní ustanovení práva Společenství

14      Článek 10 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992 (Úř. věst. L 245, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 69; dále jen „nařízení č. 1612/68“) zní následovně:

„Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na své státní občanství tyto osoby:

a)      jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí;

b)      příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí.“

 Věc v původním řízení a předběžná otázka

15      Ze spisu ve věci v původním řízení vyplývá, že E. Ayaz, který se narodil dne 24. září 1979 a je svobodný, v roce 1991 přišel do Německa ve společnosti své matky, aby následoval svého nevlastního otce.

16      Je nesporné, že nevlastní otec E. Ayaze, který má turecké státní občanství, je od osmdesátých let pracovníkem působícím na řádném trhu pracovních sil v tomto členském státě, kde legálně pobývá.

17      Podle předkládajícího soudu matka E. Ayaze nebyla nikdy oprávněna pracovat v Německu.

18      Od svého vstupu na německé území E. Ayaz s výjimkou krátkého přerušení na konci roku 1999 pobýval u své matky a svého nevlastního otce. Po dobu svého pobytu v Německu navštěvoval nástavbovou školu, z níž obdržel konečné vysvědčení, a poté navštěvoval po dobu jednoho roku školu s technickým zaměřením. Následně nastoupil na dvě odborná školení, avšak žádné z nich nedokončil. Po období nezaměstnanosti přerušovaně pracoval jako řidič.

19      Mezi rokem 1997 a rokem 2001 byl E. Ayaz německými soudy mnohokrát odsouzen za různé méně závažné trestné činy.

20      Dotyčný měl v Německu povolení k dočasnému pobytu, jehož platnost uplynula dne 31. října 1999.

21      Dne 8. července 1999 požádal o udělení povolení k trvalému pobytu, avšak tato žádost nebyla předmětem žádného formálního rozhodnutí.

22      Dne 24. března 2000 E. Ayaz požádal o prodloužení svého povolení k dočasnému pobytu.

23      Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2000 Landratsamt Rems‑Murr‑Kreis zamítl tuto posledně uvedenou žádost a nařídil dotyčnému, aby do jednoho měsíce od doručení rozhodnutí opustil Německo pod hrozbou svého vyhoštění do Turecka.

24      Dne 14. září 2000 E. Ayaz podal stížnost proti tomuto rozhodnutí a současně požádal u Verwaltungsgericht Stuttgart o udělení předběžného opatření na ochranu svých práv.

25      Rozhodnutím ze dne 30. října 2000 uvedený soud rozhodl o odkladném účinku této stížnosti.

26      Dne 8. února 2002 Regierungspräsidium Stuttgart zamítlo stížnost podanou E. Ayazem jako neodůvodněnou, jelikož shledalo, že E. Ayaz představuje značné nebezpečí pro veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek z důvodu závažných porušení zákona, kterých se dopustil, a že ani německá Ústava, ani Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání jeho vyhoštění.

27      Dne 5. března 2002 dotyčný podal žalobu proti rozhodnutí Regierungspräsidium Stuttgart u Verwaltungsgericht Stuttgart.

28      Podle tohoto soudu je napadené rozhodnutí ze dne 8. února 2002 v souladu s vnitrostátním právem, Ausländergesetz (německým zákonem o pobytu cizinců), které stanoví automatické vyhoštění cizince, který byl, jako v tomto případě, v průběhu posledních pěti let pravomocně odsouzen k trestům pro mladistvé v celkové výši tří a půl roku.

29      Je však třeba prověřit, zda E. Ayaz může požívat ochrany proti vyhoštění uvedené v čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, jak bylo vyloženo v rozsudku ze dne 10. února 2000, Nazli (C‑340/97, Recueil, s. I‑957, body 50 až 64). Z tohoto rozsudku totiž jednak vyplývá, že zmíněný čl. 14 odst. 1 brání vyhoštění tureckého státního příslušníka, kterému náležejí práva přímo vyplývající z rozhodnutí č. 1/80, pokud je takové opatření nařízeno po odsouzení v trestním řízení s cílem odradit ostatní cizince, aniž by osobní chování dotyčného dávalo konkrétní příčinu k úvaze, že se v budoucnu dopustí dalších závažných porušení zákona způsobilých narušit veřejný pořádek v hostitelském členském státě. Krom toho má předkládající soud za to, že v projednávané věci osobní chování E. Ayaze nepředstavuje konkrétní riziko nových závažných zásahů do veřejného pořádku, v důsledku čehož by na základě čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 rozhodnutí o vyhoštění mělo být zrušeno.

30      Nicméně, aby bylo toto ustanovení použitelné v projednávané věci v původním řízení, je třeba určit, zda dotyčný patří mezi osoby, které jsou chráněny rozhodnutím č. 1/80.

31      V tomto ohledu by E. Ayaz nemohl uplatňovat práva, která čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 uděluje tureckým pracovníkům začleněným do trhu pracovních sil v členském státě, jelikož nesplňuje podmínky uvedené v tomto ustanovení.

32      Pokud jde o použití prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, dotyčný není oprávněn k pobytu v Německu z důvodu postavení své matky, jelikož jeho matka nebyla nikdy  zaměstnankyní v hostitelském členském státě. Na druhou stranu nevlastní otec E. Ayaze splňuje podmínku působení na řádném trhu pracovních sil ve zmíněném členském státě, takže vyvstává otázka, zda žalobce v původním řízení musí být považován za „rodinného příslušníka“ ve smyslu tohoto ustanovení. Na tuto otázku nebyla dána žádná jasná odpověď.

33      Vzhledem k tomu, že za těchto podmínek řešení sporu vyžaduje výklad práva Společenství, Verwaltungsgericht Stuttgart rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je nevlastní syn tureckého pracovníka, který působí na řádném trhu pracovních sil v členském státě, mladší 21 let, rodinným příslušníkem ve smyslu [prvního pododstavce] článku 7 rozhodnutí [č.] 1/80 […]?“

 K předběžné otázce

34      Za účelem rozhodnutí o položené otázce je třeba na úvod poznamenat, že – jak vyplývá ze samotného znění prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80 – práva uvedená v tomto ustanovení jsou podmíněna dvěma kumulativními podmínkami, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, tedy jednak, že dotyčná osoba je rodinným příslušníkem tureckého pracovníka již působícího na řádném trhu pracovních sil v hostitelském členském státě, a jednak, že tato osoba od příslušných úřadů tohoto státu získala povolení k tomu, aby tam následovala zmíněného pracovníka.

35      Pokud se jedná o tuto druhou podmínku, vyplývá totiž z ustálené judikatury, že při současném stavu práva Společenství nezasahují ustanovení vztahující se k přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckou republikou do pravomoci členských států upravit vstup tureckých státních příslušníků na své území i podmínky jejich prvního výdělečného zaměstnání do té míry, že první připuštění takových státních příslušníků v členském státě se v zásadě výlučně řídí vnitrostátním právem zmíněného státu (viz naposledy rozsudek ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 63 a 65).

36      Nicméně ve věci v původním řízení se otázka položená předkládajícím soudem vztahuje pouze k první podmínce připomenuté v bodě 34 tohoto rozsudku.

37      Pokud jde o tuto podmínku, položená otázka se netýká postavení jako pracovníka působícího na řádném trhu pracovních sil v členském státě tureckého státního občana, který se již nachází na území tohoto státu – skutečnost, kterou předkládající soud považuje za danou –, ale vztahuje se výlučně k tomu, zda nevlastní syn takového pracovníka je „rodinným příslušníkem“ ve smyslu prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80.

38      V tomto ohledu zmíněné ustanovení neobsahuje definici pojmu „rodinný příslušník“ pracovníka.

39      Tento pojem však musí být předmětem jednotného výkladu na úrovni Společenství, aby tak bylo zajištěno jeho jednotné používání v členských státech.

40      Jeho dosah musí být tedy určen v závislosti na cíli, který sleduje, a kontextu, do kterého je začleněn.

41      Jednak, jak již Soudní dvůr rozhodl, systém zavedený prvním pododstavcem článku 7 rozhodnutí č. 1/80 má vytvořit výhodné podmínky pro sloučení rodin v hostitelském členském státě tím, že nejdříve umožňuje přítomnost rodinných příslušníků u migrujícího pracovníka a po určité době upevňuje jejich postavení v tomto členském státě tak, že jim poskytuje právo přístupu k zaměstnání v tomto státě (viz zejména rozsudek ze dne 17. dubna 1997, Kadiman, C‑351/95, Recueil, s. I‑2133, body 34 až 36).

42      Jednak stejný účel je sledován nařízením č. 1612/68 – které je určeno, jak Soudní dvůr uvedl v bodech 82 a 83 rozsudku ze dne 8. května 2003, Wählergruppe Gemeinsam (C‑171/01, Recueil, s. I‑4301), k vysvětlení ustanovení článku 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 39 ES) – a zejména ustanovením jeho čl. 10 odst. 1.

43      V rozsudku ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, bod 57), Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že právo usadit se s migrujícím pracovníkem, jehož držitelem je „jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí“, se podle zmíněného ustanovení nařízení č. 1612/68 týká jednak potomků tohoto pracovníka a jednak potomků jeho manžela nebo manželky.

44      V rámci ustálené judikatury, počínaje rozsudkem ze dne 6. června 1995, Bozkurt (C‑434/93, Recueil, s. I‑1475, body 14, 19 a 20), bylo ze znění článku 12 dohody o přidružení a článku 36 dodatkového protokolu, jakož i z účelu rozhodnutí č. 1/80, kterým je postupná realizace volného pohybu pracovníků s přihlédnutím k článku 48 Smlouvy o ES, článku 49 Smlouvy o ES (nyní po změně článku 40 ES) a článku 50 Smlouvy o ES (nyní po změně článku 41 ES), dovozeno, že zásady, které platí v rámci těchto článků, musí být v největším možném rozsahu vztaženy na turecké státní příslušníky, kterým náležejí práva uznaná zmíněným rozhodnutím (naposledy viz výše uvedené rozsudky Wählergruppe Gemeinsam, bod 72, a analogicky, co se týče článku 14 dohody o přidružení, který se týká volného poskytování služeb, výše uvedený rozsudek Abatay a další, bod 112).

45      Z toho plyne, že pokud jde o určení dosahu pojmu „rodinný příslušník“ ve smyslu prvního pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, je třeba odkázat na výklad stejného pojmu v oblasti volného pohybu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky členských států Společenství, a konkrétněji pak na dosah, který byl přiznán čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 (viz analogicky rozsudky Wählergruppe Gemeinsam, uvedený výše, a ze dne 16. září 2004, Komise v. Rakousko, C‑465/01, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, co se týče převzetí, pro potřeby práva volitelnosti tureckých pracovníků do struktur, jako jsou pracovní komory nebo podnikové výbory, výkladu poskytnutého k čl. 8 odst. 1 téhož nařízení).

46      Ostatně první pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 neobsahuje žádný prvek, na základě kterého by mohla být učiněna úvaha, že dosah pojmu „rodinný příslušník“ je, pokud jde o pracovníka, omezen na jeho pokrevní rodinu.

47      Výše uvedený výklad je mimoto potvrzen rozsudkem ze dne 11. listopadu 1999, Mesbah (C‑179/98, Recueil, s. I‑7955), ve kterém Soudní dvůr shledal, že pojmem „rodinný příslušník“ marockého migrujícího pracovníka ve smyslu čl. 41 odst. 1 dohody o spolupráci mezi Evropským hospodářských společenstvím a Marockým královstvím, podepsané v Rabatu dne 27. dubna 1976 a jménem Společenství schválené nařízením Rady (EHS) č. 2211/78 ze dne 26. září 1978 (Úř. věst. L 264, s. 1), se rozumí příbuzní ve vzestupné linii tohoto pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří s ním pobývají v hostitelském členském státě. Tento výklad potvrzený pro účely dohody o spolupráci musí totiž platit tím spíše, jde‑li o dohodu o přidružení, která sleduje ambicióznější účel (viz bod 3 tohoto rozsudku).

48      S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, je třeba odpovědět na položenou otázku tak, že první pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 musí být vykládán v tom smyslu, že nevlastní syn tureckého pracovníka, který působí na řádném trhu pracovních sil v členském státě, mladší 21 let nebo závislý na takovém pracovníkovi, je rodinným příslušníkem tohoto pracovníka ve smyslu tohoto ustanovení a přísluší mu práva, která pro něj vyplývají z tohoto rozhodnutí, jakmile získá řádné povolení následovat zmíněného pracovníka v hostitelském členském státě.

 K nákladům řízení

49      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

První pododstavec článku 7 rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení přijatého Radou přidružení, která byla zřízena dohodou o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, musí být vykládán v tom smyslu, že nevlastní syn tureckého pracovníka, který působí na řádném trhu pracovních sil v členském státě, mladší 21 let nebo závislý na takovém pracovníkovi, je rodinným příslušníkem tohoto pracovníka ve smyslu tohoto ustanovení a přísluší mu práva, která pro něj vyplývají z tohoto rozhodnutí, jakmile získá řádné povolení následovat zmíněného pracovníka v hostitelském členském státě.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.