ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

26. listopadu 2002 (*)

„Volný pohyb osob – Omezení – Veřejný pořádek – Policejní opatření omezující právo pobytu příslušníka jiného členského státu na část státního území“

Ve věci C‑100/01,

jejímž předmětem je otázka zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Conseil d’État (Francie) za účelem získat, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Ministre de l'Intérieur

a

Aitorem Oteizou Olazabalem,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 6, 8a a 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článků 12 ES, 18 ES a 39 ES) a výkladu směrnice Rady 64/221/EHS ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. 1964, 56, s. 850; Zvl. vyd. 05/01, s. 11),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet a R. Schintgen, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola, P. Jann (zpravodaj) a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: A. Tizzano,

vedoucí soudní kanceláře: M.-F. Contet, rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za A. Oteizu Olazabala D. Rougetem, avocat,

–        za francouzskou vládu R. Abrahamem, G. de Berguesem a C. Chevallierem, jako zmocněnci,

–        za španělskou vládu Abogacía del Estado,

–        za italskou vládu U. Leanzou, jako zmocněncem, ve spolupráci s F. Quadri, avvocato dello Stato,

–        za Komisi Evropských společenství D. Martinem a C. O’Reilly, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření A. Oteizy Olazabala, zastoupeného D. Rougetem, francouzské vlády, zastoupené R. Abrahamem a C. Bergeot, jako zmocněnkyní, belgické vlády, zastoupené A. Snoecx, jako zmocněnkyní, španělské vlády, zastoupené Abogacía del Estado, a Komise, zastoupené D. Martinem a C. O’Reilly, na jednání konaném dne 15. ledna 2002,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 25. dubna 2002,

vydává tento

Rozsudek

1        Rozhodnutím ze dne 29. prosince 2000, doručeným Soudnímu dvoru dne 28. února 2001, Conseil d’État položil na základě článku 234 ES předběžnou otázku týkající se výkladu článků 6, 8a a 48 Smlouvy o ES (nyní po změně články 12 ES, 18 ES a 39 ES), jakož i směrnice Rady 64/221 ES ze dne 25. února 1964 o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků, která byla přijata z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (Úř. věst. 1964, 56, s. 850; Zvl. vyd. 05/01, s. 11).

2        Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi francouzským ministrem vnitra a A. Oteizou Olazabalem, španělským státním příslušníkem, ohledně legality opatření omezujících právo pobytu posledně zmíněného na část francouzského území.

 Právní rámec

 Právo Společenství

3        Článek 6 první pododstavec Smlouvy stanoví:

„V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“

4        Článek 8a odst. 1 Smlouvy stanoví:

„Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.“

5        V souladu s článkem 48 Smlouvy:

„1. Nejpozději na konci přechodného období bude zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství.

2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:

a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;

b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;

c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků;

[...]“

6        Článek 2 odst. 1 směrnice 64/221 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na všechna opatření přijatá členskými státy z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, která upravují vstup na jejich území, vydávání nebo prodlužování platnosti povolení k pobytu nebo vyhošťování z jejich území.“

7        Článek 3 odst. 1 a 2 směrnice 64/221 stanoví:

„1.   Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti se musí zakládat výlučně na osobním chování dotyčné osoby.

2.     Odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.“

8        Podle čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27), povolení k pobytu migrujícího pracovníka „musí být platné na celém území členského státu, který je vydal“.

9        Podle článku 10 směrnice 68/360:

„Členské státy se mohou odchýlit od této směrnice pouze z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.“

 Vnitrostátní právo

10      Článek 2 nařízení č. 46-448 ze dne 18. března 1946 k provedení článků 8a 36 nařízení ze dne 2. listopadu 1945 o podmínkách vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na území Francie, ve znění nařízení č. 93-1285 ze dne 6. prosince 1993 (JORF ze dne 8. prosince 1993, s. 17045, dále jen „nařízení č. 46-448“), stanoví:

„S výhradou ustanovení článku 1 cizí státní příslušníci pobývají a pohybují se volně na území metropolitní Francie.

Ministr vnitra však může vyhláškou určit některé departementy, ve kterých se cizí státní příslušníci nemohou počínaje dnem zveřejnění uvedené vyhlášky usadit bez předchozího povolení prefekta místa, kam se hodlají přemístit.

Povolení k pobytu cizích státních příslušníků, kteří mají bydliště v těchto departementech, obsahuje zvláštní poznámku, která je činí platnými pro příslušný departement.

Pokud musí být cizí státní příslušník, který nevlastní průkaz o povolení k pobytu, z důvodu svého chování nebo dřívějšího chování, podroben zvláštnímu dohledu, ministr vnitra mu může zakázat pobyt v jednom či více departementech. Prefekt může za stejných okolností zúžit územní platnost průkazu o povolení k pobytu nebo místo něj vydaného dokladu dotčené osoby na departement nebo na jeden či více správních obvodů podle své volby v rámci tohoto departementu. Poznámka o rozhodnutí ministra vnitra a decentralizace nebo prefekta je vyznačena v povolení k pobytu dotyčné osoby.

Cizí státní příslušníci zmínění v předchozím pododstavci se nemohou přemísťovat mimo oblast platnosti jejich povolení k pobytu bez propustky vydané policejním komisařem nebo policií v místě jejich pobytu, není-li k dispozici policejní komisař.

Cizímu státnímu příslušníkovi, který by se usadil nebo pobýval v územním správním obvodu v rozporu s ustanoveními tohoto článku, bude uložen trest za přestupek páté třídy.“

 Spor v původním řízení

11      Z předkládacího rozhodnutí a ze spisu vyplývá, že A. Oteiza Olazabal, španělský státní příslušník baskického původu, opustil v červenci 1986 Španělsko a vstoupil na území Francie, kde požádal o postavení uprchlíka, které mu bylo zamítnuto.

12      Dne 23. dubna 1988 byl A. Oteiza Olazabal na francouzském území vyslýchán v rámci řízení zahájeného po únosu jednoho průmyslníka v Bilbau (Španělsko), ke kterému se přihlásila ETA. Dne 8. července 1991 ho Tribunal de grande instance de Paris (Francie), rozhodující v trestní jurisdikci, odsoudil k osmnácti měsícům odnětí svobody, z toho k osmi měsícům podmíněně, a ke čtyřem letům zákazu pobytu za zločinné spolčení, jehož cílem bylo narušit veřejný pořádek zastrašováním nebo terorem.

13      S odkazem na své postavení státního příslušníka státu Společenství A. Oteiza Olazabal požádal o vydání průkazu o povolení k pobytu. Francouzské správní orgány jeho žádost zamítly a udělily mu dočasné povolení k pobytu. Krom toho nad ním byl stanoven zvláštní dohled, v souladu s článkem 2 nařízení č. 46-448, jenž zahrnoval zákaz pobývat v devíti departementech. Platnost tohoto opatření skončila v červenci 1995.

14      V roce 1996 se A. Oteiza Olazabal, který do té doby bydlel v departementu Hauts-de-Seine (region Ile-de-France), rozhodl usadit v departementu Pyrénées-Atlantiques (region Aquitaine), sousedícím se Španělskem, a konkrétně s Autonomní oblastí Baskicko.

15      S ohledem na policejní zprávy, které zdůrazňovaly, že A. Oteiza Olazabal nadále udržuje vztahy s organizací ETA, mu ministr vnitra rozhodnutím ze dne 21. března 1996, přijatým na základě článku 2 nařízení č. 46-448, zakázal pobyt ve 31 departementech, aby jej vzdálil od španělské hranice. Rozhodnutím ze dne 25. června 1996 mu prefekt departementu Hauts-de-Seine zakázal opustit tento departement bez povolení.

16      Aitor Oteiza Olazabal podal k tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži) návrh na zrušení těchto dvou rozhodnutí, kterému bylo vyhověno rozsudkem ze dne 7. července 1997. Tento rozsudek potvrdil cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži) rozsudkem ze dne 18. února 1999.

17      Tyto soudy shledaly, že ustanovení článků 6, 8a a 48 Smlouvy, jakož i ustanovení směrnice 64/221, jak byla vyložena Soudním dvorem v rozsudku ze dne 28. října 1975, Rutili (36/75, Recueil, s. 1219), brání tomu, aby byla proti A. Oteizovi Olazabalovi přijata taková opatření.

18      Ministr vnitra podal proti rozsudku cour administrative d’appel opravný prostředek ke Conseil d’État.

19      Conseil d’État nejprve dospěla k závěru, že i když článek 8a Smlouvy přiznává každému občanu Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, činí tak s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení. Obdobně zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti je stanoven v článku 6 Smlouvy pouze v rámci použití této smlouvy a aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení. Krom toho článek 48 Smlouvy, který v odstavci 1 stanoví, že je zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství, a který v odstavci 3 upřesňuje, že tato svoboda zahrnuje právo ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa a pohybovat se za tím účelem volně na území členských států, výslovně vyhrazuje případ omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví.

20      Conseil d’État dále poukázala na to, že podle judikatury Soudního dvora výhrada zakotvená v čl. 48 odst. 3 Smlouvy umožňuje členským státům přijmout vůči příslušníkům jiných členských států z důvodů veřejného pořádku opatření spočívající v zákazu vstupu na své státní území nebo ve vyhoštění z tohoto území, která nemůže uplatnit vůči svým vlastním příslušníkům.

21      Konečně shledala, že zásada proporcionality vyžaduje, aby opatření přijatá za účelem ochrany veřejného pořádku byla způsobilá k dosažení sledovaného cíle a nepřekračovala meze toho, co je k tomuto účelu nezbytné. Na základě toho zdůraznila, že opatření, které zužuje územní platnost povolení k pobytu, je méně přísné než rozhodnutí o vyhoštění.

22      Vzhledem k tomu, že Conseil d’État si ve světle těchto úvah kladla otázku o platnosti, s ohledem na právo Společenství, opatření omezujícího právo pobytu příslušníka jiného členského státu na část státního území, rozhodla se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Brání ustanovení článků 6, 8a a 48 Římské smlouvy, nyní článků 12 [ES], 18 [ES] a 39 [ES], zásada proporcionality platná v právu Společenství, jakož i ustanovení sekundárního práva přijatá k zajištění provedení Smlouvy, a zejména směrnice 64/221/EHS ze dne 25. února 1964, tomu, aby členský stát mohl přijmout vůči příslušníku jiného členského státu, na nějž se vztahují ustanovení Smlouvy, pořádkové opatření, které, pod kontrolou legality ze strany soudu, omezuje pobyt tohoto státního příslušníka na část státního území, pokud důvody veřejného pořádku brání jeho pobytu na zbytku území, anebo je v takovém případě jediným opatřením omezujícím pobyt, které lze legálně vůči tomuto státnímu příslušníkovi přijmout, zákaz pobytu na celém území přijatý v souladu s vnitrostátním právem?“

 K předběžné otázce

23      Nejprve je třeba určit ustanovení Smlouvy použitelná v takové věci, jako je věc v původním řízení. V tomto ohledu vyplývá z vyjádření předložených Soudnímu dvoru, že A. Oteiza Olazabal vykonával po celou dobu rozhodnou pro věc v původním řízení činnost v pracovním poměru ve Francii.

24      Za těchto okolností se zdá, že věc spadá do oblasti působnosti článku 48 Smlouvy.

25      Není tedy nutné vykládat článek 6 Smlouvy. Toto ustanovení, které zakotvuje obecnou zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, se uplatní samostatně pouze v situacích, které se řídí právem Společenství, pro něž Smlouva nestanoví zvláštní úpravu zákazu diskriminace (viz zejména rozsudek ze dne 25. června 1997, Mora Romero, C‑131/96, Recueil, s. I‑3659, bod 10).

26      Rovněž tak je třeba uvést, že článek 8a Smlouvy, který obecně stanoví právo každého občana Unie volně se pohybovat a pobývat na území členských států, nachází své zvláštní vyjádření v souvislosti s volným pohybem pracovníků v článku 48 Smlouvy. Vzhledem k tomu, že věc v původním řízení spadá pod toto posledně uvedené ustanovení, není nutné se vyjadřovat k výkladu článku 8a Smlouvy (viz, co se týče svobody usazování, rozsudek ze dne 29. února 1996, Skanavi a Chryssanthakopoulos, C‑193/94, Recueil, s. I‑929, bod 22).

27      Článek 48 Smlouvy zaručuje příslušníkům členského státu mimo jiné právo na pobyt v jiném členském státu za účelem výkonu zaměstnání. Nicméně podle jeho odstavce 3 může být toto právo omezeno v rozsahu, v němž je omezení odůvodněno veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví.

28      Ve výše uvedené věci Rutili, na kterou se odvolává předkládající soud, byl Soudní dvůr dotázán na výklad pojmu „omezení odůvodněná veřejným pořádkem“, přičemž podal několik objasnění.

29      Soudní dvůr zaprvé odpověděl na předběžné otázky tak, že výraz „s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem“ v článku 48 Smlouvy se nevztahuje pouze na právní a správní předpisy, které každý členský stát přijal k omezení volného pohybu a pobytu příslušníků jiných členských států na svém území, ale týká se rovněž individuálních rozhodnutí, která byla přijata na základě takových právních nebo správních předpisů.

30      Zadruhé, Soudní dvůr rozhodl, že odůvodnění opatření určených k ochraně veřejného pořádku musí být posuzováno s ohledem na všechna pravidla práva Společenství, jejichž účelem je jednak omezit volné uvážení členských států v této oblasti, a jednak zaručit ochranu práv osob podrobených z výše uvedeného důvodu omezujícím opatřením.

31      Soudní dvůr dodal, že taková omezení a záruky vyplývají zejména z povinnosti uložené členským státům založit přijatá opatření výlučně na osobním chování dotyčných osob, zdržet se jakýchkoliv opatření v tomto ohledu, která by byla použita k jiným účelům než potřebám veřejného pořádku nebo která by poškozovala výkon odborového práva, uvědomit neprodleně každou osobu postiženou omezujícími opatřeními – s výhradou případů, kdy by to vylučovaly zájmy na bezpečnosti státu – o důvodech přijatého rozhodnutí a konečně zajistit účinný výkon opravných prostředků.

32      Soudní dvůr konkrétně rozhodl, že členský stát může přijmout opatření omezující právo pobytu na část státního území vůči příslušníkům jiných členských států, na které se vztahuje Smlouva, pouze v případech a za podmínek, kdy taková opatření mohou být uplatněna vůči státním příslušníkům tohoto státu.

33      Za účelem podání užitečné odpovědi předkládajícímu soudu v projednávané věci je třeba zasadit tuto posledně uvedenou odpověď, která je jádrem věci v původním řízení, do příslušného kontextu.

34      V tomto ohledu je třeba připomenout, že výše uvedená věc Rutili se týkala situace italského státního příslušníka, který pobýval ve Francii od svého narození a byl v tomto státě podroben opatřením omezujícím jeho právo pobytu z důvodu jeho politické a odborové činnosti. Byla mu vytýkána určitá činnost spočívající v zásadě v aktivitách politické povahy při volbách do zákonodárného sboru v březnu 1967 a při událostech z května až června 1968, jakož i v jeho účasti na demonstraci při příležitosti oslav 14. července 1968.

35      Žalovaný v původním řízení byl naopak odsouzen ve Francii k osmnácti měsícům odnětí svobody a ke čtyřem letům zákazu pobytu za zločinné spolčení, jehož cílem bylo narušit veřejný pořádek zastrašováním nebo terorem. Ze spisu vyplývá, že vůči němu přijatá pořádková opatření, jejichž legalita je předmětem původního řízení, byla odůvodněna skutečností, že žalovaný byl součástí ozbrojené a organizované skupiny, jejíž činnost představuje hrozbu pro veřejný pořádek na francouzském území. Zamezení takovéto činnosti může, krom jiného, být považováno za podstatné k zachování veřejné bezpečnosti.

36      Navíc je třeba poznamenat, že ve výše uvedené věci Rutili měl předkládající soud pochybnosti o tom, zda taková konkrétní situace, v jaké se R. Rutili nacházel, když vykonával svá odborová práva, dovoluje přijetí opatření zaměřeného k zachování veřejného pořádku. V projednávané věci naopak předkládající soud vychází z předpokladu, že důvody veřejného pořádku brání pobytu migrujícího pracovníka, o nějž jde v původním řízení, na části území a že při neexistenci možnosti přijmout opatření zákazu pobytu na této části území by tyto důvody mohly opravňovat zákaz pobytu na celém území.

37      Za těchto okolností je nezbytné přezkoumat, zda článek 48 Smlouvy brání tomu, aby členský stát přijal vůči migrujícímu pracovníku, který je příslušníkem jiného členského státu, pořádkové opatření omezující právo pobytu tohoto migrujícího pracovníka na část státního území.

38      Jak správně zdůrazňuje generální advokát v bodě 29 svého stanoviska, ze znění čl. 48 odst. 3 Smlouvy nevyplývá, že omezení volného pohybu pracovníků odůvodněná veřejným pořádkem musí mít vždy stejnou územní působnost jako práva přiznaná tímto ustanovením. Krom toho ani sekundární právo nevylučuje tento výklad. I když totiž čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice 68/360 vyžaduje, aby povolení k pobytu bylo platné na celém území členského státu, který jej vydal, článek 10 této směrnice umožňuje odchýlit se od tohoto ustanovení, mimo jiné z důvodu veřejného pořádku.

39      Je třeba připomenout, že výhrada stanovená v čl. 48 odst. 3 Smlouvy poskytuje členským státům možnost omezit volný pohyb pracovníků, jsou-li základní zájmy společnosti vystaveny skutečné a dostatečně závažné hrozbě (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 27. října 1977, Bouchereau, 30/77, Recueil, s. 1999, bod 35, a ze dne 5. února 1991, Roux, C‑363/89, Recueil, s. I‑273, bod 30).

40      Soudní dvůr několikrát rozhodl, že výhrady zakotvené v článku 48 Smlouvy a v článku 56 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 46 ES) umožňují členským státům přijmout vůči státním příslušníkům jiných členských států, zejména z důvodu veřejného pořádku, opatření, která nemohou uplatnit vůči svým státním příslušníkům, v tom smyslu, že nemají pravomoc tyto posledně uvedené státní příslušníky vyhostit ze státního území nebo jim na něj zakázat vstup (viz rozsudky ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn, 41/74, Recueil, 1337, body 22 a 23; ze dne 18. května 1982, Adoui a Cornuaille, 115/81 a 116/81, Recueil, s. 1665, bod 7; ze dne 17. června 1997, Shingara a Radiom, C‑65/95 a C‑111/95, Recueil, s I‑3343, bod 28, a ze dne 19. ledna 1999, Calfa, C‑348/96, Recueil, s. I‑11, bod 20).

41      V situacích, kdy lze vůči příslušníkům jiných členských států uplatnit opatření vyhoštění nebo zákazu pobytu, lze vůči nim přijmout rovněž mírnější opatření, která představují částečné omezení jejich práva pobytu odůvodněné veřejným pořádkem, aniž by bylo nutné, aby shodná opatření mohla být uplatněna dotyčným členským státem vůči jeho vlastním příslušníkům.

42      Přesto je vhodné připomenout, že členský stát nemůže přijmout, na základě výhrady týkající se veřejného pořádku zakotvené v článcích 48 a 56 Smlouvy, opatření vůči státnímu příslušníkovi jiného členského státu z důvodu jednání, které by pro příslušníky prvního členského státu nemělo za následek žádná represivní nebo jiná faktická a účinná opatření určená k jeho potlačení (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Adoui a Cornuaille, bod 9).

43      Je zároveň třeba připomenout, že opatření omezující některou ze základních svobod zaručených Smlouvou lze odůvodnit pouze v případě, že je dodržena zásada proporcionality. V tomto ohledu je třeba, aby takové opatření bylo způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C‑55/94, Recueil, s. I‑4165, bod 37).

44      Zbývá zdůraznit, že vnitrostátním soudům přísluší přezkoumat, zda opatření přijatá v projednávaném případě skutečně souvisejí s osobním chováním, které představuje skutečnou a dostatečně vážnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost, a zda je krom toho dodržena zásada proporcionality.

45      V důsledku toho je třeba odpovědět na předběžnou otázku tak, že ani článek 48 Smlouvy, ani ustanovení sekundárního práva, která provádějí volný pohyb pracovníků, nebrání tomu, aby členský stát přijal vůči migrujícímu pracovníkovi, který je státním příslušníkem jiného členského státu, pořádková opatření omezující právo pobytu tohoto pracovníka na část státního území, za podmínky,

–        že to odůvodňují důvody veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti založené na osobním chování,

–        že při neexistenci takové možnosti by tyto důvody mohly vést pro svou závažnost pouze k opatření zákazu pobytu nebo vyhoštění z celého státního území

–        a že chování, kterému dotyčný členský stát chce zabránit, vede, dopustí-li se jej jeho vlastní státní příslušníci, k přijetí represivních opatření nebo jiných faktických a účinných opatření určených k jeho potlačení.

 K nákladům řízení

46      Výdaje vzniklé francouzské, belgické, španělské a italské vládě, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že toto řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR,

rozhodující o otázce, která mu byla předložena Conseil d’État rozhodnutím ze dne 29. prosince 2000, rozhodl takto:

Ani článek 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 39 ES), ani ustanovení sekundárního práva, která provádějí volný pohyb pracovníků, nebrání tomu, aby členský stát přijal vůči migrujícímu pracovníkovi, který je státním příslušníkem jiného členského státu, pořádková opatření omezující právo pobytu tohoto pracovníka na část státního území, za podmínky,

–        že to odůvodňují důvody veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti založené na osobním chování,

–        že při neexistenci takové možnosti by tyto důvody mohly vést pro svou závažnost pouze k opatření zákazu pobytu nebo vyhoštění z celého státního území

–        a že chování, kterému dotyčný členský stát chce zabránit, vede, dopustí-li se jej jeho vlastní státní příslušníci, k přijetí represivních opatření nebo jiných faktických a účinných opatření určených k jeho potlačení.

Rodríguez Iglesias Puissochet Wathelet

Schintgen Gulmann Edward

La Pergola Jann Skouris

Macken Colneric von Bahr

         Cunha Rodrigues

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. listopadu 2002.

Vedoucí soudní kanceláře          Předseda

R. Grass            G. C. Rodríguez Iglesias

---

* Jednací jazyk: francouzština.