Access to European Union law
<a href="https://eur-lex.europa.eu/content/help/eurlex-content/experimental-features.html" target="_blank">More about the experimental features corner</a>
Choose the experimental features you want to try
EUR-Lex
Access to European Union law

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

You are here
Use quotation marks to search for an "exact phrase". Append an asterisk (*) to a search term to find variations of it (transp*, 32019R*). Use a question mark (?) instead of a single character in your search term to find variations of it (ca?e finds case, cane, care).
Search tips
Need more search options? Use the Advanced search

Document 62002CC0168

    Stanovisko generálního advokáta - Léger - 15 ledna 2004.
    Rudolf Kronhofer proti Marianne Maier a dalším.
    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberster Gerichtshof - Rakousko.
    Bruselská úmluva - Čl. 5 bod 3 - Příslušnost ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání (deliktní a kvazideliktní odpovědnosti) - Místo, kde došlo ke škodné události - Majetková újma utrpěná v souvislosti s umísťováním kapitálu v jiném státě, který je smluvní stranou.
    Věc C-168/02.

    Sbírka rozhodnutí 2004 I-06009

    ECLI identifier: ECLI:EU:C:2004:24

    Date of document:
    15/01/2004
    Date lodged:
    06/05/2002
    Author:
    Soudní dvůr
    Country or organisation from which the request originates:
    Rakousko
    Form:
    Stanovisko generálního advokáta
    Authentic language:
    francouzština
    Type of procedure:
    Řízení o předběžné otázce
    Observations:
    Členské státy EU, Rakousko, Orgány a instituce EU, Německo, Spojené království, Evropská komise
    Advocate General:
    Léger
    Treaty:
    Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství
    Link
    Select all documents mentioning this document
    Instruments cited in case law:
    Conclusions

    STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
    PHILIPPA LÉGERA
    přednesené dne 15. ledna 2004(1)



    Věc C-168/02



    Rudolf Kronhofer
    v.
    Marianne Maier,
    Christian Möller,
    Wirich Hofius
    a
    Zeki Karan


    [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Rakousko)]

    Bruselská úmluva - čl. 5 bod 3 – Příslušnost ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání (deliktní a kvazideliktní odpovědnosti) – Určení místa, kde došlo ke škodné události






    1.        V projednávané věci Oberster Gerichtshof (Rakousko) (soud nejvyššího stupně) vyzývá Soudní dvůr, aby upřesnil dosah čl. 5 bodu 3 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (2) .

    2.        Konkrétně je třeba určit, zda výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ obsažený v tomto článku může zahrnovat místo bydliště poškozeného, kde je „centrum jeho majetkových zájmů“, takže by tento poškozený byl oprávněn podat žalobu na náhradu škody u soudu, jehož příslušnost by byla určena tímto způsobem. Tato otázka vyvstává ve zvláštním rámci žaloby na náhradu peněžní újmy, kterou utrpěl jednotlivec v důsledku uskutečnění burzovních operací týkajících se částí jeho majetku, které předtím umístil v jiném smluvním státě, než je stát, v němž má bydliště.

    I – Právní rámec

    3.       Článek 2 první pododstavec Bruselské úmluvy stanoví zásadu, podle níž „jsou osoby, které mají bydliště na území některého státu, který je smluvní stranou, […] žalovány u soudů tohoto státu“.

    4.        Mimo tuto obecnou příslušnost obsahuje Bruselská úmluva i řadu ustanovení o zvláštní volitelné příslušnosti, která žalobci umožňují, aby žalobu podal u soudů jiných států, něž ve kterém má bydliště žalovaný.

    5.        Jedno z těchto pravidel upravujících zvláštní příslušnost je obsaženo v čl. 5 bodě 3 Bruselské úmluvy. Toto pravidlo stanoví, že žalovaný může být ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání [deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti], žalován u soudu „místa, kde došlo ke škodné události“.

    6.        Z judikatury vyplývá, že v případě, kdy místo, kde došlo ke skutečnosti, která může vyvolat deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost, a místo, kde tato skutečnost vyvolala škodu, nejsou totožná, výraz „místo, kde došlo ke škodné události“, který je obsažen v čl. 5 bodě 3 Bruselské úmluvy, musí být chápán tak, že zároveň zahrnuje místo, kde vznikla škoda, a místo příčinné skutečnosti, takže žalovaný může být dle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (3) .

    II – Skutkové okolnosti a hlavní řízení

    7.        Rudolf Kronhofer, jehož bydliště se nachází v Rakousku, podal u rakouského soudu žalobu na náhradu škody proti několika osobám, jejichž bydliště se nachází v Německu, jakožto správcům aktiv nebo investičním poradcům společnosti zabývající se správou majetku Protectas Vermögensverwaltungs GmbH (dále jen „společnost Protectas“), jejíž sídlo se také nachází v Německu.

    8.        Touto žalobou se žalobce domáhal náhrady peněžní újmy, kterou údajně utrpěl v důsledku jednání žalovaných, kteří mu měli telefonicky navrhnout uzavření smlouvy o nákupních opcích na akcie, aniž by jej upozornili na nebezpečí takové operace.

    9.        Na základě této výzvy R. Kronhofer převedl do Německa částku 82 500 USD na investiční účet u společnosti Protectas. Tato částka byla investována na Londýnské burze (Spojené království) do vysoce spekulativních nákupních opcí zvaných „call options“. Výsledkem této burzovní operace byla ztráta části investované částky.

    10.      R. Kronhofer se před rakouskými soudy domáhá náhrady škody ve výši 31 521,26 USD. Na podporu svého návrhu uvádí, že rakouské soudy jsou příslušné podle čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy, neboť ke škodě, jejíž náhrady se domáhá, došlo v Rakousku, kde se nachází jeho bydliště.

    11.      Soud prvního stupně (Landesgericht Feldkirch) (Rakousko) prohlásil, že je nepříslušný, neboť tento návrh na náhradu škody se zakládá na smlouvě, a nikoli na protiprávním jednání, takže čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy nelze použít, a tedy z něj nelze vyvodit příslušnost rakouských soudů. Rudolf Kronhofer se proti tomuto rozhodnutí odvolal.

    12.      Rovněž odvolací soud (Oberlandesgericht Innsbruck) (Rakousko) prohlásil, že je nepříslušný, ale z jiných důvodů, než tak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud připustil, že žaloba spočívá výhradně v deliktním jednání, takže se čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy použije. Dospěl však k tomu, že použití těchto ustanovení nemůže zakládat jeho příslušnost, protože ani místo skutečnosti, která způsobila škodu, ani místo, kde škoda vznikla, se nenacházejí v Rakousku.

    13.      Podle odvolacího soudu místo skutečnosti, která způsobila škodu, odpovídá místu, odkud se žalovaní telefonicky spojili s žalobcem a navrhli mu uzavření smlouvy, na jejímž základě došlo ke sporné burzovní operaci. Tímto místem je tedy Německo. Tento soud se dále domnívá, že místem, kde škoda vznikla, je rovněž Německo, kde byl zřízen investiční účet žalobce, na nějž později převedl investované částky a na němž se projevily sporné peněžní ztráty. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že tento rozbor nelze napadat tvrzením, že peněžní ztráty, které utrpěl R. Kronhofer, v konečném důsledku postihly veškerý jeho majetek „jakožto celek“.

    14.      Navrhovatel proti tomuto rozhodnutí podal návrh na „revision“ [mimořádný opravný prostředek] k Oberster Gerichtshof. Tento soud v první řadě uvedl, že pokud mezi stranami nikdy nevznikl smluvní vztah, jak tvrdí R. Kronhofer, pak se jeho žaloba zakládá na deliktním jednání, a nikoli na smlouvě (4) .

    15.      Poté, co zaujal tento postoj, Oberster Gerichtshof posoudil vlastní příslušnost s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se výrazu „místo, kde došlo ke škodné události“ obsaženého v čl. 5 bodě 3 Bruselské úmluvy.

    16.      V souvislosti s místem skutečnosti, která způsobila škodu, tento soud shledal, že uvedená škoda na rozdíl od tvrzení R. Kronhofera nepochází z rozhodnutí učiněného v Rakousku o převedení finančních prostředků na investiční účet v Německu, nýbrž ze skutečnosti, že dotyčné finanční prostředky byly v rozporu s tím, co mu bylo řečeno telefonicky, německou investiční společností investovány do spekulativních opcí, které žalobci způsobily peněžní ztrátu.

    17.      Pokud se jedná o místo, kde škoda vznikla, Oberster Gerichtshof se spíše domnívá, že na projednávaný případ nelze použít judikaturu Soudního dvora v této oblasti, která rozlišuje mezi původní a druhotnou škodou (5) . Zvláštnost sporné situace, na niž poukazuje R. Kronhofer, spočívá v tom, že ztráta části jeho majetku umístěného v jiném smluvním státě, než je stát, v němž má bydliště, zasáhla současně a v téže míře veškerý jeho majetek, takže lze hovořit o totožné a současně vzniklé újmě a nikoli o újmě druhotné či následné.

    18.      S ohledem na tyto skutečnosti si postupující soud klade otázku, zda by nebylo vhodné použít jako základní hledisko pro určení místa, kde škoda vznikla, místo, kde se podle žalobce nachází „centrum jeho majetkových zájmů“, tedy místo jeho bydliště nebo obvyklého pobytu.

    III – Předběžná otázka

    19.      Oberster Gerichtshof tedy rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

    „Musí být výraz ,místo, kde došlo ke škodné události‛, obsažený v čl. 5 bodě 3 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, vykládán v tom smyslu, že v případě čistě majetkové újmy, která vyplývá z umísťování částí majetku osoby, která utrpěla újmu, zahrnuje také místo, kde se nachází bydliště této osoby, jestliže umístění bylo provedeno v jiném členském státě Společenství?“

    IV – Rozbor

    20.      Svojí otázkou se postupující soud v podstatě ptá, zda čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pod výraz „místo, kde došlo ke škodné události“, lze zahrnout místo bydliště žalobce, kde je „centrum jeho majetkových zájmů“, z toho důvodu, že tento žalobce utrpěl peněžní újmu postihující celý jeho majetek vyplývající ze ztráty částí jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, který je smluvní stranou.

    21.      Dle mého názoru je třeba na tuto otázku odpovědět záporně. Žalobu týkající se výhradně „deliktní a kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy (6) nelze z tohoto jediného důvodu předložit u soudů ve státě, v němž má žalobce bydliště.

    22.      Svůj rozbor budu opírat o tři druhy argumentů, jimiž jsou zaprvé celková struktura Bruselské úmluvy, zadruhé požadavek na řádný výkon spravedlnosti a na užitečnou organizaci řízení a zatřetí nutnost vymezit jasné a předvídatelné určení příslušnosti.

    23.      Zaprvé, pokud se jedná o obecnou strukturu Bruselské úmluvy, je třeba připomenout, že systém určování příslušnosti, který tato úmluva zavádí, spočívá na obecné zásadě příslušnosti soudů smluvního státu, v němž má žalovaný bydliště (článek 2 první pododstavec této úmluvy).

    24.      Kromě toho, jak již Soudní dvůr zdůraznil ve výše uvedeném rozsudku Dumez France a Tracoba, „úmluva se vyjádřila odmítavě k příslušnosti soudů podle bydliště žalobce již tím, že ve svém článku 3 druhém pododstavci vyloučila použití vnitrostátních ustanovení upravujících takovou příslušnost vůči žalovaným, kteří mají bydliště na území státu, který je smluvní stranou“ (7) .

    25.      Pouze výjimečně a jen za určitých konkrétních okolností Bruselská úmluva ve svém článku 14 a dále v čl. 5 bodě 2 a čl. 8 bodě 2 výslovně připouští příslušnost soudů smluvního státu, v němž má žalobce bydliště, to znamená příslušnost forum actoris. Tyto zvláštní režimy byly zavedeny za účelem ochrany spotřebitele nebo pojistníka jakožto té strany smlouvy, která je považována za ekonomicky slabší a právně méně zkušenou než profesionální druhá smluvní strana, a dále za účelem ochrany osoby, jíž svědčí nárok na výživné a u níž se má za to, že se nachází v nouzi (8) .

    26.      S výjimkou těchto případů výslovně stanovených Bruselskou úmluvou nejsou soudy smluvního státu, v němž má žalobce bydliště, v zásadě příslušné, a zejména pak nikoli na základě čl. 5 bodu 3 této úmluvy (9) .

    27.      Pouze jako výjimku z tohoto obecného pravidla o příslušnosti soudů státu, v němž má žalovaný bydliště, upravuje kapitola II oddíl 2 Bruselské úmluvy některá ustanovení o určení zvláštní příslušnosti, mezi nimiž si žalobce může zvolit. Mezi tato pravidla zvláštní příslušnosti patří také pravidlo obsažené v čl. 5 bodě 3 uvedené úmluvy.

    28.      Proto je třeba toto ustanovení vykládat úzce (10) , „jinak by obecná zásada příslušnosti soudu smluvního státu, na jehož území má žalovaný bydliště, zakotvená v čl. 2 prvním pododstavci úmluvy ztratila na významu a došlo by k uznání příslušnosti soudů podle bydliště žalobce mimo výslovně upravené případy, což úmluva sama odmítla […]“ (11) . Jak bude vysvětleno dále, tento výklad ustanovení čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy musí vycházet z požadavku na řádný výkon spravedlnosti a na užitečnou organizaci řízení.

    29.      Zadruhé, pokud se jedná o požadavek na řádný výkon spravedlnosti a na užitečnou organizaci řízení, je nutné připomenout, že zvláštní příslušnost podle kapitoly II oddílu 2 Bruselské úmluvy, kam patří také zvláštní příslušnost podle čl. 5 bodu 3, „je založena na existenci zvláště úzkého vztahu mezi sporem a jinými soudy než soudy příslušnými podle bydliště žalovaného, který odůvodňuje určení příslušnosti těchto soudů z důvodu řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení“ (12) .

    30.      Jak již bylo řečeno, Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Alsaské draselné doly připustil, že v případě, kdy místo příčinné skutečnosti není totožné s místem, kde vznikla škoda, výraz „místo, kde došlo ke škodné události“, ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy, může znamenat jedno či druhé místo (13) .

    31.      Tato judikatura je konkrétně založena na hlediscích vztahujících se k řádnému výkonu spravedlnosti a užitečné organizaci řízení.

    32.      Soudní dvůr totiž uvedl, že o deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti lze uvažovat jen tehdy, je-li možné stanovit vztah příčinné souvislosti mezi škodou a skutečností, v níž má tato škoda původ (14) . Soudní dvůr z toho dovodil, že s ohledem na úzký vztah mezi jednotlivými prvky zakládajícími odpovědnost zřejmě není vhodné dát přednost jednomu ze dvou významných určovacích hledisek, jimiž jsou místo příčinné skutečnosti a místo, kde se projevila škoda, protože každé z těchto hledisek může být podle okolností obzvlášť užitečné pro dokazování a organizaci řízení (15) .

    33.      Pouze z tohoto důvodu Soudní dvůr rozhodl, že výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ obsažený v čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy je třeba vykládat v tom smyslu, že žalobce má při podání žaloby možnost volby mezi místem, kde se škoda projevila, a místem příčinné skutečnosti (16) .

    34.      Soudní dvůr vycházel pouze z nutnosti, aby byl příslušný ten soud, který z objektivního hlediska posoudí nejlépe, zda jsou za konkrétních okolností případu naplněny jednotlivé prvky zakládající odpovědnost. Jinými slovy, Soudní dvůr přitom nebyl veden snahou zajistit poškozenému výsadu volby soudu v návaznosti na čl. 5 bod 2, čl. 8 bod 2 a čl. 14 Bruselské úmluvy.

    35.      Nelze se tedy domnívat, že výše uvedený rozsudek Alsaské draselné doly stanoví zásadu příslušnosti forum actoris ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, třebaže je možné, že v jistých zvláštních případech bude místo bydliště poškozeného v praxi odpovídat některému z kritérií příslušnosti uvedených v tomto rozsudku a jimiž jsou místo skutečnosti, která způsobila škodu, nebo místo, kde se škoda projevila.

    36.      Výše uvedený rozsudek Marinari tento rozbor zcela jasně potvrzuje. V souladu s touto logikou řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení Soudní dvůr upřesnil, že výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy „nelze […] vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, ke které ve skutečnosti došlo v jiném místě“ (17) .

    37.      Soudní dvůr proto rozhodl, že „tento výraz nelze vykládat tak, že zahrnuje místo, kde poškozený […] dle svého tvrzení utrpěl majetkovou újmu, která nastala v důsledku původní škody, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, který je smluvní stranou“ (18) .

    38.      Aby bylo možné lépe pochopit dosah výše uvedeného rozsudku Marinari, připomínám, že v tomto případě osoba s bydlištěm v Itálii podala u italského soudu žalobu proti Lloyd’s Bank se sídlem v Londýně, jejíž zaměstnanci svým jednáním způsobili zabavení směnek, které si u tohoto ústavu uložila, a to z důvodu jejich zřejmě pochybného původu, a dále její zatčení na britském území. Touto žalobou se žalobce domáhal jednak vyplacení protihodnoty směnek, které mu nebyly vydány, jednak náhrady škody, kterou utrpěl v důsledku vzetí do vazby, v důsledku porušení některých smluv a poškození svého dobrého jména.

    39.      Jak zdůraznil generální advokát Darmon ve svém stanovisku ve výše uvedené věci Marinari, jedná se zde o situaci, v níž skutečnost, která způsobila škodu (jednání vytýkané zaměstnancům banky), a přímé škodné následky (zabavení směnek a zbavení osobní svobody žalobce) nastaly na území téhož státu (Spojené království) a tyto původní škody způsobily snížení hodnoty majetku poškozeného (peněžní ztráta vyplývající z porušení některých smluv) v jiném státě, který je smluvní stranou (Itálie) (19) .

    40.      Tato situace se tedy lišila od situace posuzované Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Alsaské draselné doly, v níž skutečnost, která způsobila škodu, nastala na území jiného státu, než ve kterém se škoda obecně projevila, a bylo tedy třeba umožnit volbu příslušnosti, aby nebylo vyloučeno některé z těchto základních určovacích hledisek pro posouzení prvků zakládajících odpovědnost.

    41.      Jinak řečeno, ve výše uvedené věci Marinari jediná skutečnost, na jejímž základě měla být uznána příslušnost italských soudů namísto soudů britských, spočívala v tom, že žalobce utrpěl v Itálii peněžní újmu v důsledku původní škody, k níž došlo ve Spojeném království. Toto hledisko nebylo považováno za dostatečně významné, aby odůvodňovalo určení příslušnosti italských soudů.

    42.      Tato judikatura spadá do logiky výše uvedeného rozsudku Dumez France a Tracoba.

    43.      Ve výše uvedené věci Dumez France a Tracoba byla údajná škoda totiž pouhým nepřímým důsledkem újmy utrpěné původně jinými právnickými osobami. Ty utrpěly přímou škodu, která se projevila v jiném místě, než ve kterém poškozený, jemuž vznikla škoda nepřímo či oklikou, následně utrpěl vlastní újmu.

    44.      Vzhledem k této situaci Soudní dvůr rozhodl, že „[…] výraz ‚místo, kde došlo ke škodné události‘ obsažený v čl. 5 bodu 3 úmluvy […] lze chápat pouze tak, že označuje místo, kde příčinná skutečnost vyvolávající deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost způsobila přímé škodné následky vůči bezprostřednímu poškozenému“ (20) . Jinými slovy, tato ustanovení Bruselské úmluvy nelze vykládat v tom smyslu, že „umožňují žalobci, který uplatňuje škodu, o níž tvrdí, že vznikla v důsledku újmy utrpěné jinými osobami, které byly přímo poškozeny škodnou událostí, aby žaloval původce takové události u soudů příslušných podle místa, kde on sám zjistil vznik škody na svém majetku“ (21) .

    45.      Stejně jako Z. Karan, rakouská vláda a Komise Evropských společenství se domnívám, že to, co platí podle výše uvedených rozsudků Dumez France a Tracoba a Marinari pro následnou nebo nepřímou majetkovou újmu, tj. újmu vedlejší ve vztahu k původní škodě, ke které došlo a kterou utrpěl přímý poškozený v jiném smluvním státě, musí tím spíše platit pro majetkovou újmu, která se projevuje současně a v téže míře v jiném smluvním státě, než ve kterém k ní došlo a kde ji utrpěl tento poškozený.

    46.      V takovém případě totiž nic neodůvodňuje, aby byly příslušné soudy jiného smluvního státu, než ve kterém nastala skutečnost, která způsobila škodu, a ve kterém se nachází místo, kde se celá škoda projevila, tj. všechny prvky zakládající odpovědnost. Takové určení příslušnosti by neodpovídalo žádné objektivní potřebě z hlediska dokazování nebo organizace řízení. Připuštění takového určení příslušnosti by znamenalo rozšíření volby žalobce nad rámec konkrétních okolností, které tuto volbu odůvodňují.

    47.      Zatřetí připomínám, že potřeba vymezit jasné a předvídatelné určení příslušnosti je podle Soudního dvora zásadním cílem Bruselské úmluvy (22) .

    48.      Spojovat určení příslušnosti s místem bydliště žalobce, kde se nachází „centrum jeho majetkových zájmů“ by však bylo zjevně v rozporu s tímto zásadním cílem.

    49.      Jak již správně zdůraznila Komise, existuje totiž důvodná obava, že určení příslušnosti soudů podle místa bydliště žalobce nebo podle místa, kde se nachází „centrum jeho majetkových zájmů“ bude klást značné obtíže, zejména pokud tato místa, byť by byla náležitě zjištěna, nebudou totožná podle skutkového zjištění a podle právního posouzení.

    50.      Z toho vyplývá, že tato kritéria příslušnosti neodpovídají ani požadavku na předvídatelnost, na nějž upozorňuje Soudní dvůr, a to tím spíše, pokud by se místo bydliště a místo, kde se nachází „centrum majetkových zájmů“, za daných okolností mohly různit dle uvážení žalobce (23) . Není totiž vyloučeno, že by takový systém podporoval jev zvaný forum shopping tím, že by poškozenému umožnil, aby volbou či změnou svého bydliště nebo „centra svých majetkových zájmů“ sám určil příslušný soud.

    51.      Proto je třeba na předběžnou otázku odpovědět, že čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy je nutno vykládat v tom smyslu, že výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází „centrum jeho majetkových zájmů“ a kde dle vlastního tvrzení utrpěl peněžní újmu postihující veškerý jeho majetek z důvodu ztráty některých částí tohoto majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, který je smluvní stranou.

    V – Závěry

    52.      Vzhledem ke všem těmto úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku Oberster Gerichtshof odpověděl následovně:

    „Článek 5 bod 3 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v  občanských a obchodních věcech ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky, úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království musí být vykládán v tom smyslu, že výraz ‚místo, kde došlo ke škodné události‘, nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází ‚centrum jeho majetkových zájmů‘ a kde dle svého tvrzení utrpěl peněžní újmu postihující veškerý jeho majetek z důvodu ztráty některých částí tohoto majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, který je smluvní stranou.“

    1 –
    Původní jazyk: francouzština.

    2 –
    Úř. věst. 1972, L 299, s. 32. Ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, a – změněné znění – s. 77), úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1), úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1) a úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1997, C 15, s. 1, dále jen „Bruselská úmluva“). Konzolidovaná verze úmluvy ve znění těchto čtyř úmluv o přistoupení byla zveřejněna v Úř. věst. 1998, C 27, s. 1.

    3 –
    Rozsudek ze dne 30. listopadu 1976, Bier, nazývaný „Alsaské draselné doly“ (21/76, Recueil, s. 1735, body 24 a 25).

    4 –
    Tato skutečnost byla potvrzena během jednání před Soudním dvorem. Smluvní vztah totiž zřejmě vznikl pouze mezi R. Kronhoferem a společností Protectas. Žalobce upřesnil, že před soudem nenapadá společnost Protectas z titulu její smluvní odpovědnosti (v souvislosti s případnou oznamovací či poradní povinnosti), protože tato společnost vstoupila do konkurzu.

    5 –
    Postupující soud odkazuje na rozsudky ze dne 11. ledna 1990, Dumez France a Tracoba (C-220/88, Recueil, s. I‑49), ze dne 7. března 1995, Shevill a další (C-68/93, Recueil, s. I‑415) a ze dne 19. září 1995, Marinari (C-364/93, Recueil, s. I‑2719).

    6 –
    V tomto ohledu je stav sporu v hlavním řízení jednodušší než situace, jíž se Soudní dvůr zabýval v rozsudku ze dne 27. září 1988, Kalfelis (189/87, Recueil, s. 5565), kde se jednalo o žalobu na náhradu škody týkající se jednak „smluvní odpovědnosti“, jednak „deliktní a kvazideliktní odpovědnosti“. Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě soud příslušný podle čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy k rozhodování o části žaloby spočívající na deliktním základě není příslušný k rozhodování o ostatních částech téže žaloby spočívajících na nedeliktním základě.

    7 –
    Bod 16.

    8 –
    K režimu vztahujícímu se na spotřebitele viz zejména rozsudek ze dne 11. července 2002, Gabriel (C-96/00, Recueil, s. I‑6367, bod 39).

    9 –
    Viz v tomto smyslu zejména výše uvedené rozsudky Dumez France a Tracoba (bod 19) a Marinari (bod 13) a rozsudek ze dne 27. října 1998, Réunion européenne a další (C-51/97, Recueil, s. I‑6511, bod 29).

    10 –
    Viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Kalfelis (bod 19).

    11 –
    Viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Marinari (bod 13) a Réunion européenne a další (bod 29).

    12 –
    Viz výše uvedený rozsudek Dumez France a Tracoba (bod 17). Viz také výše uvedené rozsudky Alsaské draselné doly (body 10 a 11), Schevill a další (bod 19), Marinari (bod 10) a Réunion européenne a další (bod 27).

    13 –
    Tato věc se týkala přeshraničního znečištění v důsledku vypouštění solného odpadu do vod Rýna ve Francii, které způsobilo škodu pěstiteli s bydlištěm v Nizozemsku.

    14 –
    Tamtéž (bod 16).

    15 –
    Tamtéž (bod 17, nutno číst ve světle bodu 15).

    16 –
    Tamtéž (bod 19).

    17 –
    Bod 14 (převzato ve výše uvedeném rozsudku Réunion européenne a další, bod 30).

    18 –
    Tamtéž (bod 15).

    19 –
    Body 26 a 27.

    20 –
    Výše uvedený rozsudek Dumez France a Tracoba (bod 20).

    21 –
    Tamtéž (bod 22).

    22 –
    Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 4. března 1982, Effer (38/81, Recueil, s. 825, bod 6); ze dne 15. ledna 1985, Rösler (241/83, Recueil, s. 99, bod 23); ze dne 17. června 1992, Handte (C-26/91, Recueil, s. I‑3967, body 18 a 19); ze dne 13. července 1993, Mulox IBC (C-125/92, Recueil, s. I‑4075, bod 11); Marinari, uvedený výše (bod 19); ze dne 3. července 1997, Benincasa (C-269/95, Recueil, s. I‑3767, bod 29) a Réunion européenne a další, uvedený výše (body 34 a 36).

    23 –
    Viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Dumez France a Tracoba (bod 19) a Réunion européenne a další (bod 34).

    Top